ECLI:CZ:NS:2023:6.TDO.49.2023.1
sp. zn. 6 Tdo 49/2023-821
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 2. 2023 o dovolání, které podal obviněný J. P. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2022, sp. zn. 10 To 188/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 10 T 140/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. P. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 23. 5. 2022, sp. zn. 10 T 140/2020 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný J. P. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
„dne 25. 4. 2018 v 9:45 hodin řídil nákladní automobil LIAZ, RZ: XY, po silnici I/3 ve směru Praha - Benešov, v km 8,11 v katastru obce XY nevěnoval dostatečnou pozornost provozu a nestačil včas reagovat na před ním jedoucí osobní vozidlo Mercedes - Benz Viano, RZ: XY, které řídil Y. J. P., při intenzivním brzdění vlivem závady na brzdovém systému, kdy u vozidla zcela nebrzdilo pravé přední kolo, o čemž obžalovaný, který vozidlo pravidelně užíval, věděl, uvedl vozidlo do smyku, přejel částečně vlevo do protisměrného jízdního pruhu, kde se bočně střetl s protijedoucím osobním vozidlem Peugeot 3009, RZ: XY, s řidičkou M. Š. H., a poté pravým předním obrysem jim řízeného vozidla narazil do levého boku protijedoucího osobního vozidla Ford Mondeo, RZ: XY, které řídil L. Z., nákladní vozidlo se následně stočilo a narazilo zadním obrysem do levého boku protijedoucího osobního vozidla Škoda Rapid NH, RZ: XY, s řidičem J. R.; při nehodě utrpěl poškozený L. Z. polytrauma s dominujícím poraněním kraniocerebrálních a nitrohrudních orgánů s hospitalizací v Ústřední vojenské nemocnici v XY do 12. 6. 2018 a následnou odbornou léčbou, která doposud trvá a důsledkem jeho zranění je invalidita třetího stupně dle §39 odstavec 2 písmeno c) zákona č. 155/1995 Sb., kdy z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu u poškozeného poklesla jeho pracovní schopnost o 75 %, dále došlo ke zranění J. R., který utrpěl tržnou ránu nad levým obočím a distorzi C páteře s dobou léčení a pracovní neschopností do 17. 7. 2018, přičemž veškerá zranění poškození utrpěli proto, že J. P. jako řidič vědomě porušil důležité povinnosti, které mu ukládá zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, konkrétně ustanovení §5 odstavec 1 písmeno a), b), kdy užil vozidlo, které nesplňuje technické podmínky stanovené zákonem č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, a nevěnoval se plně řízení vozidla a nesledoval situaci v provozu na pozemních komunikacích“.
2. Za tento trestný čin byl odsouzen podle §147 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 2 let. Dále mu byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost uhradit poškozenému L. Z. škodu ve výši 3.105 Kč. Se zbytkem svého nároku na náhradu škody byl poškozený L. Z. odkázán podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 8. 2022, sp. zn. 10 To 188/2022, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 2, 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil podle §147 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon podmíněně odložil podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu také uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 18 měsíců. Poškozenou Všeobecnou zdravotní pojišťovnu podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Nejvyšší soud na tomto místě uvádí, že v dané věci již jednou rozhodoval, a to usnesením ze dne 21. 12. 2021, sp. zn. 6 Tdo 1131/2021, jímž podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2021, sp. zn. 10 To 116/2021, jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 18. 2. 2021, sp. zn. 10 T 140/2020, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Benešově přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Citovaný rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2022, sp. zn. 10 To 188/2022 (dále také jen „napadený rozsudek“), napadl obviněný dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. Nejdříve shrnul závěry z předchozího (výše citovaného) usnesení Nejvyššího soudu. Následně namítl, že skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. V této souvislosti podrobně rozebral své výhrady ke zjištění, kdo vyvolal nebezpečnou situaci, vyjádřil své přesvědčení o tom, že provedené důkazy neposkytují v žádném případě spolehlivý podklad pro závěr, k němuž dospěly soudy obou stupňů. Vytkl jednostranné a tendenční hodnocení provedených důkazů v jeho neprospěch v rozporu se zásadami spravedlivého procesu. Na základě konkrétních výtek k provedeným důkazům pak uvedl, že existuje-li více hypotéz o průběhu nehodového děje, přičemž žádná z nich nebyla provedeným dokazováním spolehlivě potvrzena, resp. ty zbylé nebyly dokazováním spolehlivě vyvráceny, měly soudy postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo . Soudy nižších stupňů podle něj postupovaly v rozporu se závěry prezentovanými v jím citovaných nálezech Ústavního soudu. Skutkové zjištění o tom, že se plně nevěnoval řízení, nahradily pochybnou úvahou opírající se o nejednoznačný výklad výpovědi svědka G. Uzavřel proto, že pochybnosti o průběhu nehodového děje nebyly provedeným dokazováním odstraněny, a nelze tak bez důvodných pochybností učinit závěr, že prvotní příčinou nehodového děje bylo to, že se dostatečně nevěnoval řízení nákladního vozidla a nesledoval situaci v provozu.
6. Obviněný následně rozvedl své námitky k závěru soudů nižších stupňů, že příčinou smyku vozidla LIAZ byl stav pravé přední brzdy. I stran této otázky – technický stav vozidla – namítl, že skutkový stav nebyl zjištěn v rozsahu, o němž by nebyly důvodné pochybnosti, byl podle něj zjištěn neúplně. Odvolacímu soudu vytkl, že se nijak nevypořádal s argumenty obhajoby, jimiž bylo poukazováno na pochybení znalce při zkoumání technického stavu vozidla. Nevypořádal se ani s hodnocením znaleckého posudku znalce Zelenky znalcem Ing. Topolem. Vzhledem k důvodným pochybnostem o správnosti a úplnosti závěrů znaleckého posudku znalce Zelenky, na které obhajoba setrvale upozorňovala a jejichž důvodnost doložila vyjádřením jiného znalce z oboru strojírenství a doprava, měly podle názoru obviněného soudy přibrat znalce z oboru strojírenství k vypracování revizního znaleckého posudku, avšak odvolací soud tento důkazní návrh zamítl. Případně měl být v souladu se zásadou in dubio pro reo učiněn závěr, že nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že závada pravé přední brzdy byla příčinou (či jednou z příčin) dopravní nehody.
7. Ve vztahu k porušení povinnosti podle §5 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích a o změně některých zákonů (zákon o silničním provozu) (dále také jen „zákon o silničním provozu“) obviněný namítl, že ani v novém řízení nebylo prokázáno, že by o závadě na brzdném systému věděl, nebo o ní vědět měl a mohl. Soudu prvního stupně vytkl, že aniž by nějak významně doplnil po zrušení svého prvního rozsudku dokazování, změnil svůj závěr o naplnění subjektivní stránky nově tak, že (obviněný) o závadě věděl. Ve zrušeném rozsudku soud prvního stupně přitom dovodil zavinění ve formě nevědomé nedbalosti z údajného porušení povinnosti kontrolovat technický stav vozidla. Soud prvního stupně sice podle něj vyhověl požadavku Nejvyššího soudu vyjádřit zavinění ve vztahu k použití vozidla se závadou na brzdném systému ve skutkové větě, z pravidelného užívání vozidla ale takovou vědomost dovodit nelze, neboť znalec Ing. Tesař potvrdil, že při běžné jízdě nemusel řidič závadu na brzdném systému zjistit. Obviněný tedy poukázal na to, že vozidlo mělo platnou technickou prohlídku ze dne 16. 8. 2017, byl zkontrolován jeho technický stav (včetně brzd) před opětovným uvedením do provozu dne 23. 3. 2018, aniž by ke kontrole oprávněná osoba (svědek B.) zjistila na vozidle závady bránící jeho provozu na pozemních komunikacích. On sám závadu na pravé přední brzdě projevující se tažením vozidla doleva nemusel zjistit, pokud se nedostal do kritické situace, ve které by musel intenzivně brzdit (potvrzeno znalcem Ing. Tesařem). Proto nelze podle obviněného dospět k závěru, že o závadě na pravé přední brzdě vědět měl a mohl, resp. že o ní věděl. V daných souvislostech poté namítl, že byl soudy nižších stupňů založen také rozpor mezi výrokem o vině a jeho odůvodněním.
8. Obviněný brojil rovněž proti vyjádření skutkových závěrů stran porušení povinnosti podle §5 odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu. Soudům vytkl, že nedostály pokynu Nejvyššího soudu, podle nějž bylo zapotřebí skutkové závěry ustálit, vyjádřit ve skutkové větě a řádně odůvodnit. Porušení této povinnosti je přitom ve výroku o vině vyjádřeno stejně jako ve zrušeném rozsudku. Rovněž není dostatečně skutkově podloženo a odůvodněno.
9. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, jakož i rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. a §265l odst. 3 tr. ř. Okresnímu soudu v Benešově přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout v jiném složení senátu.
10. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že po seznámení se s obsahem podaného dovolání svého oprávnění podle §265h odst. 2 tr. ř. nevyužívá, přičemž vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
12. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2022, sp. zn. 10 To 188/2022, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
13. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto nejprve hodnotil, zda obviněným vznesené námitky svým obsahem vyhovují jím uplatněným důvodům dovolání.
14. Podle dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
15. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
16. Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) (§265b odst. 1 tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
17. Nejvyšší soud konstatuje, že námitky obviněného z převážné části směřovaly do oblasti procesní a skutkové, když brojil proti nesprávnému hodnocení provedených důkazů a z nich vyvozeným skutkovým zjištěním. Stejně jako v předchozím řízení namítl, že nebylo dostatečně prokázáno, že by zapříčinil dopravní nehodu, resp. že soudy ani v novém řízení pochybnosti o proběhlém skutkovém ději neodstranily. Rovněž se podle názoru obviněného neprokázalo, že by o závadě na brzdovém systému věděl, nebo o ní vědět měl a mohl, resp. že porušil povinnost podle §5 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu. Namítl i vadnost znaleckého posudku z oboru strojírenství a v souvislosti s tím i neúplnost důkazního řízení. Soudům vytkl porušení zásady in dubio pro reo , jakož i porušení dalších procesních zásad trestního řízení. Soudy nižších stupňů podle něj nedostály pokynu Nejvyššího soudu z jeho prvního usnesení v této věci. Takové námitky formálně odpovídají důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., což platí i pro tvrzení, že soudy řádně nepromítly své skutkové závěry do skutkové věty výroku o vině, případně založily rozpor mezi skutkovou větou a odůvodněním. Obviněný teprve z těchto skutkových (procesních) výhrad vyvozoval závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o absenci subjektivní stránky. Nejvyšší soud však námitky obviněného tentokrát opodstatněnými neshledal, a to z následujících důvodů.
18. Již na tomto místě je nutno uvést, že soudy nižších stupňů na základě provedených důkazů ustálily svá skutková zjištění, přičemž své hodnotící úvahy dostatečně zdůvodnily. Aniž by tedy bylo významně doplněno dokazování, skutkové závěry, které soudy učinily na základě komplexního a důslednějšího zhodnocení důkazů již provedených v předchozím řízení a které byly promítnuty do skutkové věty výroku o vině, obstojí.
19. Nejvyšší soud proto konstatuje, že v posuzované věci zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní kvalifikaci neshledal, a nemá tak důvod do závěrů soudů nižších stupňů již zasahovat. O zjevný rozpor se přitom jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy přitom nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Obviněný přitom toliko předkládal vlastní skutková tvrzení, která označoval za zřejmá. Tato skutková tvrzení však založil na hodnocení pouze některých (jím vybraných) důkazů, přičemž přehlížel další provedené důkazy, jež bylo třeba hodnotit v celkovém kontextu důkazní situace, jak ostatně učinil především soud prvního stupně. Domáhal se toho, aby provedené důkazy byly hodnoceny jiným, jeho představám odpovídajícím způsobem. Uvedeným způsobem proto existenci zjevného rozporu nijak nedoložil.
20. K tomu je dále vhodné uvést, že není ani úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s nimiž se (s jedinou výjimkou – viz níže) ztotožnil odvolací soud, mají odpovídající obsahové zakotvení v provedených důkazech, které hodnotil v souladu s jejich obsahem, přičemž nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.) a své hodnotící závěry dostatečně vysvětlil. Nelze tedy činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna.
21. Důvod, pro který Nejvyšší soud v předchozím řízení zasáhl do rozhodnutí soudů nižších stupňů stran průběhu nehodového děje, pramenil především z vadného postupu odvolacího soudu, který mj. odlišně hodnotil provedené důkazy, aniž by postupoval podle §263 odst. 7 tr. ř. Nejenže tím odvolací soud porušil citované ustanovení, ale především svým procesně vadným postupem založil vnitřní rozpornost jím vydaného rozhodnutí, neboť v důsledku nezrušení odvoláním napadeného rozsudku formálně aproboval skutková zjištění soudu prvního stupně, ačkoli své závěry o vině obviněného vztáhl k odlišné variantě skutkového děje. Soudy nižších stupňů se rozcházely v hodnocení výpovědí svědků D. G. a Y. J. P. a jejich věrohodnosti. To navíc v kontextu výslechu znalce Ing. Miroslava Tesaře, který uvedl, že nehoda mohla proběhnout dvěma způsoby. Proto Nejvyšší soud konstatoval, že je nejprve potřeba skutkové závěry v kontextu dané důkazní situace ustálit a vyjádřit je ve skutkové větě výroku o vině tak, aby korespondovaly výsledkům hodnocení soudy provedených důkazů. Nevyloučil přitom tu možnost, že si soud prvního stupně vystačí s již provedenými důkazy, toliko nařídil, aby je zevrubněji vyhodnotil. Těmto požadavkům přitom soud prvního stupně dostál, přičemž s jeho hodnotícími úvahami se ztotožnil i odvolací soud – s výjimkou poznámky soudu prvního stupně o procesně nepoužitelné výpovědi svědka D. G. K tomu Nejvyšší soud dodává, že soud prvního stupně sice nesprávně zmínil (procesně nepoužitelnou) výpověď svědka G. z přípravného řízení, což reflektoval již odvolací soud, nicméně tato skutečnost nemá vliv na učiněné závěry a navíc se ze strany soudu prvního stupně jednalo o zcela okrajovou poznámku nemající vliv na jeho skutkové závěry podstatné pro právní posouzení.
22. Nejvyšší soud si je přitom vědom toho, co uvedl soud prvního stupně, a to že ani v novém řízení nebylo možné z výpovědí svědků D. G. a Y. J. P. učinit jednoznačný závěr o tom, zda vozidlo řízené svědkem Y. J. P. najíždělo z připojovacího pruhu, či jelo před vozidlem obviněného delší dobu. Nicméně v kontextu dalších provedených důkazů bylo možné učinit (a ustálit) ten závěr, že obviněný reagoval na vozidlo, které se nacházelo před ním v jeho (průběžném) pruhu. Z výpovědí svědků D. G. a M. D. vyplývá, že obviněnému žádné vozidlo nevytvořilo takovou překážku, na niž by musel reagovat prudkým bržděním, pokud by se dostatečně věnoval sledování provozu na komunikaci. Ze znaleckého posudku Ing. Miroslava Tesaře a jeho výslechu je zřejmé, že z blokovacích stop a natočení kol vozidla obviněného po nehodě vyplývá, že se nesnažil vyhýbat vlevo, aby se vyhnul najíždějícímu vozidlu. Vozidlo obviněného mělo po nehodě natočené řízení vpravo, čímž se řidič (obviněný) snažil kompenzovat tažení vozidla vlevo, které bylo způsobené nesouměrným brzdovým účinkem. Jmenovaný znalec přitom vyloučil možnost, že by došlo ke změně otáčení řízení v průběhu nehodového děje. Neobstojí proto tvrzení obviněného, že v reakci na vjetí onoho vozidla na hlavní silnici začal brzdit a strhl řízení vlevo. Naopak je zjevné, že reagoval na situaci, která nastala přímo v jeho jízdním pruhu. V daných souvislostech nelze pominout ani skutečnost, že podle znaleckého posudku Ing. Miroslava Tesaře začal obviněný na situaci před sebou reagovat ještě před začátkem připojovacího pruhu na úrovni oblasti šikmých lomených čar, po nichž následovala ještě plná čára (č. l. 176), což rovněž příliš neodpovídá tomu, že by šlo o reakci na vozidlo náhle (bezprostředně před vozidlo řízené obviněným) najíždějící z připojovacího pruhu.
23. Odvolací soud důvodně uvedl, že skutečnost, že se ke způsobu jízdy onoho najíždějícího vozidla tento znalec nemohl vyjádřit a připustil jako reálnou i verzi uváděnou obviněným, je zcela logická, neboť žádné stopy ani jiné objektivní podklady způsob jízdy tohoto vozidla nedokladují. Nutno přitom zdůraznit, že jmenovaný znalec označil variantu, že obviněný reagoval prudkým bržděním, protože tam měl nedostatečnou podélnou vzdálenost, za vysoce pravděpodobnou. Současně je třeba v této souvislosti také zmínit to, co tento znalec s ohledem na absenci bližších informací či kamerového záznamu uvedl, že je otázkou „důkazního jednání“ , aby byl např. svědeckými výpověďmi objasněn průběh nehodového děje, resp. že příčinu reakce obviněného nevyhodnotí znalec. Proto je věcí soudů, aby provedené důkazy hodnotily v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. nejen jednotlivě, ale také v souhrnu všech důkazů. Tak přitom soudy učinily. Provedené důkazy tak, jak je soudy vyhodnotily, poskytují spolehlivý podklad pro závěr, že obviněný náhlým prudkým bržděním reagoval na před ním jedoucí vozidlo, neboť se dostatečně nevěnoval provozu na pozemní komunikaci, aniž by bylo zapotřebí postavit najisto, zda se vozidlo svědka Y. J. P. připojovalo z připojovacího pruhu, nebo jelo v průběžném pruhu před obviněným již delší dobu. Naopak obhajoba obviněného, že musel prudkým manévrem (strhnutím řízení vlevo) reagovat na vozidlo najíždějící z připojovacího pruhu, byla vyvrácena. Namítl-li obviněný, že postavení kol po nehodě nevypovídá nic o tom, proč začal brzdit a zda mohl začít brzdit dříve, pak zcela ignoroval zejména znalecký posudek Ing. Miroslava Tesaře a jeho vyhodnocení v kontextu dalších provedených důkazů. Ve světle těchto důkazů neobstojí ani ta konstrukce obviněného, že se před něj z připojovacího pruhu zařadilo vozidlo, které se pohybovalo rychlostí 10 km/h. Na tomto místě Nejvyšší soud uvádí, že není vadný postup soudů, jestliže označily za nevěrohodnou výpověď obviněného, neboť právě s ohledem na výsledky provedeného dokazování obhajobu obviněného o tom, že „strhl řízení vlevo“ vyvrátily. V dalším Nejvyšší soud odkazuje na příslušné pasáže odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů (zejména body 23. a 24. rozsudku soudu prvního stupně a bod 16. rozsudku odvolacího soudu).
24. S ohledem na uvedené lze stran porušení povinnosti podle §5 odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu uzavřít, že soudy nižších stupňů své skutkové závěry ustálily, přičemž popis skutku učiněným skutkovým zjištěním odpovídá, proto pokynu Nejvyššího soudu dostály. Nejvyšší soud na tomto místě odkazuje na již výše uvedené v bodě 21. tohoto usnesení.
25. Pokud jde o porušení povinnosti podle §5 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu, Nejvyšší soud připomíná, že důvodem pro zrušení obou rozhodnutí soudů nižších stupňů v původním řízení, byla absence vyjádření subjektivní stránky ve vztahu k porušení této povinnosti v kombinaci s nedostatečným odůvodněním. Nejvyšší soud netvrdil, že je vyloučeno, že obviněný o závadě brzd nevěděl, či o ní vědět nemusel a nemohl, nýbrž soudům uložil, aby při zevrubnějším vyhodnocení provedených důkazů svůj závěr řádně vyjádřily ve skutkové větě a poté ho odpovídajícím způsobem odůvodnily. Je přitom třeba konstatovat, že i tomuto pokynu soudy dostály.
26. Prvně je třeba uvést, že bylo dostatečně spolehlivě prokázáno, že závada v brzdovém systému vozidla obviněného byla dlouhodobá, resp. nebyla náhlá, tudíž nevznikla při dopravní nehodě. Znalecký posudek z oboru strojírenství stran technického stavu vozidla v době dopravní nehody je průkazný, námitky obviněného o vadnosti tohoto znaleckého posudku neobstojí. Soudy nižších stupňů se s těmito námitkami řádně vypořádaly (bod 26. rozsudku soudu prvního stupně, bod. 17 rozsudku odvolacího soudu), když vycházely z výpovědí obou znalců, kteří se k otázce zkoumání technického stavu vozidla vyjádřili. Znalec Jiří Zelenka osvětlil své závěry a zvolený postup při zkoumání. Vzhledem k námitkám obviněného lze uvést, že i znalec Ing. Miroslav Tesař (který je mj. i znalcem v oboru strojírenství) stvrdil závěry znalce Jiřího Zelenky, když mj. hovořil o hloubkové korozi a dlouhodobě disfunkční brzdě. Pokud jde o postup zkoumání, znalec Ing. Miroslav Tesař se vyjádřil tak, že zvolená jízdní zkouška byla pro ohledání vozidla dostatečná. Uvedl, že není obvyklé, aby všechna vozidla, která projdou dopravní nehodou, byla odvážena na STK, stejně tak označil za běžné a obvyklé, že se auta ohledávají na šotolině. K námitce obviněného, že se odvolací soud nevypořádal s korespondencí mezi obhájcem a Ing. Liborem Topolem lze uvést, že takový důkaz nelze připodobňovat znaleckému posudku, přičemž návrh obhajoby o přibrání znaleckého ústavu za účelem vypracování revizního znaleckého posudku odvolací soud usnesením zamítl. Se zmiňovanou korespondencí se přitom vypořádal tím způsobem, že v bodě 17. svého rozsudku, jak již výše uvedeno, odůvodnil, proč nepovažoval za opodstatněné výhrady proti znaleckému posudku Jiřího Zelenky.
27. Následně se Nejvyšší soud zabýval námitkami stran naplnění subjektivní stránky ve vztahu k porušení povinnosti podle §5 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu. I na tomto místě připomíná, že ve vztahu k této problematice absentovalo v předchozím řízení řádné odůvodnění (spolu s vyjádřením subjektivní stránky ve skutkové větě). Zmiňoval-li ve svém prvním usnesení mj. výpověď znalce Ing. Miroslava Tesaře, že při běžném provozu se vozidlo neprojevilo tak, jak se projevilo v mimořádné situaci při dopravní nehodě, učinil tak v kontextu neúplného vyhodnocení provedených důkazů ze strany soudů nižších stupňů, což se promítlo do nedostatečného odůvodnění jejich rozhodnutí. Tyto vady však soudy v novém řízení odstranily.
28. Nejvyšší soud konstatuje, že ze znaleckého posudku znalce Ing. Miroslava Tesaře se podává, že absence brzdného účinku u pravého předního kola se projevuje při brzdění tak, že vozidlo táhne do strany vlevo a podle intenzity brzdění je i stáčeno vlevo kolem vertikální osy. Snížení brzdného účinku pravého předního kola předmětného vozidla obviněného mělo za následek jeho stranové vyjetí a vznik nestability během brzdného manévru, který předcházel vzniku kritické situace v daném místě. Dotyčný znalec uvedl, že projev sníženého účinku brzd na přední řídící nápravě mohl řidič (obviněný) pocítit především v provozu vozidla s ohledem na tažení vozidla na stranu při jeho zpomalování, a to i v situaci, kdy vozidlo nebylo zatížené, nejelo nikterak vysokou rychlostí. Toto neobvyklé chování vozidla mělo podle něj řidiče aktivizovat ke kontrole technického stavu brzd, ale i ke změně obvyklé techniky jízdy vozidla. Jak již shora zmiňováno, dospěl k závěru, že předmětná závada nevznikla náhle, řidič o ní věděl dlouho před samotným nehodovým dějem. V hlavním líčení tento znalec pak vypověděl, že když řidič předmětné vozidlo užíval, jezdil s ním pravidelně, tak věděl o tom, že vozidlo táhne vlevo. Jeho závěr je tudíž jednoznačný, přičemž ho nemůže změnit jeho vyjádření na otázku, zda se vozidlo projevovalo v běžném provozu jako při dopravní nehodě, neboť z něj lze vyvodit, že k tažení vozidla docházelo stále, toliko nebylo vidět, že by uhýbalo prudce jako při vyhrocené situaci. To ostatně konstatoval již soud prvního stupně v bodě 25. svého rozsudku. Soud prvního stupně zohlednil rovněž zjištění znalce Jiřího Zelenky, že porucha brzdy pravého předního kola (soudem prvního stupně nesprávně uvedeno levého předního kola) byla v minulosti neodborně řešena. I tento znalec uvedl, že tažení vozidla vlevo při brzdění by řidič poznal. V kontextu těchto znaleckých závěrů neobstojí námitky obviněného, že nezodpovídá za výsledek práce svědka M. B., který neodhalil závadu v brzdovém systému, neboť bylo prokázáno, že obviněný, který vozidlo pravidelně užíval, věděl, že vozidlo táhne vlevo. Znalec Ing. Miroslav Tesař přitom vzal v potaz i tuto tvrzenou kontrolu svědkem M. B. Na otázku, zda projev závady vozidla byl jistým spouštěčem provádění deklarované údržby, uvedl, že je to otázkou jiného hodnocení, avšak řidič měl možnost se této závadě přizpůsobit změnou obvyklé techniky jízdy a také i případným vyloučením vozidla ze silničního provozu. Nehledě na to, že obviněný svoji námitku postavil na tvrzení, že k této prohlídce došlo dne 23. 3. 2018, takové zjištění však učiněno nebylo. Pokud obviněný dále uvedl, že nelze dospět k závěru, že o závadě věděl, resp. vědět měl a mohl také s ohledem na skutečnost, že vozidlo mělo platnou technickou prohlídku, pak soud prvního stupně důvodně dovodil, že ani ta nevylučuje závadu brzdového systému, která se projevila. Znalec Jiří Zelenka uvedl, že i kdyby byla technická kontrola provedena správně, závada mohla nastat měsíc poté.
29. Uvedené závěry dokresluje i zjištění o neodborném zásahu do brzdového systému právě na kritickém pravém předním kole předmětného vozidla. Stěží si lze představit, že by obviněný jako provozovatel tohoto vozidla neměl žádné povědomí o této skutečnosti, která zjevně svědčí o problémech brzdového systému. Tím spíše to platí za situace, kdy se obviněný prezentoval jako zodpovědný řidič dbající o technický stav svého vozidla.
30. S ohledem na uvedené závěr o zaviněném porušení povinnosti podle §5 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu ve formě vědomé nedbalosti dovodit lze, přičemž soud prvního stupně jej dostačujícím způsobem promítl i ve skutkové větě výroku o vině. Jelikož bylo prokázáno, že obviněný vozidlo pravidelně užíval a současně, že při pravidelném užívání se závada při brzdění projevovala, popis skutku těmto závěrům ve skutkové větě odpovídá. Nejvyšší soud dodává, že není vadou, pokud soud prvního stupně v novém řízení po zevrubnějším vyhodnocení důkazů nyní již odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř. dospěl k zavinění ve formě vědomé nedbalosti.
31. Nejvyšší soud proto uzavírá, že soudy neporušily zásady zakotvené v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., jelikož odůvodnily, jak provedené důkazy hodnotily a proč z nich učinily dané skutkové, resp. i právní závěry. Učiněná skutková zjištění, která jsou popsaná ve skutkové větě výroku o vině a dále rozvedena v rozsudku soudu prvního stupně, se kterými se ztotožnil odvolací soud, odůvodňují závěr o spáchání předmětného skutku obviněným.
32. K obviněným namítanému porušení zásady in dubio pro reo lze ještě uvést, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ ( in dubio pro reo ), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17).
33. Závěrem Nejvyšší soud uvádí, že uplatnil-li obviněný ve svém podání vedle dovolacího důvodu podle §265 odst. 1 písm. g) tr. ř. také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nenaplnil jej relevantní argumentací. Dovolací námitky byly podřaditelné toliko pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz shora v bodě 17. tohoto usnesení), přičemž Nejvyšší soud je opodstatněnými neshledal. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., ten nebyl naplněn již proto, že nedošlo ke splnění základní podmínky pro jeho aplikaci, kterou je zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku (v posuzované věci nebylo odvolání zamítnuto, nýbrž z jeho podnětu došlo k částečnému zrušení napadeného rozsudku soudu prvního stupně, a to ve výroku o trestu, a novému rozhodnutí o trestu).
V.
Způsob rozhodnutí
34. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 2. 2023
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu