ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.3203.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 3203/2022-146
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Generali Česká Distribuce a.s. , se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1658/121, identifikační číslo 44795084, zastoupené Mgr. et Mgr. Adamem Vrbeckým, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1603/57, proti žalovanému Ing. Jakubovi Řeřichovi , se sídlem v Ostravě, Bohumínská 442/51, identifikační číslo 65477618, zastoupenému Mgr. Adrianou Stiborkovou, advokátkou se sídlem ve Frýdku – Místku, Ó. Lysohorského 702, o zaplacení 70.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 19 C 62/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 5. 2022, č. j. 8 Co 15/2022-115, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 5.082 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesením k rukám Mgr. et Mgr. Adama Vrbeckého, advokáta.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 2. 5. 2022, č. j. 8 Co 15/2022-115, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 9. 2021, č. j. 19 C 62/2021-78, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 70.000 Kč s úrokem z prodlení, a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Soudy vzaly za prokázané, že dne 1. 8. 2016 žalovaný uzavřel se společností FINHAUS, jako právní předchůdkyní žalobkyně (dále jen „společnost“), smlouvu o zprostředkování č. F0500134H01, v níž se zavázal pro společnost vykonávat zprostředkovatelskou činnost v pojišťovnictví s tím, že při výkonu zprostředkovatelské činnosti se bude řídit obecně závaznými právními předpisy, pokyny společnosti, pokyny nadřízeného v rámci obchodní služby a interními předpisy společnosti. Zároveň se smluvní strany dohodly, že v případě porušení povinností žalovaným je společnost oprávněna od zprostředkovatelské smlouvy odstoupit. Dodatkem ze dne 1. 8. 2016 byla dohodnuta tzv. zaručená odměna pro žalovaného v prvních měsících spolupráce, přičemž současně bylo sjednáno, že dojde-li k zániku smluvního vztahu mezi žalovaným a společností do tří let od uzavření smlouvy o zprostředkování, žalovanému nárok na zaručenou odměnu zaniká. Ve stejný den žalovaný se společností uzavřel další dodatek ke smlouvě o zprostředkování – o vedení skupiny. Dne 22. 9. 2016, žalovaný mj. obdržel částku 70.000 Kč představující zaručenou odměnu za srpen 2016. Dohodou o ukončení dodatku o vedení skupiny ze dne 31. 10. 2016 bylo sjednáno, že s účinností od 31. 10. 2016 dojde k zániku závazku založeného dodatkem o vedení skupiny a žalovaný bude přeřazen na standartní pozici obchodníka s tím, že smlouva o zprostředkování tím nezaniká. Dohodou ze dne 20. 2. 2017 byl s účinností dnem 1. 12. 2016 zrušen závazek založený dodatkem o zaručené odměně, avšak doposud vyplacené zaručené odměny se měly řídit i nadále pravidly účinnými v době vzniku nároku na zaručenou odměnu, a to včetně zániku práva žalovaného na vyplacenou zaručenou odměnu. Žalovaný od 1. 11. 2016 nevykonával pro společnost žádnou činnost a byl ze strany společnosti upozorněn, že nesplnil minimální produkční limity za období leden až červen 2017. Na základě nečinnosti žalovaného společnost od smlouvy o zprostředkování odstoupila; odstoupení bylo žalovanému doručeno dne 5. 3. 2018. Odvolací soud dospěl k závěru, že mezi společností a žalovaným trval i v roce 2017 právní poměr založený smlouvou o zprostředkování, a to i přes dohody o ukončení dodatku, které neměly vliv na trvání smlouvy o zprostředkování. Neplnil-li žalovaný závazky ze smlouvy o zprostředkování ani tzv. produkční limit stanovený interním předpisem, společnost oprávněně odstoupila od smlouvy. Ke dni 5. 3. 2018, kdy žalovanému bylo doručeno odstoupení od smlouvy, smlouva o zprostředkování zanikla před uplynutím tří let od jejího uzavření, a žalovanému tak vznikla povinnost vyplacenou odměnu ve výši 70.000 Kč společnosti vrátit.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný (dále též „dovolatel“) dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), odmítl.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
Požadavek, aby dovolatel vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolaní (§241a odst. 2 o. s. ř.), znamená, že je povinen uvést, od řešení jaké konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud a) odchýlil od „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího soudu nebo b) která taková otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo c) která otázka hmotného nebo procesního práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, d) popř. která taková právní otázka (již dříve dovolacím soudem vyřešená) má být dovolacím soudem posouzena (opětovně, ale) jinak (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, a ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněná pod čísly 80/2013 a 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, ze dne 13. 11. 2014, sp. zn. III. ÚS 3892/13, a ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14).
Způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nepředstavuje argumentace dovolatele, že by dovolací soud měl věc právně posoudit jinak, než jak ji posoudil soud odvolací.
Je-li přípustnost dovolání spojena s alternativou, že dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, je tím myšleno, že pro danou právní otázku existuje již určité řešení přijaté v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, avšak dovolatel se domnívá, že Nejvyšší soud by se měl od této své dosavadní rozhodovací praxe odchýlit a již vyřešenou otázku posoudit odlišně, než jak učinil v obdobných věcech dosud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Má-li dovolání vycházející z tohoto předpokladu přípustnosti vyhovovat požadavkům §241a odst. 2 o. s. ř., musí z něj být přitom zřejmé i to, od kterého svého dříve přijatého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud konkrétně odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Příslušnému předpokladu přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. významově neodpovídá.
Předkládá-li dovolatel k řešení dovolacímu soudu otázku, zda „lze stanovit účastníkovi smlouvy povinnost (produkční limity) jednostranně a dodatečně po jejím podpisu “, jako otázku v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu doposud nevyřešenou, pak na řešení této právní otázky rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí.
Žalovaný přehlíží, že i po sjednání dohody o ukončení dodatku o zaručené odměně byla nadále účinná ujednání čl. IV dodatku smlouvy o zaručené odměně o tom, že při zániku právního poměru založeného smlouvou o zprostředkování ze dne 1. 8. 2016 do tří let od uzavření zprostředkovatelské smlouvy vznikla žalovanému povinnost vrátit společnosti částku rovnající se vyplaceným zaručeným odměnám. Jestliže žalovaný od 1. 11. 2016 nevykonával pro FINHAUS žádnou činnost, neplnil tedy ani žádné produkční limity. Jestliže smluvní vztah zanikl v době tří let od uzavření smlouvy o zprostředkování, došlo tak k naplnění podmínky a žalovanému zaniklo právo na zaručenou odměnu ve výši 70.000 Kč.
Přípustnost dovolání nezakládá ani tvrzený rozpor rozhodnutí odvolacího soudu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 33 Cdo 3037/2019, neboť v něm byla řešena otázka počátku běhu promlčecí lhůty v situaci, kdy nebyla dohodnuta splatnost peněžité zápůjčky, a do poměrů nyní souzené věci nedopadá.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Jelikož dovolatel požadavku §241a odst. 2 o. s. ř. nedostál, a způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání nelze dovodit ani z celého obsahu dovolání, Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 31. 10. 2023
JUDr. Václav Duda
předseda senátu