ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.3334.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 3334/2022-649
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Š. S. , se sídlem v XY (identifikační číslo osoby: XY, zastoupené JUDr. Radomírem Šimáčkem, advokátem se sídlem v Klatovech, Vídeňská 9, proti žalovanému R. V. , se sídlem ve XY, zastoupenému Mgr. Libuší Hrůšovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Veverkova 2707/1, o zaplacení 148 190 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 49 Cm 328/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 6. 2022, č. j. 4 Cmo 18/2021-594, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 6. 2022, č. j. 4 Cmo 18/2021-594, se ruší a věc se Vrchnímu soudu v Praze vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení 247 071,31 Kč (s příslušenstvím) z titulu slevy z ceny díla, které pro ni žalovaný provedl podle smlouvy o dílo; předmětem díla byla oprava průmyslové podlahy v areálu závodu J.
Krajský soud v Plzni (dále jen „soud prvního stupně“) v pořadí druhým rozsudkem ze dne 22. 12. 2020, č. j. 49 Cm 328/2011-561, zamítl žalobu o zaplacení částky 247 071,31 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % od 1. 1. 2011 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Rozhodl tak poté, kdy jeho v pořadí první rozsudek ze dne 28. 4. 2015, č. j. 49 Cm 328/2011-189, Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 23. 3. 2016, č. j. 4 Cmo 173/2015-232, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 7. 6. 2022, č. j. 4 Cmo 18/2021-594, Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudek soudu prvního stupně zrušil v části, jíž byla žaloba zamítnuta co do 86 830 Kč s příslušenstvím, a řízení v tomto rozsahu zastavil; v části, jíž bylo rozhodnuto o 148 190 Kč s úroky z prodlení ve výši 7,75 % ročně z této částky od 1. 1. 2011 do zaplacení, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaný je povinen tuto částku s příslušenstvím žalobkyni zaplatit, a ve zbytku výrok o věci samé potvrdil. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně na základě smlouvy o dílo ze dne 29. 7. 2010 zhotovila pro společnost J. podlahu skladu. Protože dílo vykazovalo vady (trhliny v důsledku nekvalitního podkladu, který způsoboval tzv. curling), žalobkyně si smlouvou o dílo z 13. 9. 2010 (ve znění jejího dodatku ze 17. 9. 2010) objednala u žalovaného její opravu původně technologií superbeton podle vzorku, posléze provedením (nanesením) cementové stěrky s technologickými vlastnostmi podle požadavku investora za sjednanou cenu 594 000 Kč. Před provedením opravy žalobkyně žalovaného výslovně ujistila, že podkladový beton je již dostatečně vyzrálý a objemové změny betonu jsou ukončeny. Žalovaný podle smlouvy nanesl na betonovou podlahu cementovou stěrku bez prořezání spár; podlaha byla zmonolitněna. Následně začala praskat. Žalobkyně vadu díla spočívající v objevujících se trhlinách a olupování povrchové vrstvy stěrky spolu s výplňovou hmotou betonu u žalovaného reklamovala, přičemž původně požadovala odstranění vad opravou, posléze slevu z ceny díla a náhradu škody. Žalovaný reklamaci neuznal s odůvodněním, že dílo provedl v souladu se smlouvou a pokyny žalobkyně, tedy bez dilatačních a smršťovacích spár. Ze znaleckých posudků znalce Vlastimila Svobody i znaleckého ústavu STAVEXIS s. r. o. se podává, že nanesení stěrky na betonovou podlahu není v rozporu s technologickým postupem (stěrka je běžně používána na opravy povrchu betonových podlah v případě, že dojde během zpracování betonové plochy k nedostatečnému zahlazení jeho povrchu), za dané situace však bylo vzhledem k nevyzrálosti betonu nezbytné provést dilatační a smršťovací spáry; zmonolitnění podlahy by bylo v pořádku, pokud by byl podkladový beton vyzrálý. Žalobkyní reklamované poruchy byly primárně způsobeny ještě stále probíhajícími objemovými změnami betonu původní podlahy; tyto vyvolávají pohyby v horizontální rovině, které se mají eliminovat v dilatačních spárách a dalším souvisejícím jevem doprovázejícím objemové změny je curling (nadzvednutí hran či rohů desek); oba tyto jevy měly zásadní vliv na vznik reklamované vady. Náklady na odstranění vad byly vyčísleny na 136 490 Kč.
