ECLI:CZ:NS:2023:6.TDO.447.2023.1
sp. zn. 6 Tdo 447/2023-649
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 5. 2023 o dovolání obviněného L. B. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 1. 2023, sp. zn. 4 To 592/2022, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 3 T 43/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. B. odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 4. 10. 2022, sp. zn. 3 T 43/2022, byl obviněný L. B. (dále také „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, vždy účinného do 31. 12. 2021. Za to byl podle §146 odst. 1 tr. zákoníku (účinného do 31. 12. 2021), §43 odst. 1 tr. zákoníku (účinného do 31. 12. 2021), §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku (účinného do 31. 12. 2021) a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku (účinného do 31. 12. 2021) odsouzen k úhrnnému peněžitému trestu ve výši 50denních sazeb po 600 Kč (v celkové výši 30 000 Kč). Podle §68 odst. 5 tr. zákoníku (účinného do 31. 12. 2021) byly stanoveny splátky peněžitého trestu ve výši 3 000 Kč měsíčně, splatné vždy nejpozději k 25. dni v daném kalendářním měsíci, počínaje dnem právní moci rozsudku nalézacího soudu, pod ztrátou výhody splátek v případě, že obviněný nezaplatí dílčí splátku včas. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému L. T. částku ve výši 304 186,05 Kč a poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, Regionální pobočce pro Jihočeský kraj, částku ve výši 13 069 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli jmenovaní poškození odkázáni se zbytkem požadavku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Podle skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se obviněný označené trestné činnosti dopustil tím, že
dne 19. 9. 2021 kolem 15:00 hod. v obci XY, okres Strakonice, na pozemku č. XY, označeného v katastru nemovitostí jako ostatní komunikace, kam přijel L. T., nar. XY, fotograficky zadokumentovat průběh výkopových prací prováděných L. B., nar. XY, po následném rozhovoru mezi L. T. a J. Š., nar. XY, jenž se týkal přítomnosti L. T. a provádění zemních prací, nejprve L. B. poškozeného L. T. slovně napadl výrokem „je třeba uspořádat sbírku na tvoji likvidaci“, načež mu L. T. odpověděl, že na něho není potřeba dělat žádnou sbírku, poté se L. B. rozběhl k poškozenému L. T. a udeřil jej pěstí do obličeje, kdy poškozenému začala téct z úst krev, načež jej poškozený chytil levou rukou za oděv v oblasti hrudníku a držel jej od sebe, aby nemohl být znovu fyzicky napaden, kdy L. B. svým postojem naznačoval, že se chce prát, poté L. B. poškozeného dotlačil před přední část bagru, s nímž poškozený přijel na místo, a zde se mu za pomoci svých rukou vymanil z držení, přičemž poškozenému L. T. zhmoždil palec levé ruky, a následně se slovy „podejte mi krumpáč, já ho prokopnu“ běžel zpět k výkopu, kde vzal krumpáč a běžel s ním zpět k poškozenému, avšak při míjení se s J. Š., nar. XY, a J. Š., nar. XY, byl těmito chycen, ale podařilo se mu z jejich držení vymanit a odhodit krumpáč směrem k poškozenému, který se mu vyhnul, načež se L. B. vrátil ke své práci a poškozený L. T. poté na místo přivolal policejní hlídku Obvodního oddělení XY a ZZS Jčk České Budějovice,
když toto jednání, při kterém poškozený L. T., nar. XY, utrpěl zranění v podobě tržné rány dolního rtu, podvrtnutí krční páteře a podvrtnutí palce levé ruky, jež je ze soudně lékařského hlediska považováno za lehké (ublížení na zdraví) s obvyklou dobou léčení kolem 2–3 týdnů a vyžádalo si lékařské ošetření na chirurgickém oddělení Nemocnice XY, a. s., a pracovní neschopnost trvající od 19. 9. 2021 do 14. 10. 2021, vzbudilo v poškozeném L. T. důvodnou obavu o jeho život a zdraví.
3. Proti rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 4. 10. 2022, sp. zn. 3 T 43/2022, podal obviněný v celém rozsahu odvolání. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 1. 2023, sp. zn. 4 To 592/2022, byl rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušen, a to jednak ve výroku o trestu a jednak v adhezním výroku týkajícím se poškozeného L. T., a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že při nezměněném výroku o vině byl obviněný odsouzen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku, §67 odst. 2 písm. b) a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k úhrnnému peněžitému trestu ve výměře 20denních sazeb po 500 Kč. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému L. T. na náhradě nemajetkové újmy, a to z titulu bolestného, částku ve výši 19 586,05 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl tento poškozený odkázán s celým uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen (výrok o náhradě škody týkající se poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky).
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 1. 2023, sp. zn. 4 To 592/2022, podal obviněný L. B. prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. a namítl, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jinem nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Dovolatel namítl, že s ohledem na výsledky provedeného řízení nesouhlasí s výroky o vině, trestu i o náhradě škody. Konstatoval, že od počátku trestního řízení upozorňoval orgány činné v trestním řízení na to, že se skutek jemu kladený za vinu nestal. Ve spisovém materiálu ostatně podklady pro závěr o jeho vině absentují, což soudy nerespektovaly a postupovaly v rozporu se zásadou presumpce neviny a pravidlem in dubio pro reo . Důkazy svědčící v jeho prospěch nebraly v potaz a akcentovaly pouze ty, které podporovaly závěr o vině (došlo k porušení zásady volného hodnocení důkazů). Odvolací soud nereagoval na výhrady obsažené v řádném opravném prostředku. V řízení přes soudy nižších stupňů nebylo nade vši pochybnost prokázáno spáchání trestného činu nebezpečného vyhrožování. Soudy vycházely toliko z výpovědi poškozeného, která je osamocená a není podpořena jiným důkazem. Žádný ze slyšených svědků, který byl na místě činu, slovní urážky nepotvrdil. Nikdo také nepotvrdil údajné odhození krumpáče směrem k poškozenému. Jediná slova o sbírce zazněla z úst samotného poškozeného, a to na adresu handicapované dcery obviněného, což potvrdil i svědek J. Š. (ročník XY). Výpovědi policistů a družky poškozeného jsou zprostředkované, pocházejí od poškozeného (přičemž podle konstantní judikatury má odvozená svědecká výpověď nižší hodnotu než výpověď původní), jedná se o nepřímé důkazy, nadto v případě družky poškozeného existuje důvodná pochybnost o její nezainteresovanosti na výsledku řízení. Důkazy v podobě výpovědí uvedených osob navíc nejsou objektivními důkazy, poněvadž svědci nebyli podrobeni výslechu před soudem. Dovolatel soudům vytkl, že poškozeného vyhodnotily jako věrohodného a nikterak se nezabývaly jeho motivací. Poškozený je chronický stěžovatel na všechno a na všechny a je možné, že byl schopen zkonstruovat předmětný incident. Dovolatel jej považuje za lháře, poněvadž poškozený odmítl, že by měl nevhodné poznámky na adresu dcery obviněného.
6. Ani se závěrem o spáchání trestného činu ublížení na zdraví se obviněný neztotožnil. Vytkl nedostatek příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem, a tedy nemožnost naplnění objektivní stránky trestného činu. Podle něj není postaveno najisto, že zhmoždění palce způsobil poškozenému právě on, když ošetření palce proběhlo až za dva dny po konfliktu a dané zranění mohlo být způsobeno jindy a jinou osobou. Rovněž skutková zjištění týkající se podvrtnutí krční páteře nemají oporu v provedeném dokazování. Zarážející je podle obviněného skutečnost, že mezi ošetřením na místě činu a ošetřením v nemocnici si poškozený odběhl k sobě domů. K dispozici není lékařská zpráva od záchranářů, slyšení svědci u soudu nebyli v přípravném řízení dotazováni na zdravotní stav poškozeného na předmětném místě, nebyly jim předloženy fotografie, které pořídil poškozený a odeslal je policejnímu orgánu, kdy o tyto fotografie opírá soud prokázání zdravotního stavu poškozeného. Obviněný konstatoval, že ani znalkyně nevyloučila, že si poškozený způsobil zranění jiným způsobem. Její znalecké zkoumání je založeno toliko na pravděpodobnosti, přičemž obecně nutno hodnotit znalecký posudek jako každý jiný důkaz. Znalecký posudek nepožívá větší důkazní síly a musí být podrobován všestrannému posouzení nejen právní korektnosti, ale i věcné správnosti, a to právě i s ohledem na skutečnost, že údajný úder nebyl potvrzen ani jedním ze slyšených svědků a že si poškozený před vyšetřením v nemocnici odběhl k sobě domů, aby si údajná zranění očistil. Podle mínění obviněného si poškozený mohl způsobit zranění tím, že na místě zavrávoral a zakopl o hromadu hlíny, která se nacházela vedle výkopu. Poškozený neustále pobíhal s telefonem v ruce a nevěnoval terénu řádnou pozornost. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že se soudy v situaci „tvrzení proti tvrzení“ neřídily konstantní judikaturou Ústavního soudu, a to i přesto, že u poškozeného nelze vyloučit zájem na výsledku řízení (viz povaha poškozeného a náhrada nemajetkové újmy).
7. Na podkladě skutkových zjištění nelze učinit závěr o správnosti přisouzené právní kvalifikace, resp. o naplnění subjektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví. Dovolatel v kontextu s touto svou tezí poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021 , sp. zn. 8 Tdo 712/2021, které obsáhle citoval. Měl za to, že v projednávané věci absentují okolnosti svědčící závěru, že jeho jednání bylo vedeno vůlí způsobit poškozenému zranění charakteru ublížení na zdraví. V jeho jednání rovněž chybí složka vědění, tedy vědomí možnosti vzniku následku. S přihlédnutím k míře a intenzitě násilí (podle znalkyně byla zranění poškozeného lehká a byla způsobena silou malé intenzity) nelze konstatovat, že jeho jednání bylo způsobilé vyvolat poruchu zdraví dosahující intenzity ublížení na zdraví podle §122 odst. 1 tr. zákoníku, že by s tím byl obviněný srozuměn nebo že by o tom věděl. Není dána existence žádných okolností svědčících tomu, že byl nejméně srozuměn s tím, že jednáním vůči poškozenému dojde či může dojít k podvrtnutí krční páteře, palce nebo k jinému ublížení na zdraví. Závěr o úmyslném zavinění vzhledem k absenci relevantních hodnotících úvah soudů v návaznosti na tvrzená skutková zjištění vzbuzuje pochybnosti a právní kvalifikace skutku jako přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku je z tohoto důvodu i z důvodu absence hodnocení společenské škodlivosti podle §12 odst. 2 tr. zákoníku nesprávná.
8. Dovolatel dále poznamenal, že v řízení nebyly provedeny podstatné důkazy. Soudy nižších stupňů se nevypořádaly s námitkou, podle níž policisté v přípravném řízení neprovedli dostatečné šetření na místě činu. Neprovedli prověrku na místě činu, která by prokázala, že se skutek nemohl odehrát tak, jak uváděl poškozený, a neprovedli řádné šetření k manipulaci poškozeného s technikou (bagrem), aby mohl být vyvozen objektivní pohled na zdravotní stav poškozeného. Rovněž nebyla vyžádána zpráva od záchranářů. Obviněný navrhoval provést výslech znalkyně, která své závěry staví na pravděpodobnosti. Uvedl, že považuje za nutné doplnit dokazování výslechem znalce, který by upřesnil mechanismus vzniku zranění, popř. nechat vypracovat revizní znalecký posudek. Odvolacím soudem však bylo provedení tohoto důkazu bezdůvodně zamítnuto.
9. Dovolatel s ohledem na skutečnost, že se (podle jeho mínění) jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině nedopustil a má být zproštěn obžaloby, nesouhlasil ani s výší uloženého trestu, ani s výší náhrady nemajetkové újmy z titulu bolestného. Měl pochybnosti ohledně hodnocení bolestného, poněvadž poškozený v době své pracovní neschopnosti, dva dny po události, pořizoval na místě činu fotografie.
10. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 1. 2023, sp. zn. 4 To 592/2022, a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na něj obsahově navazující.
11. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání uvedl, že pokud obviněný brojí vůči hodnocení důkazů, potažmo proti skutkovým zjištěním, zásah dovolacího soudu přichází v úvahu jen v případech uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v řešené kauze tedy především na základě konstatování tzv. „zjevného rozporu“ mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, který však v posuzované věci nezaznamenal. Podle něj z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly stanovenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v §125 odst. 1 tr. ř. a jako taková jsou plně přezkoumatelná. Není chybou, pokud soudy považují trestnou činnost obviněného po skutkové stránce za spolehlivě prokázanou. Státní zástupce odkázal zejména na výpověď přímého svědka, poškozeného L. T., která je podpořena výpověďmi osob, jímž se poškozený bezprostředně po činu se svým prožitkem svěřil, a především objektivním znaleckým posudkem. Zmíněné důkazy vzájemně plně korespondují, nevykazují žádné významné rozpory, a proto na jejich základě soudy důvodně uzavřely, že se obviněný napadení poškozeného dopustil, a to způsobem popsaným v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku. Státní zástupce nepřisvědčil námitce opomenutých důkazů, když zejména z rozsudku krajského soudu vyplývá, že na návrhy obviněného týkající se úplnosti dokazování bylo náležitě reagováno (srov. bod 19. a násl. rozsudku). Nedošlo tedy k jejich přehlédnutí či ke svévolnému ignorování.
12. Stran výhrad týkajících se trestu a náhrady nemajetkové újmy státní zástupce uvedl, že obviněný je buduje na základě tvrzení, že se trestné činnosti nedopustil. V řízení však byl prokázán opak, tudíž jsou tyto výtky zcela bezpředmětné.
13. K obviněným namítanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce upozornil, že z jeho znění (i v kontextu s ostatními dovolacími důvody) vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotněprávní posouzení, přičemž podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy nižších stupňů. Státní zástupce v této souvislosti uvedl, že vyjde-li ze soudy učiněných skutkových zjištění, subjektivní stránka přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku naplněna byla. Samotné jednání obviněného spočívající v úderu pěstí do obličeje poškozeného bylo jednoznačně vedeno úmyslem obviněného. To vyplývá přímo z povahy věci, neboť udeřit někoho do obličeje pěstí úmysl jednoznačně implikuje. Při uvedeném způsobu útoku současně obviněný bez pochyby věděl, že může způsobit poškozenému zdravotní újmu, neboť k poraněním po úderu pěstí do obličejové části zcela běžně dochází, přičemž úder nemusí být ani nijak intenzivní. Nepřímý úmysl podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku tak považoval za bezpečně prokázaný (blíže k tomu viz. např. bod 33. rozsudku krajského soudu). Státní zástupce neshledal ani porušení §12 odst. 2 tr. zákoníku. Jednání obviněného nevykazuje žádné výjimečné rysy, aby nedosahovalo ani spodní hranice trestnosti, běžné u typově shodné trestné činnosti. Uplatnění trestní odpovědnosti je tedy podle jeho názoru opodstatněné.
14. S ohledem na shora uvedené státní zástupce navrhl dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněného L. B. je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, že je obviněný podal včas (§265e odst. 1 tr. ř.) jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. c) tr. ř.] a že splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
16. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
17. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Za právně relevantní dovolací argumentaci lze tedy považovat též takovou, která důvodně poukazuje na ty závažné procesní vady, které ve svých důsledcích zpravidla mají za následek porušení práva na spravedlivý proces a jsou podřaditelná pod alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
18. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Východiskem pro posuzování, zda je tento dovolací důvod naplněn, jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
IV. Důvodnost dovolání
19. V projednávaném případě dovolací soud výše uvedená pochybení nezaznamenal. Výtkám obviněného obsaženým v podaném mimořádném opravném prostředku nelze přisvědčit a dovolání obviněného opřené o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. nutno označit za zjevně neopodstatněné.
20. K opomenutí důkazů, které obviněný v dovolání naznačil, je vhodné uvést, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
21. Výtky obviněného směřující proti úplnosti provedeného dokazování neshledal dovolací soud důvodnými. Posuzovaná trestní věc není stižena vadou opomenutých důkazů, neboť v řízení před soudem prvního stupně nebyl návrh na doplnění dokazování učiněn (srov. bod 19. rozsudku nalézacího soudu) a odvolací soud, který návrhu na provedení dokazování nevyhověl, se v souvislosti se svým odmítavým rozhodnutím důsledně řídil shora uvedenou judikaturou Ústavního soudu.
22. Odvolací soud nesdílel názor obviněného o důkazním deficitu a o potřebě dokazování doplňovat. Pokud jde o v dovolání zmíněný výslech znalkyně, odvolací soud konstatoval, že tento je nadbytečný stejně jako případný revizní znalecký posudek. Zdůraznil, že smyslem dokazování není opakovat důkazy za účelem vyhovění představám obviněného. K opakování důkazů v druhostupňovém řízení sice dojít může, ovšem pouze tehdy, pokud hodnotící úvahy prvostupňového soudu vykazují prvky nelogičnosti či neúplnosti a pokud pro náležité posouzení důkazů ve všech jejich aspektech jak jednotlivě, tak v jejich vzájemném souhrnu, je zapotřebí, aby shledané vady či mezery v hodnotícím postupu prvostupňového soudu mohl odvolací soud zhojit. Podle soudu však k takové situaci v projednávaném případě nedošlo a ani obviněný sám nevytkl vady znaleckých závěrů. Ty byly limitovány faktem, že mechanismus vzniku určitých poranění může být rozličný, přičemž pokud takové možnosti v úvahu připadají, znalec je nemůže zastírat, nýbrž musí nabídnout pouze pravděpodobnostní určení mechanismu vzniku určitého zranění. Stejným způsobem by musel postupovat i eventuální revizní znalecký posudek. Odvolací soud se rovněž vyjádřil k námitce obviněného stran údajného pochybení policejního orgánu v souvislosti s tvrzenou absencí potřebných vyšetřovacích postupů na místě činu, jako i k jeho požadavku na výslech osádky rychlé záchranné služby, která ošetřovala poškozeného bezprostředně po incidentu, a na výslech svědků, kteří by se mohli vyjádřit k tomu, zda poškozený po dobu své pracovní neschopnosti měl či neměl realizovat zakázku na elektrárně v XY (srov. body 22. a 23.). Dovolací soud shledal argumentaci odvolacího soudu podrobnou, logickou a přesvědčivou a nesdílí názor obviněného o nedostatku patřičné reakce na jeho výtky, jimiž brojil proti úplnosti provedeného dokazování. Za této situace nelze v žádném případě hovořit o porušení práva obviněného na spravedlivý proces, neboť s návrhy na doplnění dokazování se odvolací soud nejen formálně, nýbrž i věcně správně vypořádal.
23. Dovolací soud dále ve věci nezaznamenal ani zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (body 20. až 24. rozsudku nalézacího soudu, body 24. až 32. rozsudku odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného spočívající v tvrzení, že na poškozeného fyzicky nezaútočil a že mu nikterak nevyhrožoval, a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
24. Nad rámec již uvedeného nutno konstatovat, že vina obviněného byla prokázána. Postupu soudů nižších stupňů, které závěr o tom, že obviněný fyzicky napadl poškozeného L. T. a že mu způsobem popsaným ve skutkové větě výroku o vině vyhrožoval, dovodily z výpovědi poškozeného (coby přímého důkazu) korespondující s výpověďmi svědků M. P. a J. V. (policistů, kteří se dostavili na místo činu) a K. B. (družky obviněného), ve spojení se znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, fotodokumentací poškozeného po útoku a lékařskými zprávami, nelze ničeho vytknout. Soudy nižších stupňů se v tomto ohledu rozhodně neocitly v kolizi s požadavkem vyjádřeným v judikatuře Ústavního soudu (viz nález ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16), podle níž jsou obecné soudy v situaci „tvrzení proti tvrzení“ povinny důkladně posuzovat věrohodnost jednotlivých proti sobě stojících výpovědí a postupovat obzvláště pečlivě a obezřetně při hodnocení těchto výpovědí a vyvozování skutkových závěrů, a to za přísného respektování principu presumpce neviny, na který dovolatel odkazoval. Soudy nižších stupňů důkladně posuzovaly věrohodnost proti sobě stojících výpovědí obviněného a poškozeného a v souladu s ustálenou judikaturou postupovaly obzvláště pečlivě a obezřetně při hodnocení těchto výpovědí a vyvozování skutkových závěrů, jednotlivé výpovědi hodnotily nejen samostatně, ale především i v souvislosti s ostatními ve věci provedenými důkazy, zejména, jak shora uvedeno, s výpověďmi svědků M. P., J. V., K. B. (autenticitu jejichž vyjádření v návaznosti na průběh události poškozeným nelze upřít, ač vypověděli o tom, co jim sdělil poškozený), se znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, s fotodokumentací poškozeného po útoku a lékařskými zprávami (kteréžto důkazy skutkovou verzi poškozeného rovněž podpořily, na čemž nic nemění, že znalecké závěry byly konstatovány jako „pravděpodobnostní“, leč přesto skutkovou verzi obviněného s náležitým odůvodněním odmítly), a vyjádřily se k tvrzené motivaci poškozeného dosáhnout odsouzení obviněného. Soudy nižších stupňů v této souvislosti správně zdůraznily, že poškozený nenadsazoval množství osob aktivně se účastnících incidentu (od počátku konstantně uváděl, že jej napadla jen 1 osoba ze 3 přítomných), nezveličoval ani délku, ani četnost útoku, nedramatizoval útok ani výhrůžky obviněného a svědkům Š., s nimiž neměl ideální vztahy a jejichž přinejmenším alibistický přístup k obsahu svědecké výpovědi je zjevný, kladl k dobru jejich snahu zamezit jeho dalšímu možnému napadení ze strany obviněného. Pakliže byla dovozena správnost a věrohodnost výpovědi poškozeného z tohoto jeho netendenčního přístupu v kombinaci s ostatními výše uvedenými důkazy ji podporujícími, nelze konstatovat dovolatelem tvrzení zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými závěry soudů nižších stupňů. Pro úplnost lze pouze doplnit k námitce neprovedení důkazu svědeckými výpověďmi zasahujících policistů a družky poškozeného, že u hlavního líčení konaného před nalézacím soudem dne 26. 8. 2022 byly se souhlasem stran, tedy i s výslovným souhlasem obviněného, podle §211 odst. 6 tr. ř. čteny úřední záznamy o podaném vysvětlení zmíněných osob (č. l. 532 verte). Tím strany daly jednoznačně najevo, že obsah úředních záznamů hodlají učinit součástí důkazního řízení, což soud přečtením učinil (i podle systematického zařazení §211 odst. 6 v trestním řádu, oddílu čtvrtém, je zjevné, že takový postup spadá pod dokazování a provádění důkazů). Za takové situace je pak důkaz proveden a soud je oprávněn i povinen s jeho obsahem argumentačně pracovat při procesu hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
25. Pokud jde o poukaz obviněného na urážlivé vyjádření poškozeného na adresu dcery obviněného, nutno akcentovat, že jej soudy nepřehlédly a ve svých rozhodnutích se jím zabývaly. Nalézací soud konstatoval, že z výpovědí obviněného, poškozeného a svědka J. Š. (ročník XY), jako i z údaje, který od posledně jmenovaného svědka získala svědkyně L. P., je zřejmé, že v úvodu slovního střetu poškozeného s tam přítomnými osobami nakonec zazněla i narážka na sbírku konanou na invalidní dceru obviněného, ať již v podobě uváděné poškozeným, či v podobě uváděné obviněným. Nalézací soud se ovšem vzhledem ke značně impulzivní následné reakci obviněného spíše přiklonil k verzi prezentované obviněným, přičemž ale současně zdůraznil, že tato obviněného neopravňovala k fyzickému útoku na poškozeného. Odvolací soud pak v rámci úvah o trestu podotkl, že poškozený se o eskalaci konfliktu nikoliv nevýznamně zasadil, šel incidentu tzv. naproti a do jisté míry jej negativními poznámkami na adresu odvolatelovy handicapované dcery vygradoval. Právě vyprovokování konfliktu poškozeným vedlo odvolací soud ke zmírnění uloženého trestu. Na druhou stranu nelze podle představ obviněného mechanicky uzavřít, že pokud nalézací soud uvěřil popisu části události obviněným, je třeba kompletně poškozeného považovat za nevěrohodného a jeho výpověď za nepoužitelnou pro konstrukci skutkových závěrů. Ta totiž (viz již výše) byla v případě relevantních skutkových zjištění zakládajících i použitou právní kvalifikaci podpořena důkazy dalšími a nezůstala osamocena.
26. S ohledem na výše uvedené nelze než konstatovat, že skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům provedeného dokazování. Soudy proto nepochybily, neaplikovaly-li pravidlo in dubio pro reo , jelikož v daném kontextu nebyly přítomny důvodné pochybnosti o vině obviněného. Souhrn dostatečně kvalitních důkazů tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny okolnosti popíraného skutku a usvědčují z jeho spáchání obviněného. Pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ ( in dubio pro reo ), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17).
27. Pokud jde o hmotněprávní posouzení skutku, obviněný uplatnil relevantní námitky toliko ve vztahu k přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. V souvislosti s přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku totiž pouze popíral skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů.
28. Přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví. Způsobení ublížení na zdraví je jakékoli jednání (konání i opomenutí), jehož následkem je taková újma na zdraví, která dosahuje intenzity ublížení na zdraví. Přitom je nerozhodné, jakých prostředků bylo při něm použito, zda šlo o jednání jednorázové nebo o jednání postupné a dlouhodobé. Trestní zákoník vykládá pojem ublížení na zdraví v §122 odst. 1, podle kterého se jím rozumí takový stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného a který vyžaduje lékařské ošetření. Ublížení na zdraví musí být v příčinné souvislosti s jednáním pachatele. K naplnění subjektivní stránky tohoto trestného činu nestačí, že pachatel jednal úmyslně, nýbrž musí být prokázáno, že jeho úmysl směřoval ke způsobení následku ublížení na zdraví. Při právním posuzování jednání pachatele, jímž útočil proti zdraví občana, nelze vycházet jen z toho, jaká újma na zdraví poškozeného byla takovýmto útokem způsobena, ale je třeba přihlédnout i k okolnostem, za kterých se útok stal, jakým předmětem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 1963, sp. zn. 10 Tz 21/1963, publikované pod č. 16/1964 Sb. rozh. tr., dále srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1543 a 1544).
29. Při aplikaci těchto zákonných a teoretických východisek na posuzovaný případ Nejvyšší soud dospěl k závěru, že právní kvalifikace skutku jako přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku použitá soudem prvního stupně je správná a zákonná. Takovému závěru přisvědčil již odvolací soud, přičemž Nejvyšší soud se s argumentací soudů nižších stupňů obsaženou v odůvodnění jejich rozhodnutí bezezbytku identifikoval. Obviněný tím, že poškozeného cíleně udeřil pěstí do obličeje a posléze se vymaňoval ze sevření bránícího se poškozeného, úmyslně poškozenému ublížil na zdraví, neboť mu takovým jednáním způsobil tržnou ránu dolního rtu, podvrtnutí krční páteře a podvrtnutí palce levé ruky. Následek v podobě popsaných zranění, která měla charakter ublížení na zdraví (§122 odst. 1 tr. zákoníku), byl v příčinné souvislosti s jednáním obviněného, poněvadž bez jednání obviněného by nenastal. Znalkyně se zabývala obhajobou prezentovanými verzemi průběhu skutkového děje, resp. obhajobou tvrzenými původci vzniku zranění poškozeného – pád poškozeného na zem vlivem zakopnutí o zeminu či jeho údajné neopatrné přeskakování výkopu, přičemž konstatovala, že úder pěstí do obličeje a kroucení prstu na levé ruce je pravděpodobnější s ohledem na skutečnost, že ani okolí poraněného rtu, ani lokalita podvrtnutého palce levé ruky nenesla známky poškození kožního krytu (oděrky, pohmožděniny apod.), což by bylo v případě pádu poškozeného očekávatelné. Dovolací soud shledává tento závěr naprosto logickým a stran naplnění subjektivní stránky předmětného přečinu odkazuje na bod 33. rozsudku odvolacího soudu, v rámci nějž odvolací soud přiléhavě uvedl, že obviněný byl při svém vymezování vůči poškozenému srozuměn s tím, že jeho udeřením do obličeje mu může přivodit běžná poranění, počínaje oděrkami a pohmožděninami, přes otřes mozku až po zlomeninu nosu. Není důvodu pochybovat o tom, že obviněný vzhledem ke svému vzdělání i věku a z toho plynoucím životním zkušenostem věděl a svedl si dobře představit, že poškozenému při úderu do obličeje (byť nešlo o úder vysoce razantní) mohou vzniknout běžná, lehká poranění, jaká pravidelně vznikají při charakterově obdobných kontaktech hlavy zasaženého jedince s tvrdším předmětem. Potud je tedy v jeho vnitřním vztahu ke způsobenému následku založen nepřímý úmysl spočívající ve srozumění, popř. lhostejnosti pachatele s tím, že takový následek v důsledku jeho jednání u poškozeného vznikne. Totéž platí i o působení obviněného vůči palci poškozeného, kdy torzní pohyby – ať již vyvolané přímým násilím anebo nepřímým působením síly – takřka vždy kladou zvýšené nároky na svalové a vazivové ukotvení kloubů. Odvolací soud se tedy správně ztotožnil s nalézacím soudem, že za popsané situace nemůže být pochyb o tom, že po subjektivní stránce jednal obviněný v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Věděl totiž, že jedná v rozporu se zájmem chráněným trestním zákoníkem na ochraně života a zdraví jednotlivce a pro případ, že poškozenému způsobí újmu na zdraví adekvátní způsobu a intenzitě jím zvoleného útoku, byl s takovým následkem srozuměn.
30. Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku dále poznamenal, že právní kvalifikace skutku jako přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku je nesprávná „i z důvodu absence hodnocení společenské škodlivosti podle §12 odst. 2 tr. zákoníku“. S ohledem na nedostatek jakékoliv bližší argumentace rozvíjející předmětnou úvahu obviněného, na niž by bylo možno reagovat, dovolací soud toliko v krátkosti připomíná, že při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio , trestní odpovědnost pachatele (srov. §12 odst. 2 tr. zákoníku, k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Trestní odpovědnost je vyloučena tehdy, lze-li uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).
31. V projednávané věci jednání obviněného formální znaky přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku naplnilo. V daném případě přitom byly všechny předpoklady trestněprávní odpovědnosti splněny; u obviněného nebyly zjištěny žádné významné skutečnosti, které by vylučovaly použití trestní odpovědnosti a s ní spojených trestněprávních důsledků vůči jeho osobě. Čin obviněného se dostal, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako ultima ratio , resp. subsidiaritu trestní represe, opodstatněně do oblasti trestního práva, protože obviněný jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákoníkem tak, že jím spáchaný skutek je třeba posoudit jako trestný čin se všemi odpovídajícími důsledky. O aplikaci zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku proto nelze uvažovat, neboť šlo ve své podstatě pouze o neadekvátní reakci obviněného naplňující všechny znaky kvalifikovaných trestných činů, byť vůči poměrně problematickému chování poškozeného. Soudy velmi citlivě rozpoznaly podíl poškozeného na eskalaci celého incidentu a zejména odvolací soud tuto skutečnost náležitě zohlednil při redukci výměry peněžitého trestu.
32. Ani dovolací soud se nezabýval výhradami obviněného týkajícími se výroků o trestu a náhradě nemajetkové újmy, poněvadž v souladu s vyjádřením státního zástupce uvedené výtky považoval za bezprostředně navázané k tvrzení, že se obviněný trestné činnosti nedopustil, kteréžto bylo provedeným dokazováním spolehlivě vyvráceno.
V. Způsob rozhodnutí
33. Námitkám obviněného L. B. obsaženým v jeho mimořádném opravném prostředku dovolací soud nepřisvědčil, neboť ač formálně relevantně uplatněné, dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. jimi naplněny nebyly. Dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 5. 2023
Mgr. Pavel Göth
předseda senátu