ECLI:CZ:NS:2023:4.TDO.837.2023.1
sp. zn. 4 Tdo 837/2023-1017
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 9. 2023 o dovolání obviněného K. B., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2023, sp. zn. 10 To 268/2022, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 6 T 34/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 24. 6. 2022, sp. zn. 6 T 34/2021, byl obviněný K. B. uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
dne 9. 6. 2020 v době kolem 12:15 hodin, veXY, okres Kladno, v ulici XY, na autobusovém nádraží, jako řidič služebního autobusu č. 627, tovární značky Irisbus Citeli, registrační značky 2ST 7355, jedoucího na lince ze XY do XY, v rozporu s ustanoveními §4 písm. a), b), §5 odst. 1 písm. b), c) a §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, za současného řízení vozidla v nevhodné obuvi-pánských pantoflích, se plně nevěnoval řízení vozidla a nepřizpůsobil rychlost jízdy svým schopnostem, vlastnostem vozidla a specifickým podmínkám v prostoru nádraží, jak mu ukládá tento zákon, neboť při rozjíždění z odstavného parkoviště a současném najíždění na zastávku č. 4 pravidelné linky autobusu, nesprávnou manipulací plynového pedálu, jeho prudkým sešlápnutím aktivoval tzv. systém „kick down“, umožňující vozidlu maximální výkon a zrychlení při předjíždění, který autobus uvedl do nepřiměřeného zrychlení, na takto vzniklou situaci nebyl během jízdy schopen reagovat brzděním a řízení autobusu a jeho jízdní a technické vlastnosti nezvládl, po vytočení zatáčky na rovném úseku silnice strhl řízení vlevo mimo silniční komunikaci, kde rychlostí 23 km/hod. najel do hloučku pěti dětí, které seděly na obrubníku silnice v zadní části zastávky č. 6, zatímco nezletilým AAAAA (pseudonym), BBBBB (pseudonym) a CCCCC (pseudonym) se podařilo před nájezdem autobusu uskočit, poškozený nezletilý DDDDD (pseudonym) byl jeho levou boční částí sražen a nezletilého EEEEE (pseudonym) zasáhl do nártu levé nohy, současně autobus narazil do zábradlí oddělujícího silniční komunikaci a prostor zastávek, a následně do autobusových zastávek č. 5 a č. 6, kde v ten okamžik seděl na lavičce FFFFF (pseudonym), který byl vlivem nárazu odhozen na zem do silnice, přičemž poškozený DDDDD v důsledku střetu utrpěl rozsáhlá zranění a v souvislosti s nimi úrazový šok při poranění plic, srdce a jater, s následným vdechnutím krve, kterému na místě nehody podlehl, poškozený EEEEE a FFFFF utrpěli zranění lehkého významu, a takto obžalovaný jednal, ačkoliv znal dopravní předpisy a rizika spojená s porušováním těchto předpisů v souvislosti s činností, kterou je řízení motorového vozidla.
Za uvedené jednání byl obviněný K. B. odsouzen podle §143 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců.
Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 36 měsíců.
Proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 24. 6. 2022, sp. zn. 6 T 34/2021, podali obviněný K. B. a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Kladně odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 6. 2023, sp. zn. 10 To 268/2022, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil. Podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění dopustil tím, že
dne 9. 6. 2020 v době kolem 12:15 hodin, ve XY, okres Kladno, v ulici XY, na autobusovém nádraží, jako řidič služebního autobusu č. 627, tovární značky Irisbus Citeli, registrační značky 2ST 7355, jedoucího na lince ze XY do XY, v rozporu s ustanoveními §4 písm. a), b), §5 odst. 1 písm. b), c) a §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, za současného řízení vozidla v nevhodné obuvi-pánských pantoflích, se plně nevěnoval řízení vozidla a nepřizpůsobil rychlost jízdy svým schopnostem, vlastnostem vozidla a specifickým podmínkám v prostoru nádraží, jak mu ukládá tento zákon, neboť při rozjíždění z odstavného parkoviště a současném najíždění na zastávku č. 4 pravidelné linky autobusu, nesprávnou manipulací plynového pedálu, jeho prudkým sešlápnutím aktivoval tzv. systém „kick down“, umožňující vozidlu maximální výkon a zrychlení při předjíždění, který autobus uvedl do nepřiměřeného zrychlení, na takto vzniklou situaci nebyl během jízdy schopen reagovat brzděním a řízení autobusu a jeho jízdní a technické vlastnosti nezvládl, po vytočení zatáčky na rovném úseku silnice strhl řízení vlevo mimo silniční komunikaci, kde rychlostí 23 km/hod. najel do hloučku pěti dětí, které seděly na obrubníku silnice v zadní části zastávky č. 6, zatímco nezletilým AAAAA, BBBBB a CCCCC se podařilo před nájezdem autobusu uskočit, poškozený nezletilý DDDDD byl jeho levou boční částí sražen a nezletilého EEEEE zasáhl do nártu levé nohy, současně autobus narazil do zábradlí oddělujícího silniční komunikaci a prostor zastávek, a následně do autobusových zastávek č. 5 a č. 6, kde v ten okamžik seděl na lavičce FFFFF, který byl vlivem nárazu odhozen na zem do silnice, přičemž poškozený DDDDD v důsledku střetu utrpěl rozsáhlá zranění a v souvislosti s nimi úrazový šok při poranění plic, srdce a jater, s následným vdechnutím krve, kterému na místě nehody podlehl, poškozený EEEEE a FFFFF utrpěli zranění lehkého významu, a takto obžalovaný jednal, ačkoliv znal dopravní předpisy a rizika spojená s porušováním těchto předpisů v souvislosti s činností, kterou je řízení motorového vozidla.
Následně obviněnému uložil za tento přečin podle §143 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu řízení motorových vozidel v trvání 5 let. Odvolání obviněného bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2023, sp. zn. 10 To 268/2022, podal obviněný K. B. prostřednictvím obhájkyně dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Obviněný v dovolání namítl extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, neboť již obžaloba byla postavena pouze na domněnce, že prudké zrychlení předmětného autobusu bylo vyvoláno nesprávnou manipulací s plynovým pedálem autobusu ze strany obviněného a uvedené pak převzal do výroku a odůvodnění napadeného rozsudku také Krajský soud v Praze. Obviněný uvedl, že provedeným dokazováním v průběhu hlavního líčení u nalézacího soudu bylo jednoznačně prokázáno, že zrychlení autobusu bylo vyvoláno technickou závadou, neboť i křivka zrychlení autobusu prokazuje, že nečekané prudké zrychlení autobusu nevyvolal obviněný nesprávnou manipulací s plynovým pedálem autobusu. Popis a příčiny nehodového děje, jak jsou popsány v napadeném rozsudku, jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy a je tedy dán dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
S výše uvedeným souvisí otázka, zdali mohl obviněný autobus včas zastavit použitím brzdy. Obviněný uvedl, že z doplňku znaleckého posudku i následného dokazování vyplynulo, že obviněný nemohl autobus zastavit v průběhu celého nehodového děje, ale pouze v době od 17. do 21. až 22. vteřiny jízdy, tj. pouze 4 až 5 sekund od extrémního zrychlení autobusu. Přesto krajský soud došel k závěru, že obviněný měl dostatek času zastavit. Opět se tedy jedná o extrémní rozpor závěru soudů a skutečností, které vyplývají z důkazů. Obviněný měl extrémně krátkou dobu na reakci, aby mohl na uvedené zrychlení reagovat, přičemž k prokázání skutečnosti, že toto nebylo možné na obviněném požadovat předložil obviněný znalecký posudek. Obviněný rovněž opakovaně odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle kterého zavinění poškozeného vylučuje zavinění (nedbalost i úmysl) obviněného.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí zrušil a zprostil obviněného obžaloby, příp. aby věc vrátil Krajskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí. Dále navrhl, aby byl dovolání přiznán odkladný účinek ve smyslu ustanovení §265h odst. 3 tr. ř.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že dokazování provedené oběma soudy, tedy jak Okresním soudem v Kladně, tak i v rámci navazujícího řízení probíhajícího před Krajským soudem v Praze, je možno označit za úplné a bezvadné. Soudy provedly všechny důkazy, které se reálně nabízely a byly podstatné pro zformování skutkového stavu v míře nezbytné a postačující pro řádné a spravedlivé rozhodnutí věci, přičemž pokud některý z důkazů pro nadbytečnost zamítly, své rozhodnutí také zdůvodnily. Stejně tak nelze mít žádných výhrad ani proti skutkovým zjištěním soudů, která provedeným důkazům, po jejich vyhodnocení souladném se principy elementární logiky, odpovídají a korespondují s nimi. Dále uvedl, že v daném případě není sporu o tom, že příčinou náhlého a razantního zrychlení jízdy autobusu bylo zaseknutí plynového pedálu. Sporné však byly příčiny tohoto zaseknutí. K ústroji dovolatele lze zopakovat to, co bylo uváděno již v rámci předchozího rozhodnutí Krajského soudu v Praze, totiž že obviněný měl v době řízení autobusu obuty nazouváky vyrobené s jednoho výlisku plastové hmoty, což je obuv naprosto nevhodná pro řízení motorového vozidla, tím spíše mohutného autobusu. Podle všeobecných zásad bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a požární ochrany mu byla výslovně uložena povinnost používat přidělené ochranné pracovní pomůcky, tedy i obuv a oděvy. Tuto povinnost tedy evidentně nerespektoval. Okresní soud v Kladně pak v reakci na provedené dokazování dospěl na rozdíl od obžaloby k závěru, že s ohledem na zásadu in dubio pro reo nemůže vyloučit zaseknutí plynového pedálu v důsledku technické závady, jakkoli to považoval za méně pravděpodobné. Tento závěr přitom akceptoval i Krajský soud v Praze a posléze proti němu nevznesl žádných výhrad ani Nejvyšší soud. Uvedené zjištění však nic nemění na tom, že prudké zrychlení autobusu vyvolal právě obviněný nesprávnou manipulací se zaseknutým plynovým pedálem.
Státní zástupce vyjádřil názor, že prvotní a zcela zásadní příčinou předmětného nehodového děje, v jehož bezprostřední příčinné souvislosti došlo k tragickému následku v podobě smrti malého chlapce, bylo chování dovolatele. Ten na zaseknutí plynového pedálu při rozjezdu autobusu reagoval jeho intenzivnějším sešlápnutím, v důsledku čehož došlo k prudké akceleraci autobusu, přičemž ani poté nesešlápl brzdový pedál. Pokud by tak učinil, nepochybně by před místem budoucího střetu zastavit. Jako řidič tedy porušil ustanovení zákona o silničním provozu, která jsou citována ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku Krajského soudu v Praze a jež v dané situaci naplnila znaky důležité povinnosti ve smyslu §143 odst. 2 tr. zákoníku. Porušením důležité povinnosti při provozu na silnicích je míněno zejména takové porušení povinnosti řidiče motorového vozidla, které s ohledem na sílu, rychlost a hmotnost motorových vozidel může mít za následek vážnou dopravní nehodu, a které podle všeobecné zkušenosti takový následek skutečně často mívá. Z pohledu úvah o trestní odpovědnosti a odpovídající právní kvalifikaci dovolatelova jednání se proto Krajský soud v Praze při respektu k závěrům vyplývajícím z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. 4 Tdo 68/2023, soustředil primárně na zodpovězení otázky, zda porušení řidičských povinností ze strany obviněného lze považovat za porušení důležité povinnosti ve smyslu §143 odstavec 2 tr. zákoníku, přičemž pro vyřešení této otázky bylo klíčové ověření, zda by byl schopen zastavit autobus před místem střetu, pokud by namísto opakovaného sešlápnutí plynového pedálu sešlápl pedál brzdový. Doplněným znaleckým posudkem z oboru strojírenství a dopravy zpracovaným Ing. Jiřím Hanzlíkem přitom bylo spolehlivě prokázáno, že tuto možnost nepochybně měl. Rovněž uvedl, že nelze akceptovat ani dovolatelovu obhajobu, v jejímž rámci poukazoval na to, že nebyla zkoumána bezvadnost brzdového systému. Pokud jde o námitku dovolatele založenou na údajně vadném vyhodnocení (či přehlédnutí) spoluzavinění poškozeného DDDDD, tu sice lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., i v tomto případě se však podle názoru státního zástupce jedná o námitku zjevně neopodstatněnou. Krajský soud v Praze totiž při hodnocení uvedené problematiky bezezbytku respektoval usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, publikované pod č. 32/2016 Sb. rozh. tr. Z něho lze mimo jiné vyčíst, že k naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 2 tr. zákoníku je nezbytné, aby porušení konkrétní povinnosti považované za důležitou bylo v souladu s principem gradace příčinné souvislosti zásadní příčinou vzniku následku (účinku), což v posuzovaném případě bylo splněno.
Vzhledem k výše uvedenému proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
V dané věci je třeba uvést, že trestní věc obviněného byla již jednou předložena Nejvyššímu soudu s jeho dovoláním proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2022, sp. zn. 10 To 268/2022. O podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. 4 Tdo 68/2023, tak, že podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2022, sp. zn. 10 To 268/2022, jakož i rozhodnutí obsahově na tento rozsudek navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Praze přikázal, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Důvodem zrušení byl požadavek, aby z hlediska zodpovězení otázky, zda obviněný svým jednáním porušil důležitou povinnost ve smyslu §143 odst. 2 tr. zákoníku či nikoliv, bylo postaveno najisto, zda mohl sešlápnutím brzdového pedálu včas a bez nebezpečí pro osoby na nádraží autobus zastavit.
Obviněný v dovolání uvedl, že popis a příčiny nehodového děje, jak jsou popsány ve výroku o vině napadeného rozsudku, jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy a je dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Již ve svém předchozím rozhodnutí Nejvyšší soud konstatoval, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že s ohledem na odborná vyjádření vztahující se k možnosti zareznutí plynového pedálu, doložené případy zreznutí plynového pedálu, ať už odbornými vyjádřeními či výpověďmi svědků, a závěry odborných osob o tom, že zareznutí plynového pedálu může vést k zadrhnutí či zaseknutí plynového pedálu, dospěl k závěru, že v tomto ohledu znalecký posudek Ing. Jiřího Hanzlíka, resp. závěr o plné funkčnosti plynového pedálu, který byl bez problému, bez dostatečných podkladů k tomuto závěru (resp. pouze na základě jedné fotografie, kde je patrna rez a bez učinění úkonů tak, jak o nich hovořil svědek R.), neobstojí. V tomto ohledu bylo znalecké zkoumání dle názoru soudu nedostatečné a závěry znalce v této části posudku jsou dle názoru soudu neprůkazné, jak to zmiňovali ostatní odborníci. Nelze tedy s ohledem na provedené dokazování bezpečně vyvrátit, vyloučit, zda na předmětném plynovém pedálu nebyla nějaká technická závada. Závěr soudu je tedy ten, že technickou závadu na plynovém pedálu předmětného autobusu nelze bezpečně vyloučit, přičemž není možné s ohledem na odstup času a neexistenci předmětného plynového pedálu dál k tomuto vést jakékoliv zkoumání. K danému soud podotkl, že s ohledem na graf zachycující křivku rychlosti a zrychlení k průběhu jízdy předmětného autobusu v podstatě všechny odborné osoby (včetně Ing. Jiřího Hanzlíka), které vyjádřily v dané věci odborný názor, připustily, že mohlo dojít k zaseknutí, zadrhnutí plynového pedálu. Jestliže bylo zaseknutí plynového pedálu s ohledem na provedené dokazování připuštěno a zároveň nebylo dostatečně doloženo, že byl předmětný plynový pedál po technické stránce 100% v pořádku, nelze dle názoru soudu technickou závadu bezpečně vyloučit. Tento závěr akceptovat i soud odvolací, který v odůvodnění rozsudku uvedl, že z obsáhlých protokolů o průběhu hlavních líčení, v nichž byli detailně vyslýcháni ve věci činný znalce Ing. Hanzlík a další odborné osoby, je zjevné, že soud prvního stupně věnoval objasnění technických otázek skutečně mimořádnou pozornost, stejně tak nesmírně podrobně a detailně vysvětlil v odůvodnění rozsudku úvahy, které ho vedly k výše uvedeným závěrům. Nejvyšší soud se tedy ztotožnil se závěry soudů, že ve skutku je situace popsána zcela v souladu s provedenými důkazy, tudíž tato skutečnost nesvědčí pro existenci namítaného extrémního nesouladu v intencích, jak jej chápe Ústavní soud.
Také z hlediska právního posouzení zjištěného skutku je dovolání zjevně neopodstatněné. Právní posouzení skutku jako přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku je v souladu se zákonem. Bylo třeba posoudit, zda jednáním obviněného došlo k porušení důležité povinnosti řidiče, resp. zda ke zmíněné újmě na zdraví došlo v příčinné souvislosti s takovým jednáním, přičemž pro vyřešení této otázky bylo zásadní ověření, zda by byl schopen zastavit autobus před místem střetu, pokud by namísto opakovaného sešlápnutí plynového pedálu sešlápl pedál brzdový.
Podstata problému spočívala v otázce, zda soudy zjištěné skutkové okolnosti vzniku dopravní nehody umožňují učinění závěru, že obviněný svým činem naplnil znak objektivní stránky trestného činu spočívající v tom, že porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona, která je v případě trestného činu usmrcení z nedbalosti podle §143 tr. zákoníku znakem kvalifikované skutkové podstaty označeného trestného činu. V tomto smyslu je třeba hodnotit právě z pohledu teorie příčinné souvislosti, resp. její gradace, všechny určující okolnosti konkrétního případu. Pro danou věc to znamenalo hodnotit celkovou dopravní situaci, charakter komunikace, míru (stupeň) porušení povinnosti obviněného a případné spoluzavinění poškozeného.
Za porušení důležité povinnosti není možno mechanicky považovat porušení jakéhokoli předpisu, ale jen porušení takové povinnosti, jejíž porušení má za dané situace zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, kde tedy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku. V případě porušení důležité povinnosti v dopravě jde zejména o takové porušení povinností řidiče motorového vozidla, které se zřetelem na sílu, rychlost, váhu a velikost motorového vozidla může mít za následek vážnou dopravní nehodu a které podle všeobecné zkušenosti takový následek skutečně často mívá (srov. rozhodnutí č. 33/1972 Sb. rozh. tr.). Vždy ovšem musí být posuzováno porušení konkrétní povinnosti právě z toho hlediska, zda byla zásadní příčinou vzniku následku (účinku) (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015). Správné právní posouzení věci je tedy odvislé od důsledného vyhodnocení všech skutkových okolností, které ji vymezují z hlediska své jedinečnosti, tj. při náležitém posouzení jednání řidičů havarovaných vozidel z hlediska jejich kauzálního významu pro vzniklý následek.
K naplnění zákonného znaku porušení důležité povinnosti pachatelem dochází tehdy, pokud porušení dané povinnosti je rozhodné pro vznik následku, tj. lze-li ho výlučně, či v rozhodující části (kdy se jednání poškozeného na jeho vzniku podílí měrou nepodstatnou) přičítat jednání pachatele. Kauzálním významem jednání toho či onoho účastníka dopravní nehody z hlediska zásady gradace příčinné souvislosti se zabývalo např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2006, sp. zn. 3 Tdo 1615/2005 [„Jelikož důležitost každého jednání působícího na vznik následku může být různá (zásada gradace příčinné souvislosti), je důležité, aby konkrétní jednání pachatele bylo pro způsobení následku příčinou dostatečně významnou.“]. Jestliže tedy při vzniku následku spolupůsobilo více příčin (např. jednání pachatele a poškozeného), je třeba z hlediska povahy znaku „porušení důležité povinnosti“ vždy zkoumat konkrétní okolnosti skutku (srov. č. 36/1984 Sb. rozh. tr.) a zvlášť hodnotit význam a důležitost každé příčiny pro vznik následku.
V přezkoumávané věci bylo tedy nutné se s ohledem na uvedené závěry zabývat tím, zda se jednalo o porušení důležité povinnosti podle odstavce 2 §143 tr. zákoníku, tedy zda porušení určité konkrétní povinnosti obviněného bylo výlučnou příčinou vzniku trestněprávního následku či v rozhodující části nebo zda došlo pouze o naplnění základní skutkové podstaty podle odstavce 1 citovaného ustanovení. Tedy, zdali při vzniku následku relevantního pro trestní právo spolupůsobilo více různých příčin, neboť pokud ano, bylo tyto nutno následně vyhodnotit každou zvlášť z hlediska gradace příčinné souvislosti. Teprve pak bylo možno učinit spolehlivý závěr, zda obviněný svým jednáním naplnil zákonný znak spočívající v porušení důležité povinnosti uložené pachateli zákonem nebo vyplývající z jiných skutečností či zda vzhledem ke spoluzavinění poškozeného bylo nutno jednání obviněného posoudit jen v základní skutkové podstatě. Jinak vyjádřeno, soudy měly pečlivě vyhodnotit všechny konkrétní okolností skutku a význam každé u nich pro vzniklý následek v souladu s principem gradace příčinné souvislosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 6 Tdo 903/2016).
Tuto povinnost soudy nižšího stupně (především soud odvolací) beze zbytku splnily. Odvolací soud respektoval závěry vyplývající z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. 4 Tdo 68/2023 a nechal znalce Ing. Jiřího Hanzlíka vypracovat doplnění znaleckého posudku z oboru strojírenství a dopravy v tom směru, aby byla zodpovězena otázka, zda porušení řidičských povinností ze strany obviněného lze považovat za porušení důležité povinnosti ve smyslu §143 odst. 2 tr. zákoníku, když klíčové bylo ověření, zda by byl schopen zastavit autobus před místem střetu, pokud by namísto opakovaného sešlápnutí plynového pedálu sešlápl pedál brzdový. Doplněným znaleckým posudkem pak bylo prokázáno, že tuto možnost nepochybně měl, přičemž znalec podrobně rozebral, jakou vzdálenost by autobus potřeboval k zastavení, pokud by dovolatel začal brzdit vzápětí poté, co autobus začal zrychlovat. Z jeho posudku a výslechu pak vyplývá, že v takovém případě by obviněný měl možnost ze zjištěné rychlosti kolizi odvrátit a zastavil by ještě před místem střetu s dětmi.
Nejvyšší soud se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, že i při akceptaci svědkových výhrad P. J. ke znaleckému posudku je současně neměnný závěr Ing. Jiřího Hanzlíka, že obviněný při včasném použití brzdy před střetem nepochybně zastavit mohl. Jak správně uvedl odvolací soud ve svém usnesení, autobus se na počátku zrychlení pohyboval po dráze, jejíž zakřivení nebylo nijak výrazné, aby podstatněji snížilo přilnavost pneumatik a tím prodloužilo brzdnou dráhu potřebnou pro zastavení, což dokládá i to, že tato část jízdy nezanechala na vozovce žádné stopy. Ty byly zaznamenány až v místě prudkého zahýbání autobusu vlevo do prostoru mezi zastávky, kde již byla i podle videozáznamu jízda autobusu nestabilní a kde by před místem střetu nemusel stihnout zastavit. I při zohlednění toho, že po sešlápnutí brzdového pedálu mohla nastat krátká časová prodleva vyvolaná tím, že do motoru byla dodána část paliva nacházející se v potrubí a určité zpoždění mohla mít i řídící jednotka, stále zůstávaly ještě přinejmenším 4 s, během nichž měl dovolatel možnost sešlápnutím brzdového pedálu autobus zastavit. V souladu se znaleckým posudkem lze shrnout, že zejména na počátku neúměrného zrychlování, kdy autobus jel v jednotlivých sekundách rychlostí 14 km/h, 18 km/h a 21 km/h a pohyboval se po dráze s jen minimálním zakřivením, by byla brzdná dráha velmi krátká a vzdálenost od místa budoucího střetu by byla více než dostatečná. K uvedené reakci představované prostým brzděním měl přitom obviněný i se zohledněním jen průměrné reakční doby dostatek času. Nemůže proto obstát jeho obhajoba opřená mimo jiné o názor znalce PhDr. Matúše Šuchy CSc. v tom smyslu, že se z jeho strany jednalo v podstatě o reakci přijatelnou, případně že z fyziologického a lékařského hlediska neměl dostatek času na reakci. Ani přijatelnou, ani správnou a ani odpovídající dané situaci totiž jeho reakce v žádném případě nebyla.
Od výše rozvedených judikatorních východisek se soudy obou stupňů, a především soud odvolací, při rozhodování o vině dovolatele nijak neodchýlily. Není pochyb o tom, že primární příčinou smrti poškozeného byla právě dopravní nehoda, kterou způsobil dovolatel svým závažným řidičským pochybením, jež bylo zcela adekvátně posouzeno jako porušení důležité povinnosti uložené mu zákonem ve smyslu §143 odst. 2 tr. zákoníku (konkrétně povinnosti stanovené §18 odst. 1 zákona o silničním provozu); totiž tím, že na zaseknutí plynového pedálu při rozjezdu autobusu reagoval jeho intenzivnějším sešlápnutím, v důsledku čehož došlo k prudké akceleraci autobusu, přičemž ani poté nesešlápl brzdový pedál. Je nutné znovu připomenout, že k události došlo v prostoru nevelkého autobusového nádraží krátce po poledni, kdy se zde vyskytoval větší počet pěších osob včetně malých dětí, přičemž autobus řítící se zde rychlostí, v níž bylo možné směr jeho jízdy jen velmi obtížně korigovat, představoval zásadní nebezpečí a ohrožení zdraví a životů cestujících, kteří se zde pohybovali. Hrozba vážné dopravní nehody tedy byla nanejvýš reálná, přičemž v konečném důsledku k ní také došlo.
Pokud jde o námitku obviněného týkající se nesprávného vyhodnocení spoluzavinění poškozeného DDDDD, tu lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak jde o námitku zjevně neopodstatněnou.
Krajský soud v Praze v odstavci 19. odůvodnění svého rozsudku přiléhavě konstatoval, že na straně později usmrceného nezletilého chlapce sice lze spatřovat porušené povinnosti vyplývající z ustanovení §49 odst. 1 zákona o silničním provozu, rozhodně se však ve vztahu k příčinám vzniku škodlivého následku nejednalo o spoluzavinění zásadní či významné do té míry, že by bránilo dovození kvalifikačního znaku „porušení důležité povinnosti“ obviněným. Souhrn uvedených okolností jasně svědčí pro závěr, že podstatnou příčinou nárazu autobusu do poškozeného DDDDD bylo především jednání obviněného, které bylo v rozporu s citovanými ustanoveními zákona o silničním provozu. Lze připustit, že si poškozený (stejně jako další děti sedící na ostrůvku za zadní stěnou protilehlé zastávky) počínal neopatrně, nicméně se žádným konkrétním protiprávním jednáním nepodílel podstatným způsobem na vzniku nehody. V daném případě šlo jen o takové okolnosti, které lze hodnotit jako podmínky nehody, nikoli jako její podstatné příčiny. Příčinný význam těchto okolností ve srovnání s vyloženě protiprávním jednáním obviněného je v posuzovaném případě do té míry zanedbatelný, že je vyloučeno pokládat jednání poškozeného za důvod k tomu, aby u obviněného nebylo shledáno „porušení důležité povinnosti“ a aby skutek nebyl posouzen podle §143 odst. 2 tr. zákoníku (viz č. 32/2016 Sb. rozh. tr.). Kdyby totiž obviněný najížděl do prostoru zastávky běžným způsobem a po obvyklé trajektorii, k zachycení dětí sedících na ostrůvku by nikdy dojít nemohlo, neboť seděly mimo prostor, do kterých autobusy běžně zasahovaly.
Ohledně námitky dovolatele, že nebyla zkoumána bezvadnost brzdového systému, Nejvyšší soud konstatuje, že touto námitkou se podrobně zabýval již odvolací soud v bodu 17. svého usnesení. V podrobnostech proto Nejvyšší soud na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu odkazuje.
Nejvyšší soud proto s ohledem na výše uvedené rozhodl tak, že dovolání obviněného K. B. odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Na základě předběžného posouzení dovolacích námitek obviněného nenaznal předseda senátu dovolacího soudu, že by bylo odůvodněno vyhovění podnětu obviněného na odklad výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí, resp. na odklad výkonu trestu. Proto v uvedeném směru nevydal pozitivní a ani negativní (podnět obviněného povinnost k jeho vydání nezakládá) rozhodnutí a ponechal zdůvodnění naložení s tímto podnětem na tuto část odůvodnění rozhodnutí o vlastním dovolání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 9. 2023
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu