ECLI:CZ:NS:2023:6.TDO.331.2023.1
sp. zn. 6 Tdo 331/2023-363
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 7. 2023 o dovolání, které podal obviněný P. V. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2022, č. j. 13 To 56/2022-313, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 6 T 27/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen „obvodní soud“ nebo „soud prvního stupně“) ze dne 20. 10. 2021, č. j. 6 T 27/2021-240 , byl obviněný P. V. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným v bodě I. a II. trestným činem podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka podle §260 odst. 1, odst. 2 písm. a) (v bodě I.), písm. b) (v bodě I. až II.) tr. zák. účinného do 31. 12. 2009, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
po předchozích dohodách mezi ním, odděleně trestně stíhanými M. D., R. L., P. F., F. V., D. Z., M. V., M. H. navzájem a ještě s dalšími, neztotožněnými osobami, s předem dohodnutým rozdělením konkrétních činností, vedeni shodným záměrem a se stejným cílem, prezentovaným přímo nebo skrytě, kterým bylo zpřístupňování myšlenek a idejí nacismu a neonacismu širokému okruhu veřejnosti, získávání dalších stoupenců těchto myšlenek a idejí nebo materiální či morální podpora stejně smýšlejících osob,
I. obžalovaný P. V., odděleně trestně stíhaní M. D., R. L., P. F., F. V.,
společně s ještě dalšími, neztotožněnými osobami,
dne 4. 12. 2008 v době od cca 18:00 hod. v obvodu Prahy 1 a Prahy 2 v prostoru Palackého náměstí, Na Moráni, Karlovo náměstí, Smetanovo nábřeží, Křížovnická, 17. listopadu, Elišky Krásnohorské, Široká, V Kolkovně, Dlouhá, Soukenická, Petrské náměstí, Truhlářská a ve vestibulu stanice metra Karlovo náměstí, se zúčastnili vylepování propagačních samolepek hnutí N. o., samolepky o rozměru 103x51 mm s nápisem „Nacionalismus místo globalizace XY“ a samolepky o rozměru 103x63 mm s nápisem „Svobodně – Národně – Sociálně Odpor.org. Odpor! Odpor! Odpor!“ vylepovali na sloupy dopravních značek, svody okapů, parkovací automaty, reklamní poutače, zábradlí, lavičky, výlohy apod., přičemž na těchto samolepkách byl odkaz na veřejně přístupné internetové stránky XY, které jsou informačním serverem neregistrovaného neonacistického hnutí N. o., a na kterých jsou šířeny texty propagující a šířící nacistické a neonacistické ideje, tedy ideje rasového antisemitismu, sociálního darwinismu a teze o nadřazenosti bílé rasy, přičemž M. D. zajistila výrobu těchto samolepek a dne 24. 11. 2008 si poštovní zásilku je obsahující vyzvedla na poště, dne 26. 11. 2008 samolepky od ní převzal P. V. , který nejpozději dne 29. 11. 2008 započal s organizováním akce na jejich vylepování, P. F. prostřednictvím svého mobilního telefonu vyzýval k účasti na vylepování samolepek další osoby a na sraz této akce přinesl vytištěnou mapu trasy, kde budou samolepky vylepovány, a poté se na jejich vylepování osobně podíleli stejně jako se na jejich vylepování osobně podíleli také R. L. a F. V. , přitom akce vylepování samolepek propagujících hnutí N. o. byla zcela záměrně a plánovitě jejími organizátory a účastníky situována do místa a časového období souvisejících s oznámenou antifašistickou akcí s názvem „Proti rasistickým pogromům, proti sociálnímu vyloučení, za důstojný život pro všechny“, která se měla konat dne 13. 12. 2008, a to právě z toho důvodu, že si byli vědomi, že na antifašistické akci bude přítomen velký počet stoupenců krajní levice a že tato ohlášená akce přitáhne pozornost médií a veřejnosti, kterou rovněž upoutají na viditelných místech vylepené samolepky propagující hnutí N. o.,
II. obžalovaný P. V., odděleně trestně stíhaní M. D., R. L., M. H., M. V., D. Z. ,
společně s ještě dalšími, neztotožněnými osobami,
nejméně od ledna 2009 do 6. 6. 2009 se podíleli na organizaci, personálním a materiálním zajištění a uspořádání shromáždění a pochodu neregistrované organizace S. m. V., která je nástupnickou organizací neregistrovaného hnutí N. o. V., přičemž M. H. dne 22. 1. 2009 telefonicky kontaktoval R. L. za účelem dohodnutí postupu při plánování shromáždění a pochodu, Magistrátu města Jihlava pak bylo dne 24. 4. 2009 zasláno oznámení o konání shromáždění, kdy jako nahlášený účel shromáždění a pochodu, které se měly konat v Jihlavě dne 6. 6. 2009 v době od 11:00 hod. do 19:00 hod., bylo prezentováno uctění památky obětí 2. světové války, jako trasa pochodu byly nahlášeny ulice Jiráskova, Dvořákova a Žižkova a dále měl pochod pokračovat až na Ústřední hřbitov, následně dne 6. 6. 2009 v době od 12:00 do 15:00 hod. se v Jihlavě v prostoru autobusového nádraží v ulici Jiráskova sešlo cca 170 účastníků, následně bylo shromáždění na místě ze strany Magistrátu města Jihlavy jako protizákonné ukončeno, když bylo zjištěno, že skutečným účelem shromáždění mělo být vzdání cti příslušníkům SS a tím propagování myšlenek národního socialismu, a shromáždění se tak podstatně odchýlilo od oznámeného účelu, jako svolavatel nahlášeného shromáždění vystupoval D. Z. , jako jeho zástupce M. V. , a jako zmocněnec pořadatele vystupoval během jednání se zástupci Magistrátu města Jihlava M. H. ,
R. L. při přípravě a organizování shromáždění a pochodu zajistil výrobu smutečního věnce se stuhami s nápisy „Svobodný odpor“ a „Nikdy nezapomeneme“, zajistil převzetí 26 ks vlajek – černých praporů, a to od K. P., nar. XY, která pak v čele průvodu nesla R. L. obstaraný věnec, dále R. L. zorganizoval a provedl dopravu několika účastníků na místo konání shromáždění, v průběhu kterého poté vystupoval jako jeden z organizátorů, za použití megafonu hovořil k účastníkům akce a instruoval seřazení průvodu,
M. D. po telefonické domluvě s R. L. zprostředkovala na akci opatření a předání bubnů, vlastnoručně vyrobila smuteční věnec a jako čelní představitelka a zástupkyně neregistrované neonacistické organizace R. W. U. – R. měla na shromáždění vystoupit s projevem, který si připravila a který M. H. vytiskl v písemné podobě, když však shromáždění bylo rozpuštěno a k projevu tak nedošlo, umístila svůj projev v písemné podobě na veřejně přístupné internetové stránky R. XY pod názvem „Jihlava – projev, který nezazněl“, v tomto projevu mimo jiné uvedla, že shromáždění a pochod se měly konat za účelem uctění památky vojáků, kteří střežili tuto zem proti bolševismu za 2. světové války,
na shromáždění měli vystoupit se svými projevy také H. S., nar. XY, bývalý příslušník elitní divize SS L. A. H., a G. K., nar. XY, rakouský nacionalista, jejichž pozvání do České republiky zorganizoval P. V. , který prostřednictvím mobilního telefonu koordinoval za pomoci obžalovaného H. přesun H. S. do Jihlavy, rovněž si před konáním pochodu s G. K. domluvil schůzku a před konáním shromáždění dne 18. 5.2009 instruoval K. P. ohledně shánění pořadatelských pásek a podílel se na shánění tyčí na vlajky,
to vše za účelem veřejné prezentace idejí neonacistického hnutí N. o. a R. W. U. za účasti výše uvedených rakouských pravicových extrémistů, kteří přijeli podpořit a utužit jejich mezinárodní spolupráci.
2. Obviněný byl za tento trestný čin odsouzen podle §260 odst. 2 tr. zák. za použití §40 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 15 měsíců. Dále mu byl podle §55 odst. 1 písm. b) tr. zák. uložen trest propadnutí věcí specifikovaných ve výroku rozsudku.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Praze (dále jen „krajský soud“ nebo „odvolací soud“) usnesením ze dne 19. 9. 2022, č. j. 13 To 56/2022-313 , jímž ho podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Pro úplnost se uvádí, že Nejvyšší soud ve věci nerozhoduje poprvé, neboť usnesením ze dne 25. 3. 2020, č. j. 6 Tdo 275/2020-5155, rozhodl o dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch dovolatele a dalších spoluobviněných tak, že podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2019, č. j. 13 To 196/2019-5093, jemu předcházející usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 5 T 61/2010, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 1 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
5. Citovaným usnesením přistoupil Nejvyšší soud ke zrušení rozhodnutí soudů nižších stupňů, jimiž došlo k zastavení trestního stíhání obviněných. Soud prvního stupně uvedeným způsobem rozhodl „podle §231 odst. 1, 2 tr. ř. za použití §223 odst. 1 tr. ř. z důvodu ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. m) tr. ř.“, neboť uzavřel, že tak podle jeho mínění stanoví vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Soud druhého stupně stížnost státního zástupce proti tomuto rozhodnutí podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl. Soudy nižších stupňů však dospěly k nesprávnému závěru, jelikož pro zastavení trestního stíhání obviněných nebyly splněny podmínky. Dovolací soud upozornil, že Úmluva, potažmo Evropský soud pro lidská práva při jejím výkladu, sice připouští zastavení řízení jako možný prostředek nápravy, ovšem pouze za situace, kdy tento je součástí vnitrostátního právního řádu. Důvody, pro které je trestní stíhání nepřípustné a v důsledku toho v něm nelze pokračovat, jsou v §11 odst. 1 tr. ř. a §11a tr. ř. vymezeny taxativně, pozitivně a výslovně, přičemž tyto nelze rozšiřovat. Nebylo tudíž možno dospět k závěru, že by v důsledku nepřiměřené délky řízení zaniklo oprávnění orgánů činných v trestním řízení pokračovat v trestním stíhání obviněných, resp. že vyvstala nutnost toto trestní stíhání zastavit.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti citovanému usnesení krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Roberta Cholenského, Ph.D. dovolání, jež opřel (viz dále bod 21.) o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř.
7. Obviněný namítá, že se odvolací soud nevypořádal s jeho odvolací argumentací a ponechal jím důvodně namítané vady napadeného rozsudku bez kritické reflexe. Upozornil dále na zcela odlišné hodnocení věci jedním senátem soudu prvního stupně oproti jinému senátu za identické důkazní situace. Má dále za to, že trestnost skutků, z nichž je viněn, ještě před vydáním napadeného rozsudku v důsledku promlčení (uplynutím desetileté promlčecí doby) zanikla. Je toho mínění, že by měla být otázka promlčení řešena podle trestního zákoníku, obvodní soud však jeho námitce nevyhověl a přikročil k výkladu v jeho neprospěch. Vychází proto z konstrukce, že kdyby se obviněný trestného činu dopustil za účinnosti nové úpravy, hrozil by mu přísnější trest, než který mu hrozí podle úpravy předchozí, stanovil proto délku promlčecí doby podle úpravy trestního zákona (bod II.B dovolání). Namítl taktéž, že zanikla společenská nebezpečnost skutků podle §65 tr. zák. s ohledem na to, že dávno nežije v České republice, nýbrž v Austrálii, a před mnoha lety zanechal i politické činnosti, pro niž byl postaven před soud (bod II.C dovolání).
8. Upozornil dále, že vznesl námitky proti osobě znalce PhDr. Jana B. Uhlíře, Ph.D., a proti položeným otázkám. K osobě tohoto znalce a k nutnosti vyloučit jej ze zpracování znaleckých posudků s danou tematikou se vyjádřil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 8 Tdo 819/2015, přičemž důvody, proč se v citované věci Nejvyšší soud o znalci vyslovil jako o podjatém, dopadají plnou měrou i na rozhodovanou věc (bod II.D dovolání). Krom toho považuje obviněný znalecký posudek za nepoužitelný, neboť policie nebyla schopna soudu doložit podklady, na jejichž základě byly znalecké posudky zpracovány, protože celý spis v mezidobí skartovala (bod II.E dovolání). Důkaz byl taktéž proveden procesně nepoužitelnými záznamy telekomunikačního provozu, přestože ve spisu nejsou založeny protokoly o jejich provedení, což má dle mínění tohoto soudu být odstranitelnou vadou, jež byla domněle zhojena výslechem svědka L. K. Podle mínění obviněného však absenci protokolu nelze zhojit výslechem svědka, který nebyl osobou, která se provedení úkonu účastnila, popř. jej provedla (bod II.F dovolání). Za nepoužitelný důkaz považuje také protokol o sledování osob a věcí ze dne 4. 12. 2008, neboť soud zamítl návrh na doplnění dokazování výslechy svědků, kteří ho vyhotovili, a obviněný v jeho obsahu shledává rozpory (bod II.H dovolání). Hodnocení důkazů proto považuje za hrubě excesivní a tendenční a je třeba jej reprobovat, neboť zásada in dubio pro reo se zde skrytě mění na princip opačný.
9. Za podstatnou vadu považuje, že obvodní soud vyložil ustanovení o právu obviněného vyjadřovat se k provedeným důkazům tak, že jde o právo, které svědčí pouze samotnému obviněnému, nikoli jeho obhájci, a v celém průběhu hlavního líčení tak nesměla obhajoba provedené důkazy jakkoli hodnotit. Pokládá takový výklad ustanovení §214 tr. ř. za nesprávný, a za ústavně nekonformní omezení obhajovacího práva (bod II.G dovolání).
10. Závěrem obviněný navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
11. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který předně upozornil, že v dovolání obviněného zcela chybí označení konkrétních dovolacích důvodů. Takové podání nesplňuje náležitosti dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř. Poukázal dále, že námitky obviněného jsou opakováním jeho argumentace z předcházejícího řízení, s níž se oba soudy beze zbytku – a podle jeho názoru také správně – vypořádaly. Dále upozornil, že část námitek nelze pod žádné dovolací důvody podřadit. Jedná se především o výhrady proti způsobu hodnocení důkazů soudy, jakož i stesk nad tím, že jeho obhájci nebylo umožněno vyjadřovat se k důkazům v případě, kdy se on sám hlavního líčení neúčastnil. K tomu lze zopakovat jen to, co akcentovaly oba soudy, totiž že je-li konáno hlavní líčení v nepřítomnosti obviněných – a v této konkrétní věci o to někteří z nich sami žádali – obhájci rozhodně nevstupují do jejich práv. Ostatně prováděné důkazy mají usvědčit či vyvinit obviněného a nikoli jeho obhájce.
12. Soudy při formování skutkových zjištění nevycházely z důkazů procesně nepoužitelných. Státní zástupce je shodně s oběma soudy přesvědčen, že jak znalecký posudek zpracovaný PhDr. Janem B. Uhlířem, Ph.D., tak i provedené odposlechy, sledování osob a věcí a domovní prohlídky, a to včetně protokolů o nich, jsou důkazy řádně zajištěnými a provedenými. Nic tudíž nebránilo tomu, aby z informací z nich plynoucích a získaných soudy při formování skutkových zjištění také vycházely.
13. Co se týká výhrad proti provedeným odposlechům, oba soudy důvodně akcentovaly, že pořízené odposlechy trpěly odstranitelnou formální vadou, neboť k nim nebyly přiloženy protokoly ve smyslu §88 odst. 6 tr. ř. Nejednalo se však o nedostatek bránící využití tohoto významného důkazu, neboť obvodní soud pro jeho odstranění vyslechl svědka L. K. Ten kromě jiného uvedl, že odposlechy pořizoval Útvar zvláštních činností na Praze 6, ulice Wintrova, přičemž jejich útvar pak vyhodnocoval obsah rozhovorů. Odposlechy přitom byly zaznamenány pomocí automatického digitálního nahrávacího zařízení. Nepřicházel tudíž v úvahu výslech jiné konkrétní fyzické osoby, která aktivovala a deaktivovala odposlech na uživatelské adrese zadávacího terminálu, jelikož ta se samotným procesem odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu nemá žádnou skutečnou vazbu a nenese ani bezprostřední odpovědnost za průběh odposlechu a záznamu. Svědek dále potvrdil, že odposlechy byly pořizovány za technických podmínek stanovených příslušnou vyhláškou Ministerstva vnitra, přičemž uvedl i to, čeho se odposlechy týkaly.
14. Porušena pak nebyla ani subsidiarita odposlechů. V této souvislosti je zapotřebí připomenout, že se jednalo o trestnou činnost páchanou konspirativním způsobem, na jejímž odhalení byl nepochybně veřejný zájem. Vydané příkazy přitom do chráněných práv obviněných nepřiměřeným způsobem rozhodně nezasahovaly, přičemž právě s ohledem na konspirativnost páchané trestné činnosti by bylo využití jiných prostředků značně ztížené. Důvodem byla kromě jiného také jistá uzavřenost celé skupiny a na ní zainteresovaných osob, kdy z odposlechů je zřejmé, že místa akcí byla utajována a sdělována pouze osobám podobně smýšlejícím, případně bylo místo konání akcí (např. koncertů nebo dětských dnů R.) do poslední chvíle tajeno. Použitím odposlechu pak nebyl sledován jiný účel než získání skutečností důležitých pro trestní řízení, a nejednalo se ani o jediný a osamocený důkazní prostředek. V dané trestní věci byl proto splněn taktéž požadavek subsidiarity a proporcionality požadovaného úkonu.
15. Ztotožnit se nelze ani s takovou výtkou dovolatelů, kterou zpochybnili nestrannost znalce z oboru sociální vědy, odvětví politologie, specializace nacismus, fašismus, neonacismus, neofašismus PhDr. Jana B. Uhlíře, Ph.D., a jejímž prostřednictvím tedy namítli jeho podjatost. Jak zmínil také odvolací soud, jednotlivým obviněným bylo možno přisvědčit v tom, že rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 819/2015 byla v jiné trestní věci konstatována podjatost tohoto znalce, přičemž souhlasit lze rovněž s tím, že PhDr. Jan B. Uhlíř, Ph.D., mimo jiné v žádosti o zapsání soudním znalcem připustil negativní poměr k nacistickému Německu a Protektorátu Čechy a Morava, a to reakci na neblahý osud svého příbuzného. Současně však nelze pominout, že citované usnesení Nejvyššího soudu bylo nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2832/18 zrušeno. Ačkoli se tak stalo primárně z jiných důvodů, konkrétně v odstavci 44. svého nálezu Ústavní soud doplnil, že otázku podjatosti znalce přísluší posuzovat především nalézacímu soudu. Ten při svém rozhodování vychází z ustanovení §11 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého je znalec vyloučen a nesmí podat posudek, jestliže lze mít pro jeho poměr k věci, k orgánům provádějícím řízení, k účastníkům nebo k jejich zástupcům pochybnost o jeho nepodjatosti. Současně Ústavní soud akcentoval, že „vysoká odbornost a specializace, ani přesvědčení znalce o správnosti toho, že je určité jednání prohlášeno zákonem za trestné, ještě není důvodem pro jeho vyloučení“.
16. V aktuálně projednávané trestní věci je přitom zjevné, že i přes uvedené prohlášení byl předmětný znalec do seznamu znalců pro uvedenou odbornost zapsán, jeho znalecké oprávnění nezaniklo, a naopak byl opakovaně přibírán jako znalec v řadě jiných trestních kauz a k jeho činnosti nebyly žádné negativní poznatky a objektivní výhrady. Obvodní soud pak naznačené otázce věnoval náležitou pozornost a podrobně vysvětlil, proč znalce PhDr. Jana B. Uhlíře, Ph.D., za podjatého nepovažuje, respektive z jakých důvodů nemá pochybnosti o jeho nestrannosti. Ostatně naprostá většina znalcem předestřených meritorních závěrů byla použitelná a také ověřitelná, přičemž pokud jde o samotné hodnocení hnutí či organizací označených jako N. o., S. o., případně R., soudy nebyly odkázány pouze na vyjádření tohoto znalce. Ohledně jejich charakteru totiž existuje i vcelku rozsáhlá judikatura připomenutá rovněž obvodním soudem a odvolacím soudem v Praze. Přehlédnout nelze ani tu skutečnost, že soud prvního stupně podrobil znalecký posudek – tak jako jiné důkazy – kritickému hodnocení, přičemž k dílčím pasážím, v nichž se znalec vyjadřoval k otázce právní, případně se dopustil hodnocení důkazů, nepřihlížel a učinil si závěry sám. I podle přesvědčení státního zástupce je tedy znalecký posudek PhDr. Jana B. Uhlíře, Ph.D., důkazem použitelným a soudy z něj vycházely právem.
17. Řádně provedeným a procesně využitelným důkazem pak byly taktéž protokoly o sledování osob a věcí a domovních prohlídkách. Jak v této souvislosti akcentoval odvolací soud, nebyla zjištěna žádná nezákonná manipulace s nimi, přičemž pokud byla ke sledování osob a věcí připojena jakási hodnotící analýza policejního orgánu, soudy k ní nikterak nepřihlížely a obrázek o tom, co z důkazů vyplynulo, si i v návaznosti na ostatní důkazy – zejména provedené odposlechy a ohledání místa činu – učinily samy. Státní zástupce je pak shodně s odvolacím soudem přesvědčen, že poukaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2009, sp. zn. 1 As 96/2008, týkající se použitelnosti úředního záznamu ve správním řízení je v dané věci nepřiléhavý, neboť reaguje na zcela jinou situaci.
18. Zjevně neopodstatněnou je také námitka údajného promlčení. Soudy rozhodně nespojily úpravy trestního zákona a trestního zákoníku a nevybraly z nich – slovy dovolatele – jen (pro něj) „méně příznivá ustanovení“. Soudy samozřejmě dospěly ke správnému závěru, že nová právní úprava trestního zákoníku pro obviněné příznivější není, a proto také v návaznosti na ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku užily jako celek výlučně původní trestní zákon účinný v době, kdy byly činy spáchány. Pokud pak v konkrétních pasážích svých rozhodnutí v souvislostmi s promlčením zmiňovaly – vedle úpravy promlčení obsažené v trestním zákoně – také novou právní úpravu promlčení vyplývající z trestního zákoníku, stalo se tak výlučně z důvodu potřeby reagovat na chybné a zavádějící výtky obviněného. Jinak řečeno, soudy se snažily srozumitelně a logicky osvětlit, že nová právní úprava pro něj (a pro spoluobviněné) není příznivější, neboť ani podle ní by trestná činnost promlčena nebyla. To, že obviněný těmto jejich argumentům přikládal jiný význam, chybou soudů rozhodně není. Státní zástupce je tedy ve shodě s obvodním soudem a krajským soudem přesvědčen, že k zániku trestnosti z důvodu promlčení trestního stíhání nedošlo.
19. Opodstatnění současně postrádá taktéž námitka, jejímž prostřednictvím obviněný požaduje zastavení trestního stíhání z důvodu údajného zániku společenské nebezpečnosti činu. Z ustanovení §65 tr. zák. vyplývá, že trestnost činu, který byl v době spáchání pro společnost nebezpečný, zaniká, jestliže vzhledem k změně situace anebo vzhledem k osobě pachatele pominula jeho nebezpečnost pro společnost. V aktuálně posuzovaném případě však byla společenská nebezpečnost spáchaných trestných činů nenávistného charakteru vysoká nejen v době jejich spáchání, ale vysoce společensky nebezpečná (i škodlivá) zůstala zjištěná jednání i nyní, což ostatně nachází svůj odraz také v přísném postihu, který by za jejich spáchání hrozil i podle trestního zákoníku. Nebezpečnost (stejně jako škodlivost a závažnost takových činů) pak podle mínění státního zástupce nepominula ani vzhledem k osobám obviněných, a to již s ohledem na jimi prezentovaný postoj projevující se naprostou absencí náhledu a upřímné lítosti za spáchané závadové chování, jehož závažnost si zjevně nepřipouštějí. Jedná se tudíž nadále o jednání společensky škodlivé, přičemž samotná extrémní délka trvání trestního řízení se projevila ve výrocích o trestech odnětí svobody, které byly všem obviněným za využití §40 odst. 1 tr. zák. uloženy tzv. pod sazbou a jejich výkon byl podmíněně odložen.
20. Státní zástupce je tedy přesvědčen, že soudy učinily správná skutková zjištění a těm přisoudily taktéž odpovídající právní kvalifikaci. V návaznosti na výše uvedené skutečnosti pak shledává dovolání zjevně neopodstatněným a navrhuje, aby ho Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. [nebude-li odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř.]. Současně pak vyjadřuje souhlas s tím, aby bylo o dovolání rozhodováno ve smyslu §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
21. Obviněný zaslal prostřednictvím svého obhájce repliku k vyjádření státního zástupce. Předně uvedl, že kterému z písmen §265b odst. 1 tr. ř. dovolací body odpovídají, lze snadno rozpoznat z jejich obsahu v jednotlivých oddílech dovolání. Pro úplnost dodal, že vytýká četné vady, podřaditelné pod §265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Upozornil však, že Nejvyšší soud je v souladu s konstantní judikaturou Ústavního soudu povinen poskytnout porušeným základním právům dovolatele ochranu i v případě, že by žádný z taxativně stanovených dovolacích důvodů naplněn nebyl. Dále obviněný zopakoval své argumenty a dodal, že „zbytek vyjádření má odsouzený toliko za snahu podepřít chatrnou konstrukci napadeného usnesení sofistickými a tautologickými argumenty“. Závěrem uvedl, že trvá na svém dovolání.
III.
Přípustnost dovolání
22. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti odsuzujícímu rozsudku obvodního soudu. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou, a to obviněným prostřednictvím jeho obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.] a v zákonné lhůtě a rovněž na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
23. Dovolání obviněného, jehož argumentace byla zmíněna výše (body 5. až 7.) však nesplňovalo obsahové náležitosti dovolání, neboť v rozporu s požadavkem stanoveným v §265f tr. ř. v něm dovolatel explicitně nevymezil, o jaké důvody dovolání svůj mimořádný opravný prostředek opírá. Přitom uvedený údaj je základní obsahovou nezbytností dovolání, neboť dovolací soud své rozhodnutí o něm činí právě při posouzení toho, zda je či není důvodné tvrzení dovolatele, že jím napadené rozhodnutí zatěžuje vada naplňující ten či onen jím uplatněný důvod dovolání, a to na podkladě konkrétních námitek, které musí (má-li být dovolatel úspěšný) obsahově odpovídat tomuto vznesenému dovolacímu důvodu. Již z toho důvodu obsahuje trestní řád ustanovení [§265h odst. 1], které ukládá předsedovi senátu povinnost, aby v případě, že podané dovolání nesplňuje náležitosti obsahu dovolání postupoval způsobem zde uvedeným. Jak však dovolací soud zjistil, přes uvedený obsahový nedostatek dovolání obviněné k postupu podle §265h odst. 1 tr. ř. ze strany soudu prvního stupně nedošlo, neboť ten spis s dovoláním obviněného Nejvyššímu soudu předložil, aniž by obhájce obviněné vyzval, aby ve lhůtě dvou týdnů odstranil vady dovolání se současným upozorněním, že pokud tak neučiní, že bude dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř.
24. Dané zjištění by za obvyklého stavu, nebýt dále uvedeného, odůvodňovalo procesní postup dovolacího soudu spočívajícího ve vrácení věci soudu prvního stupně bez meritorního rozhodnutí o podaném dovolání z důvodu vyvolání postupu upraveného v §265h odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud však nemohl přehlédnout, že obviněný v podání obhájce reagujícím na vyjádření státního zástupce k jeho dovolání (v tzv. replice) výslovně uvedl, že „napadenému usnesení vytýká četné vady, podřaditelné pod §265b odst. 1 písm. g), h), a m) TrŘ“, resp. že „na svém dovolání trvá s tím, že ho z důvodu opatrnosti doplňuje o vymezení dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h) a m), přičemž dovolací důvody samotné zůstávají v souladu s ustanovením §265f odst. 2 TrŘ beze změny“.
25. Pokud obviněný uvedeným způsobem vymezil dovolací důvody, bylo by ryzím formalismem vracet spis soudu prvního stupně, aby (za dané situace již znovu) opatřil odpovídající vyjádření obviněného, jímž by byl obsahový nedostatek zatěžující prvotní podání jeho obhájce odstraněn, postupem podle §265h odst. 1 tr. ř. Z těchto důvodů Nejvyšší soud uzavřel, že dovolatel vadu svého dovolání (specifikací vznesených dovolacích důvodu ve své replice) odstranil a že své dovolání opřel o tři výše citované důvody dovolání.
26. Z hlediska úplnosti se jeví vhodné poznamenat, že k obsahu repliky v uvedeném směru dovolací soud v posuzované věci přihlédl proto, že nebyl splněn zákonem předvídaný postup soudu prvního stupně, který měl k odstranění obsahového nedostatku podaného dovolání směřovat. Jde tedy o věcně jinou situaci, než je ta, v níž dovolatel (při řádně podaném dovolání) v reakci na vyjádření protistrany ve své replice rozšiřuje svoji dovolací argumentaci (ať již uplatněním dalších dovolacích důvodů či formulací dalších námitek podřaditelných pod původně vznesené dovolací důvody) a k níž dovolací soud nemůže vzhledem ke znění §265f odst. 2 tr. ř. při svém rozhodování přihlížet a tuto novou a rozšířenou dovolací argumentaci dovolatele zohledňovat.
IV.
Důvodnost dovolání
27. Úvodem je vhodné poznamenat, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek je značně formalizovaný a že i řízení o něm je specifické v tom, že se v mnoha směrech odlišuje od řízením o řádných opravných prostředcích. Jelikož se v něm neuplatňuje revizní princip, je to zásadně dovolatel, který svými námitkami (v případě obviněného v podání vyhotoveném jeho obhájcem) vymezuje přezkumnou činnost dovolacího soudu (srov. §265i odst. 3 tr. ř.). K ní však dochází až tehdy, neshledá-li Nejvyšší soud, že je namístě postup jiný (zejm. odmítnutí dovolání z některého důvodu upraveného v §265i odst. 1 tr. ř.).
28. Jelikož obviněný v původním podání svého obhájce dovolací důvody neuvedl, logicky ani své námitky nepodřadil pod ten který dovolací důvod. Na Nejvyšším soudu proto bylo, aby posoudil, zda a které námitky dovolatele jsou podřaditelné pod jím (následně) vyjmenované důvody dovolání, o něž svůj mimořádný opravný prostředek opřel.
29. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněným vznesených dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, jestliže
· rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.],
· rozhodnutí spočívá na nesprávném právní posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení [dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.],
· bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takového rozhodnutí nebo přestože v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) [dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.].
30. Jak již bylo uvedeno, ke zrušení rozhodnutí napadeného dovoláním může Nejvyšší soud přistoupit zásadně jen tehdy, pokud shledá, že obviněný důvodně (tj. nikoli zjevně neopodstatněně) uplatnil námitku odpovídající obsahově jím zvolenému důvodu dovolání, která svědčí o tom, že napadené rozhodnutí skutečně zatěžuje vada, která tomuto dovolacímu důvodu odpovídá. Mimoto může kasaci dovoláním napadeného rozhodnutí odůvodnit zjištění, že tímto rozhodnutím nebo řízením předcházejícím došlo k porušení některého základního práva dovolatele.
31. Státní zástupce důvodně poukázal na to, že námitky, které obviněný ve svém dovolání uplatnil, vznesl již v řízení před soudy nižších stupňů. Tato skutečnost ovlivňuje způsob reakce dovolacího soudu na ně. Není totiž úkolem Nejvyššího soudu, pokud shledá právní argumentaci obsaženou v dovoláním napadených rozhodnutích zákonu odpovídající, aby znovu (duplicitně) detailně reagovat na námitky dovolatele, s nimiž se správně vypořádaly soudy nižších stupňů. V takovém případě totiž zcela dostačuje odkázat na ty pasáže odůvodnění napadených rozhodnutí, s nimiž se dovolací soud ztotožnil, které se příslušné námitce věnovaly.
IV./1. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
32. Úvodem Nejvyšší soud připomíná nedávné usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s §265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání.“ Odlišnost dovolacího důvodu podle současného §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. po novelizaci podle Ústavního soudu „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.
33. Ve vztahu k první alternativě tohoto dovolacího důvodu je nezbytné uvést, že obviněný ve svém dovolání nevymezil, která skutková zjištění, jež jsou rozhodná pro právní kvalifikaci skutku, pokládá za zjevně rozporná s obsahem provedených důkazů, resp. konkrétně s jakým důkazem. Toto konstatování platí zejména ve vztahu k jednání popsanému pod bodem II. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Pokud se týká skutku popsaného v bodě I. téhož výroku, skutkové námitky vůči skutkovým zjištěním vznesl obviněný v bodech 44. až 46., učinil tak však způsobem, který nesvědčí o tom, že by zákonem požadovaný zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, existoval. Za tohoto stavu se dovolací soud omezuje na toto strohé konstatování, resp. na odkaz na body 146. – 147. a 151. – 155. rozsudku soudu prvního stupně, v nichž podrobně rozepsal důkazy, na jejichž základě dospěl k závěru o vině obviněného tímto skutkem. Dovolatelem odkazovaný videozáznam nestojí ve věci osamoceně a soud sám připustil jeho omezenou průkaznost. Avšak dovolatelem naznačovanou možnost, že by samolepky byly vylepeny jinými osobami, vylučují další ve věci provedené důkazy, neboť jeho pachatelství je prokazováno mj. odposlechy a záznamy komunikací.
34. Pod druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu ( rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech ) jsou podřaditelné námitky, které obviněný vymezil v částech II. D, II. E, II.F a II.H. svého dovolání.
35. Obviněný namítl nepoužitelnost znaleckého posudku PhDr. Jana B. Uhlíře, Ph.D. Z bodu 127. rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že soud ke znaleckému posudku přistoupil kriticky a pečlivě jej zhodnotil. Označil pasáže, kdy se znalec dopustil hodnocení důkazů či vyjádření k právním otázkám, což mu v rámci znalecké činnosti nepřísluší. Naopak pozitivně hodnotil jeho hloubku znalostí a reakce na znalecké posudky provedené jako listinné důkazy. Soud prvního stupně po svém pečlivém zhodnocení považoval znalecký posudek v kombinaci s výslechem znalce za úplný a jasný, námitce obhajoby o nepoužitelnosti znaleckého posudku proto nepřisvědčil. V bodě 182. svého rozsudku soud prvního stupně uvedl, že znalec při vypracování vycházel z vyšetřovacího spisu, soudního spisu a dalších podkladů, které mu sám soud předal na základě protokolu o předání spisového materiálu ze dne 30. 4. 2015 založeného na č. l. 4615–4633. Je tudíž zřejmé, že znalec svůj posudek vypracoval na základě téhož spisového materiálu dostupného soudu prvního stupně.
36. Odvolací soud se k námitce obviněného podrobně vyjádřil v bodě 16. svého odůvodnění. Odkázal mj. na nález Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. I. ÚS 2832/18, jímž bylo zrušeno dovolatelem odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 8 Tdo 819/2015. Byť lze obviněnému dát za pravdu, že důvodem pro zrušení usnesení Nejvyššího soudu nebyla otázka podjatosti znalce, Ústavní soud se vyjádřil také k této otázce. V bodě 44. svého nálezu Ústavní soud uvedl, že „otázku podjatosti znalce přísluší posuzovat především nalézacímu soudu. Ten při svém rozhodování vychází ze znění §11 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, podle kterého je znalec vyloučen a nesmí podat posudek, jestliže lze mít pro jeho poměr k věci, k orgánům provádějícím řízení, k účastníkům nebo k jejich zástupcům pochybnost o jeho nepodjatosti. Vysoká odbornost a specializace ani přesvědčení znalce o správnosti toho, že je určité jednání prohlášeno zákonem za trestné, není důvodem pro jeho vyloučení.“
37. Z odůvodnění soudů obou stupňů je zřejmé, že se námitkami obviněného podrobně zabývaly. Soud prvního stupně pečlivě zhodnotil znalecký posudek a odvolací soud reagoval na obviněným odkazované usnesení Nejvyššího soudu, v němž byl znalec označen za podjatého. Soudy se již v předcházejícím řízení s argumentací dovolatele spolehlivým způsobem vypořádaly a sám Ústavní soud zdůraznil, že otázku podjatosti znalce přísluší hodnotit především nalézacímu soudu, tedy soudu, který znalecký posudek, případě výslech znalce provádí. Vzhledem k tomu, že dovolací soud v odůvodnění soudů neshledává známky libovůle ani logických nesprávností, neshledává ani důvod pro kasaci napadeného rozhodnutí. Znalecký posudek znalce PhDr. Jana B. Uhlíře, Ph.D., tudíž není nepoužitelným důkazem.
38. Za nepoužitelné považuje dovolatel také záznamy telekomunikačního provozu pro absenci protokolu o provedení odposlechů. Přitom namítl, že výslech svědka L. K. provedený soudem prvního stupně je irelevantní a nemůže vadu absence protokolu zhojit, neboť nebyl policistou služebně zařazeným u útvaru zvláštních činností.
39. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. 4 Tz 31/2004, je –v případě, kdy je odposlech a záznam telekomunikačního provozu uskutečňován pomocí automatického digitálního nahrávacího zařízení – osobou, která záznam pořídila, útvar zvláštních činností, a nikoli fyzická osoba. Citovaný rozsudek dále konkretizuje, že „v situaci, kdy je odposlech a záznam telekomunikačního provozu prováděn pomocí automatického digitálního nahrávacího zařízení, bez osobní ingerence fyzické osoby, by podle názoru Nejvyššího soudu požadavek na zjištění údajů o takovéto konkrétní fyzické osobě zcela popíral shora popsané technické podmínky, za kterých se odposlech a záznam uskutečňuje.“ Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 1. 2001, sp. zn. 4 To 3/2001, publikované pod č. 56/2001 Sb. rozh. tr., uvádí, že nedostatky protokolu lze odstranit „výslechem osob, které se provedení úkonu zúčastnily, popř. jej provedly“. Neprovedení výslechu konkrétní fyzické osoby působící u složky, u níž došlo k automatizovanému provedení požadovaného odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, místo níž byl jako svědek vyslechnut policista z útvaru vedoucího trestní řízení, nemůže být vzhledem k závěrům plynoucím z výše citovaného rozsudku Nejvyššího soudu považováno za takový nedostatek důkazního řízení, jež by měl vést k závěru o procesní neúčinnosti opatřeného důkazu, potažmo za vadu znamenající porušení pravidel spravedlivého procesu a odůvodňující kasaci dovoláním napadených rozhodnutí.
40. Tímto způsobem se se zjištěným nedostatkem vypořádal soud prvního stupně, který vyslechl svědka L. K. (viz protokol o hlavním líčení konaném dne 28. 7. 2021, č. l. 130–139), působícího v době stadia přípravného řízení projednávané věci na pozici vrchního komisaře na oddělení extremismu. Z jeho výpovědi vyplynulo, že odposlechy pořizoval Útvar zvláštních činností, u něhož byly zaznamenávány a elektronickou cestou přeposílány na tehdejší Útvar pro odhalování organizovaného zločinu. On pak osobně prováděl vyhodnocování odposlechů. Vyjádřil se také k dalším podrobnostem týkajícím se předmětných výslechů a zodpověděl všechny dotazy položené obhajobou. Své důvody pro přistoupení k tomuto výslechu soud prvního stupně vyložil v bodě 38. svého rozsudku. S odkazem na výše citovaná rozhodnutí dospěl k závěru, že absence protokolu o provedení odposlechů je odstranitelnou vadou, kterou lze tímto způsobem zhojit. Stejného názoru byl také odvolací soud, který se s námitkou obviněného vypořádal v bodech 14. a 15. svého usnesení.
41. Byť dovolatel namítá, že se citované usnesení Vrchního soudu v Praze vztahuje pouze na formální nedostatky protokolů a vrchní soud netvrdí nic o tom, že by stejným způsobem bylo možno odstranit vadu spočívající v neexistenci předmětných protokolů, nelze s ním souhlasit. V závěru svého usnesení vrchní soud expressis verbis uvádí, že „nedostatek existence protokolu o záznamu v takových případech lze podle názoru vrchního soudu opět odstranit v hlavním líčení opatřením všech podstatných náležitostí, resp. zákonem vyžadovaných údajů“. Správně proto soudy obou stupňů uzavřely, že není důvod označit příslušné záznamy telekomunikačního provozu za procesně nepoužitelné.
42. Nepoužitelnost namítl obviněný také v případě protokolu o sledování osob a věcí ze dne 4. 12. 2008, č. l. 1783–1784. Poněkud matoucím způsobem však na podporu své argumentace vychází z rozsudku Nejvyššího správního soudu ve věci přestupkového řízení týkající se přípustnosti úředního záznamu o podání vysvětlení podle §158 odst. 6 tr. ř. Jedná se ovšem o zcela odlišné případy, neboť zatímco podoba úředního záznamu není zákonem výslovně upravena a jeho použití před soudem je explicitně omezeno pouze na případ podle §211 odst. 6 tr. ř, v případě protokolu zákon (§55 a násl.) výslovně stanovuje jeho náležitosti a další podrobnosti, zároveň však neomezuje jeho použití jako důkazu před soudem. Ani v tomto případě tudíž není shledán důvod pro nepoužitelnost označeného důkazu.
43. K třetí alternativě tohoto dovolacího důvodu ( ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy ) obviněný žádné námitky neuplatnil. Pokud v bodě 41. svého dovolání zmiňuje neprovedení navrhovaných výslechů svědků, činí tak v souvislosti v namítanou nepoužitelností protokolu o sledování osob a věcí, s níž se dovolací soud vypořádal v předchozím bodě. O tom, že nedůvodně nebyly provedeny navrhované podstatné důkazy, proto nic nesvědčí.
IV./2. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
44. K první alternativě tohoto dovolacího důvodu ( rozhodnutí spočívá na nesprávném právní posouzení skutku ) nevznesl obviněný žádnou konkrétní námitku, jíž by se vymezil vůči hmotně právní subsumpci skutku, jímž byl uznán vinným, pod soudy užité znaky trestného činu podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka podle §260 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák.
45. Pod druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu ( rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení ) lze podřadit jeho námitku obsaženou v části II.C dovolání, jejímž obsahem je nesouhlas dovolatele s tím, jak soudy nižších stupňů přistoupily k otázce zániku nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
46. Podle §65 tr. zákoníku upravujícího zánik nebezpečnosti trestného činu pro společnost [ t ] restnost činu, který byl v době spáchání pro společnost nebezpečný, zaniká, jestliže vzhledem k změně situace anebo vzhledem k osobě pachatele pominula nebezpečnost trestného činu pro společnost.
47. Soud prvního stupně (bod 188. odůvodnění rozsudku) neshledal naplnění zákonných podmínek nezbytných k aplikaci výše citovaného ustanovení, neboť uzavřel, že nedošlo
· ke změně situace („Nedošlo k žádné změně sociálně politických poměrů, podmínek a jiných okolností ovlivňujících hodnocení významu chráněných společenských zájmů, které byly obžalovaným porušeny, naopak zákonodárce v novém trestním zákoníku ještě zpřísnil trestní sazbu stanovenou u tohoto trestného činu...“) či
· změnám u osoby pachatele („Obžalovaný trestnou činnost od počátku popíral, k žádné změně v jeho chování tedy v průběhu řízení nedošlo, svým chováním obžalovaný neprokázal účinnou snahu po trvalé nápravě.“),
které by odůvodnily závěr, že pominula nebezpečnost trestného činu pro společnost.
48. Odvolací soud se sice k této problematice explicitně nevyjádřil (pomine-li se zmínka obsažená v bodě 8. odůvodnění jeho usnesení), avšak tento nedostatek sám osobě nemůže odůvodnit zrušení dovoláním napadeného usnesení, lze-li závěrům soudu prvního stupně přisvědčit. V daném směru je totiž nezbytné poukázat na to, že k užití odkazovaného ustanovení trestního zákona soudy vždy přistupovaly (druhá podmínka) jen tehdy, vzešly-li z řízení poznatky o skutečně pozitivní změně nastalé u osoby pachatele dotyčného trestného činu. Důležitým z tohoto hlediska byl shledáván postoj pachatele. „Zánik trestnosti upravený v §65 trestního zákona č. 140/1961 Sb., ve druhé z alternativních podmínek stanoví, že vzhledem k osobě pachatele zaniká trestnost tehdy, přestane-li být pachatel pro společnost nebezpečný v důsledku stabilnější změny svého chování, která prokáže, že z jeho strany zřejmě nehrozí opětovné spáchání podobného trestného činu a postoj pachatele k dříve jím porušeného zájmu svědčí o jeho nápravě“ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1480/2012). Obdobně se vyjadřovala i komentářová literatura: „Vzhledem k osobě pachatele zaniká trestnost činu tehdy, když přestal být po spáchání trestného činu pro společnost nebezpečným, a to v důsledku změny chování pachatele, který prokázal, že z jeho strany zřejmě již nehrozí opětovné spáchání trestného činu, a postoj pachatele k chráněnému společenskému zájmu, který svým činem porušil nebo ohrozil, svědčí o jeho trvalé nápravě.“ viz ŠÁMAL, Pavel, PÚRY, František, RIZMAN, Stanislav. Trestní zákon. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 579, marg. č. 3.
49. Soud prvního stupně správně zmínil to, že samotný časový odstup od spáchání trestného činu závěr o splnění podmínek §65 tr. zák. neodůvodňuje. Takový závěr nekoliduje s tím, co vyložila výše příkladem citovaná judikatura. Nejvyšší soud neshledává důvod k tomu, aby v případě dovolatele přistupoval k jinému, pro něj příznivějšímu výkladu zákonných podmínek upravených v citovaném ustanovení zákona.
50. Lze snad dodat, že požadavek prokázané pozitivní změny v náhledu pachatele na jím spáchaný trestný čin (jež se neodráží toliko v tom, že v páchání trestné činnosti nepokračuje či ji neopakuje a z tohoto pohledu vede řádný život, ale nachází odraz v jeho konkrétní aktivitě) který užití §65 tr. zák. podmiňuje, je třeba vyvodit i s přihlédnutím k jiným ustanovením trestního zákona, která umožňovala soudu zohlednit ve prospěch pachatele jeho chování po spáchání trestného činu.
51. V této souvislosti je možno poukázat např. na institut upuštění od potrestání podle §24 odst. 1 tr. zák., jehož užití [na rozdíl od aplikace §65 tr. zák. mající za následek zproštění obviněného obžaloby podle §226 písm. e) tr. ř.] nemělo za následek nevyslovení viny (byť se posléze na pachatele hledělo, jako by nebyl odsouzen – viz §24 odst. 2 tr. zák.), který při svém omezeném dosahu z hlediska škály trestných činů (užít jej bylo možno jen při rozhodování o trestném činu menší nebezpečnosti pro společnost) požadoval zjištění, že pachatel spáchání činu lituje a projevuje účinnou snahu po nápravě, a současně i odůvodněný závěr, že vzhledem k povaze spáchaného činu a k dosavadnímu životu pachatele lze důvodně očekávat, že již projednání věci před soudem postačí k jeho nápravě.
52. Pokud projev účinné snahy po nápravě byl vyžadován u tohoto institutu, poté je nezbytné uzavřít, že aplikaci §65 tr. zák., měl-li být užit ve vztahu k trestnému činu nepochybně závažnějšímu z hlediska společenské nebezpečnosti (nyní společenské škodlivosti) jímž byl (resp. je) trestný čin podle §260 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. s trestní sazbou trestu odnětí svobody na tři léta až osm let, nebylo způsobilé odůvodnit „pouhé“ vedení řádného života pachatele po delší dobu, ale bylo vyžadováno zjištění o jeho pozitivních projevech, jež ostatně měly doložit a osvědčit změny chování pachatele, prokazující, že z jeho strany zřejmě již nehrozí opětovné spáchání trestného činu. Vyložení splnění podmínek užití institutu zániku nebezpečnosti trestného čin pro společnost jen při zjištění o absenci další protiprávního, potažmo trestného jednání obviněného v delším časovém úseku by vedlo k setření rozdílu mezi ním a institutem promlčení trestního stíhání, které taktéž s řádným životem pachatele v jistém smyslu, byť ne zcela [viz ustanovení §67 odst. 3 písm. b) tr. zák.], počítá.
IV./3. K námitkám podřaditelným pod jiný než obviněným vznesený dovolací důvod
53. Argumentaci uplatněnou v části II.B nelze podřadit pod dovolací důvody, o něž své dovolání obviněný opřel. Jelikož namítá promlčení svého trestního stíhání, měl své dovolání, vzhledem k námitkám v označené části dovolání vzneseným, opřít o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. K jeho naplnění dochází tehdy, pokud proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona bylo nepřípustné, což je i případ, pokud je vedeno trestní stíhání proti obviněnému, ač je toto trestní stíhání promlčeno [§11 odst. 1 písm. b) tr. ř.] .
54. Přestože obviněný tento dovolací důvod explicitně (jeho označením) neuplatnil, dovolací soud se k námitkám jím vzneseným (po obsahové stránce mu formálně vyhovujícím) stručně vyjádří. Opět je nutno konstatovat, že se jedná o námitky, které dovolatel uplatnil již v předcházejících stadiích řízení, na něž se mu dostalo odpovědi v rozhodnutích soudů nižších stupňů. Konkrétně odvolací soud se k obsahově shodné odvolací námitce obviněného vyjádřil v bodě 9. odůvodnění jeho usnesení. V něm správně vyložil, že soud prvního stupně
· jednak nepochybil při řešení otázky časové působnosti trestního zákona (§16 odst. 1 tr. zák.), pokud při svém rozhodnutí aplikoval příslušná ustanovení tohoto zákona (č. 140/1961 Sb. ve znění pozdějších předpisů), tedy zákona účinného v době spáchání skutku (neboť pozdější právní úprava obsažená v trestním zákoníku není pro obviněného příznivější) a
· jednak správně dospěl k závěru, že trestní stíhání obviněného není promlčeno.
55. Závěry učiněné soudy nižších stupňů (viz bod 185. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 9. odůvodnění usnesení odvolacího soudu) dovolací soud sdílí. Necítí proto potřebu detailnější reakce na dovolací námitky obviněného, které vnímá jako pouhé vyjádřením jeho nesouhlasu s řešením zaujatým uvedenými soudy, neboť dovolací argumentace zjevně odhlíží od jasného sdělení, jež se obviněnému od obou soudů dostalo. Z jejich rozhodnutí totiž plně seznatelným způsobem plyne, že
· k promlčení trestního stíhání podle zákona účinného v době spáchání skutku (trestního zákona) nedošlo v důsledku jeho ustanovení §67a odst. 1 písm. a) stanovícího nepromlčitelnost trestného činu podle §260 tr. zákoníku (z čehož plyne, že uplynutí doby deseti let od podání obžaloby do vynesení odsuzujícího rozsudku soudem prvního stupně nebránilo vydání takového rozhodnutí) a že
· k promlčení trestní odpovědnosti nedošlo ani podle pozdějšího zákona (trestního zákoníku), neboť neuplynula promlčecí doba patnácti let, s níž bylo třeba uvažovat vzhledem k tomu, že skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, by bylo třeba posoudit (pokud by došlo k odůvodněné aplikaci příslušných ustanovení trestního zákoníku) podle §403 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), tedy jako trestný čin s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let.
IV./4. K námitkám vymykajícím se dovolacím důvodům
56. Mimo obsahový rámec dovolacích důvodů se nacházejí námitky obviněného, které vymezil v části II.G. Jelikož tyto vůbec z povahy věci nejsou schopny odůvodnit obviněným požadovanou kasaci napadeného rozhodnutí, omezuje se dovolací soud na odkaz na bod 19. odůvodnění usnesení odvolacího soudu, v němž uvedený soud zcela dostatečně a v souladu s právní úpravou obsahově shodnou odvolací námitku obviněného vypořádal.
IV./5. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
57. Obviněný nevymezil, která varianta tohoto dovolacího důvodu měla být rozhodnutím odvolacího soudu naplněna. Vzhledem k tomu, že krajský soud na podkladě odvolání obviněného napadený rozsudek obvodního soudu přezkoumal a o jeho řádném opravném prostředku rozhodl způsobem upraveným v §256 tr. ř., nemohla být naplněna jeho první varianta [ bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí ].
58. Druhá varianta [ bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), přestože v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) ] by mohla být naplněna pouze tehdy, pokud by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že již řízení napadenému usnesení krajského soudu předcházející, a tedy rozsudek obvodního soudu byl zatížen vadou, která naplňuje některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. K takovému zjištění však dovolací soud z důvodů výše vyložených nedospěl. Dovoláním napadené rozhodnutí soudu druhého stupně proto nezatěžuje ani vada ve smyslu druhé varianty dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
IV./6. K otázce porušení základních práv obviněného
59. Oba soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích (soud prvního stupně v bodě 189. odůvodnění rozsudku, soud odvolací v bodě 36. odůvodnění usnesení) jasně konstatovaly, že průtahy v řízení, na nichž neměl dovolatel žádný podíl, způsobily, že došlo k porušení základního práva obviněného garantovaného čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. 2 Listiny. V uvedeném směru lze přisvědčit tvrzení dovolatele obsaženému v jeho replice, že takové „pochybení dosahuje ústavní dimense“. Je však nezbytné poukázat na to, že uvedené zjištění se způsobem, který je plně akceptovatelný, promítlo v rovině právního následku zjištěné trestní odpovědnosti, tedy konkrétně při uložení trestu odnětí svobody, jenž byl obviněnému vyměřen za užití §40 odst. 2 tr. zákoníku pod dolní hranicí zákonné trestní sazby, a to současně jako trest s podmíněným odkladem jeho výkonu na kratší zkušební dobu.
60. Protože již ve svém předcházejícím rozhodnutí (usnesení ze dne 25. 3. 2020, č. j. 6 Tdo 275/2020-5155) Nejvyšší soud vyložil, že nepřiměřená délka trestního stíhání obviněného není důvodem pro zastavení trestního stíhání (a ani jiné rozhodnutí, které by mělo za následek nevyslovení viny trestným činem, jehož znaky pachatel svým jednáním naplnil – např. zproštění obžaloby), nevyvstává důvod, aby na podkladě uvedeného poznatku přistoupil ke kasaci napadeného usnesení odvolacího soudu.
V.
Způsob rozhodnutí
61. Nejvyšší soud již ve svém rozhodnutí ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, vyložil, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
62. Obviněný ve svém dovolání uplatnil jednak výhrady, které ani formálně nelze podřadit pod jím vznesené (avšak ani další v §265b tr. ř. upravené) důvody dovolání, jednak námitky, které formálně obsahovému zaměření uplatněných dovolacích důvodů vyhověly, jež však byly Nevyšším soudem vyhodnoceny jako zjevně neopodstatněné. Současně dovolací soud nezjistil jiné, než výše uvedené (bod 59.) porušení základních práv obviněného, pro něž by měl z hlediska zajištění práva obviněného na spravedlivý proces přistoupit ke zrušení dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu. Proto o dovolání obviněného rozhodl způsobem upraveným v §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne, je-li zjevně neopodstatněné.
63. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 7. 2023
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu