ECLI:CZ:NS:2023:5.TDO.293.2023.1
sp. zn. 5 Tdo 293/2023- 2884
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 7. 2023 o dovolání, které podala obviněná H. M. p roti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2022, sp. zn. 5 To 262/2022, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 1 T 187/2021, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se částečně zrušuje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2022, sp. zn. 5 To 262/2022, a to ve výrocích o náhradě škody, jimiž jednak byla obviněné podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit poškozenému Středočeskému kraji, IČO: 70891095, se sídlem Zborovská 81/11, Praha 5, částku ve výši 1 328 140 Kč a jednak podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušenou část rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265m odst. 2 tr. ř. s přiměřeným použitím §265 tr. ř. a §229 odst. 1 tr. ř. se poškozený Středočeský kraj, IČO: 70891095, se sídlem Zborovská 81/11, Praha 5, odkazuje s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. 7. 2022, sp. zn. 1 T 187/2021, byla obviněná H. M. uznána vinnou přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, odst. 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), za nějž jí byl podle §220 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Podle §67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, ve spojení s §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, byl obviněné dále uložen peněžitý trest ve výměře 150 denních sazeb po 1 000 Kč, tedy celkem ve výši 150 000 Kč. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost nahradit poškozenému Středočeskému kraji, IČO: 70891095, se sídlem Zborovská 81/11, Praha 5 (dále jen „Středočeský kraj“), škodu ve výši 1 471 621,20 Kč.
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 12. 2022, sp. zn. 5 To 262/2022, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b) a f) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnou uznal vinnou přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, za nějž jí podle §220 odst. 2 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Podle §67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, ve spojení s §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, byl obviněné uložen peněžitý trest ve výměře 140 denních sazeb po 1 000 Kč, tedy celkem ve výši 140 000 Kč. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost nahradit poškozenému Středočeskému kraji škodu ve výši 1 328 140 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený Středočeský kraj odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Uvedeného trestného činu se podle rozsudku soudu druhého stupně obviněná dopustila (zjednodušeně uvedeno) tím, že jako vedoucí XY (dále jen XY) jednala vědomě v rozporu s povinnostmi uloženými jí v souvislosti s výkonem její funkce platnými právními předpisy, zejména podle §301 písm. d) a §302 písm. f) a g) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „ZP“), jakož i pracovní smlouvou a vnitřními předpisy Krajského úřadu Středočeského kraje, blíže uvedenými ve výroku rozhodnutí, a nechala vyplácet v označeném období od února 2018 do prosince 2020 odměny podřízeným zaměstnancům vypočteným ve výroku rozsudku soudu druhého stupně na základě dohod o pracovní činnosti odměny ve výši uvedené jako nejvyšší možný výdělek za stanovené období, ač takoví zaměstnanci ve sledovaných případech stanovený nejvyšší možný počet hodin neodpracovali, tedy byla jim vyplácena stanovená hodinová odměna i za neodpracované hodiny. Přitom z postavení obviněné coby vedoucí XY vyplývala povinnost potvrzovat oprávněnost výplaty odměn takovým zaměstnancům pracujícím na základě dohod o pracovní činnosti (tzv. dohodářům) pro mzdovou účtárnu, takže obviněná měsíčně podepisovala příkazy k výplatě takových odměn, které obsahovaly jméno zaměstnance, celkový počet odpracovaných hodin a výši jejich mzdy za odvedenou práci, tyto příkazy následně předala k proplacení. Takto jednala, aniž by provedla řádnou kontrolu oprávněnosti výplaty odměn pro mzdovou účtárnu, při které měla zjistit, že smluvně stanovené paušální mzdě deklarované v příkazech neodpovídá skutečný počet odpracovaných hodin. Měla tedy s péčí řádného hospodáře po tomto zjištění provést poměrné snížení odměny za vykonanou práci, rovněž iniciovat od následujícího měsíce změnu ustanovení dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti, týkající se mzdového ohodnocení, a to z paušální mzdy na hodinovou, což neučinila. Obviněná tedy nepostupovala s péčí řádného hospodáře, když předmětné výkazy práce a příkazy k výplatě odměn odsouhlasila svým podpisem, na základě čehož nebyl v plném rozsahu využit smluvený pracovní fond 0,5 pracovního úvazku a byla označeným zaměstnancům vyplacena paušální mzda v plné výši, byť uvedení zaměstnanci dlouhodobě neodváděli smluvený rozsah práce, naopak deklarovali nižší počet odpracovaných hodin. V důsledku toho bylo ve sledovaném období vyplaceno z rozpočtu Středočeského kraje v souhrnu o 1 457 084 Kč více, než kolik zaměstnancům za skutečně odpracovaný čas náleželo. V tom je též spatřována škoda způsobená Středočeskému kraji.
4. Naproti tomu byla obviněná rozsudkem soudu druhého stupně zproštěna obžaloby státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 ze dne 27. 12. 2021, sp. zn. 1 ZT 76/2021, pro jednání blíže popsané ve výroku zprošťující části rozsudku soudu druhého stupně, ve kterém byl obžalobou spatřován týž trestný čin a které mělo spočívat ve vyplácení odměn v označených případech dalším dvěma osobám, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
5. V podrobnostech je možno odkázat na výrokovou část napadeného rozsudku soudu druhého stupně na jeho str. 1 až 33. Tento rozsudek byl stranám doručen a je jim znám, není proto zapotřebí jeho obsah zevrubně reprodukovat.
II. Dovolání obviněné
6. Proti shora uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřela o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Současně podala i návrh na odklad výkonu napadeného rozsudku.
7. Konkrétně (po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení) obviněná namítla, že odvolací soud zcela převzal závěry soudu prvního stupně, aniž by se vypořádal s námitkami obsaženými v jejím odvolání. Odvolací soud podle ní také rozhodl v rozporu s právní úpravou odměňování zaměstnanců a uznávanou judikaturou vztahující se k pojmu škody a náhrady škody. Podle jejího názoru skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů nebyla pro rozhodnutí ve věci dostatečná, a to především co do otázky rozsahu skutečně odvedené práce, dobré víry zaměstnanců a legitimity jejich odměňování. Obviněná navrhovala podstatné důkazy, tedy zejména výslechy zaměstnanců pracujících na dohodu o pracovní činnosti, ty však nebyly provedeny. Vytkla, že nebyly naplněny podmínky pro poměrné zkrácení odměny zaměstnanců, neboť zaměstnavatel, tj. Středočeský kraj, nebyl oprávněn krátit odměnu zaměstnancům pracujícím na základě dohod o pracovní činnosti, neboť nebylo prokázáno, že by v některém z případů obsažených v obžalobě došlo k naplnění podmínek pro poměrné zkrácení odměny ve smyslu čl. 7 dohod o pracovní činnosti. Zaměstnanci pracující na základě takových dohod o pracovní činnosti (užíváno pro ně bylo i v této věci označení „dohodáři“), měli vzhledem k rozvržení pracovní doby nárok na náhradu odměny ve výši průměrného výdělku v případě, že v rozvržené době byli k výkonu práce připraveni a schopni, nicméně pro absenci konkrétní přidělené práce zaměstnavatelem nemohli tuto práci vykonat, čímž jim alespoň část vyplacené částky náležela. Obviněná dále namítla, že vyplacením částek takovým zaměstnancům nedošlo ke snížení ekonomické bilance majetku Středočeského kraje, čímž byl vyloučen závěr o vzniku škody, a to i v trestněprávní rovině. Negativní ekonomická bilance majetku Středočeského kraje se dostavila výlučně a jen v důsledku jeho rozhodnutí nevymáhat pohledávky za zaměstnanci, které Středočeský kraj zhmotnil v uzavřených dohodách o narovnání, pokud by bylo uznáno, že příslušné částky jim byly vyplaceny neoprávněně. To však zcela přerušilo příčinnou souvislost s jednáním obviněné. Nevymahatelnost práva na vydání bezdůvodného obohacení zapříčinil výlučně sám poškozený Středočeský kraj tím, že s uvedenými zaměstnanci uzavřel dohody o narovnání a rozhodl se tak své nároky nevymáhat. K tomuto postupu přitom podle jejího názoru nebyl dán legitimní důvod. Obviněná zpochybnila existenci dobré víry na straně části zaměstnanců, a to i s ohledem na medializaci případu.
8. Výroky o vině, trestu a náhradě škody byly podle obviněné založeny na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., učiněném v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu. Navíc rozhodná skutková zjištění jsou podle obviněné neúplná, neboť doposud nebyly provedeny podstatné důkazy navrhované obviněnou, čímž byl podle obviněné naplněn dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesprávné právní posouzení skutku i jiné nesprávné hmotněprávní posouzení spočívá podle obviněné v tom, že závěr odvolacího soudu i soudu prvního stupně o vzniku škody byl zcela chybný a odporoval jak právní úpravě, tak judikatuře. Soudy nižších stupňů ve věci nesprávně uzavřely, že poškozený Středočeský kraj byl oprávněn krátit odměnu zaměstnancům pracujícím na dohodu o pracovní činnosti v případě, že v konkrétním měsíci neodpracovali maximum hodin přípustných pro práci na základě dohody o pracovní činnosti. Středočeský kraj, jakožto zaměstnavatel, však k takovému postupu podle obviněné oprávněn nebyl, a pokud tak v minulosti činil, porušoval tímto způsobem pracovněprávní předpisy, neboť dohody neobsahovaly ustanovení, které by krácení odměny umožnilo, a zaměstnanci měli podle uzavřených dohod rozvrženou pracovní dobu. Pokud nevykonávali v tuto dobu práci, náležela jim v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu náhrada odměny i za neodpracovanou dobu.
9. Obviněná vyjádřila přesvědčení, že Středočeský kraj jako zaměstnavatel nebyl oprávněn krátit odměnu těmto zaměstnancům. V této souvislosti odkázala na §77 odst. 2 písm. h) ZP a §138 ZP. Zákoník práce v oblasti dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr dává prostor smluvní volnosti stran a otázky odměňování z dohody se řídí dvoustrannou dohodou mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Odměna podle dohod byla ujednána jako paušální a dohody neobsahovaly mechanismy jejího krácení pro nedostatečný rozsah práce. V čl. 7 dohod bylo ujednáno, že odměna může být přiměřeně snížena, nebude-li práce odpovídat sjednaným podmínkám. Zaměstnavatel tedy měl možnost krátit odměnu pouze v případě, pokud práce neodpovídala sjednaným podmínkám. Mezi Středočeským krajem a jeho zaměstnanci však bylo v čl. 3 dohod ujednáno, že sjednaný rozsah činil ne více než 0,5 úvazku. Pokud tedy zaměstnanec odpracoval libovolný počet hodin nepřesahující 0,5 úvazku, naplnil tím sjednané podmínky dohody, čímž vyloučil možnost zaměstnavatele krátit jeho odměnu. Možnost sjednat rozsah pracovní doby nastavením jejího maximálního limitu, a nikoliv pevně stanoveným počtem hodin, jak výslovně připouští i komentářová literatura. Opačný výklad výslovně odporuje nejen textu dohody, ale též základní zásadě pracovněprávních vztahů, kterou je podle §1a odst. 1 písm. c) ZP spravedlivé odměňování zaměstnanců. Odvolací soud se odchýlil od výše uvedeného výkladu a zcela nesprávně uzavřel, že odměna byla stanovena za práci až do výše 0,5 úvazku, čímž fakticky ztotožnil měsíční paušální odměnu s odměnou hodinovou. Tomu však přímo odporuje konstrukce odměňování „dohodářů“ podle čl. 22 odst. 2 písm. e) Směrnice č. 101 pro personální práci, resp. čl. 22 odst. 2 písm. e) Pokynu ředitele Krajského úřadu Středočeského kraje č. 10/2018 pro personální práci, které výslovně rozlišovaly mezi odměnou hodinovou a měsíční (neboli paušální). Obviněná vyjádřila nesouhlas se závěrem soudů nižších stupňů, že paušální odměna byla fakticky hodinová odměna, jelikož „dohodáři“ vyplňovali výkazy, přitom ale zcela opomíjely fakt, že výkazy nesloužily pouze k účelu výplaty odměny. Zaměstnavatel, tj. Středočeský kraj, totiž podle jejího přesvědčení nebyl oprávněn krátit odměnu zaměstnancům pracujícím na dohody o pracovní činnosti, neboť nebylo prokázáno, že by v některém z případů obsažených v obžalobě došlo k naplnění podmínek pro poměrné zkrácení odměny ve smyslu čl. 7 dohod o pracovní činnosti.
10. Závěr soudů nižších stupňů, že neiniciovala změnu chybného nastavení pracovněprávních vztahů, považovala za zcestný, neboť příslušnou agendu neměla na starosti, ta náležela Oddělení řízení lidských zdrojů. V případě, že by soud skutečně shledal porušení povinností spravovat majetek cizí osoby v tom, že ona sama neiniciovala příslušné změny, porušili by tutéž povinnost téměř všichni další vedoucí zaměstnanci Krajského úřadu Středočeského kraje, kteří kdy přišli do styku s dohodami obsahujícími formu měsíční odměny, a přesto neiniciovali příslušnou změnu. Takový výklad je podle jejího mínění naprosto absurdní a nepřípustně extenzivní, protože nezohledňuje faktické rozdělení kompetencí Organizačním řádem v rámci úřadu. V tomto směru namítla též porušení zásady in dubio pro reo .
11. Zaměstnavatel neměl legální možnost krátit odměnu v případě nenaplnění 0,5 úvazku, neboť dohody ani zákon mu takovou možnost neposkytovaly. Druhým důvodem, pro který však zaměstnavatel krátit odměnu nemohl, byl, že i za neodpracovanou dobu měla zaměstnancům náležet náhrada odměny ve smyslu ustanovení §207 a násl. ZP. Podle čl. 4 uzavřených dohod byla zaměstnancům práce rozvržena na 4 hodiny denně od pondělí do pátku, a pokud tuto práci nevykonávali pro absenci konkrétně přidělené práce zaměstnavatelem, ačkoliv k tomu byli připraveni a schopni, náležela jim náhrada odměny i za dobu neodpracovanou.
12. Podle názoru obviněné nebyl naplněn ani znak škody. Podle civilněprávní judikatury neprávem vyplacené částky má zaměstnavateli nahradit především ten, kdo se tímto způsobem bezdůvodně obohatil, jedná se tak o bezdůvodné obohacení, a za případnou škodu je odpovědný ten zaměstnanec, který za zaměstnavatele uzavřel dohodu, jen tehdy, není-li povinen nebo schopen odčinit újmu obohacený zaměstnanec. Zaměstnavateli tak nevznikla škoda, ale došlo k bezdůvodnému obohacení na straně zaměstnance, kterému byla částka vyplacena, a kterou byl obohacený zaměstnanec povinen vrátit. Předně podle obviněné vlastním vyplacením částek zaměstnancům nedošlo ke snížení ekonomické bilance majetku Středočeského kraje, neboť odměny byly vyplaceny v souladu se zákonem. Pokud by však tato argumentace nebyla uznána, stejně by okamžikem jejich vyplacení nebyla způsobena škoda, protože by vznikl zaměstnavateli nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle §331 ZP. Skutečnost, že existovaly pohledávky z bezdůvodného obohacení, dokládal i přístup poškozeného Středočeského kraje, který „dohodáře“ k jejich úhradě vyzval, přičemž vyplacené prostředky mu byly částečně vráceny. Namísto toho, aby poškozený Středočeský kraj pohledávky ve zbylém rozsahu soudně vymáhal jako řádný hospodář, rozhodl se narovnat vzájemné právní vztahy s „dohodáři“ a tyto částky dále nevymáhat. Ve většině případů tak přitom učinil se zcela obecným odkazem na údajně prokázanou dobrou víru „dohodářů“. Soudy nižších stupňů se přitom nijak nezabývaly otázkou existence dobré víry na straně „dohodářů“, ani tím, zda uzavření dohod o narovnání, jimiž se poškozený fakticky vzdal svých nároků, nepředstavovalo samo o sobě nehospodárné nakládání s veřejnými prostředky a porušení povinnosti při správě cizího majetku. Obviněná tak zpochybnila, že by dotčení „dohodáři“ mohli setrvat v dobré víře ohledně jim vyplácené odměny v situaci, kdy se jejich dohodami a odměnami vyplacenými na základě těchto dohod začala zabývat Policie České republiky. Tyto kroky však zcela přerušily příčinnou souvislost s jednáním obviněné popsaným v napadeném rozsudku. Ze stejného důvodu tak nemohl obstát ani výrok o náhradě škody. Výše popsanými právními jednáními, tj. dohodami o narovnání, poškozený nepochybně přerušil příčinnou souvislost mezi jednáním obviněné a snížením hodnoty vlastního majetku.
13. Závěrem dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
III. Vyjádření k dovolání
14. K dovolání obviněné se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.
15. Poté, co učinil několik obecných poznámek vztahujících se k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., konkrétní námitky obviněné odmítl. Předně nesouhlasil, že zaměstnanci pracující pro Středočeský kraj na základě dohod o pracovní činnosti měli mít nárok na odměnu v celé výši, třebaže neodpracovali celé penzum hodin. Povinnost zaměstnavatelů poskytovat zaměstnancům stejnou odměnu za stejnou práci a za stejné hodnoty stanoví §110 ZP. Zcela nepochybně v rozporu s tímto principem by byl výklad odměňování zaměstnanců pracujících pro zaměstnavatele na základě dohody o pracovní činnosti, kteří by v daném období neodvedli práci podle nasmlouvaného pracovního úvazku, tedy ve sjednané kvantitě a kvalitě, která s rozsahem práce při ujednání nikoli o úkolové mzdě úzce souvisí, a přesto by byli odměněni stejně jako zaměstnanci, kteří by za dané období odpracovali celý nasmlouvaný úvazek. Obviněná podle něj zcela opomíjela fakt, že nejen mzda a plat, ale i odměna z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr jsou plnění poskytovaná jako protihodnota za vykonanou práci. Bylo by tedy podle jeho názoru absurdní, kdyby zaměstnanec dostával od zaměstnavatele oprávněně plnou výši odměny z dohody o pracovní činnosti stanovenou pro sjednaný úvazek jako maximální, pokud by v daném období tento úvazek nenaplnil, neodpracoval by sjednaný nejvýše dohodnutý počet hodin. Zjevně chybná byla konstrukce obviněné, podle které by zaměstnanec měl nárok na odměnu v plné výši i tehdy, pokud by odpracoval, byť jen hodinu za dané období. Za chybné a neodpovídající právní úpravě označil i vydávání měsíční odměny za odměnu paušální bez jakékoli návaznosti na odpracovanou práci. Tím, kdo vykazoval evidenci odpracované doby, byli reálně zaměstnanci pracující na dohodu o pracovní činnosti, kteří vyplňovali výkazy práce.
16. Státní zástupce odmítl také námitky obviněné, že uvedeným jednáním nebyly naplněny znaky skutkové podstaty přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 tr. zákoníku, protože obviněná svým jednáním nezpůsobila žádnou škodu, neboť zaměstnancům za neodpracované hodiny náležela náhrada odměny z dohod, pokud jim zaměstnavatel nepřidělil práci. Provedeným dokazováním bylo prokázáno, že zaměstnavatel v případech, kdy výše odpracovaných hodin vykazovaných zaměstnanci na výkazech práce nedosahovala výše sjednaného úvazku v dohodě o pracovní činnosti, nikdy k výplatě náhrad odměny z dohod nepřistupoval. Přistupoval však ke krácení odměny z dohod v návaznosti na skutečný počet odpracovaných hodin. Nelze tedy tvrdit, že v příčinné souvislosti s porušením povinnosti řádné správy obviněnou k žádné škodě na majetku poškozeného v podobě nedůvodně vyplacených částí odměn z dohody o pracovní činnosti za neodpracované hodiny reálně nedošlo. Námitku existence překážek práce, kterou obviněná nijak neodůvodnila, a z nichž by měla zaměstnancům náležet náhrada odměny z dohod, neshledal relevantní, neboť existence překážek nebyla zaznamenána v tomto trestním řízení. Státní zástupce uzavřel, že v posuzovaných případech byl zaměstnavatel povinen přidělovat práci zaměstnancům podle předmětných dohod o pracovní činnosti, které však počítaly s přidělením práce i v menším rozsahu, než by odpovídal maximálnímu sjednanému rozsahu práce zaměstnancem. Pokud pak došlo po vzájemné dohodě smluvních stran za jednotlivá výplatní období (měsíce) k přidělení prací zaměstnavatelem a jejich odvedení zaměstnancem v menším rozsahu, nedělo se tak v rozporu s obsahem dohod o pracovní činnosti, ale naopak podle těchto dohod, tedy nikoli za současného porušení §38 odst. 1 písm. a) ve spojení s §34b ZP. Odmítl, že by tak došlo k prostojům či jiným překážkám v práci na straně zaměstnavatele.
17. Státní zástupce nesouhlasil ani s názorem obviněné, že by ustanovení čl. 4 dohod o pracovní činnosti ustanovovalo sjednání závazného rozvrhu pracovní doby se zaměstnancem, neboť z jeho znění šlo pouze o rozvrh předpokládaný. Smluvní strany se současně usnesly, že tento článek neomezuje zaměstnavatele v možnosti měnit pracovní dobu podle jeho potřeb, pokud přitom dodrží omezení maximálního rozsahu poloviny úvazku a omezení nejvýše 12 odpracovaných hodin za posledních 24 hodin, jak je stanoveno pro dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr. Státní zástupce odmítl i námitku vztahující se k občanskoprávní odpovědnosti za vznik škody. V trestním řízení se při rozhodování o vině posuzuje škoda pouze z hlediska pojmových znaků daného činu, nikoliv z hlediska občanskoprávní (pracovní) odpovědnosti s odlišnými pravidly. Námitka, že poškozený zaměstnavatel mohl uplatnit jiné právní prostředky k ochraně svých zájmů, např. že se měl primárně domáhat vydání bezdůvodného obohacení po zaměstnancích, a byla-li by tato snaha neúspěšná, pak vymáhat takový dluh prostřednictvím řízení ve věcech občanskoprávních s dopředu nejistým výsledkem, nemůže úspěšně zpochybnit oprávněnost odsouzení obviněné pro uvedený majetkový trestný čin ani závěr o naplnění znaku škody. Za neopodstatněnou označil státní zástupce také námitku, že poškozenému Středočeskému kraji nevznikla negativní ekonomická bilance, protože okamžikem vyplacení odměny vznikl zaměstnavateli nárok na vydání bezdůvodného obohacení v téže výši.
18. Státní zástupce odmítl i námitku, že v trestním řízení nebyly provedeny podstatné důkazy, tedy výslechy všech tzv. dohodářů. Výslechy vybraných zaměstnanců, kteří inkasovali neoprávněně vyšší odměny na základě dohod o pracovní činnosti za neodvedenou práci, byly v trestním řízení provedeny, a to za souhlasu stran přečtením protokolů o jejich výpovědích podle §211 odst. 1 tr. ř. (svědek T. H.) či úředních záznamů o podaných vysvětleních podle §211 odst. 6 tr. ř. (J. H., L. J., M. O., D. P. a Z. P.). Nelze vůbec uvažovat jako o nedůvodně neprovedeném důkazu, jak bylo uvedeno v dovolání, pokud se má námitka vztahovat k důkazům blíže neoznačeným, zde se má týkat blíže nekonkretizovaných osob, jejichž výslech ani nebyl podle dostupných podkladů v průběhu řízení navrhován.
19. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl jako zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Zároveň vyjádřil souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.
IV. Replika obviněné
20. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno k případné replice obviněné, která tohoto práva využila. Obviněná setrvala na svých námitkách uplatněných v dovolání. Státnímu zástupci předně vytkla, že ve svém vyjádření zcela přešel dovolací námitku týkající se nesprávnosti výroku o náhradě škody. Zopakovala, že nárok, o kterém bylo rozhodováno v adhezním řízení, je nutné posoudit podle občanskoprávní úpravy o náhradě škody. Z konstantní judikatury občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu vyplývá, že i kdyby měla své pracovněprávní povinnosti porušit a odměnu zaměstnancům vyplatit neoprávněně, což však striktně odmítá, tak i v takovém případě vzniklo poškozenému Středočeskému kraji pouze právo na vydání bezdůvodného obohacení vůči jeho zaměstnancům. Právo na náhradu škody vůči obviněné by Středočeskému kraji vzniklo pouze v případě, že by se pohledávky ukázaly být nedobytné. Poškozený Středočeský kraj však pohledávky nikdy soudně nevymáhal, a naopak se jich dobrovolně vzdal, když uzavřel dohody o narovnání se zaměstnanci, a zbývající část pohledávek nechal promlčet. Přetržení příčinné souvislosti způsobené jednáním Středočeského kraje vylučuje právo na náhradu škody vůči obviněné.
21. Obviněná odmítla i argumentaci státního zástupce, že by neměla dotčeným zaměstnancům Středočeského kraje náležet za každý měsíc paušální odměna v plné výši, a to nehledě na to, kolik práce v daném měsíci odpracují. Doplnila, že uzavřené dohody o pracovní činnosti výslovně obsahovaly ujednání o tom, že zaměstnancům náleží celá odměna v případě, že skutečně něco odpracují, ovšem nehledě na to, kolik toho výsledně odpracují. Správnost tohoto závěru pak potvrzuje i fakt, že Středočeský kraj poskytoval vedle paušálních odměn i odměny hodinové, což by při výkladu státního zástupce byly de facto dvě úplně totožné kategorie odměňování a bylo by tedy nesmyslné je rozlišovat, jak však Středočeský kraj činil. Podotkla, že tzv. dohodáři vnímali odměnu tak, že jim bude vyplácena v neměnné výši uvedené ve smlouvě každý měsíc, což vyplývá mimo jiné z dohod o narovnání.
22. Přitom pokud obě strany tuto dohodu uzavřely s úmyslem, že odměna bude paušální (jak podle obviněné vyplývá z čl. 7 dohod o pracovní činnosti), nelze výkladem odstranit tuto vůli stran a vyložit dohody tak, že se ve skutečnosti jednalo o odměnu hodinovou, jak to činil státní zástupce. Obviněná odmítla, že by to bylo v rozporu se zásadou spravedlivého odměňování, neboť dotčení zaměstnanci vykonávají srovnatelnou práci ve srovnatelných podmínkách a byli odměňováni stejným způsobem. Nadto je tato individuální úprava práv a povinností nepochybně odchýlením se od zákona ve prospěch zaměstnanců, tedy nepřichází v úvahu ani neplatnost zmíněných smluvních ujednání, a to i s ohledem na §19 odst. 3 ZP, který stanoví, že neplatnost právního jednání nemůže být zaměstnanci na újmu, nezpůsobil-li neplatnost výlučně sám. I pokud by však mělo být ustanovení o odměňování neplatné, nelze neplatnost překlenout výkladem, který vůli stran zcela popírá, a to nasimulováním existence ujednání o hodinové odměně, jak činí Nejvyšší státní zastupitelství, ale bylo by nutné zjišťovat obvyklou hodnotu provedené práce a za ni přiznat zaměstnancům obvyklou odměnu. Dokazování v tomto směru však neproběhlo.
23. Obviněná setrvala na své dovolací námitce, že podle znění dohod o pracovní činnosti byli zaměstnanci oprávněni inkasovat měsíčně plnou výši ujednané paušální odměny. Nelze tedy hovořit o porušení povinnosti na straně obviněné, ani o vzniku škody na straně poškozeného Středočeského kraje. Z těchto důvodů pak nemohlo dojít ani k naplnění skutkové podstaty trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku. Za čirou spekulaci označila názor státního zástupce, že ujednání v čl. 4 dohod o pracovní činnosti představuje jakési nezávazné rozvržení pracovní doby učiněné v úmyslu plnění povinnosti podle §194 ZP, když tomuto závěru nenasvědčuje samotné znění smlouvy, ani jiné důkazy provedené v řízení. V čl. 4 dohod se sice uvádí, že jde o předpokládaný rozvrh pracovní doby, nicméně užití slova předpokládaný neznamená „nezávazný“ , jak uvádí státní zástupce. Obviněná doplnila, že objem hodin, které soudy nižších stupňů označily za neodpracované, činil přes 2 780 hodin, což je 695 pracovních dnů o 4 hodinách. V tomto objemu je nesmyslné bez dalšího dokazování uzavřít, že během této doby nemohlo docházet k prostojům na straně zaměstnavatele, za které by zaměstnancům náhrady náležely, a to tím spíše, že tento závěr ani doposud nebyl přesvědčivě vyvrácen, neboť se těmito otázkami soudy nižších stupňů nezabývaly. V tomto směru bylo na místě v souladu se zásadou in dubio pro reo na věc nahlížet ve prospěch obviněné tak, že výplata byla oprávněná z titulu náhrad odměny z dohod, a to alespoň do doby, než bude řádně a úplně zjištěn skutkový stav. Nelze souhlasit ani s názorem státního zástupce v části, ve které oponoval námitce obviněné, že škoda nevznikla. Státní zástupce přešel kompletně doktrinální a judikatorní závěry, které obhajoba ve svém dovolání předložila. Výsledně se tak ve vyjádření státního zástupce fakticky omezuje na pouhý nesouhlas s těmito názory z důvodu, že by nebylo možno vyvodit jakoukoliv trestní odpovědnost za většinu majetkových trestných činů, pokud by tomu skutečně bylo tak, jak tvrdí obhajoba.
24. Pokud Středočeský kraj zastával názor, že částky byly dotčeným zaměstnancům vypláceny neoprávněně, mohl jako řádný hospodář požadovat navrácení uvedených částek po zaměstnancích z titulu bezdůvodného obohacení. Pokud by za realizaci tohoto postupu byl nucen vynaložit náklady, které by jinak zůstaly jeho vlastnictvím, nebo by v nějaké části nebyl úspěšný, mohly by tyto částky představovat škodu způsobenou obviněnou. Středočeský kraj se však namísto tohoto postupu rozhodl svých práv vzdát a částku požadovat po obviněné. Obviněná znovu vyjádřila přesvědčení, že Středočeskému kraji nevznikla jejím jednáním žádná škoda, ani negativní ekonomická bilance v majetku Středočeského kraje. Negativní ekonomická bilance vznikla eventuálně pouze a jen v důsledku samotného jednání Středočeského kraje, který se dobrovolně rozhodl vzdát svých práv vůči zaměstnancům. Závěrem setrvala i na své námitce, že nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav potřebný pro rozhodnutí ve věci tak, aby o něm nepanovaly důvodné pochybnosti, a považovala za nutné, aby byli ve věci vyslechnuti i jí navržení svědci, a to konkrétně zaměstnanci Středočeského kraje, kteří na základě dohod o pracovní činnosti pracovali, a kterým byla vyplácená neoprávněná odměna. Setrvala také na své námitce, že výslechy dotčených zaměstnanců, které odsouzená k důkazu prokazatelně navrhla ve svém podání ze dne 10. 10. 2022 a které jsou nezbytné pro úplné zjištění skutkového stavu, o kterém nebudou panovat důvodné pochybnosti, představovaly tzv. opomenuté důkazy, čímž byl založen dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
25. Ze všech uvedených důvodů obviněná setrvala na svém dovolání a navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a přikázal mu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
V. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
26. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
27. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. v §265b odst. 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly.
28. Obviněná ve svém dovolání odkázala na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
29. Obecně lze uvést, že dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
30. V tomto stejném duchu a naznačeném směru musí být vykládán také nově formulovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který byl do trestního řádu doplněn jeho novelizací provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022. Šlo o reakci na rozvinutou judikaturu zejména Ústavního soudu, který dlouhodobě judikuje, že ani Nejvyšší soud nestojí mimo soustavu obecných soudů a že je tudíž též povolán k ochraně základních práv a svobod, takže nemůže ponechat bez povšimnutí zásah do těchto práv v rámci procesu dokazování. Určitou výjimku ze shora rozvedeného přístupu založeného na tom, že Nejvyšší soud zásadně nepřezkoumává proces dokazování a na jeho základě učiněná skutková zjištění, tvoří jen případ tvrzení a prokázání tzv. extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, z nichž jsou skutková zjištění vyvozována, pokud zároveň učiní dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání [nyní podle nově formulovaného §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Jde především o případy týkající se pro rozhodnutí významných (tj. rozhodných) skutkových okolností, které jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, pokud konkrétní skutkové zjištění nevyplývá z žádného provedeného důkazu, pokud se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou ve zjevném (tj. extrémním) nesouladu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných (tj. absolutně neúčinných) důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (případ důkazů opomenutých), což lze hodnotit jako porušení základních zásad ovládajících trestní řízení, jako jsou zásada volného hodnocení důkazů, zásada vyhledávací a presumpce neviny. Taková existence tzv. zjevného (extrémního) nesouladu by mohla naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a odůvodnit mimořádný zásah do skutkových zjištění, která ale jinak (obecně) v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu, a to ani po uvedeném doplnění trestního řádu o nově formulovaný dovolací důvod. Tento extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily (např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Tvrzení nedostatků skutkových zjištění, která nelze oddělovat od nesprávné právní kvalifikace, samo o sobě nezakládá důvod pro zásah dovolacího soudu, jak uznal i Ústavní soud ve stanovisku ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14.
31. Nejvyšší soud dále obecně připomíná, že zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval (v tomto případě srov. zejména str. 36-43 odůvodnění jeho rozsudku) a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002). Takové námitky dovolatele samy o sobě nenaplňují dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g), resp. h) tr. ř. (podobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014).
b) Obecně k námitkám obviněné
32. Nejvyšší soud předně zjistil, že prakticky veškeré námitky deklarované v dovolání obviněná uplatnila již v předcházejících stadiích trestního řízení v rámci své obhajoby, byly tak součástí její argumentace před soudem prvního i druhého stupně. Oba soudy nižších stupňů se s nimi také vypořádaly, takže na odůvodnění jejich rozhodnutí lze odkázat, a to především na zevrubné odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.
33. Obviněná svými námitkami zčásti brojila proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, což jsou námitky zásadně neodpovídající dovolacím důvodům, jak bylo uvedeno shora. Nejvyšší soud totiž není další (třetí) soudní instancí s plnohodnotným přezkumem závěrů soudů nižších stupňů, takto jeho role a postavení v trestním řízení nebylo koncipováno, na tom nic nezměnilo ani doplnění nového dovolacího důvodu uvedeného v nynějším §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Při posuzování jejích námitek nesprávného právního posouzení skutku a jiného nesprávného právního posouzení tak bylo třeba vycházet ze závěrů o skutkovém stavu, jak je (po přezkoumání věci) učinil odvolací soud, který je v koncízní podobě shrnul ve skutkové větě odsuzující části výroku svého rozsudku.
34. Obviněná také opakovaně namítala, že řízení bylo zatíženo vadou tzv. opomenutých důkazů, neboť odvolací soud zamítl jako nadbytečný její návrh na doplnění dokazování, zejména výslechy zaměstnanců na základě dohod o pracovní činnosti, které byly nezbytné pro úplné zjištění skutkového stavu, a listiny vztahující se ke vzniklé škodě. K námitce obviněné, že soudy nižších stupňů neprovedly jí navržené důkazy, je třeba obecně uvést, že soudy nemají povinnost provést veškeré důkazy, které jim strany navrhnou, ale jsou povinny svůj postup v případě nevyhovění návrhům na provedení důkazů náležitě odůvodnit. Soudy nižších stupňů návrhy obviněné neopomněly, soud prvního stupně návrh jako nadbytečný zamítl, což pak vysvětlil v bodě 30. na str. 47 odůvodnění svého rozsudku, stejně tak se této otázce věnoval i soud druhého stupně (v bodě 11. na str. 38 jeho rozsudku). Odvolací soud považoval za nadbytečné provádět nejen výslech svědka R. Š., neboť by nepřinesl do této trestní věci žádné nové informace, ale i ostatních dohodářů. Pokud šlo o listiny vztahující se ke vzniklé škodě, soud prvního stupně dospěl k závěru, že v řízení byly shromážděny a provedeny důkazy dostačující ke spolehlivému určení výše způsobené škody, proto provedení obhajobou navrhovaných důkazů vyhodnotil jako nadbytečné. S tím v zásadě souhlasí i Nejvyšší soud, pokud jde o výrok o vině, tj. o to, kolik Středočeský kraj skutečně zmíněným zaměstnancům vyplatil nad rámec odpracovaných hodin, nicméně to zcela neplatí ohledně výroku o náhradě škody, pro který by bylo namístě provést i další důkazy, jež ale provedeny nebyly (srov. k tomu dále).
35. Za námitky podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze označit výhrady obviněné týkající se nesprávného právního posouzení skutku jako přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, a to především jde-li o námitky týkající se protiprávnosti činu a způsobení škody popsaným skutkem.
c) K námitkám týkajícím se výroku o vině
36. Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, a tím jinému způsobí škodu nikoli malou, způsobení škody značné je okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedenou v §220 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Jde tak o skutkovou podstatu složitou, neboť více jejích znaků je stanoveno alternativně, soudy nižších stupňů však v právní větě nesprávně opsaly znění zákona (s jednou záměnou spojky „nebo“ ve spojku „či“), aniž by uvedly, kterou z alternativ u dvou alternativ považují za naplněnou (zda šlo o smluvně převzatou či zákonem uloženou povinnost, zda šlo o povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek), popř. zda jsou naplněny všechny (pak měly užít spojky „a“). Nicméně proti tomu námitky obviněné vůbec nesměřovaly a není úkolem Nejvyššího soudu jakkoliv dovolání obviněné (podané prostřednictvím obhájce, tedy osoby práva znalé) domýšlet. Dovolací řízení totiž není postaveno na revizním principu, ale na striktní vázanosti podáním dovolatele, který dokonce ani po uplynutí dovolací lhůty nemůže podání dovolání rozšiřovat o další důvody či rozsah napadených výroků (§265f odst. 2 tr. ř.). Nejvyšší soud tak nemůže argumentaci dovolatelky domýšlet, v uvedeném směru obviněná v dovolání námitky nevznášela. Obviněná především zopakovala svou obhajobu, že její postup nebyl protiprávní, protože zaměstnanci na vyplacení celých částek uvedených v dohodách o pracovní činnosti měli nárok bez ohledu na počet skutečně odpracovaných hodin. I kdyby tomu tak ale nebylo, nezpůsobila poškozenému Středočeskému kraji žádnou škodu, protože si Středočeský kraj měl vyžádat od takových zaměstnanců, kterým byly vyplaceny částky nad rámec sjednané odměny, peníze zpět jako bezdůvodné obohacení, je zároveň jedině problémem poškozeného, že tak neučinil a těchto nároků se vzdal.
37. Jde-li o právní posouzení skutku, je možno plně odkázat na rozhodnutí soudů nižších stupňů, které v odůvodnění svých rozsudků vysvětlily, proč v jednání obviněné spatřovaly tzv. nevěrnou správu (neboli trestný čin podle §220 tr. zákoníku) se způsobením škody Středočeskému kraji v podobě nedůvodného vyplacení odměn zaměstnancům nad rámec jimi odpracovaných hodin. Oba soudy nižších stupňů, stejně tak i státní zástupce ve svém vyjádření, se zevrubně vypořádaly i s opakovanou obhajobou obviněné, že ona svým schválením výplaty celých částek uvedených v dohodách o pracovní činnosti nic neporušila, že tito zaměstnanci měli na výplatu celé částky jako paušální odměny nárok, a to bez ohledu na množství jimi odvedené práce. I s touto dříve uvedenou argumentací plně souhlasí i Nejvyšší soud, a proto na ni může plně odkázat (viz zejména bod 32. a násl. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a zejména bod 10. a násl. odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně). Jakkoliv by bylo možno takové zdůvodnění považovat za zcela dostačující, přesto k tomu nad uvedený rámec Nejvyšší soud doplní několik málo poznámek.
38. Také Nejvyšší soud považuje argumentaci obviněné v tomto ohledu za neudržitelnou, neboť by vedla až k absurdním důsledkům, že zmínění zaměstnanci by i za jedinou odpracovanou hodinu v daném měsíci měli obdržet výplatu odměny, která byla koncipována jako odměna za odvedení práce v rozsahu poloviny úvazku. V takovém případě by jakákoliv evidence jimi odvedené práce v podobě přehledu odpracovaných hodin, kterou měla i obviněná k dispozici, byla naprosto zbytečným dokumentem, jenž by mohl plnit nanejvýše jakousi podružnou evidenční roli pro pozdější vyhodnocení efektivity práce. Stejně jako obviněná by se jistě nechoval žádný řádný hospodář (diligens pater familias – starostlivý otec rodiny), jenž by měl z vlastních prostředků vynakládat peníze na odměňování zaměstnanců, kteří by mu neodvedli práci v rozsahu, od kterého původně odvíjel výši měsíční odměny. Je zřejmé, že takový přístup, kdy by stejná odměna vztažená k polovině úvazku (např. ve výši 20 000 Kč za měsíc, při nejvýše 20 hodinách týdně, tj. cca 80 plánovaných hodinách měsíčně, třeba u svědků S. B., M. Č. či J. H.) měla být stejná bez ohledu na množství odvedené práce (tj. jak za jedinou hodinu, tak i za 80 hodin), je zcela nesmyslný, hrubě odporující i zákonu. Je pravdou, že pracovněprávní vztah vzniklý na základě dohody o pracovní činnosti (podobně i na základě dohody o provedení práce) je založen na smluvní volnosti, přičemž kogentní úprava obsažená v §76 ZP (resp. v §75 ZP pro dohodu o provedení práce) obsahuje jen několik málo omezujících pravidel.
39. Ujednání o odměně za práci není obligatorní součástí takových dohod a pravidla o odměňování za výkon práce v pracovním poměru se pro tyto případy neužijí – viz §77 odst. 2 písm. h) ZP (ve znění účinném v době skutku kladeného obviněné za vinu), a to vyjma pravidla o minimální mzdě. Přesto je ale i podle odborné literatury (BĚLINA, Miroslav, DRÁPAL, Ljubomír a kol. Zákoník práce. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 465, marg. č. 5, ve spojitosti se s. 460, marg. č. 12 a násl.) třeba dodržovat obecné zásady vztahující se k jednání zaměstnavatele vůči zaměstnancům a jejich odměňování. Takový přístup, jaký zvolila obviněná, tak byl v jednoznačném rozporu s §1a písm. c) ZP stanovujícím základní zásadu pracovněprávních vztahů spravedlivého odměňování zaměstnance, neboť by byl v rozporu s principem rovného zacházení se zaměstnanci s ohledem na jejich odměňování (někomu by náležela odměna 20 000 Kč za jedinou hodinu skutečně odvedené práce, jinému za 80 hodin za měsíc, tj. měl by hodinovou odměnu pouze 250 Kč, zatímco jiný 20 000 Kč, což je dokonce řádově odlišná odměna). Povinnost rovného zacházení se zaměstnanci, pokud jde mimo jiné o jejich pracovní podmínky, odměňování za práci a o poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty, stanovuje jednoznačně §16 odst. 1 ZP, odkázat je ale možno i na vyšší odstavce stejného ustanovení.
40. Vycházet je třeba i z ustanovení §110 ZP, podle jehož odstavce 1 za stejnou práci nebo za práci stejné hodnoty přísluší všem zaměstnancům u zaměstnavatele stejná mzda, plat nebo odměna z dohody. Stejnou prací nebo prací stejné hodnoty se rozumí práce stejné nebo srovnatelné složitosti, odpovědnosti a namáhavosti, která se koná ve stejných nebo srovnatelných pracovních podmínkách, při stejné nebo srovnatelné pracovní výkonnosti a výsledcích práce (§110 odst. 2 ZP). Obviněná svým postupem zcela nepochybně porušovala i tato obecná ustanovení o odměňování, když zcela vědomě nechávala proplácet výrazně vyšší odměnu zaměstnancům na základě dohod o pracovní činnosti, třebaže odvedli jen zlomek práce uvedený v takových dohodách, od kterého se odměna odvíjela. Jinými slovy ve skutečnosti přístupem obviněné měli takoví zaměstnanci výrazně vyšší odměnu za hodinu práce oproti jiným zaměstnancům, a to jak těm, kteří pracovali v pracovním poměru, tak i těm, kteří pracovali na základě dohod konaných mimo pracovní poměr, pokud odpracovali plné penzum sjednaného rozsahu práce.
41. Právě ve výrazně větší smluvní volnosti, nižší potřebě rozsahu odvedené práce ze strany zaměstnance, jakož i volnějšímu stanovení pracovní doby spočívá smysl sjednávání dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr. V případě dohody o pracovní činnosti je třeba jen dodržet zákonné podmínky uvedené v §76 ZP, nemusí být striktně stanoven rozsah práce, ale postačí jej uvést jen jako maximální, jako tomu bylo právě v inkriminovaném případě dohod zaměstnanců Středočeského kraje, za jejichž odměňování byla stíhána v této věci obviněná. Pokud je rozsah práce sjednán jen jako maximální (tedy bez pevného rozvrhu), zaměstnavatel je oprávněn přidělovat zaměstnanci práci v rámci maximálního rozsahu pracovní doby podle svých potřeb. Zaměstnavatel tak nemusí v rámci dohody o pracovní činnosti přidělovat zaměstnanci práci v rozsahu maximálně sjednané pracovní doby, jak je tomu povinen u zaměstnanců v pracovním poměru, pouze musí respektovat sjednaný maximální rozsah práce, který musí odpovídat nejvyššímu přípustnému rozsahu poloviny stanovené týdenní pracovní doby za celou dobu, na kterou je dohoda o pracovní činnosti uzavřena, a to nejdéle za stanovené období 52 týdnů (srov. k tomu BĚLINA, Tomáš. §76 – Dohoda o pracovní činnosti. In: BĚLINA, Miroslav, DRÁPAL, Ljubomír a kol. Zákoník práce. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 466, marg. č. 11.).
42. V daném konkrétním případě nebyly sjednávány dohody o pracovní činnosti se striktně stanoveným rozsahem práce a s rozvrhem pracovní doby, jak obviněná nepřesně naznačovala v dovolání. Naopak běžně v čl. 4 dohod o pracovní činnosti se zdůrazňovalo, že 4 hodiny denně od pondělí do pátku je pouze předpokládaným rozvrhem týdenní pracovní doby a že neomezuje zaměstnavatele v možnosti měnit pracovní dobu podle jeho potřeb, nadto rozsah práce podle čl. 3 takových dohod činí v hodinách „celkem: ne více než 0,5 úvazku, který činí 20 hodin týdně“ (viz k tomu např. č.l. 953, 982, 1014 a další trestního spisu). Jinými slovy rozsah práce byl stanoven jako maximální, rozvrh práce jako předpokládaný, zaměstnavatel jej mohl měnit podle svých potřeb.
43. Ani v tomto ohledu tak není možno dovolací námitky obviněné akceptovat, není totiž pravdou, že bylo vinou zaměstnavatele, pokud práci zaměstnancům pracujícím na základě dohod o pracovní činnosti nepřidělil, pokud ji nepotřeboval, a že by za to měl být „sankcionován“ povinností i tak vyplatit odměnu v plném rozsahu, tedy že by se pak na zaměstnance na základě dohod o pracovní činnosti mělo nahlížet stejně jako na zaměstnance v pracovním poměru, kteří i tak musejí být stejně odměňováni, a že by i přes neodvedení práce měli dostávat náhradu mzdy. Již shora bylo uvedeno, že podle §77 odst. 2 písm. h) ZP ve znění účinném do 30. 9. 2023 se na odměňování zaměstnanců za práci konanou na základě dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr nevztahuje úprava o odměňování za práci v pracovním poměru. Ustanovení o překážkách v práci na straně zaměstnavatele se na případy dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr nevztahují, týkají se jen případů zaměstnávání na základě pracovních smluv. K překážkám na straně zaměstnance zákon obsahuje v §77 odst. 3 ZP speciální úpravu, zatímco ohledně překážek na straně zaměstnavatele žádnou úpravu neobsahuje. Taková jeho povinnost by musela vyplývat z jednoznačného projevu vůle, který by měl oporu v uzavřené dohodě o pracovní činnosti. Tak tomu však nebylo, ostatně bylo by to i v rozporu s výše uvedenými ustanoveními, kterými si zaměstnavatel sjednal flexibilitu při stanovování rozsahu prací podle svých potřeb, a to až do maximální možné sjednané výše rozsahu požadovaných prací.
44. Obviněná tak opakovaně, dlouhodobě (po dobu tří let) nechávala několika vybraným a privilegovaným zaměstnancům na základě dohod o pracovní činnosti vyplácet odměny bez ohledu na množství jimi odvedené práce, ač se výše jejich odměny v dohodě odvíjela od maximálního počtu hodin, které mohli takoví zaměstnanci odpracovat, čímž jim uměle navýšila odměnu za odpracovanou hodinu, která tak byla v diskriminačním nepoměru k odměnám jiných zaměstnanců v pracovním poměru i na základě dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, tedy v rozporu s kogentními ustanoveními zákoníku práce, a sice §1a odst. 1 písm. c), §16 (zejména odst. 1, ale i 2 a 4) a §110 (zejména odst. 1 a 2) ZP. Obviněná ani po takových zjištěních (i kdyby si vykládala uzavřené dohody o pracovní činnosti jinak) nijak neiniciovala změny dohod o pracovní činnosti, což by jinak musela učinit jako řádný hospodář odpovědný za proplácení odměn takovým zaměstnancům. Obviněná však nic neučinila, z čehož důvodně soudy nižších stupňů usuzovaly na to, že jde jen o její dodatečnou obranu, stejně tak z toho oprávněně dovozovaly i její úmyslné zavinění ve vztahu k nedůvodnému vyplácení uvedených odměn těmto privilegovaným zaměstnancům.
45. Lze tak uzavřít, že ani Nejvyšší soud nepovažuje jednání obviněné za souladné s právem, naopak jde o jednání protiprávní, kterým obviněná způsobila poškozenému škodu v rozsahu, v jakém byly vyplaceny částky nad rámec skutečně odpracovaných hodin. Tyto peníze byly vyplaceny uvedeným zaměstnancům neoprávněně.
46. Lze pak souhlasit s obviněnou, že v označeném rozsahu částek vyplacených nad rámec odpracovaných hodin zaměstnanci se tito zaměstnanci bezdůvodně obohatili na úkor zaměstnavatele. Není ovšem pravdou, že by tím nebyla zaměstnavateli způsobena žádná škoda, protože jeho „ekonomická bilance“ je neutrální, neboť mu s vyplacením vznikla pohledávka na vydání bezdůvodného obohacení. To je argumentace vedoucí ke zcela absurdním důsledkům, jak už naznačil i státní zástupce ve svém vyjádření, neboť by pak nebylo možno uznat vinným prakticky žádného pachatele majetkové trestné činnosti, protože s takovou trestnou činností by nevznikala na straně poškozeného škoda, ale jen nová pohledávka na zaplacení peněz ekvivalentních hodnotě majetku, který byl trestnou činností pachatele odstraněn z dosahu poškozeného, popř. jím byl poškozen (to platí vlastně u všech obohacovacích majetkových trestných činů, ale i u poškozovacích). Proto ani ji nelze přijmout, je zřejmé s ohledem na akcesorickou povahu trestního práva, že spáchání trestného činu má své důsledky i v jiných právních odvětvích, že současně s ním mnohdy vzniká soukromoprávní nárok osoby poškozené trestným činem na vypořádání následků činu, může jít o nárok na náhradu škody, nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení. Tyto nároky se navíc mohou týkat i více subjektů, z nichž někteří nemusí být označeni za pachatele zdrojového obohacovacího trestného činu (např. pachatel zpronevěry získanou věc daruje, je sám odpovědný za škodu, nicméně současně obdarovaný je tím bezdůvodně obohacen, a proto je zásadně povinen věc vydat, drží-li ji; právní řád však počítá i s možností nabytí vlastnického práva od neoprávněného – viz zejména §1109 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. z.“, kdy pak osoba disponující věcí pocházející i případně z trestné činnosti ji nemusí vydat; srov. však §1111 o. z.).
47. Škodou na cizím majetku, která je znakem objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 tr. zákoníku, se rozumí nejen zmenšení dotčeného opatrovaného nebo spravovaného majetku, ale i nedostatek přírůstku na něm, k němuž by při normálním běhu okolností, tj. nebýt poškozovacího jednání, došlo. Podle toho se rozlišuje skutečná škoda ( damnum emergens ) a ušlý zisk ( lucrum cessans ). Za skutečnou škodu, jež v dané věci připadá v úvahu, se považuje újma spočívající ve zmenšení majetkového stavu poškozeného, popř. může jít o hodnotu, kterou je nutno vynaložit k uvedení majetku do předešlého stavu ( restitutio in integrum ). Konkrétněji ve vztahu k přečinu podle §220 odst. 1 tr. zákoníku se skutečnou škodou rozumí především jakékoli zmenšení hodnoty (užitné i směnné) opatrovaného nebo spravovaného majetku, k němuž by nedošlo, kdyby byl majetek spravován nebo opatrován řádně. Je to zejména úbytek majetkových hodnot spočívající ve zkáze věci v důsledku její nedostatečné údržby, v promlčení pohledávky, v nutnosti zaplacení penále, pokuty, poplatku z prodlení, v poskytnutí plnění bez zajištění jeho návratnosti apod. (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 271. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2813–2814). V daném případě není pochyb o tom, že z majetku poškozeného Středočeského kraje byly vynaloženy finanční prostředky ve prospěch několikrát zmíněných zaměstnanců, které neměly být vynaloženy, obviněná byla odpovědnou osobou za jejich vyplacení, tedy tyto částky v rozpočtu po jejich vyplacení chyběly a naplňují tak znak škody v podobě skutečné škody. Pozdější napravení následku navrácením finančních prostředků poškozenému (ať již tím, že tak učiní sám pachatel, nebo jako bezdůvodné obohacení je vrátí ten, kdo se na úkor poškozeného bezdůvodně obohatil) nemá vliv na spáchání činu a jeho posouzení jako dokonaného obohacovacího nebo poškozovacího majetkového trestného činu – z ustálené judikatury v tomto smyslu srov. zejména rozhodnutí pod č. 32/2004-II. a č. 22/2007 Sb. rozh. tr.
48. Námitky obviněné, že svým jednáním nezpůsobila poškozenému Středočeskému kraji žádnou škodu, když jako vedoucí XY podepisovala oprávněnost výplaty odměn uvedeným zaměstnancům pro mzdovou účtárnu, byly shledány jako zjevně neopodstatněné. Je třeba odmítnout i její názor, jak to ostatně učinil i odvolací soud, že poškozenému Středočeskému kraji nevznikla žádná škoda nebo že se negativně nesnížila jeho ekonomická bilance, pokud na pokyn obviněné byly vypláceny odměny, jež nenáležely zaměstnancům, kteří je proto byli povinni vydat jako bezdůvodné obohacení. Pro účely označení částek vyplacených nad rámec oprávněného odměnění zaměstnanců jako škody způsobené v okamžiku nedůvodného snížení majetku poškozeného totiž nebylo rozhodné, zda poškozený Středočeský kraj následně uplatnil či mohl uplatnit nárok na vydání bezdůvodného obohacení vůči těmto zaměstnancům, tedy zda učinil kroky směřující k náhradě již dříve způsobené škody či k navrácení stavu majetku v původní stav vydáním bezdůvodného obohacení. Podstatné pro závěr o naplnění znaků trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku bylo to, že obviněná nedostála svým povinnostem, když neplnila své povinnosti spočívající v hospodárném nakládání s majetkem Středočeského kraje, schvalovala odměňování zaměstnanců, ač deklarovaná částka k proplacení neodpovídala odvedené práci, o čemž dobře věděla, protože znala i přehledy odpracovaných hodin, nesnažila se přijmout jakákoli organizační, kontrolní či jiná opatření, kterými by tyto chyby napravila, což vše vedlo k tomu, že se snížil majetek poškozeného Středočeského kraje o částky nedůvodně vyplacené těmto privilegovaným zaměstnancům.
49. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud souhlasí s právním posouzením skutku ze strany soudů nižších stupňů jako přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku a neuznal obranu obviněné, že nebyla žádná škoda způsobena. Škodou je v daném případě souhrn bezdůvodně vyplacených částek nad rámec odměny za skutečně vykonanou práci zaměstnanci. V tomto rozsahu se zmenšil majetek poškozeného Středočeského kraje, který uvedené finanční prostředky neměl v době dokonání činu obviněnou v důsledku jejího jednání k dispozici. Tím byl naplněn znak škody ve smyslu §220 odst. 1 a odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Nebylo tak důvodu z podnětu dovolání obviněné zasahovat kasačním způsobem do výroku o vině (i trestu).
d) K námitkám týkajícím se výroku o náhradě škody
50. Jinak tomu však bylo, pokud jde o námitky obviněné proti adheznímu výroku o náhradě škody, k níž byla obviněná napadeným rozsudkem zavázána. V tomto směru Nejvyšší soud uznal relevanci námitkám obviněné, rozhodnutí o její povinnosti zaplatit poškozenému Středočeskému kraji příslušnou stanovenou částku i s ohledem na provedený rozsah dokazování považuje předčasné. Nejvyšší soud má za to, že by bylo třeba ohledně tohoto nároku poškozeného vůči obviněné, který konkuruje jinému nároku na vydání bezdůvodného obohacení vůči zaměstnancům, jimž bylo vyplaceno více, než jim mělo být podle dohod o pracovní činnosti za jimi odvedenou práci vyplaceno, ještě poměrně významně doplnit dokazování a zabývat se jednotlivými případy vyplacení odměn zvlášť, vést k tomu dokazování, včetně výslechu jednotlivých zaměstnanců (mimo jiné též k jejich dobré víře), a skutkové i právní závěry podpořit příslušnou argumentací v souladu s civilními předpisy a navazující judikaturou, což v tomto řízení nebylo učiněno.
51. Obviněná namítala, že označení zaměstnanci pracující na základě dohod o pracovní činnosti byli povinni vrátit příslušnou neoprávněně vyplacenou část odměny z titulu bezdůvodného obohacení. Poškozený Středočeský kraj uplatnil nárok na vydání bezdůvodného obohacení vůči těmto zaměstnancům, které vyzval k vrácení peněz vyplacených nad rámec odměny za skutečně odpracované hodiny. S tím souhlasili a dobrovolně tak učinili pouze zaměstnanci S. B., M. Č., O. F., J. H., T. H., P. H., L. J. a R. P. Ostatní zaměstnanci, jichž se to také týkalo (J. D., J. J., H. K., K. L. G., M. M., M. O., Z. P., J. T. a J. Z.), odmítli vyplacenou odměnu či její část vydat s odůvodněním, že jde o odměnu přijatou v dobré víře za vykonanou práci a odpovídající uzavřeným dohodám o pracovní činnosti a že nevěděli a ani nemohli předpokládat, že jim vyplacené částky nenáleží. Poškozený Středočeský kraj tuto jejich obranu akceptoval a uzavřel s nimi dohody o narovnání (ve spisu na č. l. 2514-2535), kterými se smluvní strany shodly na tom, že k vyplacení označených částek nad sjednaný rámec došlo v důsledku administrativního pochybení, že zaměstnanec platby přijal v dobré víře a že se z pohledu žádné ze stran nejedná o bezdůvodné obohacení a strany vůči sobě neevidují žádných pohledávek.
52. Podle §331 ZP vrácení neprávem vyplacených částek může zaměstnavatel na zaměstnanci požadovat, jen jestliže zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, a to do 3 let ode dne jejich výplaty. Vlastní úpravu bezdůvodného obohacení zákoník práce neobsahuje, subsidiárně se tak podle §4 ZP užije občanský zákoník. Bezdůvodné obohacení se tak i v pracovněprávních vztazích (kromě speciálního ustanovení §331 ZP) řídí ustanoveními §2991 až 3005 o. z. Ustanovení §331 ZP je zvláštním ustanovením, které výrazně modifikuje ve prospěch zaměstnance jeho povinnost vydat bezdůvodné obohacení. Přijal-li zaměstnanec peněžité plnění (mzdu, plat nebo jejich složku či část, cestovní náhrady, náhradu škody apod.) bez právního důvodu (včetně např. peněžitého plnění právního jednání neplatného či zdánlivého) nebo z právního důvodu, který odpadl, je povinen takto získané bezdůvodné obohacení svému zaměstnavateli vydat jen tehdy, jestliže věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené. Pokud ale zaměstnanec nevěděl a ani nemohl z okolností předpokládat, že jde o peněžité plnění nesprávně určené nebo omylem vyplacené, tedy přijal-li je v dobré víře, nemusí plnění vracet a může si je ponechat. Jde stále o bezdůvodné obohacení (určující je právní posouzení v době vyplacení příslušné částky zaměstnavatelem zaměstnanci), jen je zaměstnanec nemusí vracet. Zda zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, je věcí konkrétního posouzení každého případu, přičemž rozhodné skutečnosti je povinen prokázat zaměstnavatel (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1775/2013).
53. Vyplacená část odměny v tomto případě může představovat škodu, která zaměstnavateli vznikla a za kterou za podmínek uvedených v §250 ZP odpovídá jeho zaměstnanec, jenž je povinen ji nahradit, pokud ji způsobil zaviněným porušením povinnosti při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Jak již dříve judikoval Nejvyšší soud (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3721/2016), představuje-li vyplacená odměna bezdůvodné obohacení, které musí zaměstnanec vydat, jde o škodu, která zaměstnavateli vznikla a za kterou odpovídá ten jeho zaměstnanec, jenž za něho určil jinému zaměstnanci odměnu v rozporu se zákonem, jen tehdy, není-li ji obohacený zaměstnanec povinen vrátit z důvodu vyplývajícího z ustanovení §331 ZP nebo není-li ji obohacený zaměstnanec schopen vrátit (zejména z důvodu své nepříznivé majetkové situace). V případě, že obohacený zaměstnanec je povinen a schopen vyplacenou odměnu či její část vrátit, je totiž třeba vzít v úvahu, že neprávem vyplacené částky má zaměstnavateli nahradit především ten, kdo se tímto způsobem bezdůvodně obohatil, zatímco ten, kdo mu takové obohacení (například vyplacením peněz nad rámec odpracovaných hodin, jako v dané věci) pouze umožnil, může být zavázán k náhradě jen tehdy, není-li povinen nebo schopen odčinit újmu obohacený zaměstnanec. Pouze za této situace lze (podle citovaného rozhodnutí) pro účely rozhodnutí o náhradě škody hovořit o tom, že k újmě, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného zaměstnavatele, došlo v příčinné souvislosti se zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním ze strany zaměstnance, který za zaměstnavatele určil jinému zaměstnanci odměnu v rozporu se zákonem.
54. Soud prvního stupně, který svůj výrok o náhradě škody odůvodnil velmi stručně v bodě 63. na str. 53, a to ve spojitosti s bodem 54. na str. 51 svého rozsudku, vycházel z výše škody zjištěné pro účely výroku o vině, uložil pak ale obviněné povinnost k náhradě škody v rozsahu nižším, než jak uplatnil svůj nárok poškozený. Při výpočtu vzniklé škody vycházel ze zajištěných mzdových listů jednotlivých zaměstnanců, výše odměny za odvedenou práci v celkových nákladech Krajského úřadu Středočeského kraje, tj. v superhrubé mzdě, a počtu vykázaných hodin za daný měsíc, které byly porovnány se stanoveným fondem pracovních hodin. Následně provedl obsahovou kontrolu smluv o dohodě o pracovní činnosti, a to včetně výše úvazku, výše odměny a individuální odpovědnost vedoucího pracovníka, který měl zadávat, kontrolovat provedení práce a schvalovat oprávněnost výplaty. Soud prvního stupně pak uzavřel, že obviněná v rozporu se sjednaným obsahem dohod o pracovní činnosti potvrzovala oprávněnost výplaty odměny, aniž by zaměstnanci na základě dohod o pracovní činnosti odpracovali sjednaný fond pracovní doby. Celkovou škodu vyčíslil na 1 510 067 Kč, nicméně s ohledem na limitaci vzneseným nárokem na náhradu škody ze strany poškozeného Středočeského kraje mu přiznal nárok jen v uplatněné výši 1 471 621,20 Kč.
55. Odvolací soud zjevně výhrady obviněné týkající se výše škody obsažené v odvolání nepřehlížel, naopak je částečně vyslyšel, když rozsah skutku kladeného obviněné za vinu v tomto směru omezil tak, že obviněnou zprostil ze dvou dílčích útoků týkajících se zaměstnanců I. C. a A. M., neboť nenaplňovaly skutkovou podstatu přečinu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §220 tr. zákoníku. Odvolací soud spolu s dalšími zásahy do skutkových zjištění upravil i výši celkem způsobené škody ve výroku o vině na částku ve výši 1 457 084 Kč. Obviněné pak uložil povinnost poškozenému nahradit škodu toliko ve výši 1 328 140 Kč, a to v zásadě ve shodě s návrhem poškozeného, který svůj nárok omezil. Odvolací soud se otázkou výše škody pro posouzení otázky viny i povinnosti ji nahradit zabýval především v bodě 23. na str. 42-43 odůvodnění svého rozsudku, touto pasáží přitom navazoval na předchozí body 16. – 20. na str. 41-42 odůvodnění svého rozsudku, v nichž se věnoval otázce škody z hlediska výroku o vině. Výše, o kterou byla částka ve výroku o náhradě škody snížena oproti výroku o vině, má podle odůvodnění odvolacího soudu odpovídat souhrnu peněz, které poškozený Středočeský kraj získal od některých zaměstnanců jako vrácené bezdůvodné obohacení. Ostatní zaměstnanci se ale bránili dobrou vírou, proto byla povinnost k náhradě škody uložena obviněné.
56. Z výše uvedeného je tak patrné, že soudy nižších stupňů neprováděly další podrobnější dokazování k otázce, kolik z neoprávněně vyplacených peněz má jako škodu nahradit obviněná, resp. kolik mohl získat poškozený z titulu bezdůvodného obohacení, nezabývaly se podrobněji otázkou, nakolik obrana zaměstnanců, kteří nechtěli vydat bezdůvodné obohacení, je relevantní a důvodná, zda skutečně byli v dobré víře, či nikoli. Odvolací soud (a ani předtím soud prvního stupně) v tomto směru neprováděly dokazování, svědky k této otázce nevyslýchaly, ani se zevrubněji nezabývaly touto otázkou ve smyslu shora předestřené civilní judikatury k otázkám konkurence dvou různých titulů, a sice náhrady škody a bezdůvodného obohacení. Přitom Nejvyšší soud opakovaně upozorňuje (a to i v intencích obecně závazné judikatury Ústavního soudu), že adhezní výrok je třeba učinit s oporou o civilní hmotněprávní ustanovení, a to v souladu s obecně uznávaným výkladem i judikaturou civilních soudů, v těchto intencích je třeba také tento výrok odůvodnit – viz např. rozhodnutí pod č. 31/2022-II. Sb. rozh. tr., podle nějž výrok o náhradě škody je třeba odůvodnit podobně, jako se odůvodňuje rozhodnutí v civilních věcech; především je třeba takový výrok opřít o příslušné ustanovení hmotněprávního předpisu, z nějž vyplývá povinnost k náhradě majetkové škody, nemajetkové újmy v penězích nebo k vydání bezdůvodného obohacení. Odvolací soud a ani předtím soud prvního stupně takto ale nepostupovaly, své výroky učiněné v adhezním řízení neopřely o žádné hmotněprávní ustanovení, nevysvětlily, proč má obviněná odpovídat v tomto rozsahu a nikoli v rozsahu menším, proč akceptovaly přístup poškozeného, který na zaměstnancích vydání bezdůvodného obohacení nevymáhal, nijak neodůvodnily, zda akceptovaly proklamaci zaměstnanců o dobré víře uvedenou v dohodách o narovnání a proč, a to zvláště za situace, kdy jiní zaměstnanci v téže situaci svou povinnost uznali a dobrovolně bezdůvodné obohacení vydali. V tomto směru rozsudek soudu druhého stupně (stejně tak i předtím rozsudek soudu prvního stupně) postrádá řádné odůvodnění výroku učiněného v adhezním řízení, v němž by se navíc odvolací soud vypořádal s námitkami obviněné, a proto v tomto rozsahu nemůže obstát. Soudy nižších stupňů v tomto ohledu zcela rezignovaly na náležité odůvodnění výroku o náhradě škody ve smyslu §125 odst. 1 tr. ř., jejich rozhodnutí jsou v tomto směru nepřezkoumatelná. K náležitostem odůvodnění tohoto výroku srov. z odborné literatury např. Jelínek, J., Říha, J., Sovák, Z. Rozhodnutí ve věcech trestních. 4. vydání. Praha: Leges, 2018, zejména str. 346 a násl.; z bohaté judikatury lze odkázat například na nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. II. ÚS 1320/08, publikovaný ve sv. 55 pod č. 218/2009 na str. 47 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, anebo na nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 2954/11, publikovaný ve svazku 64 pod č. 69/2012 na str. 781 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
57. Především ale doposud k rozhodným otázkám, nakolik má obviněná nahradit poškozenému Středočeskému kraji škodu, kterou mu svým jednáním způsobila, anebo nakolik je oprávněný požadavek obviněné, aby stejné finanční prostředky poškozený vymáhal nejprve po zaměstnancích, kteří se na úkor jeho majetku bezdůvodně obohatili, a teprve pak, nebude-li úspěšný, po ní, nebylo provedeno v potřebném rozsahu dokazování. Teprve poměrně rozsáhlým dokazováním zaměřeným na řešení otázky, nakolik zaměstnanci přijímali plnění nad rámec ocenění skutečně odpracovaných hodin v dobré víře, umožní uzavřít, od koho je třeba příslušnou částku vymáhat. Jen pokud by bezdůvodně obohacený zaměstnanec peníze přijal zjednodušeně řečeno v dobré víře, popř. by nemohl bezdůvodné obohacení vydat, by bylo důvodné uložit povinnost k náhradě škody obviněné. V tomto směru lze odkázat na požadavky takového zjišťování vyplývající z výše uvedené judikatury k těmto otázkám (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1775/2013, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3721/2016).
58. Z uvedených důvodů tak výrok o povinnosti obviněné k náhradě škody poškozenému nemohl obstát, je přinejmenším předčasný, nemá oporu ve skutkových závěrech založených na dostatečném penzu důkazů, dokazování k rozhodným otázkám nebylo prováděno, soudy nižších stupňů se z hlediska civilních hmotněprávních ustanovení touto otázkou nezabývaly. Trestní řízení však nemůže probíhat jen o civilním nároku poškozeného, pokud rozhodnutí o vině a trestu je pravomocné. Proto nezbývá než poškozeného odkázat s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, kde svůj nárok může uplatnit i prokázat.
VI. Závěrečné shrnutí
59. Z podnětu částečně opodstatněné námitky proti výroku o náhradě škody tak Nejvyšší soud k dovolání obviněné H. M. v neveřejném zasedání podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. částečně zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, jímž byla obviněné H. M. uložena povinnost nahradit poškozenému Středočeskému kraji škodu ve výši 1 328 140 Kč. Současně dovolací soud v rozsahu citovaného výroku o náhradě škody podle §265m odst. 2 tr. ř. s přiměřeným použitím §265 tr. ř. odkázal poškozený Středočeský kraj s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
60. Při svém rozhodnutí vycházel Nejvyšší soud z ustanovení §265m odst. 2 tr. ř., podle kterého zruší-li Nejvyšší soud rozsudek toliko ve výroku o náhradě škody, užije přiměřeně ustanovení §265 tr. ř., jež stanoví, že odvolací soud při zrušení odvoláním napadeného rozsudku pouze ve výroku o náhradě škody, aniž by sám ve věci rozhodl, odkáže poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem. S ohledem na přiměřené užití §265 tr. ř. by mohl Nejvyšší soud sám rozhodnout, pokud by měl v dosud provedeném dokazování potřebný podklad pro rozhodnutí o náhradě škody poškozeným, tedy jinak řečeno, jestliže by mohl znovu rozhodnout o náhradě škody na základě důkazů obsažených ve spise. Podle §265r odst. 7 tr. ř. se totiž důkazy v řízení před Nejvyšším soudem, a to ani ve veřejném zasedání, zpravidla neprovádějí, přičemž jen výjimečně může Nejvyšší soud řízení doplnit důkazy nezbytnými k tomu, aby mohl o dovolání rozhodnout. O takovou důkazní situaci se však v tomto případě nejednalo. Dokazování vedené za takovým účelem zcela zjevně přesahuje rámec vymezený v citovaném §265r odst. 7 tr. ř. ve spojení s ustanovením §265 tr. ř. Z tohoto důvodu bylo třeba postupovat ve smyslu druhé alternativy uvedené v §265 tr. ř. (ve spojení s §265m odst. 2 tr. ř.) spočívající v odkázání poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních.
61. Protože zjištěné vady napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení nemohl Nejvyšší soud odstranit v případném veřejném zasedání, rozhodl podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. o dovolání obviněné v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 7. 2023
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.
předseda senátu