ECLI:CZ:NS:2023:5.TDO.117.2023.1
sp. zn. 5 Tdo 117/2023- 307
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 2. 2023 o dovolání, které podal obviněný P. V. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2022, sp. zn. 7 To 248/2022, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 2 T 54/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. V. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 6. 2022, sp. zn. 2 T 54/2022, byl obviněný P. V. uznán vinným přečinem vydírání podle §175 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy mu byl podle §175 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání 18 měsíců. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 9. 11. 2021, sp. zn. 2 T 116/2021, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný, státní zástupkyně v neprospěch obviněného a poškozená B. Ď. O těchto odvoláních rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 10. 2022, sp. zn. 7 To 248/2022, následovně. Podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy mu byl podle §175 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody. Podle §256 tr. ř. byla odvolání obviněného a poškozené B. Ď. zamítnuta.
3. Podle odvolacího soudu se uvedené trestné činnosti obviněný dopustil (zjednodušeně uvedeno) tak, že dne 27. 10. 2021 kolem 18.00 hod. vyzvedl automobilem poškozenou B. Ď. v Praze v ulici XY, odkud společně odjeli na XY, kde obviněný vozidlo zastavil, poškozené z ruky vytrhl mobilní telefon zn. iPhone, který jí předtím svěřil do užívání, vystoupil z vozidla, v němž poškozenou zamkl. Poté si začal pročítat její komunikaci uloženou v mobilním telefonu, následně vozidlo odemkl a poškozenou vytáhl za vlasy z vozidla, povalil ji na zem, klečící poškozenou pak opakovaně udeřil rukou do obličeje a dožadoval se, aby mu sdělila přístupové heslo k mobilnímu telefonu, což poškozená odmítla. Obviněný pak znovu poškozenou fyzicky napadal údery rukou do obličeje, násilím se snažil palec její levé ruky přiložit k displeji mobilního telefonu, aby jej znovu odemkl, což se mu nepodařilo. Když ji přestal fyzicky napadat, poškozená utekla. Obviněný pak z místa odjel a ponechal si mobilní telefon. Poškozená z důvodu poranění vyhledala lékařské ošetření ve Fakultní XY nemocnici bez nutnosti hospitalizace nebo vystavení pracovní neschopnosti. Obviněný se tohoto jednání dopustil přesto, že usnesením státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Příbrami se dne 16. 2. 2017, sp. zn. 2 Zt 141/2016, bylo podmíněně zastaveno jeho další trestní stíhání pro přečiny ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku.
II. Dovolání obviněného P. V.
4. Obviněný P. V. podal proti citovanému rozsudku soudu druhého stupně prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Obviněný má za to, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Dovolatel nejprve zrekapituloval rozsudky soudů nižších stupňů a rozvedl své námitky proti napadenému rozhodnutí. Soudy nižších stupňů podle něj nesprávně hodnotily věrohodnost poškozené svědkyně B. Ď., pracovaly po celou dobu se skutkovou verzí prezentovanou poškozenou v původním trestním oznámení. Takto přejatý skutkový děj však nemá oporu v dalších důkazech, neboť neexistuje žádný svědek ani jiný důkaz, který by verzi poškozené přímo potvrdil. Naopak podle názoru obhajoby v rámci hlavního líčení u soudu prvního stupně vyšly najevo skutečnosti, které výpověď poškozené značně znevěrohodňovaly. Poškozená si totiž protiřečila v otázkách množství konzumace alkoholu, a proto podle obviněného nelze výpověď poškozené v žádném případě označit za věrohodnou. Protože obviněný nebyl s poškozenou po celou dobu od jejich setkání až do absolvování lékařského vyšetření, neví, co se poškozené mohlo stát. Nelze mu ale klást k tíži, že nemůže vysvětlit, jak ke zranění poškozené došlo. Utrpěná poranění, charakter poničení věcí, absence okem viditelných zranění, jakož i doba mezi předmětnou událostí a provedeným lékařským vyšetřením nasvědčují tomu, že ke zranění poškozené došlo jiným způsobem. Vzhledem k předchozí konzumaci alkoholu poškozenou nebylo ani vyloučeno její následné upadnutí. Obviněný se tak domnívá, že mělo být postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo , resp. se zásadou presumpce neviny a měl být obžaloby zproštěn.
6. Obviněný dále namítl, že z důvodu vzájemného soužití s poškozenou B. Ď. mělo být jeho trestní stíhání podmíněno jejím souhlasem. Z obsahu trestního spisu však tento výslovný souhlas patrný nebyl. Obviněný také namítl nepřiměřenost uloženého trestu, zejména stanovení zkušební doby v trvání 30 měsíců, která se mu zdála nepřiměřeně dlouhá a příliš přísná.
7. Proto ze všech shora uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek soudu druhého stupně a aby věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí tomuto soudu.
III. Vyjádření k dovolání a replika
8. K dovolání obviněného P. V. se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství.
9. Státní zástupkyně k dovolání obviněného uvedla, že obviněný svými námitkami v dovolání pouze opakoval obhajobu, kterou uplatňoval od samého počátku trestního řízení, především v řízení před soudem prvního i druhého stupně. Státní zástupkyně odmítla tvrzení obviněného, že by měl existovat extrémní nesoulad mezi výsledky dokazování, z něj definovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením. Veškeré námitky obviněného byly pouhou polemikou s názorem soudů nižších stupňů na to, jak je třeba ten který důkaz posuzovat a jaký význam mu připisovat z hlediska skutkového děje.
10. Státní zástupkyně souhlasila s názorem soudů nižších stupňů, které hodnotily výpověď obviněného jako nevěrohodnou a účelovou. Jeho výpověď byla totiž jednoznačně vyvrácena výpovědí poškozené B. Ď., kterou soud prvního stupně správně vyhodnotil jako věrohodnou, neboť byla potvrzována dalšími provedenými důkazy, zejména úředním záznamem o podaném vysvětlení svědkem J. H., protokolem o ohledání těla poškozené včetně fotodokumentace a lékařskými zprávami o zjištěných zraněních poškozené. Množství vypitého alkoholu poškozená věrohodně a logicky vysvětlila setkáním s kamarádkami. Ani zjištění, že poškozená po inkriminované události aktivně iniciovala konverzaci a vzájemné setkání s obviněným, se kterým poté měla pohlavní styk, nesnižuje její věrohodnost. Výpověď poškozené rovněž koresponduje s fotodokumentací opatřenou policisty bezprostředně po incidentu, na níž jsou zachycena jak poranění poškozené, tak i poškození jejího ošacení. Usvědčující charakter má také lékařská zpráva, podle níž poškozená utrpěla pohmožděniny na obličeji, zejména pod okem a na spánku. Státní zástupkyně tak souhlasila s použitou právní kvalifikací skutku. Podle jejího názoru deklarované dovolací důvody naplněny nebyly.
11. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného P. V. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Zároveň vyslovila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí.
12. Vyjádření státní zástupkyně bylo zasláno k případné replice obviněnému, který se k němu do konání neveřejného jednání nevyjádřil.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
13. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
14. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. v §265b odst. 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly.
15. Obviněný P. V. uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Obecně lze uvést, že dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod.
16. V tomto stejném duchu a naznačeném směru musí být vykládán také nově formulován i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který byl do trestního řádu doplněn jeho novelizací provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022. Šlo o reakci zejména na rozvinutou judikaturu zejména Ústavního soudu, který dlouhodobě judikuje, že ani Nejvyšší soud nestojí mimo soustavu obecných soudů a že je tudíž též povolán k ochraně základních práv a svobod, takže nemůže ponechat bez povšimnutí zásah do těchto práv v rámci procesu dokazování. Určitou výjimku ze shora rozvedeného přístupu založeného na tom, že Nejvyšší soud zásadně nepřezkoumává proces dokazování a na jeho základě učiněná skutková zjištění, tvoří jen případ tvrzení a prokázání tzv. extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, z nichž jsou skutková zjištění vyvozována, pokud zároveň učiní dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání [nyní podle nově formulovaného §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Jde především o případy týkající se pro rozhodnutí významných (tj. rozhodných) skutkových okolností, které jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, pokud konkrétní skutkové zjištění nevyplývá z žádného provedeného důkazu, pokud se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou ve zjevném (tj. extrémním) nesouladu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných (tj. absolutně neúčinných) důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (případ důkazů opomenutých), což lze hodnotit jako porušení základních zásad ovládajících trestní řízení, jako jsou zásada volného hodnocení důkazů, zásada vyhledávací a presumpce neviny. Taková existence tzv. zjevného (extrémního) nesouladu by mohla naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a odůvodnit mimořádný zásah do skutkových zjištění, která ale jinak (obecně) v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu, a to ani po uvedeném doplnění trestního řádu o nově formulovaný dovolací důvod. Tento extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily (např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Tvrzení nedostatků skutkových zjištění, která nelze oddělovat od nesprávné právní kvalifikace, samo o sobě nezakládá důvod pro zásah dovolacího soudu, jak uznal i Ústavní soud ve stanovisku ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14.
17. Nejvyšší soud rovněž připomíná, že zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval (v tomto případě srov. zejména body 7. – 10. odůvodnění jeho rozsudku) a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
b) K dovolání obviněného P. V.
18. Výhrady obviněného se týkaly především nesprávného zjištění skutkového děje soudy nižších stupňů, které vycházely především z výpovědi poškozené svědkyně B. Ď., kterou považovaly za věrohodnou. Ani další důkazy podle obviněného nebyly způsobilé vyvrátit jeho obhajobu, že se na poškozené ničeho nedopustil a že si svá případná zranění mohla způsobit kdekoliv jinde a jindy. Obviněný v tomto smyslu namítl, že zjištění soudů nižších stupňů o vzniku zranění poškozené bylo v extrémním rozporu s provedenými důkazy, neboť nebylo prokázáno, jak ke zranění došlo a neexistoval žádný svědek ani důkaz, který by výpověď poškozené potvrdil. Vzhledem k vyšší konzumaci alkoholu poškozenou nelze vyloučit, že k jejím poraněním došlo jejím upadnutím. Jednalo se tak jednak o opakované námitky, které již obviněný uplatnil v předchozích fázích trestního řízení, jednak o námitky nesprávných skutkových zjištění a hodnocení důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků, navíc založené na mylné představě, že výpověď svědka – poškozené nemůže být způsobilým důkazem k prokázání skutkového stavu.
19. V tomto směru je třeba poznamenat, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 6. vydání. Praha: Leges, 2021, str. 180 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu. Před dovolacím soudem se ale dokazování zásadně neprovádí (viz §265r odst. 7 tr. ř.). Proto je též zcela důvodná koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jímž mají být napravovány jen zásadní vady právního posouzení, případně úzce vymezený okruh vad procesních majících povahu zmatečných důvodů, pro které nemůže napadené pravomocné rozhodnutí obstát. Mezi takové vady se ovšem zásadně neřadí vady dokazování, při němž dochází k utváření závěrů o skutkovém ději, jenž je kladen obviněným za vinu. Naopak Nejvyšší soud, který sám dokazování zásadně neprovádí, musí vycházet ze závěrů soudů nižších stupňů, které samy důkazní prostředky provedly a důkazy z nich vyplývající mohly též náležitě vyhodnotit, jak bylo naznačeno shora.
20. Nejvyšší soud nezjistil porušení základních práv obviněného, a to ani porušení práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, Listinou základních práv a svobod, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu (srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sb. n. a u.). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněných. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janyr a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu].
21. V daném případě však dovolací soud takový nesoulad, natožpak extrémní, neshledal. Lze tak shrnout, že soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu obsáhlé dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně a následně odvolacího soudu. Samotná skutečnost, že se soudy nižších stupňů z různých verzí skutkového děje přiklonily k verzi uvedené v obžalobě a podpořené jednou skupinou důkazů, které nebyly nijak deformovány, přičemž tento svůj postup přesvědčivě zdůvodnily, tzv. extrémní nesoulad založit nemůže.
22. Dovolání obviněného P. V. z nastíněných důvodů nemohlo obstát a bylo třeba jej odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než je uvedeno v §265b tr. řádu.
23. Bez možnosti přezkumu na podkladě takto formulovaných námitek uplatněných v dovolání (jako obiter dictum ) může Nejvyšší soud pouze na základě znalosti trestního spisu dodat, že předložené výhrady obviněného proti postupu soudů nižších stupňů nemají žádné opodstatnění. Není pravdou, jak tvrdí obviněný, že by obviněnou fyzicky nenapadl a nezpůsobil obviněné zranění, které si vyžádalo lékařské ošetření v nemocnici bez nutnosti hospitalizace nebo vystavení pracovní neschopnosti, resp. že takový skutek nebyl v řízení prokázán, naopak že je zde reálná možnost, že si poškozená mohla své zranění způsobit pádem vzhledem k předchozí konzumaci alkoholu. Naopak shora popsaný skutkový děj vzaly soudy nižších stupňů za spolehlivě prokázaný především výpovědí svědkyně B. Ď., jejíž výpověď hodnotily soudy nižších stupňů obezřetně i s ohledem na její postavení strany, tj. poškozené. Tato výpověď byla zařazena do řady dalších podpůrných důkazů, jako byly lékařské zprávy z doby následující po napadení, ohledání spolu s fotodokumentací i další listiny, na něž soud prvního stupně poukázal v bodě 4. odůvodnění svého rozsudku.
24. Je třeba znovu připomenout, že dovolací soud sám dokazování zásadně neprovádí, vychází ze zjištěného skutkového stavu soudy nižších stupňů, důkazy přitom může hodnotit jen ten orgán, který je také provede. V daném případě hodnocení důkazů soudem prvního stupně nebylo zjevně excesivní, utvořené závěry o skutkovém stavu z jedné skupiny důkazů vyplývaly, o tzv. extrémní nesoulad mezi skutkovými závěry a obsahem důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků se tak nepochybně jednak nemůže.
25. K námitce obviněného, že mělo být trestní stíhání obviněného podmíněno souhlasem poškozené B. Ď. z důvodu jejich dřívějšího vzájemného soužití, je třeba předně uvést, že neodpovídá obviněným v dovolání uplatněným dovolacím důvodům uvedeným v §265b odst. 1 písm. g) či h) tr. ř. Mohla by však odpovídat obviněným neuplatněnému dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť obviněný (ač to výslovně neuvedl) tím vlastně namítal, že bylo proti němu vedeno nepřípustné trestní stíhání ve smyslu §11 odst. 1 písm. l) tr. ř., protože trestní stíhání mělo být podmíněno souhlasem poškozené, který nebyl dán. Kromě toho, že obviněný tuto námitku nepodřadil pod zákonem předpokládaný dovolací důvod, jde opět o opakovanou výhradu, kterou se již zabýval odvolací soud v odůvodnění svého usnesení (viz bod 10. na str. 8). Odvolací soud správně dopěl k závěru, že poškozená nebyla k obviněnému v takovém vztahu, aby bylo třeba jejího souhlasu s trestním stíháním obviněného. Bylo totiž zjištěno, že poškozená žila ve společné domácnosti s otcem své dcery a nikoli s obviněným, s nímž ani nevedla společné hospodaření, bylo zcela vyvráceno, že by obviněný spolu s poškozenou vedli společnou domácnost, že by měli být v úzkém osobním vztahu, jak jej předpokládá §100 odst. 2 tr. ř. Obviněným tvrzený partnerský vztah tedy nebyl objektivně prokázán, poškozená nebyla partnerkou (družkou) obviněného, jak on opakovaně prohlašoval. Obviněný nebyl v žádném z konkrétně vypočtených příbuzenských vztahů uvedených v §100 odst. 2 tr. ř., a to ani ve vztahu obdobném rodinnému, který nemůže založit ani příležitostný pohlavní styk, tedy milenecký poměr dvou osob, pokud spolu tyto osoby jako druh a družka nevedly společnou domácnost, nesdružovaly finanční prostředky etc. (shodně viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 6 Tdo 21/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 7 Tdo 444/2016). K tomu je dále možno připomenout, že rozhodující je vztah v době trestního řízení, nikoli v době jemu předcházející (např. v době činu) – viz například Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2117. Také je možno připomenout, že jde o objektivní okolnost, takový vztah musí být objektivně prokázán, důvodnost pociťované újmy musí být opřena o objektivní skutečnosti, zpravidla nepostačí pouhé prohlášení jedné strany tohoto vztahu – viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 1998, sp. zn. 4 Tz 68/98. Ze všech uvedených důvodů lze konstatovat, že orgány činné v trestním řízení v této věci nepotřebovaly souhlas poškozené k zahájení a dalšímu vedení trestního stíhání ve smyslu §163 odst. 1 tr. ř., neboť obviněný v době trestního řízení nebyl s poškozenou v takovém vztahu, pro který by poškozená jako svědek byla podle §100 odst. 2 tr. ř. oprávněna odepřít výpověď.
26. Námitky dovolatele proti uloženému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců se zkušební dobou v trvání 30 měsíců se týkaly výlučně jeho tvrzené nepřiměřenosti, tyto námitky však nespadají pod žádný dovolací důvod, jak bylo shora upozorněno. Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, nebo že byla chybně aplikována ustanovení o úhrnném, souhrnném či společném trestu, lze samotný výrok o trestu z hmotněprávních pozic napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy proto, že byl uložen nepřípustný druh trestu nebo byl uložen trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Pokud však byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby, jak se stalo v posuzované věci [za přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku je určující trestní sazba trestu odnětí svobody stanovená §175 odst. 1 tr. zákoníku v rozpětí 6 měsíců až 4 let], nelze cestou dovolání namítat nepřiměřenost trestu, a to ani s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (k tomu viz rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Opačný názor by byl v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku a činil by z dovolání v podstatě jen další odvolání. Otázka přiměřenosti trestu je sice záležitostí týkající se aplikace hmotného práva, avšak přesto není možné tuto otázku podřazovat pod ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to ani pokud jde o tu jeho variantu, podle které je dovolacím důvodem „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“ (míněno jiné, než je právní posouzení skutku). Vyplývá to ze vzájemného poměru dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Oba dovolací důvody mají hmotněprávní povahu, přičemž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je obecným hmotněprávním dovolacím důvodem a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je zvláštním hmotněprávním dovolacím důvodem stanoveným jen ve vztahu k výroku o uložení trestu. Z toho logicky vyplývá, že samotný výrok o uložení trestu může být napadán pouze s použitím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., jímž ovšem není nepřiměřenost trestu. Připustit námitky ohledně přiměřenosti trestu jako dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. by znamenalo popření smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., které by se stalo nefunkčním, bylo by bezpředmětné a nemělo by žádný smysl, neboť uložení nepřípustného druhu trestu a uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu by vždy bylo současně i „jiným nesprávným hmotněprávním posouzením“ ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Kromě toho, že obviněnému uložený druh trestu (trest odnětí svobody podmíněně odložený na zkušební dobu) ani jeho výměra (příp. výměra zkušební doby) nevykazují zmíněné prvky nezákonnosti, nelze je považovat ani za nepřiměřeně přísné, naopak obviněnému byl uložen poměrně mírný výchovný trest odnětí svobody v první čtvrtině zákonné trestní sazby (ve výměře 12 měsíců), nepřiměřenou i s ohledem na jeho další protiprávní chování není ani délka zkušební doby stanovená ještě v dolní polovině zákonného rozpětí (30 měsíců). Takový postih jistě není přísným potrestáním, spíše právě naopak s ohledem na další okolnosti činu, skutečnost, že obviněný byl odsuzován za dva úmyslné trestné činy, z nichž jednoho se dopustil opakovaně, poměrně závažně fyzicky napadl další osobu, slabší ženu, útočil na její hlavu, zjevně (podle popisu skutku, jímž byl uznán vinným) cílil na porušení dalšího právního statku, a sice listovního tajemství (ať již šlo o zprávy dopravované nebo o zprávy uchovávané v soukromí), což však nebylo orgány činnými v trestním řízení náležitě právně posouzeno (a kvalifikováno jako příslušný trestný čin) a s ohledem na princip zákazu reformationis in peius (zákaz změny k horšímu) nelze z podnětu obviněného změnit.
V. Závěrečné shrnutí
27. Vzhledem ke všem shora zmíněným důvodům Nejvyšší soud dovolání obviněného P. V. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., neboť uplatněné námitky v podaném dovolání neodpovídaly deklarovaným ani žádným jiným dovolacím důvodům. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. ř., mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 2. 2023
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.
předseda senátu