Zatímco soud prvního stupně na podkladě těchto zjištění uzavřel, že žalovaný za vady díla neodpovídá, neboť neporušil povinnost danou §552 obch. zák., dílo provedl podle pokynů žalobkyně (která jako profesionál v oboru měla znát správný technologicky postup, resp. vědět o nutnosti dilatačních spár za dané situace), při současném ubezpečení, že beton je vyzrálý (a tudíž není třeba stěrku opatřit dilatačními spárami), odvolací soud dospěl k závěru, že dílo zhotovené žalovaným bylo vadné a žalovaný za vady, které žalobkyně vytkla řádně a včas, odpovídá. Nedodržel-li žalovaný termín k odstranění vytčených vad, resp. odmítal-li uznat odpovědnost za vady s tím, že jejich existence nesouvisí s jím provedenými pracemi a příčina nastalého stavu spočívá v nekvalitním provedení podkladu (podkladových desek zhotovených žalobkyní), mohla žalobkyně v souladu s judikaturou dovolacího soudu (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4167/2014 a ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3945/2016) změnit svou volbu a na místo odstranění vad požadovat slevu z ceny díla. Neuznal procesní obranu žalovaného, že ho žalobkyně ubezpečila, že beton je vyzrálý; žalovaný totiž věděl, kdy byl podkladový beton zhotoven, a jako odborník měl znát, že beton zraje přibližně 9 měsíců. Pokud tedy žalobkyni neupozornil, že její pokyn (provést stěrku bez dilatačních spár) je nevhodný, nepostupoval řádně. Zhotovitele je povinen upozornit na nevhodnost pokynu i tehdy, má-li objednatel stejně kvalitní povědomí o předmětu díla a muselo mu být zřejmé, že jeho pokyn je nevhodný. Výši slevy z ceny díla odvolací soud stanovil ve výši nákladů na odstranění vad. Po právu shledal i nárok žalobkyně na náhradu škody spočívající v nákladech, které zaplatila za úklid po stavební činnosti při odstranění vad díla.
Přípustnost dovolání, kterým napadl rozsudek odvolacího soudu, spatřuje žalovaný v tom, že napadené rozhodnutí závisí na otázkách hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Při posouzení možnosti objednatele odstranit vady sám - nebyl-li takový postup ve smlouvě sjednán - odvolací soud podle názoru dovolatele nerespektoval závěry dovozené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 20 Odo 556/2003, a v otázce způsobu určení slevy z ceny díla při vadném plnění se odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 32 Odo 230/2003, a ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1991/2008. Za dosud dovolacím soudem neřešenou dovolatel považuje otázku, v jaké míře je zhotovitel povinen upozorňovat objednatele při provádění díla (opravy) na nevhodnost pokynů a předaných materiálů, je-li objednatel sám odbornou firmou, která původní dílo, jehož se oprava týká, zhotovila. Nadále prosazuje, že žalobkyně se za dané situace chovala v rozporu se základními zásadami obchodního styku, jestliže ho nepravdivě ujistila (ubezpečila), že podlaha, kterou sama zhotovila a kterou měl opravit, má jím vymíněné vlastnosti (že betonový podklad je dostatečně vyzrálý). Namítl, že za takové situace nemůže odpovídat za vady vzniklé právě v důsledku neexistence tvrzených vlastností, o nichž však byl ujištěn. Z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje dovolání za nedůvodné. Se závěry odvolacího soudu se ztotožnila.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž zohlednil všechny relevantní skutečnosti.
Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jestliže při posouzení odpovědnosti žalovaného za vady díla náležitě nezohlednil základní zásady poctivého obchodního styku.
Protože k uzavření smlouvy o dílo došlo před 1. 1. 2014, je na místě právní vztahy z ní vzniklé poměřovat zákonem č. 513/1991 Sb., obchodním zákoníkem, ve znění účinném do 31. 12. 2013; dále znovu jen „obch. zák.“ (srov. §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění).
Podle ustanovení §265 obch. zák. výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany.
V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu je ustanovení §265 obch. zák., které je speciální pro obchodní závazkové vztahy, vykládáno tak, že předpokládá, že účastník obchodněprávního vztahu nesmí při prosazování svých zájmů překročit meze, které vyplývají ze zásad poctivého obchodního styku, a tudíž nesmí zneužít práv, která mu podle zákona, resp. na základě zákona vznikla. Ujednání, ze kterého účastníku vzešla práva, jejichž uplatnění by bylo v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, není neplatné, ale tato práva nejsou vymahatelná; soud v takovém případě uplatněný nárok nepřizná (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2003, sp. zn. 32 Odo 400/2002, ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. 32 Odo 487/2004, a ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 427/2003). V rozsudku ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 29 Cdo 359/2007, (a dále například v rozsudku ze dne 9. 8. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3616/2009) pak Nejvyšší soud navázal závěrem, že korektiv zásad poctivého obchodního styku má být poslední možností ( ultima ratio ), jak - ve výjimečných případech – zmírnit či odstranit přílišnou tvrdost zákona v situaci, ve které by se přiznání uplatněného nároku jevilo krajně nespravedlivým, a že ustanovení §265 obch. zák. je tak třeba vnímat jako příkaz soudci, aby rozhodoval v souladu s ekvitou, což ve svých důsledcích znamená „nastoupení cesty nalézání spravedlnosti“ (srov. též závěry Ústavního soudu vyslovené v nálezu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 171/2005). V rozsudcích ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. 32 Odo 175/2006, ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4388/2007, v usneseních ze dne 25. 4. 2012, sp, zn. 29 Cdo 1117/2010, a ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3835/2010, pak Nejvyšší soud dovodil, že porušení zásad poctivého obchodního styku (stejně jako dobrých mravů) je třeba zkoumat ve vazbě na okolnosti jednotlivého (konkrétního) případu.
V řadě svých rozhodnutí se Nejvyšší soud vyjádřil k aplikaci korektivu §265 obch. zák. Vychází z toho, že uvedené ustanovení je normou s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v posuzovaném případě závěr, že výkon práva skutečně je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, a proto nepožívá právní ochrany (v souvislosti s posuzováním výkonu práv v rozporu s dobrými mravy srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2710/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007, ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3891/2013). Stejně tak Ústavní soud ve své judikatuře (např. nálezy ze dne 5. 6. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3635/11, ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09) k otázce posuzování a aplikace korektivu dobrých mravů (§3 odst. 1 obč. zák. ) a poctivého obchodního styku (§265 obch. zák.) hovoří o požadavku nalezení spravedlivého řešení, zmírňování tvrdosti zákona uplatnění pravidel slušnosti
Skutkový stav, z něhož odvolací soud vyšel, v dovolacím řízení přezkumu nepodléhá (srov. §241a odst. 1 a contrario ).
Z hlediska poměření zjištěného skutkového stavu věci prizmatem §265 obch. zák. považuje dovolací soud za zásadní následující zjištění. Práce žalovaného podle smlouvy o dílo uzavřené 13. 9. 2010 směřovala k opravě průmyslové podlahy v areálu závodu obchodní společnosti J. v XY, kterou před tím žalobkyně na základě smlouvy o dílo uzavřené s objednatelkou J. zhotovila vadně. Žalovaný tedy měl na místo žalobkyně vady jí zhotovené podlahy odstranit; až dodatkem ke smlouvě o dílo uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným bylo sjednáno, že povrch nebude opraven technologií „superbeton podle vzorku“, nýbrž provedením cementové stěrky s technickými vlastnostmi podle požadavku investora (z dokazování nevyplynulo, že by žalobkyně požadovala provedení dilatačních spár). Z obou znaleckých posudků se podává, že položení stěrky na betonovou podlahu není v rozporu s žádným technologickým postupem, stěrka je běžně používána na opravy povrchů betonových podlah v případě, že dojde k nedostatečnému zahlazení povrchu betonové plochy; provedená oprava tak byla vhodným řešením jak po stránce technické, tak ekonomické. Žalovaný byl žalobkyní ujištěn, že objemové změny (procesy autogenního smrštění a smrštění od vysychání betonu) jsou ukončeny, tedy že beton je tzv. „vyzrálý“. Reklamované poruchy přitom byly primárně způsobeny ještě stále probíhajícími objemovými změnami betonu původní podlahy doprovázenými jevem „curling“ (tj. nadzvednutí hran a rohů desek použitých při zhotovení podlahy). K praskání a odlupování části betonu došlo tím, že bezprostředně po zatvrdnutí stěrky na povrchu betonové plochy nebyly prořezány dilatační spáry s následným vyplněním pružným tmelem; z hlediska odborného bylo neprořezání spár u „nevyzrálého“ betonu chybné. Pokud by bylo pravdivé ubezpečení žalobkyně, že beton již nebude vykazovat žádné objemové změny (že je tzv. vyzrálý), pak technologie opravy, tj. provedení cementové stěrky bez dilatačních spár, i použitý materiál byly zvoleny dobře. Jestliže byl žalovaný žalobkyní, která ve vztahu k J. v pozici zhotovitelky stavební úpravy podlahy prováděla, ujištěn, že stěrka bude nanášena na vyzrálý beton, neměl důvod upozornit ji jako objednatele na nevhodnost, resp. neúplnost jejích požadavků. Kdy byl zhotoven podkladový beton, věděly obě smluvní strany a obě to jako odborníci v oboru shodně podcenily.
Nelze než dovodit, že žalobkyně se významně podílela na tom, že podlaha byla opravena vadně; žalovaného informovala nesprávně o vlastnosti betonového podkladu, ačkoli jako odborník v oboru musela vědět, že takové nesprávné (nepravdivé) ujištění zásadně ovlivní použití technologie opravy. Za předpokladu, že by ujištění žalobkyně, že objemové změny jsou ukončeny, bylo pravdivé, by technologický postup, který žalovaný zvolil (zmonolitnění řezaných spár a přikrytí celé plochy tzv. samonivelační stěrkou s předchozí penetrací podkladního betonu), obstál a oprava by byla bezvadná. Žalovaný, byť je také profesionálem v oboru, ospravedlnitelně předpokládal, že žalobkyně má o vlastnostech předmětu díla nejlepší a nejkomplexnější povědomí a její ubezpečení logicky vnímal jako sdělení odborníka – specialisty ve stavebnictví. Žalobkyně měla vědět, jak má být oprava provedena a měla to vtělit do účastníky uzavřené smlouvy o dílo, do konkrétního popisu předmětu díla. Z hlediska korektnosti postupu žalobkyně je nezanedbatelné, že zadala opravu vytčených vad třetímu subjektu před uplynutím lhůty, kterou sama žalovanému k odstranění vad stanovila.
Žalobkyní uplatněné právo z odpovědnosti za vady ve výsledku znamená, že vady jí provedeného díla nejen že sama z pozice zhotovitelky neodstranila, ale náklady za jejich odstranění uhradí v plném rozsahu žalovaný, což je na místě vyhodnotit z pohledu spravedlivého uspořádání, resp. zásad poctivého obchodního styku.
Hodnocení shora uvedených okolností z hlediska aplikace §265 obch. zák. nepřísluší dovolacímu soudu bez toho, aby předtím byly vyhodnoceny odvolacím soudem (dovolací přezkum zásadně směřuje k revizi právních závěrů, na nichž je založeno rozhodnutí odvolacího soudu), a dovolací soud nemá k dispozici řádně odůvodněné závěry odvolacího soudu ohledně uplatnění hlediska ekvity a zásad poctivého obchodního styku, nezbylo než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. a odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o. s. ř.).
O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 3. 2023
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu