ECLI:CZ:NS:2023:4.TDO.626.2023.1
sp. zn. 4 Tdo 626/2023-778
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 7. 2023 o dovolání obviněného J. N. , nar. XY, bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2023 č. j. 5 To 59/2023-731, v trestní věci vedené Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 2 T 104/2019, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2023 č. j. 5 To 59/2023-731, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 12. 2022 č. j. 2 T 104/2019-704.
Podle §265k odst. 2 věty druhé tr. ř. se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 4 přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 12. 2022 č. j. 2 T 104/2019-704 byl obviněný J. N. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že
v období od 23. 11. 2015 do 4. 5. 2016 na různých místech v XY, zejména na pobočce společnosti n. m. v XY, ul. XY, na základě smlouvy o obchodním zastoupení, kterou dne 13. 7. 2015 uzavřel jako jediný jednatel společnosti n. m., IČO: XY, s poškozenou společností Slavia pojišťovna a.s., IČO: 60197501, vyvíjel jménem společnosti n. m. zprostředkovatelskou činnost v pojišťovnictví ve prospěch poškozené pojišťovny a uzavřel se zájemci o pojištění celkem 61 pojistných smluv, a to smlouvy č. 1260042393, 1260042394, 1260039988, 1260039966, 1260039969, 1260037751, 1310005382, 1260037750, 1260037753, 1260037752, 1310005680, 1260039996, 1310005681, 1260039997, 1260039998, 1310005685, 1310005684, 1310005683, 1310006320, 1310006319, 1260039993, 1310003811, 1310006323, 1310006322, 1310006326, 1310006389, 1310006391, 1310006390, 1310006394, 1310006392, 1310006395, 1310006396, 1310006397, 1310006622, 1310006621, 1310006624, 1310006623, 1310006626, 1310003808, 1310006755, 1310006754, 1310006847, 1310006850, 1310006849, 1310006848, 1310006851, 1310003812, 1310003824, 1310007022, 1310006854, 1310003832, 1310003814, 1310003821, 1310003836, 1310007026, 1310007025, 1310007111, 1310007110, 1310003818, 1310003815 a 1310003813, u kterých inkasoval od pojištěných v hotovosti smluvní pojistné, jež byl následně povinen odvést poškozené pojišťovně do 1 měsíce od data splatnosti anebo od zaplacení pojistného, což však ani přes upomínky ze strany poškozené neučinil, a takto vybrané finanční prostředky si ponechal pro vlastní potřebu, čímž poškozené společnosti Slavia pojišťovna a.s. způsobil škodu ve výši 581.427 Kč .
2. Za to mu byl podle §206 odst. 3 tr. zákoníku za použití §67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest 20 denních sazeb ve výši 1.500 Kč, tedy v celkové výměře 30.000 Kč. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu funkce statutárního orgánu obchodní společností v trvání 24 měsíců.
3. Obviněný podal proti shora uvedenému rozsudku odvolání, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 3. 2023 č. j. 5 To 59/2023-731 podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Uvedené usnesení Městského soudu v Praze napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce dovoláním, neboť má za to, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jsou tedy naplněny dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
5. Obviněný v rámci svého mimořádného opravného prostředku nejprve požádal o odklad vykonatelnosti rozsudku ve vztahu k výkonu trestu zákazu činnosti s tím, že působit ve funkci jednatele je s ohledem na jeho věk jediná možnost, jak si v důchodu přilepšit. Zároveň řízení trpí závažnými vadami a i v případě úspěchu nebude pro něj mít toto reálný význam, neboť velkou část trestu již bude mít vykonánu. Následně obviněný stručně shrnul podstatu jemu vytýkaného jednání i stěžejní body vlastní obhajoby a poukázal na skutečnost, že se jedná o opakované rozhodnutí soudu prvého stupně. Odůvodnění rozsudku nalézacího soudu je přepisem argumentů předcházejícího zrušujícího rozhodnutí odvolacího soudu. Obviněný však namítl, že skutková zjištění, k nimž nalézací soud po tzv. „soudním ping pongu“ vázán instrukcemi odvolacího soudu dospěl, jsou v rozporu s obsahem provedených důkazů a zcela nedůvodně nebyly provedeny navrhované podstatné důkazy. Za zásadní označil otázku, zda se svěřené finanční prostředky dostaly do jeho moci, neboť se v průběhu řízení konstantně hájil tím, že prostředky vůbec neobdržel, ačkoliv vystavil příjmový doklad, neboť takové bylo specifikum daného segmentu trhu pojišťování cizinců. Nejčastější způsob uzavírání tohoto typu smluv byl přes tzv. dokumentčíky, což byli rodilí mluvčí, kteří zajišťovali pojistky pro své klienty a za to obdrželi od obžalovaného část provize. Ne každý zájemce o pojištění měl ovšem potřebné peněžní prostředky k dispozici nebo finanční prostředky neodešly od dokumentčíka. Provize ovšem byly natolik lukrativní, že obviněný toleroval zpožďování plateb. Tato situace se mu bohužel vymkla z rukou a opožděné platby přerostly natolik, že je již nebyl schopen sanovat ze svých prostředků. Obviněný vytkl soudu, že neuvěřil jeho verzi o dokumentčících, ačkoliv jejich role je pro posouzení věci klíčová. Ačkoliv se dovolateli podařil zajistit výslech pouze jednoho z těchto svých spolupracovníků, jejich existenci a vliv na v daném podnikání byl prokázán výslechem svědka M. i svědka V. V jiném řízení, na které obviněný taktéž odkazoval (vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 9 To 47/2017) pak obdobně vypovídal svědek B. Tato verze nebyla konečně vyvrácena ani výpovědí svědkyň B. a K., neboť tyto byly dotazovány, zda na pobočce někdo pracoval, což odpovídá pravdě, neboť dokumentčíci nebyly zaměstnanci obviněného. Naopak svědkyně B. potvrdila, že většina klientů chodila do kanceláře v doprovodu rodilých mluvčích. Co se pak týče námitky nedůvodného neprovedení navrhovaných podstatných důkazů, a to výslechu reprezentativního vzorku pojištěných cizinců, jedná se o jedinou možnost, jak prokázat verzi obviněného, neboť sám neznal celá jména svých spolupracovníků a nemohl je proto soudu předložit, případně by tito byli již nedohledatelní. V průběhu řízení byli vyslechnuti pouze čtyři klienti a důkazní hodnota jejich výslechů je diskutabilní. Z žádné výpovědi totiž nelze dovodit, že by svědci svěřili finanční prostředky obžalovanému – svědkyně S. uvedla, že platila ženě, což ovšem odmítly obě spolupracovnice B. a K.; svědek R. si nebyl jist, s kým pojištění sjednával a k podpisu na pokladním dokladu uvedl, že není jeho; svědek S. se k osobě, které platil nevyjádřil, avšak obviněného vůbec neznal. Z těchto výpovědí nelze dovodit, že by svěřili své finanční prostředky právě dovolateli. V této souvislosti pak obviněný opětovně připomněl typově totožnou kauzu vedenou u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 9 To 47/2017, kde naopak byla konstatována nutnost výslechu reprezentativního vzorku klientů, aby byl prokázán průběh výběru pojistného. Obviněný zdůraznil, že je mu vytýkáno, že neprokázal svá tvrzení, přičemž jsou to ovšem orgány činné v trestním řízení, jejichž povinností je prokázat závadné jednání. S ohledem na obhajobu obviněného nepostačuje pro závěr o vině existence pojistné smlouvy a daňového dokladu, ale je nutná praktická jistota, že finanční prostředky byly obviněnému svěřeny a ten s nimi naložil jiným než sjednaným způsobem. Dovolatel konstatoval, že nebylo prokázáno, že to byl on, kdo se dopustil trestného činu a je tedy toho názoru, že je nutno aplikovat zásadu in dubio pro reo, k čemuž uvedl citaci nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. III. ÚS 533/05. Závěrem tedy navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil uvedené rozsudky v napadených výrocích a přikázal nižším soudům, aby věc nově projednaly a rozhodly, případně aby dovolací soud sám rozhodl a zprostil obviněného obžaloby.
6. K podanému dovolání zaslala své vyjádření státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství – §265h odst. 2 tr. ř. (dále jen „státní zástupkyně“). Po stručné rekapitulaci řízení a stěžejních dovolatelových námitek konstatovala, že dovolatel zpochybňuje míru důkazní podloženosti závěru o tom, že se dopustil přisouzeného skutku. Striktní odmítnutí dostatečného rozsahu opatřeného důkazního stavu věci podle názoru státní zástupkyně nekoresponduje s náležitým odůvodněním namítané vady, která by umožňovala zásah do skutkových zjištění. Námitka opomenutých důkazů je pouze vyjádřením nesouhlasu se zamítnutím důkazních návrhů dovolatele, s čímž se ovšem státní zástupkyně nemohla ztotožnit. Dále poukázala na skutečnost, že obviněný nebyl schopen své spolupracovníky, tzv. dokumentčíky identifikovat a současně vyjádřila podiv nad takto vedeným obchodním modelem, kdy dovolatel nikterak nepředcházel úniku inkasovaného pojistného například složením kauce. Zároveň je toho názoru, že v případě, že by dokumentčíci existovali, jistě by se o nich dozvěděli svědci D. N. a J. V. V této souvislosti poukázala i na skutečnost, že o spolupráci s takovými osobami nevěděly ani kolegyně obviněného, jelikož svědkyně B. zmínila pouze doprovod cizinců rodilým mluvčím, aniž by bylo možno tyto osoby dávat do souvislosti s asistenty obviněného. Konečně pak zdůraznila, že z 61 pojistných smluv zmiňovaných obžalobou a v odsuzujícím rozsudku, jich bylo 37 sepsáno elektronicky, tedy v kanceláři obviněného a dalších 24 ručně, avšak jejich podoba nevypovídá o tom, že by byly sepsány mimo kancelář. Obhajoba obviněného o možnosti uzavírání smluv mimo pobočku elektronicky byla těžko uvěřitelná s ohledem na nutnost technického vybavení dokumentčíků. Závěrem pak státní zástupkyně k procesu dokazování připomněla a citovala usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014 sp. zn. 8 Tdo 426/2014. K dovolacímu důvodu nesprávného právního posouzení podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvedla, že tento byl uplatněn pouze formálně, bez bližšího odůvodnění. S ohledem na vše shora uvedené tak navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného J. N. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
7. Obviněný J. N. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým byl zamítnut řádný opravný prostředek proti odsuzujícímu rozsudku.
8. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opřel, lze podřadit pod dovolací důvody, na které odkázal. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 tr. ř.).
9. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , ve znění účinném od 1. 1. 2022, explicitně postihuje situace, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Daný dovolací důvod tedy cílí na závažné procesní vady, jež v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Z dikce tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy opomenutých důkazů, důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně druhé. Předpokladem relevantního uplatnění daného dovolacího důvodu je však zároveň zjištění, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro skutkové závěry soudů a tím i pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání. To současně znamená, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, nebyl do trestního řádu zaveden proto, aby se jím dovolatel zaštiťoval v naději, že neustálým opakováním verze svojí obhajoby dosáhne u Nejvyššího soudu přehodnocení provedených důkazů a změny učiněných skutkových zjištění, když v předchozím řízení k hodnocení těchto důkazů ze strany soudů nižších stupňů došlo za dodržení zásad vyplývajících z ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a jimi zjištěný skutkový stav respektoval požadavky zakotvené v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. V uvedené souvislosti je proto třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud jako soud dovolací se rozhodně od 1. 1. 2022 nestal odvolacím soudem č. 2.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , ve znění účinném od 1. 1. 2022, je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že předmětný dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na něj se naopak nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je zde při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
10. Ačkoliv obviněný J. N. formálně vymezil limity dovolacího přezkumu označením dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., veškeré jím uvedené námitky napadaly výlučně skutková zjištění a v důsledku toho je bylo možné podřadit toliko pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Na druhou stranu ovšem z jeho argumentace vyplynulo, že uplatněné výtky směřovaly i vůči závěrům Obvodního soudu pro Prahu 4, jakožto nalézacího soudu, ačkoliv formálně napadaly rozsudek Městského soudu v Praze, jakožto soudu odvolacího. Takto formulované námitky by správně měly být uplatněny pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. , ve znění účinném od 1. 1. 2022, totiž dopadá na případy, kdy došlo buď k zamítnutí anebo k odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, anebo byl řádný opravný prostředek zamítnut, ačkoliv již předcházející řízení bylo zatíženo některou z vad předpokládaných v ustanoveních §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Procesní situaci v nyní projednávané věci odpovídala druhá alternativa, neboť odvolací soud řádný opravný prostředek obviněného zamítl, avšak ten setrval na názoru, že tak učinit neměl, když řízení předcházející napadenému rozhodnutí soudu druhého stupně bylo zatíženo vadami podřaditelnými pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. I přes toto formální pochybení Nejvyšší soud námitky obviněného prověřil a dospěl k níže uvedeným závěrům.
11. Po prostudování předloženého spisového materiálu Nejvyšší soud konstatoval, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jakož odsuzující rozsudek nalézacího soudu (dále jen „napadená rozhodnutí“) trpí vadami skutkových zjištění, pro něž nemohou v dovolacím přezkumu obstát, neboť v daném případě nebylo nade vší pochybnost prokázáno, že si obviněný přisvojil jemu svěřené platby pojistného, respektive jsou zde dány pochybnosti stran toho, zda se tyto finanční prostředky dostaly do jeho moci. Přitom se jedná o stěžejní znak skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku.
12. Dovolateli je kladeno za vinu, zjednodušeně řečeno to, že si ponechával platby pojistného inkasované od klientů, ačkoliv byl povinen je předat pojišťovně. Naproti tomu obviněný založil svoji obhajobu na tom, že pojistné smlouvy byly sice formálně uzavírány skrze něj jako zprostředkovatele (viz podpisy na pojistných smlouvách a příjmových dokladech), avšak fakticky se tak dělo prostřednictvím spolupracujících osob, nejčastěji rodilých mluvčích tzv. dokumentčíků. Tito sjednávali pojistné smlouvy a inkasovali i platby pojistného, které následně měli předat obviněnému, což se však v případě smluv uvedených ve skutkové větě rozsudku nestalo. Obviněný tak předmětné finanční prostředky nikdy neměl ve své fyzické dispozici a nemohl si je proto přisvojit. Základní otázkou, kterou bylo třeba posoudit a která prostupuje celou dovolací argumentací obviněného tedy je, zda to byl obviněný, kdo v inkriminovaných případech pojistné skutečně inkasoval, či zda měl spolupracující osoby, které za něj pojistné vybíraly a zda se v konečném výsledku dostalo do jeho výlučné dispozice. Právě toto zjištění je nutné pro posouzení základních znaků přisouzené skutkové podstaty, neboť pro spáchání trestného činu zpronevěry je třeba prokázat, že se věc (v tomto případě peníze) dostala do faktické moci pachatele (viz. blíže (ŠÁMAL, Pavel. §206 [Zpronevěra]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2585, marg. č. 5.).
13. Nalézací soud svůj závěr o vině obviněného, respektive vyvrácení jeho obhajoby, odůvodnil vedle listinných důkazů jako jsou pojistné smlouvy a příjmové doklady, především skutkovými zjištěními stran místa a formy vypsání pojistných smluv (37 elektronicky, 24 ručně), neuvěřitelností daného obchodního modelu a skutečností, že nikdo ze svědků ani obviněný sám nebyl schopen označit konkrétní osoby tzv. dokumentčíků. Tedy neuvěřil vůbec tomu, že by obviněný uzavíral smlouvy prostřednictvím dalších osob. Lze přisvědčit, že zmíněné skutečnosti opravdu zpochybňují verzi obviněného. Nelze ovšem akceptovat postup soudu, který zcela evidentně ignoroval i důkazy potvrzující obhajobu dovolatele, zejména pak výpovědi svědků J. V. a I. G. Z výpovědi svědka J. V. vyplynulo, že obchodní model zvolený obviněným, tedy využití dokumentčíků byl běžný. Stejně tak mu byly známy i problémy s inkasováním pojistného a zpožďování plateb. Obdobně pak vypovídal i svědek I. G., který popsal praxi získávání klientů přes dokumentčíky a i následná rizika a realitu vyplácení pojistného totožně jako obviněný a svědek V. O těchto důkazech se však odůvodnění rozsudku kromě jejich inventarizace nikterak nezmiňuje a fakticky je tak vůbec nehodnotí. Přitom je z nich patrno, že podporují verzi obviněného, s čímž se ovšem soud nikterak nevypořádal. Z odůvodnění a sumarizace důkazů (jejich hodnocení je fakticky provedeno až v odstavci 16 a 17 odůvodnění) tedy vyplývá, že jsou zde dva okruhy důkazů, přičemž jeden svědčí ve prospěch verze obviněného a druhý ji naopak zpochybňuje. V hodnocení důkazů a pro svá skutková zjištění však vzal nalézací soud za své jen ty důkazy, které verzi obviněného podkopávají. V této situaci pak zcela evidentně vykrystalizuje jako možné vodítko pro řešení dané situace základní a často připomínaná zásada in dubio pro reo. Je sice svrchovanou doménou nalézacího soudu hodnotit důkazy před ním provedené, nemůže tak ovšem činit zcela libovolně či svévolně a v případě, kdy jsou zde důkazy svědčící jak ve prospěch verze obžaloby, tak důkazy podporující naopak obhajobu, musí k procesu dokazování a hodnocení důkazů přistupovat s vysokou mírou pečlivosti a obezřetnosti. Pakliže soud dospěje k závěru, že plně vyčerpal penzum možných důkazů a pomyslný jazýček vah se nepřiklonil k žádné z předestřených verzí, je povinen v duchu zmíněné zásady přiklonit se k variantě příznivější pro obviněného. Tomuto imperativu se nemůže vzepřít pouze s poukazem na vlastní domněnky, chybí-li faktické důkazy. V podrobnostech lze odkázat na bohatou judikaturu, např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 3.2017 sp. zn. II ÚS 4266/16-1, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017 sp. zn. 11 Tdo 1509/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017 sp. zn. 11 Tdo 1475/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2007 sp. zn. 4 Tz 8/2007, a další.
14. Současně v existující důkazně procesní situaci nelze zcela pominout, že na podporu verze, jíž prosazovala obžaloba, nebyl učiněn ani pokus se dopátrat, jakým způsobem obviněný s převzatými a pojišťovně neodevzdanými finančními prostředky vlastně naložil. Ačkoliv se nejedná o zjištění absolutně nezbytné pro posouzení naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, v tomto posuzovaném případě by se mohlo jednat o okolnost potvrzující závěry z nichž obžaloba, odvolací soud a nyní bez dostatečné opory v důkazech i nalézací soud, vycházely.
15. Nejvyššímu soudu proto nezbylo než konstatovat, a to i při vědomí, že soud prvního stupně své rozhodnutí zřejmě učinil pod vlivem názoru vyjádřeném v předcházejícím kasačním rozhodnutí odvolacího soudu, že svým postupem a z něj vycházejícím nynějším rozhodnutím nedodržel základní zásady trestního řízení (§2 odst. 5 a 6 tr. ř.). Důsledkem toho vznikla situace, kdy učiněná skutková zjištění nejsou v požadovaném souladu s obsahem veškerých provedených důkazů, nýbrž naopak, a v konečném výsledku tak došlo k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K též uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. se vyjadřovat nebylo potřebné, a to minimálně proto, že dovolatel ve svém podání žádné konkrétní hmotněprávní námitky nezmínil.
16. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2023 č. j. 5 To 59/2023-731, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 12. 2022 č. j. 2 T 104/2019-704. Podle §265k odst. 2 věty druhé tr. ř. pak zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Věc pak podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 4, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
17. V rámci nového projednání věci bude nutno náležitě zhodnotit veškeré provedené důkazy tak, aby bylo postaveno na jisto, zda se obviněný dopustil vytýkaného jednání či nikoliv. Zejména bude nutné zaměřit se na prokázání toho, jestli se peněžní prostředky určené na platbu pojistného skutečně dostaly do faktického držení obviněného, neboť toto je stěžejní zjištění pro závěr o možném naplnění zákonného znaku trestného činu zpronevěry spočívající v přisvojení si cizí svěřené věci . V situaci, kdy není známa totožnost tzv. dokumentčíků, tak za tím účelem rozhodně nelze vyloučit nezbytnost výslechu alespoň určitého počtu pojištěnců, jichž se posuzovaná problematika dotýkala, a kteří se k této okolnosti mohou relevantně vyjádřit. Tento procesní postup je v daných souvislostech možno označit za vysloveně žádoucí. Teprve poté totiž bude možné dospět k nezpochybnitelným skutkovým, ale i právním závěrům v této věci.
18. Pokud jde o podnět dovolatele k odkladu výkonu trestu zákazu činnosti, zde je třeba v prvé řadě upozornit, že předseda senátu soudu prvního stupně takový návrh ve smyslu §265h odst. 3 tr. ř. neučinil. Současně s ohledem na poměrně krátkou lhůtu, v níž bylo o dovolání obviněného Nejvyšším soudem rozhodnuto a zároveň i kasační výrok učiněného rozhodnutí, nepokládal předseda dovolacího senátu za potřebné činit i rozhodnutí ohledně odkladu výkonu uvedeného trestu podle §265o odst. 1 tr. ř.
19. Obiter dictum považuje Nejvyšší soud v existujících souvislostech za vhodné a účelné připomenout zásadu subsidiarity trestní represe (aniž by hodlal jakkoli předbíhat či presumovat budoucí skutková zjištění a závěry,) jelikož z výpovědí zástupců poškozené pojišťovny též vyplynulo, že tato byla s rizikovým modelem obchodování svých zprostředkovatelů seznámena a v podstatě do jisté míry srozuměna, takže jej tolerovala a přijímala za svůj, neboť byla ochotna s ohledem na lukrativnost této obchodní činnosti i některé nedodané pojistné odepsat (viz výslech J. V.). Dospěje-li nalézací soud k závěru, že se daný skutek stal, měl by současně posoudit i to, zda je u něho dána i potřebná míra společenské škodlivosti. V této souvislosti je totiž její míra bezpochyby významně ovlivněna právě i vědomostí poškozené o daném obchodním modelu. Rezignovala-li totiž sama poškozená na ochranu svých majetkových práv a zcela dobrovolně podstupovala rizika zmiňovaná obviněným a svědky s vidinou vysokého profitu, zcela vědomě se tak účastnila riskantních obchodů, aniž by sama vytvořila jakýkoliv mechanismus k ochraně svých majetkových práv a k prevenci takovýchto extrémních rizik. Ačkoliv se tedy v daném případě nejedná o skutkovou podstatu trestného činu podvodu, pro niž je zásadně nezbytná míra opatrnosti vyžadována, neměla by být shora uvedená okolnost soudem ignorována při posuzování, zda jednání i formálně naplňující znaky trestného činu zpronevěry v tomto případě skutečně vykazuje takovou míru společenské škodlivosti, že vyžaduje zásah prostředky trestního práva, nebo se naopak jedná o převážný důsledek riskantní obchodní strategie poškozené, a postačí zde tak uplatnění soukromoprávních prostředků k řešení nastalé situace. K tomu obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010 sp. zn. 7 Tdo 486/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2013 sp. zn. 11 Tdo 1121/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2017 sp. zn. 4 Tdo 85/2017.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 7. 2023
JUDr. František Hrabec
předseda senátu