ECLI:CZ:NS:2023:4.TDO.790.2023.1
sp. zn. 4 Tdo 790/2023-219
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 9. 2023 o dovolání obviněného Z. V. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2023 č. j. 11 To 129/2023-196, v trestní věci vedené Okresním soudem v Benešově pod sp. zn. 1 T 219/2022, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2023 č. j. 11 To 129/2023-196, jakož i rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 15. 3. 2023 č. j. 1 T 219/2022-170.
Podle §265k odst. 2 věty druhé tr. ř. se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Benešově přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 15. 3. 2023 č. j. 1 T 219/2022-170 byl obviněný Z. V. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že
dne 2. ledna 2022 v době kolem 18:30 hodin v XY, ul. XY, v důsledku dlouhodobých problémových vztahů po krátkém verbálním útoku na poškozeného otevřenými vraty v oplocení neoprávněně vstoupil na pozemek domu č. p. XY, kde poškozeného A. J. oběma rukama uchopil pod krkem a natlačil na opěrnou zídku z betonových tvárnic .
2. Za to byl obviněný podle §178 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému výkon tohoto trestu podmíněně odložen, přičemž mu byla podle §82 odst. 1 tr. zákoníku stanovena zkušební doba v trvání 2 (dvou) roků. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození A. J., nar. XY, trvale bytem XY a Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, se sídlem Praha 3, Orlická 4/2020, odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Obviněný podal proti shora uvedenému rozsudku okresního soudu odvolání, a to do výroku o vině. O tomto opravném prostředku rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 11. 5. 2023 č. j. 11 To 129/2023-196 tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Uvedené usnesení Krajského soudu v Praze napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce dovoláním, neboť má za to, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů /dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř./ a dále, že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném právním posouzení /dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř./.
5. Obviněný v rámci svého mimořádného opravného prostředku poukázal na nesprávnost uvedenou v rozsudku nalézacího soudu, a sice, že vstoupil na pozemek domu XY, který se nachází na pozemku parc. č. XY, k. ú. XY, avšak opěrná zídka, u které se měl incident odehrát se nachází pravděpodobně na pozemku parc. č. XY, k. ú. XY. Následně připomněl, že podstatná část výpovědi poškozeného byla vyvrácena jako nepravdivá, přičemž se jednalo o jediný důkaz, o který se opírá výrok o vině. Obviněný pak opakoval závěry znaleckého posudku stran zranění poškozeného a vytkl nalézacímu soudu, že těmito závěry odůvodnil výrok o vině, ačkoliv z tohoto důkazu zcela zřejmě vyplynulo, že verze poškozeného není pravdivá. Naopak zdůraznil zásadu in dubio pro reo a její interpretaci učiněnou Ústavním soudem v nálezu sp. zn. II. ÚS 4266/16. Skutková zjištění jsou tedy ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Z provedeného dokazování není též nijak zřejmé, že by obviněný chtěl vniknout do obydlí poškozeného a v něm setrvat, tedy došlo k nesprávnému právnímu posouzení. Obviněný tedy navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Okresního soudu v Benešově č. j. 1 T 219/2022-170 ve výroku o vině a trestu zrušil a sám podle §265m tr. ř. rozhodl o zproštění obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř., neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obviněný stíhán. Následně vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
6. Nejvyšší státní zástupce se k podanému dovolání do doby konání neveřejného zasedání nevyjádřil (§265h odst. 2 tr. ř.), což ale nebránilo Nejvyššímu soudu o takovém dovolání rozhodnout.
7. Obviněný Z. V. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým byl zamítnut řádný opravný prostředek proti odsuzujícímu rozsudku.
8. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opřel, lze podřadit pod dovolací důvody, na které odkázal. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 tr. ř.).
9. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , ve znění účinném od 1. 1. 2022, explicitně postihuje situace, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Daný dovolací důvod tedy cílí na závažné procesní vady, jež v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Z dikce tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy opomenutých důkazů, důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně druhé. Předpokladem relevantního uplatnění daného dovolacího důvodu je však zároveň zjištění, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro skutkové závěry soudů a tím i pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání. To současně znamená, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, nebyl do trestního řádu zaveden proto, aby se jím dovolatel zaštiťoval v naději, že neustálým opakováním verze svojí obhajoby dosáhne u Nejvyššího soudu přehodnocení provedených důkazů a změny učiněných skutkových zjištění, když v předchozím řízení k hodnocení těchto důkazů ze strany soudů nižších stupňů došlo za dodržení zásad vyplývajících z ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a jimi zjištěný skutkový stav respektoval požadavky zakotvené v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. V uvedené souvislosti je proto třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud jako soud dovolací se rozhodně od 1. 1. 2022 nestal odvolacím soudem č. 2.
10. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , ve znění účinném od 1. 1. 2022, je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že předmětný dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na něj se naopak nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je zde při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
11. Z argumentace obviněného Z. V. vyplynulo, že jeho výtky směřovaly především vůči závěrům Okresního soudu v Benešově, jakožto nalézacího soudu, ačkoliv formálně napadaly usnesení Krajského soudu v Praze, jakožto soudu odvolacího. Takto formulované námitky by správně měly být uplatněny pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., ve spojení s dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. , ve znění účinném od 1. 1. 2022, totiž dopadá na případy, kdy došlo buď k zamítnutí anebo k odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, anebo byl řádný opravný prostředek zamítnut, ačkoliv již předcházející řízení bylo zatíženo některou z vad předpokládaných v ustanoveních §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Procesní situaci v nyní projednávané věci odpovídala druhá alternativa, neboť odvolací soud řádný opravný prostředek obviněného zamítl, avšak ten setrval na názoru, že tak učinit neměl, když řízení předcházející napadenému rozhodnutí soudu druhého stupně bylo zatíženo vadami podřaditelnými pod uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Tento zjevný nedostatek podaného dovolání ale Nejvyšší soud nevyhodnotil jako překážku, která by zabraňovala provedení dovolacího řízení, neboť se jedná o zcela obvyklou, běžně se vyskytující chybu v podávaných dovoláních, jíž lze označit za formální, nikoli zabraňující v rozhodovacím procesu Nejvyššího soudu.
12. Ke konkrétním námitkám obviněného nutno předeslat, že s jedinou výjimkou zůstaly v rovině polemiky s věrohodností poškozeného a potažmo tak i s tím, zda vůbec ke konfliktu došlo. Je pravdou, že jediným důkazem, o nějž nalézací soud svůj závěr opřel je výpověď poškozeného, což ovšem nikterak nesnižuje validitu takového důkazního řízení, neboť nikdo jiný nebyl incidentu přítomen a okruh potencionálních důkazů je tak značně limitován. Nalézací soud provedl všechny dostupné a v úvahu připadající důkazy, které hodnotil jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a plně tak dostál všem svým povinnostem, včetně náležitého odůvodnění (§2 odst. 5 a 6 tr. ř. a §125 tr. ř.). Věrohodností poškozeného se soudy náležitě zabývaly a lze jim přisvědčit i v tom směru, že dílčí odmítnutí jeho verze neznamená absolutní zpochybnění všech jím uvedených skutečností. Každé svědectví je vždy reprodukcí subjektivního vnímání děje. Právě tyto skutečnosti soud náležitě a pečlivě reflektoval v odůvodnění svých hodnotících úvah, kde zdůraznil, že bezezbytku nebylo možné uvěřit ani jednomu z aktérů a osvětlil i své důvody, které ho k tomu vedly (bod 7 rozsudku Okresního soudu v Benešově). Postupu okresního soudu tedy nelze ničeho vytknout a potud lze souhlasit i se závěry odvolacího soudu (bod 7 a 8 usnesení Krajského soudu v Praze) a uzavřít, že nejsou pochybnosti o tom, že se skutek tak jak je formulovaný v tzv. skutkové větě výroku stal.
13. V souvislosti s hodnocením důkazů se pak obviněný domáhal i uplatnění zásady v pochybnostech ve prospěch pachatele, čemuž ovšem Nejvyšší soud nemohl vyhovět. Předpoklad uplatnění zásady in dubio pro reo nastává až v případě, jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného, pokud ani vysoký stupeň podezření sám o sobě ještě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení totiž vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost “ (nález Ústavního soudu ze dne 27. 3.2017 sp. zn. II ÚS 4266/16-1). Jak je z uvedené citace patrno, důvodné pochybnosti by se měly vztahovat ke skutkovým zjištěním, a nikoliv k hodnocení každého důkazu zvlášť (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2017 sp. zn. 11 Tdo 1451/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017 sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Naopak důkazy je nutno hodnotit v souladu s požadavky uvedenými v §2 odst. 6 tr. ř., tedy ve vzájemných souvislostech, přičemž právě tímto procesem lze pochybnosti odstranit. Zásadu in dubio pro reo je tudíž namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších či vyhodnocením stávajících důkazů. Podaří-li se pochybnosti odstranit, není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017 sp. zn. 11 Tdo 1509/2016). V daném případě ovšem soudy veškeré pochybnosti odstranily a pečlivě odůvodnily proč se přiklonily k verzi předestřené obviněným (otisková podlitina, časová osa oznámení a další uvedené v bodě 7 rozsudku okresního soudu a v bodě 7 usnesení krajského soudu). Pro uplatnění reklamované zásady nejsou v tomto řízení splněny podmínky a ani tuto námitku tak nemohl Nejvyšší soud vyslyšet.
14. Co se pak týče námitky obviněného poukazující na rozpor v označení pozemku, kde k stíhanému jednání došlo, tato není ani potencionálně způsobilá naplnit jakýkoliv dovolací důvod. Jedná se spíše o apel na precizaci označení místa incidentu v souladu s požadavky na označování pozemku v jiném právním předpisu (§8katastrálního zákona – katastrální území a parcelní číslo pozemku), které ovšem mají z hlediska předmětu řízení pramalý význam, neboť ze skutkové věty je bez jakýchkoliv pochybností zřejmé, kde došlo k závadovému jednání (pozemek náležející k domu č. p. 354). Takto vznesenou námitku proto nezbylo než zcela odmítnout.
15. Poslední námitkou pak byl nedostatek naplnění subjektivní stránky přisouzeného trestného činu. Obviněný je toho názoru, že z provedeného dokazování není zřejmé, že by obviněný, byť i v nepřímém úmyslu, chtěl vniknout do obydlí poškozeného a v jeho obydlí setrvat. Na tomto místě považuje Nejvyšší soud za účelné připomenout, že neoprávněným vniknutím do obydlí jiného ve smyslu §178 odst. 1 tr. zákoníku je nežádoucí, bez souhlasu nebo proti vůli oprávněného uživatele uskutečněné vejití,vstoupení nebo jiné zasažení do prostoru domu, bytu nebo jiné prostory sloužící k bydlení, jakož i do příslušenství k nim náležející, jímž se zasahuje do domovní svobody jiného (ŠÁMAL, Pavel. §178 [Porušování domovní svobody]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2245, marg. č. 3). Obydlí je tedy širším pojmem, pod který je možné vedle samotného zastřešeného prostoru přímo určeného k bydlení rozumět i související pozemky vytvářející funkční celek. K tomu lze odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ČSSR sp. zn. Tzv 32/71 , publikované pod R 1/1980 – „ Domem“ se rozumí i ohrazená přilehlá zahrada a ohrazený dvůr včetně objektů, které se zde nacházejí, např. dřevník, jakož i ohrazené přilehlé hospodářské prostory a budovy, např. humno.“ nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010 sp. zn. 7 Tdo 125/2010 – „… zahrada zjevně charakter uzavřeného prostoru přiléhajícího k samotnému domu a v tomto smyslu ji lze považovat za jeho příslušenství, které požívá stejné ochrany jako dům samotný .“. V daném případě obviněný bez souhlasu oprávněné osoby vstoupil za křídlo otevřené brány na ohraničený pozemek bezprostředně přiléhající k domu, tedy do obydlí poškozeného v širším slova smyslu (viz shora). Dovolatel tedy věděl, že vstupuje do „obydlí“ jiného, že k tomuto nemá oprávnění ani souhlas jiné oprávněné osoby a přesto tak učinil. Tím naplnil subjektivní stránku trestného činu porušení domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku přinejmenším v nepřímém úmyslu, neboť zároveň musel být alespoň srozuměn s tím, že porušuje zákonem střežený zájem na ochraně domovní svobody. V této souvislosti lze soudům nižších stupňů vytknout, že odůvodnění tohoto znaku stíhané skutkové podstaty nevěnovaly přílišnou pozornost. Na druhou stranu bylo ovšem zavinění i jeho forma z daných rozhodnutí seznatelná a konstatovaná (byť velice stručně až stroze viz bod 7 rozsudku Okresního soudu v Benešově in fine). Nejvyšší soud proto neshledal ani tuto námitku dovolatele opodstatněnou.
16. Navzdory tomu, jak ze shora uvedeného vyplynulo, že Nejvyšší soud akceptoval, že na základě soudy nižších stupňů zjištěného skutkového stavu lze přijmout závěr o naplnění formálních znaků přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku ze strany obviněného, nelze současně nevytknout, že dovolací soud v jejich rozhodnutích zcela postrádá posouzení společenské škodlivosti činu, jako nezbytné složky jakéhokoli, a tedy i tohoto typu trestné činnosti. Nejvyšší soud totiž v této souvislosti nemohl přehlédnout i další okolnosti případu, které vzbuzují otázku, zda předchozími soudy zjištěný incident dosahuje potřebné míry společenské škodlivosti aprobující použití prostředků trestního práva či nikoliv. V předcházejících řízení byl soudy akcentován především útok na fyzické zdraví poškozeného a způsobený následek, který ovšem v konečném výsledku nebyl prokázán a z původní kvalifikace podané obžaloby tak řečeno „zůstal“ pouze trestný čin porušování domovní svobody, přičemž i v rámci něj byla pozornost soudu zaměřena spíše na míru agrese obviněného vůči poškozenému, a nikoliv na všechny okolnosti způsobilé ovlivnit právní posouzení celého konfliktu. Z provedených důkazů a skutkových zjištění zcela zřetelně vyplynulo, že vztahy mezi oběma aktéry jsou vyhrocené po dlouhou dobu, více než 15 let panuje mezi nimi vzájemná a silná nevraživost. Současně z výslechu poškozeného vyplynulo, že incident započal na příjezdové cestě, tedy ještě před „obydlím“ poškozeného, přičemž spoluvlastníkem této cesty je právě obviněný. Poškozený měl, a to podle svých vlastních slov, odstraňovat krumpáčem dlaždici na tomto pozemku. Právě proto a v tento okamžik, tedy když poškozený konal zásahy a úpravy na příjezdové cestě mimo své „obydlí,“ započal celý konflikt, který následně přerostl v potyčku již na pozemku poškozeného. Vzhledem ke specifickým okolnostem celého incidentu tak dovolací senát pokládá za nezbytné vzetí v úvahu zásady subsidiarity trestní represe, respektive principu ultima ratio, což, jak již bylo shora zmíněno, soudy v předcházejícím řízení ani v jednom stupni neučinily.
17. Zásada subsidiarity trestní represe vyjádřená v §12 odst. 2 tr. zákoníku a s ní související princip ultima ratio je nositelem myšlenky, že trestněprávní represe, která disponuje nejcitelnějšími prostředky státního donucení a zásahů do sféry jednotlivců, by měla být využívána pouze pro ochranu základních právních statků před činy zvlášť škodlivými pro společnost i jednotlivce za situace, kdy jiné prostředky se jeví jako neefektivní. Ačkoliv tedy náš právní řád prosazuje formální pojetí trestného činu (§13 odst. 1 tr. zákoníku), neznamená to, že neexistují situace, kdy okolnosti případu svědčí o snížené závažnosti jednání, které jinak bezezbytku naplňuje všechny znaky trestného činu a kdy se sankce podle jiných právních předpisů jeví jako dostačující pro reparaci škodlivých následků (nikoliv pouze v materiálním slova smyslu, ale taktéž k odstranění společensky škodlivých dopadů a nežádoucího jednání). A právě v takové situaci je třeba zvažovat uplatnění zásady subsidiarity podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Obecně lze v podrobnostech odkázat na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013 sp. zn. Tpjn 301/2012.
18. V nyní posuzovaném případě tak po prostudování spisového materiálu dospěl dovolací senát k závěru, že okolnosti zjištěného skutku, který jinak formální znaky skutkové podstaty přečinu podle §178 odst. 1 tr. zákoníku naplňuje, dávají prostor k úvaze o aplikaci §12 odst. 2 tr. zákoníku. Tento závěr je podpořen dlouhodobostí nevraživého vzájemného vztahu mezi obviněným a poškozeným, jejich častými a namnoze malichernými spory a v neposlední řadě pak původním důvodem vzniku nyní posuzovaného incidentu (zásah poškozeného na pozemku obviněného). Aniž by Nejvyšší soud hodlal jakkoli ospravedlňovat zcela nevhodné chování obviněného vůči poškozenému, nelze přehlédnout, že skutková podstata přisouzeného přečinu sice chrání domovní svobodu jiného, k jejímuž narušení došlo, ale v konkrétní situaci nevýznamně a spíše sekundárně v rámci emotivního výbuchu obviněného vůči osobě poškozeného a jako reakce na jeho předchozí počínání. I když si obviněný musel být vědom toho, že neoprávněně vstupuje na zahradu poškozeného, lze uvěřit, že to nebylo jeho primárním záměrem, ale došlo k tomu v důsledku vyvolané potyčky, jejíž pokračování probíhalo již na pozemku poškozeného. Toto konkrétní jednání obviněného se tak ve světle všech zjištěných okolností vymyká obvykle se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace, jež cílí typicky na případy, kdy pachatel útočí na domovní svobodu poškozené osoby záměrným vniknutím do jejího obydlí, což je začasto spojeno s úmyslem dopustit se zde dalšího protiprávního jednání, obvykle majetkové povahy. Narušení „obydlí“ poškozeného v existujících souvislostech se tak nejeví jako běžně se vyskytující, plně odpovídající ostatním skutkům této právní kvalifikace. Za daleko přiléhavější a zároveň postačující se jeví daný skutek posoudit v rámci skutkové podstaty přestupku proti občanskému soužití podle §7 odst. 1 písm. c) bod 4 zákona č. 251/2016 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů.
19. S ohledem na výše uvedená zjištění a vyslovené závěry tak Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2023 č. j. 11 To 129/2023-196, jakož i rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 15. 3. 2023 č. j. 1 T 219/2022-170. Podle §265k odst. 2 věty druhé tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Věc pak podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Benešově, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
20. V rámci nového posouzení věci tak bude nutno náležitě zhodnotit veškeré provedené důkazy stran okolností, za nichž k incidentu došlo a vypořádat se s otázkou, zda míra společenské škodlivost jednání obviněného, které bylo subsumováno pod skutkovou podstatu přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, v konkrétním případě skutečně dosahuje takové intenzity, aby bylo nutno je postihovat prostředky trestního práva, jakožto ultima ratio státního donucení, anebo zda postačí věc postoupit orgánu příslušnému k projednávání přestupků.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 9. 2023
JUDr. František Hrabec
předseda senátu