ECLI:CZ:NS:2023:5.TDO.825.2022.1
sp. zn. 5 Tdo 825/2022- 1404
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1. 2. 2023 o dovoláních, která podali obvinění 1. V. G., nar. XY v XY, XY, bytem XY, a 2. D. Š., nar. XY ve XY, bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2022, sp. zn. 5 To 355/2021, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 1 T 104/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných V. G. a D. Š. odmítají .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 2. 2019, sp. zn. 1 T 104/2018, byl obviněný V. G. uznán vinným přečinem poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), a obviněná D. Š. přečinem poškození věřitele podle §222 odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Za to byl podle §222 odst. 3 tr. zákoníku uložen obviněnému V. G. trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let, a obviněné D. Š. trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Obviněné D. Š. byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit poškozené obchodní společnosti V. m. (dále jen „V. m.“ nebo „poškozená“), částku ve výši 666 126 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená V. m. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti tomuto rozsudku podali obvinění V. G. a D. Š. a státní zástupce v neprospěch obviněné D. Š. odvolání, o nichž rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 5 To 303/2019, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), e) a f) tr. ř. zrušil v celém rozsahu rozsudek soudu prvního stupně a sám podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. uznal obviněné vinnými týmiž trestnými činy jako soud prvního stupně. Obviněnému V. G. uložil podle §222 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Obviněné D. Š. uložil podle §222 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu v trvání 3 let. Dále obviněné D. Š. uložil podle §67 odst. 1 a §68 odst. l tr. zákoníku peněžitý trest v celkové výměře 500 000 Kč (v počtu 500 denních sazeb s výší denní sazby 1 000 Kč). Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl stanoven pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 roku. Obviněné D. Š. byla rovněž uložena podle §228 odst. 1 tr. ř. povinnost zaplatit obchodní společnosti V. m. na náhradu škody částku 405 968 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti rozsudku Městského soudu v Praze podali oba obvinění dovolání, o nichž rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 5 Tdo 679/2020, tak, že podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil v celém rozsahu rozsudek odvolacího soudu i další rozhodnutí obsahově navazující na toto zrušené rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odvolací soud následně usnesením ze dne 29. 1. 2021, sp. zn. 5 To 303/2019, podle §258 odst. 1 písm. b) a c) tr. ř. zrušil shora uvedenými odvoláními napadený rozsudek soudu prvního stupně ze dne 18. 2. 2019, sp. zn. 1 T 104/2018, v celém rozsahu a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil tomuto soudu k novému rozhodnutí.
2. Obvodní soud pro Prahu 4 znovu ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 2. 9. 2021, sp. zn. 1 T 104/2018, jímž uznal obviněného V. G. vinným pokusem přečinu poškození věřitele podle §21 odst. 1 a §222 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, a obviněnou D. Š. vinnou pokusem přečinu poškození věřitele podle §21 odst. 1 a §222 odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Obviněným V. G. a D. Š. byl shodně podle §222 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 15 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 30 měsíců. Obviněné D. Š. byl rovněž uložen peněžitý trest podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku v počtu 500 denních sazeb s výší denní sazby 1 000 Kč, celkem ve výměře 500 000 Kč. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné D. Š. uložena povinnost nahradit škodu poškozené V. m. ve výši 405 968 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená se zbytkem nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvoláních obviněných V. G. a D. Š. rozhodl Městský soudu v Praze usnesením ze dne 18. 3. 2022, sp. zn. 5 To 355/2021, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Obvinění se pokusu trestného činu poškození věřitele podle rozsudku soudu prvního stupně dopustili ve stručnosti tím, že V. G. jako směnečný dlužník se zavázal na základě jím vystavené vlastní směnky ze dne 21. 2. 2014, vyplněné na základě Směnečného vyplňovacího prohlášení uzavřeného dne 21. 2. 2014 mezi poškozenou obchodní společností jako dodavatelem a V. G., k úhradě závazků za odběratelskou obchodní společnost I. G. (dále jen I. G.). Z tohoto závazku vyplynulo, že blankosměnka vystavená dne 21. 2. 2014 bez data splatnosti a směnečné sumy byla odevzdána obchodní společnosti V. m. jako prostředek zajištění peněžitých pohledávek vzniklých v souvislosti s povinností odběratele I. G. uhradit cenu za zboží dodané dodavatelem V. m. na základě jednotlivých kupních smluv v rámci obchodních vztahů mezi těmito obchodními společnostmi. Poté, co se dne 1. 8. 2014 I. G. stala dlužníkem vůči poškozené V. m. na základě uznání dluhu ve výši 1 105 696 Kč za odebrané zboží, obviněný V. G. jako zástavce uzavřel dne 14. 8. 2014 u notáře JUDr. Petra Bílka s obviněnou D. Š. jako zástavním věřitelem zástavní smlouvu, jejímž předmětem byla nemovitost ve vlastnictví obviněného, zapsaná na listu vlastnictví č. XY, vedeném u Katastrálního úřadu pro XY kraj, Katastrální pracoviště XY, pro katastrální území XY, obec XY, a to pozemek parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba v části obce XY, č. e. XY. Uvedenou zástavní smlouvou měla být zajištěna pohledávka vyplývající ze smlouvy o půjčce částky 2 000 000 Kč uzavřené dne 14. 1. 2013 mezi obviněnými D. Š. a V. G., kterou se V. G. zavázal vrátit D. Š. do dne 30. 6. 2015. Tato zástavní smlouva byla dne 10. 9. 2014 na základě návrhu na vklad práva zapsána pod sp. zn. V-13033/2014-209 do katastru nemovitostí, vedeného Katastrálním úřadem pro XY Kraj, Katastrálním pracovištěm XY. Následně dne 18. 11. 2014 nechali obvinění vyhotovit u notářky JUDr. Blanky Čechové notářský zápis č. j. NZ725/2014, N865/2014, jehož předmětem je dohoda o závazku obviněného V. G. uhradit pohledávku D. Š. se svolením k vedení exekuce, vyplývající ze smlouvy o půjčce, uzavřené podle notářského zápisu dne 14. 1. 2014, na částku 320 000 Kč, přičemž V. G. se zavázal vrátit D. Š. tuto částku do 31. 12. 2014. Na návrh D. Š. jako oprávněné z titulu předmětného notářského zápisu byl dne 19. 5. 2015 vydán exekuční příkaz k provedení exekuce prodejem majetku povinného V. G., č. j. 003 EX 23/15-10, a to shora uvedené nemovitosti. Takto se obviněná D. Š. stala vlastníkem uvedených nemovitostí. Přitom V. G. si výtěžek z exekuce ve výši 1 235 266,90 Kč nenechal na úhradu dluhu vůči poškozené V. m., ale tuto částku nechal zaslat dne 15. 7. 2015 pověřeného exekutora, jímž byl Exekutorský úřad pro Prahu 10, zastoupený Mgr. Richardem Bednářem na bankovní účet číslo XY, jehož majitelem byla J. E. a disponentem byl vedle ní i D. B., který s D. Š. uzavřel dne 15. 7. 2015 smlouvu o zápůjčce, jejímž předmětem byla peněžitá částka ve výši 1 400 000 Kč, z níž částka 1 300 000 Kč byla podle předmětné smlouvy, poukázána na bankovní účet soudního exekutora Mgr. Richarda Bednáře. Uvedené finanční prostředky ze zápůjčky byly přitom poskytnuty D. Š. na koupi předmětných nemovitostí ve vlastnictví V. G. V. G. i D. Š. si přitom byli vědomi toho, že V. G. finanční prostředky ve výši 2 320 000 Kč D. Š. nepůjčila, neboť až do roku 2016 sama platila splátky na jí dříve pořízenou nemovitost ve výši 10 000 Kč měsíčně, její mzda v rozhodné době činila jen 8 000 Kč hrubého. Oba obvinění přitom v této době žili v partnerském vztahu, takto jednali po vzájemné dohodě, cíleně a promyšleně, aby tímto jednáním odstranili předmětnou nemovitost ve vlastnictví obviněného V. G. z jeho vlastnictví, a znemožnili tak úhradu pohledávky poškozené V. m. do výše 1 105 696 Kč, představující jistinu z vlastní směnky vystavené obviněným dne 21. 2. 2014. Takto obvinění jednali s vědomím, že J. B., druhý jednatel a společník I. G., který stejný závazek rovněž zajistil vlastní směnkou vystavenou tentýž den, nemá dostatek finančních prostředků na úhradu tohoto závazku. J. B. následně dne 24. 8. 2017 uhradil poškozené obchodní společnosti částku 699 728,36 Kč, v důsledku čehož poškozené vznikla faktická škoda jednáním obviněných ve výši 405 968 Kč.
II. Dovolání obviněných
a) Dovolání obviněného V. G.
5. Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný V. G. prostřednictvím svého obhájce dovolání, a to z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jeho přesvědčení rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Podle obviněného skutek není trestným činem a jednáním popsaným v tzv. skutkové větě se trestného činu nedopustil. Obviněný rovněž dovodil existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů prvního a druhého stupně.
6. Podle obviněného se soudy obou stupňů nevypořádaly s jeho obhajobou a soud odvolací nekriticky převzal závěry soudu prvního stupně, které nemají oporu v provedeném dokazování. Skutkový stav nebyl zjištěn tak, aby o něm nevznikaly důvodné pochybnosti. Nebyly ani respektovány závěry a pokyny obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 5 Tdo 679/2020, dokazování nebylo doplněno, došlo pouze k mírné úpravě popisu skutku a změně vývojového stádia trestného činu. Obviněný namítl, že mu bylo znemožněno bránit se nově upravenému popisu skutku a odlišné právní kvalifikaci, čímž byla porušena zásada kontradiktornosti trestního řízení. Skutková věta je podle obviněného komplikovaná, nesrozumitelná, neodpovídá použité právní kvalifikaci a odvolací soud se s jeho námitkami řádně nevypořádal, ačkoli ve svém předchozím rozhodnutí učinil závěr o potřebě rozsáhlého doplnění dokazování, a to na základě výše citovaného usnesení Nejvyššího soudu, z něhož dovodil tuto potřebu doplnění dokazování. Podle obviněného se soudy nižších stupňů neřídily pokyny vyplývajícími z kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu a jejich rozhodnutí trpí stejnými vadami jako předchozí rozhodnutí. Obviněný zdůraznil, že není jeho povinností prokazovat svoji nevinu.
7. Obviněný rovněž namítl porušení zásady subsidiarity trestní represe, neboť soudy nižších stupňů nepřípustně kriminalizují jeho jednání, které nedosahuje intenzity požadované pro trestný čin. Jeho jednání mělo být řešeno prostředky občanského práva, neboť poškozená obchodní společnost měla k dispozici řadu instrumentů občanskoprávního řešení sporu, které nevyužila, a rovnou se domáhala řešení věci trestněprávní cestou. Obviněný zdůraznil, že poškozená obchodní společnost jej nikdy nepožádala o zřízení zástavního práva k nemovitostem v jeho vlastnictví, neexistuje ani žádný důkaz, že by jej poškozená informovala o svém záměru uspokojit své pohledávky vůči I. G. z jeho majetku, případně že by došlo mezi nimi k dohodě o tomto řešení. Podle přesvědčení obviněného poškozená musela vědět, že dochází k zápisu zástavního práva ve prospěch spoluobviněné D. Š., tuto informaci mohla získat z katastru nemovitostí a včas na ni reagovat s ohledem na dobu řízení o zápisu tohoto zástavního práva. Poškozené obchodní společnosti nic nebránilo znemožnit převod vlastnického práva na spoluobviněnou D. Š. prostředky občanského práva, neboť řízení o vkladu tohoto práva do katastru nemovitostí trvalo déle než měsíc. Obviněný zdůraznil, že právní úprava občanského práva umožňovala poškozené monitorovat dění v katastru nemovitostí ve vztahu k nemovitostem v jeho vlastnictví, a pokud by tak učinila, mohla se domáhat neplatnosti smlouvy o zřízení zástavního práva a neplatnosti kupní smlouvy na tyto nemovitosti, které byly v jeho vlastnictví. V této souvislosti obviněný poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1121/2012, z něhož vyplývá, že trestní represe uplatněná proti jednomu z účastníků soukromoprávního vztahu nemůže nahrazovat nezbytnou míru opatrnosti druhého účastníka při ochraně jeho soukromých práv a nahrazovat instituty jiných právních odvětví, které jsou určeny k ochraně těchto práv.
8. Obviněný poukázal na to, že obligatorním znakem skutkové podstaty přečinu poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku je závazkový právní vztah mezi dlužníkem (pachatelem) a jeho věřitelem (poškozeným). Podle jeho názoru soudy nižších stupňů nedostatečně identifikovaly tento právní vztah, směšovaly právní vztah mezi ním a poškozenou obchodní společností a právní vztah mezi I. G. a poškozenou. Přitom z trestněprávního hlediska je rozhodující pouze právní vztah mezi ním a poškozenou obchodní společností. V této souvislosti obviněný znovu namítl, že předmětné uznání dluhu podepisoval pouze J. B., druhý jednatel I. G. On se o existenci tohoto závazku dozvěděl až z trestního spisu. Podle obviněného nelze automaticky dovodit trestněprávní odpovědnost jednoho jednatele za jednání druhého. Obviněný namítl, že odvolací soud nepochopil vztah směnky a uznání dluhu. Směnečný závazek je závazek abstraktní a neznamená ani nemůže znamenat potvrzení kauzálního dluhu podle jiného titulu. Důkazy, o které soudy nižších stupňů opřely závěr o existenci dluhu, se týkaly právního vztahu mezi I. G. a V. m., který vyjednával J. B., nikoli právního vztahu mezi ním a poškozenou, přičemž on s vystavenými fakturami nebyl seznámen, neboť byly zasílány na adresu J. B., nikoli na adresu obchodní společnosti, za kterou jednali. Směnka byla vystavena pouze jako zajišťovací instrument, navíc jako blankosměnka, o které ani nevěděl, kdy byla vyplněna.
9. V této souvislosti obviněný namítl, že nebyl ani dostatečným způsobem prokázán jeho úmysl trestný čin spáchat. Tento úmysl musí být dán od počátku jednání vůči poškozené. Součástí popisu skutku je nejenom prodej nemovitosti v exekuci v roce 2015, ale i další úkony (uzavření smlouvy o půjčce dne 14. 1. 2014, zřízení zástavního práva dne 14. 8. 2014), proto k trestnosti jeho jednání by bylo nutno dovodit, že již tyto kroky byly činěny s úmyslem zkrátit konkrétní pohledávku konkrétního věřitele. Na počátku roku 2014 přitom předmětná směnečná pohledávka ještě neexistovala a ani nebyla vystavena zajišťovací blankosměnka, ze které dlužil. Tato blankosměnka se stala řádnou směnkou teprve jejím vyplněním, jímž vzniká směnečná pohledávka. Přitom směnka měla pouze zajišťovací povahu a spornému jí zajištěnému závazku se ve směnečném řízení bránil. Rozhodnutí ve směnečném řízení nabylo právní moci až na podzim 2015. V době podpisu blankosměnky byly splatné pouze 3 faktury na částku asi 30 000 Kč a ani s těmi nebyl seznámen. V době prodeje nemovitostí v jeho vlastnictví spoluobviněné nevěděl o existenci svého dluhu vůči poškozené V. m. a neznal ani výši tohoto dluhu. Nelze proto ani dovodit jeho úmysl zkrátit uspokojení věřitelské obchodní společnosti v době uzavření zástavní smlouvy a soudy tvrzených předstíraných půjček od spoluobviněné. V tomto směru obviněný vytkl soudům nižších stupňů, že řádně nezdůvodnily svůj závěr o tom, že usiloval o zmaření uspokojení pohledávky svého věřitele až do výše 1 105 696 Kč, která představovala jistinu z vlastní směnky, kterou vystavil dne 21. 2. 2014. Podle obviněného je skutek popsán jako dokonaný trestný čin, ačkoli je právně kvalifikován pouze jako pokus přečinu poškození věřitele podle §21 odst. 1 a §222 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Uvedená částka 1 105 696 Kč není jistinou předmětné směnky, jde o částku uvedenou v uznání dluhu, které za I. G. učinil J. B. Podle přesvědčení obviněného stále nebylo zjištěno soudy nižších stupňů, do jaké míry bylo uspokojení věřitelské obchodní společnosti zmařeno, jaká poškozené vznikla škoda, ačkoli učinění tohoto zjištění požadoval Nejvyšší soud ve svém kasačním rozhodnutí s vědomím, že šlo o solidární závazek obviněného i druhého jednatele J. B., proto bylo nezbytné zkoumat, zda vůbec došlo a mohlo dojít jednáním obviněných alespoň k částečnému zmaření uspokojení pohledávky poškozené za situace, že by druhý dlužník byl schopen dluh zcela uhradit. Skutkové závěry v tomto směru odbyl soud prvního stupně tvrzením, že J. B. nebyl solventní a neměl dostatek finanční prostředků k úhradě tohoto závazku, ačkoli následně na pohledávku zaplatil částku 699 728,36 Kč. Tato skutečnost je v ostrém kontrastu se závěrem soudů o jeho nesolventnosti a neodpovídá ani výpovědi M. M., jednatele V. m., který uvedl, že si zjišťoval majetkové poměry obou jednatelů I. G. a obchody s ní uzavřel právě s vědomím, že by nezaplacená pohledávka vůči tomuto dlužníkovi mohla být uhrazena z majetku jejích jednatelů.
10. Obviněný namítl, že nebylo zjištěno, v jaké výši a v jakém časovém období ve vztahu k jednání, které je mu kladeno za vinu, byl jeho dluh, ani za jakých okolností došlo k vyplnění blankosměnky. Obviněný zdůraznil, že předpokladem jeho trestní odpovědnosti je existence příčinné souvislosti mezi zmařením uspokojení věřitele a předstíráním nebo uznáním neexistujícího práva nebo závazku dlužníka. Podmínkou dokonání přečinu, kterým byl uznán vinným, je skutečné zmaření uspokojení pohledávky věřitele jednáním popsaným v ustanovení §222 odst. 1 tr. zákoníku. Takovýto příčinný vztah není podle přesvědčení obviněného dán, neboť k předstírání resp. k uznání neexistujícího závazku mělo dojít v průběhu roku 2014, k samotnému zmaření uspokojení věřitelské obchodní společnosti až v červenci roku 2015, a to nikoli jako důsledek předstírání či uznání neexistujícího závazku, ale jako důsledek převodu vlastnictví k nemovitostem podle kupní smlouvy uzavřené dne 15. 7. 2015. Ke zmaření uspokojení věřitele došlo na základě úplně jiného jednání, než je předstírání či uznání neexistujícího závazku, a proto neexistuje ani požadovaná příčinná souvislost, neboť podle přesvědčení obviněného není možné kumulovat znaky skutkových podstat uvedených v §222 odst. 1 tr. zákoníku.
11. Obviněný rovněž vytkl soudům nižších stupňů, že se nezabývaly výší škody, která měla vzniknout, a k tomuto zjištění neprovedly žádné důkazy, neboť z výroku o náhradě škody plyne, že výše zmaření uspokojení věřitele částce 1 105 696 Kč neodpovídá. Přitom tato částka nepředstavuje ani jistinu z uvedené vlastní směnky. Obviněný v této souvislosti také zdůraznil, že z výpovědi M. M. vyplynulo, že J. B. měl uhradit polovinu dluhu, a to částku 770 000 Kč, ačkoli podle zprávy poškozené obchodní společnosti vyžádané v předchozím řízení odvolacím soudem měl uhradit 699 728,36 Kč. Částka 1 105 696 Kč uvedená v uznání dluhu ze dne 1. 8. 2014 nemůže představovat základ pro určení výše škody i s ohledem na rozpory týkající se výše částky uhrazené J. B.
12. Obviněný rovněž setrval na své argumentaci, že jeho dluh vůči spoluobviněné D. Š. byl reálný, což potvrdili i slyšení svědci, od nichž si spoluobviněná půjčovala na částky jemu poskytované nebo za něj hrazené. Obviněný ve shodě se svojí obhajobou uvedl, že spoluobviněná D. Š. v rámci exekuce koupila jeho nemovitost, v níž bydlela, s tím, že k úhradě kupní ceny dojde zápočtem proti její vlastní pohledávce, proto zbytek kupní ceny nechal na její žádost zaslat na účet svědkyně J. E., které spoluobviněná peníze dlužila. Z rozsudku soudu prvního stupně není podle obviněného ani zřejmé, zda je mu kladeno za vinu předstírání a uznání neexistujícího závazku, nebo to, že zbytek kupní ceny nebyl použit na úhradu údajného dluhu vůči poškozené. Při reálnosti závěru o existenci jeho závazků vůči spoluobviněné měly soudy nižších stupňů respektovat zásadu „in dubio pro reo“ a princip presumpce neviny a při reálnosti dvou rozdílných skutkových zjištění přijmout to, které jej jako obviněného méně zatěžuje. V této souvislosti citoval judikaturu především Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva.
13. Z výše uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil nejen napadené usnesení soudu druhého stupně, ale i rozsudek soudu prvního stupně, a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
b) Dovolání obviněné D. Š.
14. Proti rozsudku soudu druhého stupně podala dovolání prostřednictvím svého obhájce i obviněná D. Š., a to z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Podle obviněné rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a odvolacím soudem bylo rozhodnuto o zamítnutí jejího odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, ačkoli v řízení předcházejícím tomuto rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
15. Podle obviněné byl skutek nesprávně právně kvalifikován jako pokus přečinu poškození věřitele podle §21 odst. 1 a §222 odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, ačkoliv o trestný čin vůbec nejde. Za zásadní vadu rozsudku soudu prvního stupně a usnesení soudu odvolacího považovala absenci popisu subjektivní i objektivní stránky tohoto přečinu, ale i chybějící popis jejího konkrétního protiprávního jednání a výše způsobené škody tímto jednáním. Výrok o vině je z těchto důvodů nepřezkoumatelný a neodpovídá provedenému dokazování. Nebylo totiž prokázáno, že obviněná chtěla způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit chráněný zájem a že věděla, že svým jednáním může takovéto porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, s tímto byla srozuměna. Nebylo ani prokázáno, že její jednání k dokonání uvedeného přečinu směřovalo a že se jej dopustila v úmyslu tento přečin spáchat. Obviněná zdůraznila, že se pouze snažila finančně pomoci svému tehdejšímu partnerovi poskytnutím půjček, čímž nenaplnila žádný ze znaků skutkové podstaty přečinu, jehož pokusem byla uznána vinnou. Všechny její kroky byly motivovány pouze snahou zajistit svoji pohledávku vůči obviněnému před blížícím se insolvenčním řízením. Na následnou koupi nemovitostí ve vlastnictví obviněného si opatřila peněžní prostředky půjčkou, přičemž nákup nemovitosti dlužníka od exekutora sice není postup zcela běžný, ale nejde o úkon vyloučený. Ve vztahu k insolvenčnímu návrhu věřitele O. K., který byl podán a zveřejněn až dne 8. 8. 2014, nikoli již dne 29. 5. 2013, jak se domníval soud prvního stupně, obviněná připomněla, že o tomto návrhu bylo rozhodnuto až dne 15. 5. 2015 a na majetek I. G. byl k tomuto dni prohlášen konkurs.
16. Podle přesvědčení obviněné soudy nižších stupňů směšovaly její jednání a jednání spoluobviněného V. G., stejně jako jeho závazky vůči poškozené a vůči její osobě. Přitom její pohledávky byly reálné, nikoli fiktivní, což bylo prokázáno nejenom výslechy svědků, ale i provedenými listinnými důkazy. Za nesprávnou obviněná označila i argumentaci soudů o uznání dluhu I. G. vůči poškozené. V tomto směru závěry soudu prvního stupně i soudu odvolacího nemají oporu v provedeném dokazování. Podle názoru obviněné soud prvního i druhého stupně vycházely v rozporu se závazným pokynem Nejvyššího soudu z nezměněných a nedoplněných skutkových zjištění a s její obhajobou se nijak nevypořádaly. Přitom odvolací soud ve svém kasačním rozhodnutí po rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 5 Tdo 679/2020, uložil soudu prvního stupně dokazování doplnit.
17. Obviněná vyjádřila nesouhlas i s rozhodnutím soudu prvního stupně a soudu odvolacího o přiznání poškozené nároku na náhradu škody, neboť pro takovéto rozhodnutí by bylo nutné provádět další důkazy. V této souvislosti namítla, že způsob výpočtu škody nemá oporu v provedeném dokazování a poškozená svůj nárok na náhradu škody vůči ní řádně nedoložila. Výše pohledávky, kterou uplatnila V. m. v insolvenčním řízení vůči I. G., sice činila na jistině 1 105 696 Kč, nicméně podle usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. MSPH 91 INS 21786/2014 B, činila jistina pohledávky pouze 1 105 288 Kč. Navíc v průběhu roku 2018 vzala poškozená svoji pohledávku co do výše 324 096,40 Kč zpět, aniž by z tohoto jejího úkonu bylo patrno, zda jde o snížení jistiny, či úroků. Z výslechu svědka M. M. přitom vyplynulo, že se mu podařilo zablokovat případný prodej nemovitosti ve vlastnictví J. B. a díky tomu tohoto svědka přiměl k zaplacení částky 770 000 Kč, tudíž pohledávka V. m. byla o tuto částku snížena. Podle poškozené měl přitom J. B. na základě zajišťovací směnky uhradit dne 24. 8. 2017 částku 699 728,36 Kč z dluhu I. G. vůči poškozené, která požadovala uhradit nejen jistinu, ale i úroky a náklady směnečného řízení. S ohledem na tyto skutečnosti nemá závěr soudu prvního stupně i soudu odvolacího o výši škody vzniklé jednáním obviněných v částce 405 698 Kč oporu v provedeném dokazování a skutečná výše škody nebyla přesně zjištěna.
18. Podle obviněné skutková zjištění soudu prvního stupně i soudu odvolacího nadále postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy a skutková zjištění učiněná těmito soudy z provedených důkazů nevyplývají při žádném logicky přijatelném jejich hodnocení, Nejvyšší soud je proto jako soud dovolací oprávněn do těchto skutkových zjištění zasáhnout, neboť závěr o její vině nelze učinit na základě takto dosud zjištěného skutkového stavu.
19. Existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněná dovodila i z toho, že odvolací soud v napadeném usnesení zcela ignoroval závazný právní názor Nejvyššího soudu v jeho usnesení ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 5 Tdo 679/2020, a soud prvního stupně nerespektoval závazný právní názor soudu odvolacího obsažený v jeho usnesení ze dne 29. 1. 2021, sp. zn. 5 To 303/2021. Soud prvního stupně byl povinen provést úkony a doplnění dokazování, které nařídil soud odvolací, který zase byl vázán závaznými pokyny z rozhodnutí dovolacího soudu, které obviněná ve svém dovolání obsáhle citovala, stejně jako závěry z výše uvedeného usnesení odvolacího soudu. Obviněná zdůraznila, že soud prvního stupně žádné doplnění dokazování v zásadě neprovedl a rozhodl na podkladě skutkového stavu zjištěného již v původním řízení, aniž by objasnil výši skutečně způsobené škody poškozené obchodní společnosti. Neprovedením důkazů v intencích rozhodnutí dovolacího soudu a soudu odvolacího došlo ze strany soudu prvního stupně k zásahu do práv obou obviněných na spravedlivý proces, který následně svým usnesením odvolací soud legalizoval, když jejich odvolání zamítl jako nedůvodná.
20. Podle přesvědčení obviněné se soudy nižších stupňů ani dostatečně nevypořádaly s otázkou subsidiarity trestní represe, když pouze uvedly, že z důvodu skutečnosti, že jednání obviněných směřovalo ke způsobení značné škody a bylo dlouhodobějšího a sofistikovaného charakteru, není použití této zásady důvodné. Obviněná v této souvislosti poukázala na judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu, podle níž by prostředky trestního práva měly být postihovány jen závažnější případy protispolečenského jednání, přičemž není vyloučeno, aby nebyla trestní odpovědnost dovozena i v případě kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů. Podle názoru obviněné se soudy nižších stupňů možností postihu obviněných prostředky jiných právních odvětví dostatečně nezabývaly.
21. Obviněná současně s dovoláním požádala o odklad výkonu napadeného usnesení soudu druhého stupně, a to především ve vztahu k výroku o náhradě škody. Na závěr svého dovolání obviněná alternativně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení soudu druhého stupně a přikázal mu věc znovu projednat a rozhodnout, případně aby zrušil jak dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně a tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
III. Vyjádření k dovoláním obviněných
22. K dovoláním obou obviněných se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Státní zástupce obecně upozornil, že obviněný V. G. nesprávně označil jím uplatněný dovolací důvod, neboť ve vztahu k uplatněným hmotněprávním námitkám měl zřejmě na mysli dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022. Ani pokud obviněný brojil proti skutkovým zjištěním, neuplatnil tomu odpovídající dovolací důvod, neboť měl uplatnit s ohledem na rozhodnutí odvolacího soudu dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě. Oproti tomu obviněná D. Š. ve svém dovolání správně označila jí uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Ve vztahu k argumentaci obou obviněných státní zástupce konstatoval, že je do značné míry opakováním obsahu jejich odvolání, s nimiž se věcně správně a argumentačně přesvědčivě vypořádal již odvolací soud.
23. Pokud oba obvinění brojili proti skutkovým zjištěním, zdůraznil státní zástupce, že k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by se muselo jednat o rozhodná skutková zjištění, která jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nimž nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Taková vada však ve věci zjištěna nebyla. Pokud se obvinění dovolávali zásady „in dubio pro reo“ , uvedl státní zástupce, že jde o zásadu procesní a pokud nevygraduje až do extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, nezakládá přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu v rámci dovolacího řízení, neboť takovéto námitky nenaplňují žádný dovolací důvod. Ani tvrzený extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů nižších stupňů nelze podle státního zástupce dovodit. Státní zástupce poukázal na bohatou judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího soudu k této otázce. Rovněž připomněl, že již v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 5 Tdo 679/2020, bylo uvedeno, že námitky dovolatelů proti skutkovým zjištěním neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů.
24. Pokud v nyní podaných dovoláních obvinění shodně namítali, že soud prvního stupně a následně i soud odvolací nerespektovaly závazné pokyny a právní názory z výše citovaného usnesení Nejvyššího soudu, podle přesvědčení státního zástupce si dovolatelé tyto pokyny a názory vyložili v rozporu s jejich obsahem a smyslem. Státní zástupce citoval bod 63. výše zmíněného usnesení Nejvyššího soudu, v němž byla ponechána potřeba doplnění dokazování na úvaze odvolacího soudu. Bylo požadováno pouze doplnění popisu skutku o upřesnění výše pohledávky a míry jejího zmaření a výše škody způsobené poškozené obchodní společnosti. Tyto požadavky soud prvního stupně ve svém rozsudku respektoval. Za dostatečný prostor k zachování kontradiktornosti řízení pak Nejvyšší soud v tomto svém rozhodnutí označil i pouhé odročení veřejného zasedání odvolacího soudu poté, co obvinění budou seznámeni s novým skutkem a jeho právní kvalifikací. Pokud odvolací soud po tomto rozhodnutí Nejvyššího soudu svým usnesením ze dne 29. 1. 2021, sp. zn. 5 To 303/2019, vyslovil předpoklad potřeby rozsáhlého a obtížně proveditelného dokazování, učinil tak nad rámec pokynů Nejvyššího soudu, nicméně ani tímto rozhodnutím odvolací soud nezavázal soud prvního stupně k provedení nějakých konkrétních důkazů. Ani sami obvinění nepřednesli žádné konkrétní návrhy na doplnění dokazování v řízení před soudem prvního stupně a následně v řízení před odvolacím soudem. Státní zástupce s ohledem na výše uvedené uzavřel, že tvrzení obviněných o nerespektování pokynů Nejvyššího soudu, případně následně soudu odvolacího, soudem prvního stupně a o nedostatečných skutkových zjištěních neodpovídá žádnému uplatněnému dovolacímu důvodu, a to tím spíše, že Nejvyšší soud žádné pokyny na doplnění dokazování neuložil a případné doplnění dokazování ponechal na úvaze soudů nižších stupňů.
25. Pokud obvinění namítali v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. komplikovanost, nesrozumitelnost a nedokonalost skutkové věty v rozsudku soudu prvního stupně a z této skutečnosti dovozovali nesprávnost právní kvalifikace jejich jednání, aniž by tuto námitku jakkoli konkretizovali, je v tomto směru jejich argumentace podle státního zástupce nedůvodná a zjevně neopodstatněná. Stejný závěr učinil státní zástupce i ve vztahu k tvrzením obviněných o neaplikování zásady subsidiarity trestní represe, přičemž v této souvislosti poukázal na řadu rozhodnutí Ústavního soudu i Nejvyššího soudu, které se zabývaly principem „ultima ratio“ použití prostředků trestního práva a aplikací zásady subsidiarity trestní represe upravené v §12 odst. 2 tr. zákoníku.
26. Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. sice podle státního zástupce odpovídaly námitky obviněných, že jejich jednání bylo posouzeno pouze jako pokus přečinu poškození věřitele, avšak skutek byl popsán jako dokonaný trestný čin, nicméně tato argumentace je jen taktikou obhajoby obviněných, neboť text popisu skutku je srozumitelný. Soud prvního stupně v něm popsal úmysl dovolatelů odstranit předmětné nemovitosti obviněného V. G. z jeho vlastnictví, s cílem znemožnit tak uspokojení pohledávky poškozené V. m., a to až do částky 1 105 696 Kč. Tento záměr se přitom obviněným podařilo realizovat jen do částky 405 968 Kč. Státní zástupce v této souvislosti připomněl, že obvinění se takto fakticky domáhají přísnějšího právního posouzení jejich jednání, ačkoli nejsou oprávněni podat dovolání ve svůj neprospěch. Proto je v této části nutno posoudit jejich dovolání jako podané osobou neoprávněnou. Obdobná situace nastala, pokud obvinění zpochybňovali dílčí úhradu závazku svědkem J. B., neboť tím brojili proti skutkovému zjištění učiněnému v jejich prospěch, zpochybňovali snížení výsledné škody a popírali, že jejich čin byl jen pokusem přečinu poškození věřitele.
27. Ke skutečnosti, že obviněný V. G. namítal, že byl uznán vinným pro předstírání a uznání neexistujícího závazku a ke zmaření uspokojení jeho věřitele došlo až převodem nemovitostí v jeho vlastnictví na spoluobviněnou, z čehož dovodil přetržení příčinné souvislosti mezi uznáním závazku a zmařením uspokojení jeho věřitele, státní zástupce uvedl, že k přetržení příčinné souvislosti nemohlo dojít, neboť úkony obviněného na sebe plynule navazovaly, proto je právní posouzení správné a námitky obviněného jsou opět zjevně neopodstatněné.
28. Státní zástupce uzavřel své vyjádření tak, že konkrétní námitky obviněných dílem neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu, dílem jsou jen opakováním námitek uplatněných již před soudem prvního stupně a soudem odvolacím, které se s nimi dostatečně a správně vypořádaly. Dovolání obou obviněných označil za zjevně neopodstatněné, podané zčásti i v neprospěch dovolatelů. Proto navrhl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. obě podaná dovolání odmítnout. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno k případné replice oběma obviněným, kteří tohoto práva nevyužili.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání obviněných
a) Obecná východiska
29. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
30. Obviněný V. G. uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, ačkoli s ohledem na dobu podání dovolání (dne 18. 7. 2022) je jím tvrzený dovolací důvod (nesprávné právní posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení) uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022. S ohledem na skutečnost, že odvolací soud zamítl jeho odvolání, měl obviněný správně uplatnit dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, v jeho druhé alternativě, a to s odkazem na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tyto skutečnosti však nebyly samy o sobě důvodem, proč bylo dovolání tohoto obviněného odmítnuto. Důvody tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu budou vysvětleny dále. Obviněná D. Š. pak ve svém dovolání uplatnila dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.
31. Nejprve je nutno obecně připomenout, že dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání nelze podat z jakéhokoli důvodu, ale výhradně z některého z taxativně vymezených důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. v §265b odst. 2 tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl v dovolání označen, ale je třeba, aby konkrétní námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly. V opačném případě, tj. pokud obsahem dovolání je pouze formální odkaz na některý z vyjmenovaných dovolacích důvodů, aniž by bylo možné podřadit uplatněné výhrady takovému důvodu či důvodům, Nejvyšší soud dovolání zpravidla odmítne podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod T 420 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha; usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 68/11).
32. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze úspěšně uplatnit tehdy, pokud rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
33. Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán za předpokladu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na tento citovaný důvod nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Jak je již výše uvedeno, dovolání je mimořádný opravný prostředek, a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
34. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je pak naplněn v případě, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Obviněná D. Š. uplatnila tento dovolací důvod v jeho druhé alternativě, přičemž dovodila, že v řízení předcházejícím dovoláním napadenému usnesení odvolacího soudu byly dány důvody dovolání uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Obviněný V. G. měl správně podle své argumentace uplatnit tento dovolací důvod s tím, že v řízení předcházejícím napadenému usnesení odvolacího soudu byly dány důvody dovolání uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
b) K dovolacím námitkám obviněných obecně
35. Nejprve je nutno znovu připomenout, že v této trestní věci obviněných již jednou Nejvyšší soud rozhodoval svým usnesením ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 5 Tdo 679/2020, kterým k dovolání obviněných podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil předchozí rozsudek odvolacího soudu ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 5 To 303/2019, i další rozhodnutí obsahově navazující na toto rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Tímto kasačním rozhodnutím Nejvyšší soud uložil odvolacímu soudu zabývat se konkrétní výší pohledávky poškozené V. m. vůči obviněnému V. G. a dále i tím, do jaké míry (pokud vůbec) oba obvinění svým jednáním, které bylo popsáno ve skutkových zjištěních soudů nižších stupňů a jež nebylo dovolacími námitkami obviněných důvodně zpochybněno, zmařili uspokojení této pohledávky. Obvinění v nyní podaném dovolání namítali, že soudy nižších stupňů pokyny Nejvyššího soudu nerespektovaly, státní zástupce ve svém vyjádření učinil opačný závěr a uvedl, že Nejvyšší soud nezavázal soudy nižších stupňů žádnými konkrétními pokyny k provedení úkonů trestního řízení a k případnému doplnění dokazování.
36. V této souvislosti Nejvyšší soud uvádí, že od svých dříve vyslovených názorů v usnesení ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 5 Tdo 679/2020, nemá důvod a ani možnost se jakkoliv odchylovat, proto na své závěry učiněné v tomto rozhodnutí zcela odkazuje. Ve smyslu §265s odst. 2 tr. ř. přitom nemohlo v novém řízení ani dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněných. Pouze v souvislosti se znovu uplatněnými námitkami obviněných v nyní podaných dovoláních je nutno připomenout, že Nejvyšší soud již ve svém předchozím rozhodnutí neshledal důvodnými námitky obviněných proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a soudu odvolacího ani námitky proti procesnímu postupu soudů nižších stupňů. Důvodnými Nejvyšší soud shledal pouze námitky obviněných, jimiž zpochybňovali výši jimi způsobené škody, která je obligatorním znakem základní skutkové podstaty přečinu poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. d) i §222 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a zároveň je i okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §222 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Z popisu skutku uvedeného v rozsudku odvolacího soudu totiž jednoznačně nevyplývalo, jaká výše škody měla být jednáním obviněných způsobena. V popisu skutku bylo uvedeno více různých částek a žádná z nich nebyla výslovně označena jako způsobená škoda. Stejnou vadou trpělo i odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Ani rozdíl mezi právní větou a v ní uvedenými částkami a adhezním výrokem nebyl dostatečně srozumitelně v tomto rozhodnutí odvolacího soudu vysvětlen, a to přes skutečnost, že právě tyto vady obvinění vytýkali již rozsudku soudu prvního stupně. Dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu, o němž rozhodl Nejvyšší soud shora uvedeným usnesením, ani nebylo vysvětleno, proč byl u obou obviněných naplněn znak skutkové podstaty tohoto přečinu v závažnější variantě, v podobě „zmaření“ uspokojení věřitele, a nikoli pouze znak méně závažný v podobě „byť i jen částečného“ zmaření uspokojení věřitele, a to za situace, že poškozená obchodní společnost byla částečně uspokojena druhým dlužníkem J. B. z titulu zajišťovací vlastní směnky. Nejvyšší soud proto vytkl přezkoumávanému rozhodnutí to, že z něj nejsou zřejmé skutkové závěry, o jakou pohledávku zajištěného věřitele šlo, do jaké míry bylo zmařeno její uspokojení jednáním obviněných, kteří předstírali existenci závazků obviněného V. G. vůči spoluobviněné D. Š., a jaká v důsledku toho poškozené vznikla škoda.
37. Nejvyšší soud v tomto svém rozhodnutí nijak nezpochybnil skutkové závěry soudů nižších stupňů, že obviněný V. G. předstíral a uznal neexistující závazek vůči spoluobviněné D. Š., která vůči tomuto spoluobviněnému uplatňovala neexistující pohledávky, přičemž oba obvinění takto jednali s úmyslem způsobit na majetku V. m. škodu, jejíž výše ovšem rozhodnutími soudů nižších stupňů nebyla přesně stanovena, stejně jako nebylo jednoznačně objasněno, zda obvinění tímto jednáním zmařili uspokojení věřitelské obchodní společnosti zcela, či jen částečně nebo k tomuto pouze směřovali. Nejvyšším soudem nebyly nijak zpochybněny skutkové závěry soudů nižších stupňů, že I. G. dlužila V. m. z neuhrazených faktur částku 1 105 696 Kč, přičemž právě tento závazek byl zajištěn blankosměnkami vystavenými osobami jednatelů I. G. Právě na základě existence tohoto závazku obviněného V. G. vydal Krajský soud v Praze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 49 Cm 278/2014, směnečný platební rozkaz, jímž byla tomuto obviněnému uložena povinnost zaplatit V. m. směnečný peníz ve výši 1 138 062 Kč s 6 % úrokem od 19. 9. 2014 do zaplacení, dále i směnečnou odměnu 3 793,54 Kč a náklady směnečného řízení v částce 104 863,80 Kč. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí konstatoval, že obviněný V. G. byl solidárním dlužníkem V. m. společně s druhým jednatelem I. G. J. B. a soudům nižších stupňů bylo uloženo zabývat se tím, zda a případně v jaké výši došlo jednáním obviněných ke zmaření uspokojení věřitele V. m., a to v závislosti i na časové posloupnosti jednotlivých kroků, které obvinění činili za účelem zmaření (částečného či úplného) uspokojení věřitelské V. m. Ve vztahu k možnosti aplikace zásady subsidiarity trestní represe pak Nejvyšší soud uvedl, že teprve po objasnění všech skutečností významných pro učinění skutkových závěrů o rozhodných skutkových okolnostech z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty stíhaného přečinu je možno zabývat se otázkou možnosti použití zásady subsidiarity trestní represe, která je vymezena v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku.
c) K dovolacím námitkám obviněných konkrétně
1. Nepřípustné dovolací námitky
38. S ohledem na výše uvedené nemohl Nejvyšší soud akceptovat opakované námitky obviněných, s nimiž se vypořádal již ve svém předchozím rozhodnutí a které neshledal důvodnými, neboť závěry učiněnými v tomto svém předchozím usnesení je sám vázán. Nelze proto přiznat relevanci námitkám obviněných, pokud znovu uváděli, že závěry soudů nižších stupňů jsou nesprávné, že pohledávky obviněné D. Š. vůči obviněnému V. G. byly reálné, a nikoli fiktivní, jak uzavřely soudy nižších stupňů, a že obviněný V. G. v době uzavírání jednotlivých smluv se spoluobviněnou D. Š. nevěděl o existenci svých závazků vůči poškozené V. m., které pro něj vyplynuly z jím podepsané blankosměnky sloužící jako prostředek zajištění pohledávek poškozené vůči I. G. za zboží dodávané poškozenou této obchodní společnosti, které byl obviněný jednatelem. Ačkoli uznání závazků za I. G. podepsal druhý jednatel J. B., nebylo pochyb s ohledem na vztahy mezi spoluobviněnými a tímto svědkem o tom, že obviněný V. G. o těchto závazcích jimi řízené obchodní společnosti věděl a právě s vědomím této skutečnosti i částek poukazovaných touto obchodní společností na účet obviněné D. Š., podepsal fiktivní závazky vůči spoluobviněné, jimiž se snažil zabránit uspokojení pohledávek poškozené obchodní společnosti na jím vlastněných nemovitostech. S těmito námitkami obviněného V. G. i s dalšími jeho námitkami, v nichž zpochybňoval samotnou existenci svého závazkového vztahu vůči poškozené, které jsou shrnuty v bodech 8. až 10. a 12. tohoto rozhodnutí, se totiž Nejvyšší soud vypořádal již ve svém předchozím rozhodnutí ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 5 Tdo 679/2020, a neshledal je důvodnými. Obviněný V. G. tudíž nemohl tyto shodné námitky úspěšně uplatnit ani v rámci nyní projednávaného dovolání, neboť byly jako nedůvodné odmítnuty již v předchozím rozhodnutí, a jsou tudíž námitkami nepřípustnými. Tentýž závěr je nutno učinit i ve vztahu k námitkám obviněné D. Š., pokud obecně namítala absenci subjektivní i objektivní stránky přečinu, jímž byla uznána vinnou, popis konkrétního jednání ve skutkové větě, kterým měla naplnit znaky skutkové podstaty přečinu podle §222 odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, byť i jen ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Tyto nepřípustné námitky obviněné jsou shrnuty v bodech 15., 16. a 18. tohoto usnesení.
2. Dovolací námitky, které neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu
39. Pokud obvinění ve svých dovoláních namítali, že soudy nižších stupňů nerespektovaly závěry a pokyny obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 5 Tdo 679/2020, nelze těmto jejich námitkám přisvědčit, neboť Nejvyšší soud v tomto svém rozhodnutí neuložil odvolacímu soudu žádné pokyny k doplnění dokazování, pouze tomuto soudu vytkl, že si neujasnil a v popisu skutku nekonkretizoval výši způsobené škody poškozené V. m. a s tím související otázku, zda došlo k úplnému, či pouze k částečnému zmaření uspokojení pohledávky poškozené v důsledku jednání obviněných, které bylo ve skutkových zjištěních rozsudku odvolacího soudu dostatečně popsáno, a to zcela v souladu s provedenými důkazy, o které soudy nižších stupňů opřely své původní skutkové závěry o snaze obviněných (buď zcela nebo nejméně částečně, v tomto směru nebyla skutková zjištění soudů nižších stupňů jednoznačná, což byl rovněž důvod kasace rozhodnutí odvolacího soudu) zmařit uspokojení věřitele. Ve vztahu k tomuto záměru, který obvinění svým jednáním sledovali, Nejvyšší soud žádné pochybnosti ve svém předchozím usnesení nevznesl.
40. Za neodpovídající uplatněným dovolacím důvodům je nutno označit námitky obviněných, že skutková zjištění učiněná soudy nižších skutků nemají oporu v provedených důkazech a že soudy nižších stupňů nerespektovaly pokyny a právní závěry Nejvyššího soudu, resp. že soud prvního stupně nerespektoval pokyny odvolacího soudu v jeho kasačním rozhodnutí k doplnění dokazování. Je nutno připomenout, že ani Nejvyšší soud, ani následně po jeho rozhodnutí odvolací soud nedal žádné konkrétní pokyny soudu prvního stupně k doplnění dokazování a ani samotní obvinění žádné konkrétní návrhy na doplnění dokazování před soudem prvního stupně nepřednesli. Zcela mimo realitu je námitka obviněného V. G., že mu bylo znemožněno bránit se nově upravenému popisu skutku a odlišné právní kvalifikaci, čímž měla být porušena zásada kontradiktornosti trestního řízení v této jeho trestní věci. V tomto směru totiž nelze pominout, že veškeré své námitky proti právnímu posouzení jeho jednání jako pokusu poškození věřitele podle §21 odst. 1 a §222 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku mohl obviněný uplatnit v následném odvolacím řízení, čehož ostatně i zcela využil, přičemž se všemi jeho námitkami se odvolací soud ve svém rozhodnutí dostatečně a argumentačně přesvědčivě vypořádal. Ze stejných důvodů nelze akceptovat ani námitky obviněné D. Š. o porušení jejího práva na spravedlivý proces z důvodu, že nebylo doplněno dokazování v řízení před soudem prvního stupně.
3. K výši způsobené škody a k právní kvalifikaci
41. Obvinění V. G. a D. Š. ve svých dovoláních rovněž znovu namítali, že se soudy nižších stupňů nezabývaly výší škody, která měla vzniknout poškozené V. m., že částka 1 105 696 Kč nepředstavovala ani jistinu z blankosměnky podepsané V. G. a nezohledňovala skutečnost, že J. B. uhradil polovinu dluhu (podle svědka M. M. částku 770 000 Kč, podle tvrzení poškozené společnosti částku 699 728,36 Kč), tudíž částka 1 105 696 Kč nemůže představovat základ pro určení výše škody, kterou měli poškozené svým jednáním způsobit. S ohledem na předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu je možno s jistou benevolencí takto uplatněnou námitku považovat za odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Stejný závěr je možno učinit ve vztahu k námitce obviněné D. Š., že výše pohledávky V. m. vůči I. G. sice činila na jistině 1 105 696 Kč, nicméně podle usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. MSPH 91 INS 21786/204 B, činila uplatněná jistina pohledávky pouze 1 105 288 Kč, navíc v průběhu roku 2018 vzala poškozená svoji pohledávku zpět do výše 324 096,40 Kč, aniž by bylo zřejmé zda toto zpětvzetí se týkalo jistiny, či příslušenství pohledávky. Z těchto skutečností obviněná dovodila, že výrok o náhradě škody v částce 405 698 Kč nemá oporu ve výsledcích provedeného dokazování.
42. Jak již bylo výše zdůrazněno, na základě provedeného dokazování nebylo pochyb o tom, že obchodní společnost I. G. dlužila V. m. z neuhrazených faktur částku 1 105 696 Kč, přičemž právě tento závazek byl zajištěn blankosměnkami vystavenými oběma jednateli I. G. Právě v souvislosti s tímto ručitelským závazkem obviněného V. G., který byl zajištěn blankosměnkou vystavenou obviněným dne 21. 2. 2014, vydal Krajský soud v Praze směnečný platební rozkaz dne 17. 12. 2014, sp. zn. 49 Cm 278/2014, jímž obviněnému uložil povinnost zaplatit V. m. směnečný peníz ve výši 1 138 062 Kč s 6 % úrokem od 19. 9. 2014 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 3 793,54 Kč a náklady směnečného řízení v částce 104 863,80 Kč. Pokud soudy nižších stupňů učinily skutkový závěr, že oba obvinění počítali s eventualitou, že druhý jednatel a ručitel takto vzniklého závazku J. B. neuhradí na zaplacení dluhu věřitelské obchodní společnosti žádnou částku, vysvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, na základě jakých skutkových zjištění tento závěr učinily. Sama skutečnost, že jednatel poškozené obchodní společnosti V. m. jej přiměl k částečné úhradě dluhu, která se promítla do výroku o náhradě škody, nemůže nic změnit na výše konstatovaných skutkových zjištěních soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil i soud odvolací. Pokud oba soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že záměrem obviněných bylo způsobit poškozené obchodní společnosti škodu ve výši 1 105 696 Kč, která odpovídala ručitelskému závazku obviněného V. G., pak takto stanovená výše škody, která měla být jednáním obviněných způsobena na majetku věřitelské obchodní společnosti, nebyla v neprospěch dovolatelů, neboť na základě výše citovaného platebního rozkazu Krajského soudu v Praze mohlo být uvažováno i o výrazně vyšší škodě, kterou obvinění zamýšleli svým jednáním způsobit. Na tomto závěru přitom nemůže nic změnit ani skutečnost, že poškozená věřitelská společnost uplatnila v insolvenčním řízení jako jistinu částku nepatrně nižší, neboť výši uplatněné pohledávky věřitelem v insolvenčním řízení nemohli obvinění nijak ovlivnit, stejně jako skutečnost, zda se podaří jednateli poškozené obchodní společnosti vymoci část dluhu na druhém jednateli I. G. svědku J. B.
43. Nejvyšší soud již ve svém předchozím rozhodnutí uvedl, že obviněný V. G. byl solidárním dlužníkem V. m. společně s druhým jednatelem I. G. J. B., a soudům nižších stupňů uložil zabývat se tím, zda a případně v jaké výši došlo jednáním obviněných ke zmaření uspokojení věřitele V. m., a to v závislosti i na časové posloupnosti jednotlivých kroků, které obvinění činili za účelem zmaření (částečného či úplného) uspokojení věřitelské V. m. Skutečnost, že soud prvního stupně tyto pokyny respektoval a dospěl k závěru, že záměrem obviněných bylo zcela zmařit uspokojení věřitelské obchodní společnosti V. m. až do částky jistiny, a to nejméně 1 105 696 Kč, přičemž k dokonání tohoto záměru obviněných nedošlo z důvodu aktivity M. M., jednatele V. m., který zablokoval prodej nemovitosti ve vlastnictví J. B., a pouze z tohoto důvodu se mu podařilo přinutit jej k částečné úhradě dluhu I. G. Z výpovědi M. M. přitom jednoznačně vyplynulo, že J. B. nechtěl na úhradu tohoto dluhu zaplatit žádnou částku, pouze část uhrazené částky ve výši 699 728 Kč byla použita na úhradu jistiny dluhu I. G. vůči V. m., tudíž výše škody způsobená obviněnými činí 405 968 Kč. Právě tuto částku bylo obviněné D. Š. uloženo zaplatit na náhradě škody.
44. Obvinění ve svých námitkách uplatněných v podaných dovoláních napadali prakticky výlučně skutkové závěry soudů nižších stupňů a zhodnocení důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků. Z žádné z těchto námitek ovšem nevyplývá, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu poškození věřitele, kterým byli uznáni vinnými, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V této souvislosti je nutno připomenout, že obvinění ani žádné návrhy na doplnění dokazování neuplatnili a ani nezpochybnili procesní použitelnost provedených důkazních prostředků.
45. Pokud se obvinění snažili o jakési právní hodnocení, vycházeli ze zcela jiných skutkových závěrů, než jaké na základě provedeného dokazování a hodnocení důkazů učinily soudy nižších stupňů, a to i ve vztahu k naplnění všech znaků skutkové podstaty pokusu přečinu poškození věřitele podle §21 odst. 1 a §222 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku v případě obviněného V. G. a podle §222 odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, kterým byli uznáni vinnými.
46. Obvinění ve své podstatě v podaných dovoláních pouze zopakovali svoji obhajobu uplatňovanou již před soudy nižších stupňů, které se s ní beze zbytku vypořádaly. Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný jen opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002). Obvinění přitom ve svých dovoláních a v uplatněných dovolacích námitkách vycházeli ze zcela jiného skutkového stavu, než jaký zjistily soudy nižších stupňů. Učinili tak na podkladě odlišného hodnocení provedených důkazů, které posuzovali izolovaně, a nikoli ve vzájemných souvislostech, jak to správně provedly soudy nižších stupňů. Obvinění se následně dovolávali případného užití hmotného práva na jimi prosazovanou verzi skutkového děje, ač se soudy prvního i druhého stupně přiklonily k jiné verzi, kterou ve svých rozhodnutích přesvědčivě zdůvodnily. Takové námitky dovolatelů proto nemohly úspěšně naplnit ani dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
47. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není možné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění dovolacích důvodů podle §256b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř., na jejichž podkladě nelze přezkoumávat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je založeno napadené rozhodnutí, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obvinění domáhali. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (publikovaném pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002). Dokazování je totiž úkolem především soudu prvního stupně s možnou korekcí a doplněním v řízení před soudem druhého stupně jako odvolacím soudem, nikoli však v řízení o dovolání, kde lze provádět dokazování a hodnotit důkazy jen ve velmi omezeném rozsahu (viz §265r odst. 7 tr. ř.). Ostatně obvinění ve svých dovoláních ani nevytkli soudům nižších stupňů žádné konkrétní pochybení při výkladu a použití hmotného práva a neuvedli, podle jakého jiného ustanovení trestního zákoníku měl být posouzen jimi spáchaný skutek, ani nijak nekonkretizovali, které zákonné znaky pokusu přečinu, jímž byli uznáni vinnými, nebyly naplněny. Sice zpochybnili naplnění skutkové podstaty tohoto přečinu, avšak své výhrady založili jen na nesouhlasu se skutkovými zjištěními, které ve věci učinily soudy nižších stupňů, a s hodnocením jimi provedených důkazů.
4. K subsidiaritě trestní represe
48. S ohledem i na výše uvedené skutečnosti je pak nutno odmítnout jako zjevně neopodstatněné i námitky obou obviněných, kteří se dovolávali principu „ultima ratio“ použití prostředků trestního práva s poukazem na zásadu subsidiarity trestní represe zakotvenou v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. K těmto námitkám obviněných je nutno připomenout, že pro aplikaci této zásady by bylo nutné, aby jejich jednání vykazovalo tak nízkou míru společenské škodlivosti, že použití prostředků trestního práva by bylo zcela nadbytečné. S těmito námitkami obviněných se soudy nižších stupňů dostatečně přesvědčivě vypořádaly a na jejich přiléhavou argumentaci lze v tomto směru zcela odkázat. Nelze pominout výklad této zásady včetně pojmu společenské škodlivosti, který byl přijat ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněném pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. V souladu se zakotvením formálního pojetí trestného činu v trestním zákoníku účinném od 1. 1. 2010 zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je nutno vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Pouze ve zcela výjimečných případech, pokud veškeré okolnosti spáchání činu neodpovídají běžně se vyskytujícím případům stejné povahy, je možné za použití zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ dovodit odpovědnost pachatele mimo rámec trestního řízení a uplatnit jeho odpovědnost podle jiného právního předpisu. V tomto smyslu se soudy nižších stupňů vypořádaly s těmito zásadami a důvodně shledaly za nezbytné vyvodit trestní odpovědnost obou obviněných. Soudy měly na zřeteli veškeré okolnosti spáchání uvedeného přečinu včetně způsobu jeho spáchání, jeho závažnost i výši škody, která byla jednáním obviněných způsobena poškozené obchodní společnosti.
V. Závěrečné shrnutí
49. Lze tak konstatovat, že uplatněné dovolací námitky obviněných vycházely převážně z jiného skutkového základu, než k jakému dospěly soudy nižších stupňů, a neodpovídaly tak deklarovaným ani jiným dovolacím důvodům, přičemž částečně se jednalo i o námitky nepřípustné, neboť o nich bylo rozhodnuto již předchozím usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 5 Tdo 679/2020. Ty námitky, které bylo možno (s jistou benevolencí) označit za námitky odpovídající uplatněným dovolacím důvodům, Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnými. Proto dovolání obou obviněných byla podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuta, aniž by byla přezkoumávána zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. ř., mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 2. 2023
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Bohuslav Horký