ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.2991.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 2991/2022-309
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce J. Z. , zastoupeného Mgr. Jiřím Zrůstkem, advokátem se sídlem v Brně, Orlí 542/27, proti žalovanému P. Z. , zastoupenému Mgr. Janem Radou, advokátem se sídlem v Praze 10, Bulharská 588/1, o určení času plnění, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 27 C 78/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 4. 2022, č. j. 10 Co 8/2022-268, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.178,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jiřího Zrůstka, advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Děčíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 10. 2021, č. j. 27 C 78/2018-219, „určil čas plnění dluhu žalovaného ze zápůjčky v celkové výši 2.800.000,- Kč, poskytnuté žalobcem žalovanému v platbách ve výši 2.000.000,- Kč dne 3. 3. 2015, ve výši 600.000,- Kč dne 12. 5. 2015, a ve výši 200.000,- Kč dne 29. 5. 2015, do tří dnů od právní moci rozsudku“ ; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Na základě výpovědi žalobce, pokladních dokladů České spořitelny a. s. z 1. 8. 2014, 3. 3. 2015, 12. 5. 2015, 29. 5. 2015 a 1. 8. 2014, sdělení České spořitelny a. s. ze dne 3. 11. 2020, výpisů z účtu žalobce č. XY vedeného Komerční bankou a. s., z insolvenčního návrhu podaného ČSPL, a. s. dne 11. 7. 2014, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 10. 2014, č. j. KSUL 70INS 19096/2014-A-18, a výpovědi svědka M. V. vzal za prokázané, že se účastníci řízení v první polovině roku 2014 ústně dohodli na tom, že žalobce zapůjčí žalovanému částku 3,1 milionu Kč, která bude poukázaná postupně na účet č. XY; žalovaný se zavázal zápůjčku vrátit podle svých možností. Před podáním žaloby žalovaný žalobci uhradil pouze 300.000,- Kč.
Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 4. 2022, č. j. 10 Co 8/2022-268, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ve shodě se soudem prvního stupně považoval výpověď žalobce za věrohodnou, přičemž měl za prokázané, že žalobce uzavřel s žalovaným smlouvu o zápůjčce a spornou částku mu předal. Pokud byly pochybnosti o pasivní věcněprávní legitimaci žalovaného (část zápůjčky byla složena na účet třetí osoby – D. K.), uzavřel, že účet třetí osoby, k němuž měl žalovaný dispoziční oprávnění, představoval pouze dohodnuté místo splnění závazku. Žalovaný, ač opakovaně poučen podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o povinnosti doplnění rozhodujících skutečností a s tím spojeným navržením důkazů, tvrzení nedoplnil, ani neoznačil potřebné důkazy k prokázání své skutkové verze, podle níž vložení peněz žalobcem na účet D. K. představovalo plnění závazků ze společné podnikatelské činnosti účastníků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost spatřuje ve smyslu §237 o. s. ř. v nesprávném posouzení právní otázky rozložení břemene tvrzení a důkazního břemene ohledně splatnosti zápůjčky. Odvolacímu soudu vytýká, že ji vyřešil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu představovanou jeho rozsudky ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4175/2011, a ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3108/2010. Podle dovolatele soudy nižších stupňů svá rozhodnutí založily na chybném závěru, že žalobce unesl důkazní břemeno ohledně tvrzení, že uzavřel s žalobcem ústně smlouvu o zápůjčce částky 3.100.000,- Kč (což žalovaný popírá), jejíž splatnost byla ponechána na vůli dlužníka (i tento závěr považuje za nesprávný). Prosazuje, že žalobce uzavření smlouvy o zápůjčce ani existenci splatnosti ponechané na vůli dlužníka neprokázal. Žalobce (coby věřitele) přitom tíží procesní odpovědnost za to, že rozhodné skutečnosti sporu zůstanou v řízení neprokázány. Dovolatel spojuje dále přípustnost svého dovolání s otázkou výkladu §1960 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku – dále jen „o. z.“, kterou by měl Nejvyšší soud „posoudit jinak“. Není srozuměn s judikatorními závěry Nejvyššího soudu promlčení práva na určení času plnění ponechaného na vůli dlužníka, vztahujícími se již k právní úpravě zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku – dále jen „obč. zák.“, podle nichž právo věřitele navrhnout, aby soud určil dobu splnění dluhu nepodléhá promlčení (§564 obč. zák.). Má za to, že v praxi dochází k nespravedlivým situacím, kdy v případě, že smluvní strany nesjednají ohledně splatnosti zápůjčky nic, promlčuje se zápůjčka ve standardní promlčecí době, ale naopak dohodnou-li si, že dlužník zápůjčku splatí „až bude moci“, nemusí se taková zápůjčka promlčet nikdy. Dovolatel zároveň odvolacímu soudu vytýká, že mu odňal možnost jednat před soudem, nepřijal-li jeho omluvu z účasti na nařízeném jednání dne 11. 4. 2022 a jednání neodročil. S tímto odůvodněním navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil a žalobu zamítl, případně aby rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl dovolání jako nepřípustné odmítnout, popř. jako nedůvodné zamítnout.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§237 až §238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení §241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání nezakládá otázka rozložení břemene tvrzení a důkazního břemene ohledně splatnosti zápůjčky, kterou odvolací soud podle názoru dovolatele vyřešil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu; na řešení této otázky není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Platí, že otázka, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, přípustnost dovolání založit nemůže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 5034/2014, a ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2894/2015, či usnesení ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3570/2015, ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 3540/2015, odmítl). Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, pro nečinnost účastníka (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanovením §120 odst. 1 větou první o. s. ř.) nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001). Měl-li v posuzovaném případě odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) skutkovou verzi žalobce za prokázanou a měl-li zároveň za to, že skutková verze žalovaného prokázána nebyla, nešlo o případ, kdy by důkazní situace neumožňovala soudu přijmout závěr ani o pravdivosti tvrzení účastníka a ani o tom, že by bylo nepravdivé, a tedy rozhodovat na základě závěru o neunesení důkazního břemene (srovnej mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1783/2009). Jinak řečeno o to, zda a kdo v projednávané věci neunesl důkazní břemeno, odvolací soud své rozhodnutí neopřel, byť v odůvodnění svého rozhodnutí pojem „důkazního břemene“ užívá v nesprávné souvislosti, neboť obsahově formuluje závěr, podle něhož žalobce prokázal svou skutkovou verzi.
Přípustnost dovolání nezakládá otázka promlčení práva určit čas plnění podle §1960 o. z. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 28 Cdo 903/2021 zdůraznil, že „[U]stálená judikatura Nejvyššího soudu vážící se k aplikaci ustanovení §563 a §564 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen – „obč. zák.“), jež je se zřetelem k obdobnému znění korespondujících ustanovení §1958 odst. 2 a §1960 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen – „o. z.“), použitelná i v poměrech tohoto právního předpisu (…) dovozuje, že splatnost závazku je určena buď dobou, ve které je dlužník povinen podle smlouvy, právního předpisu nebo rozhodnutí svůj závazek plnit, nebo, není-li takto určena, vyvolá ji věřitel tím, že dlužníka o plnění požádá (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2634/2008, uveřejněný pod číslem 104/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). … Dohodou přitom může být doba splnění dluhu ponechána též na vůli dlužníka. V takovém případě musí být výslovně dohodnuto, že splatnost dluhu na vůli dlužníka závisí. Takováto dohoda může být formulována různě, zpravidla tak, že dlužník zaplatí, „až bude chtít“ nebo „až bude moci“ – závěr, že se ustanovení §564 obč. zák. nevztahuje pouze na případy, kdy splatnost závazku byla výslovně dohodnuta tak, že závisí na vůli dlužníka, ale i na případy, kdy splnění závazku závisí na okolnosti, kterou může ovlivnit jen dlužník, byl přitom formulován a odůvodněn již v rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 4. 1992, sp. zn. 11 Co 28/92, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47/1993. V těchto případech má dlužník právo plnit kdykoliv a věřitel je povinen přijmout plnění, až mu je dlužník nabídne; určit, kdy má dlužník plnit (např. výzvou ve smyslu §563 obč. zák., potažmo §1958 odst. 2 o. z.), věřitel nemůže, stejně jako není legitimován k žalobě na plnění, případně k žalobě na nahrazení jiného projevu vůle než je určení splatnosti (§161 odst. 3 o. s. ř.; srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1869/2013, či ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3481/2009). Ke stejným závěrům jako dosavadní (výše citovaná) ustálená judikatura pak ve vztahu k aktuální právní úpravě dospívá i komentářová literatura. Dovozuje totiž, že dlužník může v případě závazku, v němž je určení času plnění ponecháno na něm, plnit dle libosti – může tedy zaplatit či dodat „až bude moci“, „až bude chtít“, „až bude schopen“, „podle možností“, „jak to půjde“, „až bude ziskový“ apod. Na rozdíl od objektivně ujednaného času plnění anebo času plnění ovlivnitelného věřitelem (včetně obecného určení splatnosti podle §1958 odst. 2 o. z.) je zde určujícím faktorem pouze přístup samotného dlužníka a jeho rozhodnutí, případně subjektivní přesvědčení – nelze ani nijak žalovat na splnění, neboť pohledávka není splatná, věřitel se může u soudu domáhat toliko určení splatnosti [Šilhán, J. In: Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§1721–2054). Komentář. Praha: C. H. Beck, 2014. s. 1018 - 1019]. Skutkový závěr odvolacího soudu, podle něhož se účastníci smlouvy o zápůjčce dohodli, že žalovaný peníze vrátí „podle svých možností“ , je podřaditelný pod ustanovení §1960 o. z., s jehož hypotézou (oprávnění dlužníka určit čas plnění) je spjata dispozice, tj. právo věřitele domáhat se splatnosti žalobou, neurčí-li čas plnění dlužník (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1869/2013, a ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3481/2009).
V rozsudku ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3481/2009, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, podle něhož „[Ž]aloba na určení doby plnění (§564 obč. zák.) je svou povahou žalobou, jíž se žalobce domáhá vydání rozsudku, kterým se nahrazuje projev vůle dlužníka ohledně doby plnění (§161 odst. 3 o. s. ř.). Právo věřitele navrhnout, aby soud určil dobu splnění závazku, nepodléhá promlčení.“ Tyto závěry se prosadí i v režimu zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014.
Odvolací soud otázku promlčení práva na určení času plnění podle §1960 o. z. řešil v souladu se shora uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž dovolací soud neshledává důvod posoudit uvedenou otázku jinak.
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že mu odňal možnost jednat před soudem, nepřijal-li jeho omluvu z účasti na nařízeném jednání dne 11. 4. 2022 a jednání neodročil, pak touto námitkou neformuluje žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž řešení je napadené rozhodnutí založeno, nýbrž namítá existenci vady řízení.
K vadám řízení ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; tato podmínka v posuzovaném případě naplněna není.
Pro úplnost – mimo důvod, který vedl k odmítnutí dovolání – nutno uvést, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Skutkový stav věci, k němuž dospěl hodnocením provedených důkazů odvolací soud, nelze – až na výjimečný případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, kdy hodnocení důkazů je založeno na libovůli (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, a ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, nebo ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13) – dovoláním úspěšně zpochybnit (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.). O případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy v souzené věci přitom nejde.
V části, ve které dovolání směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Ačkoli dovolatel obsáhle polemizuje s tím, jak odvolací soud rozhodl, ve vztahu k jiným právním otázkám nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. Není úkolem dovolacího soudu, aby na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval předpoklady přípustnosti dovolání podle s §237 o. s. ř., a nahrazoval tak plnění procesní povinnosti dovolatele.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
O návrhu žalobce na vstup společnosti IKP Praha, s. r. o., identifikační číslo 26777622, do řízení na jeho místo ze dne 2. 3. 2023, dovolací soud nerozhodoval, neboť ustanovení §107a o. s. ř. pro dovolací řízení neplatí (§243b část věty za středníkem o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 27. 9. 2023
JUDr. Václav Duda
předseda senátu