ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.793.2023.1
sp. zn. 33 Cdo 793/2023-96
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Ivanou Zlatohlávkovou ve věci žalobce P. M. , bytem XY, zastoupeného Mgr. Ondřejem Moutvičkou, advokátem se sídlem v Litvínově, Ladova 1077, proti žalované ČEDOK a.s. , se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2577/178, zastoupené Mgr. Lukášem Hojdnem, LL.B., advokátem se sídlem v Praze 10, Francouzská 299/98, o zaplacení 27 020 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 19 C 554/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. října 2022, č. j. 16 Co 280/2022-75, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 049 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Lukáše Hojdna, LL.B., advokáta.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 6. 2022, č. j. 19 C 554/2021-56, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku 27 020 Kč s úroky z prodlení ve výši 10 % ročně od 16. 2. 2020 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. 10. 2022, č. j. 16 Co 280/2022-75, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení 27 020 Kč s 10 % úroky z prodlení ročně od 16. 2. 2020 do zaplacení zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž popsal procesní situaci, namítl nesprávné posouzení situace v době zájezdu, nesprávné a přehnaně formalistické posouzení věci, ztrátu možnosti odvolání a „dvojí až trojí trestání za pasivitu žalované“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se vyjádřila k dovolací argumentaci a navrhla, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto, neboť odvolací soud rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou i odbornou literaturou.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, znamená, že je povinen uvést, při řešení jaké otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud podle jeho názoru odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která taková otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, popř. která taková právní otázka (již dříve vyřešená) má být dovolacím soudem (nyní) posouzena jinak; k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Z právní úpravy přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. vyplývá, že v každé věci může být pro řešení téže právní otázky splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání, neboť splnění jednoho kritéria vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné. Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu §237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je formulace konkrétní otázky hmotného nebo procesního, která má být podrobena dovolacímu přezkumu. Tuto otázku je povinen vymezit výhradně dovolatel a dovolací soud je takovým vymezením vázán; vždy musí jít o právní otázku, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Domáhá-li se dovolatel revize řešení několika otázek (ať již hmotného nebo procesního práva), musí ve vztahu ke každé z nich uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti, neboť není úkolem dovolacího soudu při pochybnosti dovolatele přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu z moci úřední. Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž vyjádření nesouhlasu musí splňovat zákonné požadavky (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 37/2017, a ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 6092/2017, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. II ÚS 553/16).
Žalobce shora uvedeným požadavkům nedostál. Použitou formulací, že „ napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, dovolacím soudem je řešena rozdílně a měla by být vyřešena jinak “, není přípustnost dovolání v intencích ustanovení §237 o. s. ř. řádně vymezena. Dovolatel totiž nespecifikoval, od kterého (kterých) rozhodnutí dovolacího soudu a při řešení jaké otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud podle jeho názoru při rozhodování odchýlil, ani která právní otázka je podle něho dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) je zřejmé, že nepožaduje, aby dovolací soud určitou jím v minulosti již vyřešenou otázku hmotného nebo procesního práva nyní posoudil jinak, nýbrž žádá, aby věc posoudil odlišně („jinak“) od odvolacího soudu. Chybějící údaj, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti svého dovolání, nelze spolehlivě dovodit ani z obsahu dovolání.
Jen jako obiter dictum dovolací soud připomíná, že námitka „nepředvídatelnosti a překvapivosti“ napadeného rozhodnutí ani nevystihuje způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, nýbrž je jí namítána vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám řízení (jsou-li skutečně dány) však dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).
Protože absence údaje o tom, v čem podle dovolatele spočívá splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tj. správného vymezení přípustnosti v intencích §237 o. s. ř.), zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit, Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 29. 3. 2023
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předseda senátu