ECLI:CZ:NS:2023:6.TDO.63.2023.1
sp. zn. 6 Tdo 63/2023-487
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 2. 2023 o dovolání, které podal obviněný F. V., nar. XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kuřim , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 9. 2022, č. j. 10 To 59/2022-409, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 T 4/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. V. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2022, č. j. 47 T 4/2022-356, byl obviněný F. V. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1 alinea 1, 2, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), písm. c) tr. zákoníku, za který a za sbíhající se zvlášť závažný zločin znásilnění podle §185 odst. 1 alinea 2, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), písm. c) tr. zákoníku, zvlášť závažný zločin znásilnění podle §185 odst. 1 alinea 2, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), písm. c) tr. zákoníku a zvlášť závažný zločin pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2 tr. zákoníku z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2019, sp. zn. 56 T 11/2018, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 2 To 18/2019, byl odsouzen podle §185 odst. 3 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu zaměstnání nebo povolání, jehož součástí je práce s dětmi včetně jejich vzdělávání, výchovy a péče o ně na dobu deseti roků. Podle §99 odst. 1, 4 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo ochranné léčení sexuologické v ústavní formě. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2019, sp. zn. 56 T 11/2018, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 2 To 18/2019, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené AAAAA (pseudonym) nemajetkovou újmu v penězích ve výši 500.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně od 6. 5. 2022 do zaplacení.
2. O odvolání obviněného a státní zástupkyně proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 9. 2022, č. j. 10 To 59/2022-409. Podle §258 odst. 1 písm. b), písm. d) tr. ř. z podnětu obou odvolání napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 písm. a), písm. b), odst. 4 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným, že po dobu dvou let v období od 2013 do 2015 s různou četností do měsíce, především o víkendech, v přesně nezjištěném počtu případů opakovaně v pokoji rodinného domu na adrese XY, XY, který obýval společně se svými rodiči, a kde jej poškozená, tehdy nezl. AAAAA, nar. XY, navštěvovala ať již sama, nebo se svým bratrem, tehdy nezl. BBBBB (pseudonym), nar. XY, neboť byl rodinným přítelem, poté, co ji večer uložil do své postele, poškozenou opakovaně vysvlékl donaha a za účelem svého sexuálního vzrušení a uspokojení ji opakovaně osahával na nahém těle, zejména na přirození, dráždil ji penisem na pohlavních orgánech a análním otvoru a požadoval po ní, aby mu masturbovala jeho penis, když před ní i sám masturboval až do vyvrcholení, dále žádal, aby mu prováděla felaci, přičemž při felaci ejakuloval do jejích úst, když uvedenému jednání se poškozená podvolovala, neboť jí obviněný vyhrožoval, že pokud tak neučiní, bude jí dělat i „věci“, které nechce, a to zasouvat prsty a penis do pochvy, což opakovaně učinil do oblasti okraje pochvy, na což poškozená reagovala pláčem, což obviněný využil k zastrašení takovou praktikou pro případ jejího nevyhovění ostatním sexuálním projevům obviněného vůči ní, stejně jako jí v některých případech přidržoval svou rukou její ruce nad hlavou, když ležela na posteli, ačkoli jako rodinný přítel věděl, že nezletilá dosud nedovršila věku patnácti let, což bylo zřejmé i z její fyziognomie, přičemž v důsledku uvedeného jednání obviněného došlo u poškozené k narušení vývoje a postupně k rozvinutí posttraumatické stresové poruchy, tedy k vážné poruše zdraví, která se u poškozené projevovala flashbacky, výkyvy nálad, panickými atakami, poruchami spánku, narušeným pocitem bezpečí, nedůvěrou, později i obavou z partnerského vztahu a vyhýbavým chováním ve vztahu k vyšetřované události, přičemž tato trvala nejméně do prosince 2021.
3. Uvedené jednání odvolací soud kvalifikoval jako zvlášť závažný zločin znásilnění podle §185 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), písm. c) tr. zákoníku a za tento zvlášť závažný zločin a za sbíhající se zvlášť závažný zločin znásilnění podle §185 odst. 1 alinea 2, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), písm. c) tr. zákoníku, zvlášť závažný zločin znásilnění podle §185 odst. 1 alinea 2, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), písm. c) tr. zákoníku a zvlášť závažný zločin pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2 tr. zákoníku z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2019, sp. zn. 56 T 11/2018, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 2 To 18/2019, obviněného odsoudil podle §185 odst. 3 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu zaměstnání nebo povolání, jehož součástí je práce s dětmi včetně jejich vzdělávání, výchovy a péče o ně na dobu deseti roků. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2019, sp. zn. 56 T 11/2018, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 2 To 18/2019, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost nahradit poškozené AAAAA nemajetkovou újmu v penězích ve výši 426.671 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně od 6. 5. 2022 do zaplacení.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému rozsudku vrchního soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g), písm. h) tr. ř.
5. Obviněný shledal dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve všech třech jeho alternativách, když namítl, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, resp. jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, a současně ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované, podle obhajoby podstatné, důkazy.
6. Dovolatel poukázal zejména na skutečnost, že podle jeho názoru obecné soudy téměř rezignovaly na zjišťování skutečného průběhu jeho jednání vůči poškozené. Připustil, že se vůči poškozené dopustil jednání rozporného s trestním právem, ale obsahově i intenzitou odlišného, přičemž soudy vzaly v úvahu pouze jediný důkaz, a to výpověď poškozené. Ta je ovšem z procesních důvodů jako nezákonný důkaz nepřípustná. V té souvislosti odkázal na své podání ze dne 10. 9. 2021 z přípravného řízení, v němž vznesl námitky k výslechu poškozené, provedenému dne 7. 9. 2021. Ze strany policejního orgánu jí totiž byly pokládány nepřípustné kapciózní (návodné) otázky. K tomu označil zejména časový úsek od cca 9:27:50 hod. do cca 9:32:50 hod. a od 9:50 hod. do 9:51 hod. Poukázal na skutečnost, že obecné soudy nijak nespecifikovaly, které konkrétní otázky považovaly za návodné, a jaké konkrétní informace získané z takto položených dotazů, mohou být považovány případně za získané v rozporu se zákonem. Dále vytkl, že vyslýchající poškozené položila otázku, zda na ni mělo chování obviněného nějaký psychický vliv, ačkoli ta měla být položena právě soudnímu znalci z oboru dětské psychologie, případně psychiatrie, neboť odpověď poškozené na tuto otázku je subjektivní a nemusí být pravdivá. Vedením výslechu došlo k porušení zásad trestního řízení uvedených v §2 tr. ř. K výslechu poškozené dovolatel dále opakovaně citoval §10 tr. ř. a protokolu o tomto úkonu vytkl, že neobsahuje skutečnosti, na jejichž základě byl shledán neodkladným či neopakovatelným, přestože byl na jeho počátku vyslýchajícím takto označen. Odsuzující rozsudek se zakládá na jediném důkazu, přičemž obviněný namítl porušení zásady in dubio pro reo , neboť přetrvávají důvodné pochybnosti o průběhu skutkového děje. V té souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2020, sp. zn. II. ÚS 2929/18. Dále namítl, že nebylo vyhověno jeho návrhu identifikovat a vyslechnout zdravotní sestru, které se měla poškozená jako první osobě svěřit, když lékařka podávající trestní oznámení byla ve službě až druhý den a ani ta nebyla v rámci celého trestního řízení v pozici svědka vyslechnuta. Ve spojitosti s tím dovolatel obsáhle citoval z nálezů Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2021, sp. zn. II. ÚS 1886/21, a ze dne 6. 3. 2020, sp. zn. II. ÚS 2929/18, a uzavřel, že proto nemůže obstát závěr odvolacího soudu obsažený v 86. bodu napadeného rozhodnutí, jelikož navrhované svědky (zdravotní sestru a lékařku) označil. Současně poukázal na zvláštní okolnosti nálezu poškozené při její intoxikaci alkoholem.
7. Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný shledal v posouzení podmínek ukládání trestu, zejména pak v předpokladech použití §40 odst. 2 tr. zákoníku, příp. §58 tr. zákoníku, které byly podle jeho názoru splněny. Namítl, že obecné soudy ignorovaly právní závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1057/2019, stran použití ustanovení §40 odst. 2 tr. zákoníku ve věci obviněného, k níž byl posuzovaným rozhodnutím ukládán souhrnný trest. Odůvodnění ze strany soudů obou stupňů považoval dovolatel za nedostatečné a neurčité, uložený trest ve výměře 6 let hodnotil jako nepřiměřený. Stran výroku o náhradě nemajetkové újmy poškozené namítl obviněný neposouzení příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a následkem u poškozené, a to zejména ve vztahu k jeho rozsahu. Poukázal na událost, kdy se poškozená opila, z níž dovodil, že péče ze strany rodičů poškozené nebyla dlouhodobě příliš příkladná. V rámci znaleckého zkoumání poškozené současně vyšlo najevo, že poškozená ve škole prospívala výborně, neměla výchovné problémy, byla soustředěná, měla delší dobu přítele, se kterým normálně sexuálně žila, což nesvědčí o tom, že by u ní vznikla v důsledku jednání obviněného posttraumatická stresová porucha, tedy těžká újma na zdraví. Soudy se spokojily jen s tvrzením poškozené, které uvedla znalkyním, ale nijak jej blíže neprokazovaly. V té souvislosti zmínil skutečně zjištěné následky u chlapců z jednání, za které byl Městským soudem v Praze dne 9. 1. 2019, sp. zn. 56 T 11/2018, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 2 To 18/2019, odsouzen.
8. Obviněný vznesl návrh na odložení vykonatelnosti rozhodnutí ve smyslu ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. v návaznosti na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 3 Tdo 404/2017. Současně poukázal na potřebu pokračování v úspěšném výkonu ochranného ústavního sexuologického léčení a nikoli jeho přerušení nástupem do výkonu trestu.
9. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i Městského soudu v Praze, jakož i veškerá další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
10. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) k dovolání obviněného uvedla, že námitky zpochybňující procesní použitelnost obrazového a zvukového záznamu výslechu poškozené v přípravném řízení, jenž byl v hlavním líčení přehrán podle §102 odst. 2 tr. ř., jsou zjevně neopodstatněné. K namítanému kladení sugestivních otázek odkázala na bod 14. rozsudku nalézacího soudu, z něhož se podává, že procesní úkon jako celek nebyl zpochybněn, a poukázala na přítomnost obhájkyně dovolatele u tohoto výslechu, kde měla možnost uplatnit námitky proti způsobu provádění úkonu, přičemž tak neučinila. Rovněž námitky dovolatele k nesplnění podmínek pro provedení výslechu poškozené v přípravném řízení jako neodkladného nebo neopakovatelného úkonu postrádají opodstatnění, jelikož výslech poškozené byl konán až po účinném zahájení dovolatelova trestního stíhání a rovněž nepředstavoval neopakovatelný úkon, který by nebylo možno před soudem provést. Byl-li výslech poškozené proveden v hlavním líčení přehráním jeho obrazového a zvukového záznamu, jednalo se o postup, jejž ustanovení §102 odst. 2 věty druhé tr. ř. umožňuje i bez toho, aby jinak musely být splněny podmínky stanovené v §211 odst. 1 a 2 tr. ř., jelikož celý institut má primárně zamezit sekundární viktimizaci mladistvých obětí trestných činů. Poškozená nadto představovala zvlášť zranitelnou oběť podle zákona o obětech trestných činů, které jsou chráněny i zákonnou povinností uloženou vyslýchajícímu orgánu vést výslech obzvlášť citlivě. V té souvislosti odkázala státní zástupkyně dále na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2012/29/EU ze dne 25. října 2012, kterou se zavádí minimální pravidla pro práva, podporu a ochranu obětí trestného činu, a zakotvuje ve svém čl. 20 písm. b) pravidlo minimalizace počtu výslechů obětí a též požadavek, aby prováděný výslech byl naprosto nezbytný pro účely vyšetřování trestného činu. Dále připomněla požadavek vyplývající z čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, aby orgány činné v trestním řízení braly v úvahu zájem dítěte. K výtce na položení otázky, zda dovolatelovo jednání mělo na poškozenou nějaký psychický vliv, odkázala státní zástupkyně na §22 zákona o obětech trestných činů a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. 13 To 22/2017. Opodstatněné státní zástupkyně neshledala ani námitky směřující do vad důkazního řízení stran ztotožnění údajné zdravotní sestry, jíž se poškozená svěřila, neboť touto osobou byla právě Č., jejíž výslech však dovolatel nenavrhoval. K ostatním „opomenutým důkazům“ poukázala na to, že dovolatel se jejich provedení v hlavním líčení ani veřejném zasedání nedomáhal. Odsouzení dovolatele rovněž není založeno na jediném důkazu, tedy výslechu poškozené v přípravném řízení, když odkázala na bod 86. rozsudku odvolacího soudu, kdy dovolatel nezpochybňuje, že se vůči poškozené dlouhodobě dopouštěl trestněprávně relevantního jednání sexuální charakteru, ale pouze některé dílčí aspekty odůvodňující aplikaci kvalifikované skutkové podstaty. K obecným námitkám dovolatele vůči způsobené újmě státní zástupkyně uvedla, že dovolatel přehlíží zjištěné projevy posttraumatické stresové poruchy u poškozené, k nimž docházelo minimálně do prosince 2021. Závěru nalézacího soudu, a to i na základě znaleckých závěrů obou znalkyň z oboru zdravotnictví, že u poškozené došlo k zásadnímu zhoršení života, jež ústilo v omezení v obvyklém způsobu života ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, nelze nic vytknout a zjevně se jedná o nemajetkovou újmu ve smyslu §2956 o. z., přičemž příčinná souvislost mezi jednáním a následkem je zcela evidentní. V té souvislosti státní zástupkyně odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu. K námitkám dovolatele stran nepřiměřenosti trestu a neužití §40 odst. 2 tr. zákoníku, je-li ukládán trest pachateli se zmenšenou příčetností, státní zástupkyně doplnila, že nejsou podřaditelné pod žádný z dovolacích důvodů a argumentace obviněného nemůže dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. založit, přičemž ve vztahu k nepoužití ustanovení §40 odst. 2 tr. zákoníku odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 4 Tdo 947/2020, bod 16. Naopak argumentace chybnou aplikací citovaného ustanovení ve smyslu právních závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1057/2019, týkajících se totožného dovolatele, by byla způsobilá tento dovolací důvod naplnit, což však není posuzovaný případ. K důvodům, proč soudy k aplikaci ustanovení §40 odst. 2 tr. zákoníku nepřistoupily, odkázala státní zástupkyně na vyjádření odvolacího soudu v bodech 135. - 177., které je vyčerpávajícím zohledněním podmínek pro případnou aplikaci zmiňovaného moderačního ustanovení. Poukázala na to, že zjištěním projednávaného skutku došlo k rozrušení dřívějšího náhledu i na předchozí dovolatelovu trestnou činnost. Obviněný sexuálně zneužíval nezletilou poškozenou jako zástupný sexuální objekt v delším časovém období a rozsahu, přičemž měl plně zachovalé rozpoznávací schopnosti, a byť schopnosti ovládací měl podstatnou měrou sníženy, byl si vědom toho, jakým způsobem na něj poškozená působí, a k opakování svého jednání si vytvářel podmínky. Soudy zohlednily i dovolatelův určitý nekritický náhled na věc, navíc moderační oprávnění plynoucí z §40 odst. 2 tr. zákoníku je čistě fakultativní.
11. Závěrem státní zástupkyně navrhla dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a učinit tak v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Současně vyjádřila souhlas s konáním neveřejného zasedání i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
13. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., bylo nutné posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují uplatněné dovolací důvody. Obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, totiž musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového důvodu podle §265b tr. ř. a nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
14. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 je dán v případě, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Na rozdíl od dřívější právní úpravy tedy současné vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. výslovně umožňuje, aby za určitých podmínek byl dovoláním napadán skutkový základ soudních rozhodnutí. Ani podle současného vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však nelze vznášet jakékoli skutkové námitky a domáhat se skutkového přezkumu ve stejném rozsahu jako v odvolacím řízení. Vytýkat lze pouze takové vady, které odpovídají některé ze tří kategorií vad důkazního řízení v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. výslovně uvedených – extrémní rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy, důkazy opatřené v rozporu s procesními předpisy a tzv. opomenuté důkazy. Vždy se však uvedené vady musí vztahovat k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. Uvedený dovolací důvod tedy nemůže být naplněn prostou polemikou dovolatele s hodnocením důkazů soudy a předkládáním vlastních hodnotících úvah a skutkových tvrzení.
15. Důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případě, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud zde tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
IV.
Důvodnost dovolání
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
16. Vzhledem k obsahu podaného dovolání lze uzavřít, že obviněný uplatněnými námitkami dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. formálně ve všech třech jeho alternativách naplnil, ovšem zjevně neopodstatněně. Nejvyšší soud dále konstatuje, že obviněný opakuje své námitky, které uplatnil před nalézacím soudem i v rámci svého odvolání, a s nimiž se soudy obou stupňů, jak vyplývá z jejich rozhodnutí, vypořádaly.
17. Pokud se týká námitek dovolatele k prvé alternativě namítaného dovolacího důvodu, je třeba konstatovat, že v projednávané věci není dán žádný, natož zjevný, rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Je třeba zdůraznit, že sám obviněný potvrzuje závažné trestněprávní jednání sexuálního rázu vůči poškozené a zpochybňuje toliko některé skutečnosti odůvodňující přísnější právní kvalifikaci jeho jednání. Námitky obviněného, že obecné soudy vyšly pouze z jediného důkazu a nadto procesně neúčinného, tj. výpovědi poškozené, neshledal dovolací soud důvodnými. Takový závěr z napadeného rozhodnutí, jak je zjevné z bodu 86. jeho odůvodnění, dovodit nelze. Obviněný je vedle svého dílčího doznání usvědčován výpovědí poškozené, která byla v přípravném řízení zachycena prostřednictvím obrazového a zvukového záznamu. Tento důkaz nalézací soud realizoval procesně bezvadným způsobem jeho přehráním v hlavním líčení podle §102 odst. 2 tr. ř. Jak již konstatovala ve svém vyjádření státní zástupkyně, nalézací soud tak mohl současně posoudit průběh celého výslechu a spontánnost výpovědi poškozené při něm. Rovněž dovolací soud se seznámil s obsahem tohoto záznamu o výslechu poškozené a musí konstatovat, že z něho zjevně vyplývá, že poškozená sama požádala vyslýchající policistku, aby byla raději k šetřenému skutku dotazována. Vzhledem k povaze popisovaného jednání a svému psychickému rozpoložení, jí tento způsob výslechu vyhovoval lépe než spontánní výpověď, které nebyla schopna. Právě stručnější odpovědi poškozené zejména stran konkrétních sexuálních praktik obviněného vůči ní, které popisovala se zjevným studem a spíše prostým, stylisticky chudým způsobem, byly k prokázání šetřeného jednání dostatečné a přesvědčivě demonstrovaly vliv této události na poškozenou. K pasážím výslechu poškozené, kde je obviněným namítáno pokládání návodných otázek Nejvyšší soud konstatuje, že bez ohledu na dovolatelem konkrétně vymezené úseky výslechu, v prvém případě trvající 5 minut (definované časovým rozmezím 9:27:50 – 9:32:50) a v druhém případě v délce 1 minuty (v rozmezí 9:50 – 9:51), a jež by mohly být vnímány jako otázky s rysy návodnosti, není výslech poškozené jako celek ve vypovídací důkazní hodnotě diskvalifikován. Výpověď poškozené je totiž nutné hodnotit v celém kontextu a nelze přehlédnout, že poškozená jednání obviněného podrobně popsala i v dalších vyjádřeních během výslechu. Nelze proto uzavřít, že by sdělovaná tvrzení nebylo možno důkazně hodnotit. Rovněž otázka, zda na poškozenou mělo chování obviněného nějaký psychický vliv, je otázkou legitimní, když ve shodě se státní zástupkyní je nutné poukázat na právo oběti v kterémkoli stádiu trestního řízení učinit prohlášení o tom, jaký dopad měl spáchaný trestný čin na její život (viz §22 zákona o obětech trestných činů a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. 13 To 22/2017, publikované pod č. 25/2018 Sb. rozh. tr.). Současně je třeba akcentovat požadavky upravující pravidla výslechů obětí trestných činů vyplývající z legislativních aktů Evropské unie, zejména v potřebě minimalizace těchto výslechů, aby se zabránilo druhotnému zraňování ( viktimizaci ) obětí. V té souvislosti je pak třeba zdůraznit skutečnost, že obhájkyně byla výslechu poškozené přítomna, přitom žádné námitky proti formulaci kladených otázek ve smyslu §165 odst. 2 věty třetí tr. ř. při výslechu nevznesla.
18. Současně dovolací soud neshledal, že by výslech poškozené splňoval kritéria důkazu opatřeného v rozporu s procesními předpisy, když v této části je argumentace dovolání poněkud zmatečná. Podle §160 odst. 4 tr. ř. je neodkladným úkonem takový úkon, který vzhledem k nebezpečí jeho zmaření, zničení nebo ztráty nesnese z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání. Neopakovatelným úkonem je takový úkon, který nebude možno před soudem provést. Výslech poškozené v přípravném řízení nebyl konán jako neodkladný úkon, pakliže proběhl dne 7. 9. 2021, tedy po vydání usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného ze dne 17. 5. 2021, doručeného obviněnému dne 25. 5. 2021 a obhájkyni dne 3. 6. 2021. Nešlo ani o úkon neopakovatelný, jelikož poškozenou bylo možno vyslechnout znovu i při hlavním líčení, ovšem nalézací soud aplikoval vzhledem k postavení poškozené jako zvlášť zranitelné oběti podle zákona č. 45/2013 Sb. o obětech trestných činů a s přihlédnutím k pravidlům pro její práva, podporu a ochranu, zcela odůvodněně postup podle §102 odst. 2 tr. ř. Ostatně v protokolu o provedení výslechu poškozené (č. l. 65) ani není uvedeno, že by se mělo o neopakovatelný či neodkladný úkon jednat, ačkoli takové sdělení včetně uvedení skutečností, na jejichž základě je úkon takto definován, je nezbytnou náležitostí protokolu o takovém výslechu. Není pravdivé ani tvrzení obviněného, že byl výslech poškozené takto označen na počátku výslechu, neboť takové sdělení záznam ani doslovný přepis o výslechu poškozené neobsahuje a zejména s ohledem na výše uvedené nebyl pro takové označení ani důvod.
19. Trestní řízení není zatíženo ani vadou opomenutých důkazů, jak ve svém dovolání obviněný namítá. Podle bohaté judikatury Ústavního soudu není soud povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu, ale o důkazních návrzích musí rozhodnout a vyložit, pokud jim nevyhoví, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl (např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05). Osobou, jíž se poškozená svěřila, byla podle obsahu úředního záznamu o podaném vysvětlení na č. l. 180–181 nepochybně T. Č. Na tom nic nemění ani zjištění, že poškozená měla obecnou informaci „že byla sexuálně zneužita strejdou“, pronést bez jakýchkoli dalších údajů před zdravotními sestrami při příjmu dne 2. 11. 2020 po 20.00 hodině pro alkoholovou intoxikaci, zjištěnou ve výši 2,16 g/kg. Právě uvedená lékařka informace, které jí poškozená sdělila druhý den ráno (tj. 3. 11. 2020), oznámila rodičům poškozené, policii a přísl. sociálnímu odboru péče o dítě. Identifikaci osoby, jíž se poškozená svěřila, potvrzuje rovněž výpověď svědkyně K. P., matky poškozené.
20. Z uvedeného je zřejmé, že důkaz, jehož opomenutí obviněný namítá, byl správně obecnými soudy zamítnut jako nadbytečný, jelikož nedisponuje vypovídací potencí. Výslechu lékařky se obviněný v hlavním líčení ani veřejném zasedání nedomáhal (viz body 9. až 10. rozsudku nalézacího soudu), soudy proto o provedení tohoto důkazu nerozhodovaly, zamítnutí návrhu na výslech neustanovené zdravotní sestry řádně zdůvodnily. Stran výslechu muže, který poškozenou nalezl opilou a přivolal její rodiče, nelze předpokládat relevantní souvislost s předmětem řízení, přičemž uvedeného svědka obviněný navíc zmiňuje poprvé teprve ve svém dovolání.
21. Přestože obviněný zdůrazňoval založení výroku o vině na jediném důkazu ve spojitosti se zásadou in dubio pro reo , neboť mají přetrvávat důvodné pochybnosti o průběhu skutkového děje, o naznačenou situaci se nejedná. Jakkoli je usvědčující výpověď poškozené z přípravného řízení důkazem stěžejním, není současně důkazem jediným, neboť je podporována závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, dětská a dorostová psychiatrie a psychiatrie dospělých a z odvětví psychologie, psychologie dětí a dospělých. V něm znalkyně jednak stvrdily schopnost poškozené vnímat, zapamatovat si a reprodukovat prožité události a jednak vyloučily motivaci či kompetenci pro účelovou nepravdivou výpověď. Podpůrně je tvrzení poškozené podpořeno i svědectvím její matky K. P. Poukaz obviněného v té souvislosti na nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2020, sp. zn. II. ÚS 2929/18, není případný, jelikož obviněný v posuzované věci netvrdil, že je nevinen, což je situace popisovaná v dovolatelem zmíněném rozhodnutí, ale sporoval toliko některé dílčí aspekty jednání odůvodňující aplikaci kvalifikované skutkové podstaty, zejména však po provedení dokazování nepřetrvávaly důvodné pochybnosti o existenci relevantních skutkových okolností případu ani nebylo možné rozumně dospět k vícerým verzím skutkového děje, neodstranitelným ani provedením dalšího důkazu, aby se uplatnila povinnost rozhodnout ve prospěch obviněného. Dovolací soud tudíž žádné z námitek obviněného k označenému dovolacímu důvodu nemohl přisvědčit.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
22. Pod výše uvedený dovolací důvod lze podřadit námitky obviněného k neexistenci těžké újmy u poškozené, byť je dovolatel vyjádřil v rámci námitek k adheznímu výroku. Napadá tím právní kvalifikaci výroku o vině, tedy naplnění §185 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, přičemž současně dovozuje neexistenci příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a způsobeným následkem.
23. Podané námitce nelze přiznat důvodnost. Za těžkou újmu na zdraví podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku je třeba považovat určitou dobu trvající poruchu zdraví, spočívající ve vážné poruše zdraví nebo vážném onemocnění, které omezovaly způsob života poškozeného nejméně po dobu šesti týdnů [srov. č. 9/1981/II Sb. rozh. tr. a č. 51/1983 Sb. rozh. tr.]. Otázka, zda v konkrétním případě jde o některý druh těžké újmy na zdraví, je otázkou právní, jejíž řešení přísluší orgánům činným v trestním řízení a v konečné fázi soudu. Pro pojem těžká újma na zdraví platí v podstatě tatáž kritéria, jako pro výklad pojmu „ublížení na zdraví“, přičemž rozdíl mezi těmito pojmy spočívá především v tom, že při těžké újmě na zdraví musí jít o vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění, a dále mj. v tom, že porucha zdraví musí mít delší trvání, což zákon v §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku vyjadřuje slovy „delší dobu trvající porucha zdraví“ [srov. zhodnocení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 1965, sp. zn. Pls 5/65 (uveřejněné pod č. II/1965 Sb. rozh. tr.)]. Tuto otázku ovšem soud řeší zpravidla na podkladě posudku znalce, resp. znalců z oboru lékařství, poněvadž právní posouzení jednotlivých typů těžké újmy na zdraví mohou zpravidla usnadnit soudně lékařská hlediska (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. (§140–421). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1314–1324).
24. Pro závěr o tom, že posttraumatická stresová porucha je delší dobu trvající poruchou zdraví, a tedy těžkou újmou na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, je vedle časové podmínky jejího trvání nutné, aby představovala výraznou újmu v obvyklém způsobu života poškozeného. Musí být spojena s takovými potížemi, které nejenže trvají delší dobu, ale poškozenému brání v obvyklém způsobu života, do něhož mu vážně zasahují tak, že se nemůže projevovat a chovat podle svých zvyklostí a obstarávat si obvyklým způsobem své životní potřeby a uspořádat své sociální poměry [srov. rozhodnutí č. 29/2018 Sb. rozh. tr.]. Vážná porucha zdraví u poškozeného se pak musí projevovat nejméně šest týdnů, přičemž intenzita tohoto onemocnění musí být po tuto dobu trvalá, resp. se musí po celou tuto dobu u poškozeného projevovat příznaky odpovídající těžké újmě na zdraví, které představují velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života. Doba šesti týdnů je přitom podle konstantní judikatury hraničním (minimálním) časovým úsekem, v němž se musí intenzivní obtíže vyskytovat, a až poté může dojít k jejich zeslabování.
25. U poškozené byla znaleckým zkoumáním objektivně prokázána posttraumatická stresová porucha, která byla dokumentována konkrétními projevy v podobě flashbacků, výkyvů nálad, panických atak, poruch spánku, narušeného pocitu bezpečí, nedůvěry, později obavou z partnerského vztahu, přičemž k těmto projevům docházelo minimálně do prosince 2021. Uvedené projevy, znalkyněmi dostatečně a jednoznačně konkretizované a trvající cca šest let, nepochybně znamenaly pro poškozenou výraznou psychickou nepohodu a tím zásadní zhoršení jejího osobního života, tedy delší dobu (delší než šest týdnů) trvající poruchu zdraví a podstatné omezení v obvyklém způsobu života poškozené ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, jak správně uzavřel nalézací soud. Takový závěr zcela odpovídá provedenému dokazování a z něho vyplývajícím skutkovým zjištěním. Příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a zjištěným těžkým následkem na tělesné integritě poškozené je přitom zjevná. Ve vztahu k těžšímu následku pak postačí v souladu s §17 písm. a) tr. zákoníku zavinění ve formě nedbalosti. Je nepochybné, že dovolatel s ohledem na skutkové okolnosti měl a mohl předpokládat vznik závažného následku. Obviněný se dopouštěl sexuálního jednání vůči dívce v období jejího věku 9-11 let, tedy vůči dítěti ve středním školním věku, které se v tomto věkovém období rozvíjí ve všech oblastech a začínají se na psychické úrovni vytvářet základy pro budoucí proměny v období dospívání. Obecně platí, že následky sexuálního zneužití jsou tím větší, čím mladší bylo dítě při zahájení tohoto sexuálního útoku, čím déle toto jednání trvalo a čím těsnější je vazba mezi dítětem a sexuálním agresorem. Zpochybňování vzniku těžké újmy poukazem obviněného na výborný školní prospěch poškozené, neexistenci výchovných problémů a fakt, že v 17 letech sexuálně žila se svým partnerem, znalecké závěry rozhodně nepopírá, ale o to více potvrzuje, neboť jednání obviněného logicky při absenci jiných, zůstává jedinou příčinou zjištěné posttraumatické stresové poruchy. Obecně se sexuálním zneužíváním dítě může dostat do závažného vnitřního konfliktu, který s sebou nese také zvýšenou tenzi (napětí), úzkost, až úzkostnost, jež se nemusí projevovat žádným společensky závadovým jednáním. Zcela nepřípadné a spekulativní je rovněž tvrzení obviněného o snad nekvalitním rodinném zázemí poškozené dovozované s ohledem na její intoxikaci alkoholem dne 2. 11. 2020. Tento zjevně ojedinělý exces není na místě s ohledem na absenci jakýchkoli negativních poznatků k poškozené nijak zobecňovat. Škodlivý zásah obviněného do přirozených práv poškozené obecné soudy správně při rozhodování o způsobu a výši přiměřeného zadostiučinění ve smyslu §2951 odst. 2 o. z., promítly do povinnosti dovolatele nahradit poškozené nemajetkovou újmu ve smyslu §2956 o. z., a to po řádném zhodnocení kritérií stanovených v §2957 o. z., což také přesvědčivě zdůvodnily (srov. bod 26. rozsudku nalézacího soudu a bod 190. rozsudku odvolacího soudu).
26. Námitky obviněného ohledně nepřiměřenosti trestu a neužití moderačního oprávnění plynoucího z §40 odst. 2 tr. zákoníku, je-li ukládán trest pachateli se zmenšenou příčetností, nekorespondují s označenými dovolacími důvody, ale ani s jinými vymezenými v §265b tr. ř. Je třeba připomenout, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze namítat pouze, že byl uložen druh trestu, jejž zákon nepřipouští, anebo byl uložen trest mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. To není případ obviněného, jemuž byl uložen trest odnětí svobody mírně nad spodní hranici trestní sazby, kterou byl ohrožen v rozmezí 5-12 let trestu odnětí svobody. S poukazem na citovaný dovolací důvod se nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost (nebo mírnost), a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení trestního zákoníku stanovící obecné zásady pro jeho ukládání. Neužití §40 odst. 2 tr. zákoníku při uložení trestu dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. tedy založit nemůže (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 4 Tdo 947/2020, bod 16.).
27. Pro úplnost a nad rámec uvedeného lze doplnit, že §40 odst. 2 tr. zákoníku představuje jeden z fakultativních důsledků spáchání trestného činu ve stavu zmenšené příčetnosti (§27 tr. zákoníku), která nebyla zaviněna pachatelem vlivem návykové látky. Uplatní se jenom v případě, když je to odůvodněno zdravotním stavem pachatele, což je závěr, který lze učinit pouze na podkladě znaleckého posouzení duševního stavu pachatele, jehož výsledkem musí být i doporučení nejvhodnějšího druhu a formy ochranného léčení, které se má uložit zároveň s trestem. Přitom bude podstatné kvalitativní a kvantitativní hledisko zmenšené příčetnosti, tzn. jakého charakteru je duševní porucha určující zdravotní stav pachatele a do jaké míry se tím jeho duševní stav přiblížil ke stavu nepříčetnosti (§26 tr. zákoníku). Tím se zároveň vymezí druh a forma ochranného léčení, které soud uloží vedle kratšího trestu odnětí svobody. Stupeň zmenšení pachatelovy příčetnosti a vliv, jaký toto snížení mělo na spáchání trestného činu, budou pak určující pro odpověď na otázku, o kolik kratší trvání trestu postačí uložit (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, 2012, s. 536–541).
28. Z dikce citovaného ustanovení tedy vyplývá, že podmínkou jeho aplikace je předpoklad, že ochrana společnosti bude takto zajištěna lépe, než uložením trestu v zákonné trestní sazbě, byť i v kombinaci s ochranným léčením, neboť delší výkon trestu by k nápravě pachatele nepřispěl, případně by mohl mít i kontraproduktivní vliv na léčbu.
29. Ve shodě se státní zástupkyní Nejvyšší soud konstatuje, že zohledněním podmínek pro případné použití zmiňovaného moderačního ustanovení se vyčerpávajícím způsobem zabýval v bodech 135. – 177. svého rozsudku odvolací soud. Poukázal na významné zohlednění dovolatelovy homosexuální pedo-efebofilie při ukládání trestu v jeho předcházející trestní věci týkající se zneužití čtyř nezletilých chlapců. K tomuto výroku o trestu byl v posuzované věci ukládán souhrnný trest odnětí svobody, přičemž výrok o uložení ochranného léčení nebyl zopakován, neboť ochranné opatření není součástí trestu a při ukládání souhrnného trestu se neruší. Odvolací soud podrobně připomněl znalecké závěry, jimiž bylo zjištěno, že obviněný při plně zachovalých rozpoznávacích schopnostech a podstatnou měrou snížených schopnostech ovládacích, si byl vědom toho, jakým způsobem na něj poškozená, kterou sexuálně využíval jako zástupný sexuální objekt, působí. Připomněl rovněž motivací poškozené volnočasovým vyžitím při návštěvách obviněného, který si tímto, ve své podstatě lstivým způsobem, vytvářel podmínky pro opakování svého jednání. Vůči poškozené se dovolatel sexuálního jednání, ve srovnání se sbíhající se trestní věcí, dopustil ve významně delším období a větším rozsahu. Odvolací soud zvážil rovněž adekvátně závažnost následků a postoj obviněného i průběh a zhodnocení již probíhajícího ochranného léčení. Všechny okolnosti byly odvolacím soudem posouzeny k zodpovězení otázky, zda lze nápravy obviněného dosáhnout trestem kratšího trvání s přihlédnutím k již uloženému ochrannému léčení, jemuž se obviněný podrobuje. Pokud odvolací soud dospěl k negativnímu závěru, který logicky odůvodnil, pak tento závěr nelze označit za vybočující ze zásad pro ukládání trestu ani za jakýkoli jiný excesivní postup. Uvedený závěr nelze hodnotit ani jako rozporný s právním názorem vyjádřeným v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1057/2019, na který dovolatel odkazuje, a jenž se týká jeho osoby právě ve sbíhající se trestní věci. Z něho vyplývají obecná východiska aplikace §40 odst. 2 tr. zákoníku a rozhodně jej nelze vykládat v tom smyslu, že zakládá u obviněného nárok na použití uvedeného moderačního ustanovení kdykoli do budoucna bez ohledu na charakter a okolnosti projednávané věci.
30. Z výše uvedeného plyne, že část dovolacích námitek obviněného formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vyhověla, byla však zjevně neopodstatněná, přičemž ve zbývající části se argumentace obviněného s tímto i dalšími dovolacími důvody míjela.
V.
Způsob rozhodnutí
31. Jak již řečeno, uplatněné námitky dovolatele, podřaditelné pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), písm. h) tr. ř., nebyly shledány opodstatněnými, přičemž dílem byly uplatněny námitky mimo meze zákonných důvodů. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
32. Pokud jde o podnět obviněného na přerušení výkonu napadeného rozhodnutí, lze konstatovat podle odkazu na §265h odst. 3 tr. ř., že směřoval primárně k předsedovi senátu soudu prvního stupně, jenž jej neshledal důvodným a příslušný návrh Nejvyššímu soudu nepodal. Uvedený podnět byl posouzen i předsedou senátu Nejvyššího soudu, avšak nebyl shledán opodstatněným. Protože ohledně něho není nezbytné vydat tzv. negativní rozhodnutí, je o způsobu naložení s ním uvedena zmínka v tomto rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 2. 2023
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu
Vypracovala:
Mgr. Zuzana Ursová