ECLI:CZ:NS:2023:4.TDO.29.2023.1
sp. zn. 4 Tdo 29/2023-1601
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 3. 2023 o dovolání obviněného J. K. , nar. XY v XY, Slovenská republika, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 7. 2022 č. j. 9 To 104/2021-1522, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 7 T 3/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá .
Odůvodnění:
1. V projednávané trestní věci byl obviněný J. K. (dále také jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 11. 2020 sp. zn. 7 T 3/2020 uznán vinným přečiny maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle „§337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku“ a nebezpečného vyhrožování podle §354 odst. 1 písm. b), c) tr. zákoníku, za něž byl podle §337 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Uvedené trestné činnosti se měl dopustit tím, že
I.
1) ačkoliv věděl, že mu bylo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 2. 2018 sp. zn. 44 T 56/2016, který nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2018 sp. zn. 6 To 299/2018, uloženo přiměřené omezení spočívající v jeho povinnosti zdržet se neoprávněného zásahu do práv a právem chráněných zájmů poškozené E. V., narozené XY, tedy zdržet se jakéhokoli kontaktu s ní mimo rozsah stanovený rozhodnutími soudů v rámci občanskoprávního řízení, upravujícími poměry jejich nezletilých dětí AAAAA (pseudonym), narozeného XY, a BBBBB (pseudonym), narozeného XY, toto uložené přiměřené omezení nerespektoval a navzdory uloženému zákazu poškozené E. V. přinejmenším od prosince 2018 opakovaně telefonoval a zasílal SMS zprávy na její telefonní číslo XY, kdy v době od 26. 12. 2018 do 26. 6. 2019 šlo o celkem 123 příchozí telefonní hovory a celkem 274 příchozí SMS zprávy, a poškozenou kontaktoval i osobně, a to přinejmenším dne 28. 2. 2019 v poradně pro mezilidské vztahy v XY, XY, dne 4. 4. 2019 v areálu Nemocnice XY v XY, XY, a dále v přesně nezjištěné době a v nezjištěném počtu případů v místě bydliště poškozené v XY, XY, kde se jí vnutil do bytu a pod záminkou péče o jejich děti a využívaje její psychické lability na ni vyvíjel nátlak, aby ji přiměl absolvovat mediaci a dne 28. 2. 2019 podepsat dohodu ohledně úpravy styku s dětmi v rozporu s pravomocnými rozhodnutími soudů, vydanými v občanskoprávním řízení, upravujícími poměry nezletilých dětí,
čímž, jsa si vědom jejího křehkého psychického zdraví, výrazně narušoval a snižoval kvalitu soukromého i pracovního života poškozené, která v důsledku jeho konání žila pod neustálým psychickým tlakem a obavou o zhoršení svého psychického zdraví, a svým konáním zároveň úmyslně porušil přiměřené omezení zdržet se neoprávněného zásahu do práv a právem chráněných zájmů poškozené a poškozenou nijak nekontaktovat mimo rozsah stanovený rozhodnutími soudů v rámci občanskoprávních řízení, upravujících poměry jejich nezletilých dětí,
2) v období od 8. 8. 2019, kdy byl propuštěn z vazby, nejméně do dne 16. 10. 2019 opakovaně kontaktoval poškozenou E. V., narozenou XY, a to prostřednictvím telefonních hovorů a SMS zpráv ze svého telefonního čísla XY na telefonní číslo poškozené XY v počtu celkem 20 telefonátů a 28 SMS zpráv, nebo prostřednictvím telefonního čísla XY, užívaného jejich nezletilým synem AAAAA, kdy buď volal na synovo telefonní číslo a po přijetí hovoru požadoval předání telefonu poškozené, nebo v době, kdy měl děti u sebe, využil telefonátů poškozené staršímu synovi na jeho telefonní číslo, a v období od 22. 8. 2019 do 6. 9. 2019 v celkem 18 případech synův telefon záhy převzal či telefonní hovor rovnou sám přijal, aby mohl s poškozenou hovořit, a pod záminkou řešení péče o jejich děti na ni vyvíjel silný psychický nátlak ve snaze udržovat poškozenou v neustálém napětí a psychicky ji tak deptat, kdy jí neustále něco vytýkal či vyčítal, tlačil ji k uzavření dohody o výchově dětí mimo a nad rámec soudních rozhodnutí, s čímž poškozená nesouhlasila, nutil ji, aby mu sama zavolala, i když mu opakovaně sdělila, že si komunikaci s ním nepřeje,
čímž, jsa si vědom jejího křehkého psychického zdraví, výrazně narušoval a snižoval kvalitu soukromého i pracovního života poškozené, která v důsledku jeho konání žila pod neustálým psychickým tlakem a obavou o zhoršení svého psychického zdraví, přičemž popsaným jednáním zároveň úmyslně porušil přiměřené omezení zdržet se neoprávněného zásahu do práv a právem chráněných zájmů poškozené a poškozenou nijak nekontaktovat mimo rozsah stanovený rozhodnutími soudů v rámci občanskoprávních řízení, upravujících poměry jejich nezletilých dětí, kteréžto přiměřené omezení bylo uloženo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 2. 2018 sp. zn. 44 T 56/2016, který nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2018 sp. zn. 6 To 299/2018.
2. Týmž rozsudkem byl obviněný pod bodem II. výrokové části podle §226 písm. e) tr. ř., za použití §197 tr. zákoníku, zproštěn obžaloby v části, kde mu bylo kladeno za vinu spáchání přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 2 tr. zákoníku, jehož se měl dopustit v období od ledna 2018 do června 2019 úmyslným vyhýbáním se řádnému plnění zákonné a soudem konkretizované vyživovací povinnosti vůči svým nezletilým synům AAAAA a BBBBB, neboť trestnost tohoto činu zanikla.
3. K odvolání obviněného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 5. 2021 č. j. 9 To 104/2021-1423 shora citovaný rozsudek nalézacího soudu podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výrocích o vině pod body I. 1) a 2) a ve výroku o trestu a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. obviněného na nezměněném skutkovém základě (viz shora), který pojal do výroku svého rozhodnutí, uznal vinným toliko přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle „§337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku,“ za který mu podle §337 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců. Pro výkon trestu obviněného podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. V ostatních výrocích ponechal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
4. Z podnětu následného dovolání obviněného J. K. Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 5. 2022 sp. zn. 4 Tdo 1196/2021 výše zmíněný rozsudek odvolacího soudu podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil ve výroku, jímž byl obviněný uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku, a v navazujícím výroku o trestu, podle §265k odst. 2 tr. ř. věty druhé zrušil i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
5. Nejvyšší soud ve svém kasačním rozhodnutí odmítl námitky obviněného vztahující se k bodu II. výroku rozsudku nalézacího soudu, který jako správný aproboval odvolací soud a kterým byl obviněný pro zánik trestnosti činu z důvodu účinné lítosti podle §226 písm. e) tr. ř., za použití §197 tr. zákoníku, zproštěn obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 2 tr. zákoníku. Dovolací senát tehdy obviněnému nepřisvědčil v tvrzení, že obecné soudy dostatečně neobjasnily jeho majetkové poměry a tím i jeho schopnost řádně platit výživné na nezletilé syny v kritické době, nemohly tedy učinit pochybnosti vzbuzující závěr, že se této své zákonné povinnosti úmyslně vyhýbal, a v takovém případě ho měly zprostit obžaloby z jiného důvodu než podle §226 písm. e) tr. ř., za použití §197 tr. zákoníku (zánik trestnosti činu pro účinnou lítost). Zásadní vadu naproti tomu zjistil v právním posouzení jednání obviněného popsaného pod bodem I. 1) a 2) výroku o vině z rozsudku nalézacího soudu. Upozornil na to, že podle popisu stíhaných skutků a navazující právní věty dotčeného výroku se měl obviněný dopustit přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání fakticky tím, že nerespektoval přiměřené omezení, jež mu bylo podle §85 odst. 2 tr. zákoníku uloženo rozsudkem obvodního soudu spolu se souhrnným trestem odnětí svobody v trvání tří roků, podmíněně odloženým na zkušební dobu v trvání pěti roků za současného vyslovení dohledu. Při úvahách o nutnosti stíhat takové jednání jako trestný čin podle §337 tr. zákoníku vycházel dovolací senát z pojetí vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2019 sp. zn. 4 Tz 13/2019, které interpretoval tak, že není efektivní a ani žádoucí zdlouhavě prověřovat, zda obviněný spáchal přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání v případech, kdy trestní řád v zájmu ochrany poškozeného, celé společnosti ale i v zájmu účinného naplňování svého účelu (§1 odst. 1 tr. ř.) poskytuje orgánům činným v trestním řízení využití jiného, rychlejšího a efektivnějšího postupu, v reakci na nerespektování uvedeného typu přiměřeného omezení ze strany obviněného. V dané věci se tímto účinným postupem a prostředkem ukázalo být rozhodnutí o nařízení výkonu původně podmíněně odloženého trestu s dohledem podle §86 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §330 odst. 1 tr. ř. a §330a odst. 2 tr. ř., o němž také Městský soud v Praze jako soud stížnostní pravomocně rozhodl usnesením ze dne 19. 3. 2020 sp. zn. 9 To 111/2020. Nebyl tedy dán žádný rozumný důvod k tomu, aby byl obviněný za porušení přiměřených povinností stanovených trestním rozsudkem v rámci podmíněného odsouzení s dohledem speciálně trestně stíhán a čelil tak souběžnému postihu (např. uložení dalšího trestu odnětí svobody s přímým výkonem). Odvolacímu soudu proto bylo uloženo, aby v novém řízení po přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí - při respektu k limitům pro vlastní meritorní rozhodování ve věci (§259 odst. 3 tr. ř.) - zvážil, zda vůbec a proč by měl být žalovaný skutek v daném konkrétním případě kvalifikován jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, jestliže byl současně „sankcionovatelný“ použitím jiného postupu a rozhodnutí upraveného v trestních předpisech, jež byly nakonec také reálně aplikovány.
6. Městský soud v Praze pak ve věci opětovně rozhodl rozsudkem ze dne 12. 7. 2022 č. j. 9 To 104/2021-1522, jímž podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o vině pod bodem I. 1), 2) a navazujícím výroku o trestu a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že se obviněný pro příslušné jednání zprošťuje obžaloby z důvodu uvedeného v §226 písm. b) tr. ř., neboť v žalobním návrhu označené skutky nejsou trestným činem. Z odůvodnění tohoto rozsudku přitom zřetelně vyplývá, že takto rozhodl právě vzhledem k výše nastíněnému názoru Nejvyššího soudu, jímž byl při rozhodování vázán (§265s odst. 1 tr. ř.).
7. Ani s tímto v pořadí druhým rozhodnutím městského soudu se ovšem obviněný nespokojil a znovu podal ve věci dovolání , v němž tentokrát uplatnil důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spatřoval v tom, že ho odvolací soud pro skutky vymezené pod body I. 1), 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nakonec zprostil obžaloby právě podle §226 písm. b) tr. ř. a nikoli podle §226 písm. a) tr. ř. Dovolatel setrval na tom, že se vytýkaného jednání vůbec nedopustil a žalované skutky se tedy vůbec nestaly. Odmítl, že by porušil přiměřené omezení zdržet se zásahu do práv a právem chráněných zájmů poškozené a nijak ji nekontaktovat mimo rozsah stanovený rozhodnutími soudů v občanskoprávních řízeních, upravujících poměry jejich nezletilých dětí, které mu bylo uloženo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 2. 2018 sp. zn. 44 T 56/2016, jenž nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2018 sp. zn. 6 To 299/2018. Tento skutkový závěr soudů podle jeho názoru nemá žádnou vazbu na soudy deklarovaný obsah dokazování, které nadto nebylo provedeno v potřebném rozsahu a zákonným způsobem. V dané souvislosti znovu zdůraznil, že předmětem dokazování nebylo zjištění, čeho se týkaly jednotlivé telefonické kontakty mezi ním a poškozenou. Logicky tak ani nemohly učinit skutkový závěr, že již přesáhly mantinely stanovené zmíněnými rozhodnutími soudů v opatrovnickém řízení. V potaz nevzaly ani skutečnost, že ho v rozhodném období opakovaně kontaktovala i sama poškozená. Dovolatel tento nedostatek dokazování považuje za kruciální a odmítá názor, že je nepodstatné, co bylo předmětem hovorů mezi ním a svědkyní E. V., neboť smyslem přiměřeného omezení bylo zabránit jednostrannému kontaktu poškozené z jeho strany. Jako porušení přiměřeného omezení neměly být vyhodnoceny ani osobní kontakty mezi ním a poškozenou dne 28. 2. 2019 v poradně pro mezilidské vztahy na XY dne 4. 4. 2019 v areálu nemocnice XY a dále v přesně nezjištěné době a v nezjištěném počtu případů v místě bydliště poškozené, kde se jí měl údajně vnutit do bytu. Vyjma toho, že šlo v duchu zásady in dubio pro reo „pouze“ o tři případy, zde dovolatel zdůraznil, že na mediaci u D. Ž. se poškozená dostavila dobrovolně, což sama připustila před soudem. Pokud jde o jejich střetnutí v nemocnici, jednalo se o operaci syna. Rozhodně tedy nelze dovodit, že by byl motivován snahou dlouhodobě vyhledávat styk s poškozenou. A konečně, co se týče jeho přítomnosti v bytě poškozené při předání dětí, nebylo postaveno najisto, nakolik si poškozená tuto návštěvu nepřála a jakým způsobem svůj odmítavý postoj ventilovala, když mu naopak dovolila hrát si s chlapci v dětském pokoji. V další části podání obviněný podrobně zopakoval své procesní námitky uplatněné již ve svém prvním dovolání ve věci a Nejvyššímu soudu vytkl, že se s nimi ve svém předchozím rozhodnutí nikterak nevypořádal. Znovu zdůraznil, že nezákonně provedený výslech poškozené z hlavního líčení dne 5. 2. 2020 neměl být připuštěn jako důkaz o jeho vině, neboť se k její výpovědi vinou postupu soudu v rozporu s §214 odst. 1 tr. ř. nemohl vyjádřit bezprostředně. Výslech měl být tedy proveden znovu. Zákonným způsobem nebyl proveden ani výslech poškozené dne 21. 10. 2020. Při něm byl obviněný nedůvodně zkrácen v právu na přítomnost u hlavního líčení, neboť zde nebyl dán žádný důvod k postupu soudu podle §209 odst. 1 tr. ř. Odvolací soud sice následně uvedl, že poškozená byla v postavení zvlášť zranitelné osoby, ovšem nijak nespecifikoval, zda jí snad jako svědkyni hrozila újma na zdraví, smrt nebo jiné vážné nebezpečí ze strany obviněného, případně co se změnilo oproti jejímu výslechu ze dne 5. 2. 2020. Postup soudu prvního stupně tak i v tomto případě zůstal neodůvodněn. Byť při výslechu poškozené dne 21. 10. 2022 nezaznělo nic, co by obviněnému přitížilo, rozhodně nelze uvést, že jeho možnost vyjádřit se po něm k výpovědi poškozené zhojila výše zmíněnou procesní vadu, jíž se nalézací soud dopustil dne 5. 2. 2020. Za další podstatnou vadu řízení označil dovolatel skutečnost, že jako jeden z usvědčujících důkazů byla použita výpověď nezletilého AAAAA, kterému v době výslechu bylo 11 let. Dovolatel soudí, že se jeho synovi nedostalo před započetím výslechu patřičného a věku odpovídajícího poučení o možnosti odepřít výpověď, když v něm chyběla zmínka o důsledcích, které by tato výpověď pro jeho otce mohla mít. Dále zpochybnil procesní použitelnost důkazu výpovědi svědkyně Ž. z přípravného řízení, která byla v hlavním líčení čtena podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř.. Pro takový postup znovu nebyly splněny zákonné podmínky. Soudy jej odůvodnily „jen“ obavou svědkyně z rizika ohrožení fatální nemocí (Covid 19) a její neochotou se dostavit k jednání, s nimiž však trestní řád nepočítá. Důsledně nebyla vypořádána ani námitka procesní (ne)použitelnosti odposlechů a záznamu o telekomunikačním provozu kvůli absenci bližšího označení nosiče i místa, kde je uložen, jak požaduje §88 odst. 6 tr. ř. Postup soudů byl zatížen i vadou spočívající v opomenutí dovolatelem navržených důkazů, jejichž provedení bylo bezdůvodně odmítnuto s odkazem na časový rámec posuzované trestné činnosti, k němuž se neměly vázat. Takové zdůvodnění podle dovolatele nemůže bez dalšího obstát, neboť i důkaz pocházející z doby vymezené mimo žalovaný skutek může být pro řízení podstatný. Speciálně poukázal na svou snahu prosadit provedení důkazu usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 33 Nc 1953/2020-9, z nějž vyplývá, že poškozená byla umístěna v souvislosti se svým alkoholismem do PN B. Tím mělo být prokázáno, že nemluvila pravdu, pokud uváděla, že alkohol pravidelně nepožívá, což významně snižuje věrohodnost jejích výpovědí obecně. Z výše rekapitulovaných důvodů dovolatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 7. 2022 č. j. 9 To 104/2021-1522 ve výroku, jímž byl podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby „pro skutek pod bodem I. 1 a 2 obžaloby“ a poté aby podle §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl rozsudkem, že ho pro uvedené skutky zprostí obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř., tj. z důvodu, že na základě provedených důkazů nebylo prokázáno, že se „stal skutek, pro nějž byl dovolatel stíhán“.
8. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání v rámci řízení podle §265h odst. 2 tr. ř. úvodem konstatoval, že zcela nepřípustné jsou námitky obviněného, jimiž podrobil kritice odůvodnění předchozího usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 1196/2021 s tím, že dovolací senát se v něm nedostatečně a stroze vypořádal s jeho procesními námitkami opakovanými i v nynějším dovolání. Poukázal přitom na §265n tr. ř., podle nějž proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. Co se týká podstaty dovolací argumentace, připustil, že obviněný mohl tímto opravným prostředkem napadnout i zprošťující rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže mu vytýká, že měl být obžaloby zproštěn z příznivějšího důvodu podle §226 písm. a) tr. ř., jehož aplikace se dožaduje. Z hlediska charakteru použitých dovolacích důvodů však zároveň poznamenal, že jestliže dovolání směřuje proti výroku, jímž byl obviněný zproštěn obžaloby proto, že stíhaný skutek není trestným činem (§226 písm. b/ tr. ř.), jeho odkaz na ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. postrádá jakoukoli relevanci. Dané ustanovení totiž cílí na situace, kdy právě soudem zjištěný skutek nevykazuje zákonné znaky trestného činu, anebo vykazuje znaky jiného trestného činu, než jak byl posouzen. Takovou vadu obviněný zprošťujícímu výroku napadeného rozhodnutí logicky vytknout nemohl. Jeho procesní námitky tedy mohly naplnit pouze dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem zároveň jim nelze přiznat žádné opodstatnění. Obvodní soud pro Prahu 1 podle mínění státního zástupce realizoval komplexní a bezvadné dokazování, a to nejen pokud jde o jeho rozsah, ale i co do jeho hodnocení. Svým přezkumným povinnostem následně dostál i Městský soud v Praze jako soud odvolací, který se řádně vypořádal s veškerými námitkami obhajoby. Stran pozornosti soudů nezůstal žádný z navrhovaných důkazů. Pokud některému z návrhů nebylo vyhověno pro nadbytečnost nebo chybějící souvislost s projednávanou věcí, byl takový postup vždy řádně zdůvodněn. Soudy vycházely pouze z řádně provedených a procesně použitelných důkazů a postupem respektujícím klíčové zásady trestního řízení podle §2 odst. 2, 5, 6, 11 a 12 tr. ř. zformovaly takový průběh skutkového děje, který s nimi plně korespondoval. Rozhodnutí o zproštění obžaloby s tím, že obviněný vytýkané jednání nespáchal (stíhané skutky se nestaly), nebylo namístě. Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud předložené dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Zároveň projevil souhlas s projednáním věci v neveřejné zasedání i pro případ jiného rozhodnutí dovolacího soudu ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
9. Obviněný J. K. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti podle ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost byla dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. ř.
10. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opřel, lze podřadit pod dovolací důvody, na které odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro případné provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
11. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , ve znění účinném od 1. 1. 2022, je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že předmětný dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Právní posouzení skutku přitom (zjednodušeně řečeno) spočívá v otázce, zda posuzovaný skutek, tak jak je vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, je vůbec trestným činem, a to z hlediska všech podmínek trestnosti stanovených v obecné i zvláštní části trestního zákona a popřípadě též v netrestních předpisech, a pokud ano, o jaký trestný čin se jedná. Jinými slovy, přezkumná povinnost dovolacího soudu se zde omezuje na zjištění, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
12. Obviněný sice v dovolání formálně reklamoval mimo jiné i nesprávnost právní kvalifikace stíhaného skutku, ovšem tuto obecně hmotněprávní námitku setrvale opírá o stanovisko, že se žalovaného jednání nedopustil, resp. že mu nebylo zákonným způsobem prokázáno. Na jeho podporu vznesl výhradně výtky procesního charakteru, jimiž brojil proti rozsahu a kvalitě provedeného dokazování a proti jeho následnému hodnocení obecnými soudy. Dané argumentační východisko ovšem za kvalifikovanou výhradu stran chybné aplikace norem trestního zákoníku na skutkový stav formulovaný ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku považovat nelze. Jeho odkaz na ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tudíž neměl potřebnou právní relevanci. Použití daného dovolacího důvodu obviněným ostatně vylučovala již samotná procesní situace a povaha napadeného rozsudku městského soudu, který ho - vázán právním názorem Nejvyššího soudu z předchozího kasačního usnesení - zprostil obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř., tj. z důvodu, že stíhané jednání není trestným činem.
13. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , ve znění účinném od 1. 1. 2022, je dán v případech, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu , jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech anebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Pokud by se dovolací senát na tomto místě striktně držel litery zákona, musel by dospět k závěru, že opakované námitky obhajoby směřující do procesu shromažďování důkazů a jejich následného hodnocení nemají v nynějším stádiu řízení právní relevanci ani z pohledu posledně citovaného ustanovení trestního řádu. Ustálená skutková zjištění totiž nakonec nevedla k vyvození trestněprávní odpovědnosti obviněného, neboť ten byl zproštěn obžaloby z důvodu, že soudem zjištěný skutek není trestným činem . Fakticky tak postrádají zákonodárcem předpokládanou klíčovou vlastnost, a sice determinovat, zda jednání pachatele naplnilo formální znaky některého z trestných činů definovaných v trestním zákoně. Takový formalistický výklad by se však ocitl jednak v příkrém rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, podle níž se ani rozhodování o mimořádném opravném prostředku (dovolání) nemůže ocitnout mimo rámec soudní ochrany základních práv jednotlivce, a proto je v jeho rámci nutno přihlížet prakticky ke každé vadě řízení, která je způsobilá založit nezákonnost a neústavnost pravomocného rozhodnutí v konkrétní věci ( k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004 sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 554/04, nebo stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 aj.), a současně by obviněného zbavoval obecně přípustné možnosti podat dovolání ve svůj prospěch i proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. ř. a domáhat se tak vyslovení příznivějšího důvodu zproštění obžaloby.
14. S výše uvedenými interpretačními pravidly konfrontoval Nejvyšší soud také opakovanou procesní argumentaci obviněného, které sice přiznal právní relevanci, ale současně dospěl k závěru, že nemá věcné opodstatnění.
15. Je třeba znovu připomenout, že nyní předložené dovolání je ve své podstatě pouze opakováním soustavně prezentovaných výhrad obviněného proti procesu dokazování, kterými odůvodnil již svůj dřívější mimořádný opravný prostředek ve věci. Nejvyšší soud je přitom při prvním dovolacím přezkumu neignoroval. Reagoval na ně již v usnesení ze dne 25. 5. 2022 sp. zn. 4 Tdo 1196/2021 (viz str. 10 písemného vyhotovení) a pokud jim nepřiznal důvodnost (fakticky je tedy „odmítl“), zdůvodnil své dílčí závěry způsobem odpovídajícím ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. Skutečnost, že tak učinil v podstatě s odkazem na přesvědčivé odůvodnění napadeného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2021 sp. zn. 9 To 104/2021, neznamenala, že by v tomto směru rezignoval na vlastní přezkumnou činnost. Níže rozvedené postřehy jsou tedy určitou „nadstavbou“ k vysvětlení jeho postoje vůči příslušným skutkovým námitkám.
16. Dovolací senát předně trvá na svém závěru, že řízení před soudy nebylo zatíženo vadou spočívající v opomenutí nějakého důkazu, které by atakovalo kruciální principy „fair procesu“. Ústavně právní doktrína tzv. „opomenutých důkazů“ cílí na případy, kdy ve fázi soudního projednávání věci nebylo respektováno právo účastníka řízení navrhnout důkazy na svou obhajobu, protože soud mu tuto možnost buď vůbec nedal, nebo o jeho důkazních návrzích nerozhodl, anebo jejich provedení odmítl bez adekvátního odůvodnění. Jinými slovy, zmíněnému procesnímu právu účastníka řízení odpovídá povinnost soudu o jím navržených důkazech rozhodnout přímo v hlavním líčení nebo veřejném zasedání, a pokud jim nevyhoví, ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů je neprovedl, anebo je sice provedl, ale následně je nevzal za základ pro svá skutková zjištění. Jestliže tak neučiní vůbec nebo tak učiní nedostatečně, koliduje takový postup nejen s obecnými zákonnými předpisy, ale i se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod. Lze připustit, že Obvodní soud pro Prahu 1 v tomto ohledu precizně nepostupoval, když o sice četných důkazních návrzích obviněného opakovaně rozhodoval přímo v hlavním líčení a v rámci příslušných procesních usnesení také náležitě vysvětlil důvody, proč jim vesměs nevyhověl (viz protokoly na č. l. 1196 verte, 1242 spisu), ovšem v písemném vyhotovení meritorního rozhodnutí se o svém stanovisku k nim zapomněl zmínit. Tento nedostatek odůvodnění jeho rozsudku však podle názoru dovolacího senátu neměl takový význam, aby poškodil obviněného v ústavně garantovaném právu na obhajobu v materiální slova smyslu. Zvláště pak ne tehdy, jestliže obviněný učinil v dovolání reklamované důkazní návrhy také součástí prvního odvolání ve věci a Městský soud v Praze se s nimi již ve svém prvním rozhodnutí vypořádal procesně bezvadným způsobem (viz protokol o veřejném zasedání na č. l. 1415 spisu a odůvodnění rozsudku ze dne 4. 5. 2021 č. j. 9 To 104/2021-1423 /body 13, 14 a 15/).
17. Nejvyšší soud nepřisvědčil obviněnému ani v námitkách stran údajné nezákonnosti a procesní nepoužitelnosti důkazů výpověďmi poškozené E. V. a svědků AAAAA a D. Ž. Bez výhrad akceptoval postup nalézacího soudu, který podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. k důkazu přečetl protokol o výpovědi svědkyně Ž. z přípravného řízení, aniž by trval na jejím osobním výslechu v hlavním líčení. Tento úkon byl transparentně odůvodněn do té doby naprosto bezprecedentní pandemickou situací, s níž zjevně nepočítal ani zákonodárce, na straně jedné a lidsky ospravedlnitelným negativním postojem sedmdesátileté svědkyně ke své osobní účasti při soudním jednání na straně druhé. Pokud se soud přes tuto překážku přenesl s použitím obecně přípustné analogie v trestním řízení (zde podřazením racionálních a odůvodněných obav svědkyně z ohrožení fatální nemocí pod kategorii „onemocnění chorobou, která po dohlednou dobu znemožňuje její výslech“), pak se v žádném případě nedopustil důkazního excesu, kterým by atakoval právo dovolatele na spravedlivý proces. V dané souvislosti není bez významu, že výslechu svědkyně před policejním orgánem byl osobně přítomen tehdejší obhájce obviněného, který při něm aktivně vystupoval k ochraně práv svého klienta a využil možnosti klást svědkyni otázky (viz protokol na č. l. 219 a násl. spisu). Obviněnému pak byl poskytnut prostor k tomu, aby se k její výpovědi vyjádřil v hlavním líčení, jehož také bezezbytku využil obsáhlou promluvou k soudu dne 1. 4. 2020 (viz pasáž protokolu na č. l. 811 a násl. spisu). Jeho právo na obhajobu zde tedy bylo respektováno a nedoznalo takového oslabení, které by znehodnotilo validitu a procesní použitelnost řešeného důkazu do té míry, že by z něj soud nemohl vycházet. Poukaz dovolatele na dílčí právní závěr vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2003 sp. zn. 5 Tdo 345/2003 nelze považovat za přiléhavý. V předmětném rozhodnutí reagoval dovolací senát na situaci, kdy se obviněný s poukazem na možnou analogii v trestním právu procesním domáhal rozšiřujícího výkladu ustanovení zákona, které stanovilo okruh osob oprávněných podat určitý opravný prostředek. Daný požadavek zřetelně směřoval proti úmyslu zákonodárce, nebyl odůvodněn žádnou mimořádnou událostí či skutečností negativně ovlivňující celospolečenské dění nebo fungování státu (jak tomu bylo v případě pandemie Covid 19 provázené celou řadou vládních nařízení omezujících volný pohyb a shromažďování osob na veřejných místech) a ve své podstatě odporoval i logice a systematice trestního řádu, když obviněný v dovolání de facto namítal, že mu zákon nepřiznává právo podat ve svůj neprospěch stížnost proti usnesení soudu, jímž bylo zastaveno jeho trestní stíhání.
18. Za zákonný a procesně použitelný důkaz vzaly soudy obou stupňů důvodně i výpověď nezletilého AAAAA z přípravného řízení. Nejvyšší soud ve shodě s nimi zastává názor, že jmenovanému svědkovi se ze strany policejního orgánu dostalo před započetím výslechu takového poučení o možnosti odepřít výpověď, které odpovídalo jeho věku a současně přiměřeně reagovalo na jeho bezprostředně předcházející vyjádření v tom smyslu, že ví, proč je na policii a k čemu bude výslech směřovat. Policejní komisařkou byl ještě před samotným poučením přesto znovu seznámen s tím, že výslech se má týkat toho, jak se „někdy chová táta k mamince, k němu a k bráškovi“. Teprve poté byl informován, že k tomuto chování obviněného jako jeho syn nic říkat nemusí. Lze se tak důvodně domnívat, že chlapec věděl, že obviněný je vyšetřován policií, a vzhledem ke svému věku měl zároveň i dostatečnou mentální kapacitu na to, aby pochopil, že jeho výpověď může sloužit jako důkaz při tomto vyšetřování, které pak může vyústit i v postih dovolatele. Přiměřené poučení nezletilého svědka rozhodně nemá sloužit k jeho zastrašení a odrazení od vůle vypovídat s explicitním poukazem na to, že svým svědectvím může osobě blízké (typicky svému rodiči) způsobit přímo uvěznění a tím ho poškodit, jak nabízí obhajoba v dovolání.
19. Dále dovolací senát odmítl argumentaci obviněného, jíž podložil své tvrzení o nezákonnosti důkazů výslechy poškozené E. V. Pokud bylo namítáno, že nalézací soud řádně neodůvodnil své opatření podle §209 odst. 1 tr. ř., v jehož režimu provedl výslech poškozené v hlavním líčení dne 21. 10. 2020 v nepřítomnosti dovolatele, je třeba zdůraznit, že taková výtka postrádá věcnou souvislost s řešenou věcí. Z protokolu na č. l. 1241 verte spisu totiž vyplývá, že provedený výslech přinesl obvodnímu soudu toliko jediný poznatek, a sice že poškozená obdržela celou dlužnou částku na výživném na nezletilé děti a má v úmyslu ji použít k saturaci jejich potřeb. Současně uvedla, že dřívějším nehrazením výživného „nevznikl žádný trvale nepříznivý následek“. Je tedy evidentní, že pro posouzení otázky, zda dovolatel respektoval trestním rozsudkem uložené přiměřené omezení, zmíněná výpověď neměla sebemenší význam. Stran postupu soudu při výslechu poškozené v hlavním líčení dne 5. 2. 2020 pak je nutno konstatovat, že samosoudce skutečně pochybil, pokud obviněnému v rozporu s ustanovením §214 tr. ř. nedal možnost se k příslušné výpovědi vyjádřit bezprostředně po jejím skončení. Této procesní nedůslednosti však ani Nejvyšší soud nepřikládá takový význam, aby konstatoval, že zmíněnou výpověď poškozené je třeba (jako celek) označit za nezákonný důkaz, který neměl být použit při rekonstrukci skutkového stavu, a její výslech je nutno v zájmu zachování práva obviněného na spravedlivý proces případně opakovat. V tomto směru odkazuje na úvahy odvolacího soudu prezentované v bodě 6. odůvodnění napadeného rozsudku, s nimiž se plně ztotožňuje.
20. Za důvodnou nelze považovat ani námitku obviněného týkající se procesní nepoužitelnosti odposlechů s poukazem na nesplnění povinnosti policejního orgánu podle §88 odst. 6 tr. ř. Obhajoba zde konkrétně namítala, že protokol o záznamu telekomunikačního provozu neobsahoval dostatečné označení, „kde jsou uloženy ostatní záznamy“, neboť v něm chybí bližší označení nosiče i místo, kam byl uložen. Logickým výkladem ustanovení §88 odst. 6 tr. ř. lze dojít k závěru, že podmínky použitelnosti záznamu telekomunikačního provozu k důkazu jsou stanoveny ve větě první citovaného ustanovení, které zní: „Má-li být záznam telekomunikačního provozu užit jako důkaz, je třeba k němu připojit protokol s uvedením údajů o místě, času, způsobu a obsahu provedeného záznamu, jakož i o orgánu, který záznam pořídil“ . Tyto náležitosti protokoly založené v procesním spise na č. l. 365 a 367 splňují. To, zda policejní orgán řádně splnil i své povinnosti podle §88 odst. 6 věty druhé tr. ř., které se vážou k uložení tzv. „ostatních záznamů“, obecně vzato není z hlediska procesní použitelnosti záznamů, které se naopak staly předmětem dokazování před soudem, rozhodné.
21. Opodstatnění neměl ani argument obviněného, že dokud se soudy podrobně nezabývaly tím, co bylo předmětem každého telefonického hovoru a SMS komunikace mezi ním a poškozenou, nemohly učinit závěr, že jimi porušil povinnost nekontaktovat poškozenou mimo rozsah stanovený rozhodnutími soudů v občanskoprávním řízení, upravujícími poměry jejich nezletilých dětí, a současně nerespektoval přiměřené omezení, které mu bylo uloženo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 2. 2018 sp. zn. 44 T 56/2016, který nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2018 sp. zn. 6 To 299/2018. Tvrzený nedostatek spojoval dovolatel s krajně zjednodušující až demagogickou úvahou, že pokud se tyto telefonáty týkaly zdravotního stavu nebo „vzájemných dohod rodičů“ o dalším směřování výchovného procesu u dětí, pak v rozporu s podmíněným odsouzením s dohledem nejednal. Na tuto obhajobu již trefně reagoval soud prvního stupně v bodech 24 a 25 odůvodnění rozsudku ze dne 6. 11. 2020 č. j. 7 T 3/2020-1336 a opakovaně i soud odvolací v odůvodněních rozsudků ze dne 4. 5. 2021 č. j. 9 To 104/2021-1423 (bod 19) a ze dne 12. 7. 2022 č. j. 9 To 104/2021-1522 (bod 20). K příslušným pasážím písemných vyhotovení těchto rozhodnutí dovolací senát nemá co dodat, neboť argumentaci soudů pokládá za dostatečně podrobnou a především věcně správnou. Stejný závěr lze bez výhrad přijmout i k posouzení osobních kontaktů obviněného s poškozenou, kdy ji jednak systematickým nátlakovým jednáním (k tomu viz emailová komunikace založená na č. l. 369 a násl. spisu) přiměl k osobní schůzce u mediátorky Ž. zaměřené na dosažení „dohody“ o úpravě jeho styku s dětmi nad rámec časového a obsahového vymezení v rozsudcích opatrovnických soudů, minimálně jednou se jí vetřel do bytu při předávání dětí, využívaje jejího osobnostního nastavení a s ním související neschopnosti ho z bytu „před zraky dětí“ razantně vykázat, a v jednom případě ji kontaktoval také v nemocničním zařízení. Zejména v případě posledního z uvedených setkání je účelovost obhajoby obviněného přímo symptomatická. Svou návštěvu na ortopedické klinice Nemocnice XY dne 4. 9. 2019 sice v dovolání vysvětloval lidsky pochopitelnou obavou otce o vlastní dítě, ovšem z provedených důkazů (zde zejména z výpovědi svědka O. S.) zároveň jednoznačně vyplynulo, že při ní ztropil skandál kvůli údajné opilosti poškozené a snažil se službu konajícího lékaře přimět k tomu, aby u ní provedl krevní zkoušku a poté ji nechal vyvést z areálu nemocnice. Víc než o stav syna se tedy v danou chvíli zajímal o stav poškozené, nenechal si ujít příležitost hlasitě upozornit zdravotnický personál na její alkoholismus, uvést ji tím do trapné situace, veřejně ji ponížit a zostudit a nepochybně tak zasáhnout do jejích osobnostních práv.
22. Skutková zjištění vyjádřená v části I. 1) a 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně tedy nebyla výsledkem řízení, jež by bylo zatíženo vadami předpokládanými v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud se v postupu nalézacího soudu určitá procesní nedůslednost vyskytla, rozhodně sama o sobě nezakládala důvod pro verdikt, jímž by měl být dovolatel v konečném výsledku zproštěn obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř., jak požadoval.
23. Souborně lze prohlásit, že námitky obviněného J. K. vůbec nerespektovaly obsahové zaměření §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a z pohledu druhého uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. postrádaly potřebné opodstatnění. Nejvyšší soud proto předložené dovolání (jako celek) odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, přičemž za splnění podmínky podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak rozhodl v neveřejném zasedání, aniž by k tomu bylo třeba souhlasu stran řízení.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 3. 2023
JUDr. František Hrabec
předseda senátu