ECLI:CZ:NS:2023:6.TDO.73.2023.1
sp. zn. 6 Tdo 73/2023-847
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 1. 2023 o dovolání, které podal obviněný M. P. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2022, č. j. 9 To 319/2020-804, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 4 T 31/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně (dále též „soud prvního stupně“ nebo „nalézací soud“) ze dne 10. 6. 2016, č. j. 4 T 31/2013-604 , byl obviněný M. P. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným pokračujícím zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
1) v době od 29. 7. 2010 do 6. 4. 2011 jako jediný majitel a jednatel společnosti P. G., IČO XY, se sídlem XY, XY, poté, co na účet této společnosti č. XY, vedený u Komerční banky a.s., byla dne 29. 7. 2010 na základě zprostředkovatelské dohody ústně uzavřené mezi obžalovaným a L. Č., M. K. a J. N., jako účastnicemi kupní smlouvy ze dne 26. 7. 2010, poukázána společností Oberbank AG částka 2 000 000 Kč, která byla poskytnuta jako hypotéční úvěr kupující J. N. s tím, že se jednalo o část kupní ceny za nemovitost a obžalovaný jako zprostředkovatel měl tuto finanční částku vydat prodávajícím, přičemž na uzavření zprostředkovatelské smlouvy a na svěření finančních prostředků v uvedené výši v čl. III výslovně odkazovala kupní smlouva ze dne 26. 7. 2010 na prodej nemovitosti – budovy čp. XY, na parcele č. XY o výměře 256 m 2 a pozemku parcel. č. XY o výměře 576 m 2 , evidovaných v kat. nemovitostí vedeném kat. úřadem pro Středočeský kraj, kat. pracoviště XY, na listu vlastnictví XY pro obec XY a kat. území XY, uzavřená mezi prodávajícími L. Č., nar. XY, a M. K., nar. XY, a kupující J. N., nar. XY, jejíž znění obžalovaný sám pro potřebu těchto smluvních stran vypracoval, obžalovaný však v rozporu s účelem, za kterým mu byly uvedené finanční prostředky ve výši 2.000.000 Kč poukázány na účet a tedy svěřeny kupující J. N., užil pro vlastní potřebu, když postupně provedl z uvedeného účtu výběr veškerých finančních prostředků, takže tento účet se nacházel ke dni 6. 4. 2011 v debetním stavu, a takto bylo znemožněno vydání uvedené finanční částky ve výši 2.000.000 Kč prodávajícím L. Č. a M. K., v důsledku tohoto jednání obžalovaného byly obě prodávající zbaveny vlastnického práva k nemovitostem označeným v kupní smlouvě, když vlastníkem předmětných nemovitostí se ke dni 27. 7. 2010 na základě vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí se stala kupující J. N., aniž by prodávajícím byla zároveň vyplacena za tuto nemovitost zbývající část kupní ceny ve výši 2.000.000 Kč, a obžalovaný takto způsobil L. Č. škodu ve výši 1.000.000 Kč a M. K. škodu ve stejné výši, celkově tedy takovým jednáním způsobil těmto poškozeným škodu ve výši 2.000.000 Kč,
2) v době od 17. 2. 2011 do 28. 2. 2011 v Kladně jednající jménem společnosti P. G., IČ XY, v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch, vědomě užil na úhradu jiných závazků společnosti P. G., účelově vázané finanční prostředky ve výši 1.061.500 Kč představující část kupní ceny, která byla složena ve výši 2.850.000 Kč podle smlouvy o úschově uzavřené dne 3. 2. 2011 na účet XY schovatele JUDr. Michala Račoka, advokáta, na základě které se JUDr. Michal Račok zavázal vyplatit část složených prostředků ve výši 2.761.500 Kč M. T. na jeho účet číslo XY nejpozději do jednoho týdne ode dne, kdy mu některý z účastníků této smlouvy předloží výpis z katastru nemovitostí, přičemž zbývající část složených prostředků ve výši 88.500 Kč poukázal finančnímu úřadu na úhradu daně z převodu nemovitostí, obžalovaný poté dne 17. 2. 2011 záměrně předložil M. T. dodatek smlouvy o úschově k podpisu, kterým se smluvní strany dohodly, že číslo účtu uvedené ve smlouvě o úschově se nahrazuje číslem účtu XY, kterým disponovala společnost P. G., přičemž obžalovaný M. T. ujišťoval, že dochází pouze ke změně čísla účtu schovatele JUDr. Michala Račoka, který na základě dodatku převedl složenou částku (dne 22. 2. 2011 částku 2.000.000 Kč a dne 28. 2. 2011 částku 761.500 Kč) na účet společnosti P. G., obžalovaný jednající jménem společnosti P. G. z částky 2.761.500 Kč v souladu s dohodou s M. T. poukázal částku 1.280.000 Kč na úhradu kupní ceny bytu, který M. T. kupoval, částku 50.000 Kč společnosti Falco Reality, s.r.o., jako provizi za zprostředkování prodeje bytu, částku 149.000 Kč na úhradu dluhu M. T. u Komerční banky, a.s., a částku 221.000 Kč M. T., zbývající částku 1.061.500 Kč společnost P. G. v rozporu s účelem, pro který jí byly finanční prostředky svěřeny, použila na úhradu jiných závazků společnosti, čímž poškozenému M. T., nar. XY, způsobil škodu ve výši 1.061.500 Kč (skutek převzatý z rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. 5 T 255/2013, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2015, sp. zn. 11 To 330/2015).
2. Obviněný byl za tento zločin odsouzen podle §206 odst. 4 tr. zákoníku a §44 odst. 5 tr. zákoníku ke společnému trestu odnětí svobody v trvání 48 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň bylo podle §228 a §229 tr. ř. rozhodnuto o nárocích poškozených.
3. O odvoláních obviněného a poškozených proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. 9. 2022, č. j. 9 To 319/2020-804 (dále též „dovoláním napadené rozhodnutí“) tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně rušil ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině a výroku o náhradě škody znovu rozhodl tak, že obviněného podle §206 odst. 4 tr. zákoníku a §45 odst. 1, 3 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, jehož výkon mu podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu čtyř let. Odvolání poškozených L. Č. a M. K. podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Pro úplnost je vhodné dodat, že Nejvyšší soud ve věci již třikrát rozhodl, a to usnesením ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 6 Tdo 101/2015 , jímž zrušil v pořadí první rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 12. 11. 2013, č. j. 4 T 31/2013-271, a na něj navazující usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2014, č. j. 9 To 256/2014-362, a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání (viz č. l. 430), následně usnesením ze dne 9. 6. 2021, sp. zn. 6 Tdo 556/2021 , jímž zrušil pouze rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2020, č. j. 9 To 319/2020-642, (nikoli tedy i jemu předcházející v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně, tj. rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 10. 6. 2016, č. j. 4 T 31/2013-604) a věc přikázal odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí (viz č. l. 686), a usnesením ze dne 14 . 4. 2022, sp. zn. 6 Tdo 228/2022, jímž opět zrušil pouze rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2021, č. j. 9 To 319/2020-715, a jímž znovu věc přikázal uvedenému soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti citovanému rozsudku krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Ing. Daniela Prouzy, Ph.D. dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., přičemž první uplatněný dovolací důvod spatřuje v nesprávném hodnocení důkazů a v nepřipuštění důkazních návrhů. Dovolatel nesouhlasí s postupem odvolacího soudu, pokud neakceptoval jeho důkazní návrhy s tím, že jde o důkazy nadbytečné. Navíc nesouhlasí s tím, jakým způsobem se vypořádal s listinným důkazem, a to s Dohodou o narovnání ze dne 3. 12. 2020, která byla uzavřena mezi ním jako povinným a svědkyní J. N. jako oprávněnou. Soudu vytýká, že ač tento důkaz provedl, řádně jej nezhodnotil a zejména jej nekonfrontoval s výpovědí poškozených L. Č. a M. K. a svědka I. H. ani s obsahem kupní smlouvy ze dne 7. 4. 2014. Z té je patrné, že k tomuto datu nemá žádná osoba závazky vůči prodávajícím L. Č. a M. K. z titulu kupní smlouvy ze dne 26. 7. 2010. To vše v situaci, kdy kupní smlouvu ze dne 7. 4. 2014 nepřipravoval a objektivně o jejím uzavření nevěděl.
6. Obviněný dále namítá porušení zásady rychlosti řízení a zdůrazňuje, že od momentu vyhlášení prvního rozsudku soudu prvního stupně uplynulo šest let a pět měsíců, což lze označit za dobu stěží přiměřenou, přičemž průtahy, které v jeho věci nastaly, nebyly způsobeny jeho přičiněním. Z toho důvodu podle něj přicházelo v úvahu, aby odvolací soud přistoupil k postupu podle §257 odst. 1 písm. c) tr. ř. ve spojení s §223 odst. 1 tr. ř. a §11 odst. 1 písm. m) tr. ř. per analogiam, neboť jeho trestní stíhání by mělo být pro porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy zastaveno. Takový postup by podle názoru obviněného byl v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, na kterou odkazuje, a to zejména s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1284/2003.
7. Podle dovolatele došlo k porušení jeho procesních práv i nerespektováním zásady presumpce neviny a z ní vyplývajícího procesního pravidla in dubio pro reo . Předmětné finanční prostředky zpronevěřit nikdy nemohl, neboť tyto byly poukázány společnosti P. G., se kterými jako tehdejší jednatel byl oprávněn disponovat. Zůstala tak opět ignorována varianta, že jeho jednání nebylo protiprávní, případně mohlo být kvalifikováno jinak, např. jako trestný čin zatajení věci podle §219 tr. zákoníku. Odvolací soud podle něj založil skutkové a právní závěry na skutečnostech a důkazech, které se z jejich obsahu nepodávají, tedy jsou v tzv. extrémním nesouladu. Nesouhlasí s tím, jakým způsobem se soudy vypořádaly s prohlášením smluvních stran v kupní smlouvě ze dne 7. 4. 2014 ohledně vypořádání veškerých vzájemných závazků, tedy i ve vztahu k úhradě kupní ceny vztahující se ke kupní smlouvě ze dne 26. 7. 2010. Daný listinný důkaz byl podle něj soudem hodnocen v extrémním rozporu s jeho skutečným obsahem, jakož i s výpověďmi svědkyň L. Č. a M. K. Kupní smlouva ze dne 7. 4. 2014 navíc jen dokumentovala jeho tvrzení, že nemovitosti na základě kupní smlouvy ze dne 26. 7. 2010 nebyly převedeny zcela, tedy nedošlo ke splnění závazku poškozených z této smlouvy, a proto do doby uzavření kupní smlouvy ze dne 7. 4. 2014 poškozeným ani nevznikl nárok na úhradu druhé části kupní ceny za nemovitosti z kupní smlouvy ze dne 26. 7. 2010, jelikož v uvedené smlouvě nebyla kupní cena rozdělena mezi pozemky a dům a vyplacení celkové kupní ceny bylo vázáno na převod všech tří nemovitostí, k čemuž do doby uzavření kupní smlouvy ze dne 7. 4. 2014 nedošlo. Pakliže v článku IV. kupní smlouvy ze dne 7. 4. 2014 obě poškozené souhlasně prohlásily, že veškerá práva a povinnosti, jakož i závazky a pohledávky týkající se nemovitostí uvedených v citovaném článku smlouvy, tedy obou pozemků par. č. XY a XY a budovy č. p. XY, jsou vypořádány a poškozené se zavázaly, že nebudou po kupující J. N. požadovat již další finanční nebo jiné vyrovnání, že nebudou nijak zpochybňovat nabytí vlastnického práva k uvedeným nemovitostem J. N. nejen podle kupní smlouvy ze dne 7. 4. 2014, ale ani podle kupní smlouvy ze dne 26. 7. 2010, neměl tedy soud jediný relevantní podklad v rámci adhezního řízení pro rozhodnutí o náhradě tvrzené škody ve prospěch poškozených v rozsahu uvedeném v dovoláním napadeném rozsudku. Dovolatel navíc tvrdí, že obě poškozené obdržely celkově částku ve výši 1.158.000 Kč. Má tedy za to, že odvolací soud nesprávně nevytkl okresnímu soudu, že jej zavázal nahradit každé z poškozených částku ve výši 921.000 Kč, protože tak učinil v rozporu s obsahem provedených důkazů. Bez ohledu na následnou výpověď poškozených, které před soudem uvedly, že uvedenou kupní smlouvu nikdy neviděly, je doloženo, že k převodu pozemku par. č. XY na základě kupní smlouvy ze dne 7. 4. 2014 došlo. O tom, že byla celá kupní cena z kupní smlouvy ze dne 26. 7. 2010 poškozeným uhrazena, svědčí fakt, že se vůči jednání I. H. nevymezily podáním žaloby, či trestním oznámením na jeho osobu. Obě poškozené podle obviněného před soudem neuvedly pravdu. Pokud jde o Dohodu o narovnání ze dne 3. 12. 2020, míní, že správně vyvíjí snahu k úhradě dílčí části kupní ceny kupující, své bývalé manželce, a nikoliv prodávajícím, které v této trestní věci vystupují jako poškozené.
8. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud postupem podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. 9 T 319/2020, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 10. 6. 2016, sp. zn. 4 T 31/2013, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soud v Kladně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dále dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265l odst. 1 tr. ř. nařídil, aby věc u Okresního soudu v Kladně byla projednána
a rozhodnuta v jiném složení senátu.
9. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která po zmínění dovolacích námitek obviněného a připomenutí dosavadního průběhu trestního stíhání obviněného (zejména předcházejících kasačních rozhodnutí Nejvyššího soudu) zaujala názor, že odvolací soud ve svém posledním rozhodnutí, tedy v rozsudku ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. 9 To 319/2020, již nevstoupil do skutkového základu rozhodnutí soudu prvního stupně a za správnou označil právní kvalifikaci skutku jako pokračujícího zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Z rozsudku soudu prvního stupně zrušil pouze výrok o trestu a obviněnému sám uložil mírnější, podmíněně odložený společný trest odnětí svobody.
10. Podle státní zástupkyně dovolatel řádně označil dovolací důvody a jím uplatněná argumentace jim také odpovídá. Jeho námitku o nepřípustnosti jeho dalšího trestního stíhání, která má svoji příčinu v nepřiměřené délce řízení, na niž je třeba reagovat zastavením jeho trestního stíhání v důsledku nutnosti respektování příkazu plynoucího z mezinárodní smlouvy, jíž jsou garantována základní práva obviněného, konkrétně práva vtěleného do článku 6 Úmluvy, tedy práva, aby jeho záležitost byla v přiměřené lhůtě projednání nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, však měla být podřazena pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.
11. K problematice nepřiměřené délky trestního řízení státní zástupkyně sdělila, že článek 6 odst. 1 Úmluvy garantuje právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, avšak Úmluva nestanovuje, jakými prostředky má k nápravě porušení jejích ustanovení v případě nepřiměřené délky trestního řízení dojít a nestanoví tak ani Evropský soud pro lidská práva (dále „ESLP“). Mimoto podmiňují využití příslušných opatření jejich zakotvením ve vnitrostátním právním řádu. Jinak vyjádřeno Úmluva, potažmo ESLP, při jejím výkladu sice připouští zastavení trestního stíhání jako možný prostředek nápravy, ale jen tehdy, je-li takový prostředek součástí vnitrostátního právního řádu. Důvody, pro které je trestní stíhání nepřípustné, a v důsledku toho v něm nelze pokračovat, jsou v §11 odst. 1 tr. ř. vymezeny taxativně, pozitivně a výslovně, přičemž je nelze rozšiřovat. Trestní řád přitom v §11 odst. 1 neobsahuje žádné ustanovení, podle kterého by objektivně nepřiměřená délka trestního řízení odůvodňovala zastavení trestního stíhání pro nepřípustnost, a to ani s odkazem na §11 odst. 1 písm. m) tr. ř., tedy stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána.
12. Pokud jde o skutková zjištění učiněná nalézacím soudem, státní zástupkyně upozornila, že v tomto rozhodnutí soud reagoval na první kasační usnesení Nejvyššího soudu v této věci, a to na usnesení ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 6 Tdo 101/2015, v němž Nejvyšší soud stručně shrnuto zkonstatoval, že skutek, který Okresní soud v Kladně ve svém prvním rozsudku ze dne 12. 11. 2013, sp. zn. 4 T 31/2013, právně kvalifikoval jako zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, nevyjadřuje rozhodné skutkové okolnosti, které je třeba z hlediska subsumpce pod toto ustanovení zákona vyjádřit. Zejména nebylo konstatováno, kdy byl čin dokonán a jakými protiprávními akty. Soud doplnil dokazování a zjistil i některé nové dříve neznámé skutečnosti. Svá skutková zjištění upravil a upřesnil nově popis skutkového děje tím, že definoval dobu spáchání skutku, stejně tak i dobu dokonání činu, kterou stanovil jako moment, kdy obviněný z účtu jím ovládané společnosti provedl výběr veškerých finančních prostředků poukázaných v souvislosti s kupní smlouvou. Především však bylo trestné jednání obviněného popsané ve skutkové větě výroku rozsudku vázáno ke zprostředkovatelské ústně uzavřené dohodě mezi obviněným a L. Č., M. K. a J. N. jako účastnicemi kupní smlouvy ze dne 26. 7. 2010, kdy na uzavření této zprostředkovatelské smlouvy na svěření finančních prostředků ve výši 2.000.000 Kč odkazoval výslovně článek III. zmiňované kupní smlouvy. Bylo tedy prokázáno, že obviněný předmětnou finanční hotovost převzal jako zprostředkovatel prodávajících L. Č. a M. K., pro které se zavázal uzavřít kupní smlouvu na jejich nemovitosti. Nešlo tedy o plnění, které by bylo poskytnuto přímo jemu jako smluvní straně, tedy jako účastníkovi závazkového právního vztahu založeného předmětnou kupní smlouvou. Částka 2.000.000 Kč byla plněna ze strany kupující J. N. nikoliv obviněnému, ale prodávajícím, a to v rámci smluvního vztahu založeného kupní smlouvou. Obviněný v tomto vztahu vystupoval jako zprostředkovatel prodávajících. Právní rámec vztahu mezi poškozenými a obviněným tedy tvořila zprostředkovatelská ústně uzavřená smlouva. Jestliže obviněný předmětné finanční prostředky z účtu společnosti vybral, zpronevěřil finanční prostředky, se kterými měl naložit dohodnutým způsobem, tedy tak, že je měl vyplatit poškozeným, případně v případě nedodržení podmínek kupní smlouvy měl postupovat způsobem ochraňujícím zájmy prodávajících. Obhajoba obviněného, že nemohl vyplatit finanční prostředky poškozeným prodávajícím, je ryze účelová, neboť bylo právě na něm jako na zprostředkovateli, aby zajistil řádný prodej nemovitostí, na kterých se v rámci zprostředkovatelské smlouvy dohodl s prodávajícími. Jestliže neučinil žádné kroky k nápravě svého pochybení a z účtu společnosti, jejímž byl jednatelem a který měl jako jediný dispoziční právo k tomuto účtu, vybral finanční prostředky určené jako plnění z kupní smlouvy, pak tyto finanční prostředky zpronevěřil. Je třeba zdůraznit, že ve svém rozsudku se soud vypořádal náležitě i s obhajobou obviněného, který v ní konstruoval lživě určité skutečnosti, které mu údajně měly bránit ve vyplacení finančních prostředků poškozeným.
13. Pokud obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje na kategorii opomenutých důkazů, je možné odkázat na bod 31. usnesení Nejvyššího soud ze dne 14. 4. 2022, sp. zn. 6 Tdo 228/2022, v němž Nejvyšší soud konstatoval, že co se týče návrhů obhajoby vznesených v rámci veřejného zasedání, kdy se jednalo o doplnění výslechu svědků M. K., L. Č. a v návaznosti na to svědka I. H. a J. N., pak s ohledem na skutečnost, že právě tito svědkové byli v projednávané věci vyslýcháni opakovaně, je provedení jejich dalšího výslechu odvolacím soudem pro nadbytečnost zcela opodstatněné. Nezakládá se tudíž na pravdě tvrzení dovolatele, že Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí akceptoval jeho námitky ohledně neprovedení jím navrhovaných důkazů. Za opomenutý důkaz obviněný výslovně označil i Dohodu o narovnání ze dne 3. 12. 2020, byť byl tento důkaz v odvolacím řízení proveden, neboť má za to, že byl nesprávně hodnocen. Obsahem uvedeného důkazu je prohlášení obviněného jako jednatele společnosti P. G. o tom, že uznává závazek této společnosti vrátit částku ve výši 1.470.000 Kč svědkyní J. N. a svědkyně a obviněný se podle této listiny dohodli, že jeho závazek bude hrazen z účtu společnosti P. G., která v roce 2010 obdržela část kupní ceny dle kupní smlouvy uzavřené dne 26. 7. 2010 na v dohodě označený účet svědkyně nejpozději do sedmi dnů od doručení pravomocného rozhodnutí v této trestní věci, kterým bude obviněný zproštěn obžaloby. Zde je třeba zdůraznit, že to, že odvolací soud nehodnotil uvedený důkaz podle představ obviněného, ještě neznamená, že byl tento důkaz, jakkoliv opomenut nebo hodnocen ze strany soudu vadně. Odvolací soud se uvedeným důkazem zabýval a vyzdvihl, že i tento důkaz podporuje vinu obviněného, neboť je z něj patrné, že v posuzované trestní věci bylo využito a zneužito toho, že obě poškozené se neorientují v právních záležitostech, přičemž právě toho obviněný využil k obohacení sebe a J. N. Je totiž zjevné, že závazky mezi poškozenými a nabyvatelkou nemovitosti J. N. úplně vypořádány nebyly a právní dokumenty nejsou odrazem skutečného a chtěného stavu věci. Na ten naopak reaguje právní kvalifikace jednání obviněného.
14. V posuzované trestní věci nebylo namístě uplatnit obviněným deklarovanou zásadu in dubio pro reo , neboť k uplatnění uvedené zásady může dojít až tehdy, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si verzí. V posuzované věci jsou však soudy učiněné skutkové závěry dostatečně důkazně podložené. Pokud se soudy přiklonily na základě podrobně popsaných skutečností k verzi podpořené řádně vyhodnocenými důkazy, nelze jim vytýkat, že nepřistoupily k aplikaci zásady in dubio pro reo.
15. Podle státní zástupkyně právní kvalifikace skutku jako trestného činu zatajení věci podle §2 19 tr. zákoníku nepřipadala v úvahu, neboť finanční prostředky se do moci obviněného nedostaly nálezem, omylem ani jinak bez přivolení oprávněné osoby. Za správný je možné označit rovněž výrok o náhradě škody.
16. Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně navrhla, aby tak Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud případně v neveřejném zasedání učinil jiné než navrhované rozhodnutí.
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
18. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
19. Obviněný své dovolání explicitně opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., podle nichž dovolání lze podat, jestliže:
g) rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy
h) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
20. Mimoto ve své dovolací argumentaci uplatnil i námitky (část II. B.), které je obsahově možno (ve shodě s jejich posouzení státní zástupkyní) posoudit jako podřaditelné podle dovolací důvod upravený v §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat pokud:
e) proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.
IV.
Důvodnost dovolání
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
21. Obviněný svůj požadavek na zastavení trestního stíhání – pokud tak příslušná odkazovaná část jeho dovolání měla vyznít, neboť jeho závěrečný petit je formulován odlišně (viz výše bod 8.) – opřel o námitku porušení zásad spravedlivého procesu (část II. jeho dovolání), k jehož naplnění mělo dojít ze strany soudů tím, že neaplikovaly článek 6 odst. 1 Úmluvy per analogiam. K vývodům dovolatele týkajícím se této problematiky je úvodem vhodné připomenout znění odkazovaného článku, podle něhož [ k ] aždý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestného obvinění proti němu (věta první) . Ve shodě s tím co odeznělo ve vyjádření státní zástupkyně, musí Nejvyšší soud zopakovat, že je skutečnosti odpovídající, že i případné nedodržení závazku provést řízení v době přiměřené nezakládá obviněnému právo na kompenzaci porušení jeho práva garantovaného mu čl. 6 odst. 1 věta první Úmluvy v podobě zastavení jeho trestního stíhání. V uvedeném směru (odhlédnuto od obviněným odkazovaných, avšak již překonaných rozhodnutí z let 2002 a 2003) vyznívá i rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jež není v rozporu s názorem Ústavního soudu.
22. K zastavení trestního stíhání obviněného je možno přistoupit jen na podkladě aplikace příslušných zákonných ustanovení (§11 tr. ř.). V úvahu přicházející ustanovení §11 odst. 1 písm. m) tr. ř. nelze aplikovat, neboť žádná mezinárodní smlouva nic takového, co požaduje obviněný (tj. zastavení trestního stíhání z důvodu nedodržení přiměřené lhůty pro projednání věci), nestanoví. Výčet důvodů zastavení trestního stíhání nelze rozšiřovat cestou analogie (obviněný ani neuvádí jakou). K zastavení jeho trestního stíhání jím navrženým způsobem není možno přistoupit. Vydání odsuzujícího rozhodnutí v posuzované věci nelze mít za odporující právu obviněného na spravedlivý proces (při uvážení, že odvolací soud zjištění o nepřiměřené délce trestního stíhání obviněného zohlednil při ukládání nového, obviněnému výrazně příznivějšího trestu).
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
23. Naplnění tohoto dovolacího důvodu (v jeho první alternativě) nemohou založit úvahy dovolatele vyjádřené v části II. C. jeho dovolání, v které bez bližší argumentace soudům vytýká porušení principu in dubio pro reo . V uvedeném směru dostačuje poukázat i na Ústavním soudem sdílený názor, že uvedený princip se může uplatnit jen v situaci, kdy soud pochybnosti stran skutkového zjištění, vzhledem k reálné možnosti uplatnění dvou či více verzí stejně pravděpodobných, skutečně má. To však není případ věci posuzované, v níž soud dospěly k závěru, že skutková zjištění promítnutá v tzv. skutkové větě odsuzujícího výroku mají dostatečný podklad v provedených důkazech a jsou zjištěními odpovídajícími požadavku §2 odst. 6 tr. ř.
24. Jak plyne z části II. tohoto usnesení, dovolatel namítl dovolací důvod podle §265b odst. g) tr. ř. v jeho první variantě, tedy že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, přičemž současně vznesl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podle judikaturního výkladu před novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., tedy s pomocí námitky tzv. extrémního nesouladu. V této souvislosti je však nutno upozornit, že od účinnosti citované novely se nelze uvedeného ústavně konformního výkladu prostřednictvím tzv. extrémního nesouladu dovolávat, neboť tento nedostatek, jenž vyplýval z restriktivního výkladu důvodnosti dovolání na základě dovolacích důvodů podle zákonného znění účinného do 31. 12. 2021 a jenž způsoboval odmítnutí většiny podaných dovolání a stavěl jedno stadium trestního řízení, a to dovolacího řízení, mimo rámec spravedlivého procesu, byl revidován působením zákonodárce, a to citovanou novelou, kdy byl taxativní výčet dovolacích důvodů rozšířen o nový dovolací důvod [písm. g)], který ostatně dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku také uplatnil. Vzhledem k existenci nového dovolacího důvodu, který Ústavním soudem vytýkaný nedostatek překlenuje, není případné zakládat dovolání na námitce tzv. extrémního nesouladu, neboť od účinnosti citované novely je při výtkách vznesených vůči skutkovým zjištěním soudů nutné vyhovět podmínkám dovolacího důvodu podle písm. g) stanoveným zákonodárcem. Tím spíš není možné uplatnit kombinaci obou variant, tedy dovolací důvod podle písm. g) v jeho první variantě a námitku extrémního nesouladu [v rámci dovolacího důvodu podle písm. h)], jak učinil obviněný ve svém dovolání.
25. Je tudíž nutno zdůraznit, že v případě uplatnění tohoto dovolacího důvodu je na samotném dovolateli, aby konkrétně vymezil, kterých rozhodných skutkových zjištění se jeho námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny. Není-li totiž z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s §265i odst. 3 tr. ř., který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v „ v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání“ (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22). Je tedy na dovolateli, hodlá-li dosáhnout jím požadované kasace napadených rozhodnutí dovolacím soudem, aby osvědčil svými námitkami onen podstatný a zjevný rozpor týkající se rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu.
26. Dovolatel svůj nesouhlas se skutkovým zjištěním soudů založil především na prohlášení smluvních stran v kupní smlouvě ze dne 7. 4. 2014 ohledně vypořádání veškerých smluvních závazků. Je toho názoru, že pokud se poškozené vůči postupu svého zástupce I. H. nevyhradily, zřejmě s obsahem kupní smlouvy souhlasí. K tomu je na místě uvést následující. Předmětná kupní smlouva na pozemek p. č. 405 ze dne 7. 4. 2014 je založena na č. l. 561–566. Za poškozené byla podepsána na základě plné moci I. H., přičemž plné moci jsou založeny na č. l. 568 a 569. V bodě IV. této smlouvy je prohlášení prodávajících (poškozených), že mj. veškeré závazky vyplývající z kupní smlouvy ze dne 26. 7. 2010 jsou vypořádány. V hlavním líčení konaném dne 31. 5. 2016 (protokol na č. l. 581–587) poškozené shodně uvedly, že znění smlouvy nikdy neviděly, ani její výtisk nedostaly. Na základě uvedeného je zřejmé, že poškozené o znění smlouvy a tedy o obsaženém prohlášení ničeho nevěděly. Dále je nutno poukázat na tu skutečnost, že nejenže byla tato smlouva uzavřena až mnoho let po dokonání projednávaného skutku a dokonce až v průběhu soudního řízení (a po vydání prvního rozsudku ve věci), ale jedná se o smlouvu, jejímiž smluvními stranami byla svědkyně J. N. a obě poškozené zastoupené I. H., nikoli však obviněný. Účinky prohlášení ze smlouvy mohou být tudíž pouze vůči stranám smlouvy (§1759 o. z.). Nadto nelze pomíjet, že poškozené podle znění ve spise založených plných mocí omezily zmocnění I. H. na věci související s převodem pozemku p. č. XY. Pokud ten svým podpisem kupní smlouvy potvrdil jejich prohlášení ve vztahu ke kupní smlouvě ze dne 26. 7. 2010, překročil jejich pokyny, které byly vzhledem k jejich explicitnímu vyjádření v plných mocích druhé straně smlouvy známy (§447 o. z.). Z popsaného vyplývá, že prohlášení v kupní smlouvě ze dne 7. 4. 2014 na posouzení jednání obviněného ničeho nezměnilo.
27. Obviněný dále soudu prvního stupně vytkl, že v rozporu s provedenými důkazy, především pak výpověďmi poškozených a svědkyně N., stanovil částku, kterou vyplatil poškozeným. Namítl, že tyto obdržely celkem 1.158.000 Kč, a to 500.000 Kč před podpisem smlouvy od J. N., poté 430.000 Kč od něj, následně společnost P. G. uhradila za poškozené daň z převodu nemovitosti ve výši 70.000 Kč, při převodu pozemku částku 128.000 Kč a konečně od něj dostaly i částku 30.000 Kč. K uvedenému lze uvést, že nalézacím soudem byla při stanovení výše náhrady škody od způsobené škody odečtena částka 128.000 Kč, kterou poškozené měly obdržet od J. N., a částka 30.000 Kč, jejíž předání doložil obviněný. Pokud jde o část kupní ceny ve výši 500.000 Kč, měla být podle bodu III. písm. a) kupní smlouvy ze dne 26. 7. 2010 (č. l. 41) zaplacena ještě před podpisem smlouvy. Přestože poškozené uvádějí, že z této částky dostaly pouze 424.000 Kč, vzhledem k tomu, že k předání prostředků došlo ještě před podpisem smlouvy a jedná se o jiné finanční prostředky, než byly předmětem projednávaného skutku [tím byly svěřené finanční prostředky zaslané bankou na úschovní účet na základě hypotečního úvěru – bod III. písm. b) smlouvy], není tato částka, ani skutečnost, že nebyla vyplacena v plné výši pro stanovení výše náhrady škody v projednávané věci relevantní. Částku 430.000 Kč, kterou od něj měly poškozené rovněž dostat, uvedl obviněný poprvé ve svém odvolání. Není však zřejmé, o jakou částku se mělo jednat. Co se týče daně z převodu nemovitosti, podle §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb. České národní rady o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, v tehdy platném znění, byl poplatníkem daně z převodu nemovitosti převodce, tedy prodávající a v projednávané věci poškozené. Přestože z výpisu na č. l. 84 spisu vyplývá, že společnost P. G., předmětnou daň zaplatila, z kupní smlouvy založené ve spise (č. l. 40-42) ani z výpovědí poškozených nevyplývá jejich pověření, aby s jimi svěřenými finančními prostředky obviněný tímto způsobem naložil. Poškozená L. Č. naopak uvedla, že obviněný řekl, že daň bude platit on, nevěděla z jakého titulu, neuzavřela s ním ale žádnou dohodu o tom, že by mohl užívat její finanční prostředky (viz protokol o hlavním líčení ze dne 31. 3. 2016, č. l. 523).
28. Dovolatel též namítl, že byly opomenuty důkazy obhajoby. Zmínil svoji námitku z předcházejícího dovolání ve věci stran navrhovaných výslechů svědků, s níž se již Nejvyšší soud vypořádal ve svém předešlém (zrušovacím) usnesení. Zopakoval však také svoji výhradu, že navrhovaný důkaz Dohodou o narovnání ze dne 3. 12. 2020 sice soudem proveden byl, nikoli však řádně hodnocen. K takto formulované námitce musí předně Nejvyšší soud uvést, že neodpovídá vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí variantě, neboť ta se vztahuje pouze na důkazy, které „nebyly nedůvodně provedeny“, zatímco dovolatelem zmiňovaný důkaz podle jeho vyjádření proveden byl. Krom toho je z odůvodnění odvolacího soudu (bod 31.) zřejmé, že uvedený důkaz zahrnul do svých úvah, a nelze tudíž uzavřít, že by jej nehodnotil. Ze strany obviněného se tak fakticky jedná o námitku odlišného (tedy jeho představám nevyhovujícího), nikoli absentujícího (neprovedeného) hodnocení důkazu. Právo na spravedlivý proces, mu však jím požadované hodnocení důkazu nezaručuje, jak jej upozornil již odvolací soud.
29. Uvedenou dohodu zmiňuje obviněný také v části věnující se „extrémnímu rozporu“, aniž by osvětlil, v čem jej v souvislosti s tímto důkazem spatřuje. Upozorňuje, že dohodu uzavřel za účelem vypořádání majetkových vztahů s bývalou manželkou, aniž by překročil rámec původní kupní smlouvy, neboť není jejím účastníkem, a právě proto se v dohodě zavázal hradit část kupní ceny k jejím rukám a nikoli poškozeným. Pokud je však skutečně dohoda uzavřena pouze za účelem vypořádání majetkových vztahů mezi bývalými manžely, a nikoli z první kupní smlouvy z roku 2010, a tedy uspokojení poškozených, není zřejmé, proč ji poškozený opakovaně předkládá trestním soudům činným v této věci. Ostatně svědkyně N. nebyla v projednávané věci poškozenou.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
30. Přestože obviněný uplatnil i tento dovolací důvod v jeho alternativě nesprávného právního posouzení skutku, ve své argumentaci vůbec nevyložil, v jakém směru považuje subsumpci skutkových zjištění, která nalézací soud vyjádřil popisem skutku ve výroku o vině (v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku), za vadnou.
31. Ve vztahu k právní kvalifikaci dovolatel pouze bez bližšího odůvodnění namítl, že se odvolací soud nezabýval variantou, že jeho jednání mohlo být kvalifikováno jinak, např. jako zatajení věci podle §219 tr. zákoníku. Přečinu zatajení věci se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu nikoli nepatrné hodnoty, která se dostala do jeho moci nálezem, omylem nebo jinak bez přivolení osoby oprávněné . Z citace zákonného znění skutkové podstaty je zřejmé, že subsumpce jednání obviněného pod uvedené ustanovení je za ustálených skutkových zjištění nalézacího soudu, s nimiž se ztotožnil odvolací soud, vyloučena. Pro naplnění objektivní stránky trestného činu zatajení věci podle §219 tr. zákoníku se věc, kterou si pachatel přisvojil, k němu musela dostat nálezem, omylem či jinak bez přivolení osoby oprávněné. Avšak v projednávané věci byla mezi obviněným jako zprostředkovatelem, poškozenými a J. N. uzavřena ústní zprostředkovatelská dohoda, na jejímž základě byla uzavřena kupní smlouva mezi poškozenými jako prodávajícími a J. N., podle jejíhož bodu III. byla kupní cena poukázána na úschovní účet zprostředkovatele, který měl vydat svěřené finanční prostředky podle svěřenecké smlouvy. Byť není obviněný jako zprostředkovatel v kupní smlouvě jmenován, dokazováním bylo prokázáno (a ani to sám nepopírá), že zprostředkovatelem byl, a účet uvedený v citovaném bodě je společnosti P. G. Přestože nedošlo k uzavření zmiňované svěřenecké smlouvy, není pochyb o tom, že ke svěření finančních prostředků obviněnému došlo a právě akt svěření je stěžejním rozdílem mezi trestným činem zpronevěry podle §206 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným obviněný, a trestným činem zatajení věci podle §219 tr. zákoníku, kde je s věcí nakládáno bez přivolení oprávněné osoby. Je tudíž zřejmé, že jednání obviněného nebylo možné kvalifikovat podle §219 tr. zákoníku.
V.
Způsob rozhodnutí
32. Nejvyšší soud ve shodě s posouzením dovolání obviněného státní zástupkyní dospěl k závěru, že jeho námitky, pokud byly podřaditelné pod jím uplatněné (ať již explicitně či obsahovým vyzněním námitek) dovolací důvody, jsou zjevně neopodstatněné. Proto o jeho dovolání rozhodl způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne, je-li zjevně neopodstatněné.
33. Takto Nejvyšší soud rozhodl za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud se týče rozsahu odůvodnění vydaného usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na znění §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 1. 2023
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu