ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.3248.2021.1
sp. zn. 33 Cdo 3248/2021-236
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy v právní věci žalobkyně CASPER CONSULTING a. s., se sídlem Praha 6, Bubeneč, náměstí Borise Němcova 510/3, identifikační číslo osoby 63980401, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem Brno, Koliště 259/55, proti žalovaným 1) M. L. , bytem XY, a 2) L., se sídlem XY, XY, identifikační číslo osoby XY, obě zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem Příbram, náměstí T. G. Masaryka 153, o určení vlastnického práva k nemovité věci, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 7 C 216/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2021, č. j. 23 Co 241/2020-193, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Příbrami (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 6. 2020, č. j. 7 C 216/2019-108, zamítl žalobu, aby soud určil, že žalovaná č. 2) je vlastníkem nemovité věci – stavby č. p. XY, jiná st., v části obce XY, stojící na pozemku parc. č. XY (LV č. XY), zapsané na LV č. XY, vedeném pro k. ú. XY, obec XY, okres XY, Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrálním pracovištěm XY, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 3. 2021, č. j. 23 Co 241/2020-193, zamítl návrh žalobkyně na ustanovení opatrovníka druhé žalované (výrok I.), zamítl návrh žalobkyně na přerušení odvolacího řízení (výrok II.), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil ve znění, že se zamítá žaloba na určení, že vlastníkem nemovitosti - stavby č. p. XY, stojící na pozemcích parc. č. XY a parc. č. XY (LV č. XY), zapsané na LV č. XY pro k. ú. a obec XY u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště XY, je druhá žalovaná (výrok III.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IV.).
Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, který na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že vlastníkem sporné stavby „tunelové střelnice“ je první žalovaná, nikoliv druhá žalovaná, neboť nebylo prokázáno, že by vlastnictví k ní nabyla originárně, jak tvrdila žalobkyně. Z provedených důkazů (včetně smluv o úvěru a o dílo uzavřených druhou žalovanou, za níž jednali manželé L.) vzal za prokázané, že manželé L. nejednali s úmyslem, aby se nově zbudovaná stavba stala vlastnictvím druhé žalované, ale s úmyslem nechat stavbu vytvořit pro sebe.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Žalované pokládají rozhodnutí odvolacího soudu za věcně správné; navrhly zamítnutí dovolání.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle žalobkyně napadený rozsudek závisí na řešení právních otázek (a s nimi souvisejících podotázek), které odvolací soud posoudil nesprávně. Otázku (první), z jakých skutečností vychází soud při zjišťování právně relevantního úmyslu stavebníka v soukromoprávním smyslu nabýt stavbu originárně výstavbou do svého vlastnictví, a podotázku, zda lze právně relevantně projevený úmysl stavět pro sebe spatřovat v postavení osoby ve veřejnoprávním řízení, např. stavebním či jiném, vyřešil odvolací soud v rozporu s judikaturou, jestliže přikládal relevanci postavení osob ve veřejnoprávních řízeních, které pro určení vlastnického práva k nové věci rozhodné není, v důsledku čehož soud nepřihlédl k úmyslu druhé žalované vyplývajícímu z uzavřených smluv (smlouvy úvěrové a smlouvy o dílo). Dále má dovolatelka za to, že posouzení věci záleží též na otázce, zda lze za právně relevantně projevený úmysl stavět pro sebe považovat prohlášení osoby učiněné v době až po vzniku stavby jako věci v právním smyslu, kdy již muselo existovat vlastnické právo ve prospěch stavebníka, ve vztahu k níž namítá, že soudy nesprávně vyhodnotily projevený úmysl V. L. stavět pro sebe z jeho prohlášení učiněného až v době, kdy bezpochyby šlo v právním slova smyslu o již existující stavbu, která měla vlastníka, nadto šlo o prohlášení o existenci vlastnického práva, nikoliv o projev úmyslu toto vlastnické právo nabýt, a to za situace, kdy ve všech ostatních soukromoprávních vztazích i listinách druhá žalovaná vystupuje jako objednatel, úvěrový dlužník či osoba oprávněná k provozu střelnice, jíž se stavba po svém dokončení měla stát. Za právně relevantně projevený úmysl stavět pro sebe lze považovat pouze jednání časově předcházející vzniku stavby jako věci v právním slova smyslu a vzniku vlastnického práva (soudy uzavřely, že nebylo prokázáno, že by se druhá žalovaná stala vlastníkem stavby). Dále předkládá k posouzení otázku, zda lze za právně relevantně projevený úmysl nabýt stavbu pro sebe považovat takový úmysl, který se zjevně příčí nejen dobrým mravům, ale je taktéž zjevně v rozporu se zákonem, a zda lze takovému nabytí vlastnického práva poskytnout právní ochranu.
Dovolání není přípustné.
Otázka, z jakých skutečností vychází soud při zjišťování právně relevantního úmyslu stavebníka v soukromoprávním smyslu nabýt stavbu originárně výstavbou do svého vlastnictví, ani podotázka, zda lze právně relevantně projevený úmysl stavět pro sebe spatřovat v postavení osoby ve veřejnoprávním řízení, např. stavebním či jiném, přípustnost dovolání nezakládají, neboť z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by odvolací soud svůj právní závěr ohledně vlastnictví k předmětné stavbě založil „na relevanci postavení osob ve veřejnoprávních řízeních“, jak prosazuje dovolatelka, ale na tom, že nebyl prokázán úmysl nechat vybudovat dotyčnou stavbu do vlastnictví druhé žalované. Vytýká-li dovolatelka soudům, že v souvislosti s možným originárním nabytím vlastnictví k dotyčné stavbě nepřihlédly „k úmyslu druhé žalované“ vyplývajícímu z uzavřených smluv (smlouvy o dílo a o úvěru), pak jde o námitku skutkové povahy, jejímž prostřednictvím (oproti zjištění obou soudů) prosazuje vlastní skutkovou verzi, že druhá žalovaná (v uzavřených smlouvách) projevila úmysl nabýt předmětnou stavbu do svého vlastnictví. Zjištěný skutkový stav věci, z něhož odvolací soud při právním posouzení vycházel, je však v dovolacím řízení nezpochybnitelný, ať již je namítána jeho nesprávnost nebo neúplnost. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, který úmysl, aby se druhá žalovaná stala vlastníkem dotyčné stavby, z obsahu dotyčných smluv nedovodil (srov. odstavec 11 a 12 odůvodnění napadeného rozsudku), nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 1 o. s. ř. Stejně tak způsob ani výsledek hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti a věrohodnosti promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, nelze regulérně zpochybnit dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení (§241a odst. 1 věta první o. s. ř. a contrario).
U podotázky, jejímž prostřednictvím dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že jako důkaz o úmyslu V. L. nabýt dotyčnou stavbu do svého vlastnictví považoval jeho prohlášení v zástavních smlouvách ze dne 7. 5. 1993 a ze dne 5. 8. 1993, dovolatelka nevymezila předpoklad přípustnosti dovolání (srov. §237 ve spojení s §241a odst. 2 o. s. ř.), což u této části dovolání představuje vadu. Kromě toho nelze přisvědčit žalobkyni, že soudy z dotyčného prohlášení dovodily úmysl L. L. nabýt dotyčnou stavbu pro sebe, pouze učinily zjištění, že V. L. v té době byl jejím vlastníkem a jako její vlastník jednal.
Na otázce, zda lze za právně relevantně projevený úmysl nabýt stavbu pro sebe považovat takový úmysl, který se zjevně příčí nejen dobrým mravům, ale je taktéž zjevně v rozporu se zákonem, a zda lze takovému nabytí vlastnického práva poskytnout právní ochranu, není napadené rozhodnutí založeno, tudíž z hlediska přípustnosti dovolání a možnosti jejího přezkumu není splněna jedna z obligatorních podmínek uvedených v §237 o. s. ř.
Námitka, že odvolací soud k návrhu žalobkyně neustanovil druhé žalované opatrovníka, nevystihuje způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, resp. nezahrnuje žádnou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. Kromě toho k vadám řízení (jsou-li skutečně dány) dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou zásadně způsobilé založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, nebo ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).
Pro úplnost - ve vztahu k výrokům o náhradě nákladů řízení žalobkyně žádnou argumentaci nevznesla, navíc dovolání směřující proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení není přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Přestože výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba v posuzovaném případě zdůvodňovat (§243f odst. 3 o. s. ř.), sluší se uvést, že náklady, které žalovaným vznikly, nelze považovat za účelně vynaložené, neboť jejich vyjádření k dovolání prostřednictvím právního zástupce nevystihuje důvod, který vedl k odmítnutí dovolání, neobsahuje polemiku s dovolatelkou tvrzenými předpoklady přípustnosti dovolání (případně upozornění na jejich absenci) podle §237 o. s. ř. či s vymezením důvodu dovolání podle §241a odst. 1 a 3 o. s. ř., ale pouze sděluje, že „se plně ztotožňují s dovoláním napadeným rozsudkem“ a vyjadřují se jen „k dílčím aspektům podaného dovolání“.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 2. 2023
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu