ECLI:CZ:NS:2023:4.TDO.555.2023.1
sp. zn. 4 Tdo 555/2023-224
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 7. 2023 o dovolání obviněného P. M. , nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2023 č. j. 9 To 30/2023-195, v trestní věci vedené Okresním soudem v Berouně pod sp. zn. 8 T 95/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného P. M. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 10. 11. 2022 č. j. 8 T 95/2022-177 byl obviněný P. M. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečiny porušení tajemství listiny a jiných dokumentů uchovávaných v soukromí podle §183 odst. 1 tr. zákoníku a neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (ve znění účinném do 27. 6. 2022), jichž se dopustil tím, že
dne 31. 12. 2019 v přesně nezjištěném čase z místa svého tehdejšího bydliště v ubytovně na adrese nábřeží XY v XY se bez svolení a vědomí J. H. přihlásil na svém notebooku pomocí zde v minulosti uložených hesel k facebookovému účtu „J. H.“ a k jejímu profilu v aplikaci Messenger „H. J. ", jejímž prostřednictvím následně v ranních hodinách dne 1. 1. 2020 přeposlal jejímu současnému příteli S. R. intimní video uložené v paměti notebooku, který během společného soužití užívali, jež zachycovalo sexuální praktiky mezi P. M. a J. H. a jež bylo na aplikaci Messenger S. R. doručeno dne 1. 1. 2020 v 4:16 hodin, a dále z profilu J. H. v aplikaci Messenger zaslal jejímu synovi P. H. zprávu ve znění „ZMRDE“, která mu byla doručena dne 1. 1. 2020 v 8:50 hodin.
2. Za to byl podle §230 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 1 (jednoho) roku.
3. Obviněný podal proti shora uvedenému rozsudku okresního soudu odvolání, a to do všech jeho výroků. O tomto opravném prostředku rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 15. 2. 2023 č. j. 9 To 30/2023-195 tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Uvedené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2023 č. j. 9 To 30/2023-195 napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce dovoláním, neboť má za to, že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a je tedy naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
5. Obviněný v rámci svého mimořádného opravného prostředku nejprve zopakoval dosavadní průběh řízení, včetně popisu skutku kladeného mu za vinu, k čemuž uvedl, že se k jednání „doznal“ a proces hodnocení důkazů primárně nenamítal. Přesto se však odvolací soud soustředil právě na dokazování, tedy na záležitosti, které byly mezi stranami vyřešené. Obviněný již v podaném odvolání brojil proti právní kvalifikaci jednání, které ačkoliv překročilo hranice morálních hodnot, nedosáhlo podle jeho názoru intenzity, aby jej bylo možno podřadit beze zbytku pod přisouzenou skutkovou podstatu. Dále konstatoval, že právě s otázkou právní kvalifikace se odvolací soud vypořádal nedostatečně, k čemuž citoval konkrétní věty odůvodnění usnesení krajského soudu. Vzhledem k tomu, že krajský soud v podstatě odkázal ve svém odůvodnění na rozsudek soudu prvního stupně, je nucen i dovolatel argumentovat tímto rozhodnutím. Následně připomněl znění a znaky jemu přisouzených skutkových podstat a prokázaná skutková zjištění, přičemž má však za to, že předmětné video zůstalo pouze mezi ním, svědkyní H. a svědkem R., a nebylo nikam dále distribuováno ani zpřístupněno dalším osobám, tedy nemohla být naplněna skutková podstata přečinu porušení tajemství listin a jiných dokumentů uchovávaných v soukromí podle §183 odst. 1 tr. zákoníku. V této souvislosti vytkl soudu prvního stupně, že dovodil absenci souhlasu s poskytnutím dat třetí osobě, aniž by uvedl, z jakého důkazu k tomuto závěru dospěl. Jednalo se o pouhý předpoklad soudu. Zároveň vyjádřil výhrady vůči tomu, že soud okolnost, že v rámci vyhrocené situace obviněný použil předmětné video jako argument vyvracející nepravdivé informace, hodnotil jako neoprávněné poskytnutí dat třetí osobě. Nešlo tedy o sdílení intimity paní H., ale o důkaz fyzické konstituce obviněného. V neposlední řadě poukázal na nepřiléhavost rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015 sp. zn. 7 Tdo 731/2015, neboť v té věci pachatel vstoupil do facebookového profilu, změnil přístupová hesla, změnil profilovou fotku a rozeslal část elektronické korespondence. Oproti tomu v nyní posuzovaném případě chybí právě prvek neoprávněného užití dat uložených v počítačovém systému, neboť video se nenacházelo v počítačovém systému paní H. Stejně tak nebylo prokázáno, že by obviněný něco měnil, odstranil, nahradil či rozeslal. Závěrem pak připomněl porušení svých základních lidských práv (na osobní svobodu, in dubio pro reo, princip prokázání viny nade vší pochybnost, ochrany před svévolí soudní moci), které zmínil pro případ, kdy by Nejvyšší soud chtěl podané dovolání odmítnout na základě striktního vymezení dovolacích důvodů. I Nejvyšší soud je totiž povinován k poskytování ochrany základním lidským právům a svobodám. S ohledem na vše shora uvedené závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2023 č.j. 9 To 30/2023-195 v celém rozsahu zrušil a přikázal tuto věc krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí.
6. K podanému dovolání zaslal své vyjádření státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství - §265h odst. 2 tr. ř. (dále jen „státní zástupce“). Po stručné rekapitulaci řízení a stěžejních dovolatelových námitek konstatoval, že není pochyb o správnosti skutkových zjištění soudu, která nerozporuje ani obviněný. Většina námitek – vyjma námitky nerespektování principu in dubio pro reo – lze pod uplatněný dovolací důvod subsumovat, avšak jsou neopodstatněné. Poté připomněl obecná východiska pro naplnění znaku skutkové podstaty porušení tajemství listin a jiných dokumentů uchovávaných v soukromí podle §183 tr. zákoníku, přičemž zdůraznil skutečnost, že pro závěr o trestnosti jednání postačuje neoprávněné umožnění byť jen jedné osobě seznámit se s obsahem takové listiny či dokumentu. Právě tato forma je pak obviněnému kladena za vinu, neboť zasláním intimního videa svědku R. neoprávněně porušil tajemství jiného záznamu a naplnil tak všechny znaky přisouzené skutkové podstaty podle §183 tr. zákoníku. Za přiléhavou pak označil i právní kvalifikaci podle §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Zopakoval základní předpoklady pro naplnění všech znaků této skutkové podstaty a vyzdvihl, že není zapotřebí neoprávněně získat přístup k počítačovému systému, ale postačí neoprávněné užití dat, jak tomu bylo v tomto případě. Obviněný neoprávněně užil data uložená v počítačovém systému (přihlašovací hesla) a neoprávněně odeslal intimní video svědkovi R. a zprávu synovi svědkyně H. Znaky skutkové podstaty neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku tak svým jednáním naplnil. Námitku porušení principu in dubio pro reo pak pod uplatněný dovolací důvod nebylo možné podřadit a pouze na okraj připomněl, že obviněný nikterak nezpochybňuje skutková zjištění soudu, ani netvrdí dvě odlišné skupiny důkazů a variant průběhu děje. Naopak sám obviněný akcentuje, že skutku se dopustil, avšak zpochybňuje, že by dané jednání bylo trestné. Státní zástupce porušení tohoto principu neshledal, stejně jako ani porušení základních lidských práv a svobod zmiňovaných obviněným. Závěrem tak navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolaní podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak rozhodl v neveřejném zasedání.
7. Obviněný P. M. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým byl zamítnut řádný opravný prostředek proti odsuzujícímu rozsudku.
8. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opřel, lze podřadit pod dovolací důvody, na které odkázal. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 tr. ř.).
9. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , ve znění účinném od 1. 1. 2022, je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že předmětný dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na něj se naopak nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je zde při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
10. Z argumentace obviněného P. M. vyplynulo, že jeho výtky směřovaly i vůči závěrům Okresního soudu v Berouně, jakožto nalézacího soudu, ačkoliv formálně napadaly rozsudek Krajského soudu v Praze, jakožto soudu odvolacího. Takto formulované námitky by správně měly být uplatněny pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. , ve znění účinném od 1. 1. 2022, totiž dopadá na případy, kdy došlo buď k zamítnutí anebo k odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, anebo byl řádný opravný prostředek zamítnut, ačkoliv již předcházející řízení bylo zatíženo některou z vad předpokládaných v ustanoveních §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Procesní situaci v nyní projednávané věci odpovídala druhá alternativa, neboť odvolací soud řádný opravný prostředek obviněného zamítl, avšak ten setrval na názoru, že tak učinit neměl, když řízení předcházející napadenému rozhodnutí soudu druhého stupně bylo zatíženo vadami podřaditelnými pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
11. Obviněný vytkl právnímu hodnocení přijatému nalézacím soudem a stvrzenému soudem odvolacím, že jeho jednáním nebyly naplněny znaky skutkové podstaty přečinu porušení tajemství listin a jiných dokumentů uchovávaných v soukromí podle §183 tr. zákoníku, a to znak neoprávněnosti a znak zpřístupnění třetí osobě. Nutno konstatovat, že tyto námitky lze pod zvolený dovolací důvod podřadit pouze částečně a s velkou dávkou tolerance. Ze samotné formulace („nebylo prokázáno, že…“, „soud neuvádí, z jakého důkazu dospěl k závěru…“, „otázka konsensu nebyla vůbec dokazována“) vyplynulo, že pochybení v právní kvalifikaci shledává částečně na základě nedostatečného dokazování a z něj navazujících skutkových zjištění.
12. Zpochybňuje-li ale dovolatel naplnění znaku zpřístupnění třetí osobě, pak ačkoliv tak činí na základě argumentu nedostatečného prokázání, sám současně připouští, že video svědku R. zaslal a „zůstalo pouze mezi osobami M., R. a H.“. Skutková zjištění učiněná soudem tudíž v své podstatě nikterak nezpochybnil. Avšak je toho názoru (a zde je vhodné předeslat, že je to názor mylný), že třetí osobou musí být ještě někdo další mimo zmíněnou skupinu, která o existenci videa věděla, a že tato skutečnost by měla být prokazována, respektive vyvrácena. Zpřístupnění třetí osobě znamená, že pachatel neoprávněně umožní jiné osobě (nebo více) seznámit se s obsahem jiných dokumentů, včetně dat uložených v počítačovém systému (ŠÁMAL, Pavel. §183 [Porušení tajemství listin a jiných dokumentů uchovávaných v soukromí]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1823, marg. č. 4). Jak je ze shora uvedeného patrno, předpokladem pro naplnění znaku zpřístupnění není to, že by informace, se kterou je třetí osoba seznamována, pro ni musela být novinkou, respektive, že by o její existenci neměla vědět. Účelem předmětné normy je ochrana soukromých informací a dat právě ve smyslu práva na soukromí, což je v případě videa intimního charakteru bezpochyby beze zbytku splněno. K tomu se jeví jako nutné připomenout, že o bjektivní stránka spočívá v neoprávněném porušení tajemství listiny nebo jiné písemnosti, fotografie, filmu nebo jiného záznamu, počítačových dat nebo jiného dokumentu uchovávaného v soukromí. Toto porušení navíc musí mít specifickou podobu spočívající buď v tom, že pachatel takové listiny či dokumenty zveřejní, zpřístupní třetí osobě nebo jiným způsobem použije. (ŠČERBA, Filip, KALVODOVÁ, Věra. §183 [Porušení tajemství listin a jiných dokumentů uchovávaných v soukromí]. In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022, marg. č. 2.) V daném případě bylo prokázáno, a obviněný to ani nezpochybňuje, že předmětné video zaslal neoprávněně panu R., tedy třetí osobě, čímž mu umožnil seznámit se s daty uchovávanými v soukromí a zcela tak naplnil skutkovou podstatu předmětného přečinu. V tomto směru tedy neshledal Nejvyšší soud nejmenšího pochybení.
13. Ve vztahu k otázce oprávněnosti respektive neoprávněnosti zpřístupnění zmíněného videa je nutno dospět k závěru, že výhrady vůči existenci konsensu předně svojí podstatou zůstávají mimo limity dovolacího přezkumu, neboť směřují vůči skutkovým zjištěním soudu, a nikoliv do právního posouzení a mohly by býti uplatněny pod jiným dovolacím důvodem [§265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Zároveň nelze přehlédnout že i v případě, že by byly uplatněny pod správným důvodem dovolání, byly by zjevně neopodstatněné, protože ze skutkových zjištění, ani z žádného důkazu nevyplynulo, že by obviněný měl k zpřístupnění předmětného videa souhlas paní H. Koneckonců sám obviněný toto ani netvrdí, pouze se dožaduje jeho výslovného vyvrácení. Z dokazování vyplynulo, že svědkyně H. vůbec nevěděla o nakládání s videem pořízeným během jejího soužití s obviněným, dokonce si nebyla jistá ani, zda skutečně splnil svoji výhružku a zaslal ho i ostatním lidem (viz výslech svědkyně v hlavním líčení č. l. 166). Tedy i na základě logického argumentu a minori ad maius, nevěděla-li svědkyně o nakládání s videem, těžko mohlo jít o vzájemný konsensus se zpřístupněním komukoliv jinému. Opětovně nutno zdůraznit, že toto obviněný nikdy netvrdil a netvrdí, tudíž tato námitka je spíše hypotetickou úvahou. Obviněný ovšem v tomto směru argumentoval i tak, že byl oprávněn použít předmětné video jako důkaz vyvracející nepravdivé tvrzení o velikosti svého penisu. Takový argument ale nelze akceptovat. Ačkoliv lze připustit, že důvodem pro zpřístupnění zmíněného videa mohla být i tato motivace obviněného, nelze tím však dovozovat oprávněnost takového počínání. Stejně tak není relevantní, zda šlo primárně o sdílení intimity paní H. nebo obviněného, neboť to vše je právě otázkou motivu obviněného, nikoliv znaků přisouzené skutkové podstaty výše cit. přečinu. Tedy i tuto námitce bylo nutno označit za irelevantní.
14. Ve vztahu k druhému trestnému činu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, tak obviněný zpochybnil znak neoprávněného užití dat, neboť předmětné video se nenacházelo v počítačovém systému paní H. Z argumentace obviněného je zřejmé, že zcela přesně nepochopil, čím naplnil znaky tohoto přečinu a nutno dodat, že není divu, neboť toto skutečně není z odůvodnění nalézacího soudu seznatelné. Soud prvního stupně se omezil toliko na konstatování jinak správných skutkových zjištění. Pokud jde o právní kvalifikaci, tak se již blíže nevěnoval vysvětlení, které části skutkových zjištění korespondují s hlavními znaky předmětného přečinu – přečinů /bod 15, 16 odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Berouně/. V tomto směru je tedy nutno vytknout nalézacímu soudu přílišnou strohost a nedůslednost v odůvodnění, neboť je jeho povinností náležitě vyložit, jakými úvahami se řídil při aplikaci norem hmotného práva na jím zjištěný skutkový stav. Ani odvolací soud pak nevěnoval právní kvalifikaci a jejímu odůvodnění potřebnou pozornost. Nejvyšší soud, aniž by hodlal suplovat práva a povinnosti nalézacího soudu, resp. soudu odvolacího, dospěl po prostudování předloženého spisového materiálu k názoru, že na skutková zjištění, jak je na základě bezvadného procesu dokazování zjistil a formuloval soud prvního stupně, bylo třeba aplikovat jinou právní kvalifikaci, než která byla v dané souvislosti užita. Tedy shledal, že částečně došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku.
15. Trestný čin neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 tr. zákoníku chrání důvěrnost a integritu dat, přičemž s každým z těchto objektů koresponduje samostatná skutková podstata. Odstavec jedna chrání primárně důvěrnost počítačového systému a odstavec dva se pak zaměřuje především na jeho integritu. Právě integritu počítačového systému a dat je možné narušit jedním ze způsobů uvedených v §230 odst. 2 písm. a) až d) tr. zákoníku, přičemž je vždy nutno správně posoudit, jakým způsobem k tomu došlo. V tomto směru nalézací soud důsledně nepostupoval, neboť se povahou útoku obviněného podrobněji nezabýval a své úvahy neozřejmil.
16. Není pochyb o tom, že facebookový účet je počítačovým systémem. V době, kdy se skutek stal, nebyla sice v účinnosti legální definice počítačového systému podle §136a tr. zákoníku, avšak pochybnosti o tomto závěru nebyly, ani dovolatel je nemá, a Nejvyšší soud proto považuje za obsolentní se touto otázkou jakkoliv podrobně zabývat. Z provedeného dokazování pak zcela zřejmě vyplynulo, a ani dovolatel proti tomu ničeho nenamítal, že užil přístupové údaje paní H. uložené v jeho počítači z dob společného soužití a vstoupil do jejího facebookového profilu a profilu v aplikaci Messenger. Následně přiložil do zprávy psané a odeslané z tohoto profilu video, které měl uložené ve svém počítači taktéž z minulosti. Okresní soud tak zcela správně oproti obžalobě upravil skutkovou větu rozsudku, avšak tuto změnu skutkových zjištění již nereflektoval v rámci právní kvalifikace. Kdyby tak učinil, musel by bezpochyby dospět k závěru, že obviněný spíše, než užil data uložená v počítačovém systému, tak sám do takového počítačového systému data vložil , čímž narušil integritu počítačového systému. Takovému jednání ovšem odpovídá jiná varianta přisouzené skutkové podstaty podle §230 odst. 2 tr. zákoníku, a to formulovaná pod písmenem d), tedy „ … neoprávněně vložil data do počítačového systému… “. Takto tedy měla znít i právní věta odsuzujícího výroku a na to navazující právní kvalifikace, neboť obviněným spáchaný skutek zcela zjevně naplnil nejen zákonné znaky shora uvedeného přečinu podle §183 odst. 1 tr. zákoníku, ale zároveň i přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, ve znění účinném do 27. 6. 2022. Ovšem s ohledem na to, že by takto došlo ke změně pouhé alternativy přisouzené skutkové podstaty uvedeného přečinu /místo alternativy jednání obsažené pod písm. a), by byla užita alternativa jednání pod písm. d)/, přičemž by obviněný byl ohrožen postihem v rámci stejné trestní sazby, není pochyb o tom, že výsledné postavení obviněného by nedoznalo jakýchkoliv možných změn v jeho prospěch.
17. Nalézací soud navíc též přehlédl skutečnost, že profil paní H. na facebooku a messengeru byl zajištěn přístupovými údaji včetně hesla. Jednalo se o počítačový systém zajištěný bezpečnostním opatřením, které bylo nutno překonat pro vstup do počítačového systému. Toto obviněný učinil, přičemž není rozhodující úsilí, které bylo pro takové překonání třeba vynaložit či sofistikovanost použitých metod (srovnej GŘIVNA, Tomáš. §230 [Neoprávněný přístup k počítačovému systému a nosiči informací]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2306, marg. č. 6, nebo také KANDOVÁ, Katarína, ČEP, David. §230 [Neoprávněný přístup k počítačovému systému a neoprávněný zásah do počítačového systému nebo nosiči informací]. In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022, marg. č. 12). Dovolatel zcela zjevně věděl, že vstupuje neoprávněně do důvěrného systému a za tím účelem zneužil automatického uložení hesla. Tím ovšem naplnil i skutkovou podstatu přečinu podle §230 odst. 1 tr. zákoníku, v jednočinném souběhu s ostatními již shora uvedenými přečiny. Nalézací ani odvolací soud se však touto okolností blíže nezabývaly. S ohledem na skutečnost, že dovolání podal pouze obviněný a Nejvyšší soud je vázán zásadou prohibitio reformationis in peius , zůstává tato výtka pouze v rovině apelu na soudy nižších stupňů, aby postupovaly pečlivě a důsledně, tak aby řádně formulovanému skutku odpovídala jak právní věta vyjadřující zákonné znaky spáchaného trestného činu, tak zároveň i veškerá v úvahu přicházející právní kvalifikace.
18. Ačkoliv obviněný výslovně neuplatnil námitku subsidiarity trestní represe, je z části jeho argumentace seznatelné, že k ní směřuje. Konkrétně uvedl: „Popsané jednání mohlo přesáhnout rámec morálních hodnot, nicméně odsouzený namítá, že nedosahuje takové intenzity, aby jej bylo možno podřadit pod bezzbytkové naplnění skutkové podstaty trestných činů, pro něž jsem byl odsouzen.“ Z uvedené citace je patrno, že ačkoliv obviněný připouští, že skutek se stal tak jak bylo zjištěno a popsáno ve výroku rozsudku, intenzita porušení norem podle něj není natolik vysoká, aby bylo nutné užít trestněprávního postihu. Ve své podstatě tedy uplatňuje i námitku subsidiarity trestní represe, byť ji nesprávně formuluje ve vztahu k naplnění všech znaků skutkové podstaty. Nejvyšší soud k ní přesto poskytne krátký komentář. Primárně je vhodné připomenout stanovisko trestního kolegia sp. zn. Tpjn 301/2012, které se možnostem uplatnění §12 odst. 2 tr. zákoníku (zásady subsidiarity trestní represe a souvisejícího principu ultima ratio) obšírně a podrobně věnovalo. V této souvislosti je nutno především zdůraznit, že společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, jak nesprávně naznačuje obviněný. Jedná se o okolnost, kterou je třeba vzít v potaz jako hledisko pro uplatnění zásady subsidiarity a uplatní se toliko tehdy, kdy posuzovaný skutek neodpovídá trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů totožné skutkové podstaty. Všechny znaky přisouzeného trestného činu však musí být naplněny. Současně zde však musí být dány okolnosti, které jeho společenskou škodlivost snižují pod spodní hranici trestnosti obdobných běžných skutků (právní věta II zmíněného stanoviska sp. zn. Tpjn 301/2012). V daném případě však tyto podmínky nejsou splněny, neboť jednání, kterého se obviněný dopustil bezpochyby neatakuje spodní hranici trestnosti, ba právě naopak. Obviněný použil video vysoce intimního charakteru tak, že je neoprávněně zpřístupnil prostřednictvím facebookového profilu poškozené třetí osobě. Soukromí, které je objektem trestného činu podle §183 tr. zákoníku, bylo totiž tímto způsobem naopak zvýšeně narušeno, neboť bylo významně zasaženo do intimity poškozené. V tomto ohledu je nutno přisvědčit nalézacímu soudu, který aplikaci §12 odst. 2 tr. zákoníku, právě s ohledem na charakter zpřístupněné informace vyloučil, a to zcela správně (bod 17 odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Berouně).
19. Obviněný pak závěrem svého dovolání zmínil i zásadu in dubio pro reo a některé její aspekty, aniž by blíže uvedl, v čem její naplnění spatřuje a vystačil si s proklamacemi základních lidských práv, která měla být porušením této zásady zasažena. Takto formulovaná námitka je zcela vágní až nesrozumitelná, neboť obviněný sám opakovaně deklaruje, že skutek byl zjištěn správně. Nikdy tedy nevytýkal pochybení či nejasnosti ve skutkových zjištěních. Reklamovaná zásada však řeší právě situaci, kdy z provedeného dokazování vyplynou dvě rovnocenná skutkové zjištění, přičemž není možné provést další důkazy k vyvrácení jednoho z nich. Až v této situaci se uplatní zásada in dubio pro reo a pochybnosti založené rovnocennými rozpornými skutkovými zjištěními jsou odstraněny ve prospěch obviněného. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2017 sp. zn. 11 Tdo 1451/2016 nebo nález Ústavního soudu ze dne 27. 3.2017 sp. zn. II ÚS 4266/16-1). V dané situaci ovšem vůbec neexistují dvě verze skutkových zjištěních, jak opakovaně proklamoval i obviněný, čili skutek byl zjištěn správně. Takto vznesená námitka, jejíž uplatnění v dovolacím řízení je za běžných okolností značně limitované a výjimečné (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. 4 Tdo 467/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017 sp. zn. 11 Tdo 1475/2016) tudíž nebyla způsobilá založit přezkum dovolacího soudu.
20. Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, je-li zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.
21. S ohledem na shora uvedené, tedy že část shora uvedených pochybení soudů nižších stupňů již nelze cestou dovolacího řízení napravit, neboť toto bylo vyvoláno výhradně podáním dovolání ze strany obviněného a brání tomu již zmíněná zásada zákazu reformationis in peius, a pokud jde o zbylou část pochybení v aplikované právní kvalifikaci, tak její případná náprava nemůže nikterak ovlivnit výsledné postavení obviněného v jeho prospěch a zároveň řešená otázka postrádá zásadní právní význam, rozhodl Nejvyšší soud tak, že podané dovolání obviněného P. M. odmítl podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Toto své rozhodnutí pak Nejvyšší soud vyhlásil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 7. 2023
JUDr. František Hrabec
předseda senátu