ECLI:CZ:NS:2023:4.TDO.919.2023.1
sp. zn. 4 Tdo 919/2023-592
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 10. 2023 o dovolání obviněného Josefa Jarcovjáka , nar. 30. 9. 1985 ve Zlíně, trvale bytem Kašava 165, okres Zlín, proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně, ze dne 7. 2. 2023 č. j. 6 To 371/2022-551, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 18 T 109/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Josefa Jarcovjáka odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 20. 10. 2022 č. j. 18 T 109/2019-512 byl obviněný Josef Jarcovják (dále také jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku za jednání spočívající (zkráceně) v tom, že dne 7. 9. 2016 ve Zlíně jako tehdejší jednatel společnosti RRR power, s. r. o., prodal a na Oddělení evidence vozidel Magistrátu města Zlín převedl vlastnické právo k osobnímu motorovému vozidlu zn. Subaru Impreza na kupujícího P. Z., přestože je dne 11. 8. 2016 prodal společnosti Car Service Group CZ, s. r. o., ale na základě smlouvy o nájmu dopravního prostředku ze dne 11. 8. 2016 ho měl stále k dispozici, čímž způsobil poškozené Car Service Group CZ, s. r. o, škodu ve výši 450 000 Kč. Za to byl obviněný podle §206 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. mu nalézací soud uložil povinnost zaplatit poškozené Car Service Group CZ, s. r. o., na náhradě škody částku 450.000 Kč.
2. K následnému odvolání obviněného Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozsudkem ze dne 7. 2. 2023 č. j. 6 To 371/2022-551 shora citovaný rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu a za splnění podmínek podle §259 odst. 3 tr. ř. obviněnému nově uložil trest odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v délce čtrnácti měsíců. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
3. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný dovolání , v němž uplatnil důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. V jeho odůvodnění předně namítl, že skutkový stav formulovaný ve výroku rozsudku nalézacího soudu je ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Setrval přitom na své dosavadní obhajobě, podle níž kupní smlouvu k automobilu s výhradou zpětné koupě, smlouvu o nájmu dopravního prostředku ani „rozhodčí smlouvu“ s poškozenou společností nepodepsal, neboť po přečtení těchto dokumentů zjistil, že podmínkou zapůjčení finanční hotovosti od poškozené byl právě převod inkriminovaného vozidla do jejího vlastnictví. Uvedené smlouvy následně svědek Zurian předal jak poškozené, tak policejnímu orgánu, rozhodci a (na výzvu soudu) také soudnímu znalci z oboru písmoznalectví ke grafologickému zkoumání. V řízení bylo zároveň zjištěno, že poškozená společnost měla v držení obě paré smluv, která se lišila podpisy, což její tehdejší jednatel Zurian nedokázal v hlavním líčení vysvětlit, ačkoli současně tvrdil, že po jedné z podepsaných smluv předal obviněnému společně s částkou 250.000 Kč. Sám znalec upozornil na skutečnost, že originály, které měl k dispozici od rozhodce, se neshodovaly s jejich kopiemi obsaženými ve spise a sporné podpisy nedokázal posoudit z hlediska jejich pravosti. Soudy se však tímto rozporem nijak nezabývaly, přestože na něj dovolatel od začátku upozorňoval, a výsledky znaleckého zkoumání hodnotily zcela nekriticky. Pokud se jedná o poskytnutou zápůjčku, obviněný opakovaně namítal, že doklad o výběru finanční částky z bankomatu svědkem Zurianem ještě sám o sobě neznamená, že došlo k jejímu předání a faktickému převzetí mezi smluvními stranami. Poškozená společnost nepředložila nalézacímu soudu příslušný platební doklad, který by měl být založen v jejím účetnictví. Pouhý doklad o výběru peněz z bankomatu přitom nebyl dostačujícím důkazem, že k tvrzené transakci mezi svědkem Zurianem a obviněným skutečně došlo. I proto dovolatel navrhl v odvolacím řízení doplnění dokazování o vyžádání účetní uzávěrky poškozené společnosti pro rok 2016 tak, aby bylo možno doložit zaplacení zmíněné částky 250.000 Kč. Ohrazuje se proti názoru krajského soudu, podle nějž neexistence příslušných dokumentů neměla na výsledky dokazování potřebný dopad. Naopak, důkazní postup soudů pokládá za povrchní a odporující zásadám obsaženým v §2 odst. 5, 6 tr. ř. mimo jiné také proto, že neověřily ani pravost SMS resp. WhatsApp komunikace mezi ním a svědkem Zurianem, která mohla být pouze imitována prostřednictvím webových rozhraní dobře známých většině běžných uživatelů. Dovolatel v dané souvislosti podotkl, že svědek Zurian tuto údajnou komunikaci předložil až po skončení dokazování před soudem prvního stupně, položil si otázku, proč tak jmenovaný neučinil již v momentě, kdy učinil prvotní podnět orgánu činnému v trestním řízení k postupu podle §158 tr. ř., a z toho dovodil, že daný důkaz je neúčinný a procesně nepoužitelný. Své výhrady směřoval obviněný i proti výroku o náhradě škody, který byl podle jeho názoru pouze mechanicky „převzat“ z podané obžaloby, a konečně k délce samotného trestního řízení, kterou s poukazem na nižší skutkovou a právní složitost věci označil za extrémní. Míní, že v jeho případě se zájem státu na trestním postihu pachatele ocitl v příkrém rozporu s ústavně garantovaným právem na spravedlivý proces, čímž byl založen důvod pro rozhodnutí o zastavení jeho trestního stíhání. Z výše rekapitulovaných důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudky soudů prvního a druhého stupně zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. nalézacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
4. Pověřený státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v písemném vyjádření k dovolání podle §265h odst. 2 tr. ř. předně zdůraznil, že obviněný ve skutečnosti nevznesl žádnou kvalifikovanou námitku, která by odpovídala kategorii zjevného nesouladu mezi obsahem důkazů a z nich vyvozenými skutkovými závěry ve smyslu 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Při své argumentaci totiž postupoval tak, že na základě vlastního hodnocení důkazů, zejména znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, předložil svou verzi skutkového děje, podle níž předmětné vozidlo ve vlastnictví poškozené společnosti neprodal a neuzavřel ani smlouvu o jeho nájmu. Domáhal se tak pouze toho, aby provedené důkazy byly hodnoceny jiným, pro něho příznivějším způsobem. V některých případech jeho skutková polemika ani nemířila proti rozhodným zjištěním, která byla určující pro naplnění znaků trestného činu, jímž byl uznán vinným. Konkrétně se jedná o otázku poskytnutí půjčky ve výši 250.000 Kč. Ta sice souvisela s uzavřením nájemní a kupní smlouvy mezi ním a poškozenou společností (uzavření kupní smlouvy zřejmě fakticky sloužilo k zajištění závazku z poskytnuté půjčky), trestného činu zpronevěry se však přímo netýká. Ten byl naplněn tím, že obviněný prodal vozidlo, které ve vztahu k němu bylo v danou chvíli cizí věcí, dalšímu subjektu. Naplnění formálních znaků přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku dovolatel úspěšně nezpochybnil ani nekonkrétně formulovanou námitkou proti výroku o náhradě škody, jejíž výše nadto nebyla stanovena svévolně, ale odborným vyjádřením. Státní zástupce dále odmítl tvrzení obviněného, že důkazní řízení trpí vadou spočívající v tzv. opomenutí důkazů, jestliže odvolací soud v napadeném rozhodnutí dostatečně vysvětlil, proč jednotlivé důkazní návrhy obhajoby neakceptoval. K nesouhlasu dovolatele se závěry znaleckého posudku dodal, že ten sám o sobě není důvodem k tomu, aby byl ve věci zpracováván posudek revizní (§109 tr. ř.). S dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. se podle státního zástupce minula námitka obviněného podpořená nekonkrétním odkazem na vadné hodnocení subjektivní stránky trestného činu, spojená s citací rozhodnutí Ústavního soudu, jímž byla řešena zcela jiná problematika. Za sporné pak považuje, zda je možno pod zmíněný zákonný důvod dovolání podřadit výhrady obviněného k nepřiměřené délce trestního řízení. V uvedené souvislosti konstatoval, že tuto délku sice v řešeném případě nelze označit za standardní a vyhovující, avšak na straně druhé ani za extrémní. Zároveň zdůraznil, že vzhledem k formálnímu pojetí trestného činu v trestním zákoníku nemohla mít vliv na právní posouzení skutku, ale pouze na výměru uloženého trestu. Stejně tak nepředstavovala zákonný důvod pro zastavení trestního stíhání. Souborně tedy státní zástupce uzavřel, že dovolací námitky obviněného, pokud vůbec spadají pod deklarované důvody, nejsou důvodné. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud předložené dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání vyjádřil i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
5. Obviněný Josef Jarcovják je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splnilo formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost byla dána podle ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.
6. Nejvyšší soud dále zkoumal, zda námitky obviněného lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., na které odkázal. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 tr. ř.).
7. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech anebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Postihuje tedy závažné procesní vady, jež v konečném důsledku mohou vést k porušení principů „fair procesu“ a zakládají tak neústavnost pravomocného rozhodnutí. Z dikce zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení zákonodárce zařadil případy tzv. opomenutých důkazů, dále důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně druhé. K tomu, aby byl daný dovolací důvod uplatněn nejen právně relevantně ale také důvodně, však musí být podle výkladové praxe Nejvyššího soudu splněn i nezbytný předpoklad, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro skutkové závěry soudů, v návaznosti na nich i pro hmotněprávní posouzení stíhaného jednání a ve svém důsledku tak významně determinovaly konečné postavení obviněného v pravomocně skončeném řízení.
8. Optikou výše rozvedených interpretačních východisek nahlédl Nejvyšší soud také na argumentaci obviněného Josefa Jarcovjáka. V ní přitom nenašel žádnou námitku, která by měla z pohledu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jakékoli opodstatnění.
9. K výtce dovolatele stran neprovedení obhajobou navržených důkazů je nutno úvodem připomenout, že trestní řád zásadně neurčuje žádná pravidla pro míru dokazování potřebného k objasnění té či oné významné skutkové okolnosti. Je tedy výhradně na soudu, aby v každé fázi procesu zvažoval, jaké důkazy je třeba provést, resp. zda je nezbytné dosavadní důkazní stav ještě dále rozšiřovat. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů pak posuzuje, nakolik se jeví případné další důkazní návrhy procesních stran důvodnými anebo mají z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen marginální, nepodstatný význam. Nadále platí, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Tento účel podle názoru Nejvyššího soudu v posuzované trestní věci naplněn byl.
10. Obviněnému lze v obecné rovině přisvědčit toliko potud, že ústavně garantovanému právu na obhajobu jako součásti práva na spravedlivý proces odpovídají mimo jiné povinnost soudu umožnit účastníkovi řízení navrhovat důkazy a zároveň povinnost o takových důkazních návrzích řádně rozhodnout. Jestliže soud návrhům na doplnění dokazování nevyhoví, musí důvody svého odmítavého postoje ústavně konformním způsobem vysvětlit alespoň v písemném vyhotovení rozhodnutí ve věci samé. Dané postuláty „fair procesu“ soudy obou stupňů v nynější trestní věci respektovaly. Z předloženého procesního spisu vyplývá, že dovolatel navrhl v řízení před soudem prvního stupně toliko provedení důkazu výslechem svědka R. Okresní soud rozhodl o příslušném návrhu přímo v hlavním líčení konaném dne 5. 10. 2022, a to procesním usnesením, jež samo o sobě není třeba písemně odůvodňovat (viz protokol na č. l. 432 spisu). Důvody svého odmítavého postoje pak dostatečně vysvětlil v písemném vyhotovení meritorního rozhodnutí v bodě 26, kde rozvedl, jaké konkrétní skutečnosti a poznatky jej vedly k závěru, že navrhovaný důkaz je pro zodpovědné posouzení věci nadbytečný. Stejně řádně si pak počínal i krajský soud v odvolacím řízení, když usnesením vyhlášeným ve veřejném zasedání dne 7. 2. 2023 zamítl veškeré návrhy obviněného obsažené v písemném odůvodnění řádného opravného prostředku (č. l. 547 spisu) a důvody tohoto rozhodnutí transparentně vylíčil v bodě 7 napadeného rozsudku. K opomenutí některého z důkazů tak evidentně nedošlo a dovolatel v tomto směru v právu na obhajobu zkrácen nebyl.
11. Zároveň nelze mít za to, že by obviněným zpochybňované skutkové závěry soudů byly projevem neobjektivního, selektivního nebo jinak deformativního hodnocení provedených důkazů. Obviněný v podstatě setrvale argumentoval toliko odlišnou a pro sebe příznivější verzí skutkového děje, podle níž (zkráceně) sice předmětné motorové vozidlo prodal P. Z., nicméně v danou chvíli patřilo jemu, a nikoli poškozené společnosti, se kterou (resp. s jejím tehdejším jednatelem, svědkem Zurianem) předtím žádnou kupní smlouvu s výhradou zpětné koupě, ani smlouvu o nájmu dopravního prostředku ale ani rozhodčí smlouvu ve skutečnosti neuzavřel a jeho podpisy na těchto dokumentech byly padělány druhou stranou. S touto jeho konstantní obhajobou se dostatečně podrobně a naprosto přesvědčivě vypořádal již soud prvního stupně, který v souladu s pravidly formální logiky zdůvodnil, proč ji měl za bezpečně vyvrácenou. V tomto ohledu lze plně odkázat na precizně strukturované úvahy obsažené v bodech 24 a 25 odůvodnění jeho rozsudku. Pokud do nich odvolací soud neměl potřebu jakkoli zasahovat nebo je revidovat, pak mu objektivně nelze cokoli vytknout. Ani jedno z napadených rozhodnutí znaky nepřípustné a neakceptovatelné libovůle nenese. Z prostého faktu, že soud hodnotil provedené důkazy v rozporu s představami obviněného, automaticky nelze dovozovat, že své rozhodnutí zatížil vadou spočívající v extrémním nesouladu mezi obsahem důkazů a z nich vyvozených skutkových zjištění, která by byla způsobilá založit dovolací přezkum a na niž by bylo nutno reagovat kasačním usnesením.
12. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze relevantně namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, anebo jako jiný trestný čin, než kterým měl být obviněný uznán vinným. Tento důvod zásadně neslouží k revizi soudy zjištěného skutkového stavu věci, kterým je Nejvyšší soud vázán a hodnotí jej pouze z toho hlediska, zda jednání obviněného, vyjádřené ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku a rozvedené v jeho odůvodnění, či jiná okolnost skutkové povahy byly kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Jinými slovy, povinností dovolacího soudu je zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Vedle vad, které se týkají právní kvalifikace skutku, lze s odkazem na §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vytýkat též tzv. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí vadné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
13. Obviněný sice v dovolání formálně reklamoval i „nesprávnou právní kvalifikaci stíhaného skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, ovšem fakticky brojil proti rozsahu dokazování a proti následnému hodnocení provedených důkazů obecnými soudy. Takové argumentační východisko za kvalifikovanou výtku stran chybné aplikace norem trestního zákoníku na skutkový stav formulovaný ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku považovat nelze. Z hlediska §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tak jeho dovolání vůči výrokům o vině ale i o náhradě škody nemělo potřebnou právní relevanci.
14. Zvláštní kapitolu pak představovala úvahová konstrukce obviněného, podle níž bylo trestní řízení v posuzované věci zatíženo neodůvodněnými průtahy, jimiž došlo k fatálnímu porušení jeho ústavně zaručeného práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, a takové selhání orgánů činných v trestním řízení mohlo či spíše mělo být důvodem pro zastavení jeho trestního stíhání. Z hlediska systematiky dovolacích důvodů v trestním řízení a všeobecně respektované výkladové doktríny Ústavního soudu k nim (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004 sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 554/04, nebo stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 aj.) bylo možno danou námitku podřadit pod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Při jeho interpretaci totiž Nejvyšší soud i nadále vychází z pravidla, že a ni rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ignorovat požadavek na zabezpečení ochrany základních práv jednotlivce, a proto je při dovolacím přezkumu nutno věnovat pozornost i procesním vadám, které sice §265b tr. ř. výslovně nezmiňuje, ale svou závažností mohou založit neústavnost pravomocně skončeného soudního řízení. Mezi ně lze jistě zařadit i obviněným namítané porušení čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), které coby integrální součást práva na spravedlivý proces zaručují i právo na projednání věci v přiměřené lhůtě.
15. Dovolací senát dané právo nijak nezpochybňuje a současně připouští, že porušení pravidla plynoucího z článku 6 odst. 1 Úmluvy může být sankcionováno i vyvozením odpovědnosti státu ve prospěch obviněného. Evropský soud pro lidská práva (dále také jen „Soud“) ve svých rozhodnutích, která se týkají průtahů v řízení a nedodržení přiměřené lhůty k posouzení záležitosti stěžovatele, postupuje při pozitivním zjištění namítané vady zpravidla tak, že konstatuje porušení výše uvedeného článku a přizná stěžovateli spravedlivé zadostiučinění ve formě peněžní náhrady. Nutnost nápravy porušení práva na projednávání věci v přiměřené lhůtě ve formě zastavení řízení však ve své dosavadní rozhodovací praxi prozatím nedovozuje a logicky ani dovozovat nemůže při vědomí toho, že v trestních věcech nezřídka rozhoduje také ve vztahu k poškozeným, kteří jsou stěžovateli dovolávajícími se právě nápravy průtahů v řízení (k tomu srov např. jeho rozsudek ve věci Santos proti Portugalsku, 1999). Souhrnně pak lze jeho rozhodovací praxi vymezit tak, že kompenzaci za průtahy v řízení a volbu jejího způsobu ponechává primárně na každém signatářském státu Úmluvy a na právních prostředcích vlastních tomu kterému vnitrostátnímu právnímu řádu.
16. Takovým vhodným prostředkem je v českém právním prostoru uložení mírnějšího trestu obviněnému, tak jak k němu s výslovným poukazem mimo jiné i na zdlouhavý průběh trestního řízení v řešeném případě přistoupil krajský soud (bod. 11 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). V rozhodnutí o zastavení trestního stíhání mu naopak bránil prostý fakt, že takovou kompenzaci neúměrné délky trestního řízení náš trestní řád nepřipouští. Ani potud mu tedy nezákonnost při jeho rozhodování důvodně vytýkat nelze.
17. Závěrem l ze shrnout, že obviněný Josef Jarcovják odůvodnil předložený mimořádný opravný prostředek jednak námitkami, které nebylo možno podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., a dále výhradami, které neměly z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. žádné opodstatnění. Nejvyšší soud proto jeho dovolání (ve svém celku) odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 10. 2023
JUDr. František Hrabec
předseda senátu