ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.2802.2021.1
sp. zn. 33 Cdo 2802/2021-257
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce statutárního města Brna, městské části Brno – střed, se sídlem v Brně, Dominikánská 2, identifikační číslo 44992785, zastoupeného Mgr. Petrem Langem LL.M., advokátem se sídlem v Brně, Jakubská 156/2, proti žalovanému Bytovému družstvu nájemníků domu Třída kpt. Jaroše 33/1945, se sídlem v Brně, Černá Pole, třída Kpt. Jaroše 1945/33, identifikační číslo 26298724, zastoupenému Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Anenská 8/8, o 3.977.594,68 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 53 C 104/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 6. 2021, č. j. 15 Co 184/2017-233, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 2. 2017, č. j. 53 C 104/2006-132, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 3.977.594,68 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení, zastavil řízení o zaplacení 9 % úroku z prodlení ročně z částky 3.729.790,- Kč od 27. 3. 2006 do 8. 9. 2014, a rozhodl o nákladech řízení. Předmětem řízení byl požadavek žalobce na zaplacení částky, kterou vyplatil K. H. z titulu investic do výstavby půdní nadstavby v domě č. 1945 na třídě Kpt. Jaroše č. 33 v Brně a to na základě výsledku řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 44 C 105/2005. Žalovaný totiž nesplnil svůj závazek vypořádat investice K. H. vedle žalobce, k němuž se zavázal v kupní smlouvě ze dne 1. 7. 2003. Soud prvního stupně s přihlédnutím k závěrům vyjádřeným v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 26 Cdo 4814/2014, uzavřel, že žalovaný se stal vlastníkem shora uvedené nemovitosti až po skončení nájmu půdního prostoru podle nájemní smlouvy o výstavbě a smlouvě o budoucí nájemní smlouvě č. FO/BK2/16 ze dne 31. 5. 1999 (dále jen „smlouva o výstavbě“). Splnil-li by žalobce svou smluvní povinnost uzavřít s K. H. nájemní smlouvu podle čl. V odst. 2 smlouvy o výstavbě, stalo by se tak v době, kdy byl ještě vlastníkem domu č. p. 1945 a při převodu této nemovitosti by s nájmem přešly podle §680 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák“), veškerá práva a povinnosti pronajímatele (žalobce) na nového vlastníka. Žalobce netvrdil ani neprokázal, že před uzavřením kupní smlouvy žalovaného informoval o investicích třetí osoby, o jejich výši a že by je měl žalovaný vypořádat. Jejich výši žalobce neznal k okamžiku uzavření kupní smlouvy (1. 7. 2003) a zjistil ji až 12. 9. 2003. Výše investic byla zjištěna znaleckým posudkem v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 44 C 105/2005. Spojuje-li žalobce svůj požadavek s čl. IV. odst. 2 kupní smlouvy ze dne 1. 7. 2003, pak z tohoto ustanovení jednoznačně nevyplývá, jaká konkrétní práva a povinnosti vyplývající ze smlouvy o výstavbě má žalovaný převzít v situaci, kdy podle čl. IV. odst. 1 smlouvy o výstavbě „na předmětné nemovitosti neváznou žádné dluhy …“
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“), poté, co jeho rozsudek ze dne 20. 3. 2018 č. j. 15 Co 184/2017-154, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2020, sp. zn. 33 Cdo 3188/2018, zrušil Ústavní soud nálezem ze dne 23. 3. 2021. IV. ÚS 2957/20), v pořadím druhým rozsudkem ze dne 15. 6. 2021, č. j. 15 Co 184/2017-233, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., ve výroku III. o nákladech řízení jej změnil a dále o rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce neinformoval žalovaného o dluhu v podobě vypořádání investic K. H., který na nemovitosti vázne a žalovaný se ve smlouvě explicitně vyjádřil, že žádné závazky nepřijímá. Dne 12. 9. 2003, tj. v době, kdy už nebyl vlastníkem nemovitosti, schválil žalobce investice vložené do půdní vestavby K. H. Žalovaný tak neporušil žádné povinnosti, v jejichž důsledku by žalobci vznikla škoda. Nejsou tak splněny předpoklady pro náhradu škody. Neuhrazení vynaložených investic žalovaným není ani v rozporu s dobrými mravy, když žalovaný žádnou svoji povinnost neporušil a jednal v dobré víře v informace poskytnuté žalobcem. Nedůvodný je i návrh na zaplacení z titulu bezdůvodného obohacení, jelikož kupní smlouvou byla převedena celá nemovitosti včetně nově vybudované půdní vestavby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, které považuje za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. s ohledem na skutkovou specifičnost věci má za to, že níže uvedená otázka nebyla v takto specifických okolnostech dovolacího soudu řešena. Odvolací soud se měl odchýlit od judikatury Nejvyššího soudu konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 493/2005, v otázce výkladu §534 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). S tímto odůvodněním navrhl, aby Nejvyšší soudu zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, popř. aby sám změnil rozsudky soudů nižších stupňů a žalobě zcela vyhověl.
Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 věty první o. s. ř. přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolání není přípustné.
Závěr o rozporu rozsudku odvolacího soudu se závěry vyjádřenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 493/2005, staví žalobce na vlastní verzi skutku, podle níž v době uzavírání kupní smlouvy měl jak žalovaný, tak i K. H. zájem nikoliv na výplatě finančního vypořádání, nýbrž na uzavření nájemní smlouvy, a že se žalovaný výslovně zavázal, že (budoucí) nájemní smlouvu uzavře, popř. že bude plnit jakékoli jiné povinnosti z nájemní smlouvy o výstavbě a smlouvě o budoucí nájemní smlouvě, když mezi těmito povinnostmi je logicky též povinnost k úhradě vložených investic za předpokladu, že nedojde k uzavření nájemní smlouvy. Je výrazem ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000). Obdobně v rozsudku ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 46/2002, uvedl dovolací soud, že činí-li soud z obsahu smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje závěry právní, resp. jde o právní posouzení věci. Navíc rozsudek odvolacího soudu na řešení právní otázky vymezení obsahu právního vztahu odkazem na jiný, byť neplatný právní dokument, není založen. Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. z této příčiny nemůže být založena.
Závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2741/2005, na které dovolatel odkazuje, na nyní projednávanou věc nedopadají. Rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na výkladu ustanovení §534 obč. zák., nýbrž na tom, že se žalovaný nezavázal vypořádat investice K. H. místo žalobce. Prosazuje-li žalobce opak, činí tak opět na základě vlastní skutkové verze, tedy procesně nepřípustným způsobem.
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3664/2011, byla řešena otázka určitosti vymezení uznávaného závazku ve smyslu §323 odst. 1 obchodního zákoníku odkazem na jinou listinu. V nyní souzené věci se však nejednalo o identifikaci a uznání závazku, ale o otázku vůle žalovaného určitý závazek přijmout.
Otázka, na které rozhodnutí odvolacího soudu záviselo, a pro kterou bylo usnesení Nejvyššího soudu a v pořadí první rozsudek odvolacího soudu zrušeny Ústavním soudem, spočívala v řešení, zda se žalovaný v kupní smlouvě zavázal převzít práva a závazky vyplývající ze smlouvy o výstavbě spočívající v uzavření nájemní smlouvy, případně vypořádání investic. Odvolací soud dospěl k závěru, že po uzavření kupní smlouvy (tzn. poté, co přestal být vlastníkem převáděné nemovitosti) žalobce nadále jednal s K. H. a schválil její investici, která převyšovala kupní cenu celé nemovitosti.
Ačkoli dovolatel obsáhle polemizuje s tím, jak odvolací soud rozhodl, ve vztahu k otázce výkladu projevu vůle žalovaného převzít práva a závazky nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.
Namítá-li dovolatel, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, že odvolací soud ignoroval závěry Ústavního soudu vyjádřené v nálezu ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2957/20, že se nevypořádal s jeho argumentací ohledně možného použití hlavy I. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, čímž porušil jeho právo na spravedlivý proces, pak přestože své námitky podpořil odkazem na citovanou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, neformuluje žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž řešení je napadené rozhodnutí založeno a jejíhož posouzení (přezkumu) se domáhá. Uvedenými výhradami dovolatel namítá existenci vad řízení; ty nemohou samy o sobě založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. K vadám řízení - pokud by jimi řízení skutečně trpělo – dovolací soud přihlíží jen, je-li dovolání přípustné; tak tomu v posuzované věci není (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu. Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v části směřující proti výroku o nákladech řízení však není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 1. 2023
JUDr. Václav Duda
předseda senátu