ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.493.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 493/2022-92
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně B. Š., bytem XY, zastoupené Mgr. Kateřinou Verostovou, LL. M., advokátkou se sídlem Olomouc, Rokycanova 809/1c, proti žalované Smartwings, a.s. , se sídlem Praha 6, K Letišti 1068/30, identifikační číslo osoby 25663135, zastoupené JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem Praha, Na Slupi 134/15, o 400 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 6 C 465/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2021, č. j. 12 Co 204/2021-63, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 178 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokátky Mgr. Kateřiny Verostové, LL. M.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 3. 2021, č. j. 6 C 465/2020-37, zamítl žalobu s návrhem, aby žalovaná byla uznána povinnou zaplatit žalobkyni částku 400 EUR se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 10% p. a. od 15. 11. 2019 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 10. 2021, č. j. 12 Co 204/2021-63, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 400 EUR s úrokem z prodlení z této částky ve výši 10% ročně od 29. 11. 2019 do zaplacení, jinak jej v tomto výroku potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně 8. 8. 2019 cestovala letem provozovaným žalovanou společností (číslo letu QS 1112) z Prahy na Rhodos. Do cílové destinace letadlo přiletělo se zpožděním delším než 3 hodiny. Dne 10. 11. 2019 žalobkyně jako cestující postoupila svou pohledávku společnosti AirHelp Limited, která 14. 11. 2019 zaslala žalované výzvu ke kompenzaci, a to jménem žalobkyně jako své klientky, resp. za žalobkyni. Poté, co byla v jiných soudních řízeních před českými soudy shledána neplatnost smluv o postoupení pohledávek cestujících společnosti AirHelp Limited, postoupila tato společnost pohledávku zpět žalobkyni (cestující). Předžalobní výzvou ze dne 13. 10. 2020 žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě kompenzace za zpožděný let, v níž se – stejně jako v žalobě – odvolala na výzvu učiněnou již společností AirHelp Limited.
Odvolací soud po právní stránce věc posoudil podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 261/2004 (dále jen „nařízení“) a otázky nařízením přímo neřešené podle českého práva. Smlouvu, jíž žalobkyně postoupila vymáhání nároku na společnost AirHelp Limited, shledal neplatnou, a nepřisvědčil námitce žalované, že právo žalobkyně je promlčeno. Nárok na náhradu škody za zpožděný let uplatnila žalobkyně v souladu s články 5 a 7 nařízení včas, tj. ve lhůtě stanovené v §2553 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“); výzvu podala společnost AirHelp Limited jménem žalobkyně jako své klientky, jednalo se tedy o nezmocněné jednatelství a žalobkyně toto jednání dodatečně a bez zbytečného odkladu (poté, co české soudy shledaly smlouvy s AirHelp Limited neplatnými) konkludentně schválila (§440 odst. 1 věta druhá o. z.).
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně v celém jeho rozsahu) podala žalovaná včasné dovolání, jehož přípustnost spatřovala v tom, že napadený rozsudek závisí na řešení jí formulovaných otázek, jež odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, případně se mělo jednat o otázku dosud neřešenou. Namítla nesprávné právní posouzení věci a požadovala změnu napadeného rozhodnutí tak, že bude potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, případně navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout, případně jako nedůvodné zamítnout.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit otázka „určení rozhodného práva pro posouzení právních účinků výzvy k úhradě dluhu, kterou učinil vlastním jménem a na svůj účet domnělý nabyvatel pohledávek, pro dlužníka a skutečného věřitele, jestliže se následně ukáže, že z důvodu neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávek se postupník (tj. domnělý nabyvatel) nestal věřitelem pohledávky“ , kterou má žalovaná za dosud nevyřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu, ani otázka, „zda výzvu k úhradě postoupené pohledávky, kterou učinil vlastním jménem a na svůj účet postupník, lze – poté, co smlouva o postoupení pohledávky byla shledána soudy neplatnou – považovat za jednatelství bez příkazu na účet postupitele,“ při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Je to proto, že dovolatelka jejich řešení zakládá na vlastní skutkové verzi jménem koho a na čí účet byla výzva činěna. Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na skutkovém závěru, že AirHelp Limited jménem žalobkyně jako své klientky (resp. za tuto klientku) vyzvala žalovanou k plnění. Oproti tomu žalovaná prosazuje, že AirHelp Limited tak učinila vlastním jménem a na svůj účet. Uplatněním dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení, vychází-li z jiného skutkového stavu, než ze kterého vyšel odvolací soud. Dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným v řízení před soudy nižších stupňů a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 (§211) o. s. ř., dovolacímu přezkumu nepodléhají. Předloženou argumentací se tak žalovaná domáhá přezkumu právního závěru odvolacího soudu procesně neregulérním způsobem.
Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka, „zda dodatečné schválení výzvy AirHelp učinila žalobkyně bez zbytečného odkladu, když k němu došlo až 11 měsíců po výzvě AirHelp,“ neboť odvolací soud se při řešení otázky včasnosti ratihabice výzvy 14. 11. 2019 neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nejvyšší soud se (ve vztahu k právní úpravě účinné do 31. 12. 2013) opakovaně vyjadřoval k pojmu lhůty „bez zbytečného odkladu“, přičemž dovodil, že takto vymezená lhůta přímo neurčuje, v jakém konkrétním časovém okamžiku je třeba povinnost plnit či jinak konat. Jde o neurčitou lhůtu, jejíž podstatu vymezuje již její slovní vyjádření. Z časového určení „bez zbytečného odkladu“ je třeba dovodit, že jde o velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu (srov. například rozsudky ze dne 12. 6. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2869/2007, ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 1508/2008, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4634/2008, ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2484/2012, či žalovanou citovaný rozsudek ze dne 10. 10. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4180/2016, a usnesení ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2970/2013). Též Ústavní soud vysvětlil, že „vágní“ pojem „bez zbytečného odkladu“ je třeba vykládat s ohledem na okolnosti konkrétního případu s tím, že v každém konkrétním případě je třeba vždy zkoumat, zda dlužník bezodkladně využil všechny možnosti pro splnění této povinnosti, případně jaké skutečnosti mu v tom bránily (srov. nález ze dne 15. 8. 2005, sp. zn. IV. ÚS 314/05).
K výše citovaným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil i v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 [srov. například žalovanou zmíněný rozsudek ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4593/2017, uveřejněný pod číslem 37/2020 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 37/2020“), rozsudky ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3607/2019, ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 33 Cdo 2488/2020, a ze dne 14. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 163/2022, či usnesení ze dne 26. 7. 2022, sp. zn. 33 Cdo 83/2022], přičemž ve vztahu k výkladu §440 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, již opakovaně dovodil, že k dodatečnému schválení právního jednání neoprávněného zástupce musí dojít ve lhůtě bez zbytečného odkladu běžící od okamžiku, kdy se zastoupený dozví o jednání, jakož i o tom, že je za něj učinil neoprávněný zástupce (srov. R 37/2020, či rozsudek ze dne 5. 10. 2022, sp. zn. 31 Cdo 1640/2022, příp. ve vztahu k obdobné úpravě v §33 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, srov. R 37/2020, rozsudky ze dne 24. 8. 2020, sp. zn. 27 Cdo 760/2019, ze dne 30. 11. 2020, sp. zn. 23 Cdo 4725/2018, a ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 852/2021). Nejvyšší soud přitom v argumentaci žalované neshledává žádné důvody, pro které by se měl od této své ustálené rozhodovací praxe odchýlit.
Odvolací soud postupoval v souladu s výše citovanými závěry, uzavřel-li, že žalobkyně bez zbytečného odkladu poté, co české soudy (v obdobných řízeních) shledaly smlouvy o postoupení nároků na Air Help neplatnými, dodatečně schválila jednání AirHelp Limited, jímž tato společnost za žalobkyni jednala (bez řádně uzavřené smlouvy) v situaci tzv. nezmocněného jednatelství, v důsledku čehož je takovým jednáním vázána.
Výtka žalované, že „rozsudek je překvapivý, když odvolací soud předem neseznámil účastníky s tím, že výzvu AirHelp hodlá posuzovat jako jednatelství bez příkazu ve prospěch žalobkyně “, vystihuje vadu řízení, která – pokud by jí bylo řízení skutečně zatíženo – mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); k takovéto vadě přihlédnout nelze, není-li - jako v projednávané věci - dovolání přípustné.
Žalovaná napadla rozhodnutí odvolacího soudu i v rozsahu nákladového výroku, proti němuž však dovolání není přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Jelikož dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co ji ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 21. 2. 2023
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu