ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.3601.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 3601/2022-388
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce P. B. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, insolvenčního správce společnosti I. C., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného Mgr. Viktorem Švantnerem, advokátem se sídlem Plzeň, Mikulášská 455/9, proti žalované HUTCHINSON, s.r.o. , se sídlem Rokycany, Plzeňské Předměstí, Klostermannova 995, identifikační číslo osoby 61504424, zastoupené JUDr. Markem Görgesem, advokátem se sídlem Plzeň, Žižkova 1737/52, o zaplacení 504 437,05 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 6 C 152/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 7. 2022, č. j. 25 Co 138/2022-348, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 27. července 2022, č. j. 25 Co 138/2022-348, ve znění opravného usnesení ze dne 17. března 2023, č. j. 25 Co 138/2022-382, a rozsudek Okresního soudu v Rokycanech ze dne 14. prosince 2021, č. j. 6 C 152/2019-276, ve znění opravného usnesení ze dne 29. června 2022, č. j. 6 C 152/2019-340, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Rokycanech k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rokycanech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 12. 2021, č. j. 6 C 152/2019-276, ve znění opravného usnesení ze dne 29. 6. 2022, č. j. 6 C 152/2019-340, zamítl žalobu ze dne 2. 8. 2019 ve znění jejího rozšíření ze dne 22. 6. 2021 a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 7. 2022, č. j. 25 Co 138/2022-348, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 3. 2023, č. j. 25 Co 138/2022-382, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu na zaplacení částek 239 736,33 EUR s 8,05% úrokem z prodlení z této částky od 11. 2. 2017 do zaplacení, 138 700,72 EUR s 8,05% úrokem z prodlení z této částky od 11. 2. 2017 do zaplacení, a 126 000 EUR s 8,05% úrokem z prodlení z této částky od 11. 2. 2017 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalovaná jako objednatelka a I. C. jako zhotovitelka uzavřely dne 5. 8. 2016 smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo zhotovení stavby - haly v Rokycanech podle technické dokumentace, která byla součástí smlouvy. Cenu díla strany sjednaly paušální částkou 2 520 000 € bez DPH s tím, že zahrnuje veškeré dodávky a veškeré náklady spojené s dokončením díla, a je maximální a nepřekročitelná. Zhotovitelka v článku 7 smlouvy potvrdila, že provedla kontrolu dokumentace, a to i z hlediska statiky a geologie podloží, dokumenty považovala za kompletní a dostačující, přičemž k jejich posouzení měla potřebnou kompetenci a na staveništi shledala místní podmínky stavby uspokojivými. Případné změny rozsahu díla mohly být provedeny pouze na základě objednatelkou schváleného nařízení změny. Zhotovitelka se zavázala dílo dokončit a předat do 15. 3. 2017, staveniště převzala 13. 8. 2016, v průběhu srpna až října 2016 z důvodu nevhodného podloží stavební plochy (což označila jako skrytou překážku) navrhla změny v provádění této fáze díla a požadovala úhradu zvýšených nákladů; mezi stranami proběhla komunikace, neshody však pokračovaly a v listopadu 2016 zhotovitelka staveniště opustila. Odvolací soud dále vyšel ze zjištění, že dopisem ze dne 14. 12. 2016 objednatelka vyzvala zhotovitelku k předání bankovní záruky, s nímž byla v prodlení, k okamžitému započetí přerušených prací, a požádala ji o informaci, zda práce dokončí, s upozorněním, že pokud provádění prací nezahájí nejpozději 19. 12. 2016, bude to považovat za potvrzení, že práce nebude provádět. Dne 17. 1. 2017 (v době, kdy již byl vyhotoven betonový skelet konstrukce haly) zhotovitelka oznámila, že odstupuje od smlouvy o dílo z důvodu vad staveniště.
K insolvenčnímu návrhu (ze dne 11. 4. 2017) byl dne 15. 11. 2017 zjištěn úpadek zhotovitelky, konkurz na její majetek byl prohlášen 12. 6. 2018 (insolvenční řízení vedeno u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 98 INS 7691/2017). Žalovaná dne 16. 1. 2018 přihlásila svoje pohledávky: nárok na vrácení uhrazené zálohy 126 000 EUR (jež zhotovitelem neměla být spotřebována a zohledněna v měsíční fakturaci) a smluvní pokuty za prodlení s dodržením středního termínového milníku a s předložením bankovní záruky. Žalovaná přihlášené pohledávky započetla vůči pohledávkám zhotovitelky dne 16. 11. 2017 a znovu dne 5. 1. 2018; vzhledem k jejich popření co do důvodu zahájila incidenční spor.
Odvolací soud uvedl, že plně respektuje výrok rozsudku Vrchního soudu v Praze v insolvenčním řízení ze dne 10. 1. 2022, č. j. 104 VSPH 851/2021-210, ale nesouhlasí se závěrem insolvenčních soudů o zániku závazku (smlouvy) odstoupením objednatelky dopisem ze dne 14. 12. 2016. Vyslovil názor, že předmětná smlouva o dílo nebyla fixním závazkem ve smyslu §1980 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), tudíž odstoupení od smlouvy ve smyslu §2001 o. z. vyžaduje aktivní projev vůle směřující k ukončení závazkového vztahu; ten však v dopisu žalované z 14. 12. 2016 evidentně vyjádřen nebyl a ani odstoupení zhotovitelky ze dne 17. 1. 2017 nelze považovat za opodstatněné a platné, neboť v rozhodné době důvody pro odstoupení již netrvaly - závady staveniště již byly odstraněny. Souhlasil proto se soudem prvního stupně, že závazkový vztah účastníků nezanikl odstoupením ani jednoho z nich, a proto uplatněné nároky posuzoval jako „smluvní, nikoli z vypořádání zaniklého vztahu“.
Procesní vyjádření žalované učiněné v rámci insolvenčního řízení (zachycené v protokolu z 6. 5. 2021) odvolací soud nepovažuje za uznání dluhu s účinky podle §2048 o. z. nebo §153a o. s. ř., neboť žalovaná v něm nevyjádřila vůli dluh uznat a tato (vůle) neplyne ani z provedeného započtení pohledávek.
Vzhledem k tomu, v době prohlášení konkurzu závazkový vztah účastníků smlouvy trval (nezanikl odstoupením), nastaly podle odvolacího soudu důsledky předvídané v čl. 7.5. smlouvy pro případ prohlášení konkurzu, tedy (automatické) snížení ceny díla o 20 %, tj. o 504 000 EUR. Protože smluvní nároky zhotovitelky na uvolnění zádržného a na úhradu ceny víceprací (ve výši celkem 239 736,33 EUR) nedosáhly částky, o kterou se cena díla snížila podle citovaného smluvního ujednání, tyto zanikly. I kdyby nezanikly z právě uvedeného důvodu, zanikly by podle odvolacího soudu zápočtem provedeným žalovanou v souladu s §1982 o. z. a s §140 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), tedy ve shodě se závěry insolvenčních soudů, avšak s výhradou k rozsahu zániku vzájemných závazků. Jelikož k zániku závazku nedošlo, neshledal odvolací soud důvod pro omezení nároku na smluvní pokuty, ani pro zánik vzájemných závazků započtením jen co do části smluvních pokut – do údajného odstoupení dopisem z 14. 12. 2016.
Shodně se soudem prvního stupně neshledal důvodným nárok na náhradu škody (138 700,72 EUR); nebylo-li zjištěno, že by žalovaná porušila smluvní povinnosti, pak tím spíše nemohla být dána příčinná souvislost mezi vznikem škody na straně zhotovitelky a jednáním žalované.
Nedůvodnost nároku na zaplacení zálohy (126 000 EUR), jehož se žalobce domáhal změnou žaloby v reakci na rozhodnutí insolvenčních soudů v incidenčním sporu, odvolací soud odůvodnil tím, že k úhradě zálohy došlo v souladu se smlouvou, a i podle rozhodnutí insolvenčních soudů naopak zhotovitelka byla s jejím vrácením v prodlení, nedošlo-li k jejímu spotřebování ani k zohlednění v pravidelné měsíční fakturaci. Aproboval závěr soudu prvního stupně, že tento nárok (i kdyby existoval) je promlčen, neboť žalobce se o pohledávce žalované na vrácení zálohy musel dozvědět nejpozději ke dni jejího přihlášení do insolvenčního řízení, tj. 16. 1. 2018, a uplatnil-li ho (žalobu rozšířil) dne 22. 6. 2021, učinil tak po marném uplynutí tříleté promlčecí lhůty podle §619 odst. 1 a 2 o. z. a o situaci předvídanou v §649 o. z. se nejedná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje ve vyřešení následujících otázek:
1) zda „ smlouva o dílo zanikla, a to na základě odstoupení podle §1978 odst. 2 o. z.“ , při jejímž řešení se – dle jeho přesvědčení – odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od jeho rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 2126/2018. Odvolacímu soudu vytýká, že nepřihlédl při výkladu projevu vůle k tomu, jaký význam by takovému jednání přikládala osoba v postavení toho, komu je projev vůle určen (§556 odst. 1 o. z.) a nepřihlédl k následnému chování stran (§556 odst. 2 o. z.). Z oznámení žalované ze dne 14. 12. 2016 a ze dne 23. 12. 2016, a rovněž z dalšího jednání účastníků smlouvy o dílo, je zřejmé, že k žádné další dohodě o pokračování této smlouvy již nedošlo (byla řešena pouze otázka nároků ze smlouvy), tudíž smlouva zanikla odstoupením žalované dle §1978 odst. 2 o. z. s účinky ke dni 20. 12. 2016; odvolací soud oznámení žalované ze dne 23. 12. 2016 zcela opomenul zahrnout do právního hodnocení. Na podporu své argumentace dovolatel poukázal na závěry soudů v insolvenčním řízení a na rozhodnutí dovolacího soudu v incidenčním sporu sp. zn. 23 ICdo 83/2022.
2) „ zda sjednání smluvní pokuty či přípustnost prodloužení termínu plnění jsou skutečnosti, které diskvalifikují fixní závazek (§1980 o. z.) na nikoliv fixní“ , jež nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena.
3) „ jaká vůle byla v započtecím úkonu projevena, tedy zda neobsahuje projev uznání dluhu“, při jejímž řešení se – dle jeho přesvědčení – odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od jeho rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 522/2001 a sp. zn. 32 Cdo 3549/2019. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu (pod b. 16), že závazkový vztah účastníků nezanikl odstoupením ani jednoho z nich, uplatněné nároky tedy bylo třeba posoudit jako nároky smluvní a že procesní vyjádření žalované v jiném řízení (insolvenčním) nelze považovat za uznání dluhu (s účinky podle §2048 o. z. či §153a o. s. ř.). Z procesního vyjádření v insolvenčním řízení – protokolu ze dne 6. 5. 2021 - vyplývá, že vyúčtované činnosti provedl, má nárok na jejich úhradu, ale nebyl dokončen postup podle smlouvy umožňující zaplacení. Ačkoliv si je vědom judikatury, podle níž úkon započtení v sobě implicitně nezahrnuje uznání dluhu, je třeba posuzovat konkrétní okolnosti případu a projev vůle obsažený v úkonu započtení vykládat za užití zákonných interpretačních pomůcek (k odstranění pochybností).
4) zda „žalobní nároky zanikly započtením pohledávek provedeným žalovanou“ , při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od jeho rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 554/2015, sp. zn. 29 Odo 204/2003. S odkazem na rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 554/2015 namítá, že žalované mohl vzniknout nárok na smluvní pokutu, ale pouze v rozsahu do zániku smlouvy o dílo, tj. do 20. 12. 2016, nicméně tento nárok se nestal splatným v rozhodné době, neboť žalovaná nároky na zaplacení tvrzených smluvních pokut uplatnila dopisem z 2. 2. 2017. Avšak žalovaná provedla započtení tvrzených nároků ze smluvních pokut dne 16. 11. 2017 a 5. 1. 2018, tedy před jejich splatností (k tomu poukázal na §1982 odst. 2 a §1987 odst. 1 o. z.). Zesplatnění pohledávky mohlo nastat až dne 12. 6. 2018, tj. ke dni prohlášení konkurzu na majetek zhotovitele v insolvenčním řízení, podle §250 insolvenčního zákona. Pokud není aktivně započítávaná pohledávka splatná, je započtecí právní jednání bez účinků a k započtení nedojde ani později.
5) „ posuzování pohledávky jako nejisté či neurčité ve smyslu §1987 odst. 2 o. z.“ , která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 684/2020 namítá, že kompenzační úkon zjevně odmítl a odmítl i žalovanou započítávanou pohledávku. Nelze přehlédnout, že žalovaná pohledávku, kterou započetla a měla by tedy zaniknout, současně přihlásila do insolvenčního řízení, a ohledně aktivně započítávané pohledávky žalované byl veden u insolvenčního soudu incidenční spor, jehož výsledkem nebylo přiznání celé započtené pohledávky.
6) zda lze aplikovat §649 o. z. na rozšíření žaloby (o částku 126 000,- EUR) při probíhajícím insolvenčním řízení, která nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Předně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že se měl rozšířením žaloby domáhat zaplacení zálohy na cenu díla podruhé. Původní žalovaná částka (v původní žalobě před jejím rozšířením) byla o danou zálohu, tj. 126 000 EUR samozřejmě ponížena; po přiznání této částky žalované v insolvenčním řízení byla žaloba – zcela logicky – o tuto částku rozšířena. Ohledně promlčení tohoto nároku se „cítí nedůvodně diskvalifikován“ z aplikace §649 o. z., neboť za „normální“ situace, tj. bez existence insolvenčního řízení, by toto ustanovení zajisté aplikovat možné bylo.
Dále přípustnost dovolání zakládá na přesvědčení, že není možné uplatnit automatické snížení ceny o 20 % (v důsledku prohlášení konkurzu) podle čl. 7.5 smlouvy, která před prohlášením konkurzu na zhotovitele zanikla. Navíc se jeho výše má odvíjet z ceny provedeného díla (čl. 7.6. smlouvy), nikoliv z celkové ceny díla, jež nebylo dokončeno.
Odvolacímu soudu vytýká nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí s tím, že „ v tomto směru se odvolací soud odchýlil “ od ustálené judikatury Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 1045/99 a sp. zn. 7 Cdo 41/93) a ustálené judikatury Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 643/04, sp. zn. I. ÚS 403/03). Odvolací soud se nevypořádal s odlišnou argumentací Vrchního soudu v Praze (rozhodnutí v insolvenčním řízení č. j. 104 VSPH 851/2021-210) ohledně zániku smlouvy o dílo podle §1978 odst. 2 o. z., čímž porušil zásadu předvídatelnosti soudního rozhodování (§13 o. z.). Ohledně chybějícího odůvodnění poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 387/18 a sp. zn. I. ÚS 682/15. Za nedostatečně odůvodněný považuje i závěr o nezpůsobilosti pohledávky k započtení a závěr týkající promlčení nároku na vrácení zálohy. Ohledně nároku na náhradu škody se odvolací soud nevypořádal s jeho námitkami. Z uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Žalovaná navrhla dovolání odmítnout.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná nejen tehdy, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry, ale i tehdy, je-li jeho právní posouzení neúplné (při formulaci právních závěrů nezohlednil všechny relevantní skutečnosti, které po zhodnocení důkazů měl k dispozici).
Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání. Nutno poznamenat, že argumentace v dovolání týkající se splnění předpokladu přípustnosti dovolání je poněkud konfúzní, neboť dovolatel ve vztahu k jednotlivým předestřeným otázkám ohlašuje vždy vícero předpokladů přípustnosti. Tak například u otázky týkající se vyhodnocení účinků vyjádření dlužníka v insolvenčním řízení (jejímž prostřednictvím prosazuje, že šlo o uznání dluhu) dovolatel na přípustnost dovolání (či jeho slovy na „přípustnost dovolacího důvodu“) usuzuje z toho, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury (resp. od rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 522/2001), dále přípustnost dovolání spatřuje v nedostatku odůvodnění rozsudku, a dále stejnou otázku považuje za dosud neřešenou, aby přípustnost dovolání založil současně i na přesvědčení, že se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3549/2019 (srov. stranu 7 dovolání), přičemž zcela opomíjí, že odvolací soud svůj závěr o tom, že se o uznání dluhu nejednalo, založil na zjištění (jež zpochybněno nebylo a které navíc dovolacímu přezkumu nepodléhá), že dlužník v rámci svého procesního vyjádření v insolvenčním řízení nevyjádřil vůli dluh uznat.
Jak vyplývá z obsahu celého dovolání, dovolatel především zpochybňuje správnost závěru odvolacího soudu ohledně trvání smlouvy – oproti odvolacímu soudu prosazuje, že došlo k ukončení smlouvy, a na tomto závěru buduje argumentaci nesprávného posouzení jednotlivých uplatněných nároků.
Dovolání je přípustné, neboť rozsudek odvolacího soudu závisí na výkladu právního jednání obsaženého v dopisu žalované ze dne 14. 12. 2016 a na vyřešení s tím související otázky, zda došlo k odstoupení od smlouvy o dílo. Odvolací soud při právním posouzení uvedené otázky nezohlednil všechny relevantní skutečnosti, které měl k dispozici kromě dopisu ze dne 14. 12. 2016, z něhož vycházel a jehož obsah vyložil v rozporu s pravidly pro výklad právních jednání, v důsledku čehož je právní posouzení otázky ukončení smlouvy neúplné.
Nejvyšší soud ve své judikatuře ve vztahu k právní úpravě obsažené v zákoně č. 89/2012 Sb., občanském zákoníku, účinném od 1. 1. 2014, opakovaně dovodil, že výkladu podléhá zásadně každé právní jednání, bez ohledu na to, zda se navenek jeví jako jednoznačné (jasné). Je tomu tak již proto, že sám závěr o jednoznačnosti (jasnosti) určitého právního jednání je výsledkem jeho výkladu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2021 sp. zn. 27 Cdo 3424/2019). Právní jednání se posuzuje podle svého obsahu (§555 odst. 1 o. z.). Ustanovení §555 odst. 1 o. z. formuluje východisko výkladu jakéhokoliv právního jednání; podstatný je jeho obsah, nikoliv např. jeho označení či pojmenování. Skutečnost, že osoba činící právní jednání je nesprávně (např. v důsledku svého mylného právního názoru) označí, nemá při výkladu právního jednání zásadně žádný význam (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017 sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2019).
Každý projev vůle (výslovný nebo konkludentní) se vykládá podle úmyslu (záměru) jednajícího, jestliže druhá strana takový úmysl (záměr) poznala nebo o něm musela vědět; není-li možné zjistit úmysl (záměr) jednajícího, přisuzuje se jednajícímu v projevu vůle takový úmysl (záměr), jaký by mu zpravidla přikládala (rozumí se v dobré víře a v souladu s dobrými mravy) osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. §556 odst. 1 o. z.). Kromě úmyslu (záměru) jednajícího (ve zjištěné nebo přisouzené podobě) se při výkladu projevu vůle přihlíží také k „praxi zavedené mezi stranami v právním styku“, k tomu, co projevu vůle předcházelo, a k tomu, jak strany daly následně najevo, jaký obsah a význam projevu vůle přikládají (srov. §556 odst. 2 o. z.). Byl-li při výslovném projevu vůle použit výraz, který sám o sobě připouští různý výklad, a nepodaří-li se výše uvedeným postupem vyjasnit projev vůle, měl by se podle ustanovení §557 o. z. vyložit „k tíži toho, kdo výrazu použil jako první“. Výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou subjekt občanskoprávního vztahu neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji. Výkladem projevu vůle není dovoleno ani měnit smysl jinak jasného právního jednání.
Podle §1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.
Podle §1969 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení, může věřitel vymáhat splnění dluhu, anebo může od smlouvy odstoupit za podmínek ujednaných ve smlouvě nebo stanovených zákonem.
Podle §1978 o. z. zakládá-li prodlení jedné ze smluvních stran nepodstatné porušení její smluvní povinnosti, může druhá strana od smlouvy odstoupit poté, co prodlévající strana svoji povinnost nesplní ani v dodatečné přiměřené lhůtě, kterou jí druhá strana poskytla výslovně nebo mlčky (odstavec 1). Oznámí-li věřitel dlužníkovi, že mu určuje dodatečnou lhůtu k plnění a že mu ji již neprodlouží, platí, že marným uplynutím této lhůty od smlouvy odstoupil (odstavec 2).
Podle §1979 o. z. poskytl-li věřitel dlužníku nepřiměřeně krátkou dodatečnou lhůtu k plnění a odstoupí-li od smlouvy po jejím uplynutí, nastávají účinky odstoupení teprve po marném uplynutí doby, která měla být dlužníku poskytnuta jako přiměřená. To platí i tehdy, odstoupil-li věřitel od smlouvy, aniž by dlužníkovi dodatečnou lhůtu k plnění poskytl.
Podle §2001 o. z. od smlouvy lze odstoupit, ujednají-li si to strany, nebo stanoví-li tak zákon.
Podle §2002 odst. 1 o. z. poruší-li strana smlouvu podstatným způsobem, může druhá strana bez zbytečného odkladu od smlouvy odstoupit. Podstatné je takové porušení povinnosti, o němž strana porušující smlouvu již při uzavření smlouvy věděla nebo musela vědět, že by druhá strana smlouvu neuzavřela, pokud by toto porušení předvídala; v ostatních případech se má za to, že porušení podstatné není.
Podle §2003 odst. 1 o. z. jakmile strana oprávněná odstoupit od smlouvy oznámí druhé straně, že od smlouvy odstupuje, nebo že na smlouvě setrvává, nemůže volbu již sama změnit.
Podle §2004 odst. 1 o. z. odstoupením od smlouvy se závazek zrušuje od počátku (odstavec 1). Plnil-li dlužník zčásti, může věřitel od smlouvy odstoupit jen ohledně nesplněného zbytku plnění. Nemá-li však částečné plnění pro věřitele význam, může věřitel od smlouvy odstoupit ohledně celého plnění (odstavec 2).
Podle §2005 o. z. odstoupením od smlouvy zanikají v rozsahu jeho účinků práva a povinnosti stran. Tím nejsou dotčena práva třetích osob nabytá v dobré víře (odstavec 1). Odstoupení od smlouvy se nedotýká práva na zaplacení smluvní pokuty nebo úroku z prodlení, pokud již dospěl, práva na náhradu škody vzniklé z porušení smluvní povinnosti ani ujednání, které má vzhledem ke své povaze zavazovat strany i po odstoupení od smlouvy, zejména ujednání o způsobu řešení sporů. Byl-li dluh zajištěn, nedotýká se odstoupení od smlouvy ani zajištění (odstavec 2).
Podle §2586 odst. 1 o. z. smlouvou o dílo se zhotovitel zavazuje provést na svůj náklad a nebezpečí pro objednatele dílo a objednatel se zavazuje dílo převzít a zaplatit cenu.
Podle §2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
K právní úpravě odstoupení od smlouvy pro porušení smluvní povinnosti prodlením a pro porušení smlouvy podstatným způsobem podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále znovu jen „o. z.“), se Nejvyšší soud vyjádřil již ve svém rozsudku ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 456/2021. Shrnul, že občanský zákoník stanoví odstoupení od smlouvy jako sankci pro případ porušení smlouvy podstatným způsobem (§2002 odst. 1 o. z.), dále pro případ podstatného či nepodstatného porušení smluvní povinnosti prodlením (§1968 ve spojení s §1977 o. z.), a pro případy vadného splnění (§1914 odst. 2 ve spojení s §1923 o. z.); uvedené režimy se liší zákonnými předpoklady, za nichž může oprávněná strana od smlouvy odstoupit. Poruší-li strana smlouvu podstatným způsobem, může druhá strana bez zbytečného odkladu od smlouvy odstoupit (§2002 o. z.), zatímco poruší-li strana prodlením svou smluvní povinnost podstatným způsobem, může druhá strana od smlouvy odstoupit, pokud to prodlévajícímu oznámí bez zbytečného odkladu poté, co se o prodlení dozvěděla (§1977 o. z.). Zakládá-li pak prodlení nepodstatné porušení smluvní povinnosti, může druhá strana od smlouvy odstoupit až poté, co prodlévající strana svoji povinnost nesplní ani v dodatečné přiměřené lhůtě, kterou jí druhá strana poskytla výslovně nebo mlčky. Zatímco porušení smluvní povinnosti prodlením umožňuje odstoupení již při porušení nepodstatném (srov. §1978 o. z.), obecná úprava připouští odstoupení toliko při podstatném porušení (viz §2002 o. z.).
V nyní projednávané věci odvolací soud uzavřel, že dopis žalované ze dne 14. 12. 2016 nemohl vést k zániku závazku (smlouvy o dílo) odstoupením, aproboval závěr soudu prvního stupně, že smlouva o dílo nezanikla odstoupením ani jedné ze smluvních stran, tudíž uplatněné nároky je třeba posoudit jako nároky smluvní, nikoli jako nároky z vypořádání zaniklého vztahu.
S tímto právním posouzením založeném výlučně na výkladu obsahu dopisu žalované ze dne 14. 12. 2016 (navíc nesprávném, jak bude dále uvedeno) se dovolací soud neztotožňuje.
V dopise ze dne 14. 12. 2016 (č. l. 196 spisu) žalovaná uvedla, že obdržela od zhotovitelky tři faktury za provedené práce, které uhradila, s tím, že zhotovitelka k úhradě fakturovaných částek nepoužila poskytnutou zálohu ani její část, a upozornila ji na její prodlení s poskytnutím bankovní záruky podle smlouvy o dílo a na to, že je oprávněna za toto prodlení požadovat smluvní pokutu ve výši 500 EUR za každý den prodlení. Dále uvedla, že zhotovitelka přestala provádět práce a požádala ji o informování, zda dílo podle smlouvy dokončí. Závěrem dopisu upozornila, „ že v případě, že zhotovitelka nezačne provádět práce s maximálním úsilím nejpozději dne 19. 12. 2016, bude tento krok pokládat za potvrzení, že nebude provádět práce“. V dopise ze dne 13. 1. 2017 (č. l. 201 spisu) žalovaná zhotovitelce oznámila, že „jak byla zhotovitelka informována dopisy datovanými 14. 12. 2016 a 23. 12. 2016, žalovaná je nucena vzhledem k úplnému nerespektování zhotovitelky ve vztahu ke smlouvě o dílo najmout v souladu se smlouvou o dílo jiného zhotovitele za účelem dokončení prací“ .
Žalovaná tedy určila zhotovitelce dodatečnou lhůtu k plnění (k obnovení prací po jejich přerušení) ve smyslu §1978 odst. 2 o. z., kterou vzhledem k předchozí žádosti zhotovitelky o prodloužení lhůty o tři dny (viz žádost o změnu prací č. 2, tzv. Change Order II. ze dne 29. 9. 2016) lze považovat za přiměřenou (ve smyslu §1979 o. z.). Současně z jejího sdělení uvedeného v závěru citovaného dopisu vyplývá, že zhotovitelce určenou lhůtu již neprodlouží. Ze skutkových zjištění (viz zejména dopis žalované zhotovitelce ze dne 23. 12. 2016, dopis zhotovitelky žalované ze dne 13. 1. 2017 a dopis žalované zhotovitelce ze dne 13. 1. 2017) vyplývá, že po uplynutí lhůty uvedené v dopise ze dne 14. 12. 2016 k žádné další dohodě stran o pokračování smlouvy nedošlo; naopak žalovaná oznámila zhotovitelce, že dílo dokončí jiný zhotovitel. Odvolací soud nevzal v úvahu, že právo odstoupit od smlouvy v případě zpoždění nebo objektivně hrozícího zpoždění zhotovitelky se splněním kteréhokoliv závazku bylo sjednáno ve smlouvě a že strany rovněž ujednaly možnost, aby objednatelka dílo dokončila prostřednictvím třetí osoby (viz čl. 20 označený „neplnění a ukončení smlouvy“ smlouvy o dílo ze dne 5. 8. 2016).
Pokud odvolací soud všechny uvedené okolnosti nezohlednil, je jeho právní posouzení neúplné a tudíž nesprávné.
Odvolací soud bude muset znovu posoudit, zda se marným uplynutím dodatečné lhůty určené žalovanou v dopise ze dne 14. 12. 2016 (i s přihlédnutím k následnému chování stran smlouvy – že se žalovaná na dokončení díla dohodla s jiným dodavatelem) naplnily podmínky stanovené v §1978 odst. 2 o. z. s tím důsledkem, že žalovaná od předmětné smlouvy o dílo odstoupila.
Ze skutkových zjištění vyplývá, že zhotovitelka již zčásti plnila, a to minimálně v rozsahu žalovanou schváleného seznamu prací připojeného k jednotlivým fakturám (dle čl. 8.1. smlouvy), které žalovaná uhradila. Je tedy třeba vyhodnotit, zda žalovaná odstoupila od celé smlouvy o dílo nebo zda odstoupila jen ohledně nesplněného zbytku plnění podle §2004 odst. 2 o. z. (ex nunc), s účinky zániku práv a povinností smluvních stran v rozsahu podle §2005 o. z. (k tomu srov. rozsudek ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 32 Cdo 3345/2018, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 61/2021, v němž Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že objednatel může podle ustanovení §2593 o. z. částečně odstoupit od smlouvy o dílo, lze-li k té části plnění zhotovitele, od něhož odstupuje, přiřadit ve shodě s předchozí projevenou vůlí smluvních stran ekvivalent protiplnění objednatele).
Protože je rozhodnutí odvolacího soudu z výše uvedených důvodů nesprávné, dovolací soud, aniž se zabýval dalšími dovolatelkou uplatněnými námitkami vůči jednotlivým „smluvním“ nárokům, rozhodnutí odvolacího soudu zrušil. Protože důvody pro zrušení rozhodnutí odvolacího soudu platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243c odst. 2 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v konečném rozhodnutí (§243g odst. 1 ve spojení s §151 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 7. 2023
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu