ECLI:CZ:NS:2023:6.TDO.14.2023.1
sp. zn. 6 Tdo 14/2023-1646
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 2. 2023 o dovolání, které podal obviněný L. K. , nar. XY, Slovenská republika, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 7. 2022, č. j. 4 To 34/2022-1377, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 12/2018, takto:
Podle §265j tr. ř. se dovolání obviněného zamítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2022, č. j. 1 T 12/2018-1207 , byl obviněný L. K. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku s účinností ode dne 1. 10. 2020, zákona č. 333/2020 Sb., jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
jako advokát zaměstnaný v advokátní kanceláři AK R., se sídlem XY, XY, poté, co dne 17. 6. 2016 na základě zplnomocnění ze dne 30. 5. 2016 založil pro svého zaměstnavatele ve Všeobecné úvěrové bance, a. s., ve Slovenské republice, na pobočce na adrese Čadca, Fraňa Kráľa 1504, firemní účet pod IBAN číslem XY a současně s tímto bankovním ústavem uzavřel na své jméno smlouvu o využívání služeb Nonstop Banking, do které nechal jako bezpečnostní prvek pro SMS autorizaci plateb, tedy pro zaslání hesla, uvést číslo svého mobilního telefonu XY a stal se tak jediným disponentem účtu, aniž by autentifikační údaje k internetovému bankovnictví svému zaměstnavateli bezodkladně předal, přičemž věděl, že na předmětný účet byly ve dnech 30. 6. 2016 a 7. 7. 2016 připsány částky ve výši 100.000 EUR a 200.000 EUR, určené oprávněné společnosti AK R., čehož si byl dobře vědom, neboť šlo o jednorázovou smluvní odměnu za poskytnuté právní služby, které jako zaměstnanec advokátní kanceláře a jejím jménem osobně poskytoval klientovi, jímž byla slovenská společnost Reality - Obchodná, a. s., následně z tohoto účtu převedl na svůj účet pod IBAN číslem XY (č. XY), vedený u Fio banky, a. s., dne 8. 7. 2016 částku ve výši 50.000 EUR (v přepočtu 1.351.500 Kč) s poznámkou pro plátce XY, dne 12. 7. 2016 částku ve výši 50.000 EUR (v přepočtu 1.351.750 Kč) s poznámkou pro plátce XY a dne 14. 7. 2016 částku ve výši 200.000 EUR (v přepočtu 5.408.000 Kč) s poznámkou pro plátce XY, tedy celkem částku ve výši 8.111.250 Kč, tyto finanční prostředky si ponechal a použil pro svoji potřebu, ačkoliv věděl, že se jednalo o jemu svěřenou částku náležející jinému, čímž společnosti AK R. způsobil škodu ve výši 8.111.250 Kč.
2. Obviněný byl za tento zločin odsouzen podle §206 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Dále mu byl podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu funkce advokáta na dobu trvání pěti let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené AK R. škodu ve výši 8.111.250 Kč, přičemž se zbytkem svého nároku na náhradu škody byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvoláních obviněného a státního zástupce proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 28. 7. 2022, č. j. 4 To 34/2022-1377 , jímž je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení vrchního soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce prof. JUDr. Tomáše Gřivny, Ph.D. dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř.
5. Rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy, a tedy naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel shledává v chybné interpretaci zápisu v obchodním rejstříku. Odvolací soud podle mínění obhajoby nesprávně vyložil změnu zápisu v obchodním rejstříku, které pak přiřkl zcela odlišný význam. Pokud by společenská smlouva stanovila každému jednateli samostatnou pravomoc ve vztahu ke třetím osobám, tím spíše by se jevilo logické, aby mohli zastupovat společnost samostatně taktéž ve vztahu k zaměstnancům. Dané lze doložit sbírkou listin společnosti, kdy v notářském zápisu ze dne 18. 12. 2012 je obsažena původní formulace „Jednatel je oprávněn jednat jménem společnosti navenek ve všech věcech samostatně … “, přičemž již v notářském zápise ze dne 6. 3. 2013 je uvedeno: „Každý z jednatelů jedná jménem společnosti samostatně“.
6. Přestože se podle výkladu odvolacího soudu mělo jednat o zásadní změnu, do obchodního rejstříku nebyla zapsána až do 27. 9. 2017, a to v reakci na notářský zápis ze dne 12. 9. 2017. Je tedy zřejmé, že k vypuštění slova „navenek“ došlo z vůle obou společníků již dávno předtím, jednalo se však o změnu čistě technickou, bez reálného dopadu na rozsah jednatelského oprávnění. Ostatně k relativizaci otázky tvorby vůle došlo až v návaznosti na první kasační rozhodnutí odvolacího soudu. Již v trestním oznámení bylo uvedeno, že oba jednatelé za společnost jednají samostatně (bez dalšího). Obhajoba dále poukázala na běžnou praxi v AK R. (dále též jen „AK“) podloženou listinnými důkazy, a to ve vztahu ke třetím osobám i zaměstnancům, v nichž jednal vždy jen jeden z jednatelů.
7. Dovolatel dále shledává nesprávné právní posouzení věci ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť podle platné právní úpravy (§162-164 o. z.) a stavu zapsaného v obchodním rejstříku souhlas obou jednatelů nepotřeboval, když podle společenské smlouvy mohli jednatelé za společnost jednat samostatně.
8. Upozornil, že je třeba rozlišovat obchodní vedení společnosti a jeho projevy navenek, tedy jednání jménem právnické osoby. Obchodní vedení souvisí s tvorbou vůle a probíhá podle §151-160 o. z., zatímco projev této vůle navenek je upraven v §161-167 o. z. S odkazem na judikaturu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2019, sp. zn. 27 Cdo 3312/2018) uvedl, že zastupuje-li právnickou osobu člen jejího orgánu způsobem zapsaným do veřejného rejstříku, nemohou se – neurčuje-li zvláštní úprava jinak – třetí osoby dovolat absence, vad či porušení rozhodnutí přijatého jejím orgánem uvnitř právnické osoby. Absence rozhodnutí v rámci obchodního vedení nemá vliv na platnost dotčeného jednání. Může však zakládat odpovědnost za škodu tohoto jednatele. Pro dovolatele byl souhlas tudíž platným právním jednáním, neboť mu nepřísluší přezkoumávat vnitřní procesy obchodního vedení společnosti – tvorbu vůle společníky AK. Dodal, že judikatura (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3125/2018) dokonce výslovně vylučuje možnost, aby zaměstnanec námitku směřující k tvorbě vůle uvnitř orgánů právnické osoby vůbec vznesl, neboť mu to jako třetí osobě nepřísluší. Tyto závěry potvrzuje i komentářová literatura (k §7 zákoníku práce).
9. Dovolatel dodal, že H. jako osoba právně vzdělaná jistě chápal důsledky svého kroku, tedy že zavdá důvody k úvaze, že deklaruje řádně vzniklou vůli právnické osoby. Krom toho na žádost odpověděl až po třech dnech, což je dostatečný časový prostor, aby žádost probral s druhým jednatelem. Jeho odpověď neobsahuje žádnou výhradu, ze které by bylo možno dovodit, že dohoda byla podmíněna ještě vyjádřením (schválením) druhého jednatele.
10. Shora uvedenou vadou je zatížen i rozsudek soudu prvního stupně. Již v předcházejícím řízení proto byly dány dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Tím je naplněn i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
11. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 7. 2022, č. j. 4 To 34/2022-1377, a podle §265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu věc vrátil a přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal, že v posuzované věci je nutno rozhodnout jiným, než shora navrhovaným způsobem, vyjadřuje dovolatel souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
12. Dovolatel dále zaslal též podnět k přerušení výkonu rozhodnutí podle §265o odst. 1 tr. ř., a to ve výroku o náhradě škody, neboť jeho výkon byl již zahájen dne 16. 9. 2022, o čemž byl vyrozuměn. V odůvodnění svého podnětu uvedl, že výkonem rozhodnutí ve výroku o náhradě škody by došlo k těžko napravitelným následkům, včetně ohrožení základních životních potřeb jeho nezletilých dětí.
13. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která upozornila, že přes námitky dovolatele se z obsahu obchodního rejstříku zcela jednoznačně podává, že pro rozhodné období byl jednatel společnosti oprávněn jednat samostatně jejím jménem ve všech věcech navenek a že teprve dne 27. 9. 2017 došlo ke změně zápisu v OR v tom směru, že je každý jednatel oprávněn zastupovat společnost samostatně. Z jazykového i logického výkladu takového oprávnění je tedy v souladu se zápisem v OR nade vši pochybnost zřejmé, že v rozhodné době mohl jednatel společnosti jednat samostatně pouze navenek, nikoliv ve vztahu k jejím zaměstnancům. Poukazovaná změna zápisu spočívala ve vypuštění uvedené omezující formulace ve vztahu k jednání jménem společnosti ve všech věcech a vyplývala ze změny společenské smlouvy.
14. Po změně společenské smlouvy podle čl. 9, bod 1. statutárním orgánem společnosti jsou dva jednatelé, pod bodem 2. je každý jednatel oprávněn zastupovat společnost samostatně, avšak pod bodem 3. (věta prvá) téhož článku přísluší jednateli obchodní vedení společnosti, má-li společnost více jednatelů, vyžaduje se k rozhodnutí o obchodním vedení souhlas většiny z nich (věta druhá) [v daném případě pak souhlasu obou]. Přičemž podle ustáleného judikaturního výkladu pojem „obchodní vedení“ zahrnuje mj. hodnocení zaměstnanců a rozhodování o výši a formě jejich odměňování.
15. Nejen v kontextu s judikaturním výkladem pojmu obchodní vedení společnosti ale plně v souladu s úpravou společenské smlouvy vypovídali oba jednatelé. Konkrétně uvedli, že o odměnách byli oprávněni rozhodovat pouze společně jako jediní společníci a jednatelé společnosti s tím, že se řídili návrhem či doporučením obviněného pouze v případech odměn advokátních koncipientů a administrativních pracovníků, pohybujících se v řádech tisíců korun. Pokud dovolatel naopak uvádí, že podle zápisu v OR mohou jednat každý samostatně, pak z tohoto podstatného obsahu jejich výpovědí jednoznačně vyplývá, že se samostatnost jejich právního jednání jménem společnosti netýká jejího obchodního vedení. Poukazuje-li dovolatel na tezi o nutnosti jejich společného jednání, kterou do probíhajícího řízení (nově) vnesl až soud odvolací v návaznosti na svoje kasační rozhodnutí, pak přehlíží, že tuto otázku řešil odvolací soud z podnětu odvolání státního zástupce, podaného proti zprošťujícímu rozsudku vycházejícího ze závěru, že obviněný disponoval potřebným souhlasem jednoho z jednatelů.
16. Státní zástupkyně dále nesouhlasí s dovolatelem v tom, že souhlas obou jednatelů společnosti nepotřeboval, když byl každý z nich oprávněn jednat samostatně. Obviněný totiž přehlíží, že pravidla výkonu působnosti statutárního orgánu právnických osob se řídí především způsobem, plynoucím ze zakladatelského právního jednání (poukazovanou společenskou smlouvou), které bylo v posuzovaném případě ve smyslu obchodního vedení společnosti upraveno zcela jednoznačně a v plném souladu s platnou právní úpravou.
17. V posuzovaném případě tedy rozhodně nelze nahlížet na tzv. jednání T. H. ve smyslu způsobu, odpovídajícího (m. j. i) zápisu do veřejného rejstříku, nehledě na zjištěné okolnosti, za kterých byla pouhá možnost dovolatelovy blíže nekonkretizované odměny v případě dosažení úspěchu tímto jednatelem okomentována: „OK“. Proto nebude do úvahy přicházet ani dovolatelem nastolená otázka H. odpovědnosti za následky vadného rozhodnutí statutárního orgánu „uvnitř“ právnické osoby. Pokud dovolatel i přesto namítá, že mu nepřísluší přezkoumávat vnitřní předpisy obchodního vedení, pak zcela přehlíží nejen svoje pracovní zařazení, ale současně i svoje manažerské angažmá v postavení ředitele, které nebylo možno vykonávat bez důkladné míry jeho obeznámení se způsobem řízení a rozhodování společnosti.
18. Dovolatelem poukazovaná možnost logického úsudku, že v otázce vyplacení jednorázové odměny disponoval kladným stanoviskem druhého jednatele, zcela ztrácí na svém opodstatnění při odůvodnění, že byl dán dostatečný časový prostor tří dnů, aby byla věc za tímto účelem projednána i s tímto zbývajícím jednatelem. Pokud by tomu tak naopak bylo, pak zcela postrádají na svém opodstatnění dovolatelem opomíjené další skutkové okolnosti jeho jednání. Ty se týkají rozsahu jím obdrženého zplnomocnění k založení smluvního vztahu jeho zaměstnavatele s bankovním ústavem na území SR, které po stránce obsahové naplnil způsobem tomu odporujícím. Následně totiž při využití svého takto založeného výlučného dispozičního oprávnění s tímto účtem převedl finanční prostředky do své dispozice na svůj soukromý bankovní účet v ČR a použil pro svoje potřeby.
19. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Zároveň vyjádřila souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jí navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
20. Dovolatel zaslal prostřednictvím svého obhájce repliku k vyjádření státní zástupkyně. Má za to, že ve vyjádření prezentovala nesprávný právní názor a vycházela z vlastní představy skutkového děje odporující stavu zjištěnému z provedeného dokazování. Předně je třeba slovo „navenek“ hodnotit v celkovém kontextu, ze kterého nelze žádné konkrétní omezení jednatelského oprávnění dovodit. Upozornil, že neurčí-li zakladatelské právní jednání jinak, každý jednatel může ve smyslu §164 odst. 2 o. z. a §194 z. o. k. zastupovat právnickou osobu samostatně. Pouhé užití slova „navenek“ nemůže být způsobilé založit jiný než zákonný režim zastupování vůči zaměstnancům. Tím spíš, když jednání vůči zaměstnancům je jednáním navenek. Zaměstnanci nejsou součástí právnické osoby, nýbrž jsou smluvní stranou právnické osoby.
21. Výklad zápisu v obchodním rejstříku státní zástupkyně odporuje tehdejšímu znění společenské smlouvy. V první verzi společenské smlouvy obsažené v notářském zápisu ze dne 18. 12. 20126 byl výraz „navenek“ užit, avšak notářským zápisem ze dne 6. 3. 2013 došlo ke změně společenské smlouvy do podoby rozhodné pro posuzované jednání. K vypuštění tohoto pojmu tak došlo změnou společenské smlouvy již v roce 2013, tedy před údajným jednáním. Uvedení slova „navenek“ v obchodním rejstříku tak nemá žádný podklad ve společenské smlouvě platné v období rozhodném pro jednání, v níž ostatně není ani žádné jiné omezení zástupčího oprávnění jednatele. Z obsahu společenské smlouvy je tak zjevné, že každý z jednatelů mohl v relevantním období jednat ve všech věcech samostatně.
22. Rozhodování o zaměstnancích spadá pod obchodní vedení společnosti, podstatné je však to, jakým způsobem je toto rozhodování komunikováno osobám, které nejsou statutárním orgánem a na tvorbě obchodního vedení se nepodílejí. Ze strany jednatele H. byla předmětným e-mailem komunikována akceptace jeho návrhu a z pohledu dovolatele jako zaměstnance není rozhodné, jakým způsobem (a zda vůbec) bylo předmětné rozhodnutí interním procesem v rámci obchodního vedení společnosti přijato. Naopak on jako zaměstnanec není vůbec oprávněn podmínky přijetí či nepřijetí rozhodnutí v rámci obchodního vedení přezkoumávat a je vázán tím, co je mu komunikováno statutárním orgánem.
23. Státní zástupkyně ve svém vyjádření hodnotí i některé skutkové otázky a jejich vliv na projednávanou věc. Při hodnocení e-mailu na č. l. 170 nerespektuje skutkový stav, jak jej zjistil odvolací soud, tedy že dovolatel tento souhlas měl. Hodnotí dále jeho „manažerské angažmá“, byť tyto okolnosti nemohou nijak ovlivnit fakt, že pravidla jednání za AK R. jako právnickou osobou byla společenskou smlouvou jednoznačně stanovena a vyjádřena i v obchodním rejstříku. Údaje zapsané v obchodním rejstříku jsou právně účinné navenek i v případě, že neodpovídají skutečnému stavu. Nelze tedy přisvědčit názoru státní zástupkyně, že by jakýkoli údajný faktický stav věcí mohl tuto zásadu negovat.
24. Dovolatel má proto i nadále za to, že dovolání je důvodné a je namístě o něm rozhodnout tak, jak v dovolání navrhl.
25. K dovolání obviněného zaslala své vyjádření prostřednictvím své zmocněnkyně také poškozená , která ho označila za nedůvodné. Především upozornila, že dovolatel směšuje zcela účelově dvě odlišné věci, a to otázku souhlasu obou společníků poškozené a právní úkon, jímž jednatel za společnost jedná. Není pravdou, že pokud jeden ze společníků odpoví na e-mail zaměstnance „OK“, jde o jednání za společnost. Pokud by byl dovolatel toho názoru, že má souhlas jednoho ze společníků, jistě by vyhledal i druhého společníka se stejnou žádostí. Podstatným základem je skutkový děj, podle něhož si obviněný sám sobě, na svůj bankovní účet, převedl finanční prostředky, které byly na účet společnosti zaslány klientem. Smlouva o poskytnutí právních služeb byla uzavřena mezi klientem a AK R., stejně tak dodatek o success fee byl uzavřen mezi klientem a společností AK R. jako odběratelem. Poškozená upozornila na postup obviněného, kdy nechal externí účetní vystavit a stornovat fakturu. Nalézací soud správně vyhodnotil skutkový děj a konstatoval, že subjektivní stránka byla naplněna, neboť chování obviněného nekorespondovalo s tím, jak by jednal ten, kdo by skutečně měl za to, že má příslib společníka poškozené k výplatě success fee. Uzavřela proto, že skutková zjištění soudů nejsou v rozporu s provedenými důkazy a rozhodnutí odvolacího soudu nemá tvrzené právní vady. Navrhla proto, aby dovolací soud dovolání obviněného zamítl.
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
26. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
27. Podstata dovolací argumentace obviněného spočívá ve vyslovení nesouhlasu se způsobem, jímž odvolací soud posoudil otázku jím dovozené neoprávněnosti vyplacení si sjednané odměny, tzv. „success fee“. Jak již bylo zmíněno výše (body 4. až 11.), svůj mimořádný opravný prostředek opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř., k nimž (a námitkám, o něž byly obviněným opřeny) Nejvyšší soud zaujímá následující stanovisko.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
28 . Tento dovolací důvod je dán tehdy, pokud rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
29. Dovolatel explicitně neuvádí, kterou alternativu tohoto dovolacího důvodu uplatňuje, byť s ohledem na to, že nevznáší žádné konkrétní námitky ve vztahu k procesní ne/účinnosti důkazů, na nichž soudy nižších stupňů založily svá skutková zjištění, ani ve vztahu k případně neprovedeným důkazů, jež by byly navrženy, je možno usuzovat, že své dovolání opřel o alternativu první. Tomu ostatně nasvědčuje i označení příslušné části jeho dovolání („III. A. Rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy…“), které však není totožné (a tudíž vystihující podstatu této alternativy) se zákonným zněním ( rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů ). Na straně druhé nelze přehlédnout, že tento dovolací důvod namítá dovolatel „z opatrnosti“, a vztahuje ho k údajné „chybné interpretaci zápisu v obchodním rejstříku“. Již toto jeho vyjádření však nutně vzbuzuje oprávněnou pochybnost o reálnosti naplněnosti tohoto obviněným vzneseného důvodu dovolání.
30. Jak již bylo výše zmíněno, tato alternativa spočívá v tom, že ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů se musejí nacházet rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, přičemž je ve své podstatě úkolem dovolatele, aby svou dovolací argumentací takový očividný rozpor osvědčil. Z veškeré argumentace vznesené obviněným v části III. A jeho dovolání však neplyne, že by se soudy (resp. soud odvolací, vůči němuž se obviněný, pro jím – od soudu prvního stupně – odlišné zdůvodnění viny dovolatele, svým mimořádným opravným prostředkem vymezuje) dopustily pochybení spočívajícího v nesprávném zjištění samotného textu příslušných zápisů. Jinak řečeno, že by při svém právním posouzení vyšly ze znění nekorespondujících příslušným zápisům (tj. samotné textaci příslušných částí OR či notářských zápisů, které byly založeny ve sbírce listin). Co je však podstatné, v této části svého dovolání neuvádí, jak se měly jím namítané vady rozhodnutí projevit na rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu.
31. V uvedeném směru proto dostačuje připomenout a zopakovat, že v řízení o dovolání se neuplatňuje revizní princip, a je proto výlučně na dovolateli, aby své námitky formuloval jasně a s konkrétními závěry. Není totiž úkolem dovolacího soudu, aby za něj domýšlel, jak by měly jeho námitky vyznít (nadto je samostatně formulovat). I Ústavní soud totiž zastává názor, že je na samotném dovolateli, aby konkrétně vymezil, kterých rozhodných skutkových zjištění se jeho námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny. Není-li totiž z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s §265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze „ v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22).
32. Hodlá-li proto dovolatel dosáhnout jím požadované kasace napadených rozhodnutí dovolacím soudem na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., resp. jeho první alternativy, je na něm, aby svými námitkami osvědčil onen podstatný a zjevný rozpor týkající se rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. Nic takového dovolatel neučinil, neboť se v označené části svého dovolání omezil na vlastní interpretaci jím uvedených listin, aniž by poukázal na nesprávnost vlastního skutkového zjištění soudů ve výše vyloženém smyslu a zejména na význam vytýkané vady pro rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu.
33. Z těchto důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vadou, která by naplňovala dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
34. Tento dovolací je dán v případě, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně prvním posouzení.
35. Dovolatel argumentaci, kterou se snaží dovolací soud přesvědčit o naplnění tohoto důvodu dovolání, vyložil v části „III. B Nesprávné právní posouzení věci …“. Lze usuzovat, neboť to explicitně neuvádí, že uplatňuje obě varianty tohoto dovolacího důvodu. Namítá totiž, že odvolací soud „nesprávně posoudil jednání dovolatele, neboť závěr o naplnění všech znaků trestného činu zpronevěry podle §206 TrZ plyne z nesprávného právního posouzení otázky významu souhlasu jednatelů s výplatou předmětné „ success fee “. Z dále vznesených námitek lze usoudit, že namítá (alternativa první) nesprávnou právní kvalifikaci skutku (zde zejména i s přihlédnutím k námitce, že „je vyloučeno, že by si dovolatel neoprávněně přisvojil cizí věc“) a rovněž (alternativa druhá) nesprávné hmotně právní posouzení projevu (právního úkonu) statutárního orgánu (podle závěrů soudů poškozené) společnosti.
36. Protože námitky uplatněné pod tímto dovolacím důvodem neumožňovaly, aby o podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud způsobem upraveným v §265i odst. 1 r. ř., tj. jeho odmítnutím, přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. na jejich podkladě napadené rozhodnutí a dospěl k následujícím zjištěním.
37. Odvolací soud svůj závěr o vině dovolatele zločinem zpronevěry, jehož podstatou (zkráceně vyjádřeno) bylo podle závěrů soudů protiprávní přisvojení si cizí svěřené věci (částky 300 000 EUR náležející společnosti AK R.), založil na skutkovém zjištění (a právním posouzení) spočívajícím v tom (str. 11. a 12. odůvodnění jeho usnesení), že
· dovolatel k naložení se „success fee“ jako svou odměnou „musel mít jednoznačný souhlas obou dvou společníků a obou dvou jednatelů spol. AK R. a nestačil mu pouze jeden“,
· takový „souhlas s vyplacením „success fee“ … od druhého ze společníků Z. K. neměl a nikdy jej neobdržel“,
· způsob nastavení řízení ve společnosti neodporoval právním předpisům,
· „nastavení rozhodovací činnosti v AK R. bylo plně v kompetenci obou společníků AK“,
· dovolateli vzhledem k jeho postavení v AK „skutečnost ohledně řízení společnosti AK R. musela být jednoznačně známa a byl povinen ji respektovat“.
38. Při dovození prvního závěru vyšel odvolací soud z toho, že z výpisu obchodního rejstříku týkajícího se spol. AK R. vyplývá, že v době jednání kladeného dovolateli za vinu, měla tato společnost dva jednatele a současně společníky (T. H. a Z. K.). Poukázal na to, že z téhož výpisu vyplývá, že „je jednatel oprávněn jednat jménem společnosti navenek ve všech věcech samostatně, a teprve dne 27. 9. 2027 došlo ke změně vyznačení způsobu jednání v obchodním rejstříku, že každý jednatel je oprávněn zastupovat společnost samostatně“. Jazykovým a logickým výkladem pak je třeba podle odvolacího soudu dospět k tomu, že „byl oprávněn jednat jediný jednatel samostatně jménem společnosti toliko navenek, vůči třetím osobám a nemohl jednat samostatně ve vztahu k zaměstnancům spol. AK R., kdy naopak muselo dojít ke konsensu obou společníku – jednatelů …“. Druhý závěr není ve své podstatě (odhlédne-li se od důkazně nepodložené úvahy o tom, že s ohledem na třídenní časový odstup při e-mailové odpovědi mohl být udělen) dovolatelem sporován, takže není třeba rozvíjet, na základě jakých poznatků, resp. důkazů (výpovědí obou jednatelů) k němu odvolací soud došel. Ve vztahu k třetímu závěru odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí zmínil, že „[p]okud v řízení této společnosti dle výpisu obchodního rejstříku v inkriminované době bylo takto nastaveno, nejde o žádné nezákonné ustanovení ohledně fungování společnosti AK R.“. Ohledně čtvrtého závěru vyšel nepochybně z toho, že „T. H. a Z. K. měli z předmětné společnosti 50% podíl“ a že tudíž „byli to oni, kdo stanovili odlišný způsob rozhodování vůči AK a odlišný způsob rozhodování AK vůči třetím osobám, mimo AK“. Při formulování pátého závěru vyšel odvolací soud ze zjištění, že v předmětné AK vystupoval dovolatel „nejen jako zaměstnaný advokát, ale zejména jako ředitel AK“.
39. Uvedené závěry posléze našly svého výrazu při právním posouzení skutku odvolacím soudem, který (str. 15 odůvodnění jeho rozhodnutí) se při akceptaci postupu nalézacího soudu aplikujícího pro dovolatele příznivější novelu trestního zákoníku účinného od 1. 10. 2020 (tj. zákona č. 333/2020 Sb.) ztotožnil s jeho kvalifikací v podobě zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, ve vztahu k níž uvedl, že si dovolatel „přisvojil cizí věc, konkrétně ,success fee‘ ve výši 300.000 eur, dle tehdy platného kursovního lístku částku ve výši 8 111 250 Kč, náležející společnost AK R., kde byl zaměstnán jako ředitel AK a advokát, tím že tyto finanční prostředky odčerpal na své účty a získal tak do dispozice, způsobil tak na cizím majetku ve smyslu §138 tr. zákoníku značnou škodu, tedy škodu přesahující částku 1 000 000 Kč a nepřesahující částku 10 000 000 Kč“. Podle závěru odvolacího soudu jednal dovolatel v úmyslu přímém, neboť „kroky činil vědomě a s předchozím rozmyslem“.
40. Rozborem dovolacích námitek obviněného lze dospět ke zjištění, že se vymezuje vůči prvně (v bodě 35. tohoto usnesení) zmíněnému závěru odvolacího soudu, který považuje za nesprávný, neboť tvrdí, že
· na rozdíl od obchodního vedení společnosti AK R. dostačoval ve vztahu k dovolateli jako zaměstnanci AK projev vůle pouze jednoho z jednatelů,
· e-mailovou odpověď T. H. je třeba pokládat za projev vůle společnosti, resp. jeho statutárního orgánu navenek.
Na podkladě uvedeného dovozuje, že odvolací soud nerozlišil proces tvorby vůle uvnitř právnické osoby a jejího projevování navenek, potažmo, že odvolací soud skutek vadně právně posoudil, neboť „je vyloučeno, že by si dovolatel neoprávněně přisvojil cizí věc“.
41. Ačkoli se napadený rozsudek zcela detailně nezabývá terminologií uplatněnou dovolatelem v jeho řádném opravném prostředku a jeho odůvodnění tak nedává odpověď na to, zda odvolací soud sdílí východisko dovolatele, že poskytnutí odměny zaměstnanci společnosti s ručením omezeným jeho statutárním orgánem (jednatelem) je podřaditelné pod obchodní vedení společnosti, neshledává dovolací soud důvodu k tomu, aby takový závěr zpochybňoval, zvláště pak za situace, že se takto vyjádřil ve svém předchozím rozhodnutí. Připomenout lze rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 9. 2019, sp zn. 31 Cdo 1993/2019, uveřejněný pod č. 24/2020 Sb. rozh. obč., v jehož odůvodnění (body 26., 27.) Nejvyšší soud jednak zmínil, že „[p]ři obchodním vedení jde především o proces vytváření vůle (přičitatelné) společnosti, jež se následně může projevit (a zpravidla projeví) navenek v podobě právního úkonu (právního jednání), jímž je rozhodnutí o obchodním vedení realizováno“ a současně uvedl, že „[p]od obchodní vedení společnosti spadá např. rozhodování: … 6) o řízení zaměstnanců (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 94/2006), o náboru zaměstnanců, vytváření pracovnách úkolů pro zaměstnance, vzdělávání a rozvoje zaměstnanců a jejich hodnocení včetně rozhodnutí o výši a formě odměňování zaměstnanců nebo o prodeji bytu zaměstnanci za konkrétní kupní cenu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 250/2015)“.
42. Ve vztahu k e-mailové korespondenci T. H. zmínil, že představoval (již) projev vůle společnosti, jež je na místě podřadit pod §164 o. z., a je proto třeba jej odlišit od obchodního vedení, které představuje formování této vůle. Odkázal přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2006, sp. zn. 5 Tdo 94/2006, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. 29 Odo 479/2003, uveřejněný pod č. 80/2005 Sb. rozh. obč., věnujícím se tomuto rozlišení (ovšem s odkazem na úpravu obchodního zákoníku).
43. Tvrzení o dostatečnosti projevu vůle jednoho jednatele stran obchodního vedení společnosti, s nímž spojuje jím prosazovaný závěr o přiznání „success fee“ jedním z jednatelů (T. H.) opírá dovolatel o závěr formulovaný v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2019, sp. zn. 27 Cdo 3312/2018. Podle něj z výslovného znění §162 o. z. vyplývá, že „zastupuje-li právnickou osobu člen jejího orgánu způsobem zapsaným do veřejného rejstříku, nemohou se – neurčuje-li zvláštní úprava jinak – třetí osoby dovolat absence, vad či porušení rozhodnutí přijatého jejím orgánem „uvnitř“ právnické osoby. Absenci, vady či porušení takového rozhodnutí právnické osoby nemůže přezkoumávat ani soud v občanském soudním řízení“. Odkazuje také na usnesení téhož soudu ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 5330/2014, v němž Nejvyšší soud připustil, že absence rozhodnutí v rámci obchodního vedení („… bez předchozího rozhodnutí přijatého v souladu s §134 obch. zák. v rámci obchodního vedení“) nemá vliv na platnost smlouvy uzavřené jednatelem.
44. Uvedené plyne krom jiného ze zásady materiální publicity upravené v §8 zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů, podle něhož (odst. 1) skutečnosti zapsané do obchodního rejstříku jsou účinné vůči každému ode dne jejich zveřejnění (pozitivní stránka) a proti osobě, která právně jedná důvěřujíc údaji zapsanému do veřejného rejstříku, nemá ten, jehož se zápis týká, právo namítnout, že zápis neodpovídá skutečnosti (negativní stránka) . V souladu s touto zásadou proto v minulosti Nejvyšší soud vyložil ve svém rozsudku ze dne 13. 1. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1892/2020, že „pracovněprávní jednání učiněné za společnost s ručením omezeným osobou, která je v obchodním rejstříku zapsána jako její jediný jednatel, přestože ve skutečnosti již jednatelem této společnosti není, zavazuje – za předpokladu dobré víry dotčených třetích osob v její zástupčí oprávnění – tuto společnost až do doby, kdy tato osoba (bývalý jednatel) bude z obchodního rejstříku vymazána.“ Obdobně v usnesení ze dne 12. 4. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2646/2016, uvedl, že „z negativní stránky principu materiální publicity veřejných rejstříků (§8 odst. 1 z. v. r.) se podává, že má-li obchodní korporace určitý údaj zapsaný v obchodním rejstříku, je jím vázána, i kdyby neodpovídal skutečnosti, ledaže by dotčená třetí osoba nebyla v dobré víře“. Dlužno dodat, že podle odst. 2 citovaného ustanovení zásada materiální publicity dopadá též na sbírku listin, avšak údaje a obsah listin, jejichž zveřejnění zákon ukládá, může zapsaná osoba namítat vůči třetím osobám až od okamžiku jejich zveřejnění, ledaže by prokázala, že třetí osobě byly známy dříve. Těchto údajů a obsahu listin se však zapsaná osoba nemůže dovolávat u jednání uskutečněných do uplynutí patnáctého dne po zveřejnění, jestliže třetí osoba prokáže, že o nich nemohla vědět .
45. Za relevantní právní úpravu (účinnou v inkriminované době) pro danou otázku v projednávané věci Nejvyšší soud považuje především:
· §195 odst. 1 z. o. k.
Jednateli přísluší obchodní vedení společnosti. Má-li společnost více jednatelů, kteří netvoří kolektivní orgán, vyžaduje se k rozhodnutí o obchodním vedení společnosti souhlas většiny z nich, ledaže společenská smlouva určí jinak .
· §162 o. z.
Zastupuje-li právnickou osobu člen jejího orgánu způsobem zapsaným do veřejného rejstříku, nelze namítat, že právnická osoba nepřijala potřebné usnesení, že usnesení bylo stiženo vadou, nebo že člen orgánu přijaté usnesení porušil .
· §164 o. z. (ve znění účinném do 27. 2. 2017)
1) Člen statutárního orgánu může zastupovat právnickou osobu ve všech záležitostech.
2) Náleží-li působnost statutárního orgánu více osobám, tvoří kolektivní statutární orgán. Neurčí-li zakladatelské právní jednání, jak jeho členové právnickou osobu zastupují, činí tak každý člen samostatně. Vyžaduje-li zakladatelské právní jednání, aby členové statutárního orgánu jednali společně, může člen právnickou osobu zastoupit jako zmocněnec samostatně, jen byl-li zmocněn k určitému právnímu jednání.
3) Má-li právnická osoba s kolektivním statutárním orgánem zaměstnance, pověří jednoho člena statutárního orgánu právním jednáním vůči zaměstnancům; jinak tuto působnost vykonává předseda statutárního orgánu.
46. V návaznosti na dosud uvedené se jeví vhodné zopakovat, že z provedeného dokazování vyplynulo, že v inkriminované době byla v rozhodných dokumentech oprávnění jednatelů společnosti vymezena tak, že
· „Jednatel je oprávněn jednat jménem společnosti navenek ve všech věcech samostatně a také se za ni podepisuje. K jakémukoli úkonu je třeba podpisu jen jednoho. Podepisování za s. r. o. se děje tak, že k vytištěné nebo vypsané firmě s r.o. připojí svůj podpis jednatelé.“ (notářský zápis ze dne 18. 12. 2012 – společenská smlouva)
· „Způsob jednání: Jednatel je oprávněn jednat jménem společnosti navenek ve všech věcech samostatně.“ (údaj zapsaný v obchodním rejstříku)
· „Za třinácté: Jednatelé
1. Statutárním orgánem společnosti jsou dva jednatelé.
2. Jednatelem může být pouze některý ze společníků.
3. Každý z jednatelů jedná jménem společnosti samostatně. Jednatel se jménem společnosti podpisuje tak, že k obchodní firmě připojí svůj podpis.
4. …
5. Omezit jednatelská oprávnění může pouze společenská smlouva, stanovy nebo valná hromada. Takové omezení je však vůči třetím osobám neúčinné.
6. Jednatelům náleží obchodní vedení společnosti. K rozhodnutím o obchodním vedení společnosti, má-li společnost více jednatelů, se vyžaduje souhlas většiny jednatelů. Jednatelé jsou povinni zajistit řádné vedení předepsané evidence a účetnictví, vést seznam společníků a informovat společníky o záležitostech společnosti.“ (notářský zápis ze dne 6. 3. 2013 – rozhodnutí valné hromady).
47. S přihlédnutím k těmto poznatkům a výše zmíněným východiskům plynoucím z příslušných zákonných ustanovení a interpretace jejich obsahu v označených rozhodnutích Nejvyššího soudu je ve vztahu k posuzované věci uvést následující skutečnosti.
48. Rozhodnutí o odměně zaměstnance společnosti AK R. (a tedy i dovolatele jako advokáta, s nímž měla uzavřenu pracovní smlouvu), bylo věcí obchodního vedení společnosti, neboť to plyne nejen (i) z již výše odkazovaného rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia, ale i dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu, v nichž bylo konstatováno, že „[r]ozhodnutí o tom, zda a jaký majetek společnost nabude či naopak převede na třetí osobu, spadá zásadně do obchodního vedení“. (rozhodnutí spisové značky 29 Cdo 3223/2010 zmiňované v rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 250/2015). Ve věci posuzované měl podle smluvního ujednání (bod 5.6. Dodatku č. 1 Smlouvy o poskytování právních služeb ze dne 5. 2. 2016) nabýt tzv. succes fee „advokát“, jímž byla společnost AK R. Na e-mail, jehož obsahem byla (rovněž) žádost dovolatele o schválení odměny („ve výši mnou domluveného success fee s D.“), byť dílčí pochybnost může vzbuzovat užití budoucího času („poprosím o souhlas…“), tudíž mělo být uvnitř oslovené společnosti (z hlediska tvorby její vůle) v případě kladného závěru reagováno způsobem, který plynul z části třinácté bodu 6., tedy souhlasem většiny jednatelů (tj. souhlasem obou jejích jednatelů). Nicméně, i v případě, že se tak nestalo, tedy souhlas obou jednatelů nebyl dán (což je výsledkem dosavadního dokazování), pokud jeden z jejích jednatelů, dovolatelem oslovený T. H. na tuto žádost odpověděl způsobem dokazováním prokázaným, tj. e-mailem ve znění „Ok! T.“, lze dovozovat, že projevil navenek, tj. ve vztahu k zaměstnanci této společnosti, vůli společnosti, kterou mohl dovolatel z hlediska svého subjektivního vnímání interpretovat jako závazný příslib o způsobu naložení s v budoucnu nabytým majetkem společnosti.
49. V uvedené souvislosti (míněna reakce H. na zaslanou žádost) nelze nezmínit blízkou časovou souvislost mezi uzavřením Dodatku č. 1 ke Smlouvě o poskytování právních služeb ze dne 5. 2. 2016 uzavřeného a podepsaného týmž jednatelem (17. 2. 2016), jehož obsahem je právě ujednání o success fee, žádostí dovolatele (22. 2. 2016) a odpovědí na ni (25. 2. 2016). Tyto skutečnosti je třeba vyložit
· jak z hlediska existující či minimálně možné vědomosti zmíněného jednatele o tom, čeho se dovolatelem zaslaná žádost týká,
· tak z hlediska důsledků vzešlých z jeho odpovědi na uvedenou žádost
v jeho neprospěch, potažmo v neprospěch společnosti AK R., jejímž statutárním orgánem byl. Nedostatek obezřetnosti jednající osoby, nejedná-li pod vlivem omylu vyvolaného nebo využitého jinou osobou, není důvodem pro to, aby projev její vůle byl vykládán (a pro druhou stranu interpretován v její neprospěch) tak, jak tato činí [v případě posuzovaném toliko jako pobídka k aktivitě při řešení otázek plynoucích z převzatého zastoupení klienta a nikoli (též) jako přiznání odměny, resp. udělení souhlasu s ní, o což bylo v e-mailu zaslaném dovolatelem žádáno].
50. V tomto rozsahu, tedy ohledně námitek, které se týkají jiného nesprávného hmotně právního posouzení vázaného na posouzení otázky, zda byl dostatečný projev vůle vyjádřený toliko jedním jednatelem AK, je tedy možno mimořádný opravný prostředek obviněného hodnotit za opodstatněný. Je tomu tak proto, že řešení, které stran této části problematiky zaujal soud odvolací v napadeném, nelze přisvědčit. Odvolací soud totiž svůj právní závěr přesvědčivě nevyložil, neboť se prakticky vyhnul tomu, aby reagoval na dovolatelem již v odvolacím řízení obsahově shodnou argumentaci opírající se o právní závěry vyslovené senáty občanského a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, které není možno ignorovat. Mají-li totiž vztah k problematice, jež má význam z hlediska dovození viny pachatele (což je i případ posuzovaný), musí se s nimi trestní soud argumentačně vypořádat. To se však ve věci dovolatele nestalo. Stranou zhodnocení rovněž zůstalo to, na co dovolatel rovněž upozorňoval, tj. že listiny týkající se chodu AK (pracovní smlouva s dovolatelem a další) byly podepsány jen jedním jednatelem, což rovněž podporuje tvrzení obviněného, že zavedená praxe odpovídala tomu, co stran tvorby a projevu vůle AK zmiňuje.
51. Uzavřel-li Nejvyšší soud, že ohledně otázky posouzení projevu vůle jednatele společnosti vznesl obviněný opodstatněné námitky, které svědčí o správnosti jím dovozovaného závěru, pak to stejné nemůže konstatovat ohledně té části jeho mimořádného opravného prostředku, v níž se dovolací soud snaží přesvědčit o vadnosti právního posouzení skutku.
52. Jak již bylo zmíněno, zcela rozhodující část námitek hmotněprávního charakteru, které ve svém dovolání (body 16. až 26. jeho odůvodnění) vznesl, se týká již výše pojednané problematiky tvorby a projevu vůle v rámci společnosti s ručením omezeným. Na tuto vcelku rozsáhlou část však dovolatel nenavazuje obdobným způsobem v části týkající první varianty dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Zde (bod 27.) se omezuje na již zmíněné tvrzení, že „je vyloučeno, že by si dovolatel neoprávněně přisvojil cizí věc“, resp. na argument, podle něhož „[i] souhlas jednoho z jednatelů totiž podle platné právní úpravy a stavu zapsaného v obchodním rejstříku v době činu opravňoval dovolatele k výplatě předmětného success fee , neboť i souhlas pouze jednoho z jednatelů vyjadřoval souhlas právnické osoby, kterou tento jednatel zastupoval, tedy AK R.“.
53. V této souvislosti musí Nejvyšší soud zopakovat, co již sdělil výše v bodě 31. tohoto usnesení, že napadené rozhodnutí přezkoumává na podkladě konkrétních námitek obsažených v dovolání. Nemůže-li dovolací soud přihlížet k těm námitkám, které dovolatel uplatňoval v dřívějších stadiích řízení a jež explicitně nevznesl ve svém mimořádném opravném prostředku (již v rozhodnutí publikovaném pod č. 46/2013 Sb. rozh. tr. vyložil, že „Nejvyšší soud se může v dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř. tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. Z těchto důvodů dovolatel nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení, a to ani v závěrečných řečech v řízení před soudem prvního či druhého stupně.“), pak je zjevné, že nemůže při svém rozhodování přihlížet ani k takovým dřívějším námitkám, na něž ani ve svém dovolání neodkazuje.
54. Ve věci posuzované to znamená, že může ohledně implicitně namítaného nesprávného právního posouzení skutku přihlížet jen k tomu, co vymezil dovolatel v bodě 37. odůvodnění svého dovolání, neboť – jak již odeznělo – v jiných jeho částech žádnou argumentaci ohledně vadnosti právního posouzení skutku nevznesl.
55. Vzhledem k absenci náležité argumentace lze usuzovat, že dovolatel shledává nenaplněnou objektivní stránku trestného činu, jímž byl uznán vinným, neboť zejména v tomto smyslu (a ve vztahu k jím označeným znakům) lze vyložit jeho tvrzení.
56. Pokud jde o znak přisvojení si cizí věci, vůči němu patrně brojí shora citovaným argumentem. Jeho správnosti však nelze přisvědčit, protože z toho, co dovolatel dovozuje (dostačující souhlas jednoho z jednatelů ohledně schválení sjednané success fee), nelze současně dovozovat oprávnění dovolatele k nakládání s prostředky na firemním účtu a „k vyplacení si“ částky 300.000 Euro. Skutková zjištění soudů nižších stupňů, která ohledně (neoprávněného) nakládání dovolatele s prostředky na účtu jím zřízeného není důvod jakkoli zpochybňovat, jsou jednoznačná. Obviněný byl na základě mu udělené plné moci oprávněn pouze příslušný účet zřídit (což učinil) a umožnit jeho vlastníku, resp. za něj jednajícím jednatelům, s ním nakládat (což neučinil). Jako řadový zaměstnanec bez svolení byť jen jednoho jednatele a bez jeho vědomí (i stran toho, že na účet byla klientem částka rovnající se sjednané success fee složena) tyto prostředky převedl (díky tomu, že v rozporu s vůlí společnosti a mu udělenou plnou mocí učinil sebe osobou oprávněnou s prostředky na účtu nakládat) na vlastní účty a dále s nimi naložil ve svůj prospěch. Skutková zjištění výše vyložená i podle Nejvyššího soudu umožňují učinění závěru o zcela svévolném a protiprávním naložení s prostředky složenými klientem advokátní kanceláře na její účet. Proto závěr obou soudů nižších stupňů o přisvojení si částky 300 000 Euro dovolatelem nelze pokládat za závěr vadný.
57. Protože nic konkrétního neodeznělo stran toho, že by subsumpcí skutkových zjištění vyjádřených v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku (v popise skutku) nebyl naplněn znak věc , omezuje se Nevyšší soud na konstatování, že ani ohledně danosti tohoto znaku nevzniká žádná pochybnost. Obviněný nakládal s prostředky (cizí měnou) na bankovním účtu, o nichž (v obecnosti) sám trestní zákoník stanoví, že jsou věcí (věcí podle §134 tr. zákoníku jsou i peněžní prostředky na účtu).
58. Žádnou konkrétní argumentaci neuvedl dovolatel vůči právnímu závěru soudů obou stupňů, že si přisvojil cizí věc. Jak již bylo uvedeno, není úkolem dovolacího soudu, aby za dovolatele vytvářel či dotvářel jeho námitky. Ve věci posuzované to znamená, že sám obviněný, chtěl-li vyvrátit závěr soudů, že částka 300 000 Euro nebyla ve vztahu k němu věcí cizí, měl propojit své vývody obsažené v bodech 16. až 36. odůvodnění svého dovolání se zpochybněním tohoto znaku, tj. sám měl přesvědčivě vyložit, proč by tomu tak být nemělo. Jinými slovy vyjádřeno, měl vznést takovou argumentaci, z níž by vyplynul závěr opačný. Nic takového však dovolatel neučinil. Za tohoto stavu se dovolací soud omezuje na připomenutí toho, že uvedené prostředky se nacházely na účtu, jehož vlastníkem byla advokátní kancelář AK R., a že na něj byly složeny klientem této advokátní kanceláře poté, co byly splněny (mezi touto AK a REALITY-Obchodná, a.s.) v Dodatku č. 1 sjednané podmínky pro jejich vyplacení. Zdůraznit je třeba, že smluvní vztah existoval mezi AK (nikoli dovolatelem) a REALITY-OBCHODNÁ, a s. a že succes fee podle odkazovaných ujednání náležela AK (nikoli dovolateli) a jako taková byla i nepochybně klientem AK složena. Vývody dovolatele obsažené v bodech 16. až 36. na charakteru klientem uhrazené částky, coby věci vůči němu cizí , ničeho nemění.
59. Dovolatel se na řešení věci podílel v rámci pracovní činnosti prováděné na podkladě pracovní smlouvy, tj. jako zaměstnanec AK, a jako takový byl za svou práci odměňován. Jak již bylo zmíněno (a jak správně uzavřely soudy nižších stupňů), právní (smluvní) vztah, jímž se řídila i otázka vyplacení success fee, existoval mezi AK a klientem (REALITY-OBCHODNÁ, a. s.), jím složené prostředky náležely AK a dovolatele nic neopravňovalo k tomu, aby si je sám (ve formě přiznané success fee) svévolně vyplatil.
60. Částka 300 000 Euro na účtu AK byla ve vztahu k dovolateli věcí cizí, a to i za situace, že by bylo dovozeno (což by v případě řešení věci v řízení civilním bylo nepochybně předmětem vlastního posuzování), že z e-mailové odpovědi na výplatu sjednané odměny vznikl dovolateli nárok na její vyplacení. Dodat lze, že z odpovědi „OK! T.“, vztažené k textu žádosti dovolatele, rozhodně nelze dovodit, že by jednatel AK (T. H.) udělil obviněnému souhlas k tomu, aby si sám (a způsobem, který realizoval) tuto odměnu vyplatil. Pokud zde složené prostředky převedl na sebou ovládané účty, přisvojil si cizí věc, jak správně uzavřely soudy nižších stupňů.
61. Protiprávnost (a potažmo trestnost) jednání dovolatele tyto soudy oprávněně dovodily nejen při konstatování téhož, nýbrž i v kontextu dalších zjištění, které správně v jednotlivostech i vzájemných souvislostech hodnotily, a jež dobrou víru dovolatele stran jím zvoleného postupu vyvracejí (vystavení faktury a její následné stornování bez promítnutí v účetnictví AK, zatajení složení success fee na účet, zatajení převedení částky 300.000 Euro na účty ovládané dovolatelem, ukončení pracovního poměru spojené s nepředáním informací a dokumentace o řešeném případu, vymazání údajů v počítači, fakturování práce vlastnímu zaměstnavateli atd.).
62. Při formulování těchto závěrů vyšel Nejvyšší soud ze zjištěného postavení obviněného v rámci AK a z právní úpravy, kterou je třeba ve vztahu k němu aplikovat. Zmínit je nutné zejména:
· §15a zákona o advokacii č. 85/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „ZA“)
(1) Advokát může vykonávat advokacii v pracovním poměru k jinému advokátovi nebo ke společnosti anebo k zahraniční společnosti (dále jen "zaměstnaný advokát").
(2) Není-li dále stanoveno jinak, řídí se pracovněprávní vztahy zaměstnaných advokátů zákoníkem práce.
(3) Advokát může být zaměstnancem pouze jednoho advokáta nebo jedné společnosti anebo jedné zahraniční společnosti; zaměstnaný advokát není oprávněn vykonávat současně advokacii samostatně ani společně s jinými advokáty.
· §141 odst. 1 zákoníku práce č. 262/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „ZP“)
Mzda nebo plat jsou splatné po vykonání práce, a to nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na mzdu nebo plat nebo některou jejich složku.
· §142 ZP
(1) Mzdu nebo plat je zaměstnavatel povinen zaměstnanci vyplácet v zákonných penězích.
(2) Mzda nebo plat se zaokrouhlují na celé koruny směrem nahoru.
...
(5) Při měsíčním vyúčtování mzdy nebo platu je zaměstnavatel povinen vydat zaměstnanci písemný doklad obsahující údaje o jednotlivých složkách mzdy nebo platu a o provedených srážkách. Na žádost zaměstnance předloží zaměstnavatel doklady, na jejichž základě mzdu nebo plat vypočetl.
· §143 odst. 2 ZP
Zaměstnancům s místem výkonu práce v zahraničí je možné s jejich souhlasem poskytovat mzdu nebo plat nebo jejich část v dohodnuté cizí měně, pokud je k této měně vyhlašován Českou národní bankou kurz. Ustanovení §142 odst. 2 o zaokrouhlování se použije pro zaokrouhlování mzdy v cizí měně přiměřeně.
63. V návaznosti na právě uvedené lze tedy shrnout, že na dovolatele, jako zaměstnaného advokáta, se vztahoval zákoník práce (§15a odst. 2 ZA). Co se týče problematiky řešené (podmínek vyplacení success fee), lze uvést následující skutečnosti. Mimořádné odměňování zaměstnanců v podnikatelské sféře není v zákoníku práce explicitně upraveno a omezeno stejným způsobem, jako ve sféře nepodnikatelské (§134 a §134a ZP); avšak také na tuto složku mzdy se uplatní obecná ustanovení o odměňování zaměstnanců. Ve vztahu k ní odborná literatura zaujímá následující stanovisko: „Konkrétní pravidla pro získání nároku na odměnu vypisována zpravidla předem nejsou (s výjimkou cílových odměn, které mají stejnou povahu jako cílové prémie) a odměny se vyplácejí až po vykonání určité práce na základě individuálního zhodnocení, tudíž zpravidla na ně nebývá právní nárok …. I v této oblasti se vyskytují vnitřní mzdové předpisy, např. zásady pro poskytování odměn, které upřesňují možné finanční částky (fondy vedoucích pracovníků, minimální a maximální částky odměn) a bližší podmínky pro jejich poskytování.“ (viz BĚLINA, Miroslav, PICHRT, Jan a kol. Pracovní právo. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 242.) „V praxi se mzda určitého zaměstnance často skládá ze tří zdrojů – např. základní mzda je s ním dohodnuta v pracovní smlouvě, výše příplatku za práci přesčas a příplatku za práci ve ztíženém pracovním prostředí je uvedena v kolektivní smlouvě a prémie dostává podle prémiového řádu uvedeného ve vnitřním mzdovém předpisu. (viz BĚLINA, Miroslav, PICHRT, Jan a kol. Pracovní právo. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 237–238, marg. č. 318.).
64. Z uvedeného vyplývá, že prémie (resp. mimořádná odměna) je jednou z částí mzdy a jako taková je vyplácena v souladu s §141 odst. 1 ZP spolu se mzdou po její splatnosti ve sjednaném termínu (pokud není ujednáno jinak), a to v zákonných penězích, tedy korunách (§142 odst. 1 ZP), nikoli eurech, pokud není mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem dohodnuto jinak (§143 odst. 2 ZP). Krom toho k vyplácení mzdy, a tedy i její složky ve formě mimořádné odměny, dochází v pracovní době a na pracovišti (§142 odst. 3 ZP), případně na základě dohody na jeden platební účet určený zaměstnancem (§143 odst. 1 ZP).
65. O odměnách v podnikatelské sféře rozhoduje zaměstnavatel, a přestože není tento postup zákonem upraven, vyplácejí se až po vykonání určité práce a po zhodnocení jejího provedení. Podle skutkových zjištění, která mají oporu v provedeném dokazování, v projednávané věci zaměstnavatel obviněného ani nevěděl, že k dokončení zadaného úkolu došlo. V pracovní smlouvě obviněného byla mzda sjednána v korunách a na základě provedeného dokazování nebylo zjištěno zvláštní ujednání o jejím vyplácení v eurech po dobu výkonu práce v zahraničí. Zároveň nebyla předmětná „odměna“ vyplacena standardním způsobem zaměstnavatelem prostřednictvím jeho účetního aparátu na zde nahlášený účet obviněného spolu se sjednanou mzdou, ale byla z účtu AK převedena na jiné účty samotným dovolatelem, aniž ten byl zmocněn k nakládání s prostředky na účtu.
66. Uvedené skutečnosti podporují závěr o svévolném, protiprávním a v konečném důsledku i trestním jednání obviněného. Námitky, které vůči právnímu posouzení obviněný vznesl, proto Nejvyšší soud vyhodnotil jako zjevně neopodstatněné.
67. Zbývá dodat, že vzhledem k tomu, co bylo uvedeno o příslušné části dovolání obviněného (tj. vlastní ne/vymezení námitek vůči právnímu posouzení skutku), Nejvyšší soud při svém rozhodování o důvodnosti či nedůvodnosti podaného mimořádného opravného prostředku nehodnotil oprávněnost právních závěrů soudů nižších stupňů ohledně jimi užitých a v tzv. právní větě explicitně uvedených dalších zákonných znaků trestného činu (věc svěřená, značná škoda), jímž dovolatele shledaly vinným.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
68. Tento dovolací důvod obviněný uplatnil v návaznosti na své tvrzení, že již v řízení předcházejícímu odvolání, tj. v rozsudku soudu prvního stupně, byly dány dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Nejvyšší soud k takovému závěru nedospěl. Z toho logicky plyne, že ani dovolací důvod podle písm. m) naplněn nebyl.
V.
Způsob rozhodnutí
69. Z důvodů, které dovolací soud vyložil v bodech 51. až 66. tohoto usnesení, neshledal Nejvyšší soud požadavek dovolatele na kasaci jím napadeného rozhodnutí opodstatněným. Protože po jeho přezkoumání na podkladě námitek vznesených vůči právnímu posouzení skutku nepřisvědčil tvrzení dovolatele, že „je vyloučeno, že by si dovolatel neoprávněně přisvojil cizí věc“, rozhodl o jeho dovolání tak, že je jako nedůvodné podle §265j tr. ř. zamítl.
70. Za podmínek §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání neboť s vydáním i jiného než jimi navrženého rozhodnutí v této formě zasedání soudu vyslovili souhlas jak dovolatel, tak i státní zástupkyně.
71. Pokud jde o podnět obviněného na přerušení výkonu napadeného rozhodnutí, byl předsedou senátu Nejvyššího soudu posouzen, avšak nebyl shledán opodstatněným. Protože ohledně něho není nezbytné vydat tzv. negativní rozhodnutí, je o způsobu naložení s ním uvedena zmínka v tomto rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. 2. 2023
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu
Vypracoval:
Mgr. Zuzana Ursová