ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.962.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 962/2022-91
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové v právní věci žalobců a) F. J. M. , a b) A. H. , zastoupených Mgr. Kateřinou Verostovou, LL.M., advokátkou se sídlem Rokycanova 809/1c, Olomouc, proti žalované Smartwings, a. s. , se sídlem v Praze 6, K Letišti 1068/30, identifikační číslo 25663135, zastoupené JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 134/15, o 1 200 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 107/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2021, č. j. 25 Co 224/2021-56, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit každému z žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.633,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky Mgr. Kateřiny Verostové, LL.M.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 5. 2021, č. j. 10 C 107/2021-33, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit každému z žalobcům 600 EUR s blíže specifikovaným úrokem z prodlení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 9. 2021, č. j. 25 Co 224/2021-56, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně v zamítavých výrocích o věci samé, pokud jimi bylo rozhodnuto o úrocích z prodlení za dobu od 5. 2. 2019 do 18. 2. 2019, jinak jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit každému z žalobců 600 EUR s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % od 19. 2. 2019 do zaplacení; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci dne 21. 1. 2019 cestovali letem provozovaným žalovanou (číslo letu QS 1201) z Dubaje do Prahy, přičemž letadlo do cílové destinace přiletělo s více jak tří hodinovým zpožděním. Dne 25. 1. 2019 žalobci jako cestující podepsali smlouvu o postoupení svých pohledávek společnosti AirHelp Limited, která 4. 2. 2019 jejich jménem zaslala žalované výzvu ke kompenzaci. Poté, co byla v řadě soudních řízeních před českými soudy zjištěna neplatnost smluv o postoupení pohledávek jiných cestujících společností AirHelp Limited, uzavřela tato společnost se žalobci dne 20. 11. 2020 smlouvu o zpětném postoupení pohledávek. Předžalobní výzvou ze dne 23. 1. 2021 žalobci vyzvali žalovanou k úhradě kompenzace za zpožděný let, v níž se, stejně jako v žalobě, odvolávali na výzvu učiněnou již společností AirHelp Limited. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl ve vztahu k postupní smlouvě ze dne 25. 1. 2019 k závěru, že je stižena neplatností pro nedostatek formy a podpisu smluvních stran a nepřisvědčil námitce žalované, že právo žalobců je promlčeno. Nárok na náhradu škody za zpožděný let uplatnili žalobci v souladu s články 5 a 7 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) ze dne 17. 2. 2004, č. 261/2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/91 (publikováno v Úředním věstníku Evropské unie L 46/1, dostupném také pod http://eur-lex.europa.eu ; dále jen „nařízení č. 261/2004" nebo „nařízení") včas, tj. ve lhůtě stanovené v §2553 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“); výzvu podala společnost AirHelp Limited jménem žalobců jako svých klientů, jednalo se tedy o nezmocněné jednatelství a žalobci toto jednání dodatečně a bez zbytečného odkladu (poté, co české soudy shledaly smlouvy s AirHelp Limited neplatnými) konkludentně schválili (§440 odst. 1 věta druhá o. z.). Jelikož žalobci (jejich jménem společnost AirHelp Limited) uplatnili včas nárok na náhradu za zpoždění letu podle čl. 5 a 7 nařízení č. 261/2004, nezabýval se odvolací soud jejich argumentací, že žalovanou vznesená námitka promlčení odporuje dobrým mravům. Na výsledek řízení nemá přitom vliv ani jejich úvaha, že na nároky podle nařízení č. 261/2004 není aplikovatelné ustanovení §2553 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.
Proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadený rozsudek závisí na řešení právních otázek, které odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (otázku jednatelství bez příkazu a otázku dodatečného schválení výzvy společnosti AirHelp Limited „bez zbytečného odkladu“) představovanou:
- při řešení jednatelství bez příkazu jeho usneseními ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3480/2011, ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 20 Cdo 1574/2013, ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2989/2014, a rozsudky ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. 33 Cdo 1248/2009, ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 33 Odo 806/2006, ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 25 Cdo 631/98, ze dne 28. 3. 2002, sp. zn. 33 Cdo 2212/2000, ze dne 16. 11. 2001, sp. zn. 33 Odo 706/2001, ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 33 Cdo 5273/2009, ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3232/2016, ze dne 20. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo 1078/2005, ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 33 Odo 806/2006, ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5503/2015,
- při řešení otázky včasnosti schválení výzvy učiněné společností AirHelp Limited jeho usnesením ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2970/2013, a rozsudky ze dne 10. 10. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4180/2016, a ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4593/2017.
Za dosud neřešenou v rozhodovací činnosti dovolacího soudu označila dovolatelka právní otázku určení rozhodného práva pro posouzení účinků výzvy k úhradě dluhu, kterou učinil vlastním jménem a na svůj účet domnělý nabyvatel pohledávek (společnost AirHelp Limited) v situaci, kdy je smlouva o postoupení pohledávek neplatná. Namítá nesprávné právní posouzení věci s tím, že rozhodným právem pro posouzení účinků výzvy společnosti AirHelp Limited není české právo, nelze ji posuzovat jako jednatelství bez příkazu ve prospěch žalobců, neboť ji učinila společnost AirHelp Limited vlastním jménem a na svůj účet poté, co na ni žalobci předmětné pohledávky postoupili, dále k ratihabici výzvy ze strany žalobců došlo opožděně (schválili ji až s více než dvouletým časovým odstupem) a námitka promlčení vznesená žalovanou není v rozporu s dobrými mravy ani nepředstavuje zneužití práva. Rozsudek odvolacího soudu je navíc pro žalovanou překvapivý. Navrhla proto, aby dovolací soud změnil napadený rozsudek tak, že bude potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, případně jej zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobci navrhli dovolání jako nepřípustné odmítnout, případně jako nedůvodné zamítnout.
Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Dovolání směřující proti té části výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž byl zčásti potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně (ohledně úroků z prodlení za období od 5. 2. 2019 do 18. 2. 2019), není subjektivně přípustné a v tomto rozsahu bylo podáno neoprávněnou osobou. Napadené rozhodnutí v tomto rozsahu nezpůsobuje v poměrech žalované žádnou újmu odstranitelnou tím, že dovolací soud je změní či zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. 31 Cdo 2675/99).
Obsahuje-li dovolání výhrady ke skutkovým zjištěním, je třeba zdůraznit, že dovolací přezkum je §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním. Skutkové námitky, resp. námitky napadající výsledek hodnocení důkazů soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. neobsahující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem, nemohou přivodit závěr o přípustnosti dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015, a ze dne 7. 9. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1194/2017).
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit otázka „ určení rozhodného práva pro posouzení právních účinků výzvy k úhradě dluhu, kterou učinil vlastním jménem a na svůj účet domnělý nabyvatel pohledávek, pro dlužníka a skutečného věřitele, jestliže se následně ukáže, že z důvodu neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávek se postupník (tj. domnělý nabyvatel) nestal věřitelem pohledávky “, kterou měla žalovaná za dosud nevyřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu, a otázka, „ zda výzvu k úhradě postoupené pohledávky, kterou učinil vlastním jménem a na svůj účet postupník, lze – poté, co smlouva o postoupení pohledávky byla shledána soudy neplatnou – považovat za jednatelství bez příkazu na účet postupitele “ při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Žalovaná při jejich formulaci vychází z vlastního skutkového závěru, že výzvu k úhradě učinil vlastním jménem a na svůj účet postupník, tj. společnost AirHelp Limited jako domnělý nabyvatel pohledávek. Odvolací soud však na základě zopakovaného dokazování vyšel z toho, že výzvu k plnění podala společnost AirHelp Limited jménem všech žalobců jako svých klientů (srov. bod 22 rozsudku odvolacího soudu). Žalovaná tak prostřednictvím uvedených otázek ve skutečnosti nezpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž správnost skutkových závěrů odvolacího soudu, ze kterých při právním posouzení věci vycházel. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. ovšem nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování jeho skutkových závěrů. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) z jeho skutkových závěrů a nikoli z těch, které na podporu svých právních argumentů formuluje sám dovolatel (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní - dále jen „Sb. rozh. obč.“, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014, a ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014).
Přípustnost dovolání nezakládá ani další v dovolání vznesená otázka, „ zda dodatečné schválení výzvy AirHelp učinili žalobci bez zbytečného odkladu, když k němu došlo více než 2 roky po výzvě “, neboť při řešení otázky včasnosti ratihabice výzvy AirHelp Limited žalobci se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nejvyšší soud se (ve vztahu k právní úpravě účinné do 31. 12. 2013) opakovaně vyjadřoval k výkladu pojmu „bez zbytečného odkladu“, přičemž uzavřel, že takto vymezená lhůta přímo neurčuje, v jakém konkrétním časovém okamžiku je třeba povinnost plnit či jinak konat. Jde o neurčitou lhůtu, jejíž podstatu vymezuje již její slovní vyjádření. Z časového určení „bez zbytečného odkladu“ je třeba dovodit, že jde o velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu (srov. například rozsudky ze dne 12. 6. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2869/2007, ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 1508/2008, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4634/2008, ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2484/2012, či žalovanou citovaný rozsudek ze dne 10. 10. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4180/2016, a usnesení ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2970/2013). Též Ústavní soud uvedl, že pojem „bez zbytečného odkladu“ je třeba vykládat s ohledem na okolnosti konkrétního případu s tím, že v každém konkrétním případě je třeba vždy zkoumat, zda dlužník bezodkladně využil všechny možnosti pro splnění této povinnosti, případně jaké skutečnosti mu v tom bránily (srov. nález ze dne 15. 8. 2005, sp. zn. IV. ÚS 314/05).
Výše citované závěry jsou přitom plně použitelné i v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 (srov. například žalovanou zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4593/2017, uveřejněný pod číslem 37/2020 Sb. rozh. obč., dále jeho rozsudky ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3607/2019, ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 33 Cdo 2488/2020, a ze dne 14. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 163/2022, či usnesení ze dne 26. 7. 2022, sp. zn. 33 Cdo 83/2022).
K výkladu §440 odst. 1 věty první o. z. pak Nejvyšší soud již opakovaně ve své judikatuře uzavřel, že k dodatečnému schválení právního jednání neoprávněného zástupce musí dojít ve lhůtě bez zbytečného odkladu běžící od okamžiku, kdy se zastoupený dozví o jednání, jakož i o tom, že je za něj učinil neoprávněný zástupce (viz již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4593/2017, či jeho rozsudek ze dne 5. 10. 2022, sp. zn. 31 Cdo 1640/2022, příp. ve vztahu k obdobné úpravě v §33 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2020, sp. zn. 27 Cdo 760/2019, ze dne 30. 11. 2020, sp. zn. 23 Cdo 4725/2018, a ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 852/2021).
Odvolací soud nepostupoval v rozporu s výše citovanými závěry, posoudil-li konkrétní okolnosti případu a uzavřel, že žalobci, kteří nezpochybňovali, že se prostřednictvím společnosti AirHelp Limited chtěli domoci na žalované náhrady za zpožděný let, a zároveň ve svých dalších úkonech se výzvy učiněné prostřednictvím AirHelp Limited dovolávali, svým konkludentním jednáním tuto výzvu schválili a že tak učinili bez zbytečného odkladu poté, co české soudy (v jiných řízeních, jichž žalobci nebyli účastníky) začaly posuzovat smlouvy o postoupení pohledávek cestujících na společnost AirHelp Limited neplatnými (tedy zjevně bez zbytečného odkladu poté, co se teprve na základě takových rozhodnutí českých soudů dozvěděli o možné neplatnosti jimi uzavřené smlouvy o postoupení pohledávky, včetně plných mocí, tj. o tom, že výzvu za ně učinil neoprávněný zástupce).
Nejvyšší soud tak v argumentaci žalované neshledává žádné důvody, pro které by se měl od své konstantní rozhodovací praxe v této otázce odchýlit.
Námitkou žalované, že jí vznesená námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy ani zneužitím práva, se dovolací soud pro nadbytečnost nezabýval, neboť vyřešení předchozí právní otázky (že k ratihabici výzvy ze strany žalobců došlo bez zbytečného odkladu) vede k závěru, že žalobci uplatnili své nároky před uplynutím promlčecí lhůty.
Vytýkala-li žalovaná odvolacímu soudu nepředvídatelnost napadeného rozhodnutí, uplatnila tím námitku vady řízení (dovolací tvrzení neobsahuje vymezení žádné právní otázky, na jejímž řešení by záviselo napadené rozhodnutí), k níž by mohl dovolací soud přihlédnout jen, shledal-li by dovolání přípustným (§242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není splněno.
Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. pak není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl zčásti podle §218 písm. b) ve spojení s §243c odst. 3 věty první o. s. ř. jako podané neoprávněnou osobou, a zčásti podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle §146 odst. 3 o. s. ř. za použití §243c odst. 3 věty první a §224 odst. 1 o. s. ř. Bylo-li dovolání žalované odmítnuto, je povinna nahradit každému ze žalobců, kteří měli v dovolacím řízení postavení samostatných společníků podle §91 odst. 1 o. s. ř. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1648/2007), náklady, které v dovolacím řízení účelně vynaložili, sestávající z mimosmluvní odměny za zastupování advokátem ve výši 1.200,- Kč podle §6 odst. 1, §7 bod 5, §11 odst. 1 písm. k) a §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, vypočtené z tarifní hodnoty 14.736,- Kč (600 EUR při kurzu 24,560 Kč/1 EUR ke dni podání vyjádření k dovolání – 31. 1. 2022), přičemž jde o společné úkony při zastupování více osob a advokátovi náleží za každou zastupovanou osobu mimosmluvní odměna snížená o 20 %, a z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 150,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 4 advokátního tarifu (z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč, neboť šlo o společný úkon – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2019, sen. zn. 29 ICdo 39/2019), s připočtením náhrady za daň z přidané hodnoty podle §137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 21 %, tj. 283,50 Kč, neboť advokátka žalobců je plátcem této daně. Náhradu nákladů dovolacího řízení je žalovaná povinna zaplatit každému ze žalobců ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich advokátky (§160 odst. 1 a §149 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkonu rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 30. 11. 2023
JUDr. Václav Duda
předseda senátu