ECLI:CZ:NS:2023:4.TDO.138.2023.1
sp. zn. 4 Tdo 138/2023-195
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 21. 2. 2023 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného V. D. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 11. 2022 č. j. 4 To 325/2022-122, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 3 T 103/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. D. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 24. 8. 2022 č. j. 3 T 103/2022-73 byl obviněný V. D. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku na skutkovém základě, že „dne 25. 5. 2022 v 16.25 hod. řídil osobní automobil zn. Škoda Octavia combi, RZ XY, a to po silnici č. 6 ve směru od obce XY do obce XY, okres XY, kde byl v 16.25 hod. na odstavném parkovišti mezi 62 km a 62,5 km zastaven a kontrolován hlídkou Policie ČR OO XY, a vozidlo řídil přesto, že mu byl trestním příkazem Okresního soudu v Mostě ze dne 23. 9. 2021 č. j. 3 T 97/2021-40, který nabyl právní moci dne 22. 10. 2021, uložen mimo jiné trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 1 roku, o kterém byl prokazatelně seznámen, a současně se při policejní kontrole na výzvu policisty odmítl podrobit orientačnímu testu na přítomnost návykových látek v těle a lékařskému vyšetření spojenému s odběrem krve ke zjištění, zda při řízení vozidla nebyl ovlivněn návykovou látkou“. Za to byl podle §337 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
2. Následné odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 7. 11. 2022 č. j. 4 To 325/2022-122 podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
3. Proti předmětnému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný V. D. dovolání s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. V jeho úvodu obsáhle zrekapituloval dosavadní průběh řízení před soudy a zejména odvolací námitky, s nimiž se krajský soud po jeho výtce nevypořádal v potřebné míře. Má za to, že napadené pravomocné rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, které je ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a současně trpí vadou spočívající v nesprávném právním posouzení skutku. Dovolatel trvá na tom, že se skutku, který je mu kladen za vinu, nedopustil. Obžaloba podle něj nepředložila jednoznačné důkazy vyvracející jeho obhajobu, podle níž v rozhodné době motorové vozidlo neřídil on, nýbrž osoba jemu blízká, která však nedisponovala řidičským oprávněním, a proto před policejní hlídkou utekla z odpočívadla do blízkého křovinného porostu. Soudům vytkl, že provedené důkazy hodnotily deformativním způsobem, když vycházely ze svědeckých výpovědí zasahujících policistů, které postrádaly věrohodnost. Namítl, že policisté, kteří zpracovali „záznam o sdělení podezření“, před soudem logicky pouze zopakovali údaje z tohoto záznamu a už proto bylo jejich „posazení do rolí svědků“ značně diskutabilní, ne-li přímo nezákonné. Policisté se ve svých výpovědích navíc rozcházeli v klíčovém údaji, zda ve vozidle viděli jen jednoho člověka a zda to byl právě dovolatel, kdo seděl za volantem. Tento „nikdy nedoložený předpoklad“, který přímo atakoval ústavní princip presumpce neviny a zásadu in dubio pro reo, následně ze záznamu slepě opisovaly i další orgány činné v trestním řízení, včetně soudu prvního stupně. Odvolací soud pak výhrady obviněného k jejich postupu naprosto ignoroval, aniž by zároveň řádně odůvodnil své „zamítavé“ usnesení. V něm na prvních sedmi stranách jen zrekapituloval obsah jednotlivých odvolacích námitek, zatímco vlastnímu odůvodnění věnoval pouze tři a půl strany. Přitom se vyhnul „komparaci obsahu důkazů“ a obviněného odbyl „naučenými právními floskulemi“ typickými pro většinu obdobných, „fakticky nespravedlivých“ rozhodnutí. Zcela pominul, že ačkoli se mělo jednat o trestnou činnost, policejní orgán absolutně rezignoval na realizaci a provádění objektivních vyšetřovacích a kriminalistických metod, které by přinesly nezpochybnitelná skutková zjištění z místa činu. Nebyly zajištěny daktyloskopické stopy z volantu odstaveného automobilu ani pořízeny fotografie, z nichž by vyplynulo, že mezi odpočívadlem a silnicí, po které se pohybují vozidla, je křovinatý porost, který jednoduše bránil tomu, aby na odpočívadlo bylo vidět z jedoucího (zde policejního) vozidla. A protože státní zastupitelství nemělo tyto objektivní důkazy k dispozici, opíralo se v návrhu na potrestání právě o svědectví policistů, která však nelze označit za nezávislá. Jestliže z nich soudy vycházely při rekonstrukci skutkového stavu, porušily svým postupem právo dovolatele na spravedlivý proces. V další části podání se dovolatel poměrně obšírně zamyslel na údajně nedostatečným zakotvením zásady presumpce neviny v českém právním řádu a kritice podrobil i úpravu obsaženou v §2 odst. 5 tr. ř., která podle jeho mínění zavádí typické inkviziční řízení, odporuje principu právního státu a v podstatě znemožňuje reálnou aplikaci zásady „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 11. 2022 č. j. 4 To 325/2022-122, tak i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 24. 8. 2022 č. j. 3 T 103/2022-73, a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. V úplném závěru pak dovolatel učinil podnět k přiznání odkladného účinku podaného dovolání, tudíž aby byl výkon uloženého trestu odložen do doby rozhodnutí Nejvyšším soudem.
4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v písemném vyjádření k dovolání v rámci řízení podle §265h odst. 2 tr. ř. předně podotkl, že obviněný v něm neuplatnil žádnou námitku, kterou by bylo možno podřadit pod hmotněprávní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Jeho výtky (byť ne všechny), které směřovaly výlučně do oblasti skutkových zjištění, bylo možno jen se značnou dávkou tolerance podřadit pod druhý z deklarovaných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V uvedené souvislosti státní zástupce připomněl, že ani s odkazem na posledně citovaný důvod dovolání nelze vznášet jakékoli skutkové námitky a domáhat se skutkového přezkumu ve stejném rozsahu jako v odvolání. V jeho rámci lze vytýkat některou ze tří jasně specifikovaných kategorií vad důkazního řízení, a sice extrémní rozpor mezi obsahem provedených důkazů a z nich vyvozených podstatných skutkových zjištění, nepřípustné důkazy anebo tzv. opomenuté důkazy. Ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ovšem nenaplňuje jen obecná kritika důkazního řízení, povšechné tvrzení, že trestná činnost nebyla prokázána, ani polemika s hodnocením důkazů soudy a předkládání vlastních „oponentních“ skutkových tvrzení. Ani po poslední novele trestního řádu dovolacímu soudu nepřísluší, aby znovu reprodukoval, porovnával a sám přehodnocoval provedené důkazy a činil z nich vlastní skutkové závěry. Žádný dovolací důvod pak nemůže být naplněn ani kritikou platné právní úpravy trestního řízení nebo zpochybnění validity určitého druhu důkazů v zahraniční odborné literatuře, v níž navíc nemusí být prezentovány převažující a tamní právnickou veřejností obecně či většinově přijímané názory. Obviněný se podle poukazu státního zástupce domáhal pouze toho, aby při zjišťování skutkového stavu v nynější trestní věci nebylo vycházeno z výpovědí svědků K. a Š. Fakticky tak usiloval o jiné hodnocení důkazů, než jaké provedly soudy obou stupňů. To přitom bylo zcela logické. Výsledná skutková zjištění rozhodně nejsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a nestojí ani na nezákonných důkazech. Policisté jako svědci vypovídaly o pouze o tom, co sami vnímaly svými smysly. V žádném případě nereprodukovali skutečnosti sdělené jinými osobami při podání vysvětlení a zachycené formou úředního záznamu. Jejich výpovědi nelze zpochybňovat jen proto, že byli přímými aktéry služebního zákroku. Nešlo o nezákonný a tedy procesně neúčinný důkaz. Soudní řízení nebylo stiženo ani vadou spočívající v opomenutí nějakého důkazu. Obviněný sice namítl neprovedení „forenzních důkazů“ na místě činu, ovšem tím nebrojil proti postupu soudů, nýbrž proti postupu policistů ve fázi před sdělením obvinění. Fakt, že na místě činu nebyly provedeny úkony, které se u tohoto typu trestné činnosti ani běžně neprovádějí, kromě toho nemůže podle názoru státního zástupce bránit závěru o vině dovolatele v případě, že byl jako pachatel usvědčen jinými provedenými důkazy, konkrétně fotodokumentací pořízenou při silniční kontrole, z níž vyplynulo, že v odstaveném vozidle byla kromě místa řidiče všechna další sedadla zaskládána různými předměty. Státní zástupce tedy navrhl, aby Nejvyšší soud předložené dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání vyjádřil i pro případ jiného rozhodnutí dovolacího soudu ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
5. Obviněný V. D. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost byla dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřovalo proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku, kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest (viz §265a odst. 2 písm. a/ tr. ř.).
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opřel, lze podřadit pod dovolací důvody, na které odkázal. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 tr. ř.).
7. Zde je třeba poznamenat, že vzhledem k existující procesní situaci měl obviněný ve vztahu k usnesení odvolacího soudu uplatnit především dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. , a to v jeho druhé alternativě, která dopadá na případy, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení soudu prvního stupně uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože v řízení mu předcházejícím byl dán některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. Tento formální nedostatek podání či nedůslednost však dovolací senát nepovažoval za do té míry závažné, aby trval na upřesnění náležitostí předloženého mimořádného opravného prostředku dříve, než přistoupí k vlastnímu posouzení v něm obsažených námitek. Zaměřil se proto na zjištění, zda řízení předcházející rozhodnutí odvolacího soudu bylo vskutku zatíženo vadami zakládajícími existenci některého z deklarovaných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
8. S odkazem na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze relevantně namítat, pokud rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že předmětný dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Zjištěný skutkový stav věci je zde při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
9. V projednávaném případě sice dovolatel formálně reklamoval mimo jiné i nesprávnost právní kvalifikace stíhaného skutku, ovšem tuto obecně hmotněprávní námitku opřel fakticky o tvrzení, že se žalovaného jednání nedopustil, a tudíž ani nemohl spáchat trestný čin, jímž byl uznán vinným. Na jeho podporu pak vznesl výtky nikoli hmotněprávního, nýbrž ryze procesního charakteru, jimiž brojil proti rozsahu a kvalitě provedeného dokazování a proti následnému hodnocení důkazů předchozími soudy. Dané argumentační východisko ovšem za kvalifikovanou výhradu stran chybné aplikace norem trestního zákoníku na skutkový stav formulovaný ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku považovat nelze. Odkaz obviněného na ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tak neměl potřebnou právní relevanci.
10. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech anebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Daný dovolací důvod tedy cílí na závažné procesní vady, jež v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Z dikce relativně nového zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy opomenutých důkazů, dále důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně druhé. Při výkladu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je kromě toho třeba i nadále respektovat ustálenou judikaturu Ústavního soudu, podle níž naplnění dovolacích důvodů nelze posuzovat formalisticky a v rámci jejich interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004 sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 554/04, nebo stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 aj.). Jestliže tedy Ústavní soud jasně deklaroval, že ani rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ignorovat požadavek na zabezpečení ochrany základních práv jednotlivce, lze z této kautely nepochybně dovodit, že při dovolacím přezkumu je nutno věnovat pozornost v podstatě každé procesní vadě, která svou závažností může založit neústavnost pravomocného soudního rozhodnutí a současně negativně ovlivnit konečné postavení obviněného v řízení.
11. Optikou výše rozvedených interpretačních pravidel hodnotil dovolací senát také procesní námitky obviněného V. D. a přitom dospěl k závěru, že jim nelze přiznat opodstatnění. Žádnou z výše popsaných závažných vad řízení, která by zároveň představovala extrémní a neakceptovatelný zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, totiž v dosavadním řízení před soudy nezjistil.
12. Pokud obviněný namítl, že policejní hlídka při silniční kontrole nezajistila „forenzní důkazy“ na místě činu, nelze takový její postup označit za opomenutí důkazu ve smyslu deklarovaného dovolacího důvodu. Jak totiž přiléhavě podotkl vyjadřující se státní zástupce, Ústavním soudem formulovaná doktrína tzv. opomenutých důkazů se netýká postupu policistů před zahájením trestního stíhání obviněného či před zahájením úkonů trestního řízení obecně, nýbrž až procesního postupu a rozhodovací činnosti soudů. Pro ilustraci lze v tomto směru odcitovat nosnou myšlenku z odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2017 sp. zn. I. ÚS 1135/17 (odstavec 26), podle níž tzv. opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval, typicky zakládají nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, nýbrž i jeho protiústavnost. Procesním právům účastníka odpovídá povinnost soudu o jím navržených důkazech rozhodnout, jakož i - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal. Jestliže tak soud neučiní nebo učiní nedostatečně, zatíží řízení vadami ve smyslu porušení obecných procesních předpisů, jež jsou způsobilé současně založit kolizi se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny“. Takové pochybení ovšem obviněný okresnímu ani krajskému soudu v nynější trestní věci nevytkl a ostatně ani vytýkat nemohl. Žádný konkrétní důkazní návrh, o němž by byly povinny rozhodnout a případně odůvodnit svůj zamítavý postoj k němu, totiž v hlavním líčení ani ve veřejném zasedání a konečně ani v písemném odůvodnění odvolání nepřednesl. Nad rámec uvedeného lze dodat, že idea obviněného, podle níž by ho z řízení motorového vozidla dne 25. 5. 2022 mohlo bezpečně usvědčit toliko zajištění daktyloskopických stop na volantu, ale stejně tak by mohlo potvrdit jeho obhajobu, že vůz řídila v kritické době jiná osoba, která však před policejní hlídkou stihla uprchnout, postrádá ratio také z faktického hlediska. Použití vzývané kriminalistické metody by totiž z povahy věci mohlo vést maximálně ke zjištění, zda obviněný v řádu několika posledních dnů, týdnů či měsíců byl nebo nebyl výhradním uživatelem kontrolovaného vozidla. Výsledky daktyloskopického zkoumání by tedy samy o sobě nepředstavovaly pádný důvod ke zpochybnění věrohodnosti výpovědi svědka V. K., který při výkonu hlídkové činnosti jednak obviněného ztotožnil jako řidiče a právě proto se jím řízené vozidlo rozhodl zastavit a zkontrolovat, ale zároveň (stejně jako svědek Z. Š.) kategoricky vyloučil, že by spolu s obviněným jela ve vozidle ještě nějaká další osoba, která se po jeho zastavení na bývalém odpočívadle dala před policejní hlídkou na útěk.
13. Leitmotivem obhajoby obviněného je urputná snaha znevěrohodnit právě výpovědi zasahujících policistů a současně prosadit názor, že šlo o důkazy nezákonné a tedy procesně nepoužitelné. Na jeho podporu však odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu, které k nynější trestní věci vztáhnout nelze. V nálezu ze dne 3. 11. 2004 sp. zn. II. ÚS 268/03 totiž Ústavní soud řešil naprosto odlišnou situaci, kdy byl výrok o vině stěžovatele (zjednodušeně řečeno) založen na svědectví o jeho doznání ještě před započetím jeho trestního stíhání, jehož zprostředkovateli byli právě ti policisté, kteří s ním až následně sepsali úřední záznam o podaném vysvětlení podle §158 odst. 3 tr. ř. V nyní posuzované trestní věci se nic podobného nestalo, neboť policisté K. a Š. ve svých výpovědích nereprodukovali skutečnosti, které by jim snad sdělil dovolatel nebo jiná osoba při podání vysvětlení a které by byly zachyceny v příslušném úředním záznamu (§158 odst. 3, 6 tr. ř.). Oba svědci před soudem popisovali výhradně skutečnosti, které sami vnímali svými smysly. Rozhodně se nikterak nevyjadřovali k tomu, co jim snad obviněný sdělil na místě činu, a nelze tak ani dovodit, že by nahrazovali či opakovali jeho vlastní výpověď. Procesní využitelnost jejich výpovědí v hlavním líčení měla za daných okolností jednoznačnou oporu v ustanovení §89 odst. 2 tr. ř., podle nějž může za důkaz sloužit vše, co může přispět k objasnění věci (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2021 sp. zn. 7 Tdo 369/2021 nebo ze dne 9. 3. 2011 sp. zn. 8 Tdo 238/2011).
14. Dovolací senát nepřisvědčil obviněnému ani v námitkách směřujících do procesu samotného hodnocení ve věci provedených důkazů. Z odůvodnění napadených rozhodnutí nelze dovodit, že by se skutkové závěry opíraly o nekriticky převzaté svědectví hlídkujících policistů jako příslušníků mocenské složky státu, které v situaci „tvrzení proti tvrzení“ soudy nedůvodně favorizovaly před obhajobou obviněného jako osoby, vůči níž policisté v danou chvíli uplatňovali svou pravomoc. Je třeba zdůraznit, že tito svědci nebyli na výsledku trestního řízení nikterak osobně zainteresování a svou výpovědí se nepokoušeli „krýt“ eventuální vlastní trestnou činnost nebo jiný nezákonný postup vůči dovolateli. Nebyl zde tedy žádný racionální důvod a priori hodnotit jejich tvrzení jako nevěrohodná. Obviněným reklamovaný extrémní rozpor mezi obsahem provedených důkazů a z nich vyvozených skutkových zjištění pak nelze dovozovat ani z toho, že svědek Š. ve své výpovědi připustil, že z místa spolujezdce hlídkového vozu v určitých momentech neměl na sledované vozidlo plnohodnotný výhled. V tomto směru bylo podstatné, že oba svědci jednoznačně vyvrátili obhajobu obviněného, podle níž jeho vůz řídila nejmenovaná jemu blízká osoba rovněž bez řidičského oprávnění, zatímco on cestoval v dětské sedačce upoutané na zadním sedadle. Napadená rozhodnutí v tomto ohledu žádné znaky nepřípustné libovůle nebo protiústavnosti nenesou. Z prostého faktu, že obecné soudy hodnotily důkazy v rozporu s představami obviněného, automaticky nelze dovozovat, že svůj postup zatížily vadou, která by byla způsobilá založit dovolací přezkum a na niž by bylo nutno reagovat kasačním usnesením. Totéž platí i k neopodstatněné kritice obviněného směřující vůči odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, kterou se nadto ocitl na samé hranici přípustnosti dovolání (srov. §265a odst. 4 tr. ř.). Odůvodnění usnesení krajského soudu přitom splňuje kritéria zakotvená §134 odst. 2 tr. ř. Jeho obsah rozhodně nelze označit za „naučené právní floskule“, jak prezentuje obhajoba, neboť z něj jednoznačně vyplývá adresné stanovisko ke všem kruciálním odvolacím námitkám obviněného, které se týkaly otázky viny a zákonnosti procesu, v němž byla prokázána.
15. Nejvyšší soud konečně jako irelevantní a nedůvodnou vyhodnotil i tu část podání obviněného, kterou věnoval teoretickým úvahám k ústavnosti procesní zásady zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), zavedené do trestního řádu zákonem č. 292/1993 Sb. Zmíněnou novelizací zákonodárce upustil od pojmu „zjištění skutečného stavu věci“, který implikoval prakticky nesplnitelný požadavek na orgány činné v trestním řízení zjistit „absolutní pravdu“. Právě na něm však tolik lpí obhajoba s tím, že jeho opuštění v platné trestněprávní legislativě demagogicky kvalifikuje jako porušení ústavního principu presumpce neviny a z něj odvozené procesní zásady in dubio pro reo. Takový názor, opírající se navíc o individuální, ryze teoretické úvahy autora publikujícího v anglosaském, a nikoli kontinentálně evropském právním prostoru (kam patří Česká republika), ale dovolací senát nesdílí. Zároveň je v této souvislosti nucen konstatovat, že podané dovolání obsahuje formulace, vesměs namířené proti postupu předchozích orgánů činných v trestním řízení, jež se již pohybují na hranici kategorie solidní a přiměřené argumentace. K tomu by se zpracovatelé dovolání (obhájci) uchylovat neměli.
16. Závěrem lze tedy shrnout, že námitky obviněného V. D. byly dílem nepřípustné, vůbec nerespektovaly obsahové zaměření uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a z pohledu dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. postrádaly jakékoli opodstatnění. Nejvyšší soud proto předložené dovolání (jako celek) odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za splnění podmínky podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak rozhodl v neveřejném zasedání, aniž by k tomu bylo třeba souhlasu stran řízení. Pokud byl dovolatelem též učiněn podnět k postupu podle §265o odst. 1 tr. ř. (odložení výkonu rozhodnutí), tak v tomto smyslu požadované rozhodnutí učiněno nebylo, jelikož předseda senátu Nejvyššího soudu k tomu neshledal zákonný důvod.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 2. 2023
JUDr. František Hrabec
předseda senátu