ECLI:CZ:NS:2023:4.TDO.610.2023.1
sp. zn. 4 Tdo 610/2023-374
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 7. 2023 o dovolání obviněného K. C. , nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 4. 2023, sp. zn. 6 To 66/2023, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 5 T 59/2021, takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 4. 2023, sp. zn. 6 To 66/2023, v celém rozsahu, jakož i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 5 T 59/2021 (dále jen „rozhodnutí soudu prvního stupně“, popř. „rozhodnutí nalézacího soudu“), byl obviněný K. C. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem, č. j. 2 ZT 137/2021-23 pro skutek, ve kterém bylo podanou obžalobou spatřováno spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku a který spočíval v tom, že:
dne 16. 9. 2020 ve 23:16 hodin v XY, v ulici XY, u S., v místech výjezdu z parkoviště řídil jím vlastněné motorové vozidlo tovární značky a typu Hyundai Accent, registrační značky XY, přičemž při výjezdu z parkoviště ve směru doprava z vedlejší pozemní komunikace v rozporu s ustanoveními §5 odst. 1 písm. b), §21 odst. 1 a §22 odst. 1 zákona číslo 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, se plně nevěnoval řízení motorového vozidla, při odbočování na křižovatce nedal znamení o změně směru jízdy a jako řidič přijíždějící na křižovatku po vedlejší pozemní komunikaci označené dopravní značkou „Dej přednost v jízdě!“ nedal přednost v jízdě motorovému vozidlu tovární značky a typu Renault Clio, registrační značky XY, ve vlastnictví poškozené P. D., narozené XY, řízenému poškozeným M. H., narozeným XY, jedoucímu ve směru od ulice XY po ulici XY po hlavní pozemní komunikaci rychlostí 66 až 73 km/h, který na situaci reagoval stržením řízení vozidla vlevo, přičemž vyjel mimo pozemní komunikaci a narazil do sloupu trolejového vedení s tím, že ke vzájemnému střetu motorových vozidel nedošlo, v důsledku čehož poškozený M. H. utrpěl zlomeninu 12. hrudního obratle, kdy byl omezen operačním zákrokem, hospitalizací v M. nemocnici v XY po dobu od 17. 9. 2020 do 22. 9. 2020, bolestmi a ztížením pohybu nutností užívání korzetu po dobu podstatně převyšující dobu šesti týdnů .
2. Soud prvního stupně pak podle §229 odst. 3 tr. ř. poškozené Vojenskou zdravotní pojišťovnu České republiky, IČO 47114975, a M. H. odkázal s jejich nároky na náhradu majetkové škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti rozsudku nalézacího soudu ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 5 T 59/2021, podal státní zástupce v zákonné lhůtě odvolání v neprospěch obviněného, které směřoval do zprošťujícího výroku. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) usnesením ze dne 5. 4. 2023, sp. zn. 6 To 66/2023, tak, že podle §257 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle §222 odst. 2 tr. ř. věc obviněného, spočívající v tom, že:
dne 16. 9. 2020 ve 23:16 hodin v XY, v ulici XY, u S., v místech výjezdu z parkoviště řídil jím vlastněné motorové vozidlo tovární značky a typu Hyundai Accent, registrační značky XY, přičemž při provádění manévru výjezdu z parkoviště ve směru doprava z vedlejší pozemní komunikace, při němž se střetl s motorovým vozidlem tovární značky a typu Renault Clio, registrační značky XY, ve vlastnictví poškozené P. D., narozené XY, řízeným poškozeným M. H., narozeným XY, v rozporu s ustanovením §21 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, nedal znamení o změně směru jízdy vpravo,
postoupil Magistrátu města Ústí nad Labem, Odboru přestupkových agend, neboť nejde o trestný čin, avšak zažalovaný skutek by mohl být tímto orgánem posouzen jako přestupek, o němž je tento orgán příslušný rozhodovat.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně ze dne 5. 4. 2023, sp. zn. 6 To 66/2023, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. f) a h) tr. ř. Obviněný je přesvědčený, že soud druhého stupně nesprávně vyhodnotil otázku zachování jednoty skutku z procesního hlediska. Dovolatel uvádí, že mu bylo sděleno obvinění z důvodu, že měl jinému z nedbalosti způsobit těžkou újmu na zdraví, avšak k přestupkovému řízení byl postoupen skutek spočívající v tom, že měl jiným způsobem porušit pravidla silničního provozu, aniž by nastal další škodlivý následek. Podle dovolatele je zřejmé, že se skutkové podstaty těchto jednání nekryjí ani v příčině, ani v následku. Pro právní posouzení této otázky považuje dovolatel za podstatná rozhodnutí Nejvyššího soudu, vedené pod sp. zn. 3 Tdo 1053/2010, či rozhodnutí Nejvyššího soudu vedené pod sp. zn. 8 Tdo 167/2010, nebo rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vedené pod sp. zn. 1 AS 22/2012-55 a 9 As 67/2010.
5. Z uvedené judikatury podle dovolatele vyplývá, jakým způsobem je nutné pohlížet na skutek z procesního hlediska. Tento názor zastávaný praxí nebyl podle obviněného v jeho případě respektován, či jak plyne z bodu 9 odůvodnění napadeného rozhodnutí, došlo na straně soudu druhého stupně k záměně obsahu pojmů „jednání“ a „skutek“ v právním smyslu. Upozorňuje na skutečnost, že to byl právě odvolací soud, který v rozhodnutí ze dne 16. 3. 2022 vypustil z popisu skutku právě tu část ohledně nedání znamení o změně směru jízdy, neboť toto jeho jednání podle jeho závěru nijak nesouviselo s žalovaným skutkem a nemělo žádný vliv na průběh skutkového děje. Vyslovuje přesvědčení, že skutek, který byl napadeným usnesením postoupen k projednání jako přestupek, není skutek, pro který byl obviněn a pro který byla podána obžaloba. Je toho názoru, že totožnost skutku je nutno posuzovat i v případě, že soud zamýšlí věc postoupit k vyřízení jako přestupek, kdy soud již v době vydání rozhodnutí musí vědět, který přestupek (resp. jaká skutková podstata přestupku) měl být daným skutkem naplněn.
6. Následně rozebírá, co se myslí skutkem a odkazuje na rozhodnutí velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Zolotukhin proti Rusku, dále také na rozhodnutí Nejvyššího soudu vedené pod sp. zn. 8 Tdo 167/2010. Dovolatel také předestírá, kdy bude podle jeho názoru totožnost skutku zachována.
7. Obviněný připouští, že v dané věci se sice skutkové okolnosti týkají stejné osoby, nejsou však neoddělitelně spjaty v čase a místě a příčina a následek jsou zcela rozdílné. Jak vyplynulo z provedeného dokazování, to že nedal blinkr, nemělo vůbec žádný vliv na nehodový děj. Zdůrazňuje, že byl trestně stíhán pro nedbalostní ublížení na zdraví podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, nikoli §147 odst. 2 tr. zákoníku. Tedy nebylo mu kladeno za vinu, že by porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona. Příčina skutku spočívala v nedbalostním jednání a následkem bylo ublížení na zdraví. Oproti tomu postoupen k projednání jako přestupek byl skutek, jehož příčina spočívala v jiném porušení či nesplnění povinnosti stanovené v hlavě II zákona o silničním provozu a následkem je toliko porušení zákonné úpravy. Ačkoli jak žalovaný trestný čin, tak i přestupek, pro který byla věc postoupena k projednání Magistrátu města Ústí nad Labem, se měly stát současně – nejde o totožné skutky, mají zcela odlišná jednání i následky a řízení o nich měla být vedena odděleně.
8. Dovolatel také uvádí, že jeho případ je nutno odlišit od případu projednávaného např. ve věci vedené pod sp. zn. 1 As 22/2012, či 3 Tdo 1053/2010. Je toho názoru, že odvolací soud nesprávně právně vyhodnotil otázku zachování jednoty skutku. Ačkoli slovní popis skutků (trestného činu i přestupku) je podobný, toto bylo způsobeno zejména tím, že jak státní zástupce, tak soudy do popisu skutku nesprávně zařadily i skutečnosti, které ve skutkové větě neměly být a nebyly důležité z hlediska popisu skutku. V jeho případě „slouží“ pouze k tomu, aby byla dovozena totožnost skutku, která však nebyla dána.
9. Závěrem tak dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a aby věc postoupil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 30. 5. 2023, sp. zn. 1 NZO 408/2023, hned v úvodu poukazuje na to, že obviněný bohužel končí svoji argumentaci bez toho, aby výslovně uvedl, jaká rozhodnutí by měla být podle jeho názoru správně vydána. Pouze z kontextu celého podání je zřejmé, že dovolatel na jedné straně souhlasí s předchozím zprošťujícím rozsudkem nalézacího soudu a na druhé straně nesouhlasí s tím, že zprošťující rozsudek byl odvolacím soudem zrušen a jeho věc byla nakonec postoupena k projednání přestupku.
11. Přesto státní zástupce nicméně souhlasí se základem argumentace obviněného, že způsobení dopravní nehody a nedání znamení o změně směru jízdy byly dva samostatné skutky, o nichž mělo být rozhodnuto samostatně v samostatných řízeních. Samostatnými řízeními míní státní zástupce řízení trestní ohledně způsobené dopravní nehody a řízení přestupkové ohledně nedání znamení o změně směru jízdy.
12. Podle státního zástupce je judikatura zmíněná dovolatelem přiléhavá k jeho argumentaci. Je z ní patrno zejména i to, že pokud konkrétní jednání přestalo být příčinou trestně relevantního následku, nelze je již považovat za součást původního skutku. K tomu odkazuje na bod 24 odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2012, č. j. 1 As 22/2012-55, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2010, č. j. 3 Tdo 1053/2010-21. Následně státní zástupce poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 6 Tdo 1003/2022, kdy konkrétně odkazuje na bod 21–28 tohoto rozhodnutí.
13. Státní zástupce uvádí, že pokud je věc dovolatele posouzena z uvedených hledisek, je zřejmé, že v průběhu trestního řízení bylo záhy patrno, že nedání znamení o změně směru jízdy nemohlo mít žádný význam pro průběh nehodového děje a nemohlo se tedy nijak podílet na zjištěném následku. Nemohlo být jeho příčinou. Konstatuje, že jednání, které není kauzální pro daný následek je samostatným skutkem. Uvádí, že nedání znamení o změně směru jízdy ani nebylo popsáno v usnesení o zahájení trestného stíhání. Bylo však obsaženo v obžalobě. Z toho dovozuje, že nalézací soud, který znovu rozhodoval o podané obžalobě, měl vedle zprošťujícího výroku o skutku spočívajícím ve způsobení předmětné dopravní nehody (skutek A), samostatným výrokem rozhodnout o postoupení nedání znamení o změně směru jízdy (skutek B) k projednání přestupku. Pokud by ovšem vůbec považoval skutek B za předmět daného trestního stíhání.
14. Státní zástupce se domnívá, že odvolací soud si byl vědom toho, že bez příčinného vztahu mezi konkrétním jednáním a daným následkem nemůže být konkrétní jednání součástí stejného skutku. Přesto se touto zásadou ve svém rozhodnutí neřídil a nedání znamení o změně směru jízdy považoval za jednání, které je součástí skutku A. Ve skutečnosti bylo nedání onoho znamení samostatným skutkem B. Odvolací soud přesto zrušil zprošťující výrok o skutku A a poté rozhodl pouze o postoupení skutku B. Odvolací soud si patrně byl vědom toho, že po zrušení rozsudku je třeba nějak naložit se skutkem A. Spokojil se ovšem jen s tím, že skutek A ve výroku o postoupení věci ledabyle zmínil jako pouhé pozadí celé věci.
15. Postup odvolacího soudu má podle státního zástupce i praktický dopad. Pokud bude takový výrok posuzovat příslušný magistrátní úředník, může váhat, o čem vlastně v přestupkovém řízení rozhoduje. Zda jen o nedání znamení o změně směru jízdy (skutek B) nebo i o způsobení dopravní nehody, o níž vlastně dosud žádné pravomocné rozhodnutí neexistuje (skutek A) a s níž nedání znamení o změně směru jízdu nijak nesouvisí.
16. Z pohledu dovolacích důvodů považuje státní zástupce za podstatné, že shora popsaným způsobem zůstala obžaloba ve své rozhodující části nevyčerpána. Dosud nebylo rozhodnuto o skutku A, když odvolací soud po zrušení zprošťujícího rozsudku nerozhodl o skutku spočívajícím ve způsobení dopravní nehody. V jeho rozhodnutí tento výrok chybí, což odpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Na druhé straně nemá státní zástupce za to, že by snad odvolací soud dovolatelovo nedání znamení o změně směru jízdy postoupil nedůvodně nebo je nesprávně právně posoudil. To, že se nejedná o trestný čin, je posouzení správné. Stejně tak jednal odvolací soud správně, pokud takovou věc postoupil k projednání přestupku (s výhradou otázky, zda v mezidobí nedošlo k promlčení přestupku).
17. Státní zástupce má taktéž za to, že z obsahu dovolání je možno dovodit, že dovolatel skutečně postrádá onen zprošťující výrok k podstatě jeho jednání. Vzhledem k tomu, že podle judikatury Ústavního soudu je podstatný obsah, a nikoliv forma dovolání, nemá státní zástupce za to, že by dovolání bylo shora uvedeným výkladem nepřípustně doplňováno. Považuje za vhodné, aby bylo o podstatě věci znovu rozhodnuto a aby tak byl nastolen nesporný procesní stav. Nejlépe pokud by odvolací soud sám rozhodl o celé obžalobě tak, že by skutky A a B co do jejich popisu jednoznačně rozdělil a rozhodl o nich samostatnými výroky (skutek A zprostil a skutek B postoupil, pokud nedošlo k jeho promlčení). Uzavírá, že jak zprošťující rozsudek nalézacího soudu, tak i dovoláním napadené usnesení soudu odvolacího, směšují dva samostatné skutky a snaží se o nich rozhodnout jedním výrokem, což není možné.
18. Závěrem vyjádření státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení odvolacího soudu zrušil, a aby podle §265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil veškerá rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále aby podle §265l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Z hlediska §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí stání zástupce s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
20. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným, naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
21. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
22. Nejvyšší soud připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
23. Z podaného dovolání obviněného je patrné, že v něm výslovně uplatňuje dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. f) a h) tr. ř. Nejvyšší soud musí souhlasit se státním zástupcem, že i přes to, že dovolatel neoznačuje důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., je z obsahu dovolání patrné, že tohoto se fakticky nepřímo domáhá. Proto Nejvyšší soud z obsahu podání obviněného vyvodil, že uplatňuje dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. f), h) a l) tr. ř.
24. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. spočívá v okolnosti, že nebyly splněny zákonné podmínky k tomu, aby soud učinil některé z rozhodnutí uvedených v §265a odst. 2 písm. c), d), f) a g), kterým soud přesto rozhodl. Dovolacím důvodem je tedy namítána nesprávnost buď rozhodnutí o postoupení věci jinému orgánu, rozhodnutí o zastavení trestního stíhání, rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání, rozhodnutí o schválení narovnání, aniž by byly splněny zákonné podmínky pro takové rozhodnutí.
25. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
26. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
27. Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Chybějícím výrokem se rozumí výrok, který nebyl učiněn, ač pro něj zpravidla k návrhu některé ze stran byly splněny zákonem stanovené podmínky, např. výrok o ochranném opatření k návrhu státního zástupce nebo výrok o náhradě majetkové škody, nemajetkové újmy nebo o vydání bezdůvodného obohacení na základě řádně a včas uplatněného nároku poškozeným; chybějícím výrokem však není další trest, kterým soud prvního stupně neuložil např. trest zákazu činnosti, vyhoštění atd. vedle jiného uloženého trestu, např. odnětí svobody. Neúplným výrokem se např. v případě uložení trestu odnětí svobody rozumí neuvedení způsobu jeho výkonu. Obdobně je tomu tak v případě uložení peněžitého trestu a absence uvedení náhradního trestu odnětí svobody. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nespadá chybějící či neúplné odůvodnění (srov. §265a odst. 4) třebaže činí rozhodnutí nepřezkoumatelným, pokud v něm nechybí žádný výrok ani není neúplný. K naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nepostačuje ani skutečnost, že jeden z výroků napadeného rozhodnutí je vadný, např. pokud je ve výroku o vině uvedena nesprávná doba spáchání skutku. Tuto vadu nelze namítnout ani v rámci jiného dovolacího důvodu uvedeného v §265b tr. ř., lze ji však napravit prostřednictvím stížnosti pro porušení zákona (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1620/2005).
28. Na základě výše zmíněných východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Námitky obviněného směřovaly primárně do nesprávného vyhodnocení zachování jednoty skutku, z čehož obviněný dovozuje naplnění zvolených dovolacích důvodů. Vyjadřuje přesvědčení, že součástí skutku, o kterém byly oprávněny soudy nižších stupňů rozhodnout, není jednání, které již bylo odvolacím soudem v přechozím řízení ze skutku vyloučeno jako součást skutku, kterým se měl dopustit jednání naplňujícího znaky přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku. Fakticky je dovolatel toho názoru, že v předmětné věci se jednalo o dva samostatné skutky a že tedy nebyly splněny zákonné podmínky pro postoupení případného přestupkového jednání jinému orgánu, čímž došlo k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. Současně (byť nikoliv explicitně) namítá porušení zákazu reformationis in peius Předmětná námitka ovšem nepochybně souvisí s naplněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť otázka postoupení věci má souvislost s tím, zda skutek, který byl postoupen, bylo možno vůbec postoupit v rámci dané trestní věci a pokud ani za jakých předpokladů. Současně je námitka stran porušení zásady reformationis in peius podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., bez ohledu na skutečnost, že se primárně jedná o procesní zásadu, nikoliv hmotněprávní. Je tomu tak proto, že její uplatnění může mít hmotněprávní důsledky (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2022, sp. zn. 4 Tdo 786/2022, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1056/2022).
29. Nejvyšší soud musí z pohledu zvolené dovolací argumentace nejprve poukázat na skutečnost, že v dané věci není pochyb o tom, že okolnost, že obviněný nedal znamení o změně směru jízdy (§21 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., zákona o silničním provozu) byla výslovně uvedena jak v popisu skutku v obžalobě, tak ve skutkových zjištěních původního odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu ze dne 20. 10. 2021, sp. zn. 5 T 59/2021. Popis skutku z obžaloby použil nalézací soud i v novém rozsudku (po zrušení původního odsuzujícího rozsudku usnesením Nejvyššího soudu, sp. zn. 4 Tdo 685/2022). Takový postup byl správný, když soud zprošťuje podle §226 tr. ř. obviněného pro skutek uvedený v obžalobě, popř. návrhu na potrestání. Nicméně je nutno zdůraznit, že sám odvolací soud ve svém původním rozsudku ze dne 16. 3. 2022, sp. zn. 6 To 43/2022, před prvním zásahem Nejvyššího soudu usnesením ze dne 17. 8. 2022, sp. zn. 4 Tdo 685/2022, vypustil ze skutkových zjištění porušení ustanovení §21 odst. 1 zákona o silničním provozu obviněným, tedy nedání znamení o změně směru jízdy. Odvolací soud v bodě 12 svého původního rozsudku konkrétně uvedl, že musel upřesnit popis skutku tak, aby zcela odpovídal provedenému dokazování a současně neobsahoval okolnosti nemající vliv na naplnění skutkové podstaty předmětného přečinu obviněným. Z tohoto důvodu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně a ve prospěch obviněného upravil skutkový děj tak, aby již neobsahoval porušení ustanovení §5 odst. 1 písm. b) a §21 odst. 1 zákona o silničním provozu. Důvodem tohoto postupu odvolacího soudu byla skutečnost, že podle jeho názoru nemělo nedání o změně směru jízdy jakýkoliv vliv na skutek, pro který byl uznán obviněný vinným. Jinak vyjádřeno, porušení §21 odst. 1 zákona o silničním provozu nemělo žádný význam z hlediska naplnění skutkové podstaty přečinu podle §147 odst. 1 tr. zákoníku. Tedy, nemělo žádný vliv na vznik trestněprávního následku (způsobení těžké újmy na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku), na zvolenou právní kvalifikaci ani na výroky navazující. Jelikož odvolací soud rozhodoval rozsudkem ze dne 16. 3. 2022, sp. zn. 4 To 43/2022, toliko na podkladě odvolání obviněného, tak tímto rozhodnutím nepochybně vymezil skutek, o kterém mohlo být rozhodováno v následujícím řízení po zrušení věci dovolacím soudem bez ohledu na podanou obžalobu.
30. Na uvedenou skutečnost reagoval i sám odvolací soud ve svém novém (současným dovoláním napadeném) rozhodnutí (viz bod 5 napadeného usnesení ze dne 5. 4. 2023, sp. zn. 6 To 66/2023). Následně v bodě 7 svého rozhodnutí ovšem uvedl, že v projednávané věci nebylo namístě zproštění obviněného obžaloby, když z provedeného dokazování bylo zjištěno, že v čase a místě blízkém nehodovému ději, ve kterém nebylo nalézacím soudem spatřeno spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku ze strany obviněného, s čímž se odvolací soud ztotožnil , nedal obviněný znamení o změně směru jízdy vpravo. Toto vyhodnotil odvolací soud jako jednání v rozporu s ustanovením §21 odst. 1 zákona o silničním provozu. Odvolací soud tak konstatoval, že pokud v projednávané věci absentuje možnost dovození trestní odpovědnosti jednání obviněného v rámci řízení vedeného podle trestního řádu, pak další posouzení případné protiprávnosti již spadá do kompetence nikoli soudu, nýbrž správního orgánu. V bodě 9 pak doplnil, že na tomto nemění nic ani to, že ve svém předchozím rozsudku ze dne 16. 3. 2022, sp. zn. 6 To 43/2022, byla tato část jednání obviněného vypuštěna.
31. Podle Nejvyššího soudu tímto postupem však odvolací soud popřel své původní úvahy o nutnosti vyčlenit okolnost, že obviněný nedal znamení o změně směru jízdy, ze souzeného skutku, jelikož „bylo nezbytné … upřesnit popis skutku tak, aby …neobsahoval okolnosti nemající vliv na naplnění skutkové podstaty předmětného přečinu…“. Je třeba akcentovat, že z provedeného dokazování je zřejmé, že skutečnost, zda obviněný dal či nedal znamení o změně směru jízdy, neměla na předmětnou nehodu žádný vliv, tedy nebyla příčinou, popř. jednou z příčin vzniku předmětné dopravní nehody a způsobeného následku spočívajícím v ublížení na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 tr. zákoníku. S tímto závěrem souvisí otázka, zda mohlo být porušení ustanovení §21 odst. 1 zákona o silničním provozu postoupeno příslušnému správnímu úřadu s tím, že by se mohlo jednat o přestupek . V této souvislosti lze odkázat na judikaturu zmíněnou ve vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, ale i judikaturu zmíněnou samotným dovolatelem, zejména na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1053/2010, ze kterého plyne, že o týž skutek může jít jen tam, kde je jednání alespoň částečně nezbytné (kauzální) ke způsobení trestněprávně významného následku. Zjednodušeně řečeno, aby se jednalo o jeden skutek, musela by mít skutečnost, že obviněný nedal znamení o změně směru jízdy vliv na trestněprávní následek. Zde je ovšem třeba akcentovat, že podle odvolacího soudu (viz rozsudek ze dne 16. 3. 2022, sp. zn. 6 To 43/2022) nedání znamení o směru jízdy nemělo absolutně žádný vliv na vznik tvrzeného trestněprávního následku.
32. Obecně lze mít za to, že popis obžaloby obsahoval dva (byť místně a časově blízké) skutky, o kterých mohl soud teoreticky rozhodnout v samostatných výrocích tak, jak uvádí státní zástupce ve svém vyjádření. Tedy samostatným výrokem mohl soud rozhodnout o zproštění obviněného v té části obžaloby týkající se předmětné dopravní nehody. Současně samostatným výrokem mohl soud rozhodnout o postoupení skutku spočívajícím v možném porušení §21 odst. 1 zákona o silničním provozu příslušnému správním orgánu. Nicméně pouze v případě, pokud nedošlo k jeho promlčení (viz rozsudek Nejvyššího soudu Slovenské socialistické republiky ze dne 27. 9. 1979, sp. zn. 4 Tz 65/79, či usnesení Nejvyššího soud ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 8 Tdo 157/2009).
33. Zde je však namístě připomenout, že v původním řízení, si podal proti již zmíněnému prvnímu odsuzujícímu rozsudku odvolacího soudu ze dne 16. 3. 2022, sp. zn. 6 To 43/2022, dovolání pouze obviněný. Pokud následně došlo ve věci k zásahu Nejvyššího soudu, který rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil, musí poté soudy pečlivě postupovat v intencích zásady zákazu reformationis in peius . Předmětný zákaz předně brání zhoršení výroku v neprospěch obviněného, pokud je opravné řízení vedeno výlučně z podnětu jím podaného opravného prostředku [srov. nález sp. zn. I. ÚS 1947/07 ze dne 5. 9. 2007 (N 135/46 SbNU 271)]. V neprospěch obviněného je rozhodnutí měněno, dojde-li k jakékoli změně a v kterémkoli výroku rozsudku, jenž se přímo dotýká obviněného, a v tom směru, že zhoršuje jeho postavení. Zákaz reformationis in peius se vztahuje prakticky na všechny součásti všech výroků rozhodnutí [srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 5 Tdo 741/2013 (publ. jako Rt 44/2014 SbSRS)].
34. Postupem odvolacího (ale i nalézacího) soudu, se stala předmětem trestního řízení i okolnost, kterou odvolací soud již v předcházejícím řízení zcela vyloučil ze skutkových zjištění (viz rozsudek soudu druhého stupně ze dne 16. 3. 2022, sp. zn. 6 To 43/2022). Lze mít za to, že za dané situace nemohl odvolací soud následně po zrušení věci Nejvyšším soudem na základě dovolání obviněného rozhodnout tak, že postupuje tu část jednání, která již nebyla vyjádřena v odsuzujícím rozsudku odvolacího soudu ze dne 16. 3. 2022, sp. zn. 6 To 43/2022, byť musel v případě zprošťujícího rozsudku vycházet z podané obžaloby, správnímu orgánu, jelikož by toto jednání mohlo být podle jeho názoru posouzeno jako přestupek. Takový postup fakticky znamenal porušení zákazu reformationis in peius minimálně co do stavení promlčecí doby případného přestupku a došlo tak ke zhoršení postavení obviněného.
35. Jinak vyjádřeno, pokud státní zástupce v rámci odvolacího řízení, již netrval na části odvolání, která se zabývala případným provedením vyšetřovacího pokusu a nadále pouze namítal, že mělo být rozhodnuto o postoupení skutku příslušenému správnímu orgánu k projednání přestupku (bod 2 usnesení odvolacího soudu) a současně odvolací soud souhlasil s nalézacím soudem, že je sice prokázané, že se nehoda stala, ale tuto nelze posoudit jako trestný čin, měl odvolací soud při posuzování důvodnosti odvolání státního zástupce vzít v úvahu, že ve svém předchozím rozhodnutí postavil na jisto, že předmětná okolnost, že dovolatel nedal znamení o změně směru jízdy, není ani jednou z příčin vzniku trestněprávního následku, přičemž i v tomto směru upravil skutková zjištění, a to toliko na podkladě odvolání obviněného. Tuto okolnost měl odvolací soud vzít v úvahu při posuzování toho, zda lze za dané nastínění situace vůbec rozhodnout o postoupení věci jako přestupku bez ohledu na skutečnost, že obviněný musel být v případě podané obžaloby zproštěn pro skutek uvedený v obžalobě. Odvolací soud měl tedy vzít v úvahu, že v případě podané obžaloby se jednalo o dva odlišné skutky, když jeden skutek se týkal jednání, které by mohlo být posouzeno jako přestupek a další skutek se vztahoval k jednání, které bylo nezbytné k způsobení případného trestněprávního následku. Vzhledem k situaci , která nastala po vydání rozsudku odvolacího soudu ze dne 16. 3. 2022, sp. zn. 6 To 43/2022 (pravomocný rozsudek byl zrušen na základě obviněným podaného dovolání), není pochyb o tom, že po vrácení věci dovolacím soudem mohl být předmětem trestního řízení jen skutek, kterým byl obviněný uznán vinným v původním řízení a který obsahoval jednání obviněného, které bylo alespoň částečně nezbytné (kauzální) k případnému způsobení trestněprávně významného následku. Z hlediska tohoto požadavku ovšem porušení ustanovení §21 odst. 1 zákona o silničním provozu (ze strany obviněného) bylo zcela bez významu. Postupem odvolacího soudu tak byla porušena zásada zákazu reformationis in peius , jelikož postoupil odvolací soud skutek, který nebyl vzhledem k jeho předchozímu zásahu do skutkových zjištění předmětem daného trestního řízení, čímž došlo k naplnění dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. Současně byl i fakticky jistým způsobem naplněn také dovolací důvod §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., když (jak poukazuje státní zástupce ve svém vyjádření) napadeným rozhodnutím odvolacího soudu nebylo de facto rozhodnuto o skutku spočívajícím v předmětné dopravní nehodě.
36. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud shledal podané dovolání obviněného důvodné, zrušil podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. napadené usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu, jakož i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. bylo tomuto soudu přikázáno, aby věc znovu projednal a rozhodl, když naznačené pochybení může napravit odvolací soud.
37. Věc se tak vrátí do stadia, kdy odvolací soud bude muset znovu projednat věc obviněného a musí ve věci znovu rozhodnout. V novém řízení je povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 7. 2023
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu