ECLI:CZ:NS:2023:6.TDO.544.2023.1
sp. zn. 6 Tdo 544/2023-480
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 7. 2023 o dovolání, které podal obviněný T. H. V. , nar. XY, bytem XY, okres Děčín, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 2. 2023, sp. zn. 4 To 16/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 1 T 208/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. H. V. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 6. 10. 2022, sp. zn. 1 T 208/2018 (dále též jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný T. H. V. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že (zjednodušeně řečeno) jako osoba samostatně výdělečně činná řádně nepřiznal a neodvedl daň z příjmu fyzických osob za rok 2014, když zatajil příjem z prodeje tabákových výrobků a nápojů, předtím zakoupených od společnosti GECO, a.s., IČ 63080737, na základě faktur podrobně specifikovaných ve výroku o vině, čímž způsobil České republice škodu ve výši 140 955 Kč.
2. Za to byl podle §240 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody na 6 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 2 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, jež Krajský soud v Ústí nad Labem (dále též jen „odvolací soud“) zamítl podle §256 tr. ř. svým usnesením ze dne 6. 2. 2023, sp. zn. 4 To 16/2023.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 2. 2023, sp. zn. 4 To 16/2023 (dále též jen „napadené usnesení“), podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ve všech třech jeho alternativách. Namítl, že Okresní soud v Děčíně a Krajský soud v Ústí nad Labem učinily nesprávná skutková zjištění, jež jsou v daném případě rozhodující pro naplnění znaků přečinu podle §240 odst. 1 tr. zákoníku, že tato skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, z nichž některé jsou navíc procesně nepoužitelné, a další zásadní důkazy, jichž se domáhal, že nebyly provedeny vůbec.
5. Obviněný uvedl, že závěr o jeho vině nižší soudy založily jen na příslušných fakturách, rozvozových listech a na výpovědi svědka J. Z. Všechny tyto důkazy však považuje „ze svého pohledu pro objektivitu trestního řízení za nepoužitelné“. Na jejich základě nelze učinit přesvědčivé a nezpochybnitelné závěry. Pokud jde o faktury, tak se nejedná o originály, nýbrž jen o dodatečně vytištěné kopie, které navíc nesplňují všechny zákonné náležitosti, aby mohly být zahrnuty do účetnictví – chybí zde například razítko a podpis dodavatele, DIČ, stejně tak i jeho podpis (obviněného), který by jasně stvrzoval, že zboží převzal a že zaplatil fakturované částky. Žádný jiný účetní doklad o tom, že zboží převzal a v hotovosti za něj zaplatil, neexistuje. V průběhu řízení opakovaně požadoval, aby byly k důkazu provedeny originály příslušných faktur, což se však nestalo. Okresní i krajský soud se spokojily se sdělením společnosti GECO, a.s., že originály faktur již nemají a že tyto archivují v souladu se zákonem jen v digitální podobě. Současně byl odmítnut i jeho požadavek učiněný dne 6. 2. 2023 ve veřejném zasedání o odvolání, aby se soud pokusil originály faktur získat od finančního úřadu. V podobné trestní věci jiného pachatele sp. zn. 7 To 157/2020 přitom Krajský soud v Ústí nad Labem požadavek na opatření originálů faktur akceptoval. Svědek J. Z. při hlavním líčení přiznal, že rozvozové listy podepsal za něj (za obviněného), když on měl toto údajně soustavně odmítat. Neexistuje ovšem jediný hodnověrný důkaz, že rozvozové listy skutečně odmítl podepsat. Toto ničím nepodložené tvrzení svědka Zvěřiny není podpořeno žádným dalším důkazem. Rozvozové listy obsahující jeho zfalšovaný podpis nemohou být brány za objektivní důkaz ke zjištění skutkového stavu věci. Zfalšování tak zásadních dokladů naopak znamená, že tyto nemohou mít žádnou důkazní hodnotu a jsou pro toto trestní řízení nepoužitelné. Svědka J. Z. nelze hodnotit jako věrohodného, jak chybně učinil krajský soud. Rozhodnutí o vině je založeno na neobjektivních a nepoužitelných důkazech. Okresní soud v Děčíně i Krajský soud v Ústí nad Labem postupovaly v rozporu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř., když se nesnažily o zjištění skutkového stavu věci, o němž by nebyly pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí. Jeho vina byla vybudována především na rozvozových listech a fakturách, aniž by však bylo zkoumáno, zda tyto listiny byly skutečně vydány či sepsány tím, kdo je jako jejich autor či původce uveden, a zkoumána nebyla ani jejich nenarušenost, tj. zda jsou v původním stavu. Důkaz měl být proveden jedině originálem listin a naopak ty, které byly získány nezákonným způsobem, měly být vyloučeny jako absolutně neúčinné. Pokud svědek J. Z. za něj (za obviněného) dané dokumenty podepsal, tak totálně znehodnotil jejich použitelnost při zjišťování objektivní pravdy a způsobil, že se staly absolutně neúčinnými.
6. Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil podle §265m odst. 1 tr. ř. a zároveň jej sám svým rozsudkem zprostil obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř., případně aby napadené usnesení zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. a podle §265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
7. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále též jen „státní zástupce“) se k dovolání obviněného vyjádřil tak, že toto považuje za zjevně neopodstatněné. Nejprve poukázal na to, že s ohledem na způsob rozhodnutí odvolacího soudu (zamítnutí odvolání obviněného podle §256 tr. ř.) v daném případě přicházel současně s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. do úvahy i důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který obviněný výslovně neuplatnil, avšak jde pouze o formální nedostatek, který nebrání přezkoumání napadeného rozhodnutí po věcné stránce. Pokud jde o konkrétní dovolací argumentaci obviněného, tak tato je pouhým opakováním, respektive pokračováním jeho obhajoby vznesené v předcházejících fázích trestního řízení, s níž měly soudy nižších stupňů možnost se vypořádat. Platí to i ohledně obviněným opakovaně zmiňovaných nosných usvědčujících důkazů v podobě faktur, rozvozových listů a výpovědi svědka J. Z. V meritorních rozhodnutích soudu prvního i druhého stupně nejsou žádné vady, pro něž by tato rozhodnutí nemohla obstát, naopak tato správně zohledňují výsledky provedeného dokazování. Důkazy byly provedeny v dostatečném rozsahu a následně vyhodnoceny způsobem odpovídajícím ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Není účelem dovolacího řízení, aby jednotlivé důkazy byly znovu rozebírány a srovnávány, aby byla hledána ještě nějaká další argumentace, když na vše podstatné bylo již adekvátním způsobem reagováno u soudů nižších instancí. Určující je, že se tyto soudy při hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů a nevybočily z mezí jejich volného hodnocení. Zabývaly se mimo jiné i hodnocením věrohodnosti výpovědi svědka J. Z. a vysvětlily, proč tuto považují v kombinaci s dalšími ve věci provedenými důkazy a zjištěnými skutečnostmi za věrohodnou, a proč naopak neuvěřily obhajobě obviněného, že zboží uvedené ve fakturách a rozvozových listech nepřevzal a nezaplatil za něj. Pokud jde o obviněným zpochybňované kopie faktur generovaných v elektronické podobě, tak lze sice uznat, že nejde o originály v listinné formě (s ohledem na jejich skartaci v evidenci společnosti GECO, a.s.), přesto však neztrácejí důkazní hodnotu pro potřeby trestního řízení. Jestliže obhajoba ve veřejném zasedání o odvolání vznesla požadavek na opatření faktur prostřednictvím finančního úřadu, krajský soud se s tímto potenciálním důkazem vypořádal v odstavci 13. odůvodnění svého usnesení. Ani podle judikatury Ústavního soudu nejsou obecné soudy povinny vyhovět každému důkaznímu návrhu procesní strany. Právu obviněného navrhnout provedení důkazu potřebného k uplatnění obhajoby odpovídá povinnost soudu o takovém důkazním návrhu rozhodnout, a pokud mu nevyhoví, tak vysvětlit, z jakého důvodu. To se v daném případě stalo, tedy se nejedná o tzv. opomenutý důkaz.
8. S ohledem na uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.]. Současně vyslovil souhlas s učiněním i jiného rozhodnutí v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Přípustnost dovolání
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda jsou tu důvody pro jeho odmítnutí.
10. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 2. 2023, sp. zn. 4 To 16/2023, je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje všechny obsahové náležitosti podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., a to včas a na správném místě podle §265e odst. 1 tr. ř.
11. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Nestačí přitom, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, nýbrž je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto následně hodnotil, zda obviněným vznesené námitky svým obsahem vyhovují jím uplatněnému důvodu dovolání.
12. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
IV.
Důvodnost dovolání
13. Nejvyšší soud v první řadě konstatuje, že námitky obviněného lze formálně podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [ jakož i pod obviněným výslovně nezmíněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. ]. Soustředěny jsou čistě do oblasti dokazování (skutkové), když obviněný poukazuje na údajný zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními, dále pak na to, že podstatné důkazy použité proti němu (na nichž je postaveno rozhodnutí o jeho vině) jsou procesně nepoužitelné, a nakonec i na to, že soudy nižších stupňů nedůvodně odmítly provést důležitý důkaz v podobě originálů předmětných faktur a spokojily se jen s jejich kopiemi.
14. Nejvyšší soud však v posuzované věci žádný, natož pak zjevný, rozpor mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními neshledal. Rovněž tak nezjistil, že by při rozhodování o vině obviněného byly brány v potaz jakékoli procesně nepoužitelné důkazy, nebo že by nebyly nedůvodně provedeny podstatné důkazy navržené obviněným. Není zde proto žádný důvod do závěrů soudů nižších stupňů zasahovat.
15. Je třeba připomenout, že o tzv. zjevný rozpor jde pouze tehdy, když skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, když tato skutková zjištění nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když jsou tato zjištění opakem toho, co je obsahem provedených důkazů apod. Musí se tedy jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. Nejvyšší soud je v daném směru povolán korigovat jen skutečně vážné excesy soudů nižších stupňů (k tomu přiměřeně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález téhož soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a řada dalších). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy každopádně nemůže být založena jen na tom, že obviněný na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak, s jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Dovolání je určeno především k nápravě vážných procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř. Nejvyšší soud není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav v celé jeho šíři.
16. V projednávaném případě se obviněný domáhá evidentně právě toho, aby provedené důkazy byly zhodnoceny jiným (jeho představám vyhovujícím) způsobem. Prosazuje přitom vlastní skutková tvrzení, aniž by ovšem zohlednil všechny relevantní důkazy nejen jednotlivě, ale zejména i v jejich logickém souhrnu a ve vzájemných souvislostech. Toto naopak správně učinily soudy nižších stupňů.
17. Jak již zdůraznil odvolací soud s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nelze vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení, resp. že mu zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám. Je jím zajišťováno „pouze“ právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy, což se ovšem v projednávané trestní věci stalo.
18. V žádném případě není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral je, porovnával je s obhajobou obviněného a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že Okresní soud v Děčíně a Krajský soud v Ústí nad Labem v odůvodnění svých meritorních rozhodnutí dostatečně vyložily, na základě jakých důkazů uznaly obviněného vinným ze spáchání předmětného skutku, jak tyto důkazy hodnotily, na základě čeho mají za vyvrácenou obhajobu obviněného, jakož i to, proč se dále nepokoušely získat originály předmětných faktur společnosti GECO, a.s., vystavených na obviněného coby odběratele. I podle názoru Nejvyššího soudu mají učiněná skutková zjištění odpovídající obsahové zakotvení v provedených důkazech, na něž soudy nižších stupňů zcela konkrétně odkázaly. Rozhodně nelze učinit závěr, že by zmíněná skutková zjištění byla ve zjevném rozporu s provedenými důkazy, jak uvádí obviněný, nebo že by zde byla vada v podobě opomenutých důkazů. Za zcela liché je třeba označit i tvrzení obviněného, že základní důkazy, na nichž je postaveno jeho odsouzení, jsou procesně nepoužitelné. Toto on sice ve svém dovolání formálně uvedl, zároveň však nevysvětlil, co by mělo onu procesní nepoužitelnost důkazů způsobit. Samotný fakt, že se jedná o kopie faktur, jež nemají všechny obsahové náležitosti daňového dokladu, nezpůsobuje (neznamená) jejich nepoužitelnost v rámci důkazního (trestního) řízení. Obdobně je tomu i u dalšího argumentu obviněného – to, že svědek J. Z. na rozvozových listech zfalšoval podpis obviněného (po odmítnutí podpisu ze strany obviněného s tím, že jako ani jiným dodavatelům mu nic podepisovat nebude a ať si to svědek podepíše sám), ještě neznamená, že tyto rozvozové listy jsou bez jakékoli důkazní hodnoty či dokonce procesně nepoužitelné. To je jen účelový a s realitou se naprosto míjející výklad obviněného, který vytrhuje jednotlivé důkazy a jednotlivé skutečnosti k nim se vztahující z celkového kontextu. Podle §89 odst. 2 tr. ř. může za důkaz sloužit vše , co může přispět k objasnění věci, a to včetně listin, pokud jsou pro dané trestní řízení (pro objasnění určité skutečnosti, pro zjištění skutkového stavu věci) důležité. Procesně nepoužitelné by takové listiny byly jen tehdy, pokud by byly ze strany orgánů činných v trestním řízení opatřeny v rozporu s trestním řádem, tedy nezákonným způsobem, například nezákonným donucením nebo hrozbou takového donucení (§89 odst. 3 t.ř.). Tak tomu zde ovšem není.
19. Soud prvního stupně i soud odvolací si byly evidentně vědomy všech zásadních skutečností zmíněných následně v dovolání obviněného, samozřejmě včetně toho, že u faktur se nejedná o jejich originály, nýbrž o kopie, a že tyto kopie bezvadně nesplňují všechny náležitosti daňového dokladu, stejně tak i toho, že podpisy příjemce na rozvozových listech nejsou pravými podpisy obviněného, že tyto za něj učinil svědek J. Z. atd. Ve skutečnosti tedy vůbec nejde o situaci, že by z provedených důkazů vyplývalo něco jiného, než s čím oba soudy nižších stupňů pracovaly a z čeho při svém rozhodování vycházely. Podstata dovolání obviněného spočívá toliko v polemice se způsobem, jakým soudy provedené důkazy zhodnotily. Jak plyne již z vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k podanému dovolání, argumentace obviněného není ničím jiným, než opakováním argumentů vznesených již v dřívějších fázích trestního řízení, s nimiž se soudy nižších stupňů vypořádaly, a pokračováním jeho stále stejné obhajoby. Rozhodně nejde o situaci předvídanou v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., která by měla vést Nejvyšší soud k zásahu v rámci dovolacího řízení.
20. Dovolacím námitkám obviněného tedy nebylo možno přisvědčit ani zčásti. Závěr soudů nižších stupňů o tom, že se dopustil předmětného skutku, je správný, a správná je i použitá právní kvalifikace. Skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl nezbytný pro rozhodnutí, a to bez jakýchkoli důvodných pochybností. Nejvyšší soud se ztotožňuje se závěry soudů nižších stupňů a v dalším odkazuje na relevantní pasáže jejich rozhodnutí.
21. Dodat lze, že problematikou potřeby reakce (odpovědí) na stále se opakující argumenty (otázky) obviněného se opakovaně zabýval i Ústavní soud. Například ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, zdůraznil, že ve shodě s Evropským soudem pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, nelze chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a odvolací soud se při zamítnutí odvolání může v principu omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně (konkrétně viz např. věc řešená před Evropským soudem pro lidská práva García proti Španělsku). Netřeba pochybovat o tom, že pokud uvedené platí pro odvolací řízení, pak to tím spíše platí pro řízení dovolací, je-li zjištěno, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám obviněného věnovaly dostatečnou pozornost.
22. Nejvyšší soud rovněž již mnohokrát ve svých předchozích rozhodnutích připomenul, že pokud obviněný v dovolání v podstatě jen opakuje námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím a tyto soudy se s danými námitkami dostatečně a správně vypořádaly, pak jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002).
V.
Způsob rozhodnutí
23. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 7. 2023
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu