ECLI:CZ:NS:2023:4.TDO.529.2023.1
sp. zn. 4 Tdo 529/2023-205
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 7. 2023 o dovolání obviněného M. P. , nar. XY v XY, Slovenská republika, bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Heřmanice, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 2. 2023, sp. zn. 3 To 18/2023, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 150/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 20. 12. 2022, sp. zn. 12 T 150/2022 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný M. P. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že:
dne 30. 3. 2022 v době od 15:34 hodin do 15:42 hodin společně a po předchozí domluvě s dvěma neznámými pachateli přijel vozidlem tmavé barvy v XY na ulici XY k domu číslo XY, kde z vozidla vystoupil spolu s jedním neznámým pachatelem, a následně šel ke zde zaparkovanému a neuzamčenému vozidlu Peugeot Boxer RZ: XY, které zde odstavil a následně z místa odešel R. L., nar. XY, pracovník České pošty v rámci výkonu zaměstnání, využil jeho nepřítomnosti a otevřel neuzamčené dveře na straně řidiče a z vozidla se sedadla spolujezdce odcizil zde volně odloženou plastovou krabičku bez hodnoty, ve které se nacházela hotovost ve výši 16 000 Kč, přičemž druhý pachatel čekal u vozidla, do kterého s odcizenou hotovostí společně s druhým pachatelem nasedl, a všichni tři z místa odjeli, čímž způsobili R. L., nar. XY, škodu v celkové výši 16 000 Kč,
a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 9. 2021, sp. zn. 1 T 57/2021, který nabyl právní moci dne 20. 1. 2022, odsouzen pro přečin krádeže dle §205 odstavce 1 písmeno a), odstavec 2 trestního zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců .
2. Za uvedenou trestnou činnost a za sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku, přečin neoprávněné opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku a přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě č. j. 1 T 67/2021-249 ze dne 9. 6. 2022, v právní moci téhož dne pod body 4 až 6, a dále za sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Jičíně č. j. 1 T 41/2022-272 ze dne 12. 10. 2022, v právní moci 20. 12. 2022, uložil nalézací soud obviněnému podle §205 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 20 (dvaceti) měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku obviněného pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku nalézací soud zrušil výroky o trestech z rozsudků Okresního soudu v Ostravě č. j. 1 T 67/2021-249 ze dne 9. 6. 2022 ve výroku pod bodem III a Okresního soudu v Jičíně č. j. 1 T 41/2022-272, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok o trestu obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
3. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému R. L. na náhradě škody částku ve výši 16 000 Kč.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které směřoval do všech výroků. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) tak, že usnesením ze dne 8. 2. 2023, sp. zn. 3 To 18/2023, podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 2. 2023, sp. zn. 3 To 18/2023, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání směřující do celého rozsahu usnesení a výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně. Dovolání konkrétně staví na dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., neboť má za to, že mu byl vyměřen trest mimo zákonnou výměru, respektive, že jemu uložený trest je nepřiměřený. Dovolatel připouští, že si je vědom toho, že nepřiměřenost výměry trestu obecně řečeno není dovolacím důvodem, a že ani výměra trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců nepřesahuje zákonnou výměru §205 odst. 2 tr. zákoníku. Přes tento závěr obviněný uvádí, že je přesvědčen o tom, že je třeba výměru uloženého trestu vnímat v širším kontextu všech mu uložených trestů (součet všech vyměřených trestů výrazně přesahuje horní hranici tří let). Dovolatel poukazuje na svůj rejstřík trestů, ze kterého je patrné, že se jednalo o opakování obdobné trestné činnosti, která by se jinak dala považovat za dílčí útoky pokračujícího trestného činu a pak by mu byl uložen společný trest podle §45 tr. zákoníku (max. 36 měsíců). K této skutečnosti měly dle názoru dovolatele soudy při ukládání trestů přihlédnout a pak by mu nemohly být uloženy tresty odnětí svobody v celkové výši tak vysoké. Dovolatel považuje za nepatřičné, že v zásadě za drobnou a většinou majetkovou trestnou činnost vykonává trest odnětí svobody dosahující v součtu tresty obvykle vykonávané za zvlášť závažné zločiny.
6. Dále obviněný akcentuje, že již v průběhu trestního řízení navrhoval zastavení trestního stíhání pro neúčelnost, což se nakonec potvrdilo tím, že mu byl za nyní projednávaný trestný čin, uložen souhrnný trest toliko o dva měsíce vyšší oproti tomu, co již mu bylo uloženo předchozími rozhodnutími. Uzavírá, že z právních předpisů jednoznačně plyne, že pokud je trest bez významu, vedle již uložených trestů, neměl by být ukládán, a jednak že za opakující se drobnou trestnou činnost by neměly být ukládány tresty ve vysoké výměře. Tyto principy byly dle názoru dovolatele jednoznačně popřeny.
7. S ohledem na výše uvedené proto dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že v souladu s ustanovením §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení odvolacího soudu a výrok rozsudku soudu prvního stupně o vině, a v souladu s ustanovením §265l odst. 1 tr. ř. přikáže Městskému soudu v Brně, aby opakovaně rozhodl o vině.
8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 18. 5. 2023, sp. zn. 1 NZO 380/2023, nejprve shrnul průběh trestního řízení, argumentaci dovolatele a uplatněný dovolací důvod. Poté akcentoval, že z obsahu podaného mimořádného opravného prostředku vyplývá, že obviněný nijak nezpochybňuje výrok o vině nalézacího soudu, ani skutečnost, že aktuálně projednávaná trestná činnost a dřívější trestná činnost byly ve vztahu souběhu, takže byly namístě úvahy o případném ukládání souhrnného trestu ve smyslu §43 odst. 2 tr. zákoníku, ani skutečnost, že v případě aktuálně řešené a dříve páchané trestné činnosti nebyly splněny podmínky pokračování ve smyslu §116 tr. zákoníku a nepřicházelo tudíž v úvahu ukládání společného trestu podle §45 tr. zákoníku. Nezpochybňuje ani tu podstatnou okolnost, že jemu uložený trest ve výměře 20 měsíců nepřesahuje zákonnou výměru předpokládanou ustanovením §205 odst. 2 tr. zákoníku. Státní zástupce má za to, že dovolací argumentace je vystavěna výlučně na prostém přesvědčení dovolatele o nepřiměřeně přísném trestu, kterýžto nedostatek má být způsoben tím, že obecné soudy žádným způsobem nezohlednily jeho dřívější odsouzení pro jinou trestnou činnost a nepřihlédly tak k trestům, které v důsledku toho vykonává a vykonávat bude. Státní zástupce je ovšem přesvědčen, že takto koncipované námitky pod obviněným vytýkaný ani žádný jiný dovolací důvod podřadit nelze. Prostřednictvím zvoleného dovolacího důvodu je totiž možno reagovat tolika na situaci, kdy byl dovolateli uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo zákonem stanovenou trestní sazbu. To rozhodně není případ dovolatele, neboť trest odnětí svobody mu byl uložen jako trest přípustný, a to ještě zhruba v polovině zákonné trestní sazby, která v daném případě činila 6 měsíců až 3 roky. Současně státní zástupce doplňuje, že výrok o trestu lze za jistých okolností napadnout také s odkazem na obviněným nevytýkaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to tehdy, je-li namítáno jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Významné nicméně z tohoto pohledu je, že za jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu tohoto dovolacího důvodu, na němž by bylo rozhodnutí založeno, je možno považovat – pokud jde o výrok o trestu – pouze jiné vady tohoto výroku spočívající v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu. Šlo by např. o situace, kdy by se soud dopustil pochybení v právním závěru stran toho, zda měl či neměl být ukládán souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Státní zástupce ovšem poukazuje na to, že obviněný v rámci své dovolací argumentace nijak nezpochybnil soudy dovozené zákonné podmínky pro ukládání souhrnného trestu a netvrdil ani to, že měl být ukládán společný trest za pokračování v trestném činu.
9. Za významnou z pohledu obsahu obviněným předestřené dovolací argumentace považuje státní zástupce skutečnost, že v rámci žádného se zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů nemůže být – až na zcela výjimečné případy – relevantně uplatněna námitka založená na údajné nepřiměřenosti uloženého trestu, a to ani v případě, pokud je dovolatel subjektivně přesvědčen o vadném postupu soudů při hodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku. Konkrétní druh a výše uloženého trestu jsou totiž věcí volné úvahy soudu, do níž zásadně cestou dovolání zasahovat nelze. Oněmi zcela výjimečnými případy by byly toliko situace trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného. To však trest odnětí svobody uložený dovolateli a spojený s přímým výkonem ve věznici rozhodně není, neboť způsob jeho výkonu a také jeho výše byly Městským soudem v Brně odůvodněny řádně, s přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem, a rovněž způsobem ústavně konformním. V naznačeném směru byla totiž naprosto po právu zohledněna jednak trestní historie dovolatele, který se trestné činnosti obdobného charakteru dopouští opakovaně a bez jakéhokoli pozitivního vlivu na vlastní chování, a jednak okolnost ukládání trestu za více trestných činů postupem podle §43 odst. 2 tr. zákoníku. To, že mu byl důvodně a za splnění všech zákonných podmínek uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v situaci, kdy vykonává další, dříve uložené tresty odnětí svobody spojené s přímým výkonem ve věznicemi, tak může dovolatel vytýkat pouze sám sobě.
10. Státní zástupce pak jen pro pořádek dodává, že pod žádný z dovolacích důvodů nelze podřadit námitky, jimiž bylo vytýkáno nevyhovění návrhu na zastavení trestního stíhání pro neúčelnost, případně neužití postupu podle §44 tr. zákoníku. V těchto případech se jedná pouze o možnost soudu (při splnění zákonných podmínek) a nikoli o povinnost takto postupovat. Současně lze připomenout, že trestní zákoník již neobsahuje ani ustanovení, které by bylo alternativou §36 trestního zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 upravujícího tzv. další trest. Státní zástupce své vyjádření uzavírá konstatováním, že námitky obviněného pod jím vytýkaný ani žádný jiný dovolací důvod podřadit nelze.
11. Závěrem navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Současně vyjadřuje souhlas s tím, aby bylo o dovolání rozhodováno ve smyslu §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
13. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným, naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
14. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
15. Nejvyšší soud připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
16. Z podaného dovolání obviněného je patrné, že dovolatel uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., kde ve své podstatě z obsahového hlediska napadá pouze výrok o trestu, neboť jej považuje za nepřiměřený. Byť dovolatel podřadil svoji argumentaci řádně pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., obsahově jej jeho tvrzení nenaplňují, a tedy aplikoval zmíněný dovolací důvod nedůvodně. Ze skutečnosti, že dovolatel napadl celý výrok usnesení odvolacího soudu a výrok o trestu rozsudku soudu prvního stupně, lze dovodit, že obviněný nenapadá výrok o vině, což by ani nebylo možné, když u hlavního líčení podle §206a tr. ř. prohlásil vinu a toto prohlášení bylo soudem přijato, takže výrok o vině ani nemohl odvolací soud v rámci podaného odvolání přezkoumávat [viz §246 odst. 1 písm. b), tr. ř.].
17. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze obecně uvést, že tento dovolací důvod může být dán ve dvou alternativách spočívajících v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu přesně definovaným rozpětím. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu domácího vězení, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu a trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice.
18. Nejvyšší soud současně považuje za vhodné ještě pro jistou přesnost uvést, že „[j]iná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zákona (nyní zejm. §39 tr. zákoníku a násl.) a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř.“ (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Lze připustit, že určitý průlom může nastat toliko ve zcela výjimečných případech trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb.). Pak by zásah Nejvyššího soudu přicházel v úvahu i v případě trestu uloženého ve výměře v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně, jestliže by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016).
19. Předně je třeba uvést, že v dané věci ani obviněný netvrdí, že by mu byl uložen trest mimo trestní sazbu stanovenou v ustanovení §205 odst. 2 tr. zákoníku, když toliko poukazuje na nepřiměřenost uloženého trestu. Proto lze mít za to, že námitky obviněného nelze pod zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný, podřadit. Byť to ani dovolatel výslovně nenamítá, Nejvyšší soud ani neshledal, že by nalézací soud, a posléze soud odvolací, který výrok o trestu potvrdil, uložil dovolateli extrémně přísný a zjevně nespravedlivý trest. Nad to v tomto směru ani dovolatel žádnou dovolací argumentaci, jak již bylo naznačeno, fakticky neuplatnil, tedy neuvádí žádné skutečnosti, ze kterých by dovozoval, že by v jeho případě došlo skutečně k zásahu do jeho základních práv a svobod ve smyslu shora citovaného stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb. Dovolatel pouze odkázal na další uložené tresty odnětí svobody za obdobnou trestnou činnost, přičemž „pouze“ poukázal na fakt, že kdyby mu byl ukládán společný trest, tedy trest za dílčí útoky pokračujícího trestného činu, tak by mu nebylo možno uložit vyšší trest odnětí svobody než 36 měsíců nepodmíněně. Zde je nutno současně zdůraznit, že obviněný ani netvrdí, že by mu v dané věci měl být uložen snad společný trest či trest souhrnný k jinému odsouzení, takže se Nejvyšší soud podmínkám souhrnného, resp. společného, trestu v dané věci vůbec nezabýval [navíc by musel obviněný tuto argumentaci podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.].
20. Bez ohledu na tento závěr je třeba zdůraznit, že nalézací soud při úvaze o druhu a výši trestu respektoval všechny zákonná hlediska obsažené v §37 až §42 tr. zákoníku (viz bod 2 rozsudku soudu prvního stupně, pak i soud druhého stupně v bodě 7 jeho usnesení). Soud prvního stupně přihlédl jednak k míře škodlivosti jednání obviněného, ke způsobu jeho jednání, výši škody i míře zavinění. Současně Nejvyšší soud akcentuje, že tento soud přihlédl i k majetkovým, rodinným, osobním a jiným poměrům obviněného a rovněž při ukládání trestu zohlednil polehčující a přitěžující okolnosti. Za polehčující okolnost soud považoval jednoznačně prohlášení viny, na druhé straně ovšem soud přihlédl k tomu, že čin spáchal obviněný pouze několik měsíců po posledním pravomocném odsouzení na stejný trestný čin. Rozhodující pro nalézací soud při ukládání konkrétní výše souhrnného trestu odnětí svobody pak bezpochyby byla trestní minulost obviněného, neboť byl v minulosti opakovaně mnohokrát trestně stíhán mj. pro majetkovou trestnou činnost (30 záznamů v RT), kdy mu byly ukládány nepodmíněné tresty odnětí svobody, když trestné činnosti se dopustil krátce po posledním propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Nebylo tedy pochyb o tom, že obviněný si prostředky k obživě obstarává cílevědomě právě pácháním majetkové trestné činnosti. Soud prvního stupně rovněž přihlédl ke sbíhající se trestné činnosti, ke které byl ukládán souhrnný trest. Zde je třeba akcentovat, že obviněný byl ohrožen trestní sazbou šest měsíců až tři léta (36 měsíců) podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, jako trestného činu nejpřísněji trestného. Skutečnost, že mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců nepodmíněně, znamená, že mu byl uložen trest v první polovině trestní sazby (polovina 21 měsíců). Je tak nepochybné, že obviněnému byl uložen nejen trest odnětí svobody v rámci zákonné trestní sazby, ale vzhledem ke všem polehčujícím a zejména přitěžujícím okolnostem nakonec trest ještě poněkud mírný, když neatakoval ani polovinu možného trestu. Nelze totiž skutečně přehlédnout, že dovolatel je recidivistou v majetkové trestné činnosti a od dalšího páchání jej neodradila ani skutečnost, že byly proti němu vedeny další trestní stíhání, přičemž k jeho nápravě nevedly ani předcházející výkony trestu odnětí svobody, když krátce po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody spáchal další skutek. Současně Nejvyšší soud dodává, že dovolateli byl ukládán trest souhrnný za projednávanou věc a rovněž za sbíhající se přečiny krádeže, neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku, maření úředního rozhodnutí a vykázání, přičemž ve zrušeném výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 1 T 41/2022, činil trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Trest v trvání 20 měsíců tak s ohledem na shora uvedené skutečnosti rozhodně nelze považovat za nepřiměřený, když mu byl navýšen pouze o „pouhé“ 2 měsíce oproti zmíněnému rozsudku. S přihlédnutím k odkazu obviněného na jeho rodičovské povinnosti (obviněný je otcem čtyř nezletilých dětí), je třeba uvést, že bylo především na obviněném, aby si uvědomil své otcovské povinnosti, mezi něž rozhodně nespadá páchání trestné činnosti a vystavení se tak opětovně reálné hrozbě pobytu ve věznici, tedy výkonu trestu odnětí svobody.
21. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že pod žádný dovolací důvod nelze podřadit ani námitky dovolatele, jimiž bylo vytýkáno nevyhovění návrhu na zastavení trestního stíhání pro neúčelnost, případně neužití postupu podle §44 tr. zákoníku. Jak již akcentoval státní zástupce, v těchto případech se jedná pouze o možnost soudu (při splnění zákonných podmínek) a nikoli o povinnost takto postupovat. Nad rámec tohoto závěru je třeba zdůraznit, že tuto námitku by ani nebylo možno podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., který ani obviněný neuplatnil, neboť v případě zastavení trestního stíhání z důvodů uvedených v §172 odst. 2 tr. ř. nejde o trestní stíhání nepřípustné ve smyslu §11 odst. 1, 2 či 5 nebo §11a tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 6 Tdo 892/2017).
22. Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že se obviněný svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu rozešel a vznesl námitky, které nejsou pořiditelné pod dovolací důvod jím deklarovaný, ale ani žádný jiný. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne „bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b.“. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 7. 2023
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu