ECLI:CZ:NS:2023:5.TDO.199.2023.1
sp. zn. 5 Tdo 199/2023- 1746
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 3. 2023 o dovolání, které podala obviněná A. G. , roz. M., nar. XY v XY, XY, bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2022, sp. zn. 61 To 198/2022, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 2 T 25/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné A. G. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. 2 T 25/2018, byla obviněná A. G. společně se spoluobviněným R. V. uznána vinnou přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“) a byl jí uložen podle §220 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněné uložena přiměřená povinnost podle svých sil a schopností ve zkušební době, jako podmínka osvědčení se v ní, uhradit podíl škody, kterou způsobila. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost k náhradě škody Č. c. c. r. – C. T. (dále jen „Č.“) v částce 51 100 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši odpovídající ročně výši repo sazby stanovené ČNB pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, tedy 8,05% z částky 148 700 Kč ode dne 8. 9. 2017 do zaplacení. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání oba obvinění a poškozená Č., o nichž rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 61 To 213/2019, kterým podle §258 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. odvoláními napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Znovu pak soud prvního stupně rozhodl o vině obviněné A. G. a spoluobviněného R. V. rozsudkem ze dne 14. 1. 2020, kterým znovu oba obviněné uznal vinnými přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 tr. zákoníku a dovolatelce uložil podle §220 odst. 1 za použití §67 odst. 1 a §68 odst. 1 a 2 tr. zákoníku peněžitý trest 120 denních sazeb s výší denní sazby 1 000 Kč, celkem ve výši 120 000 Kč. Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněné rovněž povinnost nahradit Č. škodu ve výši 66 600 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši odpovídající roční výši repo sazby stanovené ČNB pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, tedy 8,05% z částky 66 600 Kč ode dne 8. 9. 2017 do zaplacení. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená Č. odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2, oba obvinění i poškozená Č., přičemž z podnětu těchto odvolání Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 4. 2020, sp. zn. 61 To 125/2020, podle §258 odst. 1 písm. b), c) a d), odst. 2 tr. ř. zrušil odvoláními napadený rozsudek v odsuzující části u obou obviněných a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. V pořadí třetím rozsudkem ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 2 T 25/2018 soud prvního stupně uznal oba obviněné vinnými přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a uložil jim shodné tresty podle §220 odst. 1 tr. zákoníku v trvání 12 měsíců, jejichž výkon jim podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu 30 měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku oběma obviněným uložil přiměřenou povinnost uhradit škodu, kterou způsobili, podle svých sil a schopností ve zkušební době, jako podmínku osvědčení v ní. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit škodu Č. ve výši 204 100 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05% z částky 204 100 Kč, a to od 8. 9. 2017 do zaplacení. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená Č. odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §226 písm. b) tr. ř. pak oba obvinění byli pro další tři dílčí skutky přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 tr. zákoníku spáchané ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku obžaloby zproštěni. Opět z podnětu odvolání státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3, obou obviněných i poškozené Č. rozhodoval odvolací soud, který usnesením ze dne 23. 9. 2021, sp. zn. 61 To 455/2021 podle §258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku, jímž byli oba obvinění uznáni vinnými přečinem podle §220 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, dále ve výroku o trestech, které byly obviněným uloženy i ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc znovu vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.
2. V pořadí čtvrtým rozsudkem ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. 2 T 25/2018, soud prvního stupně rozhodl o vině obviněné A. G. a spoluobviněného R. V. přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za to byl oběma obviněným uložen podle §220 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon jim byl podmíněně odložen podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu 30 měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla oběma obviněným uložena přiměřená povinnost jako podmínka osvědčení se, uhradit podle svých sil a schopností ve zkušební době škodu, kterou způsobili. Podle §228 odst. 1 tr. ř. oběma obviněným byla uložena povinnost shodně a nerozdílně zaplatit na náhradě škody poškozené Č. částku 204 100 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05% z částky 204 100 Kč, a to od 8. 9. 2017 do zaplacení. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená Č. odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali oba obvinění odvolání, o nichž rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 10. 2022, sp. zn. 61 To 198/2022, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil u obou obviněných ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. sám rozhodl, že při nezměněném výroku o vině obou obviněných z rozsudku soudu prvního stupně jim uložil podle §220 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody, a to obviněné A. G. v trvání 6 měsíců a spoluobviněnému R. V. v trvání 1 roku, přičemž výkon tohoto trestu byl podmíněně odložen podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu u obviněné A. G. v trvání 1 roku a u spoluobviněného R. V. na zkušební dobu 2 let. Podle §82 odst. 3 tr. zákoníku byla oběma obviněným uložena přiměřená povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil uhradili škodu, kterou trestným činem způsobili. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn (ve výroku o náhradě škody).
4. Skutek, jímž byla obviněná uznána vinnou, ve stručnosti spočívá v tom, že obviněná A. G., jako ředitelka pro ekonomiku a interní služby Č., společně se spoluobviněným R. V., generálním ředitelem příspěvkové organizace Č., ze 76 voucherů na víkendové relaxační pobyty objednaných od obchodní společnosti Hotel Ambassador Zlatá Husa spol. s r. o., v období od 5. 12. 2012 do 1. 7. 2014 za částku 594 400 Kč u 25 voucherů nezajistili, aby byly využity k propagaci České republiky jako destinace cestovního ruchu, tyto vouchery použili pro své soukromé potřeby, čímž porušili své povinnosti plynoucí z ustanovení §53 odst. 4 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění pozdějších předpisů, a ustanovení §14 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o majetku ČR“) a rovněž svoji povinnost zaměstnance střežit a ochraňovat majetek svého zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele, která pro ně vyplývala z ustanovení §301 písm. d) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“). Přitom obviněná A. G. z titulu své funkce měla předmětné vouchery ve své dispozici a odpovídala na základě výše uvedených zákonných ustanovení za veškeré jí svěřené hodnoty. Použitím voucherů uvedených pod body a) až x) v rozsudku soudu prvního stupně, a to způsobem konkretizovaným v tomto rozsudku, způsobili Č. škodu ve výši 204 100 Kč.
II. Dovolání obviněné
5. Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podala obviněná A. G. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřela o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Podle přesvědčení obviněné bylo rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o zamítnutí jejího odvolání, ačkoliv v řízení předcházejícím rozhodnutí rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a rozhodnutí spočívalo v nesprávném posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
6. Obviněná podrobně popsala dosavadní průběh řízení v její trestní věci, konstatovala, že rozsudky soudu prvního stupně byly opakovaně rušeny odvolacím soudem, který nebyl spokojen s jeho skutkovými i právními závěry. V nyní dovoláním napadeném rozsudku odvolacího soudu podle obviněné odvolací soud nedostál své přezkumné povinnosti, její odvolací námitky neshledal důvodnými, ačkoli rozsudek soudu prvního stupně trpí totožnými vadami a nedostatky, které vykazovaly i předchozí rozsudky soudu prvního stupně. Obviněná namítla, že odvolací soud pochybil, pokud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a na tyto závěry ve svém rozsudku odkázal. Obviněná vyslovila nesouhlas s tvrzením, že jednala ve spolupachatelství se spoluobviněným R. V. a že z titulu své funkce měla předmětné vouchery ve správě a odpovídala za tyto jí svěřené hodnoty. Obviněná poukázala na skutečnost, že v průběhu řízení opakovaně popřela, že by s výjimkou dílčího útoku pod bodem t) měla jakékoli povědomí o tom, komu spoluobviněný R. V. předmětné vouchery poskytoval, rozhodně se na tomto jednání nepodílela. Podle obviněné nebyl proveden žádný důkaz, který by existenci její součinnosti na tomto jednání spoluobviněného prokazoval. Obviněná uvedla, že jako podřízená generálního ředitele Č. pouze u něj zjišťovala, komu ten který voucher předal a následně prověřovala, jak obdarovaný bude Českou republiku propagovat. Rozhodně z pouhé skutečnosti, že byla ředitelkou Č. pro ekonomiku a interní složky Č. nelze dovodit její odpovědnost za nakládání s vouchery, ani minimálně eventuální úmysl ke spáchání přečinu, kterým byla uznána vinnou. Posouzení její viny po subjektivní stránce ze strany soudů nižších stupňů je tak podle přesvědčení obviněné zatíženo vadou zjevného nesouladu skutkových zjištění určujících pro naplnění tohoto přečinu a provedených důkazů.
7. Nepřesnost a nesprávnost skutkových zjištění spatřovala obviněná i v závěru soudů nižších stupňů, že jednání, které je jí kladeno za vinu, je pokračujícím přečinem ve smyslu §116 tr. zákoníku. S ohledem na časový odstup mezi jednotlivými dílčími útoky jde podle obviněné o tři samostatné skutky, u nichž došlo k promlčení z důvodu uplynutí promlčecí doby uvedené v §34 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku. K takto uplatněné námitce odvolatelky přitom odvolací soud pouze uvedl, že její námitky týkající se dílčích útoků pod body b), e), g), h), ch), k), l) a t) a námitka uplynutí promlčecí doby podle §34 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku nebyly shledány důvodnými, přičemž odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který se otázkou promlčení vůbec nezabýval.
8. Podle názoru obviněné došlo k zjevnému nesouladu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a obsahem provedených důkazů, pokud soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že se dovolatelka společným jednáním se spoluobviněným R. V. podílela na naplnění objektivní stránky přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 tr. zákoníku.
9. Ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněná zpochybnila naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty přečinu, kterým byla uznána vinnou. Obviněná namítla, že své povinnosti při ochraně a správě svěřeného majetku, které pro ni vyplývaly z obecně závazných právních předpisů uvedených v tzv. skutkové větě, řádně plnila a tyto své povinnosti neporušovala, neboť předmětné vouchery předávala konkrétním osobám, včetně rodinných příslušníků s vědomím, že jejich návštěva v předmětných zařízeních je již sama o sobě jejich propagací. Obviněná uvedla, že v Č. neexistoval obecně platný či interní předpis, který by stanovil okruh subjektů, jimž lze voucher za účelem propagace České republiky poskytnout, v čem má tato propagace spočívat a jakými způsoby má být prováděna. Za těchto okolností nelze podle názoru obviněné dovodit porušení jakýchkoli zákonných či smluvně převzatých povinností při ochraně a správě svěřeného majetku.
10. Dále obviněná uvedla, že nelze dovodit ani způsobení škody Č., neboť z rozsudku soudu prvního stupně ani soudu odvolacího není patrno, na podkladě jakých úvah dospěly soudy k závěru, v čem konkrétně spočívá další majetková újma, která měla vzniknout Č., a to vedle nákladů na pořízení voucherů, neboť nelze individuálně finančně kvalifikovat propagační výnos každého z nich. Přitom cílem Č. byla propagace České republiky, a nikoli přeprodej rekreačních pobytů za účelem získávání finančních prostředků, nelze proto dovodit, že neuhrazením minimálně nákladů na pořízení voucherů vznikla Č. škoda.
11. Závěrem svého dovolání obviněná A. G. navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde jejich zrušením, pozbydou podkladu, a aby soudu prvního stupně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
III. Vyjádření k dovolání
12. K dovolání obviněné A. G. se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru námitky obviněné uplatněné ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou pouhou polemikou s rozsahem dokazování a způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, neboť tyto soudy zcela respektovaly ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. ř., nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a nedopustily se ani žádné deformace důkazů, není proto důvod cokoli na jejich skutkových zjištěních měnit. Státní zástupce poukázal na funkci zastávanou dovolatelkou v Č., na práva a povinnosti, které jí z této funkce vyplývaly. Podle názoru státního zástupce na základě provedeného dokazování není pochyb o spolupachatelství obviněné na přečinu, kterým byli oba obvinění uznáni vinnými.
13. Uplatněným dovolacím důvodům neodpovídají ani námitky obviněné, že došlo k uplynutí promlčecí doby podle §34 odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť ve smyslu §116 tr. zákoníku byly jednotlivé dílčí útoky součástí jediného pokračujícího trestného činu a běh promlčecí doby započal až po spáchání časově posledního dílčího útoku, kterým byla trestná činnost ukončena.
14. K námitkám obviněné, že se soudy nižších stupňů dostatečně nezabývaly její obhajobou a argumentací uplatněnou v podaném odvolání, státní zástupce uvedl, že požadavek na dostatečné odůvodnění rozhodnutí nelze interpretovat tak, že je povinností soudu uvést ve svém rozhodnutí detailní odpověď na každý vznesený argument. Není totiž povinností soudu budovat vlastní závěry na podrobné oponentuře a vyvracení jednotlivě vznesených námitek, pokud proti nim staví svůj ucelený argumentační systém, pokud podpora správnosti jeho závěrů je sama o sobě dostatečná. Právo obviněné na spravedlivý proces a náležité odůvodnění rozhodnutí porušeno nebylo. Rozsudek odvolacího soudu odpovídá požadavkům vyplývajícím z §125 odst. 1 tr. ř., byť jeho odůvodnění mohlo být ve vztahu k námitkám obviněné podrobnější.
15. Ve vztahu k námitce obviněné o nedostatku naplnění znaků skutkové podstaty přečinu podle §220 odst. 1 tr. zákoníku, v níž odvolatelka odkazovala na obsah odůvodnění svého odvolání ze dne 7. 3. 2022, státní zástupce připomněl, že Nejvyšší soud se v rámci přezkumu dovolání může zabývat pouze těmi skutečnostmi, které jsou v dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání v jeho textu a dovolatel nemůže svoji námitku opírat jen o odkaz na předchozí podání, bez vyjmenování a konkretizace v obsahu mimořádného opravného prostředku (např. rozhodnutí č. 46/2013 Sb. rozh. tr.).
16. K obviněnou uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce uvedl, že s jistou benevolencí lze pod tento uplatněný dovolací důvod podřadit námitky o absenci zákonem uložené povinnosti při opatrování cizího majetku ve vazbě na způsob nakládání s vouchery, nicméně tyto námitky jsou neopodstatněné, neboť ve vztahu k obviněné bylo správně identifikováno porušení její zákonné povinnosti opatrovat cizí majetek v rámci zastávané funkce v Č., když dovolila dispozice s vouchery za jiným účelem. K porušení povinností obviněné, které jsou uvedeny ve výroku o její vině, došlo v důsledku její aktivní činnosti, dispozicí s vouchery, které byly nedůvodně darovány obviněné blízkým osobám a jejím známým. Vouchery nebyly využity k propagaci České republiky jakožto destinaci cestovního ruchu, k čemuž směřovaly hlavní cíle této příspěvkové organizace, nebyly totiž darovány osobám, které mohly šířit a propagovat Českou republiku jako turistickou destinaci. Výhody, které oba obvinění získávali na úkor opatrovaného majetku Č., vykazovaly ryze osobní charakter v podobě prospěchu pro rodinné příslušníky a jejich známé, měly povahu klientelismu a samaritánského odměňování osob, které s nimi přicházely do styku v osobním i obchodním vztahu. K naplnění skutkové podstaty přečinu podle §220 odst. 1 tr. zákoníku přitom není požadováno obohacení sebe nebo jiného a postačuje jen prokázání způsobení škody, která může vzniknout i poskytnutím určité majetkové hodnoty bez adekvátního protiplnění. Podle státního zástupce je přitom při posuzování škody vzniklé na cizím majetku nutno vycházet z povinnosti hospodařit a nakládat s tímto majetkem určitým zákonem předpokládaným způsobem. Při zjištění výše škody bylo správně vycházeno z pořizovací ceny předmětných voucherů.
17. Ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. státní zástupce namítl, že ve věci nebylo zamítnuto odvolání obviněné, došlo k meritornímu přezkumu rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud rozhodl o zrušení odvoláními napadeného rozsudku ve výroku o trestu, neboť obviněným nebylo možno uložit přísnější trest, než jim byl předtím uložen rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. 2 T 25/2018.
18. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl odmítnout dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť je zjevně neopodstatněné. Pro případ jiného rozhodnutí státní zástupce souhlasil s vydáním rozhodnutí rovněž v neveřejném zasedání.
19. Obviněná nevyužila své právo na repliku k vyjádření státního zástupce.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání obviněné
a) Obecná východiska
20. Nejvyšší soud zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti námitek obviněné ve vztahu k uplatněným dovolacím důvodům.
21. Obviněná A. G. opřela své dovolání o dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.
22. Nejprve je nutno obecně připomenout, že dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání nelze podat z jakéhokoli důvodu, ale výhradně z některého z taxativně vymezených důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. v §265b odst. 2 tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl v dovolání označen, ale je třeba, aby konkrétní námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly. V opačném případě, tj. pokud obsahem dovolání je pouze formální odkaz na některý z vyjmenovaných dovolacích důvodů, aniž by bylo možné podřadit uplatněné výhrady takovému důvodu či důvodům, Nejvyšší soud dovolání zpravidla odmítne podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod T 420 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha; usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 68/11).
23. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. může být úspěšně uplatněn, pokud rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
24. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o chybný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou tohoto dovolacího důvodu je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Je tomu tak zejména v případě, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Tento dovolací důvod však nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů, pokud v jeho důsledku nedošlo k vadám při výkladu a použití hmotněprávních norem. Nejvyšší soud je v dovolacím řízení zásadně vázán skutkovým zjištěním, k němuž dospěly soudy prvního a druhého stupně a které vyplývá z výsledků jimi provedeného dokazování. Provádění důkazů, jejich hodnocení a vyvozování skutkových zjištění z nich ovšem neupravují ustanovení hmotného práva, nýbrž procesní předpisy, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.
25. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je naplněn v případě, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Obviněná A. G. uplatnila tento dovolací důvod v jeho druhé alternativě, přičemž dovodila, že v řízení předcházejícím dovoláním napadenému rozsudku odvolacího soudu byly dány důvody dovolání uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
b) K uplatněným námitkám obviněné
26. S ohledem na výše uvedené nelze podřadit pod uplatněné dovolací důvody ty námitky obviněné obsažené v jejím dovolání, jimiž zpochybňovala skutková zjištění učiněná soudy prvního i druhého stupně a jimi provedené hodnocení důkazů. Totéž se týká i výhrad obviněné k tomu, jak se soudy nižších stupňů vypořádaly s její obhajobou. Přitom soudy v nyní posuzované věci ve svých rozhodnutích podrobně a v souladu s principy formální logiky vysvětlily, proč neuvěřily obhajobě obviněné a jejím tvrzením a z jakých důvodů dospěly k závěru o její vině přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku se spoluobviněným R. V. Pod uplatněné ani pod žádné jiné dovolací důvody nespadají námitky obviněné, jimiž brojila proti hodnocení provedených důkazů soudy nižších stupňů. Jde o zcela nedůvodné námitky, které pramení jen ze subjektivní představy obviněné o tom, jak by mělo skončit trestní řízení vedené proti ní.
27. Pokud obviněná ve svém dovolání zpochybňovala závěr o svém úmyslném zavinění a jejím spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku na přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 tr. zákoníku, je nutno ve shodě se soudem prvního stupně i soudem odvolacím připomenout skutková zjištění učiněná těmito soudy, z nichž vyplývá, že to byla právě obviněná, kdo vouchery daroval nebo použil pro svoji potřebu nebo potřebu členů své rodiny, a to v případě dílčího útoku v bodě b) voucher darovala ošetřujícímu lékaři své matky P. K., v bodě e) voucher darovala jako cenu Rady rodičů Arcibiskupského gymnázia v Praze 2 redaktorce školního časopisu A. Č., v bodě g) voucher předala svým synům M. a O. G., v bodě h) voucher darovala prostřednictvím svého manžela P. G. E. D. v advokátní kanceláři FB Legal, v bodě ch) voucher využila pro sebe a svého manžela, v bodě k) voucher darovala své známé J. N., v bodě l) voucher darovala prostřednictvím svého manžela jeho podřízené M. N., v bodě n) voucher darovala k narozeninám O. O., v bodě t) společně se spoluobviněným voucher darovali zaměstnankyni Č. R. Š. Z 25 voucherů tedy obviněná sama darovala nebo využila pro svoji potřebu 8 poukazů a 1 další použila společně se spoluobviněným R. V. jako dárek k osobnímu jubileu zaměstnankyně Č., přičemž spoluobviněný generální ředitel Č. sám využil dalších 16 voucherů. Pochybnosti přitom nevznikly ani ohledně závěru, že všechny tyto vouchery byly použity v rozporu s účelem, k němuž měly být použity, a to propagaci České republiky jako cílové destinace cizineckého ruchu. Ve shodě s vyjádřením státního zástupce je totiž nutno přisvědčit závěru, který učinily soudy nižších stupňů, že tyto vouchery obvinění zneužili na úkor opatrovaného majetku příspěvkové organizace Č., a to tím, že je využili pro svoji potřebu, potřebu členů své rodiny, pro své známé, jako pozornost za lékařskou péči nebo služby jim poskytnuté apod., tedy v rozporu s účelem, k němuž byly tyto vouchery určeny. Oba obvinění takto jednali ve vzájemné shodě, přičemž zneužili své postavení v Č. i nedostatečné interní předpisy, které by konkretizovaly možnost využití těchto voucherů pro účely, k nimž byly určeny. Obviněná si přitom byla vědoma své povinnosti plnit určené úkoly co nejhospodárněji, povinnosti disponovat s peněžními prostředky příspěvkové organizace Č. jen k účelům, na které jsou určeny (viz §53 odst. 4 rozpočtových pravidel), povinnosti využívat majetek Č. účelně a hospodárně k výkonu stanovených činností a nesnižovat rozsah a hodnotu tohoto majetku (viz §14 odst. 1 zákona o majetku ČR) i povinnosti řádně hospodařit se svěřenými prostředky, střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele (viz §301 písm. d) zákoníku práce). Skutkové závěry soudů nižších stupňů, které byly přesvědčivě odůvodněny v jejich rozsudcích tak nevykazují žádné, natožpak zjevné rozpory mezi rozhodnými skutkovými zjištěními určujícími pro naplnění znaků skutkové podstaty přečinu, kterým byla obviněná uznána vinnou a obsahem provedených důkazů.
28. S ohledem na výše uvedená skutková zjištění soudů nižších stupňů nelze přiznat důvodnost ani námitkám, které obviněná podřadila pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když namítala, že své povinnosti vyplývající z právních předpisů, na jejichž základě měla ochraňovat jí svěřený majetek příspěvkové organizace Č., neporušovala. Argumentaci obviněné, že se neprovinila, pokud jí svěřené vouchery předávala svým rodinným příslušníkům a známým, případně je využila osobně, soud prvního stupně i soud odvolací správně odmítly, neboť není pochyb o tom, že obviněná si musela být vědoma toho, že předávání voucherů tímto způsobem jejím známým a rodinným příslušníkům, případně osobám spojeným se spoluobviněným R. V., není důvodem, pro který byly tyto vouchery Č. nakoupeny, a neplní účel, k němuž měly být použity. Ostatně v tomto směru soudy nižších stupňů z hlediska viny obviněné důsledně postupovaly v souladu se zásadou „in dubio pro reo“ při zkoumání, ve kterých dílčích útocích jednání obviněné naplnilo skutkovou podstatu přečinu podle §220 odst. 1 tr. zákoníku.
29. Stejný závěr je možno učinit ve vztahu k námitkám obviněné, kterými zpochybňovala pro časový odstup mezi jednotlivými dílčími útoky závěr soudů nižších stupňů, že veškeré jednání, které jí bylo kladeno za vinu rozsudkem soudu prvního stupně, je jediným pokračujícím trestným činem. Z toho obviněná dovodila, že došlo k uplynutí promlčecí doby uvedené v §34 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku. V této souvislosti je nutno připomenout, že podle §116 tr. zákoníku se pokračováním v trestném činu rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku. K nákupu 76 voucherů od Hotelu Ambassador Zlatá Husa spol. s r. o., došlo v období od 5. 12. 2012 do 1. 7. 2014, přičemž 25 voucherů bylo použito oběma obviněnými v rozporu s účelem, k němuž byly nakoupeny (propagace České republiky jako turistické destinace), v období od března 2013 do nejméně poloviny roku 2015. Rozhodně nelze dovodit, že by mezi jednotlivými dílčími útoky uplynulo tak dlouhé časové období, že by došlo k narušení blízké časové souvislosti mezi jednotlivými dílčími útoky do té míry, aby při jinak splněných zákonných podmínkách ustanovení §116 tr. zákoníku nastaly skutečnosti, které by odůvodnily posouzení jednání obviněných v pozdějším období již jako samostatného skutku. Nelze totiž pominout, že obvinění nepochybně měli od nákupu voucherů záměr využívat je ve vhodných příležitostech ve vlastním zájmu k obdarování svých rodinných příslušníků, známých a dalších osob, jimž byli z nejrůznějších důvodů zavázáni. Ostatně soudní rozhodnutí opakovaně připustila, že „blízkou časovou souvislost“ lze dovodit i v průběhu delšího časového období (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 29/2005 Sb. rozh. tr., rozhodnutí publikované pod č. 46/2020 Sb. rozh. tr.). Přitom z hlediska naplnění formálního znaku „blízké časové souvislosti“ pokračování v trestném činu, je nutno vzít v úvahu všechny konkrétní okolnosti případu. Půjde-li o majetkovou trestnou činnost, pak, za splnění dalších podmínek uvedených v ustanovení §116 tr. zákoníku, lze ohledně tohoto znaku obecně vycházet z toho, že čím delší je celková doba páchání pokračující trestné činnosti, čím větší je počet dílčích útoků během ní spáchaných, čím vyšší je způsobená škoda na cizím majetku a čím vyšší je případné obohacení pachatele nebo jiná jím získávaná výhoda, tím delší může být i doba mezi jednotlivými dílčími útoky. Na překážku závěru, že se jedná o pokračování, za těchto okolností nemusí být ani zjištění, že mezi jednotlivými útoky uplynula doba několika měsíců (srov. rozh. uveřejněné pod č. 32/2004 Sb. rozh. tr.). Současně je nutno připomenout, že k zahájení trestního stíhání obou obviněných došlo usnesením policejního orgánu ze dne 29. 5. 2017, toto usnesení bylo dovolatelce doručeno dne 15. 6. 2017, rozhodně tedy nedošlo k uplynutí promlčecí doby uvedené v ustanovení §34 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku a takto uplatněná námitka obviněnou je proto zjevně neopodstatněná.
30. Soudy nižších stupňů se dostatečně vypořádaly taktéž s námitkami obviněné ohledně výše škody, která byla jejím jednáním způsobena, a důsledně vycházely z pořizovací ceny voucherů, kterou v průběhu řízení správně zjistily. I v tomto směru byly námitky obviněné shledány zjevně neopodstatněnými.
31. Lze tak uzavřít, že soud prvního stupně i odvolací soud ve svých rozsudcích vysvětlily, na podkladě jakých důkazů dospěly k závěru o vině obviněné a naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 tr. zákoníku. Rozhodně tedy nelze přisvědčit dovolacím námitkám obviněné o existenci zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků tohoto trestného činu , a obsahem provedených důkazů a rovněž nelze přisvědčit ani námitkám obviněné o tom, že rozhodnutí dovoláním napadené spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. K porušení práva obviněné na spravedlivý proces nedošlo, přičemž toto právo rozhodně nezaručuje obviněné takový výsledek trestního řízení, jaký by si přála na základě vlastní interpretace provedených důkazů a rozhodných skutkových zjištění. Obviněná ve svém dovolání v zásadě jen opakovala námitky, které uplatňovala již v předchozím řízení před soudem prvního stupně i v rámci svého odvolání, s nimiž se soudy obou stupňů přesvědčivě vypořádaly, proto na odůvodnění jejich rozhodnutí lze v tomto směru zcela odkázat.
32. Pokud obviněná uplatnila ve svém dovolání i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, je nutno konstatovat, že její odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně nebylo zamítnuto ani odmítnuto, došlo k jeho věcnému přezkoumání s ohledem na námitky uplatněné v tomto řádném opravném prostředku a na jejich základě odvolací soud po zrušení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o trestu sám o trestu uloženém obviněné i spoluobviněnému R. V. rozhodl. Pro uplatnění tohoto důvodu dovolání obviněnou tedy nebyly dány zákonné důvody.
V. Závěrečné shrnutí
33. Nejvyšší soud tedy vzhledem ke shora uvedenému uzavírá, že obviněná A. G. opřela své dovolání zčásti o námitky, které neodpovídají uplatněným dovolacím důvodům, a ve zbytku o takové námitky, které činí její dovolání zjevně neopodstatněným. V tomto směru lze zcela souhlasit i s argumentací státního zástupce v jeho vyjádření k podanému dovolání. Proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněné, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Jde totiž o závěr, který bylo možno učinit jen na podkladě obsahu spisového materiálu a podaného dovolání.
34. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání, mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení.
V Brně dne 29. 3. 2023
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Bohuslav Horký