ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.270.2023.1
sp. zn. 33 Cdo 270/2023-196
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce Domov pro seniory Krč , příspěvková organizace se sídlem Praha 4, Sulická 1085/53, identifikační číslo osoby 70874212, zastoupeného JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Karlovo náměstí 287/18, proti žalované EMV s.r.o. , se sídlem Praha 4, Vlnitá 890/70, identifikační číslo osoby 48038792, zastoupené JUDr. Radomilem Ondruchem, advokátem se sídlem Praha 2, Šafaříkova 371/22, o zaplacení 700 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 48/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2022, č. j. 69 Co 71/2022-161, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 13 794 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokátky JUDr. Ing. Světlany Semrádové Zvolánkové.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 13. 4. 2022, č. j. 28 C 48/2020-121, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 700 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 700 000 Kč od 27. 2. 2020 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu v části, v níž se žalobce po žalované domáhal zaplacení 190 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 190 000 Kč od 27. 2. 2020 do zaplacení (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 12. 10. 2022, č. j. 69 Co 71/2022-161, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé I. a ve výroku III. potvrdil, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že strany (žalobce jako objednatel a žalovaná jako zhotovitelka) uzavřely dne 5. 12. 2011 smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo komplexní provedení stavebních prací „snížení energetické náročnosti Domova pro seniory Krč“ podle technické dokumentace, která byla součástí smlouvy. Cena díla byla určena na základě rozpočtu částkou 9 533 653,60 Kč. Byla sjednána záruční doba 10 let (skončila 9. 7. 2022) a smluvní pokuta pro případ prodlení žalované s odstraněním oprávněně reklamovaných vad ve výši 5 000 Kč za každý případ a den prodlení (čl. 14.3. smlouvy). Dílo bylo předáno dne 9. 7. 2012, o čemž byl pořízen zápis o předání a převzetí stavby (ze dne 9. 7. 2012), v němž byla mj. uvedena kontaktní osoba, tel. číslo a dvě e-mailové adresy žalované pro uplatnění reklamace (oznámení zjištěných vad díla). E-mailem ze dne 29. 8. 2019 zaslaným na první ze zmíněných e-mailových adres žalobce reklamoval u žalované zjištěné vady díla, které žalovaná po opakovaných urgencích odstranila dne 13. 12. 2019, o čemž žalobce vyrozuměla e-mailem z 17. 12. 2019 s tím, že reklamaci považuje za vyřízenou. Dopisem ze dne 21. 11. 2019 žalobce vyzval žalovanou k úhradě smluvní pokuty ve smyslu čl. 13.6. a 14.3. smlouvy za období prodlení od 13. 9. 2019 do 21. 11. 2019.
Odvolací soud aproboval závěr soudu prvního stupně, že mezi účastníky byla uzavřena platná smlouva o dílo, že notifikace (reklamace) vad díla, které se projevily v průběhu sjednané záruční doby, byla žalobcem provedena řádně, že žalovaná reklamaci přijala (uznala) a vytčené vady díla opravila, a že byla dohodnuta sankce (smluvní pokuta) za prodlení žalované s opravou vad. Dodal (k odvolacím námitkám), že reklamace prostřednictvím e-mailové zprávy byla učiněna dohodnutou formou, kterou si žalovaná vymínila v zápisu o předání a převzetí stavby ze dne 9. 7. 2012, přičemž tímto ujednáním nedošlo ke změně samotné smlouvy. Poukázal na to, že obranu založenou na vadné formě notifikace vad žalovaná zvolila, až když se žalobce začal domáhat úhrady smluvní pokuty za prodlení se započetím odstranění reklamovaných vad.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje ve vyřešení následujících otázek:
1) „nutnosti objektivní existence vady pro rozhodnutí o odpovědnosti za vady a důkazního břemena u odpovědnosti za vady“ ,
2) „reklamace z hlediska obsahu, tj. nutnosti popsat vady či způsob, jak se projevují“, při jejichž řešení se – dle jejího přesvědčení – odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od jeho rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 1711/2009 a stanoviska Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 12. 1982, Cpj 40/82. Prosazuje, že „žalobce jednak nereklamoval písemně, vady nepopsal, ani neuvedl, jak se projevují“ . V emailu žalobce ze dne 29. 8. 2019 „nejsou vady popsány. (…) Neurčitost a tedy neplatnost reklamace je tedy zřejmá“ .
3) „posouzení smluvené písemné formy reklamace v případě reklamace emailem bez zaručeného elektronického podpisu“, při jejímž řešení se – dle jejího přesvědčení – odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od jeho rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 1593/2012, sp. zn. 30 Cdo 1230/2007, a sp. zn. 26 Cdo 1230/2019. S poukazem na čl. 13.6. a 17.4. smlouvy namítá, že „pro dva jednostranné úkony v souvislosti s reklamací byla smluvně předepsána písemná forma, která nebyla dodržena“. Podpisem předávacího protokolu „ nedošlo ke změně smlouvy, je zde jen uveden kontakt, který rozhodně nebránil email elektronicky podepsat, aby byla splněna sjednaná písemná forma“. Na podporu své argumentace též poukázala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1264/11.
4) „neurčitosti majetkové sankce ve vztahu stanovení písemného potvrzení termínu odstranění vad“, při jejímž řešení se – dle jejího přesvědčení – odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od jeho rozhodnutí sp. zn. 32 Odo 1242/2005. Odvolacímu soudu vytýká, že zaměňuje pojem „odstranění vady“ s pojmem „odstraňování závad reklamovaných zadavatelem zahájí v nejkratším možném termínu“, přičemž v tom spatřuje „extrémní rozpor hodnocení s provedeným důkazem“ . Podle jejího názoru „konstrukce majetkové sankce je neurčitá a tedy neplatná“ . Dne 1. 10. 2019, ani nikdy později neexistovala žádná písemná dohoda o odstranění vad. Výpočet „penále za vady“ (patrně míněno smluvní pokuty) žalobcem počínající 13. 9. 2019 „je pak zcela iluzorní, není zde ani důvod a ani počátek lhůty (písemná dohoda o odstranění vady)“ .
Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že – není-li stanoveno jinak – je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 věta první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolání není přípustné.
K otázce formy notifikace vad Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 23 Cdo 1553/2011, dovodil, že zákon (ustanovení §562 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb. , obchodního zákoník u, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen „ obch. zák. “) pro oznámení vad díla zhotoviteli neurčuje žádné formální ani obsahové náležitosti. Význam a funkce tohoto oznámení spočívají v tom, aby se informace o vadách dostala zhotoviteli a umožnila mu zpětnou reakci. Zákon zde dává přednost primární vzájemné interakci obou stran před případným soudním řešením, neboť vady předmětu plnění jsou ve své převažující většině technické povahy a jejich sanace je především věcí jednání a dohody obou smluvních stran.
K uvedenému závěru se Nejvyšší soud následně přihlásil např. v usnesení ze dne 25. 7. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2147/2021, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. IV.ÚS 2919/22.
Podpůrně lze uvedený právní názor podpořit i odkazem na rozsudek ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 31 Cdo 1570/2015, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 15/2018, v němž Nejvyšší soud přijal závěr, že písemná forma reklamace podle čl. 32 odst. 2 Úmluvy CMR (Úmluva o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě, publikovaná jako vyhláška ministra zahraničních věcí ze dne 27. 11. 1974 pod č. 11/1975 Sb.) je dodržena i v případě, kdy je reklamace učiněna prostřednictvím e-mailu bez zaručeného elektronického podpisu. Dále odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4093/2015, publikovaný se Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 95/2017, podle něhož právní úkon učiněný prostřednictvím telefaxu splňuje požadavek písemné formy, je-li telefaxem přenášená listina podepsána osobou, která právní úkon činí.
V projednávané věci odvolací soud vycházel ze zjištění soudu prvního stupně, že v čl. 13.5. smlouvy o dílo bylo sjednáno, že „ objednatel je povinen reklamovat vady díla písemně u zhotovitele bez zbytečného odkladu po jejich zjištění. V reklamaci budou vady popsány či uvedeno, jak se projevují. Objednatel je oprávněn v reklamaci upřesnit volbu svého nároku z vad díla.“ V čl. 13.6. (věta první a druhá) smlouvy bylo sjednáno, že „zhotovitel se zavazuje, že odstraňování závad reklamovaných zadavatelem zahájí v nejkratším možném termínu, nejpozději však do 2 týdnů od písemného doručení popisu reklamovaných vad. Zároveň se zavazuje, že odstranění reklamovaných závad bude provedeno v nejkratším možném termínu, který bude písemně potvrzen před zahájením těchto prací.“ V „zápise o předání a převzetí stavby“ ze dne 9. 7. 2012 strany sjednaly, že reklamace bude žalobce uplatňovat u žalované – je zde uvedena adresa, kontaktní osoba, telefon a dva e-maily. E-mailem ze dne 29. 8. 2019 (v jehož předmětu bylo uvedeno reklamace) zaslaným na jednu z e-mailových adres žalované uvedených v zápisu o předání a převzetí stavby ze dne 9. 7. 2012 žalobce – během záruční doby - požádal žalovanou o odstranění zjištěných vad na dešťosvodu mezi 2. a 3. patrem a na střeše nad vchodem, přičemž obě vady byly zachyceny na fotografiích přiložených k e-mailu. E-mailem ze dne 18. 9. 2019 žalobce urgoval u žalované odstranění reklamovaných vad a požádal žalovanou o sdělení, jakým způsobem bude reklamace vyřízena s tím, že lhůta dle čl. 13.6. smlouvy již uplynula (lhůta 2 týdnů od písemného doručení popisu reklamovaných vad). Téhož dne žalovaná (rovněž e-mailem) žalobci sdělila, že dne 24. 9. 2019 se dostaví k prověření vad technik žalované a dohodne se žalobcem termín opravy. Technik se k prověření vad dostavil dne 25. 9. 2019. E-mailem ze dne 2. 10. 2019 žalobce – s upozorněním na čl. 13.6. a 14.3. smlouvy (tam obsažený závazek odstranit vady) – opětovně urgoval u žalované odstranění reklamovaných vad s tím, že technik žalované vady dne 25. 9. 2019 prohlédl, ale stále nedošlo ke stanovení termínu jejich odstranění, proto současně požádal o jeho sdělení. Dopisem ze dne 21. 11. 2019 žalobce vyzval žalovanou k úhradě smluvní pokuty ve smyslu čl. 13.6. a 14.3. smlouvy za období prodlení od 13. 9. 2019 do 21. 11. 2019. Žalovaná reagovala dopisem ze dne 28. 11. 2019, v němž mj. požádala o možnost „zmírnění dopadů z důvodů neplnění termínu k odstranění reklamační závady“ , omluvila se za prodlení (s vysvětlením, že prodlení je způsobeno problémy se subdodavatelem) a dodala, že s ohledem na probíhající jednání se subdodavateli by „reklamaci ráda uzavřela do 10. 12. 2019“. Dne 13. 12. 2019 žalovaná – bez jakéhokoliv předchozího oznámení o svém postupu – vytčené vady odstranila. E-mailem ze dne 17. 12. 2019 žalovaná sdělila žalobci, že dne „ 13. 12. 2019 byly v plném rozsahu odstraněny reklamační závady (uvolněný dešťosvod mezi 2. a 3. patrem a poškozený plech střechy nad vchodem DD Sulická) “ a že „ reklamaci tímto považuje za vyřízenou a vyřazuje ji z evidence .“
Z uvedených skutkových zjištění vyplývá, že žalobce reklamoval vady díla (oznámil vady díla ve smyslu §562 odst. 2 obch. zák.) dohodnutou formou a současně tak, že žalované umožnil zpětnou reakci (viz e-mail žalované ze dne 18. 9. 2019). Uzavřel-li za daného skutkového stavu odvolací soud, že reklamace vad, které se projevily v dohodnuté záruční době, byla žalobcem uplatněna řádně, že žalovaná takto uplatněnou reklamaci shledala oprávněnou a vytčené vady díla odstranila, nikterak se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
Pokud jde o dovolatelkou zmiňovaná rozhodnutí, v žádném z nich se dovolací soud nezabývá oznámením vad díla. Užití e-mailové korespondence, která nebyla opatřena elektronickým podpisem, se v rozsudku ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1593/2012, týkalo změny smlouvy, v rozsudku ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1230/2007, návrhu na uzavření smlouvy o postoupení pohledávky a v usnesení ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1230/2019, námitek proti výpovědi nájmu ve smyslu §2314 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Přiléhavý není ani poukaz dovolatelky na nález Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. I. ÚS 1264/11, pro skutkovou i právní odlišnost porovnávaných kauz.
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; skutkový stav, na němž odvolací soud založil meritorní rozhodnutí, přezkumu nepodléhá a pro dovolací soud je závazný. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 a §211 o. s. ř.), jehož výsledkem jsou skutková zjištění rozhodná pro aplikaci právní normy, nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení. Námitky dovolatelky, že žalobce „ vady nepopsal, ani neuvedl, jak se projevují“ a že „ reklamace je neurčitá“ mají základ v polemice se skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Dovolatelka formulaci k přezkumu předestřených otázek 1 a 2 a jejich řešení zakládá na odlišném skutkovém rámci, prosazuje-li, že žalobce „ vady nepopsal, ani neuvedl, jak se projevují“ . Ve skutečnosti nenapadá právní posouzení věci, ale správnost skutkových zjištění, z nichž při svém právním posouzení vycházel odvolací soud, který zjistil, že v e-mailu žalobce ze dne 29. 8. 2019 byly vytýkané vady řádně specifikovány a poškozené části dešťosvodu mezi 2. a 3. patrem i střechy nad vchodem byly zobrazeny na připojených fotografiích, ze kterých zřetelně vyplývalo, o jaké poškození se jedná.
Argumentuje-li dovolatelka prostřednictvím otázky 4, že neexistovala „ písemná dohoda o odstranění vady“ (popř. nebylo „stanoveno písemné potvrzení termínu odstranění vad“ ) , tak ze skutkových zjištění vyplývá, že žalobce opakovaně žalovanou žádal o stanovení závazného termínu odstranění vytčených vad (např. e-mailem ze dne 2. 10. 2019), avšak žalovaná jej nestanovila a vady rovnou – tedy bez jakéhokoliv předchozího obeznámení žalobce o svém postupu – odstranila. Dovolatelka tedy formulaci k přezkumu předestřené otázky 4 zakládá na odlišném skutkovém rámci. K této námitce se sluší poznamenat, že žalovaná se v čl. 13.6. věta druhá smlouvy o dílo žalobci zavázala potvrdit termín zahájení odstraňování reklamovaných vad díla, což neučinila.
Napadá-li žalovaná rozhodnutí odvolacího soudu i v rozsahu jeho nákladových výroků, tak ve vztahu k nim není dovolání přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 26. 9. 2023
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu