ECLI:CZ:NS:2012:33.CDO.2190.2012.1
sp. zn. 33 Cdo 2190/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně JUDE - TRADE, s.r.o. se sídlem v Dobré Vodě u Českých Budějovic, Potoční 53, identifikační číslo 25173332, zastoupené Mgr. Petrem Rudlovčákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 8, proti žalované MUDr. A. K. , zastoupené JUDr. Ilonou Chladovou, advokátkou se sídlem v Brně, Rybníček 4, o zaplacení 6,000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 7 C 53/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. října 2011, č. j. 51 Co 117/2011-517, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalované proti rozsudku ze dne 7. října 2011, č. j. 51 Co 117/2011-517, kterým Městský soud v Praze potvrdil ve věci samé rozsudek Obvodní soud pro Prahu 10 ze dne 31. března 2010, č. j. 7 C 53/2011-418, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, přičemž do té doby je nadále použitelné – srovnej nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu vymezeného §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci, zpochybnila dovolatelka právní závěr odvolacího soudu, že právní úkon, jímž namítla započtení svých pohledávek vůči pohledávce žalobkyně, je neurčitý a tudíž neplatný, neboť započítávané pohledávky nebyly označeny takovým způsobem, aby bylo možno určit, které z nich započtením zanikly (popřípadě v jaké části), a které mají nadále trvat (popřípadě v jaké části).
Již v rozsudku ze dne 9. 6. 2003, sp. zn. 9 Cmo 109/2003, uveřejněném v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, pod č. 20, Vrchní soud v Praze dovodil, že úkon započtení (§580 obč. zák.), kterým dlužník započítává proti pohledávce věřitele více svých pohledávek, převyšujících ve svém součtu pohledávku věřitele, aniž by z něj bylo patrno, která část započítávaných pohledávek započtením zanikla a která nikoli, je podle §37 odst. 1 obč. zák. neplatný pro neurčitost. Na citované rozhodnutí navázal Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí (srovnej např. rozhodnutí ze dne 23. 5. 2005, sp. zn. 29 Odo 1021/2006, ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 29 Odo 421/2006, ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 29 Odo 174/2004, které obstálo i v ústavní rovině, když ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 322/05, odmítl, dále ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3082/2007, ze dne 25. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1363/2009, a ze dne 26. 7. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4363/2009). Dovoláním zpochybněný právní závěr odvolacího soudu, že pohledávka žalobkyně nezanikla započtením podle §580 obč. zák., neboť žalovaná vůči žalobkyni neučinila úkon započtení, který by byl natolik určitý, aby z něho bylo jednoznačné, jakou pohledávku mínila započítat, je v souladu s ustálenou soudní judikaturou a nemůže činit rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným.
Vzhledem k výše uvedenému postrádá význam výtka žalované, že odvolací soud se náležitě nevypořádal s argumenty, jimiž brojila proti závěru soudu prvního stupně dovozujícímu, že její právo na úhradu pohledávky za žalobkyní z titulu náhrady škody je navíc promlčeno. Jestliže neobstojí z důvodu neplatnosti sám právní úkon započtení tvrzených pohledávek, nemůže být pro posouzení věci ani rozhodné, zda uplynutím promlčecí doby došlo k promlčení práva na jejich zaplacení či nikoli.
Rovněž předestřená otázka, zda výkon práva na úrok z prodlení je v daném případě v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., není způsobilá založit zásadní právní význam napadeného rozsudku. Pojem „dobré mravy“ ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. vyložil Nejvyšší soud opakovaně v celé řadě svých rozhodnutí (namátkou lze uvést např. rozhodnutí ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 228/2000, nebo ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 33 Odo 1244/2004, ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 29/2005). Navíc již v rozsudku sp. zn. 25 Cdo 2895/99, ze dne 29. 3. 2001, který je publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením R 5/2002, dovodil, že požadavek věřitele na zaplacení úroku z prodlení zásadně nelze považovat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy, a to ani za situace, kdy existence dluhu je mezi účastníky sporná a je o ní rozhodováno v soudním řízení. Odepřít ochranu by bylo možno pouze takovému požadavku, který by opomíjel zajišťovací, sankční a kompenzační charakter institutu prodlení, nevycházel by z jeho smyslu, případně by jej dokonce zneužíval k poškození dlužníka nebo by vzhledem k poměrům účastníků vedl k nepřiměřeným důsledkům v tom smyslu, že by dlužníka zatěžoval likvidačním způsobem, zatímco pro věřitele by neznamenal podstatný přínos. O takový případ v posuzované věci nešlo. K otázce přiměřenosti příslušenství se Nejvyšší soud vyjádřil v řadě svých rozhodnutí (srov. např. sp. zn. 33 Odo 810/2006, ze dne 23. 5. 2006, sp. zn. 33 Odo 1427/2005 nebo sp. zn. 33 Odo 588/2003 ze dne 23. 6. 2004), v nichž je prosazován i názor, že na nepřiměřenost příslušenství nelze usuzovat z jeho celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení. Smluvní strana se nemůže bránit splnění povinnosti zaplatit kapitalizovaný úrok z prodlení poukazem na dobré mravy, jestliže mohla zabránit růstu celkové výše tím, že by svou povinnost, kterou nesplnila řádně a včas, splnila alespoň v co nejkratší (přiměřené) době. Tyto závěry, od nichž dovolací soud nemá důvodu se odchylovat, odvolací soud při zohlednění okolností daného případu respektoval a ani jeho závěr, že přiznání požadovaného úroku z prodlení se nepříčí dobrým mravům, proto nemůže činit jeho rozhodnutí zásadně právně významným.
Za dané procesní situace, kdy nejsou splněny předpoklady přípustnosti dovolání, dovolací soud dovolání podle §243b odst. 5 věty první o. s. ř. ve spojení s §218 písm. c/ o. s. ř. bez jednání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyni v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalované právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 22. listopadu 2012
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á, v. r.
předsedkyně senátu