ECLI:CZ:NS:2023:4.TDO.565.2023.1
sp. zn. 4 Tdo 565/2023-578
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 7. 2023 o dovoláních obviněných 1. P. T. , nar. XY, bytem XY a 2. T. Č. , nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2022, sp. zn. 12 To 192/2022, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 3 T 139/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných T. Č. a P. T. odmítají .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 26. 10. 2022, sp. zn. 3 T 139/2022, byli obvinění P. T. a T. Č. uznáni vinnými přečiny hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob podle §355 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod podle §356 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustili tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
dne 1. 8. 2022 kolem 12.00 hodin po předchozí vzájemné dohodě na parcele číslo XY, katastrální území XY, ve XY, okres XY, započali na sociální síti Meta Platforms z uživatelského účtu se jménem „M. B.“, jenž je spravován obžalovaným Č., živě vysílat audiovizuální snímek, v němž společně dehonestovali Ukrajince a vybízeli své posluchače k projevení nenávisti a odporu vůči Ukrajincům, kteří se hodlali setkat dne 24. 8. 2022 u příležitosti dne nezávislosti Ukrajiny na XY v XY, a to tím způsobem, že obžalovaný Č. nepravdivě nařkl Ukrajince z toho, že se na území České republiky začínají roztahovat a že jim jsou poskytovány v rámci finanční podpory nákladné automobily a luxusní mobilní telefony zcela zdarma, a proto je třeba „okamžitě jednat nebo půjdeme do hajzlu“, načež obžalovaný T. uvedl předpoklad, že na uvedené shromáždění přijde „5 000 kousků, 5 000 zasranejch špinavých Ukrajinců“, pročež obžalovaný Č. vyzýval jejich diváky, aby „udělali úplně stejnou protiakci, ukázali, kdo je tady doma, zvedli své prdele, pořádně to vyhecovali, protože pokud chtějí boj, tak ať jej zkusí“, a dále uvedl, že „se nám úkáčka smějou do držky, dělají tady ostudu, serou nám do tlamy“, a tudíž „je třeba vyjít do ulic do pořádný protiofenzívy proti těm zkurvenejm buzerantům zasranejm, až se na ně vynaloží takovej nátlak, že vypadnou, sami zavřou dveře a bude od nich pokoj, ať si vezmou ty Ukrajince a táhnou do prdele, do XY všichni“, přičemž výzvy k „protiakcím a odporu“ i za použití násilí obžalovaní opakovaně zdůrazňují, a obžalovaný T. poté doplnil, že „to je okupace, neboť ta jejich vlajka, barevnej hajzl papír, je všude“.
Za uvedené jednání byl obviněný P. T. odsouzen podle §356 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný T. Č. byl za uvedené jednání odsouzen podle §356 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 26. 10. 2022, sp. zn. 3 T 139/2022, podali obvinění P. T. a T. Č. odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 12. 2022, sp. zn. 12 To 192/2022, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to pouze ve vztahu k obviněnému T. Č. ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině přečiny hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob podle §355 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod podle §356 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný T. Č. odsouzen za uvedené jednání podle §356 odst. 3 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného P. T. zamítnuto.
Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2022, sp. zn. 12 To 192/2022, podali následně obvinění P. T. a T. Č. prostřednictvím společného obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) a h) tr. ř. Obvinění v rámci dovolání uvedli, že video bylo natočeno v okrese Kladno, příslušná k vyšetřování tedy byla středočeská nikoliv pražská policie, dozorovat případ mělo okresní státní zastupitelství v Kladně, nikoliv státní zastupitelství Praha 1 a o vazbě měl rozhodovat Okresní soud v Kladně, nikoliv Obvodní soud Praha 1. Obvinění vyjádřili názor, že byl porušen trestní řád, ale i ústavně zaručené právo na zákonného soudce. Dále obvinění uvedli, že u soudů obou stupňů uznali, že jejich výroky byly vulgární a nevhodné, avšak namítali, že na uvedené výroky se vztahuje ochrana podle čl. 17 Listiny základních práv a svobod a mezinárodních smluv o lidských právech a že paragrafy trestního zákoníku omezující svobodu projevu je nutno vykládat restriktivně, tedy omezujícím způsobem, nikoliv extenzivně, tedy rozšiřujícím způsobem, neboť každé omezení základních lidských práv uvedených v listině základních práv a svobod je nutno vykládat restriktivně, opačný výklad je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky. S těmito argumenty se odvolací soud řádně nevypořádal, pouze v odst. 12 odůvodnění uvedl, že svoboda projevu není neomezená. Soudy se tedy argumenty obviněných zabývaly jen velmi stručně. V rámci dovolání se obvinění dovolávají svobody projevu garantované čl. 10 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a vyjádřili názor, že na kriminalizaci výroků obsažených ve videonahrávce nelze vztáhnout omezení stanovená čl. 10 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv. Dále oba obvinění vznesli námitky ohledně rozhodování orgánů činných v trestním řízení s tím, že tyto přistupují rozdílně k výrokům proneseným ve vztahu k Ukrajincům a Rusům, přičemž jedná-li se o hanobící a nenávistné výroky proti Rusům, odmítají je stíhat.
Z uvedených důvodů obvinění závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhli, aby je Nejvyšší soud zprostil obžaloby.
Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2022, sp. zn. 12 To 192/2022, obviněný P. T. podal prostřednictvím obhájkyně další dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Obviněný P. T. uvedl, že k nesprávnému skutkovému zjištění došly soudy obou stupňů z provedené videonahrávky, v níž každý z obviněných pronesl několik vět, když společným údajným úmyslem obou bylo veřejné hanobení ukrajinského národa a rovněž pak i podněcování k nenávisti vůči Ukrajincům. Dovození společného jednání a úmyslu ke spáchání tohoto trestného činu, je základním omylem, jehož se oba soudy při zjišťování skutkového stavu dopustili. V části nahrávky obviněný P. T. ani nebyl u projevu obviněného T. Č. přítomen. Přesto je obviněnému P. T. přičítán obsah projevu obviněného T. Č. Ani jedna z vět uvedených ve skutkové větě není způsobilá ani a) hanobit národ, ale ani b) podněcovat k nenávisti vůči nějakému národu či omezovat práva a svobody dalších osob. V tomto případě obviněný P. T. pouze vyslovil svůj názor na občany Ukrajiny a ukrajinskou vlajku. Obviněný P. T. se opět dovolává svobody projevu garantované čl. 17 Listiny základních práv a svobod. Jako jedna ze základních občanských svobod zaručuje každému právo na informace a na svobodné vyjadřování názorů. Tato svoboda samozřejmě není absolutní. Je omezena, a to například právě v případě „podněcování k nenávisti“ či „vyhrožování“ apod. Je tedy zcela nezbytné pro výklad použitých právních norem zcela otevřeně a jednoznačně definovat intenzitu projevu, jež je způsobilá naplnit některý ze znaků skutkové podstaty. Pokud takový korelativ nebude ve společnosti přítomen, pak je v zásadě nastolena společenská situace nikoliv nepodobná období totality, kdy bylo fakticky skutečně trestným projevit názor odlišný od názoru „oficiálního“. Pokud rozhodnutími soudů obou stupňů byly přičteny výroky obviněného T. Č. obviněnému P. T., má to za následek nesprávnost rozhodnutí jako takového. Intenzita jednání obžalovaného T. nedosáhla na úroveň, jež by bylo možné označit za závažný negativní projev namířený proti samostatné existenci ukrajinského národa. Pokud se jedná o naplnění znaku podněcování k nenávisti, vyjádřil obviněný P. T. názor, že samotné projevení nenávisti ještě není jejím podněcováním. Nebyl naplněn ani znak spočívající v omezování práv a svobod dalších osob. Obviněný P. T. uvedl, že rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů je extrémní.
Z uvedených důvodů obviněný P. T. závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek, aby zrušil také rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 26. 10. 2022, sp. zn. 3 T 139/2022 a přikázal soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl, příp. aby obviněného zprostil obžaloby.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že pokud se jedná o námitky obviněných ohledně místní nepříslušnosti policejního orgánu a soudu rozhodujícího o vazbě v přípravném řízení, ty nejsou podřaditelné pod jimi deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. K námitkám ohledně místní nepříslušnosti Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 uvedl, že v okamžiku zahájení úkonů trestního řízení nebylo zřejmé, kde byly souzené přečiny spáchány, proto záznam o zahájení úkonů trestního řízení vydal místně příslušný policejní orgán v souladu s čl. 11 pokynu policejního prezidenta č. 30/2009.
Namítají-li dále dovolatelé, že soudy pochybily při hmotně právním posouzení skutku, přičemž pronesené výroky chrání svoboda projevu, jež je garantována na ústavněprávní i mezinárodní úrovni, ztotožnit se s nimi nelze. Způsob, jimiž dovolatelé některé výroky pronesli, totiž svobodou projevu chráněn není. V této souvislosti lze poukázat na to, že judikatura Evropského soudu pro lidská práva postih pravých verbálních trestných činů z diskriminační nenávisti nejenom umožňuje, ale v zásadě i vyžaduje (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 4. 12. 2003 ve věci Gündüz proti Turecku , č. stížnosti 35071/97, §40 a rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 14. 1. 2020 ve věci Beizaras a Levickas proti Litvě , č. stížnosti 41288/15, §106 a násl.). Přestože i šíření myšlenek, jež jsou šokující, urážlivé či provokující, zasluhuje ochranu, v případě hate speech se jedná o něco jiného, přičemž na tu je třeba hledět i prizmatem čl. 17 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv zapovídajícího zneužití práv, tedy v projednávaném případě zneužití svobody projevu (srov. kupř. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 8. 7. 1999 ve věci Sürek proti Turecku , č. stížnosti 26682/95, §62). Vztáhnou-li se výše uvedená obecná východiska na projednávanou věc, nelze než dospět k závěru, že výroky dovolatelů, pro něž byli kriminalizováni, nejsou chráněny svobodu projevu. Pokud se jedná o znak podněcování nenávisti ve smyslu §356 odst. 1 tr. zákoníku, ten je zřetelně naplněn u všech výroků, jež se Ukrajince snaží ukázat na základě nepodložených spekulací ve špatném světle. Jedná-li se o znak veřejného hanobení národa ve smyslu §355 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, i ten lze ve videozáznamu shledat. Lze ve stručnosti poukázat kupříkladu na výrok obviněného T., jenž oznamuje v souladu s demonstrací a plánovanou „protiofenzivou“, že na ní bude „ 5 000 zasranejch špinavejch Ukrajinců “. Dále lze uvést další výrok obviněného T., a to, že ze strany Ukrajinců dochází k okupaci České republiky, jelikož „ ta [pozn.: ukrajinská] vlajka je všude, ten jejich barevnej hajzlpapír “. Jedná-li se o výroky obviněného Č., lze poukázat na jeho burcování ve formě „ pojďme do pořádný ofenzivy proti těm zkurvenejm buzerantům zasranejm [pozn.: míněni Ukrajinci]“. Výroky obou obviněných tak svojí intenzitou naplňují i znak veřejného hanobení národa ve smyslu §355 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Uvedené námitky hmotně právního charakteru je tak třeba odmítnout jako zjevně neopodstatněné. S obviněným T. se nelze ztotožnit ani v tom, že je mu nedůvodně přičítán projev obviněného Č. Jedná-li se o deklarovanou diskriminaci orgány činnými v trestním řízení při posuzování výroků vůči Ukrajincům či Rusům, nezbývá než dodat, že každý projev je nutné hodnotit individuálně v rámci probíhajícího trestního řízení, a proto státnímu zástupci na tomto místě nepřísluší hodnotit, k jakému posouzení došlo v jiné trestní věci, kupř. té, na niž odkazují dovolatelé.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobami oprávněnými prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Jak bylo uvedeno výše, obvinění T. Č. a P. T. uplatnili důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) a h) tr. ř., obviněný P. T. pak g), h) a m) tr. ř.
Pokud jde o první z nich, tedy podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., je dán, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Dovolacím důvodem může tedy být toliko porušení věcné příslušnosti, nikoliv místní.
Vzhledem k tomu, že obvinění v rámci citovaného důvodu dovolání namítají místní nepříslušnost soudů, nemůže být jejich výhrada předmětem dovolacího přezkumu. Nad jeho rámec Nejvyšší soud považuje za vhodné jen stručně poznamenat, že trestní řízení v této věci není stiženo namítanou vadou. Bylo prokázáno, že v okamžiku zahájení úkonů trestního řízení nebylo zřejmé, kde byly předmětné přečiny spáchány a záznam o zahájení úkonů trestního řízení dne 1. 8. 2022 vydal policejní orgán, v jehož obvodu vyšel trestný čin najevo. Z tohoto důvodu danou trestní věc dozorovalo Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 1. Poté, co bylo zjištěno, že se obvinění v době natáčení a zveřejňování uvedeného videa nacházeli v k. ú. XY, adresa XY č. p. XY, tedy v obvodu Okresního státního zastupitelství v Kladně, byla tato věc postoupena Okresnímu státnímu zastupitelství v Kladně. Státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Kladně podal dne 13. 10. 2022 obžalobu u Okresního soudu v Kladně (viz č. l. 267 a násl. trestního spisu), čímž byla založena místní příslušnost tohoto soudu. V dané trestní věci tudíž byla respektována všechna procesní pravidla upravující místní příslušnost soudu, a Okresní soud v Kladně byl jako soud prvního stupně oprávněn o podané obžalobě na obviněné rozhodnout. Uvedené námitky obviněných tedy nejsou podřaditelné pod žádný důvod dovolání podle §265b tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho pod statou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je tak dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky.
K námitce dovolatelů týkající se práva na svobodu projevu upravenému v čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“) a čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále „Úmluva“) Nejvyšší soud uvádí následující. Protože ve smyslu judikatury zejména ESLP je nepřípustné, aby byl jedinec vystaven trestnímu postihu za své projevy, není-li to odůvodněno podmínkami upravenými v čl. 10 odst. 2 Úmluvy, bylo třeba zkoumat, zda trestní postih obviněných není s těmito (dále rozvedenými) podmínkami v rozporu.
Je sice pravdou, že ESLP opakovaně judikoval, že ochrana svobody projevu podle čl. 10 Úmluvy se vztahuje nejen na „informace“ a „myšlenky“ přijímané příznivě, s lhostejností, nebo považované za neurážlivé, ale také na ty, které urážejí, šokují nebo rozrušují, neboť takové jsou požadavky pluralismu, tolerance a snášenlivosti, bez nichž by neexistovala žádná „demokratická společnost“ (viz např. Morice proti Francii, stížnost č. 29369/10, §124; Pentikäinen proti Finsku, stížnost č. 11882/10, §87; Perinçek proti Švýcarsku, stížnost č. 27510/08, §196; Bédat proti Švýcarsku, stížnost č. 56925/08, §48), současně však opakovaně judikoval, že toto právo není absolutní a zásahy do něj jsou přípustné za předpokladu, že splňují požadavky uvedené v čl. 10 odst. 2 Úmluvy – užité opatření musí být stanoveno zákonnou normou, musí sledovat dosažení legitimního cíle a musí být nezbytné v demokratické společnosti. Pečlivým zkoumáním okolností, za nichž se útočná, urážlivá nebo agresivní slova objevila, je možné stanovit smysluplné rozlišení mezi šokujícím a urážlivým jazykem, který je chráněn článkem 10 Úmluvy, a tím, který toto své právo ztratil v duchu zachování tolerance v demokratické společnosti (viz Vajnai proti Maďarsku, č. 33629/06, §53 a 57). Přestože ESLP přistupuje při posuzování oprávněnosti zásahů do svobody projevu individuálně, opakovaně judikoval, že ochrany tohoto ustanovení obecně nepožívají projevy vyvolávající nebo ospravedlňující násilí, nenávist nebo intoleranci. Přestože i šíření myšlenek, jež jsou šokující, urážlivé či provokující, zasluhuje ochranu, v případě hate speech se jedná o něco jiného, přičemž na tu je třeba hledět i prizmatem čl. 17 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv zapovídajícího zneužití práv, tedy v projednávaném případě zneužití svobody projevu (srov. kupř. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 8. 7. 1999 ve věci Sürek proti Turecku, č. stížnosti 26682/95, §62, rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 24. 6. 2003 ve věci Garaudy proti Francii, č. stížnosti 65831/01 a rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 16. 11. 2004 ve věci Norwood proti Spojenému království, č. stížnosti 23131/03).
Při posouzení jednání dovolatelů z pohledu vymezeného ESLP v návaznosti na znění čl. 10 odst. 2 Úmluvy je nutno dospět k závěru, že zásah do práva obviněných na svobodu projevu byl oprávněný. Přečiny, jimiž byli uznáni vinnými, jsou upraveny v §355 tr. zákoníku a §356 tr. zákoníku, je tedy splněna první podmínka, že omezení je stanoveno zákonem, přičemž obvinění nenamítali, že by této úpravě neporozuměli. Zároveň byl sledován legitimní cíl ochrany práv jiných. Pokud jde o nezbytnost tohoto zásahu v demokratické společnosti, zcela jistě odpovídal naléhavé společenské potřebě, neboť sledoval ochranu ústavně zaručených práv a svobod jednotlivců. S ohledem na to, že obvinění své jednání činili prostřednictvím počítačové sítě, je zřejmé, že jejich projev měl široký dosah na veřejnost a byl plně a volně přístupný velkému množství adresátů. Navíc se nejednalo o jediné jednání obviněných. Zásah lze tedy považovat za přiměřený sledovanému cíli. Pokud jde o dostatečnost a relevanci odůvodnění soudů, soud prvního stupně se podrobně věnoval skutku obviněných, přičemž posoudil jednak obsah projevů obviněných, ale také jejich dosah. O pečlivém přístupu tohoto soudu svědčí skutečnost, že tyto projevy z hlediska jejich závadnosti z pohledu trestního práva svědomitě vyhodnotil. Lze tedy uzavřít, že odsouzení dovolatelů bylo jak v souladu s Úmluvou, tak i se související judikaturou ESLP.
Odsouzení obviněných neodporuje právu na svobodu projevu, neboť k jeho omezení došlo legitimním způsobem. Jejich odsouzení není výsledkem jakási „persekuce“, jak se obvinění snaží prezentovat na str. 13 svého dovolání, ale důsledkem jejich projevu popsaného v napadených rozhodnutích, popírajícího základní hodnoty demokratické společnosti a základní práva jiných osob, jež jsou pod ochranou nejen vnitrostátních soudů, ale i soudu mezinárodního (konkrétně ESLP). Uvedené konstatování jen doplňuje argumentaci soudů nižších stupňů, neboť z odůvodnění jejich rozhodnutí plyne, že již tyto se otázkou souladu trestního postihu dovolatelů s jejich zaručenými základními právy a svobodami (konkrétně svobodou projevu) zabývaly (viz body 15. až 17. rozsudku soudu prvního stupně a body 12. a 13. rozsudku odvolacího soudu). Přesvědčivým způsobem vyložily, že trestní reakce státu byla v případě obviněných nezbytná. Vzhledem k uvedenému lze dospět k závěru, že výroky obviněných T. Č. a P. T. nejsou chráněny svobodou projevu.
Přečinu hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob podle §355 odst. l písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo veřejně hanobí mimo jiné některý národ, některou rasu nebo etnickou skupinu, spáchá-li čin veřejně přístupnou počítačovou sítí.
Hanobením se rozumí projev, který je hrubě urážlivý a znevažující. Takový projev může mít jakoukoli formu. Jde-li o slovní projev, může jít o nadávku, ale i o jiný výrok s hrubě urážlivým a znevažujícím vyzněním.
Výroky na adresu Ukrajinců ve znění „ 5 000 zasranejch špinavejch Ukrajinců “ , „ úkáčka, co tu dělají ostudu, šlapou nám po našich národních památkách, serou nám do tlamy “, když označují Ukrajince bez rozdílu za „ zasraný zkurvený buzeranty “ a ukrajinskou vlajku za „ barevnej hajzl papír “ jsou výrazem očividného opovržení obviněných vůči Ukrajincům, přičemž se o nich nevyjadřovali jen vulgárně, ale rovněž záměrně pohrdlivě. Tento projev je v příkrém rozporu se zásadou rovnosti lidí, jak je tato zásada vyjádřena v ustanovení čl. 1 odst. l Ústavy, jímž se Česká republika deklaruje jako demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana, a zejména pak v ustanovení čl. l Listiny základních práv a svobod, podle něhož lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Soudy nijak nepochybily, jestliže uvedené výroky pokládaly za „hanobení“ ve smyslu 355 odst. l tr. zákoníku.
Úmyslné zavinění obviněných jasně vyplývá ze samotné povahy činu, jímž bylo pronášení hrubě urážlivých a znevažujících výroků zaměřených proti jiným osobám z důvodu jejich národní příslušnosti. Obsah a smysl pronášených výroků byl i ze subjektivního hlediska obviněných plně seznatelný. Obvinění křičeli tyto výroky cíleně, a to za okolností, kdy si byli vědomi, že tyto výroky jsou ihned přenášeny do veřejně přístupné počítačové sítě. Proti závěru soudů, že obvinění naplnili znaky přečinu hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob podle §355 odst. l písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku i co do subjektivní stránky, proto není možné nic namítat.
Pokud jde o trestný čin, kterým byli obvinění uznáni vinnými, jímž je přečin podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod podle §356 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, je na místě připomenout, že tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo veřejně podněcuje k nenávisti k některému národu, rase, etnické skupině, náboženství, třídě nebo jiné skupině osob nebo k omezování práv a svobod jejich příslušníků, a spáchá takový čin tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem.
Ve vztahu k tomuto trestnému činu obvinění namítli, že se nejedná o podněcování nenávisti k národu a obviněný P. T. dále uvedl, že se jedná o pouhý projev nenávisti z jeho strany.
Pokud jde o skutkovou podstatu tohoto přečinu, Nejvyšší soud je ve shodě se soudy nižších stupňů toho názoru, že obviněný svým komentářem naplnil všechny jeho znaky, tedy i v dovolání zpochybněné znaky spočívající v podněcování, a to z níže rozvedených důvodů.
Ke znaku podněcování lze uvést, že podněcováním je třeba rozumět projev, kterým pachatel zamýšlí vzbudit u jiných osob nenávist k některému národu, etnické skupině, rase, náboženství, třídě nebo jiné skupině osob, anebo vyvolat jednání dalších osob vedoucí k omezování práv a svobod jejich příslušníků. Nezáleží na formě projevu (ústní či písemná aj.) – ŠÁMAL, Pavel, ŠÁMALOVÁ, Milada. §356. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3307. Může být činěno přímo a otevřeně či skrytě a zahaleně (např. formou narážek, dvojsmyslů, symbolických odkazů, řečnických otázek). Posuzování celkového kontextu je tak nadmíru důležité. U jednorázových projevů (například učiněných na sociálních sítích) není možné omezit se při dokazování toliko na obsah tohoto výroku, ale je třeba zvažovat celý kontext, zejména například další reakce pachatele na kritické komentáře k tomuto projevu – PROVAZNÍK, Jan. §356. In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. Komentář. §205–421. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 2947.
Aplikujeme-li výše uvedené na projednávanou věc, je zřejmé, že obvinění svým projevem přímo vzbuzovali u jiných osob nenávist k Ukrajincům. Význam jejich příspěvku byl totiž právě takový, jaký dovodily soudy nižších stupňů, tedy že se na základě nepodložených spekulací a nepravdivých výroků snaží Ukrajince ukázat ve špatném světle. Tento závěr jednoznačně podporuje i celkový způsob vyjadřování obviněných na sociálních sítích.
Obvinění zcela otevřeně svým projevem cílili na to, aby ve sledujících vzbudili (či posílili) negativní emocionální vztah k příslušníkům ukrajinské národnosti. Lze tedy uzavřít, že obvinění své video přenášeli minimálně v nepřímém úmyslu podnítit ve sledujících nenávist. Vědomostní i volní složka zavinění tedy byla naplněna.
Pokud jde o znak nenávisti, jehož naplnění obviněný rovněž rozporuje, je možno uvést, že nenávist se vztahuje k osobám, jež svým projevem pachatel oslovuje. Projev pachatele tak musí být způsobilý k tomu, aby alespoň potencionálně vyvolal v osobách, které jej budou vnímat, takto silnou negativní emoci vůči chráněné skupině. Nenávist pro potřeby trestného činu podle §356 nelze rovněž vykládat tak úzce, že by musela být spojena s aktuálním odhodláním těch, v nichž je rozněcována, skutečně chráněnou skupinu zlikvidovat. Stačí, že projev pachatele je způsobilý vyvolat emoci, která obecně (abstraktně) k takovému důsledku vést může – PROVAZNÍK, Jan. §356. In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. Komentář. §205 – 421. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 2948.
V poměrech nyní projednávané věci je tedy zřejmé, že při posuzování naplnění znaku nenávisti nebylo nutné zabývat se vnitřním vztahem obviněných k národnosti, vůči které směřoval jejich komentář, tzn. k Ukrajincům. V případě trestného činu podle §356 tr. zákoníku totiž znak nenávisti nesměřuje vůči pachateli, ale vůči adresátům jeho projevu. Těmito adresáty přitom byli všichni potencionální sledující předmětného videa na sociální síti Meta Platforms.
Z toho důvodu nebylo možné věc obviněných, kteří svým jednáním naplnili i skutkovou podstatu trestného činu podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod podle §356 tr. zákoníku posoudit s ohledem na subsidiaritu trestní represe pouze jako přestupek, ale bylo na místě uplatnit trestní represi. Zásah do právem chráněného zájmu (objekt trestného činu), kterým je v nyní projednávané věci rovnost lidí bez rozdílu národnosti, etnika, rasy, náboženství, třídních či jiných skupinových rozdílů, byl totiž jednáním obviněných natolik výrazný, že jiný než trestněprávní postih by byl zcela nedostatečný.
Nelze tedy dospět k závěru, že by posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídal běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Jedná se naopak o zcela typický případ tzv. pravého verbálního trestného činu z nenávisti (srov. PROVAZNÍK, Jan. „Pravé“ verbální trestné činy z nenávisti. Časopis pro právní vědu a praxi. Brno: Masarykova univerzita, 2020, roč. 28, č. 4, s. 657). V judikatuře Nejvyššího soudu pak lze poukázat např. na trestní věc projednávanou u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 8 Tdo 81/2020 (vedenou u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 38/2018). Naopak odkaz obviněných na věc projednávanou u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 8 Tdo 1171/2020 je nepřiléhavý, a to jak z důvodu skutkových odlišností, tak především z důvodu právní kvalifikace jednání pachatele.
Závěrem Nejvyšší soud konstatuje, že obvinění (jak je rozebráno výše) nemohou své jednání omlouvat poukazem na ústavně zaručenou svobodu projevu. Projevy veřejně podněcující k nenávisti vůči určité skupině osob nebo k omezování práv jejich příslušníků totiž ústavněprávní ochraně podléhat nemohou.
S námitkou obviněného P. T., že je mu nedůvodně přičítán projev obviněného T. Č. se nelze ztotožnit. Soud prvního stupně sice v rozsudku neodkázal přímo na §23 tr. zákoníku o spolupachatelství, ve výrokové části však uzavřel, že se souzených přečinů obvinění dopustili společným jednáním. Při spolupachatelství se čin každého ze spolupachatelů posuzuje tak, jako by ho spáchal sám, tedy celý rozsah spáchaného činu včetně následku, nejedná-li se o exces některého ze spolupachatelů z rámce společné dohody. K žádnému excesu však, s ohledem na zaměření výroků obou obviněných, v projednávané věci nemohlo dojít. Ani tato námitka obviněného P. T. tak není opodstatněná.
Pokud se jedná o námitku týkající se diskriminace orgány činnými v trestním řízení při posuzování výroků vůči Ukrajincům či Rusům, lze se ztotožnit s názorem státního zástupce uvedeným ve vyjádření, že každý projev je nutné hodnotit individuálně v rámci probíhajícího trestního řízení, a proto státnímu zástupci (ani soudnímu orgánu) nepřísluší hodnotit, k jakému posouzení došlo v jiné trestní věci. Dovolateli namítané porušení práva na spravedlivý proces rozhodně v souvislosti s tímto tvrzením shledat nelze.
Obviněný P. T. rovněž odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., jenž je naplněn, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Obsahuje tak dvě alternativy. Podle první lze dovolání podat, jestliže soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, dovolateli přístup k soudu druhého stupně ve skutečnosti odepřel a opravný prostředek (v daném případě odvolání) zejména odmítl podle §253 odst. 3 tr. ř. nebo zamítl podle §253 odst. 1 tr. ř. (jako podaný opožděně, neoprávněnou osobou či s obsahovými nedostatky). K tomu však v konkrétní trestní věci obviněného nedošlo, protože odvolací soud podle §254 odst. 1 tr. ř. napadené výroky i řízení jim předcházející věcně přezkoumal a rozhodl. Podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho alternativě druhé lze potom dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. a v řízení předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podstatou této druhé alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je tedy skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud, přestože v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející, neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Obviněný uváděl naplnění dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř., k čemuž se Nejvyšší soud vyjádřil již výše.
Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněná dovolání obviněných T. Č. a P. T. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 7. 2023
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu