ECLI:CZ:NS:2023:4.TDO.1185.2022.1
sp. zn. 4 Tdo 1185/2022-579
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 24. 1. 2023 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného R. V. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 6. 2022 č. j. 3 To 48/2022-542, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 4 T 20/2021, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 6. 2022 č. j. 3 To 48/2022-542 a rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 23. 11. 2021 č. j. 4 T 20/2021-450 zrušují .
Podle §265k odst. 2 věty druhé tr. ř. se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Bruntále přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 23. 11. 2021 č. j. 4 T 20/2021-450 byl obviněný R. V. (dále také jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku za jednání popsané ve výroku o vině. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §187 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let.
2. K následnému odvolání obviněného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6. 6. 2022 č. j. 3 To 48/2022-542 shora citovaný rozsudek nalézacího soudu zrušil v celém rozsahu a za podmínek §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku na upřesněném skutkovém základě, podle nějž obviněný „v době od 20. 1. 2020 do 30. 1. 2020 v XY na ulici XY ve svém bytě a dále v XY, části XY, na chatě č. XY, opakovaně svlékal a osahával na nahém těle a přirození nezletilou AAAAA (pseudonym), narozenou XY, tuto dále líbal na ústa a přirození, zasouval jí prsty do přirození a nejméně ve třech případech s nezletilou vykonal pohlavní styk, ačkoli věděl, že nezletilá dosud nedosáhla 15 let“. Za to odvolací soud obviněnému nově uložil podle §187 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let.
3. Na předmětné rozhodnutí soudu druhého stupně reagoval obviněný R. V. dovoláním s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V jeho rámci namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na „nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení“ a že v něm obsažená skutková zjištění, která byla určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech. Zmíněná pochybení spatřoval především v tom, že soudy nižších stupňů při hodnocení důkazů patřičně nezohlednily okolnosti svědčící v jeho prospěch a tím dospěly k nesprávnému závěru o jeho vině stíhaným skutkem. Dovolatel jim předně vytkl, že se dostatečně nevypořádaly s doloženou elektronickou komunikací mezi svědky M., F. a N., která se vztahovala k sexuálnímu životu poškozené a měla tak vliv na posouzení věrohodnosti jejích tvrzení. Dále mu není jasné, na základě čeho soudy dospěly k závěru, že ho usvědčují mimo jiné právě i výpovědi jmenovaných svědků. Soudy se po jeho výtce dostatečně nevypořádaly ani s jeho obhajobou, že po něm matka poškozené požadovala částku 100.000 Kč za to, že jeho údajnou trestnou činnost neoznámí na policii. Tento požadavek přitom jen potvrzuje fakt, že s poškozenou žádný pohlavní styk neměl a stal se pouze obětí neúspěšného vydírání a posléze i křivého obvinění z trestné činnosti, kterou nespáchal. V další části podání dovolatel poukázal na způsob, jakým předsedkyně senátu soudu prvního stupně vedla hlavní líčení, a to zejména při výslechu svědka M., na kterého podle něj bezdůvodně zvyšovala hlas a pokládala mu návodné otázky, což vedlo ke změně původní výpovědi svědka k tomu, zda by na poškozené poznal, že byla před chvílí znásilněna. Dále poukázal na to, že byl předsedkyní senátu bezdůvodně napomenut v průběhu výslechu jedné ze znalkyň, aby jí neskákal do řeči, přestože tak nečinil. Významnou část dovolání pak obviněný věnoval rozboru základních procesních zásad zakotvených v §2 odst. 4, 5, 6 a 12 tr. ř. Ty podle jeho přesvědčení v nynějším trestním řízení byly porušeny a v důsledku toho byl zkrácen v ústavně garantovaném právu na spravedlivý proces. V uvedené souvislosti zdůraznil, že skutkový závěr, podle nějž zasouval prsty do přirození AAAAA a provedl s ní opakovaně pohlavní styk, byl založen pouze na její výpovědi z přípravného řízení. Poškozená nebyla vyslechnuta v hlavním líčení a okresní soud toliko přečetl protokol o jejím výslechu před policejním orgánem, přestože měl k dispozici i zvukový záznam z výslechu, který mohl k důkazu přehrát. Pokud tak neučinil, nepřípustně atakoval zásadu bezprostřednosti, která vyžaduje, aby orgány činné v trestním řízení použily k dokazování v prvé řadě důkazy původní, protože každý „zprostředkující článek“ přináší riziko oslabení informační hodnoty důkazu. Podle dovolatele nelze připustit praxi, aby soud bez dalšího přebíral přepis audiozáznamu policejním orgánem, aniž by se s ním seznámil přímo poslechem, zvláště pak jde-li o klíčový důkaz pro posouzení, zda byla naplněna skutková podstata žalovaného trestného činu. Ze spisu přitom nevyplývá, že by nalézací soud alespoň ověřil, zda je přepis záznamu v souladu se skutečností. Daný nedostatek je o to závažnější, že výslechu obviněné nebyl přítomen ani obhájce a nemohl se jej tedy aktivně zúčastnit. Aplikace §102 odst. 2 tr. ř., k níž přistoupil nalézací soud, podle dovolatele nesmí obcházet práva obhajoby, jak se stalo v jeho případě. Závěrem podotkl, že ve věci nebyl na jeho osobu zpracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, který by s jistotou potvrdil, že u něho nelze shledat projevy sexuální deviace, patologické sexuální agresivity a ani žádné sklony k pedofilii či preferenci prepubertálních děvčat. Z výše rekapitulovaných důvodů tedy dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 6. 2022 č. j. 3 To 48/2022-542 i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 23. 11. 2021 č. j. 4 T 20/2021-450 zrušil, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Bruntále přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
4. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v písemném vyjádření k dovolání v rámci řízení podle §265h odst. 2 tr. ř. úvodem podotkla, že veškeré námitky obviněného směřují pouze proti rozsahu a správnosti hodnocení provedeného dokazování. Zároveň je označila za zjevně neopodstatněné, když se domnívá, že dokazování realizované Okresním soudem v Bruntále lze považovat za komplexní a bezvadné. Svým povinnostem podle ní dostál i Krajský soud v Ostravě, který odvolání obviněného řádně přezkoumal a se všemi jeho námitkami se přesvědčivě vypořádal. Státní zástupkyně zvlášť zdůraznila, že v průběhu soudního řízení nezůstal stranou pozornosti soudů žádný z navržených důkazů. Pokud obviněný namítá, že k jeho osobě nebyl vypracován psychiatrický a sexuologický posudek, činí tak až prostřednictvím dovolaní a nemůže tedy důvodně tvrdit, že tento důkaz byl soudy nižších stupňů opomenut. Nadto se státní zástupkyně domnívá, že ani případné vypracování posudku by na ustálených skutkových zjištěních nemohlo nic změnit. Napadená rozhodnutí podle ní netrpí ani nesouladem skutkových závěrů s obsahem provedených důkazů a nelze ani dovodit, že by podstatná skutková zjištění byla založena byť i jen zčásti na nezákonných a tedy procesně nepoužitelných důkazech. Namítá-li obviněný, že se soudy nevypořádaly s předkládanou komunikací svědků I. M., V. F. a S. N. prostřednictvím mobilních telefonů, nemá taková výtka oporu v realitě, jak je patrno z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu v bodě 26, resp. z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu v bodě 22. Zejména krajský soud se pečlivě zabýval i obsahem předmětné konverzace a na základě jejího vyhodnocení ji z hlediska merita věci důvodně označil za nepodstatnou. Stejně tak nelze podle státní zástupkyně přisvědčit ani výhradám obviněného k průběhu výslechu svědka M. v hlavním líčení, s nimiž se dostatečně vypořádal již odvolací soud a oprávněně jim nepřiznal žádné opodstatnění. Obdobné podle ní platí i ve vztahu k obhajobou předestřené teorii spiknutí proti osobě dovolatele, na němž se měly podílet starší sestra a matka poškozené, které po něm nejprve měly požadovat částku 100.000 Kč za neoznámení trestného činu a poté měly poškozenou navést ke křivému obvinění jeho osoby. Odvolací soud se zároveň zabýval i námitkou pozitivní afinity poškozené směrem k obviněnému, když správně konstatoval, že tu sice vyloučit nelze, ale na straně druhé nemá daná okolnost žádný vliv na právní posouzení žalovaného jednání. Obšírněji se státní zástupkyně zabývala výhradami dovolatele k postupu soudu podle §102 odst. 2 tr. ř., kdy byl v hlavním líčení k důkazu toliko přečten protokolu o výpovědi poškozené jako osoby mladší osmnácti let z doby před zahájením jeho trestního stíhání. Podrobně rozvedla teoretická východiska aplikace posledně uvedeného zákonného ustanovení, jakož i postupu policejního orgánu podle §158 odst. 9 tr. ř. ve spojení s §158a tr. ř. a §160 odst. 4 tr. ř., a na podkladě tohoto vlastního rozboru dovodila, že pokud byla nezletilá vyslechnuta ještě před zahájením trestního stíhání a posléze byl před soudem „pouze“ přečten protokol o její výpovědi, bylo postupováno nejen v souladu s trestním řádem, ale zároveň při plném šetření práva obviněného na spravedlivý proces. V uvedené souvislosti poukázala na to, že obviněný i jeho obhájce byli přítomni u hlavního líčení, kde se k provedenému důkazu měli možnost vyjádřit v intencích obligatorního postupu soudu podle §214 tr. ř. Tím podle ní byla naplněna i namítaná zásada bezprostřednosti v trestním řízení. Ve vztahu k tvrzenému nesprávnému právnímu posouzení skutku pak dovolateli vytkla, že ve svém podání fakticky žádnou hmotněprávní námitku nepředložil. Soudy použitou právní kvalifikaci jeho jednání pak označila za věcně správnou. Závěrem proto navrhla, aby Nejvyšší soud předložené dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání vyjádřila i pro případ jiného rozhodnutí dovolacího soudu ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
5. Obviněný R. V. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost byla dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřovalo proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opřel, lze podřadit pod dovolací důvod, na který odkázal. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 tr. ř.).
7. Hned na úvod je třeba poznamenat, že dovolatel zvolil formálně nepřesný odkaz na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v části, kdy napadenému rozhodnutí krajského soudu výslovně vytkl mimo jiné i „nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. K nápravě takové vady je totiž po novele trestního řádu s účinností od 1. 1. 2022 určen dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Zmíněný nedostatek však zároveň dovolací senát nepovažoval za do té míry závažný, aby trval na formálním upřesnění náležitostí předloženého mimořádného opravného prostředku dříve, než přistoupí k vlastnímu posouzení v něm obsažených námitek.
8. Ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, je třeba interpretovat tak, že v něm zakotvený dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto spočívají v chybném právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Zjištěný skutkový stav věci je zde při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. V projednávaném případě sice dovolatel formálně reklamoval nesprávnost právního posouzení stíhaného skutku, ovšem tuto obecně hmotněprávní námitku založil v podstatě výhradně na zpochybnění rozsahu a kvality provedeného dokazování a na prosazování vlastní verze skutkového děje, podle níž (zjednodušeně řečeno) poškozenou pouze líbal na ústa a na krk, dotýkal se jí výhradně přes oděv, a to nikoli na intimních partiích těla a žádné pohlavní styky (včetně soulože) s ní neprovozoval. Trestní oznámení pro údajnou trestnou činnost, které se ve skutečnosti nedopustil, přitom označil za produkt konspirativního a vyděračského jednání vůči jeho osobě ze strany svědkyň M. H. a L. A. a teprve na tomto půdorysu implicitně namítal, že svým jednáním nenaplnil formální znaky trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Dané argumentační východisko nicméně za kvalifikovanou výhradu stran vadné aplikace norem trestního zákoníku na skutkový stav formulovaný ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku považovat nelze. Svou povahou procesní námitky obviněného se tudíž s deklarovaným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. zřetelně míjely a Nejvyšší soud se jimi tudíž z tohoto úhlu pohledu více nezabýval a ani zabývat nemohl.
9. Pokud jde o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , ve znění účinném od 1. 1. 2022, ten je dán v případech, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech anebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Daný dovolací důvod tedy cílí na závažné procesní vady, jež v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Z dikce relativně nového zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy opomenutých důkazů, dále důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně druhé. Nově formulované ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zároveň třeba i nadále vykládat v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, podle níž naplnění dovolacích důvodů nelze posuzovat formalisticky a v rámci jejich interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004 sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 554/04, nebo stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 aj.). Protože ani rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ignorovat požadavek na zabezpečení ochrany základních práv jednotlivce, bude při dovolacím přezkumu nutno věnovat pozornost také dalším procesním vadám, které svou závažností mohou založit neústavnost pravomocného soudního rozhodnutí. Mezi ně lze jistě zařadit i závažné porušení základních zásad trestního řízení, které neakceptovatelným způsobem krátí obviněného v jeho ústavně zaručeném právu na obhajobu a v konečném důsledku může mít podstatný význam pro hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Pak lze připustit, že i skutkové námitky odůvodňují mimořádný průlom do právní moci napadeného rozhodnutí v dovolacím řízení.
10. Optikou výše rozvedených interpretačních pravidel hodnotil dovolací senát také dovolání obviněného R. V. a přitom dospěl k následujícím závěrům.
11. Obviněnému nebylo možno přisvědčit v námitkách, kterými brojil jednak proti postupu předsedkyně senátu okresního soudu při vedení hlavního líčení (konkrétně při výslechu znalkyň MUDr. Marie Foltýnové a PhDr. Ludmily Mrkvicové a svědka I. M.), dále vůči způsobu hodnocení obsahu výpovědí slyšených svědků, proti neochotě obou soudů blíže se zaobírat elektronickou komunikací mezi svědky M., F. a N., která měla potvrdit, že poškozená v kritické době již vedla plnohodnotný sexuální život se svým přítelem H., k čemuž se bála přiznat, a konečně proti úvahám, jimiž se soudy obou stupňů vypořádaly s jeho obhajobou, podle níž se stal obětí vydírání ze strany matky poškozené (svědkyně L. A.), která po něm měla požadovat částku 100.000 Kč za to, že jeho údajnou trestnou činnost nenahlásí, a teprve poté, co neuspěla, společně se svojí straší dcerou a sestrou poškozené (svědkyní M. H.) iniciovaly jeho trestní stíhání zinscenovaným křivým obviněním. Jako nedůvodnou bylo nutno vyhodnotit rovněž námitku obviněného, že v řízení nebyl na jeho osobu vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, který měl najisto potvrdit, že netrpí žádnou sexuální deviací ani pedofilními či hebefilními sklony.
12. K námitce obviněného, že ve věci nebyl opatřen výše zmíněný znalecký posudek, Nejvyšší soud důrazně připomíná, že trestní řád zásadně neurčuje žádná pravidla pro míru dokazování potřebného k objasnění té či oné významné skutkové okolnosti. Je tedy výhradně na soudu, aby v každé fázi procesu zvažoval, jaké důkazy je třeba provést a zda je nezbytné dosavadní důkazní stav ještě dále rozšiřovat či doplňovat. Platí, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Z hlediska ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces je soud toliko povinen umožnit účastníkovi řízení navrhovat důkazy, o těchto důkazních návrzích rozhodnout a – pokud jim nevyhoví – svůj odmítavý postoj vyložit buď přímo při jednání anebo alespoň v písemném vyhotovení rozhodnutí ve věci samé. V daném případě z předloženého procesního spisu nikterak nevyplývá, že by obviněný ať už v hlavním líčení, nebo v písemném odůvodnění řádného opravného prostředku či případně přímo při veřejném zasedání odvolacího soudu vůbec znalecké zkoumání své osobnostní struktury a sexuálních preferencí navrhl. Pak ovšem mohl jen stěží soudům relevantně a důvodně vytýkat, že tento důkaz opomněly ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu.
13. Pokud jde o námitky dovolatele ke způsobu, jakým předsedkyně senátu okresního soudu řídila hlavní líčení a v něm prováděné dokazování, jednalo se pouze o opakování jeho argumentace, kterou zčásti odůvodnil již své odvolání. Krajský soud se s ní přitom vypořádal dostatečně podrobně a především takovými úvahami, s nimiž se lze bezvýhradně ztotožnit i po stránce věcné. Nejvyšší soud proto pro stručnost odkazuje na příslušné pasáže odůvodnění napadeného rozsudku v bodech 23 a 25, k nimž nemá důvod cokoli dalšího dodávat.
14. Stejný závěr bylo možno vztáhnout i k té části dovolání, v níž bylo soudům vytýkáno, že se v potřebné míře nezaobíraly předloženou komunikací mezi svědky M., F. a N., kteří v ní „řešili“ otázku panenství poškozené a jejího údajného dřívějšího pohlavního styku s přítelem H. K racionálním a logickým úvahám odvolacího soudu, obsaženým v bodě 22 odůvodnění napadeného rozsudku, se v obecné rovině sluší dodat, že ani případné zjištění, že poškozená již za sebou měla nějaké sexuální zkušenosti zahrnující třeba i soulož, by dovolatele trestní odpovědnosti za vytýkané jednání zbavit nemohlo. Ochrana podle §187 tr. zákoníku totiž dopadá na každé dítě mladší patnácti let, a to bez ohledu na jeho fyzickou či psychickou pohlavní dospělost. Není proto podstatné, zda je v době spáchání posuzovaného skutku dosud pohlavně nedotčené, anebo již v minulosti pohlavní styk mělo. Z hlediska naplnění formálních znaků trestného činu pohlavního zneužití není významné dokonce ani to, zda iniciativa k pohlavnímu styku vzešla od pachatele nebo od takového dítěte, ani to, kdo z obou aktérů byl při něm aktivnější, a konečně ani to, zda k pohlavnímu zneužití došlo na půdorysu vzájemného citového vztahu a zneužitá osoba k němu dala souhlas. Tyto okolnosti je namístě hodnotit pouze při posuzování povahy a závažnosti činu podle §39 odst. 2 tr. zákoníku v rámci rozhodování o trestu. Obdobně pak platí, že ani eventuální pestré sexuální zkušenosti poškozené či jinak nemravný život, který podle obhajoby vedla již dříve, by u dovolatele nevylučovaly vyvození trestní odpovědnosti za přečin ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za svádění k zahálčivému nebo nemravnému způsobu života ve smyslu posledně citovaného zákonného ustanovení je totiž nutno považovat i úmyslné jednání pachatele, které v dítěti tyto negativní návyky a tendence ještě více prohlubuje a posiluje (k nastíněným otázkám srov. v právní nauce Šámal P. a kol.: Trestní zákoník II, zvláštní část, 2. vydání, C. H. BECK, Praha 2012, str. 1862 a 1954).
15. Za deformativní či nelogický způsob hodnocení důkazů v kvalitě předpokládané v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který by současně atakoval ústavní princip fair procesu, nelze označit ani racionální a logické úvahy obou soudů, jimiž jako účelovou a krajně nepřesvědčivou odmítly tu část obhajoby obviněného, v níž předestřel vlastní hypotézu o komplotu proti jeho osobě, který měla ze msty zorganizovat a řídit svědkyně M. H. (starší sestra poškozené) a spolupracovat při něm se ziskuchtivou svědkyní L. A. (matkou poškozené), která po něm měla požadovat 100.000 Kč za to, že o pohlavním zneužití své dcery bude mlčet a neoznámí je policejnímu orgánu. Ani tato soustavně opakovaná konspirační teorie by jako pádný důvod pro případný dovolací přezkum a kasaci napadených rozhodnutí sama o sobě obstát nemohla.
16. Právní relevanci z hlediska ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však Nejvyšší soud přiznal předloženému dovolaní v části, kde obviněný s poukazem na jednu ze základních zásad trestního řízení, a sice zásadu bezprostřednosti (§2 odst. 12 tr. ř.), a dále na princip kontradiktornosti při provádění důkazů zpochybnil procesní použitelnost jediné výpovědi poškozené AAAAA k věci, která byla policejním orgánem vyslechnuta jako osoba mladší osmnácti let v režimu neopakovatelného úkonu ještě před zahájením jeho trestního stíhání. Dovozuje-li zde obviněný, že pokud soud prvního stupně následně v hlavním líčení podle §102 odst. 2 tr. ř. pouze přečetl protokol o tomto výslechu, šlo o nepřípustný a neodůvodněný zásah do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, dovolací senát mu s přihlédnutím k níže rozvedeným výkladovým východiskům i konkrétním okolnostem řešeného případu musel dát za pravdu.
17. Pokud jde o vlastní genezi trestního řízení v posuzované věci, je nutno připomenout, že zahájeno bylo na základě oznámení matky poškozené již dne 3. 2. 2020, kdy policejní orgán pořídil záznam o zahájení úkonů trestního řízení. V záznamu je uvedeno, že na podkladě zjištěných skutečností je dostatečně odůvodněn závěr, že v době od 20. 1. 2020 do 24. 1. 2020 mohl být na poškozené spáchán zločin pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 tr. zákoníku, a to právě obviněným R. V. Současně policejní orgán pořídil „prvotní záznam k prověřování“, který byl sepsán s oznamovatelkou L. A. a také s nezletilou poškozenou, která měla sama uvést, že k pohlavním stykům mezi ní a obviněným došlo ve třech případech, které zároveň rámcově popsala, včetně charakteru a intenzity jednání pachatele a míst, kde k němu mělo dojít. Svědkyně A. policejnímu orgánu předložila spodní prádlo poškozené, k čemuž byl rovněž sepsán protokol o vydání věci. Téhož dne byla poškozená za doprovodu příslušníka PČR také vyšetřena v gynekologické ambulanci, kde bylo zjištěno, že jako stále čtrnáctiletá dívka již není panna. Z toho, co bylo popsáno výše, podle názoru dovolacího soudu plyne, že policejní orgán měl již na začátku měsíce února 2020 k dispozici dostatek podkladů pro závěr, že zjištěné a odůvodněné skutečnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán trestný čin, včetně toho, která osoba jej spáchala. Nic mu tedy nebránilo v tom, aby podle §160 odst. 1 tr. ř. ihned zahájil trestní stíhání R. V. jako obviněného. Namísto toho však nadále nedůvodně udržoval vyšetřování v režimu prověřování, v jehož rámci provedl výslech poškozené jako osoby mladší osmnácti let podle §158 odst. 9 tr. ř. ve spojení s §158a tr. ř., a to jako neopakovatelný úkon. Není od věci připomenout, že první a marný pokus o tento výslech proběhl dne 8. 7. 2020 (tj. s odstupem cca pěti měsíců po zahájení úkonů trestního řízení), kdy nezletilá svou výpověď přerušila s tím, že si napříště přeje vypovídat raději před policistkou. Druhý a úspěšný pokus o provedení jejího výslechu pak byl realizován až dne 10. 8. 2020, tj. v době, kdy od podání trestního oznámení a „prvotního vytěžení“ poškozené uplynula doba více než půl roku! Dále stojí za zmínku, že dovolatel se poprvé k věci vyjádřil v rámci podání vysvětlení až dne 22. 1. 2021, kdy mu bylo zároveň předáno usnesení o zahájení trestního stíhání podle §160 odst. 1 tr. ř. V procesním postavení obviněného a za účasti ustanoveného obhájce byl poté ke stíhanému jednání vyslechnut až dne 10. 2. 2021, tj. s odstupem cca jednoho roku od zahájení úkonů trestního řízení policejním orgánem.
18. K výše popsaným časovým souvislostem lze shrnout, že se zahájením trestního stíhání dovolatele nebylo třeba vyčkávat až do 22. 1. 2021. Výslech poškozené jako svědkyně byl proveden v době, kdy již trestní stíhání zahájeno být mohlo a mělo, takže minimálně nebyl neodkladným úkonem ve smyslu §160 odst. 4 tr. ř. Jisté pochybnosti pak vzbuzuje i oprávněnost jeho klasifikace jako úkonu neopakovatelného, když ze spisu jednoznačně nevyplývají takové závažné skutečnosti a překážky, které by bránily výslechu poškozené před soudem. Tím je míněna faktická proveditelnost výslechu a nikoli to, že postup podle §102 odst. 2 tr. ř. umožňuje místo osobního výslechu svědka číst protokol nebo přehrát obrazový a zvukový záznam pořízený o dřívějším výslechu.
19. V odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Bruntále (bod 31) je jednoznačně uvedeno, že nalézací soud vzal za základ pro skutková zjištění právě výpověď poškozené, pořízenou dne 10. 8. 2020, kdy trestní stíhání dovolatele dosud nebylo zahájeno. Tato výpověď byla označena za primární a rozhodující usvědčující důkaz. Po zahájení trestního stíhání poškozená již znovu vyslechnuta nebyla, a to ani při vyšetřování a následně ani v hlavním líčení. Okresní soud se zde spokojil s tím, že podle §102 odst. 2 tr. ř. přečetl protokol o jejím dřívějším výslechu a obviněnému dal podle §214 tr. ř. prostor se k takto provedenému důkazu vyjádřit. Podle názoru odvolacího soudu tím byla v dostatečné míře naplněna zásada bezprostřednosti. Ústavněprávní rozměr celého problému však při svém přezkumu ponechal stranou.
20. Nejvyšší soud naproti tomu dospěl k závěru, že postup policejního orgánu v přípravném řízení a na něj navazující postup Okresního soudu v Bruntále v hlavním líčení znamenal závažné vybočení z mezí spravedlivého procesu, mezi jehož základní znaky patří i kontradiktornost řízení. Ta se v oblasti dokazování realizuje součinností procesních stran při provádění jednotlivých důkazů, která představuje významný způsob kontroly jejich věrohodnosti a autenticity. Jestliže má být jako usvědčující důkaz použita výpověď svědka, je třeba obviněnému nebo jeho obhájci poskytnout možnost klást dotyčnému otázky. Výslovně to vyplývá z ustanovení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.), v němž je jako jedno z minimálních práv obviněného, které je dílčí částí širšího práva na spravedlivý proces, zakotveno mimo jiné právo „vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě“. Dané právo je v praxi dodrženo za předpokladu, že v průběhu řízení je obviněnému nebo jeho obhájci alespoň jednou umožněno klást otázky usvědčujícímu svědkovi. Porušeno je naopak tehdy, jestliže jsou obviněný a jeho obhájce této možnosti zbaveni a zároveň je tím dotčen celkový charakter řízení jako spravedlivého procesu. Typicky jde právě o případy, kdy je výpověď svědka jediným nebo rozhodujícím usvědčujícím důkazem, k čemuž došlo i v nyní posuzované věci. Orgány činné v předchozím trestním řízení eliminovaly uvažované právo dovolatele tím, že policejní orgán provedl výslech poškozené vadně v režimu neodkladného a neopakovatelného úkonu a soud prvního stupně v hlavním líčení tento postup fakticky aproboval jako správný, když místo osobního výslechu poškozené upřednostnil pouze čtení protokolu o jejím výslechu ze dne 10. 8. 2020. Na tom, že jeho rozsudek vzešel z řízení, v němž bylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces, nic nemění ani okolnost, že šlo o postup, který upravuje trestní řád a v obecném principu tedy nebyl nezákonný. Jestliže ale podle §2 odst. 4 tr. ř. patří k základním zásadám trestního řízení i povinnost projednávat trestní věci s plným šetřením práv a svobod zaručených Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána, pak musí mít orgány činné v trestním řízení vždy na paměti, že i každý postup resp. úkon, který umožňuje zákon (trestní řád), se musí provádět způsobem slučitelným s těmito ústavněprávními předpisy.
21. Zvláštností výslechu osoby mladší než osmnáct let o okolnostech, jejichž oživování v paměti by vzhledem k věku mohlo nepříznivě ovlivnit její duševní a mravní vývoj, podle speciálního ustanovení §102 odst. 1 tr. ř. je mimo jiné to, že vyžaduje přítomnost dalších osob, mezi nimiž obviněný ani obhájce uvedeni nejsou. Není tedy bezpodmínečně nutné, aby se tohoto úkonu účastnili osobně. Jejich přítomnost u výslechu není ani nezbytnou podmínkou pro již opakovaně zmíněný důkazní postup soudu v hlavním líčení podle §102 odst. 2 tr. ř. Nicméně, má-li být výpověď takového svědka (dítěte) rozhodujícím usvědčujícím důkazem, bez nějž výrok o vině vybudovat nelze, neboť ostatní provedené důkazy k tomu nepostačují, pak je nutné i v rámci postupu podle §102 tr. ř. zachovat kontradiktornost jako definiční znak spravedlivého procesu. To znamená, že obviněnému nebo jeho obhájci je třeba umožnit přítomnost při takovém výslechu a kladení otázek vyslýchané osobě, byť prostřednictvím orgánu činného v trestním řízení (§102 odst. 3 tr. ř.). Jedině tak lze totiž splnit podmínku kontradiktorního provedení důkazu a zároveň podmínku jeho použitelnosti před soudem (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2022 sp. zn. 7 Tdo 44/2022). Tak tomu ale v nyní posuzované trestní věci nebylo, přestože výpověď nezletilé poškozené byla v podstatě jediným podkladem pro skutková zjištění soudů, minimálně pokud jde o četnost, formy, povahu a intenzitu jejího pohlavního zneužívání obviněným.
22. Z tohoto důvodu považuje Nejvyšší soud výroky o vině a o trestu v obou rozsudcích nižších soudů za neakceptovatelné. Proto podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 6. 2022 č. j. 3 To 48/2022-542 i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 23. 11. 2021 č. j. 4 T 20/2021-450 zrušil, podle §265k odst. 2 věty druhé tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Bruntále přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. rozhodl tímto způsobem v neveřejném zasedání.
Věc se tak vrací do stadia, kdy se jí bude opětovně zabývat nalézací soud. Ten bude v dalším řízení vázán právním názorem, který k projednávaným otázkám vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.). Deficit kontradiktornosti a s ním související důkazní nepoužitelnost protokolu nebo obrazového a zvukového záznamu o výslechu poškozené ze dne 10. 8. 2020, který byl proveden před zahájením trestního stíhání, tento soud napraví jejím osobním výslechem v hlavním líčení při plném šetření práva na obhajobu dovolatele.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 1. 2023
JUDr. František Hrabec
předseda senátu