ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.3260.2021.1
sp. zn. 33 Cdo 3260/2021-171
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně J. K. , bytem v XY, proti žalované Schlieger, s. r. o. se sídlem v Chotěboři, Sokolohradská 1728, identifikační číslo 28787803, zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 28, o zaplacení částky 258.727,- Kč s příslušenstvím oproti vydání předmětu díla, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 15 C 116/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 5. 2021, č. j. 47 Co 27/2021-154, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná u účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Havlíčkově Brodě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 10. 2020, č. j. 15 C 116/2019-125, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 250.355,- Kč oproti povinnosti žalobkyně vydat žalované ve stejné lhůtě tepelné čerpadlo KompaktAir Nordic 20 kW, zamítl žalobu o zaplacení částky 8.372,- Kč oproti povinnosti žalované vydat žalobkyni termostat; současně rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 5. 2021, č. j. 47 Co 27/2021-154, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé a ve výrocích o nákladech řízení, v zamítavém výroku odvolání odmítl a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že účastníci řízení dne 17. 2. 2017 uzavřeli smlouvu, jejímž předmětem plnění byla dodávka a montáž tepelného čerpadla k vytápění domu na adrese XY (dále též „smlouva o dílo“). Dílo bylo předáno dne 21. 6. 2017. Od října 2017 začalo tepelné čerpadlo vykazovat vady, které se projevovaly v jeho sníženém výkonu a v nedostatečné výhřevnosti. Opakovaně docházelo k úniku chladící kapaliny, došlo k prasknutí tzv. kolene, ke zrezivění šroubu na tzv. odlučovači atd. Závady se opakovaly přesto, že žalovaná některé reklamace uznala a závady se snažila opravit, přičemž čerpadlo bylo opravováno nejméně třikrát (dne 15. 6. 2018, 23. 10. 2018 a 22. 2. 2019). Odvolací soud dovodil, že žalovaná porušila smlouvu podstatným způsobem. Za těchto okolností žalobkyně odstoupila od smlouvy oprávněně. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že dopisem z prosince 2018 žalobkyně od smlouvy odstoupila, závazek ze smlouvy o dílo se od počátku zrušil, a tak k dalšímu odstoupení od smlouvy nemohlo znovu dojít v březnu 2019. Právo odstoupit od smlouvy žalobkyni vyplývalo taktéž ze znění čl. VII bod 2 písm. b) smlouvy, neboť čerpadlo vykazovalo vady bránící jeho řádnému užívání a k odstranění vad nedošlo ve lhůtě jednoho měsíce od lhůty k provedení díla. Bylo-li dílo předáno v červnu 2017, pak se vady na něm projevovaly a opravovaly ještě v únoru 2019.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání, které považuje za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. jde o otázky v rozhodovací činnosti dovolacího soudu dosud nevyřešené, a na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe. Za otázky hmotného práva, již v činnosti dovolacího soudu vyřešené, s nimiž je rozsudek odvolacího soudu v kolizi, dovolatelka považuje posouzení:
- zda došlo z její strany k podstatnému porušení smlouvy o dílo zakládající právo žalobkyně od smlouvy o dílo odstoupit. Tato otázka byla odvolacím soudem vyřešena v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 556/2009, a ze dne 14. 11. 2001, sp. zn. 29 Odo 207/2001,
- zda žalobkyně od smlouvy odstoupila bez zbytečného dokladu, kterážto otázka byla vyřešena v rozporu se závěry judikatury Nejvyššího soudu představované jeho rozsudky ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 29 ICdo 81/2019, a ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2484/2012, a jeho usnesením ze dne 13. 2. 2007, sp. zn. 29 Odo 1237/2005,
- zda odstoupení žalobkyně od smlouvy o dílo vyhovuje požadavku určitosti projevu vůle, přičemž dovolatelka má za to, že závěr odvolacího soudu o určitosti odporuje závěrům rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 23 Cdo 3359/2018.
V rozporu se závěry vyjádřenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3417/2016, odvolací soud ve věci nenechal vypracovat znalecký posudek, ačkoliv k posouzení otázky vadnosti plnění bylo potřeba odborných znalostí, kterými soud nedisponuje; tím jeho rozsudek spočívá na řešení otázky procesního práva odporujícímu ustálené judikatuře dovolacího soudu.
Za v rozhodovací činnosti dovolacího soudu dosud nevyřešené otázky hmotného práva dovolatelka označuje posouzení:
- zda může soud při posouzení podstatného porušení smlouvy zohlednit i vadu, která byla vytčena až po odstoupení od smlouvy,
- a zda smluvní strana, která odstoupila od smlouvy o dílo, může konkludentně odvolat účinky odstoupení, jestliže se chová tak, jako by k odstoupení od smlouvy nedošlo.
Dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Přípustnost dovolání není způsobilá založit výhrada žalované o rozporu rozsudku odvolacího soudu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 556/2009, a ze dne 14. 11. 2001, sp. zn. 29 Odo 207/2001, v řešení otázky, zda došlo z její strany k podstatnému porušení smlouvy o dílo zakládající právo žalobkyně odstoupit od smlouvy o dílo. Již v rozsudku ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod číslem 17, Nejvyšší soud dovodil, že založil-li odvolací soud právní závěr současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen (v takovém případě není ani zapotřebí se správností důvodu, jenž naopak dovoláním napaden byl, zabývat, neboť na celkový závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti uplatněného nároku to nemůže mít vliv). K tomuto názoru se pak Nejvyšší soud přihlásil rovněž v usnesení ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48/2006, v němž dovodil, že spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé (vztaženo na občanský soudní řád ve znění účinném do 31. 12. 2013 - jestliže dovolání proti některé z těchto otázek není přípustné podle §237 o. s. ř.).
V souzené věci žalovaná dovoláním (podle celého jeho obsahu) zpochybnila pouze závěr, že došlo k podstatnému porušení smlouvy zakládající podle §2106 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) právo žalobkyně odstoupit od smlouvy.
Přehlíží ovšem, že odvolací soud svůj rozsudek založil na dvou závěrech; mimo závěru o podstatném porušení smlouvy a s tím spojeným právem žalobkyně odstoupit od smlouvy, rovněž na tom, že žalobkyně měla také právo od smlouvy odstoupit podle čl. VII bod 2 písm. b) smlouvy o dílo, neboť tepelné čerpadlo vykazovalo vady bránící jeho řádnému užívání a k odstranění vad nedošlo ve lhůtě jednoho měsíce ode dne uplynutí lhůty k provedení díla.
Pro řešení této otázky tak nemůže být dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání nezakládá řešení otázky, zda žalobkyně od smlouvy odstoupila bez zbytečného dokladu, kterážto otázka měla být vyřešena v rozporu se shora citovanými rozhodnutími dovolacího soudu. Při řešení této otázky dovolatelka pomíjí, že žalobkyně mimo práva odstoupit od smlouvy pro podstatné porušení smlouvy (při zachování lhůty bez zbytečného odkladu), měla právo od smlouvy odstoupit podle čl. VII bod 2 písm. b) smlouvy o dílo, kde žádná lhůta k uplatnění práva odstoupit od smlouvy nebyla určena. Navíc dovolatelka ponechává stranou, že soudy obou stupňů přijaly závěr, že k účinnému odstoupení od smlouvy o dílo došlo již v prosinci 2018, tedy včas.
Ve vztahu k řešení otázky, zda odstoupení žalobkyně od smlouvy o dílo vyhovuje požadavku určitosti projevu vůle, dovolatelka nespecifikuje, z jakého důvodu je projev vůle žalobkyně, jímž odstoupila od smlouvy o dílo, neurčitý, tj. v čem při výkladu projevu její vůle odvolací soud pochybil. Na to navazuje otázka, s jakými závěry je proto rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 23 Cdo 3359/2018. V této části trpí dovolání vadou, kterou již nelze odstranit, a dovolání proto není v tomto rozsahu přípustné.
Na řešení otázky hmotného práva, zda může soud při posouzení podstatného porušení smlouvy zohlednit i vadu, která byla vytčena až po odstoupení od smlouvy, není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Jak Nejvyšší soud zdůraznil např. již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, podle §237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující. Předestírá-li dovolatelka jako důvod přípustnosti dovolání k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, jež je, stejně jako všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, veřejnosti dostupné na jeho webových stránkách). Přípustnost dovolání proto nezakládá otázka vytčení vady díla až po odstoupení od smlouvy, neboť její řešení není pro rozhodnutí odvolacího soudu rozhodující v situaci, kdy žalobkyně mohla od smlouvy odstoupit podle čl. VII bod 2 písm. b) smlouvy. Notifikace vady díla po odstoupení od smlouvy tak nebyla pro rozhodnutí odvolacího soudu určující.
Ve vztahu k řešení otázky, zda smluvní strana, která odstoupila od smlouvy o dílo, může konkludentním jednáním odstoupení odvolat, jestliže se chová tak, jako by k odstoupení od smlouvy nedošlo, dovolatelka vychází z vlastní verze skutku, a tedy dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř. uplatňuje procesně neregulérním způsobem. Na základě vlastního hodnocení skutkových okolností sporu (jednání žalobkyně vůči žalované po odstoupení od smlouvy v prosinci 2018) prosazuje verzi, že jednáním žalované došlo konkludentně k obnovení smluvního vztahu založeného smlouvou o dílo.
Nutno zdůraznit, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. Jinak řečeno, argumentuje-li žalovaná v dovolání v tomto směru nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že pokud by odvolací soud vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci (tedy z její skutkové verze), musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci.
Námitkou, že odvolací soud nenechal vypracovat znalecký posudek, ačkoliv k posouzení otázky vadnosti plnění bylo potřeba odborných znalostí, kterými soud nedisponuje, dovolatelka neuplatnila způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, nýbrž odvolacímu soudu vytýká, že právní posouzení založil na nesprávně či neúplně zjištěném skutkovém stavu věci, tedy že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám řízení (jsou-li skutečně dány) však dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Nejde totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř., tj. o otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014).
Protože žalovaná kromě shora uvedených nepředložila dovolacímu soudu k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), její dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 2. 2023
JUDr. Václav Duda
předseda senátu