ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.2970.2013.1
sp. zn. 29 Cdo 2970/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci navrhovatele J. M. , zastoupeného Mgr. Petrem Švadlenou, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, PSČ 500 03, za účasti společnosti TOMIL s. r. o. , se sídlem ve Vysokém Mýtě, Gen. Svatoně 149, PSČ 566 01, identifikační číslo osoby 25281470, zastoupené JUDr. Jiřím Všetečkou, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Orlická 163/18, PSČ 500 03, o zaplacení 31.242.500 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 57 Cm 102/2010, o dovolání navrhovatele proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. dubna 2013, č. j. 14 Cmo 493/2011-280, takto:
I. V rozsahu, v němž směřuje proti části prvního výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. dubna 2013, č. j. 14 Cmo 493/2011-280, v níž odvolací soud „změnil“ rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 23. srpna 2011, č. j. 57 Cm 102/2010-213, „ve výrocích II. a III.“ tak, že uložil „žalovanému“ povinnost zaplatit „žalobci“ zákonný úrok z prodlení ve výši 7,75 % z částky 21.475.125 Kč od 28. října 2010 do 26. listopadu 2010, se dovolání odmítá .
II. Ve zbývajícím rozsahu se rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. dubna 2013, č. j. 14 Cmo 493/2011-280, ruší , a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 23. srpna 2011, č. j. 57 Cm 102/2010-213, zastavil řízení „co do částky 909.882 Kč“ (výrok I.), uložil „žalovanému“ povinnost zaplatit „žalobci“ zákonný úrok z prodlení z částky 26.086.500 Kč od 28. října 2010 do 26. listopadu 2010, z částky 4.611.375 Kč od 27. listopadu 2010 do 28. prosince 2010 a z částky 909.882 Kč od 29. prosince 2010 do 27. dubna 2011 (výrok II.), zamítl „žalobu“ co do úroku z prodlení z částky 31.242.500 Kč od 25. srpna 2009 do 27. října 2010 a z částky 5.156.000 Kč od 27. října 2010 do 4. března 2011 (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.).
Vrchní soud v Praze k odvolání obou účastníků řízení rozsudkem ze dne 25. dubna 2013, č. j. 14 Cmo 493/2011-280, „změnil“ rozsudek soudu prvního stupně „ve výrocích II. a III.“ tak, že uložil „žalovanému“ povinnost zaplatit „žalobci“ zákonný úrok z prodlení ve výši 7,75 % z částky 21.475.125 Kč od 28. října 2010 do 26. listopadu 2010 a žalobu zamítl ohledně dalšího zákonného úroku z prodlení z částky 31.242.500 Kč od 25. srpna 2009 do 27. října 2010, z částky 9.767.375 Kč od 28. října 2010 do 28. prosince 2010, z částky 6.065.882 Kč od 29. prosince 2010 do 4. března 2011 a z částky 909.882 Kč od 5. března 2011 do 27. dubna 2011; dále změnil výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Soudy obou stupňů vyšly – mimo jiné – z toho, že:
1) Účast navrhovatele ve společnosti TOMIL s. r. o. (dále jen „společnost“) byla zrušena usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 24. února 2009, č. j. 55 Cm 163/2008-39, které nabylo právní moci dne 28. března 2009.
2) Výše vypořádacího podílu navrhovatele byla určena z mezitímní účetní závěrky sestavené společností ke dni 28. března 2009 jako jedna polovina vlastního kapitálu společnosti, tj. 31.242.500 Kč.
3) Dne 31. března 2009 uzavřel navrhovatel se společností ACQUISITION LLC smlouvu o postoupení budoucí pohledávky na zaplacení vypořádacího podílu a tuto skutečnost oznámil společnosti dne 1. dubna 2009.
4) Dne 24. srpna 2009 zbývající jediný společník Mgr. T. M. rozhodl při výkonu působnosti valné hromady o snížení základního kapitálu společnosti o vklad navrhovatele.
5) Dne 25. září 2009 byla mezi navrhovatelem a společností ACQUISITION LLC uzavřena dohoda o narovnání, ve které smluvní strany shodně uznaly neplatnost smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 31. března 2009, neboť text smlouvy nebyl při jejím podpisu úplný a byl zkompletován zástupcem navrhovatele až dodatečně. Pro případ, že by smlouva byla i přes tuto skutečnost platná, se smluvní strany dohodly na jejím ukončení. Tuto skutečnost navrhovatel společnosti sdělil a prokázal dopisem (včetně přiložené dohody o narovnání) ze dne 9. října 2009.
6) Dne 26. října 2009 podala společnost u soudu návrh na zahájení smírčího řízení, které bylo dne 27. října 2010 pravomocně ukončeno usnesením soudu o schválení smíru, v němž se společnost, navrhovatel a ACQUISITION LLC dohodli, že věřitelem vypořádacího podílu je navrhovatel.
7) Na základě předběžného opatření nařízeného usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 26. dubna 2010, sp. zn. 0P 183/2001, v řízení o zvýšení výživného pro nezletilou dceru navrhovatele P. M. složila společnost dne 7. června 2010 na účet soudu částku 5.156.000 Kč, která byla dne 4. března 2011 na pokyn společnosti připsána z účtu soudu na účet navrhovatele.
8) Dne 26. listopadu 2010 společnost navrhovateli na vypořádací podíl uhradila částku 21.475.125 Kč. Dne 28. prosince 2010 společnost zaplatila na účet příslušného finančního úřadu částku 3.701.493 Kč odpovídající části srážkové daně z vypořádacího podílu. Dne 27. dubna 2011 společnost zaplatila na účet příslušného finančního úřadu další částku 909.882 Kč odpovídající zbývající části srážkové daně z vypořádacího podílu.
Na tomto základě, s odkazem na §150 odst. 3 a §113 odst. 6 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), dospěl odvolací soud stejně jako soud prvního stupně k závěru, že společnost byla povinna navrhovateli vyplatit vypořádací podíl bez zbytečného odkladu poté, kdy jediný společník rozhodl v působnosti valné hromady o snížení základního kapitálu o vklad navrhovatele. Podle názoru odvolacího soudu pojem „bez zbytečného odkladu“ je třeba vykládat ve vztahu ke každému konkrétnímu případu, „roli hraje“ i výše vypořádacího podílu. V daném případě lze považovat za adekvátní jeden měsíc po přijetí rozhodnutí jediného společníka o snížení základního kapitálu. Splatnost vypořádacího podílu tudíž podle odvolacího soudu nastala dne 24. září 2009.
Jelikož společník obdrží vypořádací podíl snížený o vypočtenou srážkovou daň, kterou společnost zaplatí státu, není podle názoru odvolacího soudu požadavek navrhovatele na zaplacení úroku z prodlení z částky odpovídající srážkové dani (tj. z částky 4.611.375 Kč) oprávněný.
S ohledem na skutečnost, že navrhovatel postoupil pohledávku na výplatu vypořádacího podílu ještě před její splatností na třetí osobu a že následně byla platnost tohoto úkonu zpochybněna, a společnost tudíž měla pochybnost o tom, kdo je oprávněným věřitelem pohledávky, přisvědčil odvolací soud soudu prvního stupně, který odvodil „oprávněnost požadavku na zaplacení úroku z prodlení ode dne následujícího po právní moci usnesení o schválení smíru ve věci tamního soudu sp. zn. 55 Cm 1/2010“ (tj. od 28. října 2010). Odvolací soud rovněž přitakal soudu prvního stupně i v tom, že je v rozporu s dobrými mravy požadavek navrhovatele na zaplacení úroku z prodlení z částky 5.156.000 Kč. Řízení, ve kterém bylo vydáno předběžné opatření, se účastnil navrhovatel a předmětná částka byla složena ve prospěch jeho nezletilé dcery. Společnost nemohla ovlivnit, kdy bude složená částka z účtu soudu vrácena.
Navrhovateli proto podle odvolacího soudu náleží zákonný úrok z prodlení z čistého vypořádacího podílu ve výši 26.631.125 Kč po odečtení částky 5.156.000 Kč, tj. z částky 21.475.125 Kč, a to za dobu od 28. října 2010 do 26. listopadu 2010.
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně odvolací soud dospěl k závěru, že navrhovatel vzal návrh na zahájení řízení co do částky 4.611.375 Kč odpovídající srážkové dani z vypořádacího podílu zpět nikoliv proto, že by mu společnost po podání návrhu v této výši plnila. Jde-li o původně požadovanou jistinu ve výši 31.242.500 Kč, ohledně níž vzal navrhovatel návrh na zahájení řízení zpět, lze proto podle odvolacího soudu uvažovat s procesním úspěchem navrhovatele pouze ve výši 26.631.125 Kč.
Proti „všem výrokům“ rozsudku odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), maje za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny (zda se lze soudně domáhat zaplacení vypořádacího podílu v celé výši zahrnující též srážkovou daň a zda lze požadovat úrok z prodlení z částky odpovídající srážkové dani z vypořádacího podílu, výklad pojmu „bez zbytečného odkladu“ uvedeného v §150 odst. 3 větě první obch. zák. a výklad §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř.), resp. otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (nepřiznání úroku z prodlení pro rozpor výkonu práva s dobrými mravy).
Postavil-li odvolací soud svůj závěr o rozporu výkonu práva na úrok z prodlení s dobrými mravy pouze na subjektivní pochybnosti společnosti o tom, komu má být vypořádací podíl vyplacen, odchýlil se podle dovolatele od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyjádřené např. v rozsudku ze dne 29. března 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, uveřejněném pod číslem 5/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 5/2002“), v rozsudku ze dne 9. listopadu 2005, sp. zn. 26 Cdo 751/2005, v usnesení ze dne 23. srpna 2010, sp. zn. 28 Cdo 1024/2010, v usnesení ze dne 22. listopadu 2012, sp. zn. 33 Cdo 2190/2012, a v usnesení ze dne 5. prosince 2012, sp. zn. 28 Cdo 1790/2011 (označená rozhodnutí jsou veřejnosti dostupná – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaná po 1. lednu 2001 – na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Pochybnost společnosti o osobě věřitele byla podle dovolatele pouze subjektivní, neboť jak dovolatel, tak společnost ACQUISITION LLC zcela shodně zastávali názor, že věřitelem je dovolatel. Dovolatel společnosti prokázal neplatnost smlouvy o postoupení pohledávky předložením úředně ověřené kopie dohody o narovnání, tuto skutečnost společnosti oznámila též ACQUISITION LLC. Poukazuje na závěry rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2010, sp. zn. 21 Cdo 5427/2007, a ze dne 31. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 4868/2009, a na ustanovení §526 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), dovolatel zdůrazňuje, že společnost měla plnit pouze jemu. Jestliže i přes uvedené měla společnost pochybnosti o osobě věřitele, mohla provést úhradu prostřednictvím soudní úschovy podle §568 obč. zák.
Při odepření práva na úrok z prodlení z částky 5.156.000 Kč odvolací soud podle dovolatele navíc zcela pominul skutečnost, že v době složení částky na účet soudu byla společnost již téměř osm měsíců v prodlení s výplatou vypořádacího podílu. Ke zrušení předběžného opatření došlo v červenci 2010, navrhovatel však v důsledku nečinnosti společnosti předmětnou částku obdržel až v březnu 2011.
Dovolatel má za to, že se mohl soudně domáhat výplaty vypořádacího podílu v plné výši (nesnížené o srážkovou daň), a proto též může požadovat úrok z prodlení z částky odpovídající srážkové dani z vypořádacího podílu. V této souvislosti poukazuje na rozhodovací praxi soudů v řízeních o žalobách na zaplacení dlužné mzdy, která je taktéž (včetně úroku z prodlení) žalobcům přiznávána v „hrubé“ výši, ačkoli je částečně (jde-li o „odvodové povinnosti“) hrazena příslušným státním orgánům a zdravotní pojišťovně.
Za nesprávný považuje dovolatel i výklad pojmu „bez zbytečného odkladu“ uvedeného v §150 odst. 3 věty první obch. zák., přijatý odvolacím soudem. Podle názoru dovolatele je tento pojem nutné vykládat tak, že vypořádací podíl má být vyplacen ihned po rozhodnutí o naložení s uvolněným podílem. Společnost takové rozhodnutí učinila až téměř po pěti měsících od zániku účasti navrhovatele a po celou tuto dobu věděla, že bude muset vypořádací podíl uhradit. Není proto podle dovolatele žádný důvod poskytnout společnosti ještě další dobu pro výplatu vypořádacího podílu.
Dovolatel konečně brojí i proti závěru odvolacího soudu, podle kterého byl návrh na zahájení řízení vzat zpět pro částku 4.611.375 Kč (odpovídající srážkové dani z vypořádacího podílu) nikoliv z důvodu jejího zaplacení navrhovateli. V této souvislosti odkazuje na argumentaci týkající se možnosti soudního vymáhání výplaty vypořádacího podílu v plné výši (nesnížené o srážkovou daň).
Ze všech výše uvedených důvodů dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že bude návrhu na zahájení řízení vyhověno, popř. aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Zkoumání, zda je dovolání objektivně přípustné, předchází – ve smyslu §243c odst. 3 věty první, §240 odst. 1 a §218 odst. 1 písm. b) o. s. ř. – posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání.
Je tomu tak proto, že k podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma (jakkoli nepatrná) odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2000, pod číslem 7, ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Cdo 2290/2000, uveřejněné pod číslem 38/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek či ze dne 30. června 2004, sp. zn. 29 Odo 198/2003).
Brojí-li dovolatel i proti té části prvního výroku napadeného rozsudku, jíž odvolací soud částečně vyhověl jeho návrhu, napadá výrok rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto v jeho prospěch; dovolání tudíž není v tomto rozsahu subjektivně přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání v této části odmítl podle §243c odst. 3 věty první, §218 písm. b) o. s. ř. jako nepřípustné.
Ve zbývajícím rozsahu je dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., neboť rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení dovolatelem předestřených otázek, které zčásti dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny, a zčásti se při jejich řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolání je i důvodné.
1) K výkladu pojmu „bez zbytečného odkladu“ použitého v §150 odst. 3 věty první obch. zák.
Nejvyšší soud nesdílí závěr odvolacího soudu, podle kterého lze - v poměrech projednávané věci - za dobu „bez zbytečného odkladu“ uvedenou v §150 odst. 3 věty první obch. zák. považovat jeden měsíc po přijetí rozhodnutí jediného společníka o snížení základního kapitálu.
V rozsudku ze dne 10. prosince 2013, sp. zn. 32 Cdo 2484/2012, Nejvyšší soud (s odkazem na dříve vydaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu) formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož z časového určení „bez zbytečného odkladu“ je třeba dovodit, že jde o velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu. V každém konkrétním případě je třeba vždy zkoumat, zda dlužník bezodkladně využil všechny možnosti pro splnění této povinnosti, případně jaké skutečnosti mu v tom bránily. Zásadně jde o lhůtu v řádu dnů, maximálně týdnů, v co nejkratším časovém úseku, přičemž v praxi je nutno tento pojem vykládat podle konkrétního případu v závislosti od účelu, který chce zákonodárce konkrétním ustanovením za pomoci takto určené lhůty dosáhnout.
Odvolací soud neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, které společnosti bránily ve splnění povinnosti zaplatit navrhovateli vypořádací podíl bezprostředně poté, kdy jediný společník v souladu s §148 odst. 1 větou druhou a s §113 odst. 6 obch. zák. přijal rozhodnutí o snížení základního kapitálu, tj. v době nezbytně nutné pro převod peněz z účtu společnosti na účet navrhovatele, která se mohla pohybovat nejvýše v řádu dnů. Jde-li o okolnosti konkrétního případu, je nutné přihlédnout též k tomu, že společnost splnila povinnost podle §113 odst. 6 obch. zák. až téměř po pěti měsících od zániku účasti navrhovatele; přitom po celou tuto dobu věděla, že bude muset navrhovateli vypořádací podíl uhradit. Odvolacím soudem přijatý výklad pojmu „bez zbytečného odkladu“ uvedeného v §150 odst. 3 věty první obch. zák. je tudíž v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
2) K nepřiznání úroku z prodlení pro rozpor výkonu práva s dobrými mravy.
Nejvyšší soud nesdílí ani závěr odvolacího soudu, podle kterého uplatnění práva na úrok z prodlení za dobu do 27. října 2010 je výkonem práva rozporným s dobrými mravy, neboť společnost měla (údajné) pochybnosti o tom, komu má plnit. Tento závěr je totiž v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu reprezentovanou dovolatelem přiléhavě citovanými rozhodnutími (R 5/2002, rozsudek ze dne 9. listopadu 2005, sp. zn. 26 Cdo 751/2005, usnesení ze dne 23. srpna 2010, sp. zn. 28 Cdo 1024/2010, usnesení ze dne 22. listopadu 2012, sp. zn. 33 Cdo 2190/2012, a usnesení ze dne 5. prosince 2012, sp. zn. 28 Cdo 1790/2011).
Odvolací soud neuvedl žádné skutečnosti, které by podle judikatury Nejvyššího soudu mohly vést k odepření přiznání práva na úrok z prodlení pro rozpor s dobrými mravy, tj. neshledal, že by požadavek dovolatele na přiznání úroku z prodlení opomíjel zajišťovací, sankční a kompenzační charakter institutu prodlení, že by nevycházel ze smyslu institutu prodlení, případně že by byl dokonce zneužíván k poškození společnosti, nebo by vzhledem k poměrům účastníků vedl k nepřiměřeným důsledkům v tom smyslu, že by společnost zatěžoval likvidačním způsobem, zatímco pro dovolatele by neznamenal podstatný přínos.
Měla-li společnost odůvodněné pochybnosti, kdo je věřitelem pohledávky na zaplacení vypořádacího podílu, mohla postupovat podle §568 obč. zák. Účinky splnění závazku by však nastaly jen tehdy, jestliže by společnost složila předmět úschovy u soudu v souladu s hmotným právem, jestliže by důvody pro složení předmětu úschovy u soudu nebyly dány, nebyl by složením u soudu závazek splněn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2005, sp. zn. 21 Cdo 379/2005). K existenci odůvodněných pochybností ve smyslu označeného ustanovení srov. např. důvody dovolatelem citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2010, sp. zn. 21 Cdo 5427/2007.
Ze stejných důvodů je rovněž nesprávný (kolidující se závěry výše citované judikatury Nejvyššího soudu) názor odvolacího soudu o rozporu výkonu práva na zaplacení úroku z prodlení z částky 5.156.000 Kč s dobrými mravy. Je nepochybné, že dovolateli nesvědčí právo na úrok z prodlení za dobu, po kterou byla částka 5.156.000 Kč složena na účtu soudu na základě předběžného opatření nařízeného z důvodů existujících na straně dovolatele. Po tuto dobu totiž společnost nebyla v prodlení s plněním dluhu ve výši odpovídající složené částce. Odvolací soud však zcela pominul skutečnost, že v době složení částky na účet soudu na základě nařízeného předběžného opatření již společnost byla v prodlení s výplatou vypořádacího podílu, a proto byla podle §369 odst. 1 obch. zák. povinna platit navrhovateli úrok z prodlení. Odvolací soud se dále nezabýval ani tím, zda společnost dala pokyn k odeslání složené částky na účet dovolatele bezodkladně poté, kdy předběžné opatření zaniklo, a společnost tak mohla se složenou částkou disponovat.
3) K otázce, zda se lze soudně domáhat zaplacení vypořádacího podílu v „hrubé“ výši a zda lze požadovat úrok z prodlení z částky odpovídající dani z vypořádacího podílu.
Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že při výpočtu náhrady mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru (a také dalších nároků na mzdu, na plat, náhrady mzdy a platu a jiných plnění, z nichž se podle zvláštních předpisů „odvádí“ daň z příjmů fyzických a právnických osob, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a pojistné na veřejné zdravotní pojištění) se v době od 1. ledna 1993 vychází (nestanoví-li zákon jinak) z tzv. průměrného hrubého výdělku zaměstnance. Provede-li plátce daně, pojistného nebo příspěvku (v souladu se zákonem) z takového plnění (přiznaného zaměstnanci vykonatelným rozhodnutím v tzv. hrubé výši) srážku stanovenou zvláštními právními předpisy, kterou odvede příslušnému orgánu, může se takový plátce – kdyby byly na návrh zaměstnance nařízeny výkon rozhodnutí nebo exekuce pro vymožení celého přisouzeného plnění v tzv. hrubé výši – domáhat zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce v rozsahu, v jakém byl povinen tuto srážku provést, v souladu s §268 odst. 2 o. s. ř., §52 odst. 1 a §55 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu (srov. zejména důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 8. listopadu 2005, sp. zn. 21 Cdo 436/2005, a ze dne 20. listopadu 2013, sp. zn. 21 Cdo 1775/2013, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. června 2011, sp. zn. 21 Cdo 1064/2010).
Uvedené závěry se obdobně prosadí i v případě práva na zaplacení vypořádacího podílu podle §61 odst. 2 a 3 a §150 obch. zák. Bývalému společníku vzniká právo na zaplacení vypořádacího podílu ve výši určené označenými ustanoveními. Na tom nic nemění ani skutečnost, že vypořádací podíl představuje tzv. jiný příjem ve smyslu §10 odst. 1 písm. g) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, jenž se zdaňuje zvláštní sazbou daně podle §36 odst. 2 téhož zákona.
Nesplní-li tudíž společnost povinnost zaplatit bývalému společníku vypořádací podíl, může se bývalý společník domáhat jeho zaplacení v celé („hrubé“) výši soudní cestou, včetně úroku z prodlení, a to z celé nezaplacené částky (tj. z částky představující „hrubý“ vypořádací podíl).
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné a dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozhodnutí odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. v odpovídajícím rozsahu, jakož i v závislých výrocích o nákladech řízení, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.), aniž se pro nadbytečnost zabýval (dovolatelem taktéž vytýkaným) výkladem §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř.
Podle §200e odst. 1, odst. 3 věty druhé o. s. ř. a §9 odst. 3 písm. g) o. s. ř. se ve věcech sporu mezi společníkem a společností, jde-li o vztahy týkající se účasti na společnosti, rozhoduje usnesením. Skutečnost, že soud nižšího stupně rozhodl o věci samé rozsudkem (ačkoliv měl rozhodnout usnesením), nezbavuje soud vyššího stupně povinnosti rozhodnout o opravném prostředku proti takovému rozhodnutí (o odvolání nebo o dovolání) usnesením. To, že soud rozhodl jinou – kvalitativně vyšší, leč v rozporu s procesním předpisem zvolenou – formou rozhodnutí, je vadou řízení, která nemohla mít vliv na správnost rozhodnutí (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2000, pod číslem 45). Proto Nejvyšší soud i v této věci rozhodl o dovolání usnesením (§243f odst. 4 o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem, §226 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm (do 31. prosince 2013), se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. září 2015
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu