ECLI:CZ:NS:2023:4.TDO.887.2023.1
sp. zn. 4 Tdo 887/2023-371
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 10. 2023 o dovolání obviněného M. M., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 3. 2023, sp. zn. 7 To 38/2023, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 2 T 91/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 21. 10. 2022, sp. zn. 2 T 91/2022 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný M. M. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytového prostoru podle §208 odst. 2 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že:
v době od 27. 7. 2022 do 18. 8. 2022 v Plzni, XY, poškozené M. V., nar. XY, uživatelce ideální poloviny nemovitosti nalézající se na zmíněné adrese, a poškozené spol. TERASY ŠVABINY, s. r. o., IČO: 07337361, spolumajitelce dané nemovitosti, kdy poškozená M. V. byla na základě dodatku č. 1 ke kupní smlouvě uzavřené s poškozenou spol. TERASY ŠVABINY, s. r. o., dne 8. 6. 2022, jež se týkala koupě spoluvlastnického podílu k dané nemovitosti, jímž poškozená M. V. toho času disponovala, oprávněna bezplatně doživotně užívat výše uvedenou nemovitost, respektive byt nacházející se na jejím druhém nadzemním podlaží, a spoluužívat další prostory nemovitosti a přilehlé pozemky, podstatně ztížil zmíněný byt a další prostory nemovitosti řádným a obvyklým způsobem užívat, a to tím, že vyměnil cylindrickou vložku zámku u vchodových dveří do předmětné nemovitosti, kdy se jedná o jediný vchod, na jehož vnější straně se nachází koule, přičemž klíč od nového zámku nedal poškozené M. V. ani poškozené spol. TERASY ŠVABINY, s. r. o., a to i přesto, že k tomuto byl ze strany poškozené spol. TERASY ŠVABINY, s. r. o., vyzýván.
2. Za uvedený přečin uložil soud prvního stupně obviněnému podle §208 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku výkon tohoto trestu obviněnému podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 12 měsíců.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které směřoval do všech výroků. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením dne 30. 3. 2023, sp. zn. 7 To 38/2023 (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“), tak, že odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soud v Plzni dne 30. 3. 2023, sp. zn. 7 To 38/2023, podal obviněný sám podání označené jako „ dovolání“ k soudu prvního stupně, a to dne 4. 5. 2023. Současně požádal o ustanovení obhájce, přičemž žádal i o osvobození od soudních poplatků a poukázal na svojí trvající krajně kritickou životní situaci. K dovolání přiložil i rozhodnutí, kterým mu byl přiznán nárok na obhajobu bezplatnou v jiných řízeních vedených u soudů (např. usnesení Okresního osudu Plzeň-jih ze dne 13. 4. 2023, sp. zn. 13 Nt 906/2023). Dále výslovně uvedl, že požaduje ustanovení JUDr. Krýsla, který mu byl ustanoven v jiných věcech.
5. Následně bylo podáno dovolání, které vyhotovil ustanovený obhájce Mgr. Michal Paterna, resp. i. s. Mgr. Bc. Jakub Langer, a to z důvodů podle §265b odst. 1 písm. h), m) tr. ř, jenž bylo označeno jako „doplnění dovolání“.
6. Poté bylo prostřednictvím obviněným zvoleného obhájce JUDr. Michala Krýsla podáno „doplnění dovolání č. 2“ ze dne 14. 8. 2023. V předmětném podání bylo výslovně uvedeno, že obviněný nesouhlasil s podáním „doplnění dovolání odsouzeného“ podaného dne 25. 7. 2023 prostřednictvím obhájce Mgr. Michala Paterny, a proto žádá Nejvyšší soud, aby k podání datovanému dnem 25. 7. 2023 a označenému jako „doplnění dovolání odsouzeného” dále nebylo přihlíželo. Dále bylo výslovně v tomto podání sděleno, že v předmětné právní věci doplňuje dovolatel v zákonné otevřené lhůtě po poradě se svým obhájcem své tzv. blanketní dovolání ze dne 4. 5. 2023. To z důvodu právní jistoty následovně.
7. Obviněný v dovolání výslovně označil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. h), písm. m) tr. ř., když má za to, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku (odvolání) proti rozsudku soudu prvního stupně, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až l) zmíněného ustanovení, resp. že rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně-právním posouzení.
8. Dovolatel nesouhlasí s hmotněprávním posouzením týkajícím se práv spojených s užíváním předmětné nemovitosti. Zdůrazňuje, že již od samého začátku trestního řízení zpochybňuje, že v době, kdy byli spoluvlastníky předmětného domu jeho otec a první poškozená, existovala konkludentně uzavřená dohoda o způsobu užívání nemovité věci, podle níž on užíval přízemí a část sklepů a první poškozená pak první patro a část sklepů předmětného domu tak, jak uvádí soud prvního stupně. V daném kontextu namítá, že se nejednalo o projev vůle obou stran, který by byl jakkoliv, natož písemně, zachycen, ale že se jednalo pouze o tzv. neaktivitu jeho otce, tedy šlo o nečinnost otce při dalším faktickém užívání nemovitosti domnělou poškozenou, tedy o jakési “trpění” nastalého stavu užívání předmětných nemovitých věcí vzniklého v minulosti na základě dědictví (bez závěti) v rámci rodiny na straně jedné, tj. mezi rodinnými příslušníky v linii přímé (M. M. st. po své matce) a na straně druhé v linii nepřímé (domnělá poškozená V. M. po svém manželovi). Obviněný dále připomíná, že i kdyby snad nějaká tzv. konkludentní dohoda mezi jeho otcem a domnělou první poškozenou vznikla, tak se nejednalo o dohodu či smlouvu písemnou. Za tohoto stavu tak nebylo možno nepochybně dospět k závěru, že v takovém případě práva a povinnosti vyplývající z takovéto dohody (pokud byla ovšem nastíněným způsobem vůbec uzavřena) automaticky přechází na právní nástupce stran, natož na někoho mimo “rodinu”. Obviněný proto spatřuje pochybení soudů obou stupňů zejména v tom, že tato záležitost nebyla ani předmětem dokazování.
9. Setrvává na tom, že u konkludentně uzavřené dohody toto ani není možné, jelikož ujednání o přechodu práv a povinností vyžaduje výslovný a zachycený projev vůle. Nebylo tudíž a ani nemohlo být prokázáno, že by společnost Terasy Švabiny, s. r. o., která nabyla spoluvlastnický podíl od první poškozené, vstoupila do práv a povinností plynoucích z konkludentně uzavřené dohody původních spoluvlastníků o užívání nemovité věci a zda taková dohoda zavazovala i nově vstoupivší společnost ve vztahu k jeho otci. Konstatuje, že případné postoupení práv a povinností z původní uzavřené dohody přitom negoval i sám jednatel společnosti Terasy Švabiny, s. r. o., pan Zikmund při svém výslechu v průběhu hlavního líčení před soudem prvního stupně, který výslovně uvedl, že žádná práva postoupena nebyla. Má proto za to, že změna vlastnické struktury představovala podstatnou změnu poměrů oproti stavu, v jakém původní spoluvlastníci případně dohodu uzavírali, a taková změna poměrů pak sama o sobě vedla k automatickému zrušení konkludentně uzavřené dohody, jelikož kdyby takovýmto způsobem mělo dojít k postoupení práv a povinností na nového spoluvlastníka, pak by k tomuto nemohlo dojít i z dalšího důvodu, tedy že předmětná dohoda by zanikla pro tzv. podstatné změny poměrů. Nad výše uvedené obviněný předestírá, že jeho otec při prvním zásahu Policie ČR dokonce další trvání domnělé konkludentní dohody jednoznačně ukončil, kdy domnělé první poškozené V. policie zprostředkovala jeho stanovisko „ nemá tu co dělat, když to prodala“, čímž dal jeho otec zcela jasně najevo, že způsob a stav užívání předmětných nemovitostí z minulosti nebude dále respektovat. Současně dovolatel poukazuje na §1132 občanského zákoníku. Odkazuje na ustálenou judikaturu vyšších soudů, z níž vyplývá, že zatížení nemovité věci užívacím právem na doživotí představuje omezení práv spoluvlastníků na dobu delší než 10 let. Namítá, že aby nově přistoupivší spoluvlastník mohl přenechat část nemovité věci k užívání třetí osobě na doživotí, potřeboval by k takovému právnímu jednání souhlas jeho otce, který však neměl. Dovolatel je proto toho názoru, že dohoda o doživotním užívání nemovité věci uzavřená mezi společností Terasy Švabiny, s. r. o., a první poškozenou není a nikdy nebyla platná. Za situace, že nebyly výše uvedené skutečnosti prokázány, pak nelze dospět ani k závěru, že by po vstupu společnosti Terasy Švabiny, s. r. o., do vlastnické struktury k nemovité věci nadále existovala ona předmětná konkludentně uzavřená dohoda původních spoluvlastníků, která byla uzavřena právě a jen na základě jejich potřeb a přání.
10. Obviněný vyslovuje opakovaně názor, že ujednání o přechodu práv a povinností nebylo tvrzeno a ani prokázáno, a tudíž ani neexistovalo, jelikož původní spoluvlastníci měli v úmyslu pouze a jen respektovat současný stav, který existoval pouze a jen mezi nimi, a nikoliv ve vztahu k dalším osobám, resp. do budoucna. Zánikem spoluvlastnictví mezi původními spoluvlastníky podle jeho názoru zanikla i předmětná konkludentně uzavřená dohoda a nemovitá věc tak již nemohla být dále užívána v souladu s ní. Z výše uvedeného dovozuje skutečnost, že předmětná domněle konkludentně uzavřená dohoda působila a mohla působit pouze “inter partes”, jelikož nebyla zapsána do veřejného seznamu – katastru nemovitostí, takže jen účastníci domnělé konkludentní dohody, tedy jeho otec a první poškozená, byli takovou dohodou vázáni. Pokud tedy následně došlo k převodu spoluvlastnického podílu z první poškozené na společnost Terasy Švabiny, s. r. o., pak by musela citovaná obchodní společnost uzavřít s otcem odsouzeného (dovolatele) novou dohodu o užívání nemovité věci, což však i přes jeho projevenou vůli neučinila. Za popsané situace, kdy právně i fakticky žádná dohoda neexistovala, řídil se spoluvlastnický vztah čistě právními předpisy. Pokud tedy nový spoluvlastník, obchodní společnost Terasy Švabiny, s. r. o., chtěla upravit způsob užívání nemovité věci, resp. chtěla umožnit užívání části nemovité věci třetí osobě, pak byla tato společnost povinna informovat druhého spoluvlastníka o nabytí vlastnického práva a o tom, že má zájem způsob užívání nemovité věci upravit, resp. že má zájem nerozdělenou společnou věc poskytnout k užívání třetí osobě. Následně by muselo dojít k hlasování spoluvlastníků dle ustanovení §1128, resp. 1129 občanského zákoníku, popř. k vydání soudního rozhodnutí, a až teprve na základě přijatého rozhodnutí spoluvlastníků, resp. soudního rozhodnutí, by byla společnost Terasy Švabiny, s. r. o., oprávněna umožnit užívání nemovité věci třetí osobě. Bez takového hlasování tedy společnost Terasy Švabiny, s. r. o., nebyla oprávněna část nemovité věci přenechat k užívání třetí osobě, a pokud tak přesto učinila, pak jednala protiprávně v rozporu s výše citovanými ustanoveními občanského zákoníku. Protiprávní jednání přitom ex leg e nepožívá právní ochrany a takové právní jednání tak není možné vymáhat., resp. se jej dovolávat.
11. Má tedy jednoznačně za to, že první poškozená dnem pozbytí spoluvlastnického práva pozbyla i užívací titul k předmětné nemovité věci, a tudíž první poškozená nemohla být v době spáchání skutku obviněným oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §208 tr. zákoníku. Touto zásadní otázkou se přitom soudy obou stupňů vůbec nezabývaly. Pokud tedy obchodní společnost Terasy Švabiny, s. r. o., uzavřela s první poškozenou dodatek ke smlouvě, dle něhož uvedená obchodní společnost, jakožto nový spoluvlastník, umožnil první poškozené užívání nemovité věci na doživotí, přičemž tento dodatek nebyl uveden v katastru nemovitostí společně se smlouvou hlavní, pak takový dodatek nemá věcněprávní účinky, ale působí toliko “inter partes”, tj. pouze mezi obchodní společností Terasy Švabiny, s. r. o., a první poškozenou, kdy za popsaného stavu se tedy nelze dovolávat toho, že (odsouzený) dovolatel nerespektoval tuto dohodu, o které ani nevěděl, když měl první poškozené „podstatně ztížil“ přístup do nemovité věci, pakliže nebyl stranou smlouvy (dohody), resp. dodatek ke smlouvě vůči němu neměl a nemohl mít žádné právní účinky.
12. Je proto přesvědčen, že soudy obou stupňů chybně právně posoudily zejména otázku práv týkajících se užívání nemovité věci v době spáchání skutku, kdy se dále vůbec nevypořádaly s otázkou, zda po převodu spoluvlastnického podílu nadále existovala ona konkludentně uzavřená dohoda původních spoluvlastníků o způsobu užívání nemovité věci, a rovněž dále pak chybně vyhodnotily otázku, zda první poškozená byla oprávněnou osobou ve smyslu §208 tr. zákoníku.
13. Ve vztahu k druhé domnělé poškozené obchodní společnost Terasy Švabiny, s. r. o., uvádí, že této nikterak nebránil obecně ve vstupu, ale že tento vstup podmiňoval zcela logicky uzavřením dohody o správě a podmínkách dalšího užívání nemovitostí, a to např. jak to bude nově s účtováním vody, či dále požadoval soupis osob včetně jejich přesné identifikace (oprávnění ke vstupu), apod. Toto jednání obviněného je zachyceno i v policejních protokolech. Nad výše uvedené připomíná, že druhá domnělá poškozená je obchodní společností a že nemovitá věc je evidována jako “obydlí”, tedy již jen z tohoto důvodu se obchodní společnost Terasy Švabiny, s. r. o., nemohla stát tzv. poškozenou. Jak již bylo několikrát zmíněno, předmětná nemovitost je v ideálním spoluvlastnictví a právně není nijak dále rozdělena (žádný byt a žádné společné prostory nebyly nikdy jakkoliv definovány), proto je zřejmé, že jeho obydlí, tedy do té doby respektované společné bydlení s domnělou poškozenou V. jako spoluvlastnicí, začíná vchodovými dveřmi do rodinného domu, nikoliv až dveřmi do jednotlivých místností v jakémkoliv patře, protože například i oba existující záchody a spižírna s jedinou lednicí v domě jsou mimo uváděné užívací “prostory“. Tento právní výklad žádný ze soudů nijak nevyvrátil a ani se s ním nijak nevypořádal.
14. Je i toho názoru, že soudy obou stupňů se měly zabývat i další hmotněprávní otázkou, tedy, zda při údajném páchání skutku nejednal v omylu skutkovém podle příslušných ustanovení trestního zákoníku. Jak totiž bylo prokázáno, a to především výslechem první poškozené a výslechem jednatele společnosti Terasy Švabiny, s. r. o., pana Zikmunda, první poškozená cíleně a vědomě zamlčela vůči jeho osobě informaci, že svůj spoluvlastnický podíl prodala a že současně uzavřela se společností Terasy Švabiny, s. r. o., dodatek, dle něhož je přes pozbytí spoluvlastnického práva oprávněna nemovitou věc užívat. Zdůrazňuje, že jak již uvedl při svém výslechu, že se o změně spoluvlastníka dozvěděl náhodou náhledem do katastru nemovitostí, přičemž ze založené kupní smlouvy ani nemohl zjistit, že by první poškozená nadále disponovala užívacím titulem k předmětné nemovitosti a tuto informaci nemohl jinak legálně získat. Jednal tak v dobré víře v souladu se stavem zapsaným v katastru nemovitostí, kdy tento zapsaný stav působí “erga omnes”. Jak bylo uvedeno již výše, užívací titul první poškozená získala na základě dodatku ke smlouvě kupní, který však nebyl nikde zveřejněn a obviněný se tak s ním nemohl ani seznámit. Obě domnělé poškozené přitom vědomě tuto informaci zamlčovaly, a dokonce si ani nepřály, aby mu Policie ČR umožnila přístup k tomuto dokumentu. O znění a formě dodatku č. 1 ke kupní smlouvě se přitom obviněný, a to i přes jeho četné předchozí žádosti, dozvěděl až jako obviněný v rámci žádosti o kopie všech listin ze spisu z již probíhajícího trestního stíhání. Pokud tedy neznal a nemohl znát přesné znění kupní smlouvy, včetně jejího dodatku, tedy že domnělá první poškozená přes pozbytí spoluvlastnického práva disponuje jiným (novým) užívacím titulem k předmětné nemovitosti, pak nemohl jednat úmyslně, pakliže měl údajně poškozené „podstatně ztížil“ přístup do předmětné nemovité věci, ale naopak jednal v souladu se svým nejlepším vědomím a svědomím a taktéž v souladu se stavem zapsaným ve veřejném seznamu. Má proto i s ohledem na výše uvedené za to, že nemohl jednat v úmyslu přímém, ale ani v úmyslu nepřímém, pakliže nevěděl o domnělém užívacím titulu první poškozené, kdy dále vycházel ze svého relevantního názoru ohledně zákonného “průběhu” hranic jeho obydlí v podobě vchodových dveří do nemovitosti, a to v době svého jednání, za které byl ovšem následně trestněprávně potrestán. Vždy naopak jednal v prvé řadě v úmyslu chránit a ochránit své obydlí, kdy v daném období měl důvodně za to, že jedinou oprávněnou osobou k užívání nemovité věci je právě jen on sám.
15. Závěrem dovolání obviněný uvádí, že nesouhlasí, aby bylo o jeho podaném dovolání Nejvyšším soudem ČR rozhodnuto v neveřejném zasedání. S ohledem nejen na shora uvedené tak navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR po provedeném řízení napadené usnesení Krajského soudu v Plzni zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, případně aby zrušil taktéž jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
16. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k podanému dovolání ze dne 6. 10. 2023, sp. zn. 1 NZO 635/2023, nejprve shrnula průběh trestního řízení, trestnou činnost dovolatele, jeho argumentaci a uplatněné dovolací důvody. Státní zástupkyně podotýká, že dovolatel kvalifikovaně vytýká nesprávnost právního posouzení skutku a dále že jeho argumentaci nelze upřít významnou míru právní relevance. Zvláště pak v tom směru, zda poškozené V., do jejíhož práva užívání příslušné části předmětné nemovitosti mělo být z dovolatelovy strany zasaženo při naplnění skutkové podstaty přečinu podle §208 odst. 2 tr. zákoníku, takový užívací titul svědčí. Osobu, jež užívá dům, byt nebo nebytový prostor na základě vadného právního jednání, totiž nelze považovat za „oprávněnou osobu“ ve smyslu §208 odst. 2 tr. zákoníku (srov. mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2007 sp. zn. 4 Tz 90/2007 anebo Šámal, P. a kol. Trestní zákoník . Praha: C. H. Beck, 2023, 3. vyd., s. 2631). Soudům v předmětné trestní věci činným po stránce hmotněprávní vytýká, že se touto otázkou vůbec nezabývaly. Z odůvodnění jejich rozhodnutí je totiž patrné, že se omezily toliko na konstatování právního závěru, že oprávnění poškozené V. užívat danou nemovitost vyplývalo ze závazku nového spoluvlastníka (mimochodem učiněného toliko inter partes ) a z jejího dosavadního způsobu výkonu tohoto oprávnění. Stalo se tak i přesto, že nynější dovolatel v rámci svého předcházejícího postavení odvolatele založil v uvedeném směru způsobilý podnět k odvolacímu přezkumu, pokud relevantně argumentoval hmotněprávními podmínkami vzniku užívacího práva, byť v obecnějším smyslu než v podaném dovolání. Státní zástupkyně považuje za výstižný odkaz na §1132 občanského zákoníku, podle něhož k rozhodnutí, na jehož základě mají být práva spoluvlastníků omezena na dobu delší deseti let, je potřeba souhlasu všech spoluvlastníků . Za takové omezení ve smyslu §1132 občanského zákoníku je přitom nutné považovat i sjednání doživotního bezplatného užívání nemovité věci. V projednávané věci přitom bylo prokázáno, že podmínka takového souhlasu s uvedeným obsahem dodatku č. 1 ke kupní smlouvě (v daném případě od zbývajícího spoluvlastníka M. M. st.) splněna nebyla. Bylo tomu tak ze zcela evidentního důvodu, neboť ze strany V. takový zájem na zajištění elementární míry informovanosti jeho a jeho rodiny dán nebyl. O uvedené změně vlastnického režimu ke zbývající části nemovitosti se její druhý spoluvlastník M. M. st. dozvěděl od svého syna, tedy od dovolatele. Státní zástupkyně tak akcentuje, že se tak stalo až v návaznosti na jím zjištěnou změnu v evidenci příslušného katastrálního úřadu. Podotýká, že ze záznamu veřejného rejstříku se již nepodávalo, že v návaznosti na převod spoluvlastnického podílu V. na společnost Terasy Švabiny, s. r. o., byl sjednán dodatek kupní smlouvy, zakládající její oprávnění doživotního užívání dané nemovitosti ve stávajícím rozsahu. Tento právní titul k výkonu jejího užívacího práva považovaly soudy za naprosto legitimní podklad pro svůj právní závěr, že jmenovaná utrpěla v postavení poškozené zásah ve smyslu §208 odst. 2 tr. zákoníku. Podle státní zástupkyně se soudy nezabývaly obsahem tohoto právního úkonu ve smyslu pravidla plynoucího z §555 odst. 1 občanského zákoníku, a tudíž nemohly potvrdit ani vyloučit, zda ujednání obou smluvních stran odpovídá institutu služebnosti ve smyslu jeho zákonné charakteristiky podle §1257 odst. 1 občanského zákoníku. V této návaznosti pak nemohly řešit ani otázku, zda ona služebnost byla založena způsobem, předepsaným v §1262 odst. 1 občanského zákoníku (s nabytím účinnosti až zápisem do veřejného seznamu) a zda tedy lze s osobou V. spojovat její postavení osoby oprávněné.
17. Státní zástupkyně má dále za to, že ve vztahu k poukazovanému §1138 občanského zákoníku dovolatel přehlédl, že se tato právní úprava vztahuje výlučně k dohodnutému způsobu správy společné věci mezi spoluvlastníky, byť rovněž podléhá zápisu do veřejného seznamu. Týká se tedy té stránky účasti spoluvlastníků na právech a povinnostech ke společné věci podle §1122 odst. 1 občanského zákoníku, která je upravena v samostatném oddílu, předmětná konkludentní dohoda se však týkala pouze výkonu užívacího práva spoluvlastníka. Státní zástupkyně tak dospívá k názoru, že byla-li neformální konkludentní dohoda mezi spoluvlastníky v minulosti sjednána, pak jsou namístě úvahy o její platnosti pouze za stavu zachovaného vlastnického postavení obou jejích právně rovnocenných smluvních stran. Nikoliv však v případě, kdy V. převedla svůj spoluvlastnický podíl na jiný právní subjekt. Jestliže uvedený nabyvatel jejího spoluvlastnického podílu omezil výkon svého užívacího práva v její prospěch a pokud tato v uvedené návaznosti začala odpovídající část nemovitosti fakticky užívat, pak se státní zástupkyně táže, zda V. v tomto směru svědčil odpovídající právní titul. Má za to, že posouzením této otázky se žádný ze soudů ve věci činných nezabýval. Z důvodu naprosto legitimního nabývacího titulu k ideální polovině předmětné nemovitosti pak na straně druhé neupírá postavení osoby oprávněné a současně poškozené přisouzeným jednáním společnosti Terasy Švabiny, s. r. o. V přiznání postavení osoby oprávněné jí přitom nikterak nebrání dovolatelem poukazovaný způsob evidence předmětné nemovitosti jako „obydlí“, disponuje-li legitimním právním titulem k libovolnému nakládání s předmětem svého vlastnického práva s omezením, plynoucím ze stejného oprávnění dalšího spoluvlastníka (§1012, §1117 občanského zákoníku). Státní zástupkyně tak nepochybuje o tom, že jmenovaná společnost je v rozsahu jejího spoluvlastnického podílu nositelem práva užívání předmětné nemovitosti, podléhajícího ochraně ve smyslu §208 odst. 2 tr. zákoníku. Poznamenává, že zdůrazněná kategorizace dotčené nemovitosti jako „obydlí“ (§133 tr. zákoníku) se pohybuje zcela mimo rámec daného trestního řízení, jehož předmětem není jednání, spočívající v zásahu do domovní svobody ve smyslu znaků skutkové podstaty §178 tr. zákoníku. Současně uvádí, že oprávněná osoba (byť s největší pravděpodobností na podkladě neplatného právního úkonu) se omezila ve výkonu svého užívacího práva ve prospěch faktické uživatelky V.
18. Z těchto důvodů státní zástupkyně požaduje posouzení, do jaké míry byla na svém užívacím oprávnění poškozena v materiálním významu tohoto pojmu. Podle popisu tzv. skutkové věty výroku o vině totiž byla z hlediska výkonu svého omezeného užívacího oprávnění dotčena pouze tím, že jí nebyl vydán klíč od nového zámku vstupního vchodu do nemovitosti. Za popsaného stavu věci tak lze spatřovat důvody k posouzení podmínek §12 odst. 2 tr. zákoníku. Konkrétně pak v tom smyslu, zda míra společenské škodlivosti dovolatelova jednání proti takto omezenému výkonu užívacího práva spoluvlastnické společnosti (včítaje i poměrně nevýznamnou délku období, kdy k zásahu docházelo) odpovídá z hlediska spodní hranice trestnosti běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu České republiky k výkladu ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku o zásadě subsidiarity trestní represe, včetně výkladu pojmu společenská škodlivost činu a výkladu aplikace principu „ultima ratio“).
19. Po zvážení všech shora uvedených skutečností závěrem státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř., podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 3. 2023 sp. zn. 7 To 38/2023, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 21. 10. 2022 sp. zn. 2 T 91/2022 a dále i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu Plzeň-město, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjadřuje svůj souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
20. Z pohledu vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ovšem považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit, že jelikož je dovolání mimořádný opravný prostředek, tak v případě, že dovolání podá prostřednictvím obhájce jen obviněný, nemůže státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k němu ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. (učiněném navíc po uplynutí dovolací lhůty jemu i obviněnému) rozšiřovat či dokonce měnit rozsah a důvody dovolání vymezené obviněným, a to ani rozvedením či změnou náplně obviněným uplatněného dovolacího důvodu, a tak vlastně nahrazovat nedostatek spočívající v absenci vlastního dovolání. Na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že by tak činil v zájmu obviněného a k jeho prospěchu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 6 Tdo 251/2003 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1451/2014). Z pohledu tohoto závěru se Nejvyšší soud nemohl v rámci podaného dovolání zabývat námitkou stran subsidiarity trestní represe, neboť tuto námitku obviněný v rámci podaného dovolání neuplatnil.
21. K vyjádření státní zástupkyně se obviněný prostřednictvím obhájce vyjádřil prostřednictvím repliky ze dne 16. 10. 2023 tak, že dovolání bylo podáno právně relevantně, předmětná trestněprávní věc byla nesprávně posouzena soudy obou stupňů, a že i nadále setrvává na svém právním stanovisku, že se nedopustil žádného právního jednání v rozporu s trestněprávními normami.
III.
Přípustnost dovolání
22. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, resp. obhájců, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, jak bude dále blíže rozvedeno, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
23. Jak již bylo naznačeno, Nejvyšší soud ještě předtím, než se mohl věcně zabývat jednotlivými námitkami dovolatele, musel posoudit, zda obviněným bylo podáno předmětné dovolání včas s ohledem na ustanovení §265d odst. 2 tr. ř. a §265f tr. ř., když bylo zjištěno, že z hlediska dodržení lhůt k podání dovolání je předmětná věc velmi specifická.
24. V souvislosti s posuzováním včasnosti podaného dovolání je namístě připomenout, že podle §265e odst. 1 tr. ř. se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje. Dovolání lze podat pouze prostřednictvím obhájce, přičemž musí splňovat obsahové náležitosti ve smyslu §265f tr. ř.
25. Podle §265e odst. 2 tr. ř., jestliže se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci a opatrovníkovi, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději. Podle §265e odst. 3 tr. ř. je lhůta k podání dovolání zachována také tehdy, je-li dovolání podáno ve lhůtě u Nejvyššího soudu nebo u soudu, který rozhodl ve věci ve druhém stupni, anebo je-li podání, jehož obsahem je dovolání, dáno ve lhůtě na poštu a adresováno soudu, u něhož má být podáno nebo který má ve věci rozhodnout.
26. K běhu dovolací lhůty je ještě vhodné uvést, že podle ustanovení §60 odst. 2 tr. ř. lhůta stanovená podle týdnů, měsíců nebo let končí uplynutím toho dne, který svým jménem nebo číselným označením odpovídá dni, kdy se stala událost určující počátek lhůty. Přitom podle odst. 3 citovaného zákonného ustanovení platí, že připadne-li konec lhůty na den pracovního klidu nebo pracovního volna, pokládá se za poslední den lhůty nejbližší příští pracovní den.
27. V předmětné věci je třeba konstatovat, že z obsahu předloženého trestního spisu vyplývá, že obviněnému bylo usnesení soudu druhého stupně doručeno 18. 4. 2023 [č. l. 222 spisu Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 2 T 91/2022 (dále jen „spis soudu prvního stupně“)]. V rámci tohoto soudního rozhodnutí byl obviněný řádně poučen, že dovolání může podat pro nesprávnost výroku, který se ho bezprostředně dotýká, pouze prostřednictvím obhájce a současně že každé podání, které by nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se nepovažuje za dovolání, byť by tak bylo označeno. Protože dovolatel nebyl v řízení před soudy nižších stupňů zastoupen obhájcem, tak logicky lhůta k podání dovolání začala běžet od doručení usnesení soudu druhého stupně obviněnému (lhůta k podání dovolání měla skončit 19. 6. 2023 – pondělí).
28. Nejvyšší soud ze spisu soudu prvního stupně zjistil, že obviněný zaslal soudu prvního stupně již dne 4. 5. 2023 podání nazvané „Dovolání + žádost o osvobození od soudních poplatků a ustanovení obhájce“. Ve smyslu příslušných ustanovení trestního řádu (§265d odst. 2 tr. ř.) se sice rozhodně nejednalo o dovolání, ovšem nicméně z tohoto podání bylo nepochybné, že obviněný žádá o ustanovení obhájce za účelem podání dovolání (viz zvolený obrat „toto dovolání doplnil s Vámi ustanoveným obhájcem“). Současně obviněný již k tomuto podání přiložil určité doklady, které měly osvědčovat jeho nárok na bezplatnou obhajobu ve smyslu §33 odst. 2 tr. ř. Na základě tohoto podání soud prvního stupně obviněnému, poté co obviněný v jím stanovené lhůtě doložil svoji nemajetnost (soud prvního stupně shledal doklady předložené obviněným nedostatečné), usnesením ze dne 5. 6. 2023, č. j. 2 T 91/2022-307, podle §33 odst. 2 tr. ř. přiznal nárok na bezplatnou obhajobu. Soudu prvního stupně je ovšem nutno vytknout, že obviněného vzhledem k jeho výslovné žádosti o ustanovení obhájce nepoučil o tom, že si má obhájce zvolit sám anebo pokud chce, aby mu obhájce ustanovil soud, popř. pokud se k této možnosti nevyjádří např. do tří dnů, bude mu obhájce neprodleně ustanoven. Teprve po právní moci předmětného usnesení (právní moc dne 9. 6. 2023) tento soud obviněného až přípisem ze dne 20. 6. 2023 (č. l. 313 spisu soudu prvního stupně) vyzval, aby do tří dnů soudu sdělil, zda si obhájce zvolil a pokud ano, nechť doloží plnou moc, nebo zda žádá, aby mu byl soudem ustanoven. Tento přípis byl obviněnému zaslán prostřednictvím datové schránky a byl nakonec doručen fikcí, protože se obviněný do datové schránky do 10 dnů nepřihlásil. Obviněný se tak soudu prvního stupně v dané lhůtě nevyjádřil. Proto samosoudkyně Okresního soudu Plzeň-město rozhodla dne 30. 6. 2023 opatřením o ustanovení obhájce obviněnému a podle §33 odst. 4 tr. ř. mu ustanovila Mgr. Michala Paternu (č. l. 314 spisu soudu prvního stupně). Ustanovenému obhájci bylo opatření o jeho ustanovení, včetně „dovolání obviněného“, usnesení soudu druhé stupně, kterým bylo rozhodnuto o podaném odvolání, ale i přípisu k odstranění vad podaného dovolání, doručeno až dne 9. 7. 2023. Tímto dnem byl ustanovený obhájce vyzván, aby odstranil vady podaného dovolání ve lhůtě 10 dní (č. l. 315 spisu soudu prvního stupně), aniž by ovšem bylo výslovně uvedeno, jaké následky bude nevyhovění této výzvě mít (srov. přim. §265h odst. 1 tr. ř.). Obviněnému bylo opatření o přibrání obhájce doručeno dne 2. 7. 2023 (č. l. 315 spisu soudu prvního stupně). Obviněný pak soudu prvního stupně zaslal žádost o ustanovení JUDr. Michala Krýsla (dne 3. 7. 2023). Soud prvního stupně až dne 18. 7. 2023 obviněnému sdělil, že měl možnost si obhájce zvolit, což tak neučinil (č. l. 319 spis soudu prvního stupně), proto mu byl ustanoven podle pořadníku. Byl upozorněn, že pokud by chtěl zastupování jiným obhájcem, musí soudu doložit plnou moc. Dne 19. 7. 2023, tedy poslední den soudem stanovené 10denní lhůty, požádal obhájce soud o prodloužení lhůty o 5 dní [do 25. 7. 2023 (č. l. 326 spisu soudu prvního stupně)], přičemž Nejvyšší soud z trestního spisu nezjistil, zdali na tuto žádost bylo ze strany soudu nějak reagováno. Doplnění dovolání obhájcem pak bylo soudu prvního stupně doručeno dne 25. 7. 2023. Nutno dodat, že obviněný si nakonec obhájce sám zvolil, přičemž se lze domnívat, že tak učinil na základě poučení soudu prvního stupně ze dne 18. 7. 2023, a to JUDr. Krýsla, který pak 14. 8. 2023 podal dovolání „druhé“ v pořadí.
29. Nejvyšší soud nejprve musí akcentovat, že se v předmětné věci jedná o mimořádný případ, který vybočuje z běžných případů vadně podaných dovolání (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1395/2018). V projednávané věci je totiž nepochybné, že obviněný neměl v řízení před soudy nižších stupňů obhájce, takže aby mohl podat dovolání, musel si obhájce sám zvolit nebo požádat o jeho ustanovení [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2006, sp. zn. 11 Tdo 1340/2006 (uveřejněné pod č. 50/2007 Sb. rozh. tr.)]. Je zřejmé, že obviněný požádal soud prvního stupně o přiznání nároku na obhajobu bezplatnou (podání se posuzuje podle svého obsahu), přičemž tato žádost byla podána v podstatě v 1/3 dvouměsíční lhůty k podání dovolání. Současně je nutno akcentovat, že dovolatel již od okamžiku svého podání ze dne 5. 6. 2023 po soudu prvního stupně požadoval ustanovení obhájce. V tomto směru je také nezbytné akcentovat, že obviněný i včasně reagoval na výzvu soudu prvního stupně k předložení dokladů potřebných k rozhodnutí o jeho žádosti na přiznání nároku na obhajobu bezplatnou, když soudu nestačily doklady, které již předložil v rámci svého podání ze dne 5. 6. 2023. Z pohledu řešení otázky včasnosti podaného dovolání je nutno zdůraznit, že tím, že byl obviněnému přiznán nárok na obhajobu bezplatnou, je zřejmé, že skutečně obviněný neměl dostatek finančních prostředků k tomu, aby si obhájce k vyhotovení dovolání zvolil sám ve své zákonné lhůtě k podání dovolání za situace, kdy zákon výslovně požaduje podání dovolání obviněného prostřednictvím obhájce.
30. Z pohledu postupu soudu prvního stupně v předmětné věci lze mít za to, že pokud soud prvního stupně rozhodl usnesením dne 5. 6. 2023 o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu podle §33 odst. 2 tr. ř., měl zároveň v rámci tohoto usnesení, popř. samostatným přípisem, obviněného ihned informovat ve smyslu §33 odst. 4 tr. ř. o tom, že si má obhájce po právní moci zvolit sám nebo že může o jeho ustanovení požádat, když právě vzhledem k charakteru lhůty pro podání dovolání bylo namístě zároveň obviněnému stanovit lhůtu k volbě obhájce. Navíc v tomto směru nelze pominout, že obviněný od počátku dával najevo, že žádá soud o ustanovení obhájce. Nejvyšší soud si je vědom skutečnosti, že dovolatel žádal o ustanovení konkrétního obhájce, čemuž bránilo ustanovení §39 odst. 3 tr. ř. Předmětný požadavek obviněného ovšem nebránil tomu, aby soud poskytl odpovídající poučení obviněnému podle §33 odst. 4 tr. ř, a dal mu tak možnost na toto poučení reagovat ať již tím, že by si obhájce, kterého požadoval ustanovit, zvolil sám, nebo by mu následně obhájce ustanovil soud v souladu s postupem podle §33 odst. 4 tr. ř. Nakonec takový postup by odpovídal i ustanovení §33 odst. 5 tr. ř., podle kterého jsou všechny orgány činné v trestním řízení, tedy i soud, povinny poučit obviněného o jeho právech, a to se zaměřením na probíhající stadium trestního řízení, a poskytnout mu plnou možnost jejich uplatnění . Takto ovšem soud prvního stupně nepostupoval, když o možnosti zvolit si obhájce sám či požádat o jeho ustanovení soud obviněného prokazatelně poučil až poté, co obviněnému uplynula dvouměsíční lhůta k podání dovolání.
31. Nejvyšší soud proto musel vyřešit, kdy v tomto konkrétním případě skončila zákonná lhůta pro podání dovolání tedy zda okamžikem, kdy uplynuly dva měsíce ode dne doručení rozhodnutí soudu druhého stupně o podaném odvolání obviněnému, jestliže obviněný neměl před odvolacím soudem obhájce, nebo až poté, co bylo ustanovenému obhájci doručeno opatření o jeho ustanovení pro dovolací řízení, včetně usnesení odvolacího soudu a „dovolání obviněného“. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v tomto jistým způsobem výjimečném případě lhůta k podání dovolání skončila až v okamžiku, kdy uplynula dvouměsíční lhůta k podání dovolání ustanovenému obhájci pro účely dovolání.
32. K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud vzhledem k tomu, že v předmětné věci není pochyb o tom, že obviněný si byl vědom toho, že jeho podání označené jako dovolání není dovoláním bezvadným a že toto nelze považovat za dovolání, a to právě z toho důvodu, že nebylo podáno prostřednictvím obhájce (viz §265d odst. 2 tr. ř.) a nesplňovalo ani náležitosti dovolání (§265f tr. ř.). Proto požádal o přiznání nároku na obhajobu bezplatnou a zároveň rovnou o ustanovení obhájce. V tomto směru je také patrné, že žádost učinil s dostatečným časovým předstihem tak, aby mohlo být o jeho žádosti na přiznání nároku na obhajobu bezplatnou a požadavku na ustanovení obhájce včas rozhodnuto. Jinak vyjádřeno, obviněný nepožádal o přiznání tohoto nároku ke konci dvouměsíční lhůty, jako tomu bylo například ve věci řešené Nejvyšším soudem pod sp. zn. sp. zn. 5 Tdo 1395/2018. Nadto obviněný v procesu žádosti od počátku vystupoval aktivně, když již k žádosti přiložil podklady osvědčující podle jeho názoru jeho nemajetnost a zároveň ve stanovené lhůtě doplnil na výzvu soudu další podklady. Současně je nepochybné, že právě nesprávným postupem spočívajícím v nedostatku poučení podle §33 odst. 4 tr. ř. ze strany soudu prvního stupně vůči obviněnému došlo k tomu, že dovolání bylo podáno po uplynutí dvouměsíční lhůty k podání dovolání ze strany obviněného. Za naznačené situace vycházel dovolací soud z toho, že zákonná lhůta pro podání dovolání nemohla uplynout v okamžiku, kdy uplynula dvouměsíční lhůta od doručení usnesení soudu druhého stupně obviněnému. V souvislosti s dopadem zmíněného pochybení soudu prvního stupně na běh lhůty pro podání dovolání lze odkázat například na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 4 Tdo 161/2018, kde taktéž z důvodu vadného postupu soudu prvního stupně Nejvyšší soud vyhodnotil jako včasné dovolání i takové, které bylo podáno více jak dva měsíce od doručení rozhodnutí o odvolání obviněnému, jestliže ten žádal soud o ustanovení obhájce, přičemž mu nebyl soudem ustanoven bezodkladně (pokud by soud jednal bezodkladně avšak ustanovený obhájce by následně nekonal – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2023, sp. zn. 3 Tdo 1172/2022, případně přim. usnesení ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 8 Tdo 142/2019). Nejvyšší soud judikoval, že pokud obviněný po dobu běhu dvouměsíční lhůty vyvinul maximální úsilí k tomu, aby si zajistil obhájce v zákonné lhůtě k podání dovolání a soud prvního stupně ustanoví obhájce k podání dovolání až po uplynutí dvouměsíční lhůty, pak právě až od doručení opatření o ustanovení obhájce včetně meritorních rozhodnutí soudů nižších stupňů, které bylo ve smyslu §265e odst. 2 tr. ř. provedeno nejpozději, je třeba odvíjet počátek běhu dovolací lhůty. Obdobně srov. taktéž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1156/2014. Takový vadný postup soudu prvního stupně totiž nelze z pohledu práva na spravedlivý proces a zajištění práva na obhajobu klást k tíži obviněnému. Byť trestní řád výslovně stanoví, že navrácení lhůty k podání dovolání není přípustné (§265e odst. 4 tr. ř.), tak odmítnutí dovolání obviněného pro opožděnost v důsledku pochybení orgánu moci soudní, by představovalo odepření jeho ústavně garantovaného práva na přístup k soudu ( denegatio iustitiae ) ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. bod 21 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 11 Tdo 601/2019). Jak ostatně judikoval již v minulosti Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. II. ÚS 1967/18 (body 13–15, 20–21). Jinak vyjádřeno, zcela výjimečně lhůta pro podání dovolání v tomto konkrétním případě začala běžet až od okamžiku doručení opatření o ustanovení obhájce tomuto obhájci, tj. dne 9. 7. 2023, včetně dalších listin nutných k vypracování dovolání, neboť podle §265e odst. 2 tr. ř., jestliže se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci a opatrovníku, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději (obviněnému doručeno 2. 7. 2023). Lhůta pro včasné podání dovolání tak uplynula dne 11. 9. 2023 (den 9. 9. 2023 připadl na sobotu). Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání bylo podáno včas.
IV.
Důvodnost dovolání
33. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným, naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
34. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
35. Nejvyšší soud připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
36. Z podaného dovolání obviněného je patrné, že dovolatel uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. h), m) tr. ř.
37. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř . je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
38. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
39. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až písm. g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až písm. l) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až písm. l) tr. ř.
40. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek považuje Nejvyšší soud především za vhodné uvést, že obviněný v rámci podaného dovolání uplatňuje v podstatě stejné námitky jako v řízení před soudy nižších stupňů, přičemž tyto na jeho obhajobu dostatečně reagovaly, tedy zabývaly se jí. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v řízení před soudy nižších stupňů je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, se jedná zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci jedná.
41. Nejvyšší soud ještě konstatuje, že vzhledem k vyjádření obviněného v podaném dovolání podané JUDr. Krýslem, se bude zabývat pouze námitkami uplatněnými v dovoláním podaného prostřednictvím obhájce JUDr. Krýsla.
42. Předně je třeba uvést, že argumentace obviněného týkající se nesprávné aplikace občanského zákoníku je podřaditelná pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř, když obviněný namítá nesprávnou aplikaci jiného hmotněprávního předpisu. Stejně tak je pod tento zvolený dovolací důvod podřaditelná námitka stran toho, zda obviněný nejednal ve skutkovém omylu, byť argumentace obviněného je jistým způsobem velmi kusá.
43. Ohledně zbývajících námitek obviněného, které se vztahují zejména k existenci konkludentní dohody o užívání domu mezi otcem obviněného a poškozenou V., zejména stran toho, že by tato dohoda byla někdy uzavřena, je nutno uvést, že se jedná pouze o námitky směřující do způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Jedná se tedy o námitky skutkového charakteru. Z pohledu tohoto závěru je nutno zdůraznit, že skutková zjištění a jejich právní posouzení je třeba vždy důsledně odlišovat, a to i přes to, že právní posouzení skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy na skutková zjištění navazují. Platí, že námitky skutkového charakteru je možné v rámci dovolacího řízení přezkoumat pouze tehdy, pokud by byl dán tzv. extrémní nesoulad skutkových závěrů s provedenými důkazy nebo by skutková zjištění byla založena na procesně nepoužitelných důkazech či by ve vztahu ke skutkovým zjištěním byly nedůvodně neprovedeny všechny požadované důkazy, když jen za takové situace by bylo možno tyto námitky podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný ovšem ani neuplatnil. Bez ohledu na skutečnost, že obviněný neuplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř lze konstatovat, že extrémní nesoulad ani Nejvyšší soud v dovoláním napadené věci neseznal, když těžiště argumentace dovolatele je založeno jen na prostém nesouhlasu se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a na předestření vlastní verze skutkového děje obviněným, pro něho příznivější.
44. Přes shora prezentovaný závěr je možno pouze stručně uvést, že existence dlouhodobé konkludentní dohody ohledně způsobu užívání předmětné nemovitosti mezi poškozenou V. a otcem obviněného vyplývá nejen z výpovědi této poškozené, ale nakonec i z výpovědi samotného obviněného, když oba se v podstatě shodli na tom, že před prodejem spoluvlastnického podílu poškozenou V. společnosti Terasy Švabiny, s. r. o., byl způsob užívání předmětné nemovitosti konkludentně dohodnut, když poškozená V. užívala byt v 2. patře a otec obviněného v 1. patře (následně tyto prostory užíval obviněný) a fakticky byl dohodnut i způsob užívání sklepů, byť tento stav nebyl nikdy zanesen v katastru nemovitostí, ale ani nemusel být. Nakonec tento způsob užívání vyplynul i z výpovědi otce obviněného, svědka M. M. st., který se spoluvlastníkem předmětné nemovitosti. Zde je třeba pro jistou přesnost uvést, že konkludentní právní jednání je projev vůle učiněný jiným způsobem než slovně (tedy ne ústně či písemně), jako je např. pokynutí hlavou, potřesení rukou, nevyjádřením protestu, mlčky, jestliže nelze mít pochybnosti, co jednající chtěl vyjádřit. Z pohledu tohoto závěru je třeba uvést, že v dané věci skutečně z provedených důkazů není pochyb o tom, že způsob užívání předmětné nemovitosti byl dlouhodobě konkludentně dohodnut, o čemž svědčí výpovědi všech zúčastněných, byť se obviněný snaží jednání svého otce, a tudíž spoluvlastníka předmětné nemovitosti, vysvětlit jeho nečinností. Závěr o existenci konkludentní dohody ohledně užívání předmětné nemovitosti podpůrně prokazuje i skutečnost, že poškozená V. v domě žila 60 let (spoluvlastnicí je od roku 1988), přičemž před prodejem spoluvlastnického podílu žádný ze spoluvlastníků fakticky způsob užívání předmětné nemovitosti nijak nerozporoval (nebyly vedeny žádné soudní spory, ale nikdo se zúčastněných ani nepovažoval za nutné např. iniciovat vznik písemné dohody apod). Navíc tato skutečnost jistým způsobem není pro posouzení naplnění dané skutkové podstaty rozhodující, jak bude rozvedeno dále.
45. Přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §208 odst. 2 tr. zákoníku se dopustí pachatel, který neoprávněně brání oprávněné osobě v užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru. Objektem uvedeného přečinu je zájem na ochraně nerušeného užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru oprávněnou osobou. Konkrétně jde o ochranu oprávněné osoby proti zásahům do oprávněného užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru. Spáchání tohoto trestného činu je tedy podmíněno skutkovým zjištěním, že poškozený byl oprávněn užívat určitý dům, byt nebo nebytový prostor a že pachatel mu v tom bránil neoprávněně. Oprávněnou osobou ve smyslu §208 odst. 2 tr. zákoníku je především vlastník domu, bytu nebo nebytového prostoru (je-li zároveň jeho uživatelem), ale může jí být i nájemce, podnájemce nebo jiná osoba, která je na základě (platné) smlouvy nebo jiného právního důvodu oprávněna nemovitost nebo její část užívat [KANDOVÁ, Katarína, ČEP, David. §208 (Neoprávněný zásah do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru). In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022, marg. č. 18]. Jde tedy o jednání porušující práva vyplývající z občanskoprávních, obchodních atd. předpisů.
46. Lze tedy uzavřít, že neoprávněným bráněním v užívání domu se rozumí jakýkoli neoprávněný zásah do práva oprávněné osoby, který jí znemožňuje nebo podstatně ztěžuje možnost řádně a obvyklým způsobem dům užívat, včetně jakéhokoliv dalšího neoprávněného a podstatného rušení výkonu užívacího práva oprávněné osoby, např. znemožnění přístupu do domu, bytu nebo nebytového prostoru uzamčením nebo jiným uzavřením, nebo např. svévolným přerušením dodávek tepla nebo plynu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1038/2014).
47. Z pohledu shora prezentovaných závěrů je předně vhodné zdůraznit, že obviněný nerozporuje výměnu vložky u vchodových dveří, když potvrdil, že nechal vyměnit cylindrickou vložku u vchodových dveří a poškozeným nedal klíče. Dovolatel zpochybňuje skutečnost, že poškozená V. byla oprávněným uživatelem a že poškozená společnost Terasy Švabiny, s. r. o., nemohla být poškozená, když v předmětná nemovitost je evidována jako obydlí.
48. Nejvyšší soud musí v prvé řadě zdůraznit, že soud prvního stupně se zabýval otázkou oprávněnosti užívání domu oběma poškozenými. V tomto směru lze poukázat na písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz bod 8 rozsudku soudu prvního stupně), na odůvodnění soudu druhého stupně (viz body 6–8 usnesení soudu druhého stupně), byť lze připustit, že ve vztahu k poškozené V. jsou úvahy soudů nižších stupňů poněkud zjednodušené a nepřesné.
49. Jak již bylo naznačeno, že obviněný předně zpochybňuje skutečnost, že poškozená V. mohla vůbec být oprávněnou uživatelkou předmětné části nemovitosti poté, co prodala svůj spoluvlastnický podíl druhému poškozenému, tj. společnosti Terasy Švabiny, s. r. o. Své námitky zakládá na přesvědčení, že smlouva, kterou uzavřel nový nabyvatel ideální poloviny nemovitosti s poškozenou V., konkrétně smlouva o bezplatném a doživotním užívání předmětné nemovitosti ve stejném rozsahu v jakém je užívala doposud, tj. výlučně byt nacházející se v II. nadzemním podlaží domu a spoluužívat další prostory domu a přilehlé pozemky, je neúčinná, protože nebyla zapsaná do katastru nemovitosti jako služebnost, přičemž odkazuje na §1121 a násl. a §1128 občanského zákoníku.
50. Vzhledem k tvrzení dovolatele považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že z provedených důkazů zcela jednoznačně vyplývá, že dovolateli bylo známo, že spoluvlastnický podíl k předmětnému domu nabyl druhý poškozený, tj. společnost Terasy Švabiny, s. r. o., a to nejméně od 26. 7. 2022 (následující den došlo k výměně zámku). Tedy není pochyb o tom, že obviněný si byl vědom toho, že společnost Terasy Švabiny, s. r. o., se stala spoluvlastníkem ideální poloviny předmětné nemovitosti, kterou vlastnil jeho otec, nikoliv obviněný. Tedy obviněný nebyl vlastníkem předmětné nemovitosti. Podle §1115 odst. 1 občanského zákoníku, osoby, jimž náleží vlastnické právo k věci společně, jsou spoluvlastníky. Současně není pochyb o tom, že se jednalo o ideální spoluvlastníky. Platí, že ideální podíl nevyjadřuje určitou reálnou část věci, která náleží spoluvlastníku, ale pouze míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci; mezi spoluvlastníky není rozdělena věc, ale právo. Každému spoluvlastníku tedy náleží určitý spoluvlastnický podíl; ten však vyjadřuje pouze míru účasti na právech a povinnostech, a proto se také vyjadřuje zlomkem či procentem, nikoliv oddělením reálné části věci. Ideální podílové spoluvlastnictví lze charakterizovat jako případ, kdy „věc ještě nerozdělená“ náleží „současně několika osobám“. Podle §1117 občanského zákoníku má každý spoluvlastník právo k celé věci. Toto právo je omezeno stejným právem každého dalšího spoluvlastníka. Podle §1012 občanského zákoníku má vlastník právo se svým vlastnictvím v mezích právního řádu libovolně nakládat a jiné osoby z toho vyloučit. Vlastníku se zakazuje nad míru přiměřenou poměrům závažně rušit práva jiných osob, jakož i vykonávat takové činy, jejichž hlavním účelem je jiné osoby obtěžovat nebo poškodit. Oprávnění věc užívat spočívá zejména v tom, že vlastník sám či prostřednictvím jiných osob užívá předmět svého vlastnictví k účelu, ke kterému se tato věc obvykle užívá. Věc požívat znamená, že vlastník věci je oprávněn brát z této věci plody a užitky. V praxi užívání předmětných nemovitostí může spočívat v tom, že spoluvlastnicí mohou nemovitost užívat k bydlení, každý či některý z nich, mohou tam skladovat své věci, nemovitost přenechat jiné osobě, mohou ji užívat k rekreaci, ale i opravovat a zvelebovat apod. Současně je třeba mít za to, že právo každého z podílových spoluvlastníků užívat společnou věc je omezeno stejným právem ostatních spoluvlastníků užívat společnou věc podle velikosti podílu. Z uvedeného závěru vyplývá, že užívá-li podílový spoluvlastník společnou věc bez právního důvodu nad rozsah odpovídající jeho spoluvlastnickému podílu, zasahuje do práva vlastnit majetek ostatních spoluvlastníků chráněného čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a vzniká mu na jejich úkor bezdůvodné obohacení (viz stanovisko pléna Ústavního soudu Pl. ÚS 48/18 ze dne 16. 10. 2018).
51. Z pohledu shora prezentovaných východisek není pochyb o tom, že poškozená společnost Terasy Švabiny, s. r. o., byla oprávněna jako spoluvlastník předmětný dům užívat, a to ve stejném rozsahu jako otec obviněného, který je rovněž spoluvlastníkem ideální poloviny předmětné nemovitosti a jenž své zákonná vlastnická práva fakticky realizoval tím, že umožnil nemovitost užívat obviněnému. Vzhledem k ustanovení §1115 občanského zákoníku a násl. rovněž poškozená společnost Terasy Švabiny, s. r. o., nepochybně mohla předmětnou nemovitost užívat sama či její užívaní přenechat jiné osobě či subjektu, jak to učinil i otec obviněného, a to např. na základě smlouvy o nájmu či smlouvy o podnájmu či zcela bezúplatně či jen prostým souhlasem s tímto užíváním jinou osobou. Současně je vzhledem k tvrzení dovolatele nutno zdůraznit, že obviněný nebyl spoluvlastníkem předmětného domu, on sám užíval určitou část domu jen na základě souhlasu druhého spoluvlastníka, tedy on sám souhlas druhého spoluvlastníka nemovitosti společnosti Terasy Švabiny, s. r. o., s užíváním nemovitosti neměl a o udělení tohoto souhlasu nepožádal ani jeho otec. Přesto zcela logicky ve vztahu ke své osobě předpokládal, že ho souhlas druhého vlastníka k užívání předmětné části nemovitosti nepochybně opravňuje k tomu, aby nemovitost užíval, a to i poté, co došlo k změně vlastnictví k předmětné nemovitosti, a to ve stejném rozsahu jako tomu bylo před změnou spoluvlastníků. Stejný přístup nevolil ve vztahu k poškozené společnosti Terasy Švabiny, s. r. o., a poškozené V. Naopak obviněný za situace, kdy, jak sám připustil, si byl vědom toho, že poškozená V. spoluvlastnický podíl prodala právě společnosti Terasy Švabiny, s. r. o., zcela svévolně ihned vyměnil cylindrickou vložku zámku FAB od vchodových dveří do domu a neučinil žádné kroky k tomu, aby předmětné klíče předal dalšímu spoluvlastníkovi, a to společnosti Terasy Švabiny, s. r. o., když přinejmenším do 18. 8. 2022 ani nereagoval na výzvu této společnosti k předání klíčů a to přesto, že uvedená společnost podala návrh na vydání předběžného opatření (ten byl zamítnut z důvodu, že měl směřovat vůči druhému ze spoluvlastníků). Takovým postupem obviněný neoprávněně bránil poškozené společnosti Terasy Švabiny, s. r. o., užívání předmětné nemovitosti.
52. Pokud se dovolatel hají tím, že smyslem jeho jednání bylo jen, aby se uzavřela nová dohoda o užívání předmětné nemovitosti mezi spoluvlastníky, tak je třeba opětovně akcentovat, že obviněný není a ani v té době nebyl spoluvlastníkem předmětné nemovitosti. Zde je třeba zdůraznit, že ani otec obviněného nesdělil v předmětném období poškozené společností Terasy Švabiny, s. r. o., že by snad zmocnil obviněného v tomto směru k jednání s poškozenou společnosti, tedy v tomto směru mu neudělil žádnou plnou moc pro toto jednání. Je třeba akcentovat, že ze spisového materiálu je patrna pouze jedna plná moc udělena otcem obviněného dovolateli, a ta se týkala jednání u policejního orgánu. Nadto je nutno zdůraznit, že přes toto tvrzení ze strany otce obviněného, ale ani strany samotného obviněného, nebyly v předmětném období učiněny žádné faktické kroky směřující k nějakému jednání ohledně uzavření nějaké dohody ve vztahu k užívání předmětné nemovitosti. Naopak postup obviněného vedl k tomu, že obviněný fakticky znemožnil poškozené společnosti Terasy Švabiny, s. r. o., jakékoliv užívání domu, ačkoliv tato společnost prokazatelně vlastnila ideální ½ předmětného domu. Obecně z pohledu odkazu na §1126 občanského zákoníku je třeba uvést, že i pokud by skutečně mezi spoluvlastníky existoval spor ohledně způsobu užívání společné nemovitosti, tak ani tato skutečnost neopravňovala druhého spoluvlastníka k tomu, aby fakticky sám na základě vlastního přesvědčení o správnosti svých požadavků reálně znemožnil užívání této nemovitosti dalšímu spoluvlastníkovi. V takovém případě měl otec obviněného jako spoluvlastník možnost vyvolat soudní spor o správu společné věci (viz přim. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 22 Cdo 3121/2020), ale nikoliv svévolně znemožnit užívání společné věci. V tomto směru je třeba zdůraznit, že ani vedení případného soudního sporu k takovému postupu obviněného neopravňovalo (srov. přim. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1232/2016). Lze tedy uzavřít, že obviněný již tím, že vyměnil zámek u vchodových dveří poškozené společnosti Terasy Švabiny, s. r. o., neoprávněně bránil v užívání předmětného domu, když uvedená společnost byla spoluvlastníkem ideální poloviny domu a měla právo své vlastnictví užívat ve stejném rozsahu jako druhý spoluvlastník.
53. Z pohledu shora naznačených závěrů je dále třeba uvést, že jelikož byla společnost Terasy Švabiny, s. r. o., spoluvlastníkem předmětné nemovitosti, tak v rámci výkonu svým vlastnických práv nepochybně mohla nakládat, a to do doby než by případný spor spoluvlastníků rozhodl soud se svým spoluvlastnickým podílem přinejmenším stejným způsobem jako otec obviněného, zejména ho přenechat do užívání třetí osobě, když meze jejího užívání byly stanoveny tak, že tento způsob užívání společné věci nesmí omezovat základ a podstatu spoluvlastnického práva žalobce, vylučovat jej z užívání společné věci. Stejně ovšem musel postupovat i druhý spoluvlastník, tj. otec obviněného. Tím, že poškozené společnosti Terasy Švabiny, s. r. o., obviněný bránil, aby mohla přenechat do užívání předmětnou část nemovitosti poškozené V. popř. jiné osobě, jí bránil ve výkonu jejího vlastnického práva a neoprávněně jí bránil v užívání domu. Pokud obviněný dále tvrdí, že v předmětném domě bydlí, takže se jedná o obydlí a že tedy již z tohoto pohledu nemohla být poškozená společnost Terasy Švabiny, s. r. o., poškozenou, tak je třeba akcentovat, že předmětem ochrany podle §208 odst. 2 tr. zákoníku není domovní svoboda, nýbrž ochrana nerušeného užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru. Nad rámec tohoto závěru je nezbytné zdůraznit, že ani sám obviněný netvrdí, a ani to nevyplývá z provedeného dokazování, že by snad poškozená společnost Terasy Švabiny, s. r. o., chtěla sama či prostřednictvím jiné osoby užívat tu část domu, kterou obýval obviněný jako svůj byt (byt v 1. patře) a který on sám užíval na základě konkludentní dohody o užívání předmětné nemovitosti uzavřené mezi jeho otcem a dřívější spoluvlastnicí V., která užívala byt v 2. patře. Z logiky věci je rovněž zřejmé, že oba spoluvlastníci museli užívat společné prostory, jako např. společnou chodbu domu. Navíc je třeba poukázat na to, že v dané věci neexistuje žádný spor o tom, v jakém rozsahu, chtěla poškozená společnost Terasy Švabiny, s. r. o., užívat svůj spoluvlastnický podíl, když ho chtěla užívat ve stejném rozsahu, jak to činila dřívější spoluvlastnice, takže chtěla fakticky pokračovat ve stavu užívání, který byl v domě nastolen dlouhodobě a nebyl do té doby nikým zpochybňován (blíže viz body 43–44 tohoto rozhodnutí). Současně je třeba zopakovat, že pokud by snad skutečně chtěl druhý spoluvlastník tento faktický stav změnit, měl učinit vůči společnosti Terasy Švabiny, s. r. o., nějaký kvalifikovaný návrh, když pokud by nedošlo k dohodě mezi spoluvlastníky ohledně užívání předmětné nemovitosti, musel by situaci řešit právní cestou a obrátit se případně na soud [srov. §12, §14 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – Každý, kdo se cítí ve svém právu zkrácen, může se domáhat ochrany u orgánu vykonávajícího veřejnou moc (dále jen „orgán veřejné moci“). Není-li v zákoně stanoveno něco jiného, je tímto orgánem veřejné moci soud. Každý si může přiměřeným způsobem pomoci k svému právu sám, je-li jeho právo ohroženo a je-li zřejmé, že by zásah veřejné moci přišel pozdě. Hrozí-li neoprávněný zásah do práva bezprostředně, může jej každý, kdo je takto ohrožen, odvrátit úsilím a prostředky, které se osobě v jeho postavení musí jevit vzhledem k okolnostem jako přiměřené. Směřuje-li však svépomoc jen k zajištění práva, které by bylo jinak zmařeno, musí se ten, kdo k ní přikročil, obrátit bez zbytečného odkladu na příslušný orgán veřejné moci.] . Z pohledu tohoto závěru je nezbytné poukázat na to, že takto otec obviněného nepostupoval, byl to naopak obviněný, který zcela svévolně bránil poškozené společnosti v užívání předmětného domu. Zde je třeba rovněž akcentovat, že vzhledem k faktické situaci nepřicházela v úvahu svépomoc, když je třeba uvést, že způsob užívání předmětné nemovitosti se neměl fakticky nijak změnit.
54. Jak již bylo uzavřeno shora, poškozená společnost Terasy Švabiny, s. r. o., mohla předmětnou nemovitost užívat a z titulu výkonu svého vlastnického práva mohla přenechat do užívání část domu jiné osobě, tedy i poškozené V. Lze tedy mít za to, že pokud společnost Terasy Švabiny, s. r. o., souhlasila s užíváním bytu v 2. poschodí poškozenou V. (byt užívala tato poškozená prokazatelně před prodejem svého spoluvlastnického podílu) a obviněnému to bylo známo, tak byla poškozená V. oprávněným uživatelem předmětné části domu a pokud jí obviněný bránil v užívání této části domu, dopustil se přečinu podle §208 odst. 2 tr. zákoníku ve vztahu k této poškozené. Stran dovolací argumentace obviněného, že dohoda mezi poškozenými byla služebností, je nutno zdůraznit, že tato námitka pro naplnění přečinu podle §208 odst. 2 tr. zákoníku není rozhodující. Podle §1260 odst. 1 občanského zákoníku platí, že se služebnost nabývá smlouvou, pořízením pro případ smrti nebo vydržením po dobu potřebnou k vydržení vlastnického práva k věci, která má být služebností zatížena. ). Podle Nejvyššího soudu je totiž rozhodné, že obviněnému bylo známo, že poškozená společnost Terasy Švabiny, s. r. o., souhlasí s užíváním bytu ve 2. patře předmětné nemovitosti poškozenou V., přičemž tato skutečnost byla otci obviněného poškozenou společností Terasy Švabiny, s. r. o. písemně sdělena dne 4. 8. 2022 (viz č. l. 50 spisu soudu prvního stupně), když tohoto dne byl otec obviněného i upozorněn na skutečnost, že výměnou zámku znemožnil on a obviněný užívání bytu společnosti Terasy Švabiny s. r. o. i poškozené V., přičemž byl vyzván, aby bez zbytečného odkladu předal společnosti i poškozené jednu sadu klíčů od nemovitosti. Je tak evidentní, že nejpozději na základě tohoto dopisu byl otec obviněného seznámen s tím, že nový spoluvlastník předmětné nemovitosti souhlasí s tím, aby byt v 2. patře užívala právě poškozená V. Přesto obviněný svého jednání vůči oběma poškozeným nezanechal a nadále znemožňoval užívání domu, jak poškozené společnosti Terasy Švabiny, s. r. o., tak i poškozené V., tím, že udržoval vyvolaný protiprávní stav, i když mu muselo být zcela zřejmé, že brání oprávněným subjektům v užívání předmětných nemovitostí. Navíc je třeba opětovně zdůraznit, že není pochyb o tom, že obviněný si byl vědom změny spoluvlastníka nejméně od 26. 7. 2022 (viz jeho výpověď), když při vědomí této skutečnosti ihned vyměnil zámek u vchodových dveří, a tak bránil poškozené V. již od tohoto data v užívání bytu v 2. poschodí, aniž by mu bylo známo, jaká je podstata ujednání mezi oběma poškozenými. V tomto směru je třeba zdůraznit, že mezi poškozenými mohla být i uzavřena např. smlouva, která neměla povahu služebnosti a která by opravňovala poškozenou V. v užívání předmětného bytu právě na základě prostého souhlasu poškozené Terasy Švabiny, s. r. o. Mohlo se např. jednat také o smlouvu o nájmu, či nějakou inominátní smlouvu nebo, jak již bylo naznačeno, o prostý souhlas s bezplatným užíváním tohoto bytu, když nebylo možno ani vyloučit, že se strany dohodly na tom, že poškozená V. bude mít určitý čas na vystěhování, a to zejména za situace, kdy poškozené bylo 87 let a v předmětné nemovitosti bydlela 60 let. Mohlo se tedy jednat o smlouvu, která se nemusí zapisovat do katastru nemovitostí a k jejímuž uzavření nebyl nutný souhlas dalšího spoluvlastníka. Přesto obviněný svévolně již dne 27. 7. 2022 přistoupil k výměně zámku u vchodových dveří. Obviněný tedy musel být v tomto období, tj. do 4. 8. 2022, přinejmenším srozuměn s tím, že může svým jednáním neoprávněně bránit poškozené Terasy Švabiny, s. r. o., a poškozené V. v užívání předmětné části nemovitosti. Zde je třeba uvést, že pokud by se snad otec obviněného skutečně domníval, že poškozená V. bydlí v 2. patře neoprávněně, tedy bez souhlasu společnosti Terasy Švabiny, s. r. o., tak se mohl případně obrátit na poškozenou společnost Terasy Švabiny, s. r. o., stejně tak, pokud by skutečně chtěl realizovat nějakou změnu ve způsobu užívání předmětné nemovitosti spoluvlastníky od původně uzavřené konkludentní dohody
55. Obecně je třeba uvést, že i pokud by otec obviněného nesouhlasil s obsahem smlouvy o doživotním užívání části nemovitosti uzavřené mezi poškozenými, a to právě z důvodu, že se podle jeho názoru jednalo o služebnost a tedy že došlo k tvrzenému porušení ustanovení §1128 či §1132 občanského zákoníku, neopravňoval ani tento případný nesouhlas obviněného k předmětnému jednání vůči poškozeným, tedy k tomu, aby poškozeným znemožnil užívání předmětné nemovitosti a choval se tak, jako by byl jejím výlučným vlastníkem. V takovém případě by musel otec obviněného a jedině on byl k takovému kroku oprávněn podat žalobu ohledně neplatnosti případné smlouvy o doživotním užívání, popř. podat ještě před podáním této žaloby návrh na vydání předběžné opatření. Jinak vyjádřeno, pro posouzení trestněprávního jednání dovolatele je nepodstatné, zda se skutečně jednalo o služebnost, neboť vůle vlastníka, resp. spoluvlastníka, nemovitosti byla druhému spoluvlastníkovi, otci obviněného, a tím i obviněnému, směřující k předání klíčů poškozené V. a tím umožnění užívání části nemovitosti této poškozené dána dostatečně a nezpochybnitelným způsobem najevo. V předmětné věci není pochyb o tom, že tím, že poškozená společnost Terasy Švabiny, s. r. o., dala otci obviněného a obviněnému najevo, že souhlasí s tím, aby předmětnou část nemovitosti užívala poškozená V., čímž nepochybně poškozená společnost realizovala své vlastnické právo (blíže body 50–51 tohoto rozhodnutí) a její souhlas znamenal, že poškozená V. se stala oprávněnou uživatelkou této části nemovitosti přinejmenším do doby, kdy by případný soudní spor rozhodl soud. Je tomu tak proto, že i případný probíhající soudní spor neopravňuje jednu stranu sporu, aby znemožnila užívání předmětné nemovitosti druhému spoluvlastníkovi (viz přim. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1232/2016) a tím mu bránila realizovat jeho vlastnictví.
56. Lze tedy uzavřít, že poškozená V. byla oprávněna předmětné prostory užívat, její právo vyplývalo ze souhlasu nového spoluvlastníka a z dosavadního způsobu užívání nemovitosti. Obviněný tedy této poškozené rovněž neoprávněně bránil v možnosti užívat předmětnou nemovitost výměnou zámku u vchodových dveří.
57. Vzhledem k naznačeným úvahám je třeba uzavřít, že dovolatel zjištěným jednáním naplnil všechny formální znaky skutkové podstaty přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 2 tr. zákoníku. Tím, že obviněný ani subsidiaritu trestní represe nenamítá, narozdíl od vyjádření státní zástupkyně, tak se Nejvyšší soud ani dále nebude zabývat mírou společenské škodlivosti jednání obviněného. Pouze obecně lze uvést, že skutečně nelze pominout, že obviněný se předmětného jednání dopustil vůči dvěma poškozeným a zejména osobě výrazně vysokého věku, pro kterou musela být situace velmi stresující.
58. Z výše uvedených důvodů je tak bezpředmětná i námitka dovolatele ohledně skutkového omylu, který podle §18 odst. 1 tr. zákoníku spočívá v tom, že při spáchání činu pachatel nezná ani nepředpokládá jako možnou skutkovou okolnost, která je znakem trestného činu, a tak nejedná úmyslně; tím není dotčena odpovědnost za trestný čin spáchaný z nedbalosti . Předně je třeba uvést, že dovolací argumentace je v podstatě velmi kusá, když de facto obviněný zpochybňuje, že jednal úmyslně, a to z toho pohledu, že mu poškozená V. zatajila, že prodala svůj spoluvlastnický podíl a že uzavřela smlouvu o bezplatném doživotním užívání předmětné nemovitosti. Zde je třeba jen obecně zopakovat, že obviněný nebyl vlastníkem předmětné nemovitosti a přinejmenším od 26. 7. 2022 věděl o prodeji spoluvlastnického podílu (samotná výpověď obviněného), přičemž přinejmenším od 4. 8. 2022 byly otci obviněného známy obviněným namítané skutečnosti stran existence smlouvy ohledně užívání předmětné nemovitosti uzavřené mezi poškozenými. Ohledně období od 27. 7. do 4. 8. 2022 je pro stručnost možno odkázat na úvahy Nejvyššího soudu obsažené v bodě 54 tohoto rozhodnutí. Lze tedy uzavřít, že v období od 27. 7. do 4. 8. 2022 obviněný jednal přinejmenším v úmyslu nepřímém a od 4. 8. 2022 v úmyslu přímém. Proto i tuto námitku lze považovat za zcela bezpředmětnou.
59. Nejvyšší soud považuje na závěr rovněž za vhodné uvést, že problematikou stran námitek opětovně uplatněných v dovolání a také problematikou nutností reakce (odpovědí) na stále se opakující otázky (argumentaci) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku) . Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
60. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno z důvodů, které lze částečně podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v dané věci nebyl rovněž naplněn, když jeho naplnění je závislé na naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
61. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
62. Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl v neveřejném zasedání přes vyslovený nesouhlas obviněného s takovým postupem, neboť takový postup je možný podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. a takové rozhodnutí není vázáno na souhlas stran.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 10. 2023
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu