ECLI:CZ:NS:2023:4.TDO.1146.2022.1
sp. zn. 4 Tdo 1146/2022-893
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 1. 2023 o dovolání obviněného Z. P. , nar. XY v XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Pardubice, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 8. 2022, č. j. 10 To 177/2022-834, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 1 T 160/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Z. P. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 23. 5. 2022, č. j. 1 T 160/2021-783 byl obviněný Z. P. uznán vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, účinného do 31. 12. 2021 a přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, kterých se dopustil tím, že
v době od 6. 11. 2020, kdy byl podmíněně propuštěn z nepodmíněného výkonu trestu odnětí svobody, do 16. 12. 2020, v bytě na adrese XY, XY čp. XY, který obýval společně se svojí sestrou J. P., narozenou XY, a jejím přítelem poškozeným Z. K., narozeným XY, opakovaně s narůstající intenzitou slovně napadal poškozené zejména tak, že zprvu oběma vulgárně nadával, poškozeného Z. K. ponižoval a vyhrožoval mu s tím, že on je D., že to něco bude, až ho pozná, že ho poláme a podřeže, nebo že třeba skončí na invalidním vozíku, J. P. nejméně ve dvou případech uhodil do ruky, jednou do hrudi a jednou ji kopl do lýtka, požadoval po ní peníze, postupně ji nejméně čtyřikrát vyhrožoval, že pokud mu nepůjde nakoupit potraviny, že ji zbije, čímž ji ze strachu donutil, aby mu nakoupila ze svých prostředků, poškozenou pod záminkou podezření, že prodala zlatý řetízek po mamince, kopl do pravé nohy, požadoval po ní peníze, tím ji ze strachu přiměl, aby dne 16. 11. 2020 odešla na místní oddělení Policie ČR, kde zjišťovala, jak řešit situaci, a ignoroval výzvu poškozené k odchodu z bytu, a jednání vygradovalo dne 16. 12. 2020 ve večerních hodinách, kdy si obžalovaný do bytu přivedl svoji přítelkyni B. A., a poté, co ji poškozený Z. K. vyzval, aby z bytu odešla, pročež vznikla hádka, chytil poškozeného Z. K. pod krkem, vyhrožoval mu zabitím, a když se mu poškozený vysmekl a bránil se úderem pěstí do lícní kosti, obžalovaný upadl na zem, vstal a vzal z kuchyňské linky nůž o délce cca 30 cm a s nožem začal poškozeného pronásledovat, u čehož křičel, že ho zabije, rozřeže a vykuchá, poškozený utekl a věc šel oznámit na Obvodní oddělení Policie ČR XY, a poté, co tento incident na základě oznámení poškozeného Z. K. začala prověřovat Policie ČR, ze strachu z obžalovaného incident před policejním orgánem nejprve zapřeli, neboť jim obžalovaný opakovaně, nejméně třikrát, vyhrožoval, že pro případ, že jeho jednání poškození někdy oznámí na Policii ČR, že je zabije, a do bytu se již poškozený Z. K. ze strachu nevrátil, neboť se od J. P. dozvěděl, že ho obžalovaný v bytě nechce a že ho jinak zabije .
Za to byl obviněný podle §175 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.
2. Proti výše uvedenému rozsudku Okresního soudu v Náchodě podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 18. 8. 2022 č. j. 10 To 177/2022-834 podle §256 tr. ř. zamítl.
3. Na to reagoval obviněný podáním dovolání, v němž označil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) ve spojení s písm. g) a h) tr. ř., jelikož napadeným rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku, přestože v řízení předcházejícím vydání rozsudku byly dány důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Tedy, že rozhodná skutková zjištění která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly důvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, a v důsledku chybných skutkových závěrů rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
V podaném dovolání pak konkrétně byly zpochybněny skutkové závěry, na nichž je založen rozsudek soudu prvního stupně, když tyto podle dovolatele vyplývají ze selektivního a předpojatého hodnocení důkazů, jak na to již upozornil v odvolání proti tomuto rozsudku (pozn. Nejvyšší soud respektuje skutečnost, že dovolání je koncipováno z pohledu obhájce a obhajoby, tudíž je parafrázuje stejně). Nesouhlasil ani s tím, jak se odvolací soud vypořádal s námitkami vznesenými v odvolání, když má za to, že odvolací soud vytrhl dílčí pasáže znaleckých posudků, nehodící se pasáže bagatelizuje a znalecké závěry vůbec nehodnotí v souvislostech s dalšími důkazy, u některých důkazů pak fabuluje, hodnocení nejsou hodnocením tvrdých faktů, ale domněnek. Obviněný vyjádřil souhlas s odvolacím soudem pouze v tom, že stěžejní pro rozhodnutí ve věci jsou výpovědi poškozených, přičemž se však již neshoduje s jejich hodnocením. Dále se vymezil vůči hodnocení věrohodnosti poškozených na základě znaleckých závěrů, že si poškozený mohl prožité správně pamatovat, nemá sklony k patologické lhavosti, zveličování či bagatelizaci, jelikož toto považoval za selektivní hodnocení pouze ve prospěch věrohodnosti svědka. Z tohoto důvodu pak podal vlastní hodnocení znaleckých posudků, přičemž citoval některé konkrétní pasáže, následně se vyjádřil k pasážím užitým v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, a sice tak, že paměť poškozeného lidsky řečeno není tak špatná, aby si nepamatoval nic, ale trpí nedostatky oproti průměru, což svědčí naopak v neprospěch jeho věrohodnosti, tedy poškozený „nelže tzv. pokaždé, když něco pustí z úst“. Na podporu tohoto svého závěru dovolatel citoval pasáž blíže neoznačené literatury k patologické lhavosti, z čehož následně dovodil, že skutečnost, že poškozený touto netrpěl, neznamená, že nikdy nelže. Dále vyčetl odvolacímu soudu vytržení toliko dvou vět znaleckého posudku, na nichž postavil výklad neodpovídající zbytku tohoto posudku, navíc řídíce se úvahami striktně odbornými stran patologické lhavosti a dalších nespecifikovaných otázek z oblasti psychologie a patologie. Připustil, že otázka věrohodnosti je otázkou právní, avšak nelze mávnout rukou nad závěry znalce o snížení věrohodnosti z pohledu psychologa, který poškozeného zkoumal. Následně uvedl, že závěr o tom, že poškozený si „mohl správně zapamatovat“, nebyl dostatečný, když to logicky znamenalo i to, že nemusel a odvolací soud tedy slovem „mohl“ sám připustil pochybnost, kterou v rozporu se základní zásadou trestního řízení vykládá v neprospěch obviněného. Poté připomněl, že úřední záznamy nemohly být zdrojem skutkových zjištění, ale mohly posloužit jako zdroj pro posouzení věrohodnosti, přičemž zkonstatoval úřední záznam ze dne 16. 12. 2020 o hlášení poškozeného pana K., které zhodnotil tak, že poškozený se snažil připsat obviněnému vlastní konflikt s poškozenou. Upozornil také, že poškozený během jednoho dne třikráte změnil svoji výpověď, když nejprve uvedl, že obviněný poškozenou znásilnil, následně, že na něj zaútočil mačetou a konečně pak udal napadení nožem. Obviněný označil důvody, o které odvolací soud opřel vysvětlení této změny za čistou fabulaci a vznesl dotaz, zda se tedy i v případě, jednání uvedeného ve skutkové větě nemohlo jednat o desinterpretaci. Skutečnost, že k napadení nedošlo, podpořil podle něj i fakt, že hlídka dne 16. 12. 2020 vyjela na místo, všechny vyslechla a situaci vyhodnotila tak, že k napadení nedošlo. Dále odvolacímu soudu vyčetl chybný výklad závěru znalkyně stran vyloučení ovlivnění poškozené P. poškozeným K. a sám prezentuje závěr, že poškozený vztah s poškozenou P. chtěl mít, ale nemá problém jít s ní do konfliktu, což označil i za projev nejistoty ústící až v agresi. Poté připomněl volání svědkyně A. z noci z 16. na 17. 12. 2020 a omluvné SMS obviněnému, které svědčily v neprospěch věrohodnosti poškozeného K. a závěry odvolacího soudu zcela odmítl jako fabulaci a konstatoval, že odvolací soud nehledal pravdu, ale výklad odpovídající předem zaujatému závěru. Naopak sám považoval za logické, že volala paní A., neboť poškozená mohla spát nebo měla z pana „K. větší obavu, a proto volala též na policii žena, která pana K. prakticky neznala, než jeho partnerka, která byla na projevy agrese z jeho strany zvyklá z předchozího soužití.“ Poukázal na svědectví svědkyně R., kdy tato uvedla, že poškozená má tendenci lhát a že se dotazovala, zda by nemohla vybrat nějaké finanční prostředky svého bratra z dědictví, což odvolací soud ignoroval. Zpochybnil závěry odvolacího soudu o tom, že poškozená měla z obviněného strach, k čemuž poukázal na podání vysvětlení ze dne 16. 12. 2020, kde uvedla, že má strach z poškozeného K. a odešla přespat domů právě s obviněným, což nepovažoval za normální. Vymezil se také proti hodnocení telefonátu svědkyně A., když odvolacímu soudu vytkl, že jej považoval za pouhé neškodné volání, neboť se mu „nehodí do učiněných závěrů, chytá se slovíček a tváří se, jako by lidé neformulovali svá sdělení volně.“ Dále rozporoval závěr soudu o tom, že poškozená P. se poškozeného K. nebála, neboť se přimlouvala, aby nebyl odvážen na záchytnou stanici, což dovolatel odůvodnil tím, že nechtěla partnerovi přitěžovat víc, než je nutné, přičemž tento výklad shledal vnitřně logicky nerozporný, na rozdíl od závěrů odvolacího soudu. Poukázal i na nesrovnalosti ohledně toho, zda poškozená P. pobývala s poškozeným na ulici či přespala doma s obviněným. Vyjádřil se i k výpovědi svědkyně A., kterou odvolací soud chybně interpretoval, nedal ji do kontextu ostatních důkazů, ačkoliv byla spontánní, detailní a přesvědčivá, v zásadních bodech je pak neměnná od přípravného řízení až po hlavní líčení a jako jediná z přímých aktérů dění v bytě poškozené je bezúhonná. Poukázal také na skutečnost, že vypovídá totožně i po rozchodu s obviněným, i když mohla svá tvrzení korigovat špatným úhlem, rozrušením či jiným odůvodněním. Dále pak namítl nekorektnost vedení výslechu poškozené před policejním orgánem, když jí byly podle jeho názoru kladeny návodné otázky, což dokládá citací pasáže protokolu i s barevným odlišením částí spontánních a ovlivněných. Nezákonnost takového výslechu nemohla zhojit ani přítomnost obhájce, který nezasáhl. Připomněl lehkou ovlivnitelnost svědkyně a demonstroval úpravu odpovědi poškozené. Konečně pak dovolatel shrnul, že výpovědi poškozených byly nevěrohodné a nelze na nich postavit odsuzující rozsudek. Skutkové závěry jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, hodnocení bylo selektivní a předpojaté a nevyhovující požadavku spravedlivého procesu a toho, jak by mělo být vedeno trestní řízení. Následně připomněl ještě výpověď svědka Z., z něhož je dovozen strach poškozené z obviněného, ačkoliv nebylo konkretizováno, z koho má poškozená strach. Poté připomněl svoji předchozí argumentaci ve shrnutí v bodech 1 až 10. Obviněný spatřuje extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a skutkovými závěry. Pokud šlo o právní posouzení, tak by bylo správné, pokud by ale byly správné skutkové závěry soudu, což ovšem nebyly. V závěru proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudkem napadené usnesení, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a obviněného zprostil obžaloby. Současně navrhl, aby předseda senátu rozhodl podle §265o tr. ř. o odložení či přerušení výkonu rozhodnutí napadeného dovoláním.
4. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v písemném vyjádření k dovolání podle §265h odst. 2 tr. ř. nejprve konstatovala, že dovolání obviněného je obsahově téměř totožné s odvoláním proti rozsudku nalézacího soudu a se způsobem vedení obhajoby ve všech fázích řízení. S těmito námitkami se náležitě vypořádaly oba soudy. Státní zástupkyně stručně zrekapitulovala námitky obviněného, přičemž dospěla k závěru, že směřují spíše vůči porušení zásady in dubio pro reo. Po připomenutí bohaté judikatury vztahující se k této zásadě pak uzavřela, že takové námitky nemohou samy o sobě založit žádný dovolací důvod, a to ani „nový“ dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., k čemuž uvedla citace usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2022, ps. zn. 7 Tdo 1315/2021 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021. Porušení zásady in dubio pro reo by mohlo naplnit dovolací důvod toliko za situace, kdy by nabylo závažnosti takové intenzity, že by došlo k porušení práva na spravedlivý proces. V daném případě však k takovému extrémnímu porušení nedošlo a v této části dovolání neodpovídalo žádnému dovolacímu důvodu. Dále pak státní zástupkyně shrnula, že obviněný namítá sice extrémní nesoulad skutkových zjištění a výsledky provedeného dokazování, zejména v posouzení věrohodnosti poškozených, avšak opakuje námitky z předchozích fází řízení směřující výhradně proti správnosti skutkových zjištění za účelem jejich změny ve svůj prospěch. Na tomto místě státní zástupkyně odkázala na judikaturu Ústavního soudu, podle které není principiálně vyloučeno, aby soudy dospěly k bezpečně prokázanému skutkovému stavu v situaci „tvrzení proti tvrzení“, pakliže důkladně, logicky a přesvědčivě odůvodní, proč daly přednost jedné konkurující skutkové verzi před druhou (usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3517/16). Nalézací soud v odůvodnění rozsudku po rekapitulaci provedených důkazů a na základě skutkových zjištění uzavřel, že obviněný se dopustil souzených trestných činů, přičemž se k důkazům precizně vyjádřil a vyšel z obvyklých kritérií hodnocení důkazů, zejména věrohodnosti poškozených. Stejně tak odvolací soud neshledal nic, co by jejich tvrzení shledávalo nevěrohodným a podrobně se tomuto hodnocení věnoval. Státní zástupkyně neshledala žádný, natož pak extrémní, nesoulad mezi důkazy a skutkovými zjištěními. Povaha námitek obviněného spočívá v neztotožnění se s hodnocením soudů, což však nezakládá žádný dovolacím důvod a proto navrhla, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, přičemž zároveň vyjádřila souhlas i s rozhodnutím v neveřejném zasedání za podmínek podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
5. Obviněný Z. P. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opřel, lze podřadit pod dovolací důvody, na které odkázal. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 tr. ř.).
7. Podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, dopadá tento dovolací důvod na případy, kdy došlo buď k zamítnutí anebo k odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, anebo byl řádný opravný prostředek zamítnut, ačkoliv již předcházející řízení bylo zatíženo některou z vad předpokládaných v ustanoveních §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Prvá z obou alternativ byla v dané trestní věci vyloučena, neboť Krajský soud v Hradci Králové projednal odvolání obviněného ve veřejném zasedání a rozhodl o něm po provedeném přezkumu. Druhá alternativa by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by řízení předcházející napadenému rozhodnutí soudu druhého stupně bylo vskutku zatíženo vadou zakládající existenci některého z dovolacích důvodů, které obviněný rovněž uplatnil.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , ve znění účinném od 1. 1. 2022, explicitně postihuje situace, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Daný dovolací důvod tedy cílí na závažné procesní vady, jež v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Z dikce nového zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy opomenutých důkazů, důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně druhé. Předpokladem relevantního uplatnění daného dovolacího důvodu je však zároveň zjištění, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro skutkové závěry soudů a tím i pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , ve znění účinném od 1. 1. 2022, je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že předmětný dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na něj se naopak nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je zde při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
8. Optikou výše rozvedených výkladových východisek nahlížel dovolací senát i na námitky obviněného a dospěl k názoru, že žádná z obviněným vznesených námitek není způsobilá založit dovolací přezkum.
Obviněný v podaném dovolání ventiloval svůj nesouhlas s hodnocením důkazů, které považuje za vadné zejména z důvodu předpojatosti a selektivnosti. Tento svůj názor doložil množstvím citací, ke kterým poskytl buď vlastní hodnocení, nebo položil otázku zpochybňující závěr soudu. Stěžejním důkazem byly výpovědi poškozených, kterým dovolatel věnoval značnou míru své pozornosti, aby je zpochybnil, přičemž však přehlédl, že pouhé vlastní, subjektivní pochybnosti nenaplňují žádný z uplatněných dovolacích důvodů a ani žádný jiný. Jak bylo uvedeno shora u citace a výkladu uplatněných dovolacích důvodů /konkrétně §265b odst. 1 písm. g) tr. ř./, skutková zjištění mohou být předmětem dovolacího přezkumu pouze za situace, kdy by byly výsledkem tak závažných vad procesu dokazování, které je možno označit za křiklavě nespravedlivé, tedy hodnocení je v rozporu s obsahem důkazu, skutkové zjištění je založeno na procesně nepoužitelných důkazech či některé podstatné důkazy nebyly provedeny vůbec, případně došlo k porušení zásad trestního řízení takové intenzity, že došlo k zásahu do ústavních práv obviněného. V daném případě tomu tak ovšem nebylo. Nalézací soud provedl dokazování v dostatečném rozsahu pro zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností. Všechny důkazy hodnotil jednotlivě i v souhrnu a své hodnotící úvahy dostatečně odůvodnil, čímž tak dostál povinnostem uloženým podle §2 odst. 5 a 6 tr. ř. a §125 tr. ř. Nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že dovolací námitky obviněného zcela opakují námitky vznesené v rámci odvolání, se kterými se vypořádal odvolací soud (body 19–29 odůvodnění usnesení Krajského soudu v Hradci Králové) a kterému nelze taktéž ničeho zásadního vytknout. Pouze stručně Nejvyšší soud připomíná, že věrohodnost svědků je otázkou právní, která náleží výlučně soudu, který daný výslech provedl (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 4. 1. 1986, sp. Zn. 1 Tzf 3/86). Současně pak Nejvyšší soud připomíná judikaturu Ústavního soudu kladoucí důraz na dostatečně prověření a odůvodnění věrohodnosti svědků v případě, kdy je situace postavena jako „tvrzení proti tvrzení“, přičemž v tomto případě soudy uloženým požadavkům plně dostály – usnesení ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3517/16. Dovolateli nelze upřít vynaložení značného úsilí pro založení pochybností ohledně zjištěného skutkového stavu, avšak toto zůstalo jen v rovině nesouhlasu s hodnocením důkazů soudem a v předestření vlastní verze jejich hodnocení, čili mimo mantinely zákonem vymezených důvodů dovolání. V daném případě zhodnotil věrohodnost poškozených nalézací soud v bodě 27 odůvodnění svého rozsudku zcela dostatečně a přesvědčivě, když se náležitě vypořádal se všemi námitkami obhajoby a v souhrnu s ostatními důkazy pak vyvrátil i všechny případné nejasnosti či pochybnosti. Kromě toho nelze odhlédnout od skutečnosti, že námitka věrohodnosti není sama o sobě způsobilá naplnit žádný dovolací důvod (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018. sp. zn. 3 Tdo 1473/2018). Stejně tak co se týče námitky nezákonnosti výslechu poškozené P. před policejním orgánem. I tato námitka ale byla již dříve řádně posouzena Krajským soudem v Hradci Králové, přičemž byla odmítnuta a toto rozhodnutí bylo řádně odůvodněno. Nejvyšší soud tudíž nepovažuje za účelné, ale ani za potřebné ve svém rozhodnutí opakovat příslušné části odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižších stupňů, a pro stručnost na ně pouze odkazuje.
9. Pokud pak jde o námitku nesprávného právního posouzení zjištěného skutkového stavu, za normálních okolností spadající pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, tak je třeba konstatovat, že ani ta nebyla uplatněna účinným způsobem. Sám dovolatel totiž uvedl, že tuto námitku vznáší až sekundárně, na základě vlastního hodnocení důkazů a po úpravě soudy učiněných skutkových zjištění, aniž by ji zároveň jakkoli hmotně právně vymezil a zdůvodnil. V takovém případě ale Nejvyšší soud není povinen, ale ani oprávněn, se takto nedostatečně a zavádějícím způsobem formulovanou námitkou vůbec zabývat.
10. Protože Nejvyšší soud neshledal žádnou z dovolatelem vznesených námitek jako způsobilou založit vlastní dovolací přezkum, po zvážení všech ostatních skutečností a argumentů podané dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť jím uplatněné dovolací námitky neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů. Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
11. Zároveň nebyl shledán žádný důvod k tomu, aby předseda senátu dovolacího soudu podle §265o odst. 1 tr. ř. vyhověl vyslovenému podnětu dovolatele na odklad či přerušení výkonu napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 5. 1. 2023
JUDr. František Hrabec
předseda senátu