ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.2820.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 2820/2022-95
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně Bohemia Faktoring, a.s., se sídlem Praha 1 – Malá Strana, Letenská 121/8, identifikační číslo osoby 27242617, zastoupené JUDr. Ing. Karlem Goláněm, Ph.D., advokátem se sídlem Praha, Letenská 121/8, proti žalovanému J. V., bytem XY, zastoupenému Mgr. Michalem Korandou, advokátem se sídlem Praha, Jeseniova 1169/51, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 6 C 284/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2022, č. j. 23 Co 56/2022-59, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Benešově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem pro uznání ze dne 14. 10. 2021, č. j. 6 C 284/2021-26, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 57 618,10 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 4 978,05 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 15 623,03 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 33 787,65 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení, s úrokem ve výši 29 % ročně z částky 33 787,65 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení, a 27 000,90 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 923,64 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 9 068,97 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 16 515,87 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení, a s úrokem ve výši 29 % ročně z částky 16 515,87 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. 4. 2022, č. j. 23 Co 56/2022-59, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“).
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání vyjádřila „nesouhlas s názorem žalovaného“, který dle jejího přesvědčení nepostupoval s dostatečnou bdělostí a byl srozuměn s následky svého jednání, a přesvědčení, že byly splněny procesní podmínky pro vydání rozsudku pro uznání.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalovaný přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. opírá o přesvědčení, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky dosud neřešené a na nesprávném právním posouzení věci. Prosazuje, že v daném případě k naplnění předpokladů fikce uznání žalobního nároku podle §114b odst. 5 o. s. ř. nedošlo a rozsudek pro uznání dle §153a odst. 3 o. s. ř. neměl být vydán. Byť odůvodnění odporu podal opožděně, soud měl v době svého rozhodování k dispozici jasný projev jeho vůle o tom, že nároky uplatněné žalobou neuznává. Soudům obou stupňů vytýká formalistický postup a odkazuje též na judikaturu Ústavního soudu.
Dále ač ve svém odvolání popsal a doložil, z jakých důvodů považuje údajné smlouvy o zápůjčce za absolutně neplatné, měl soud prvního stupně z důkazů předložených žalobcem dospět k závěru, že obě údajné smlouvy o zápůjčce jsou absolutně neplatné z důvodu absence náležitosti zkoumání úvěruschopnosti dlužníka, k čemuž měl z úřední povinnosti přihlédnout i soud odvolací. Argumentuje též tím, že v jiné skutkově obdobné věci jiný senát soudu prvního stupně dospěl k závěru o absolutní neplatnosti „analogických“ smluv o půjčce.
Dovolání není přípustné.
Byť dovolatel avizuje, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky dosud neřešené, aniž by takovou otázku konkrétně formuloval, je z celého obsahu dovolání patrné, že přípustnost dovolání zakládá na přesvědčení, že se odvolací soud při řešení otázky splnění podmínek pro vydání rozsudku pro uznání odchýlil od jím citované judikatury Ústavního soudu.
Podle §153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§114b odst. 5 a §114c odst. 6).
Podle §114b odst. 1 o. s. ř. vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, jakož i tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, může předseda senátu místo výzvy podle §114a odst. 2 písm. a) nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení; to neplatí ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§99 odst. 1 a 2), nebo je-li žalovaným ke dni zahájení řízení nebo ke dni vstupu do řízení nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti.
Podle §114b odst. 5 o. s. ř. jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§153a odst. 3) musí být poučen. To neplatí, jsou-li splněny předpoklady pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že uznání nároku ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř. nastává, jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle §114b odst. 1 o. s. ř. včas nevyjádří ve věci a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání. Žalovaný se přitom kvalifikovaně vyjádří (a zabrání tak fikci uznání nároku a vydání rozsudku pro uznání), jestliže z jeho včasného písemného vyjádření vyplývá, že nárok, který byl proti němu uplatněn žalobou, zcela neuznává, a jestliže alespoň v základních obrysech vylíčí rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu proti žalobě (aby soud mohl stanovit okruh sporných skutečností, které budou předmětem dokazování). Žalovaný tedy nemusí svoji procesní obranu rozvádět do všech podrobností, vyjádření ale nemůže být toliko obecné a vágní, musí uvést přinejmenším takové skutečnosti, které, budou-li také prokázány, mohou vést k tomu, že bude (může) mít ve sporu alespoň částečný úspěch (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21/2006, a ze dne 16. 3. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1981/2016, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 52/2018). Pouhý nesouhlas s žalobou nelze považovat za kvalifikované vyjádření způsobilé zabránit následkům předvídaným v ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3597/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 604/2010, ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3163/2013, a ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4000/2011).
Fikcí uznání nároku uplatněného žalobou vedoucí k vydání rozsudku pro uznání je sankcionována pasivita žalovaného, kdy je buď zcela pasivní a na kvalifikovanou výzvu soudu se nevyjádří vůbec, anebo je aktivní jen minimálně a přistoupí toliko k vyjádření pouhého nesouhlasu se žalobou, bez jakéhokoli bližšího odůvodnění svého postoje, tudíž v obou případech je zřejmé, že nemá zájem (zřetelně jej nevyjádří) aktivně se podílet na včasném projednání věci a vyřešení sporu. Uvedená právní úprava sleduje legitimní cíl – projednání věci bez zbytečných průtahů –, který posiluje zásadu rovnosti účastníků řízení (čl. 38 odst. 2, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), v souladu s nímž není možnost žalovaného pouhou svou pasivitou prodlužovat řízení.
Žalovaný výše uvedeným požadavkům na kvalifikované vyjádření a zabránění fikci uznání nároku a vydání rozsudku pro uznání zjevně nedostál, podal-li proti vydanému platebnímu rozkazu odpor a dále zůstal procesně nečinný.
Nález Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15, zmiňovaný dovolatelem, na danou věc nedopadá, neboť v něm byla posuzována (ne)dostatečnost kvalifikovaného vyjádření v situaci, v níž byl vydán elektronický platební rozkaz a žalovaná, invalidní důchodkyně, ve včasném odporu proti němu mimo jiné uvedla, že nesouhlasí s existencí závazku vůči své osobě, ke splnění závazku je podle ní povinná jiná osoba a každý by měl platit svoje dluhy. Soudu adresovala i další přípis, v němž uvedla, že stále od soudu neobdržela žádnou výzvu k osobnímu vysvětlení, v což nadále doufá. Skutkové okolnosti nyní projednávané věci jsou ovšem odlišné, neboť žalovaný byl zcela pasivní (již v předžalobní fázi nereagoval na upomínky) a nepochybně nelze postavit na roveň podání odporu proti vydanému platebnímu rozkazu a včasné vyjádření fyzické osoby důchodového věku k výzvě dle §114b o. s. ř. zřetelně aktivně projevující jak vůli účastnit se soudního řízení, tak i svůj nesouhlas s nárokem uplatněným proti ní, který se evidentně podle svých schopností a znalostí snažila též odůvodnit. Oproti tomu žalovaný v projednávané věci, kromě strohého nesouhlasu se žalobou, žádnou snahu se ve věci řádně vyjádřit, neprojevil, resp. učinil tak opožděně, aniž mu ve včasném vyjádření cokoliv bránilo.
Odkaz dovolatele na nález Pléna Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 13/15, přípustnost dovolání rovněž nezakládá, neboť Ústavní soud se v tomto rozhodnutí zabýval ústavností úpravy institutu fikce uznání nároku v důsledku pasivity žalovaného, přičemž zdůraznil platnost zásady vigilantibus iura scripta sunt (práva náležejí bdělým), která vyžaduje od účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a jakým způsobem bude aktivně usilovat o ochranu svých práv. Akceptoval možnost uznání nároku právní fikcí jako důsledek pasivity žalovaného s tím, že návrh na zrušení právní úpravy uvedeného institutu zamítl z důvodu možnosti konformního výkladu dotyčných ustanovení.
Nejvyšší soud si je vědom judikatury Ústavního soudu odmítající přepjatý právní formalismus soudní praxe v otázce fikce uznání žalovaného nároku, avšak k takovému postupu zde nedošlo. Byla-li totiž za řízení stanovena účastníku lhůta, v níž má provést stanovený procesní úkon, a spojuje-li zákon s jeho zmeškáním právní následky, nemůže být nepochybně v rozporu s právem na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) postup soudu, kterým přijme těmto právním následkům odpovídající opatření, a to zvláště v situaci, v níž účastníku žádný objektivní důvod vyjádřit se k podané žalobě nebránil. V případě, že za řízení nastala ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř. fikce uznání nároku uplatněného proti žalovanému v žalobě, je v souladu s pravidly spravedlivého procesu, jestliže soud z nečinnosti žalovaného vyvodil zákonu odpovídající závěry, tedy jestliže ve věci rozhodl v neprospěch žalovaného rozsudkem pro uznání. Jestliže účinky fikce nastaly, pak na jejích důsledcích ve smyslu existence základu pro vydání rozsudku pro uznání nemůže ničeho změnit ani okolnost, že později žalovaný uplatněnému nároku oponoval. Není ani významné, jestliže se tak stalo podáním učiněným předtím, než soud rozhodl rozsudkem pro uznání (srov. kupříkladu usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2006, sp. zn. III. ÚS 91/06, uveřejněné pod č. 175 v časopise Soudní judikatura, roč. 2007, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004).
Výtka, že se odvolací soud nezabýval otázkou platnosti uzavřených smluv, a že z důkazů předložených žalobkyní měl odvolací soud dovodit jejich absolutní neplatnost z důvodu, že nebyla řádně zkoumána úvěruschopnost žalovaného, resp. že žalobkyně neprokázala, že úvěruschopnost řádně přezkoumala, přípustnost dovolání nezakládá. Dovolatel totiž přehlíží, že soudy vycházely z fikce uznání nároku, aniž k tvrzeným skutečnostem, mezi něž patří i tvrzení, že uzavření smluv předcházelo (řádné) zkoumání úvěruschopnost žalovaného, prováděly dokazování. Jinak řečeno námitkou, že „z předložených důkazů měl odvolací soud dospět k závěru, že uzavřené smlouvy jsou neplatné“, resp. že je dotyčné tvrzení žalobkyně nepravdivé, dovolatel nenapadá žádný právní závěr, na němž je napadené rozhodnutí založeno.
K tomu dovolací soud poznamenává, že tzv. kvalifikovanou výzvu k vyjádření podle §114b odst. 1 o. s. ř. lze vydat, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 4. 2023, sp. zn. 29 ICdo 16/2023, shrnul, že předpokladem pro vydání elektronického platebního rozkazu (§174a o. s. ř.) je i to, že žalobou (podanou na elektronickém formuláři) uplatněné právo na zaplacení peněžitého plnění nepřevyšujícího částku 1.000.000 Kč vyplývá ze skutečností uvedených žalobcem [srov. shodně již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sen. zn. 29 ICdo 31/2013, uveřejněné pod číslem 3/2014 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 3/2014“)].
U platebního rozkazu včetně elektronického platebního rozkazu a u směnečného nebo šekového platebního rozkazu se pak projevuje právní posouzení věci (v rovině zkoumání předpokladů, za nichž mohla být taková rozhodnutí vydána) v tom, že soud taková rozhodnutí (jež neobsahují žádné odůvodnění) vydal (R 106/2013, R 3/2014). Uplatněné právo pak vyplývá (ve smyslu ustanovení §174a odst. 1 a 3 o. s. ř., ve spojení s ustanovením §172 odst. 1 věty první o. s. ř.) ze skutečností uvedených žalobcem v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu tehdy, jestliže právní posouzení tam vylíčených rozhodujících skutečností vede samo o sobě k závěru, že žalobní návrh (tzv. petit) je po právu; srov. (k platebnímu rozkazu) např. již důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 382/2004, uveřejněného pod číslem 65/2005 Sb. rozh. obč., nebo důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4311/2011, uveřejněného pod číslem 101/2012 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 101/2012“). (…) Z označené judikatury (i dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu, která z této judikatury vycházejí) se podává, že pro vydání platebního rozkazu nebo elektronického platebního rozkazu se požaduje vyšší kvalita žalobních tvrzení (předjímaná ustanovením §101 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), totiž taková, aby ve smyslu ustanovení §172 odst. 1 věty první o. s. ř. právní posouzení tam vylíčených rozhodujících skutečností vedlo „samo o sobě“ k závěru, že žalobní návrh (tzv. petit) je po právu. Srov. opět důvody R 101/2012 a k rozdílu mezi tvrzeními podle §79 odst. 1 o. s. ř. a tvrzeními podle §101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. např. již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročníku 2003, pod číslem 35, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 742/2006, uveřejněný pod číslem 38/2009 Sb. rozh. obč.
K tomu lze dodat, že uplatňuje-li žalobce návrhem na vydání platebního rozkazu nebo návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu požadavek na úhradu peněžitého plnění odůvodněný tím, že jde o (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu konkretizované) nároky vzešlé z platně uzavřené (označené) smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené podle zákona o spotřebitelském úvěru, není vydání platebního rozkazu nebo elektronického platebního rozkazu v takovém případě podmíněno tím, aby žalobce výslovně tvrdil, že před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru zkoumal úvěruschopnost spotřebitele (úvěrového dlužníka) a jakým způsobem tak činil; jen proto, že takové tvrzení výslovně neobsahuje, není návrh na vydání platebního rozkazu nebo návrh na vydání elektronického platebního rozkazu vadný, ani nepostrádá vylíčení rozhodujících skutečností způsobem, jenž „sám o sobě“ vede k závěru, že žalobní návrh (tzv. petit) je po právu.
To, že uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru předcházelo (řádné) zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení §86 zákona č. 257/2016 Sb., totiž plyne již z tvrzení, že žalobce uplatňuje konkretizované „smluvní“ nároky. Obecně totiž platí, že uplatňuje-li žalobce žalobou, návrhem na vydání platebního rozkazu nebo návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu peněžité plnění, na něž mu vznikl nárok podle smlouvy, pak tím ve skutkové rovině též dává najevo, že kontraktační proces předcházející uzavření smlouvy byl prost vad, jež ji činí (nebo mohou činit) neplatnou nebo zdánlivou. S účinností od 29. května 2022 [po novele zákona o spotřebitelském úvěru provedené zákonem č. 96/2022 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti finančního trhu zejména v souvislosti s implementací předpisů Evropské unie týkajících se unie kapitálových trhů, kterou byla v §87 odst. 1 nahrazena věta druhá větou: „Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.“] řečené pro poměry spotřebitelského úvěru umocňuje, že bez předchozího zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele by tvrzení o uplatnění nároku ze smlouvy o spotřebitelském úvěru neobstálo (nemohlo by jít o nárok z platné smlouvy).
Jestliže v nyní projednávané věci žalobkyně v žalobě uvedla, že její právní předchůdce (řádně) zkoumal úvěruschopnost žalovaného, pak bylo na dovolateli, aby nepravdivost tohoto tvrzení učinil součástí včas podaného vyjádření, jímž by zabránil účinku plynoucího z jeho procesní pasivity – uznání nároku. Prokazování pravdivosti tvrzení žalobkyně má totiž v nalézacím řízení místo tam, kde řízení neskončí právní mocí vydaného elektronického platebního rozkazu či vydáním rozsudku pro uznání. Ze skutkových tvrzení uvedených v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu totiž explicitní závěr o nedostatečném zkoumání úvěruschopnosti nevyplývá.
Dovolatel rozsudek odvolacího soudu výslovně napadl „v celém rozsahu“ – tedy i v rozsahu jeho nákladového výroku. Kromě toho, že nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, přípustnost dovolání v části týkající se výroku o nákladech řízení vylučuje ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Přestože výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba v posuzovaném případě zdůvodňovat (§243f odst. 3 o. s. ř.), sluší se uvést, že náklady, které žalobkyni vznikly, nelze považovat za účelně vynaložené, neboť její vyjádření k dovolání prostřednictvím právního zástupce nevystihuje důvod, který vedl k odmítnutí dovolání, neobsahuje polemiku s dovolatelem tvrzenými předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., ale pouze vyjadřuje přesvědčení, že „žalovaný nepostupoval s dostatečnou bdělostí“, že „byl srozuměn s následky svého jednání“ a že „v dané věci byly splněny procesní podmínky pro vydání rozsudku pro uznání“.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 7. 2023
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu