ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.81.2020.1
sp. zn. 8 Tdo 81/2020-268
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 2. 2020 o dovolání obviněného J. S. , nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2019, sp. zn. 67 To 226/2019, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 38/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. S. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 3 T 38/2018, byl obviněný J. S. uznán vinným přečinem podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod podle §356 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle §405 tr. zákoníku. Za to mu byl uložen podle §405 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 2 roků. Podle §67 odst. 2 písm. b) a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb se stanovením denní sazby ve výši 350 Kč, tedy celkem 70 000 Kč, a podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 měsíců.
2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný označených přečinů dopustil tím, že dne 24. 10. 2017 v době mezi 21:00 hodin a 22:00 hodin v Praze 1, ul. XY, v restauračním zařízení Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, před nejméně třemi osobami, které jeho výroky vzaly v potaz, v průběhu slovní konverzace nahlas a zcela zřetelně pronesl ,,buzeranti a lesby jsou nemoc, měli by se střílet hned po narození“ a dále výrok ve smyslu ,,buzeranti, Židi a Cigoši všichni do plynu“.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný J. S. odvolání směřující proti všem jeho výrokům. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2019, sp. zn. 67 To 226/2019, bylo odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2019, sp. zn. 67 To 226/2019, jakož i proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 3 T 38/2018, podal obviněný J. S. prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl nesprávná skutková zjištění, mimo jiné pro tzv. extrémní nesoulad, vytkl zcela extenzivní právní závěry soudů, které bez přiměřených důvodů odmítly obhajobou navrhované doplnění dokazování, a nesprávné právní posouzení skutku.
5. Ve věci se podle dovolatele nejedná o trestný čin a byla opomenuta zásada subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Skutkově se jedná o verbální jednání v rámci opilecké diskuze v restauračním zařízení pro veřejnost uzavřeném ve večerních hodinách a i pokud by se obviněný dopustil jednání kladeného mu za vinu, jednalo by se o výjimečný exces, neboť není rasista ani nacista a v rámci svých výroků „nic nepopíral a nikoho nepřesvědčoval“. Měl radost z úspěchu ve volbách, opil se, urážel a vtipkoval a vyřkl nějaká slovní spojení. Jeho jednání však nedosahuje zákonem požadovaného stupně škodlivosti pro společnost, neboť šlo o klasickou hospodskou slovní potyčku, jejíž účastníci nebyli ani identifikováni a ani vyslechnuti díky ignorantské práci policejního orgánu i státního zastupitelství. Tím bylo porušeno právo dovolatele na spravedlivý proces. Dovolatel citoval pasáže odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů a tvrdil, že společenská škodlivost jeho jednání je dovozována pouze extenzivním výkladem o místě skutku a postavení pachatele (pokud se skutku dopustil jako tajemník klubu hnutí SPD na půdě Poslanecké sněmovny). Takové úvahy podle něj nejsou relevantní, on nenese žádnou zvýšenou společenskou odpovědnost a nemá být stižen přísnějšími měřítky než kdokoli jiný. Ač šlo o prostory Poslanecké sněmovny, fakticky šlo o obyčejnou hospodu plnou opilých lidí, s omezeným přístupem, nejednalo se o žádnou agitaci na mítinku apod. Obviněný odkázal na kritéria §39 odst. 2 tr. zákoníku a ve vztahu ke způsobu provedení činu a okolnostem spáchání svůj čin hodnotil tak, že šlo o nekonzistentní výroky opilého člověka, nedošlo ke způsobení jakéhokoli následku. Zdůraznil také, že jeho jednání nemělo žádný cíl předpokládaný použitou právní kvalifikací. Byly ustanoveny maximálně dvě osoby (svědek M. Č. a svědkyně M. R.), tedy méně, než požaduje skutková podstata k naplnění znaku „veřejně“. Nikdo z přítomných nepovažoval jednání obviněného za natolik závažné, aby podal trestní oznámení, tedy tyto výroky měly nulový potenciál na někoho působit a někoho podněcovat. Intenzita újmy chráněnému společenskému zájmu nedosahuje intenzity předpokládané pro překročení hranice mezi trestným činem a přestupkem. Jednání obviněného nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti, a bylo tak namístě aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio . Obviněný měl za to, že na jeho jednání je třeba nahlížet toliko jako na opilecké, nemravné a pohoršující jednání, a tudíž v něm spatřovat přestupek proti občanskému soužití podle §7 odst. 3, případně proti veřejnému pořádku podle §5 zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, a to i s přihlédnutím k interpretačnímu rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2004, č. j. 2 As 69/2003-50.
6. Dovolatel zpochybnil naplnění potřebné subjektivní stránky přečinů ve formě úmyslu. Úmyslné zavinění nepovažoval rozhodnutími soudů za náležitě odůvodněné, poněvadž jeho opilecký výkřik má málo společného se „schvalováním“ či úmyslem někoho podněcovat. Ve shodě s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2018, sp. zn. 3 Tdo 500/2018, citoval definici znaku „podněcování“ a měl za to, že spis neobsahuje důkaz o jeho úmyslu u posluchačů vzbudit nenávist. Z odsuzujícího výroku ani neplyne, že by schvaloval nacistické genocidium.
7. Podle obviněného nebyla naplněna ani objektivní stránka trestného činu, neboť se orgánům činným v trestním řízení nepodařilo zajistit tři osoby, které byly tvrzenými výroky zasaženy a vzaly je v potaz.
8. Obviněný dále vytkl neprovedení relevantních důkazů – ohledání místa činu, vyšetřovacího pokusu, znaleckého posudku a „dalších“. Tyto by pak prokázaly akustické podmínky místa činu a lživost výpovědi svědka M. Č., který z jím označeného místa dotčených prostor výroky obviněného nemohl slyšet. Obhajobou opatřený znalecký posudek byl bez provedení odvolacím soudem vyhodnocen jako nadbytečný a neobjektivní. Neprovedením těchto důkazů došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Totéž se týká neustanovení a nevyslechnutí osob, které byly bezprostředně přítomny diskuze s obviněným.
9. Závěrem dovolatel citoval výroky obsažené ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a analyzoval, že svědek M. Č. v jeho výpovědi zmiňuje pouze skupinu Židů a Romů, „buzeranty“ do výroku pojal nalézací soud v rámci jakési literární licence, nehledě na to, že svědek výroky obviněného ani slyšet nemohl. Jedinou osobně přítomnou byla svědkyně M. R., která popsala událost jako „zmatený monolog opilého člověka“. Bez posouzení kontextu výroků obviněného nelze dospět k závěru o podněcování a schvalování. Stejně tak z výroku soudu není zřejmé, zda z kontextu vytržené výroky podněcují i schvalují, tedy zda každým z výroků mělo dojít k naplnění daného trestného činu, či zda je jeden z výroků schvalováním a druhý podněcováním.
10. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud obě napadená rozhodnutí zrušil a rozhodl o zproštění obviněného obžaloby.
11. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného do konání neveřejného zasedání Nejvyššího soudu nevyjádřil.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze dovolání podat a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného jako celek je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
13. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. řádu, není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
14. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
15. Nejvyšší soud připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
16. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal.
17. K případnému opomenutí důkazů nutno nejprve poznamenat, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
18. Obviněný v dovolání vytýkal, že soudy bez přiměřených důvodů odmítly obhajobou navrhované doplnění dokazování ohledáním místa činu, vyšetřovacím pokusem, znaleckým posudkem z oboru kriminalistika – fonoskopie a výslechem jiných, dalších svědků přítomných diskuze obviněného v poslaneckém baru. K tomu lze konstatovat, že skutečně okruh svědků přítomných v inkriminovaných prostorách místa činu byl zachycen v poměrně užším rozsahu, nicméně pokud se z jakýchkoli důvodů nepodařilo další jiné přímé účastníky verbálních projevů obviněného zajistit a ustanovit, jde o důkazní situaci svým způsobem nevratnou, zvláště pokud tyto osoby samy neprojevily tendenci spolupráce s orgány činnými v trestním řízení. K argumentaci obhajoby lze však doplnit, že nejde o projev minimální společenské škodlivosti jednání obviněného (jak ještě bude uvedeno níže), nýbrž spíše o projev jisté citlivosti projednávané události v politickém kontextu, nepatřičné zdrženlivosti a vyhýbavosti nesvědčící o občanské statečnosti tohoto prostředí a v neposlední řadě i absence zákonné oznamovací povinnosti ve vztahu k projednávané trestné činnosti (přečiny podle §356 odst. 1 a §405 tr. zákoníku nenáleží do kategorie trestných činů vyjmenovaných v §368 odst. 1 tr. zákoníku). Sama obhajoba měla v tomto ohledu jediný konkrétní návrh na výslech svědka J. H., jemuž bylo vyhověno odvolacím soudem (viz protokol o veřejném zasedání ze dne 19. 9. 2019, č. l. 230–232), přičemž tento důkazní prostředek nebyl pro rozhodnutí ve věci zásadní, jeho význam nelze rozhodně přeceňovat (viz hodnocení na str. 7–8, body 15, 16 usnesení odvolacího soudu). Ohledání místa činu zmíněné v dovolání jako takové navrženo nebylo, v předchozích stadiích trestního řízení, zejména před soudem nalézacím, obhajoba zmiňovala prověrku výpovědi na místě (blíže nebylo specifikováno). Důkaz v podobě náčrtku místa činu a související fotodokumentace byl proveden, jak vyplývá z protokolu o hlavním líčení ze dne 13. 12. 2018 na č. l. 144 (písemné podklady z č. l. 63–69), postupem podle §213 odst. 1 tr. ř., tedy předložením stranám k nahlédnutí, přičemž žádná ze stran neučinila návrh na doslovné čtení důkazu, ani se k tomuto nevyjadřovala.
19. Návrhy obhajoby na provedení vyšetřovacího pokusu a znaleckého posudku z odvětví fonoskopie evidentně směřovaly k prokazování způsobilosti zejména svědka M. Č. slyšet verbální projevy obviněného. Nutno zdůraznit, že těmito důkazními návrhy se soudy obou stupňů důkladně zabývaly. Nalézací soud vyhodnotil takové dokazování jako zjevně nadbytečné, neboť věrohodnost výpovědi usvědčujících svědků M. Č. a M. R. měl za prokázanou ostatními ve věci provedenými důkazy (str. 6 rozsudku soudu prvního stupně). Tatáž argumentace se objevila již v odvolání obviněného a zabývá se jí podrobně též odvolací soud pod bodem 17 na str. 8 svého usnesení. Nejvyšší soud se plně ztotožňuje se závěry, podle kterých je zapotřebí vycházet při hodnocení skutkového děje z důkazů obsahujících konkrétní vypovídající hodnoty a informace vztahující se k věci. Znalecký posudek zpracovaný na základě hypotetického dotazu obhajoby obviněného, zda někdo někde (rozuměj v konkrétních prostorách) mohl slyšet někoho stojícího jinde, nemá takovou vypovídací hodnotu jako svědecké výpovědi samotné, které byly soudy obou stupňů náležitě hodnoceny (dále viz níže). S tím se pojí správně a logicky zejména odvolacím soudem hodnocená otázka nemožnost simulace autentických akustických podmínek v daných prostorách, aby bylo možno ověřit způsobilost svědků slovní projevy obviněného vnímat. V těchto souvislostech, jak ještě bude níže rovněž rozvedeno, není bez zajímavosti, že právě problematické výroky obviněného byly příčinou vášnivých diskuzí, o nichž se zmiňují i svědci, jejichž výpovědi obviněný nerozporuje.
20. Hodnotil-li výše Nejvyšší soud otázku tzv. opomenutých důkazů, nebyl žádný důkazní návrh opomenut zcela, řádně provedené důkazy byly odůvodněními soudů obou stupňů hodnoceny a nedošlo ani k zamítnutí důkazního návrhu bez věcně relevantní argumentace, pod kterou je třeba zahrnout i odmítnutí důkazu pro absenci vypovídající potence a pro nadbytečnost důkazu. V dané věci je tedy třeba uzavřít, že k opomenutí důkazů ze strany nižších soudů nedošlo a pokud některé důkazní návrhy nebyly akceptovány, stalo se tak s řádným a dostatečným odůvodněním, s nímž se Nejvyšší soud zcela ztotožňuje. Za daných okolností tak nemohlo být v tomto směru porušeno právo obviněného na spravedlivý proces garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
21. Dále je nutno konstatovat, že v projednávané věci není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (zejména str. 6–7 rozsudku nalézacího soudu, body 13–23, str. 7–9 usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soud prvního stupně, s jehož rozhodnutím se odvolací soud ve výroku o vině obviněného plně ztotožnil, postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinil skutková zjištění, která řádně zdůvodnil a velice podrobně pak nad rámec tohoto odůvodnění postupoval i soud odvolací. Soudy v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily.
22. Na těchto závěrech ničeho nemění nespokojenost dovolatele s jinak logickým a nikoli excesivním hodnocením důkazů, které, bylo-li završeno závěrem o jeho vině, mu evidentně nevyhovuje. Nelze však konstatovat vady v hodnocení důkazů ve smyslu extrémního nesouladu s provedenými důkazy, opírá-li se závěr obou soudů o v podstatě obsahově souladné výpovědi zejména svědků M. Č., M. L., M. R. a M. M., byť zejména posledně jmenovaná vnímala informace toliko zprostředkovaně. Lze se ztotožnit i se závěrem, že zbývající listinné důkazy jsou svojí povahou toliko dokreslující a podpůrné, konkrétní skutková zjištění z nich však nevyplývají. Přesto jsou svědecké výpovědi dostatečně obsažné a konkrétní k vyvození podoby výroků obviněného ve smyslu skutkové věty výrokové části rozsudku nalézacího soudu. Prvý z citovaných výroků poskytuje v doslovném znění svojí výpovědí svědek M. Č., který však není osamocen, nýbrž alespoň v obecnosti je podporován ostatními svědky. Druhý výrok obviněného, jež ale není doslovnou citací jeho slov (srov. „ve smyslu“), vzniká jako jistá mozaika a vystihuje význam a smysl výpovědí svědků M. Č., M. M., M. R. a M. L., kdy lze přisvědčit toliko výhradě, že svědek Č. nezmiňuje kategorii „buzerantů“ ve vztahu ke zplynování. Zcela jinak je však tomu v případě svědka M. L. a M. R., kteří již takový výrok obviněného vztahují i na homosexuální orientaci. Vzhledem k situačnímu verbálnímu konfliktu, který evidentně obviněný svou podnapilostí a euforií z výsledků parlamentních voleb sám vyvolal, nelze rozhodně, a již vůbec ne s časovým odstupem cca dvou roků, spravedlivě po svědcích požadovat přesné citace výroků obviněného. Pokud však alespoň v obsahové shodě a v obecnosti byli schopni popsat jednání obviněného, považuje Nejvyšší soud i druhou část výroků obviněného, navíc uvedenou slovy „dále výrok ve smyslu …“, za skutkově adekvátně a důkazním možnostem přiléhavě popsanou, aniž by bylo možno hovořit o extrémním nesouladu mezi obsahem důkazů a skutkovými závěry soudů nižších stupňů. Stejně tak je možno poukázat na skutečnost, že svědky popsané, v této trestní věci řešené výroky obviněného korespondují s jeho vulgárními útoky vůči svědkyni M. M. a M. R., které popisují tyto svědkyně a k nimž se doznává i sám obviněný.
23. Je nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
24. Při nezjištění možnosti ingerence Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů na základě tzv. opomenutých důkazů či tzv. extrémního rozporu při hodnocení důkazů je třeba uzavřít, že doposud zmiňované námitky dovolatele, jimiž zpochybnil skutková zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil soud odvolací a posléze i soud dovolací, nemohou obstát. Nelze je považovat za relevantně uplatněné, neboť jde o výtky svojí podstatou skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně obviněný domáhal odlišného způsobu hodnocení důkazů a v důsledku toho změny skutkových zjištění ve svůj prospěch. Takové námitky pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ale ani pod žádný jiný) nelze podřadit.
25. Z hlediska napadeného rozhodnutí, obsahu dovolání a uplatněného dovolacího důvodu jsou však významné otázky, zda skutek, jak byl zjištěn a popsán soudem prvního stupně v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku, vykazuje všechny zákonné znaky přečinu podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod podle §356 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle §405 tr. zákoníku a zda bylo správně nahlíženo na aplikaci zásady subsidiarity trestní represe zakotvené v §12 odst. 2 tr. zákoníku.
26. Přečinu podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod podle §356 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo veřejně podněcuje k nenávisti k některému národu, rase, etnické skupině, náboženství, třídě nebo jiné skupině osob nebo k omezování práv a svobod jejich příslušníků. Podle tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně obviněný naplnil zákonné znaky tohoto přečinu tím, že veřejně podněcoval k omezování práv a svobod etnické skupiny a jiné skupiny osob.
27. Přečin popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle §405 tr. zákoníku spáchá, kdo veřejně popírá, zpochybňuje, schvaluje nebo se snaží ospravedlnit nacistické, komunistické nebo jiné genocidium nebo nacistické, komunistické nebo jiné zločiny proti lidskosti nebo válečné zločiny nebo zločiny proti míru. Schvalováním se zde rozumí veřejné vyjádření souhlasu s těmito zločiny; pachatel tak dává najevo svůj souhlas se spáchaným činem, a staví se tak na stranu jeho pachatele (k tomu ŠÁMAL P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3509). Obviněný naplnil podle tzv. právní věty výroku o vině zákonné znaky tohoto přečinu tím, že veřejně schvaloval nacistické genocidium.
28. Pokud jde o nenaplnění znaků objektivní stránky obou přečinů, jimiž byl uznán vinným, obviněný vytkl, že se nepodařilo zajistit (zjevně myšleno ve smyslu ustanovit) tři osoby, které by výroky obviněného byly zasaženy a tyto vzaly v potaz. Byť to není explicitně uvedeno, evidentně tato argumentace cílí na zpochybnění znaku „veřejně“, který je součástí zákonných znaků přečinu podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod podle §356 odst. 1 tr. zákoníku, jakož shodně i přečinu popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle §405 tr. zákoníku. Podle §117 písm. b) tr. zákoníku, o jehož aplikaci zde jedině může jít, je trestný čin spáchán veřejně, jestliže je spáchán před nejméně třemi osobami současně přítomnými. Takové osoby musí být jednání pachatele současně přítomny a musí být způsobilé jednání pachatele vnímat. Samozřejmě tento zákonný znak musí být provedeným dokazováním, stejně jako všechny ostatní zákonné znaky, prokázán, což se i podle názoru dovolacího soudu spolehlivě stalo. Nelze pak trvat na modelu naznačovaném dovolatelem, že by takové osoby musely být striktně legitimovány, ztotožněny a specifikovány ve výrokové části meritorního rozhodnutí. Je nesporné, že nejméně svědci M. Č., M. L. a M. R. byli (dikcí dovolatele) zasaženi jeho výroky, na základě toho je i v rámci jejich výpovědí obsahově specifikovali. Nadto se obviněný jednání dopustil podle všech svědeckých výpovědí u baru v téměř přeplněné první místnosti (nijak prostorově rozlehlé – viz fotodokumentace) restauračního zařízení Poslanecké sněmovny, byl v čilé postvolební diskuzi s mnoha tam přítomnými osobami, tudíž je zcela zjevné, že krom uvedených tří svědků vnímal jeho verbální projev blíže neurčený okruh mnoha dalších osob současně přítomných, což mimo jiné vedlo k vášnivým rozpravám nad názory obviněného. Za daných okolností soudy nijak nepochybily, když nahlížely na skutek obviněného jako spáchaný „před nejméně třemi osobami, které jeho výroky vzaly v potaz“, a shledaly tak naplnění zákonného znaku spáchání trestného činu „veřejně“.
29. Byť to v rámci tématu objektivní stránky trestného činu dovolatel nenamítl, lze uzavřít, že i ostatní zákonné znaky obou soudy použitých právních kvalifikací byly naplněny, přičemž lze odkázat krom relativně stručného odůvodnění soudu prvního stupně zejména na velmi podrobné právní hodnocení soudu odvolacího pod body 26–35 (str. 10–12) jeho usnesení. Tyto úvahy jsou pak dovoláním částečně zpochybňovány v pasáži týkající se subjektivní stránky trestného činu. Obviněný zejména citoval z příslušných částí odůvodnění rozhodnutí obou nižších soudů, přičemž měl za to, že soudy se s prokázáním subjektivní stránky nevypořádaly. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2018, sp. zn. 3 Tdo 500/2018 a zde obsaženou definici znaku „podněcování“, kterým se rozumí projev, kterým pachatel zamýšlí vzbudit u jiných osob nenávist k národu, rase, etnické skupině, náboženství atd., nebo vyvolat jednání dalších osob vedoucí k omezování práv a svobod jejich příslušníků, dovolatel odmítl takový úmysl ve vztahu k oběma přečinům, ze zjištění soudů podle něj neplyne, že by schvaloval nacistické genocidium.
30. Zavinění je vnitřní psychický vztah pachatele k určitým skutečnostem, jež zakládají trestný čin, a je vybudováno na dvou složkách, a sice na složce vědomostní (intelektuální) a složce volní. Složka intelektuální zahrnuje jak vnímání, tak i představu určitých okolností, může být v podstatě odstupňována tak, že subjekt o určitých okolnostech ví jistě, případně si určité okolnosti představuje jako možné anebo určité okolnosti nezná, neví o nich. Složka volní může být též odstupňována a vyjadřuje pachatelův kladný vztah k takovým okolnostem, které si logicky musí představovat alespoň jako možné, přičemž subjekt může některé okolnosti chtít, případně může být s určitými okolnostmi srozuměn, anebo na druhou stranu určité okolnosti nechce, není s nimi ani srozuměn, nemá k nim kladný volní vztah. Tento vnitřní vztah, odehrávající se v psychice pachatele, je navenek seznatelný pouze tím, že buď slovní informaci o něm poskytne sám pachatel, nejčastěji ve své výpovědi, nebo tím, že se projeví v chování pachatele. V odborné trestněprávní literatuře a v judikatorní praxi byl opakovaně vysloven názor, že úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Závěr o úmyslu, jestliže o této otázce chybí doznání pachatele, lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu, způsobu jeho provedení nebo z jiných okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. zpráva Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, uveřejněná pod č. 62/1973 Sb. rozh. tr., a zpráva Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76, uveřejněná pod č. 41/1976 Sb. rozh. tr.). Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, úmysl přímý], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, úmysl eventuální, nepřímý]. Soud prvního stupně, jakož i odvolací soud hledaly, že obviněný se přečinů, jimiž byl uznán vinným, dopustil v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (str. 7 rozsudku soudu prvního stupně, body 30–33, str. 11 usnesení odvolacího soudu), přičemž jejich argumentaci má dovolací soud za přiléhavou. Dovoláním citované pasáže obou rozhodnutí jsou dokladem nikoli toho, že by argumentace obou soudů byla nesprávná a nepřesvědčivá, nýbrž toho, že se soudy obou stupňů danou problematikou neopomenuly zabývat a řádně na základě konkrétních poznatků zavinění obviněného kvalifikovaly, jejich argumentaci je třeba považovat za akceptovatelnou. Není pravdou, že by výrok odsuzujícího rozsudku neobsahoval schvalování nacistického genocidia ve smyslu §405 tr. zákoníku. Zcela adekvátní je poukaz na vysokoškolské vzdělání obviněného, kdy není osobou obecně dezorientovanou a vykazuje všechny rysy minimálně průměrně orientovaného, dokonce akademicky vzdělaného jedince. Není účelné opakovat vyčerpávající úvahy a odkazy zejména odvolacího soudu týkající se nacistického režimu, ideologie a genocidia (viz body 28–32, str. 10–11 usnesení). Výroky spojené s tzv. zplynováním, resp. obsahující proklamaci, že určitá část populace, příslušníci určité rasy apod. patří „do plynu“, na základě historických zkušeností a znalostí středoevropského prostoru musí jednoznačně nutně evokovat spojitost právě s nacistickou genocidou, a to i v případě obviněného. Popírá-li obviněný existenci úmyslného zavinění ve vztahu ke schvalování nacistického genocidia, nelze mu přisvědčit. Význam obviněným pronášených výroků nedovoluje jinou interpretaci, než že šlo o přitakání, souhlas s tímto zavrženíhodným jednáním. Kvalifikačně správně soudy uzavřely, že v pořadí druhý uvedený výrok obviněného je „schvalováním“ nacistického genocidia, tedy veřejným vyjádřením souhlasu s nelidskými postupy nacistického režimu, které je třeba považovat za hodné historického zavržení. Pouze v obecnosti lze zmínit četná a již ustálená rozhodnutí Ústavního soudu (např. nález ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 3108/08), Evropské komise pro lidská práva (rozhodnutí ze dne 14. 7. 1983 ve věci T. proti Belgii, ze dne 6. 9. 1995 ve věci Remer proti Německu) i Evropského soudu pro lidská práva (rozhodnutí ve věci Norwood proti Spojenému království, č. 23131/03, ze dne 16. 11. 2004), podle nichž je holokaust a nacistické genocidium vůči Židům notorickým a nepopíratelným historickým faktem, jehož zpochybňování je v rozporu se základními myšlenkami Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a svědčí o rasové a náboženské diskriminaci. Takové případné postupy nemohou být omluveny ani základním právem na svobodu projevu, které není bezbřehé, nýbrž redukovatelné právě za účelem ochrany práv a svobod jiných, anebo za účelem ochrany veřejné bezpečnosti. Kriminalizace projevů vstřícnosti a sympatie ke genocidiu byla vyhodnocena jako omezení v demokratické společnosti nezbytné. Obviněný si byl nepochybně vědom výše uvedeného a přes uvedené vědomí se popsaného jednání dopustil, což svědčí o jeho vůli čin spáchat, a proto jeho zavinění musí být kvalifikováno jako úmysl přímý podle §15 písm. a) tr. zákoníku.
31. Obdobné závěry lze vztáhnout též k právní kvalifikaci přečinu podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod podle §356 odst. 1 tr. zákoníku, k níž se vztahují obě formulace projevů obviněného obsažených ve výrokové části meritorního rozhodnutí. (Tímto zároveň dovolací soud rozptyluje pochybnosti dovolatele obsažené v samém závěru jeho mimořádného opravného prostředku, podle nichž není zřejmé, kterým z výroků měla být ta či ona právní kvalifikace naplněna). „Podněcováním“ se rozumí projev, kterým pachatel zamýšlí vzbudit u jiných osob nenávist k národu, rase, etnické skupině, náboženství, třídě nebo jiné skupině nebo vyvolat jednání dalších osob vedoucí k omezování práv a svobod jejich příslušníků. Nezáleží přitom na formě projevu (ústní či písemná), může se dít přímo, nepřímo i skrytě a trestný čin je dokonán již samotným projevem, jehož obsahem je podněcování, tedy projevem s popsanými ambicemi, aniž by k vyvolání nenávisti nebo k navazujícímu jednání jiných osob fakticky muselo dojít (srov. ŠÁMAL P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 3307; DRAŠTÍK A., FREMR R., DURDÍK T., RŮŽIČKA M., SOTOLÁŘ A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, str. 2778–2779, shodně také již zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2018, sp. zn. 3 Tdo 500/2018). Jednání obviněného je tedy subsumovatelné pod uvedenou právní kvalifikaci již jen z toho důvodu, že mělo onu ambici nejen vzbuzovat nenávist, jak o tom také hovoří odvolací soud, ale především se jednalo o projevy zamýšlející vyvolat jednání dalších osob vedoucí k omezování práv a svobod jejich příslušníků, a to bez ohledu na to, jak manipulovatelné či nakloněné měl obviněný posluchače. K naplnění zákonem požadovaného úmyslu plně postačuje, že obviněný promlouval veřejně způsobem, který lze označit za proklamativní, agitační, přesvědčovací, především však činěný v naději, že oslovené získá pro své myšlenky upírající základní práva a svobody některým etnikům a sexuálně odlišně orientovaným skupinám osob. Jinak totiž výroky ohledně homosexuálů, leseb, jež je třeba „střílet hned po narození“ či „buzerantů“, Židů a Cikánů, kteří patří „do plynu“, interpretovat nelze. Pokud přesto obviněný i v tomto případě zpochybňuje subjektivní stránku v potřebné formě, tuto lze spolehlivě dovozovat již jen ze samotného obsahu jeho výroků. Opět lze odkázat na jeho plnou orientovanost, vědomí toho, že vůči uvedeným skupinám osob šířil veřejně myšlenky neslučitelné s principy rovnosti lidí, přičemž pokud při tomto vědomí postupoval, jak je uvedeno ve výroku meritorního rozhodnutí, svědčí to o jeho vůli čin spáchat, a tedy rovněž o zavinění ve formě úmyslu přímého podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
32. Z výše uvedeného se tedy podává, že jednání obviněného naplnilo po stránce objektivní i subjektivní jak znaky přečinu podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod podle §356 odst. 1 tr. zákoníku, tak i přečinu popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle §405 tr. zákoníku, jichž se obviněný dopustil v jednočinném souběhu. Základním smyslem jednočinného souběhu trestných činů je totiž vystihnout povahu a závažnost trestné činnosti pachatele a ta bude zpravidla nejlépe vystižena, pokud bude skutek kvalifikovaný podle všech ustanovení trestního zákona, jejichž znaky jsou v něm dány (srov. přiměřeně rozhodnutí pod č. 25/1964 Sb.). Jednočinný souběh uvedených přečinů není vyloučen, poněvadž přečiny nejsou navzájem v poměru speciality či subsidiarity, nejde ani o tzv. faktickou konzumpci, o pokračování v trestném činu, trestný čin trvající, popř. trestný čin hromadný.
33. Poslední okruh relevantních námitek se týká, stručně řečeno, nemožnosti kvalifikovat jednání obviněného jako trestný čin pro nedostatek společenské škodlivosti. Obviněný vytkl, že byla opomenuta zásada subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku a jeho jednání je možno vnímat toliko jako přestupkové, s největší pravděpodobností podle §7 odst. 3 zákona č. 251/2016 Sb. o některých přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, v návaznosti na judikaturu Nejvyššího správního soudu týkající se interpretace přestupku proti občanskému soužití (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2004, sp. zn. 2 As 69/2003). Nejvyšší soud v těchto souvislostech poukazuje na to, že problematika společenské škodlivosti jednání obviněného byla s patřičnou pozorností řešena již nalézacím soudem (str. 7–8 rozsudku), jakož i soudem odvolacím (body 34–36, str. 11–12, usnesení), které uzavřely, že s ohledem na okolnosti případu, osobu obviněného a způsob provedení činu je na místě vyvození trestní odpovědnosti obviněného a důsledků s ní spojených, nikoli toliko postih podle jiného právního předpisu.
34. V daných souvislostech je vhodné se nejprve alespoň stručně zaměřit na teoretická východiska potřebná pro správné právní posouzení věci. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost činu není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se zásadně uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
35. Kritérium společenské škodlivosti je doplněno principem „ ultima ratio “, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, ze dne 8. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 564/2000, aj.). Při úvaze, zda s přihlédnutím k zjištěné společenské škodlivosti nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, soud zvažuje zejména navazující právní úpravu odpovědnosti za protiprávní čin v oblasti práva správního, občanského, obchodního apod., při zvážení přístupu, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky těchto jiných právních odvětví, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost.
36. Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip „ ultima ratio “, trestní odpovědnost pachatele (srov. §12 odst. 2 tr. zákoníku). Trestní odpovědnost je vyloučena tehdy, lze-li uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).
37. Ani dovolací soud nepochybuje o tom, že v daném případě předpoklady trestněprávní odpovědnosti byly splněny, neboť u obviněného nebyly zjištěny žádné významné skutečnosti, které by zpochybnily vyvození právě trestní odpovědnosti vůči jeho osobě, naopak lze konstatovat, že čin obviněného evidentně vybočil z rámce běžných výtržnických projevů, mezi které se obviněný snaží své jednání zařadit, a proto bylo zcela důvodně užito prostředků trestněprávní represe. Jinak řečeno, s ohledem na okolnosti shora popsané se čin obviněného dostal, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako ultima ratio , resp. subsidiaritu trestní represe, do oblasti trestního práva, protože obviněný jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákoníkem tak, že jím spáchaný skutek musel být posouzen jako trestný čin. Jednání obviněného spočívá v poměrně nekompromisních formulacích verbálního vyjádření stran několika různých menšin, které nejen dehonestuje, ale pojí je s potřebou fyzické likvidace. Správně soudy poukazují na způsob provedení činu z pozice tajemníka politické strany (SPD) a na parlamentní půdě, byť v prostorách restauračního zařízení. Je třeba akcentovat, že obecně nelze nikde a nikým trpět taková veřejná prohlášení a výzvy, tím méně v pozici a místě, kde tak učinil obviněný, neboť je třeba si uvědomit, že projevy politických funkcionářů v parlamentních prostorách, byť omezeně přístupných, vysílají signál o možném chování elit a formují tím všeobecně vnímané vzorce chování. V tomto směru je třeba odmítnout námitku obviněného, že je na něj aplikována zvýšená společenská odpovědnost a přísnější měřítka a že společenská škodlivost činu je dovozována jen extenzivním výkladem o místě skutku a postavení pachatele.
38. Na těchto závěrech pak ničeho nemění ani zbývající dílčí argumenty dovolatele, jež měly podporovat absenci potřebné společenské škodlivosti činu. Soudy všech stupňů vnímají, že se svého jednání dopustil toliko verbálně, pod vlivem alkoholu (který lze reálně předpokládat i u ostatních účastníků diskuzí v klubu), lze připustit také to, že se v minulosti obviněný neprojevil jako rasista či nacista, o čemž svědčí jeho dosavadní trestní i přestupková bezúhonnost. Nicméně ani tyto skutečnosti, ani euforické rozpoložení nad úspěšnými výsledky parlamentních voleb pro politickou stranu obviněného, ani charakter místa činu (prostory klubu v suterénu Poslanecké sněmovny s relativně regulovaným a omezeným přístupem hostů) jej neopravňují jednat zjištěným způsobem. Argumentuje-li dovolatel podpůrnými kritérii uvedenými v §39 odst. 2 tr. zákoníku (demonstrativní výčet kritérií určujících povahu a závažnost trestného činu při úvahách o stanovení druhu a výměry trestu), takový přístup lze akceptovat jako v obecné rovině soudní praxí užívaný, nicméně v tomto konkrétním případě nevedoucí k pozitivnímu závěru o možnost aplikace zásady subsidiarity trestní represe ve prospěch obviněného. Právě zejména způsob provedení činu, okolnosti, za nichž byl spáchán, a míra zavinění obviněného nutně vedou k závěru, že se čin nikterak nevymyká běžně se vyskytujícím činům shodné právní kvalifikace, a že jeho společenská škodlivost vyžaduje vyvození trestní odpovědnosti a důsledků s ní spojených za přečiny podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod podle §356 odst. 1 tr. zákoníku a popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle §405 tr. zákoníku. V návaznosti na tento závěr se stávají bezpředmětnými jakékoli další navazující právní úvahy o kvalifikaci jednání obviněného jako přestupku.
39. Dovolání obviněného bylo dílem podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným §265b odst. 1 tr. ř., dílem relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn nebyl. Nejvyšší soud podané dovolání jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. coby zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění zákonných podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 2. 2020
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu
Vypracoval:
Mgr. Pavel Göth