ECLI:CZ:NS:2023:6.TDO.742.2023.1
sp. zn. 6 Tdo 742/2023-2539
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 10. 2023 o dovolání, které podal obviněný Ing. Kamil Vespalec , nar. 6. 7. 1971, trvale bytem Sloupno 226, 503 53 Sloupno, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 9 To 3/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 T 7/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. Kamila Vespalce odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2022, sp. zn. 48 T 7/2019 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný Ing. Kamil Vespalec (dále jen „obviněný“) uznán vinným zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. b) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
„dne 17. 2. 2012 v Brně, v postavení jediného jednatele společnosti REALSAD s.r.o., IČ 283 43 441, se sídlem 672 01 Moravský Krumlov, Pod zámkem 204, a jako předseda kontrolní komise Metropolitního spořitelního družstva, IČ 255 71 150, se sídlem 602 00 Brno, Jezuitská 14/13, (dále jen MSD), se záměrem vylákat finanční prostředky ve prospěch společnosti REALSAD s.r.o., uzavřel se zástupci MSD, Ing. Petrem Jánským a Ing. Danielem Turečkem, smlouvu o úvěru č. 502748051 znějící na částku ve výši 70 000 000 Kč, jejímž účelem bylo refinancování úvěrů, dokončení podnikatelského záměru a provozní potřeby, přičemž věděl, že při sjednávání úvěru uvedl nepravdivé údaje, když v ,žádosti o poskytnutí úvěru‘ ze dne 15. 2. 2012 zamlčel existenci závazku společnosti REALSAD s.r.o. vůči osobě V. V., nar. XY, bytem XY, Brno v částce 16 000 000 Kč a existenci závazku vůči společnosti CEJL 79, s.r.o., IČ 607 36 585, se sídlem Cejl 533/79, 602 00 Brno ve výši 1 150 000 Kč, dále v podkladu pro sjednávání úvěru, konkrétně v ,podnikatelském záměru‘ zpracovaném dne 23. 1. 2012 uvedl nepravdivé skutečnosti o záměru společnosti REALSAD s.r.o. ohledně provozování fotovoltaické elektrárny a vybudování zázemí pro vytvoření průmyslové komerční oblasti lehké výroby a služeb oproti skutečnosti, když k datu poskytnutí úvěru byla fotovoltaická elektrárna v katastrálním území XY – komerční zóna ,XY‘ v tzv. zkušebním provozu a k žádné další investici na předmětných pozemcích nedošlo, dále v tomto ‚podnikatelském záměru‘ deklaroval za období roku 2011 dodávku vyrobené elektřiny do distribuční sítě za více než 18 700 000 Kč, avšak v uvedeném období nebyla společností E.ON hrazena za dodanou energii žádná výkupní cena, neboť společnost REALSAD s.r.o. neměla ani licenci, ani uzavřený smluvní vztah se společností E.ON na dodávku elektřiny, a na základě těchto nepravdivě podaných skutečností zpracovala pracovnice poškozeného MSD dne 16. 2. 2012 soubor vyhodnocení pod označením ,hodnocení klienta – základní informace‘, v nichž vycházela z nepravdivých údajů uváděných obžalovaným Ing. Kamilem Vespalcem, jakož i ze znaleckého posudku č. 1248-58/2012 datovaného v Praze až dne 25. 2. 2012 znaleckým ústavem SINCONSULT s.r.o., jehož objednatelem byla společnost SKI – TURIST – SPORT, s.r.o., IČ: 634 78 781, jejímž jediným jednatelem byl v předmětné době obžalovaný, kdy hodnotu zajištění nemovitostmi pro MSD určila v částce 16 800 000 Kč,
přičemž tímto způsobem obžalovaný Ing. Kamil Vespalec postupoval, a to přesto, že jako předseda kontrolní komise MSD měl zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného MSD, a to povinnost k řádnému prosazování zájmů družstva, vyplývající mu ze smlouvy o výkonu člena kontrolní komise Metropolitního spořitelního družstva ze dne 1. 8. 2011 vykládanou ve spojení s ustanovením §1 odst. 5 písm. b), písm. c) zákona č. 87/1995 Sb., s ustanovením §244 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, v platném znění, ustanovením §12 vyhlášky č. 123/2007 Sb., v platném znění, a čl. V směrnice č. 09/2011, Vnitřní kontrolní systém, účinné ode dne 1. 7. 2011“.
2. Za tento trestný čin byl odsouzen podle §211 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen se zkušební dobou v trvání 5 let. Dále mu byl podle §67 odst. 1 a §68 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb s výší denní sazby 2 000 Kč, tedy v celkové výši 200 000 Kč. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti člena kontrolního orgánu spořitelních a úvěrových družstev na dobu 5 let. O nároku na náhradu škody bylo rozhodnuto podle §229 odst. 1 tr. ř. tak, že JUDr. Kateřina Martínková, LL.M., insolvenční správkyně Metropolitního spořitelního družstva v likvidaci byla odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný a státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 9 To 3/2023, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Na tomto místě Nejvyšší soud uvádí, že v dané věci již rozhodoval, a to usnesením ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 6 Tdo 57/2022. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. 48 T 7/2019, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. 9 To 41/2021, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Citované usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 9 To 3/2023 (dále také jen „napadené usnesení“), napadl obviněný dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e), g), h) tr. ř.
6. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. soudům vytkl nesprávný postup v otázce posouzení příslušného úvěrového spisu a jeho obsahu. Z jeho originálu vyplývá, že samotná žádost o poskytnutí úvěru vykazuje řadu nestandardností, na něž v hlavním líčení poukázal, přičemž zpochybnil i to, že by podepsal žádost o poskytnutí úvěru ve znění, v němž se nachází v úvěrovém spisu. Zpochybnil i listinu označenou jako podnikatelský záměr, ta se podle něj v úvěrovém spise vůbec nenachází, přičemž ve vyšetřovacím spise je pouze její kopie. Poukázal také na skutečnost, že soudy zcela opomenuly listinu, která naopak součástí úvěrového spisu Metropolitního úvěrového družstva (dále také jen „MSD“) prokazatelně byla a je, a to právní stanovisko JUDr. Michaely Vosecké Klečkové ze dne 15. 2. 2012.
7. Pokud jde o závazek společnosti REALSAD, s. r. o., vůči společnosti CEJL 79, s. r. o., obviněný uvedl, že od počátku řízení namítá, že tento závazek je obsažen v předběžných výkazech, které byly předloženy MSD společně s žádostí o poskytnutí úvěru. Poukázal na to, že samotná žádost byla jedním, nikoli jediným podkladem, na základě něhož byly žádosti o úvěry ze strany MSD posuzovány a poskytovány. V této souvislosti odvolacímu soudu předložil odborné vyjádření auditora Ing. Jana Glatta ze dne 21. 3. 2023, s nímž se však dotyčný soud náležitě nevypořádal. Podle názoru obviněného nelze s ohledem na celkovou výši všech závazků společnosti REALSAD, s. r. o., označit tento závazek za takový, který by bylo možno považovat za podstatný zamlčený údaj ve smyslu §211 odst. 1 tr. zákoníku. Závěry soudů obou stupňů jsou proto podle něj nepodložené, nemající oporu v provedených důkazech. I ve vztahu k závazku společnosti REALSAD, s. r. o., vůči osobě V. V. obviněný soudům vytkl, že se nevypořádaly s relevantními důkazy, prokazujícími spornost tohoto závazku. S ohledem na existenci několika verzí smluv označil výpověď svědkyně V. V. za krajně nevěrohodnou, v některých částech zjevně rozpornou se skutečností. Zdůraznil, že v době uzavírání smluv o půjčce nijak nefiguroval ve společnosti REALSAD, s. r. o., neúčastnil se žádných jednání a o věci mu nebylo nic známo. Z napadených rozhodnutí se podle něj nepodává, z čeho by mohlo být dovozeno a především prokázáno, že v době sepisu a podání žádosti o poskytnutí úvěru o existenci tohoto závazku věděl, a že tedy vůči MSD postupoval v úmyslu zamlčet podstatný údaj. V těchto souvislostech odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1173/2017, a v návaznosti na to uzavřel, že MSD žádný nepravdivý, hrubě zkreslený údaj neposkytl a ani podstatný údaj nezamlčel.
8. Obviněný následně uvedl, že i kdyby Nejvyšší soud dospěl k neopodstatněnosti či nedůvodnosti těchto námitek, napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku. Pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e), h) tr. ř. tak podřadil argumentaci, že soudy zcela rezignovaly na zkoumání naplnění všech zákonných pojmových znaků kvalifikační okolnosti, zda měl nebo neměl uloženou onu zvláštní povinnost. Musí být podle něj zřetelně zřejmé, že někdo takovou zvlášť uloženou povinnost uloženu má, a to ať již smlouvou, nebo právním předpisem. V daném případě však tomu tak nebylo, jelikož i soudy v původním řízení byly přesvědčeny, že obviněný ji uloženu nemá. Z povahy této okolnosti podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. b) tr. zákoníku je podle obviněného patrné, že je nezbytně třeba, aby o ní pachatel ve smyslu §17 písm. b) tr. zákoníku věděl, on však tuto vědomost neměl. Jestliže byla tato okolnost dovozena až Nejvyšším soudem, pak jako neprávník jednal ve vztahu k této otázce v právním omylu podle §19 tr. zákoníku.
9. Vedle absence vědomosti o zvlášť uložené povinnosti a navazujícího jednání v právním omylu obviněný namítl nenaplnění dalšího znaku této kvalifikované skutkové podstaty, a to existence poškozeného. Nebyla-li způsobena škoda, pak podle obviněného nemůže být naplněn ani tento znak podle §211 odst. 5 písm. b) tr. zákoníku. Nic na takovém závěru nemůže podle něj změnit ani ta skutečnost, že orgány činné v trestním řízení nesprávně přiznaly postavení poškozeného MSD, když dávno před zahájením trestního stíhání přešla práva a povinnosti ve smyslu §45 odst. 3 tr. ř. na teoreticky možného poškozeného Bazcom. I tato společnost přitom potvrdila, že jí žádná škoda způsobena nebyla. V této souvislosti ještě dodal, že soudy pochybily i v tom, že nerozhodly podle §206 odst. 3 tr. ř. o tom, že MSD pro zřejmou nepříslušnost nepřipouští uplatňovat práva poškozeného. Obviněný uzavřel, že pro naplnění tohoto znaku je nezbytné, aby poškozeným byl skutečně jen ten subjekt, kterému škoda vznikla.
10. Poslední námitka obviněného se týkala nesprávného posouzení společenské škodlivosti. Za situace, kdy bylo zjištěno, že předmětný úvěr byl dostatečně zajištěn zástavními právy a že od spáchání činu uplynulo více než 11 let, je podle něj společenská škodlivost výrazně snížena natolik, že k okolnosti kvalifikované skutkové podstaty nemělo být přihlíženo. Pokud bylo jeho jednání posouzeno jako trestný čin (proti čemuž nadále brojí), mělo být kvalifikováno pouze jako trestný čin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, který je však s ohledem na uplynutí promlčecí doby promlčen, a řízení proto mělo být zastaveno.
11. S ohledem na uvedené závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, podle §265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, případně, aby sám ve věci rozhodl tak, že se řízení podle §223 odst. 1 tr. ř. za použití §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastavuje.
12. K dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že námitky podřazené pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by mohly odpovídat první alternativě tohoto důvodu. Jedná se však podle něj o běžnou a opakující se polemiku s rozsahem provedeného dokazování a způsobem jeho hodnocení soudy nižších stupňů ve smyslu požadavků vyplývajících z §2 odst. 5, 6 tr. ř., se kterou se soudy již vypořádaly.
13. Státní zástupce nepřiznal opodstatnění ani argumentaci uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Ve vztahu k námitce stran zásady subsidiarity trestní represe uvedl, že se nejednalo o hraniční případ trestní odpovědnosti, neboť obviněný jednáním naplnil znaky nejen základní, ale také kvalifikované skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. b) tr. zákoníku. Společenská škodlivost se zde vymezovala přesně zákonodárcem vyjádřenému znaku, který vykazuje kvalitativní povahu. Do popředí podle něj vystupuje, že podíl obviněného na zabezpečení ochrany majetku družstva byl zvýrazněn jeho působením v pozici zvoleného předsedy kontrolní komise MSD, tedy odpovědné osoby stojící v čele takového orgánu. Obviněný pobíral za odpovědnou funkci tehdy náležitou odměnu. V rámci této funkce se po obviněném očekávalo vlastní rozhodování, které muselo reálně zohledňovat majetkové zájmy družstva a nikoli zájmy osobní, které upřednostnil na úkor ostatních v družstvu. Ten však v podstatě zcela rezignoval na svou kontrolní funkci a svého postavení u poškozeného družstva využil pro souběžné privátní aktivity v obchodních korporacích včetně společnosti REALSAD, s. r. o.
14. Dále státní zástupce uvedl, že ačkoli MSD nevznikla žádná škoda, z pohledu výběru konečné trestněprávní kvalifikace je třeba si uvědomit, že na rozdíl od obecného trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, není v případě vyvození trestní odpovědnosti podle §211 odst. 1 tr. zákoníku zapotřebí vznik majetkové škody. Kvantitativně vymezená výše škody by pak znamenala přistoupení další kvalifikované skutkové podstaty trestného činu ve smyslu odst. 4, odst. 5 písm. c) nebo odst. 6 písm. a) §211 tr. zákoníku. Pokud jde o obviněným avizovanou dobu uplynulou od spáchání činu, tato si podle státního zástupce přidržela význam v rovině soudní individualizace trestu.
15. Následně pak nepřisvědčil ani názoru obviněného, že nedostatek vzniku škody přivozuje neexistenci poškozeného. MSD totiž bylo dotčeno selháváním obviněného v plnění povinností spjatých s jeho působením jako předsedy kontrolní komise, a to odkazem na ustanovení obchodního zákoníku a zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech. Interpretace prosazovaná obviněným by podle státního zástupce znamenala absurdní závěr o zbytečnosti zavedení zvlášť přitěžující okolnosti ve smyslu §211 odst. 5 písm. b) tr. zákoníku všude tam, kde by současně scházela jiná, samostatně stojící zvlášť přitěžující okolnost v podobě způsobení určité výše škody.
16. Státní zástupce dále uvedl, že argumentace obviněného ohledně přítomnosti právního omylu, dopadajícího na výklad zvlášť uložené povinnosti hájit zájmy poškozeného ve smyslu §211 odst. 5 písm. b) tr. zákoníku, vyznívá jako mimoběžná. Podmínkou beztrestnosti pachatele jednajícího v negativním právním omylu ve smyslu §19 tr. zákoníku by musela být omluvitelnost jeho omylu, a to ohledně protiprávnosti pramenící z mimotrestních právních předpisů, kterých se trestní zákon dovolává v blanketních nebo odkazovacích skutkových podstatách. Nedopadá na případy právního omylu negativního o protiprávnosti činu pramenící z mimotrestních právních předpisů, kterých se trestní zákon nedovolává, tj. omyl o normativních znacích skutkové podstaty, který se posuzuje podle zásad platných pro posouzení skutkového omylu negativního. U použité zvlášť přitěžující okolnosti postačovala z hlediska zavinění alespoň nevědomá nedbalost podle §17 písm. b) tr. zákoníku.
17. Podmínky dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. podle státního zástupce naplněny nebyly, jelikož k promlčení trestní odpovědnosti nedošlo. V posuzované věci bylo trestní stíhání obviněného vedeno pro skutek, v němž byl nakonec spatřován zločin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. b) tr. zákoníku, u něhož promlčecí doba s ohledem na horní hranici trestní sazby činí deset let [§34 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku], přičemž tato promlčecí doba v mezidobí neuplynula. Uplatnění deklarovaného dovolacího důvodu se zcela míjí se skutkovými závěry, na jejichž základě byl obviněný shledán vinným přisouzeným zločinem. Obviněný totiž prosazoval kratší promlčecí dobu za pomoci mírnější právní kvalifikace jen v základní skutkové podstatě trestného činu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku.
18. Závěrem proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl. Současně vyjádřil svůj souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
20. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 9 To 3/2023, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
21. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto nejprve hodnotil, zda obviněným vznesené námitky svým obsahem vyhovují jím uplatněným důvodům dovolání.
22. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán tehdy, když bylo proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.
23. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
24. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
IV.
Důvodnost dovolání
25. Nejvyšší soud uvádí, že obviněný svými námitkami podřazenými pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. soudům nižších stupňů vytkl nedostatečný rozsah dokazování, jakož i nesprávné hodnocení důkazů provedených či jejich nezohlednění, polemizoval s jimi učiněnými skutkovými zjištěními.
26. Takové výtky obviněného vůči provedenému dokazování a učiněným skutkovým zjištěním do jisté míry formálně odpovídají důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v alternativě první [ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě], Nejvyšší soud však v posuzované věci zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními neshledal, a nemá tak důvod do závěrů soudů nižších stupňů zasahovat.
27. O zjevný rozpor se přitom jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Obviněný se přitom domáhal toho, aby provedené důkazy byly hodnoceny jiným, jeho představám odpovídajícím způsobem, přičemž prosazoval vlastní skutková tvrzení, případně pouze některé skutečnosti plynoucí z některých důkazů, aniž by zohlednil všechny relevantní ve věci provedené důkazy.
28. Soud prvního stupně při zjišťování skutkového stavu nevybočil z mezí zásad zakotvených v §2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž způsob hodnocení provedených důkazů vyložil ve svém rozsudku, jehož odůvodnění odpovídá ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. Učiněná skutková zjištění, se kterými se ztotožnil odvolací soud, mají odpovídající obsahové zakotvení v provedených, v rozhodnutí konkretizovaných důkazech. Nelze tedy hovořit o tom, že by tato skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, či by byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, a byla tak ve zjevném rozporu s provedenými důkazy.
29. Nutno konstatovat, že obsah těchto skutkových dovolacích námitek je v zásadě opakováním uplatněné obhajoby již v předchozích fázích řízení, přičemž soudy obou stupňů se s těmito výtkami obviněného vypořádaly. Pro stručnost Nejvyšší soud zcela odkazuje na obě rozhodnutí soudů nižších stupňů a dodává, že problematikou nutností reakce (odpovědí) na opakující se argumentaci obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
30. Učiněným skutkovým zjištěním pak odpovídá i zvolená právní kvalifikace podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. b) tr. zákoníku. Zcela na okraj lze na tomto místě poukázat na to, že již v původním řízení soud prvního stupně dospěl k závěru, že není pochyb o tom, že jednání obviněného naplnilo znaky skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž ani sám obviněný tento závěr o naplnění znaků skutkové podstaty uvedené v §211 odst. 1 tr. zákoníku tehdy nijak nerozporoval.
31. Ve vztahu k nyní v dovolání vznesené námitce obviněného, že nemohla být naplněna kvalifikační okolnost podle §211 odst. 5 písm. b) tr. zákoníku z důvodu neexistence škody, je třeba uvést, že tuto sice lze podřadit pod uplatněný důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., opodstatnění jí však Nejvyšší soud nepřiznal. Jak správně konstatoval již státní zástupce, v případě vyvození trestní odpovědnosti podle §211 odst. 1 tr. zákoníku není zapotřebí vznik majetkové škody. Trestný čin úvěrového podvodu vymezený v §211 odst. 1 tr. zákoníku je dokonán již tím, že jeho pachatel při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Tato skutková podstata tedy poskytuje ochranu majetku a majetkových práv úvěrujících (věřitelů), ale i úvěrovaných (dlužníků) v souvislosti s řádným sjednáváním úvěrových smluv a čerpáním úvěru. K trestnosti tohoto činu se tedy nevyžaduje, aby pachatel skutečně vylákal peněžní prostředky na základě poskytnutého úvěru a způsobil škodu, následek tu má tedy formu ohrožení, a nikoli poruchy. Pokud však pachatel vyláká úvěrovým podvodem takové plnění, může jít podle jeho výše o způsobení škody, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby ve smyslu §211 odst. 4, odst. 5 písm. c) nebo odst. 6 písm. a) tr. zákoníku [ŠÁMAL, Pavel. §211 (Úvěrový podvod). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2714, marg. č. 3].
32. V daných souvislostech je namístě citovat ustanovení §211 odst. 5 tr. zákoníku, podle něhož odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán, jestliže spáchá čin uvedený v odstavci 1 nebo 2 jako člen organizované skupiny [a)], spáchá-li takový čin jako osoba, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného, nebo [b)] způsobí-li takovým činem značnou škodu [c)]. Z dané citace je zřejmé, že aplikace daných kvalifikovaných okolností je vázána na spáchání činu popsaného v odstavci 1 nebo 2 ustanovení §211 tr. zákoníku, jež ovšem neobsahuje kvalifikační znak v podobě způsobení škody, jak výše uvedeno, a přesto se konkrétně pod písm. b) odst. 5 §211 tr. zákoníku hovoří o poškozeném . Aniž by proto bylo zapotřebí rozvádět další detailnější argumentaci, plyne z uvedeného jednoznačný závěr, že způsob přístupu obviněného k výkladu daného ustanovení obstát nemůže.
33. Interpretace prosazovaná obviněným by znamenala absurdní závěr o zbytečnosti zavedení zvlášť přitěžující okolnosti ve smyslu §211 odst. 5 písm. b) tr. zákoníku všude tam, kde by současně scházela jiná, samostatně stojící zvlášť přitěžující okolnost v podobě způsobení určité výše škody. Nutno v této souvislosti ještě uvést, že je zapotřebí rozlišovat dvě roviny poškozeného , a to rovinu hmotněprávní a procesněprávní, což však obviněný ve své argumentaci neučinil, neboť do otázky hmotněprávního posouzení vměšoval institut poškozeného z hlediska procesněprávního. Ten však není z hlediska právní kvalifikace relevantní.
34. Jestliže obviněný dále ve vztahu k právnímu posouzení podle §211 odst. 5 písm. b) tr. zákoníku namítl, že jednal v právním omylu, a to zejména s ohledem na to, že ani soudy nižších stupňů v původním řízení naplnění této kvalifikační okolnosti neshledaly, je k tomu třeba uvést následující.
35. Právní omyl negativní upravený ustanovením §19 tr. zákoníku se vztahuje k protiprávnosti činu, resp. ve vztahu k protiprávnosti pramenící z mimotrestních právních předpisů, zejména těch, kterých se trestní zákon dovolává v blanketních nebo odkazovacích skutkových podstatách. Právní omyl negativní o protiprávnosti činu pramenící z mimotrestních právních předpisů, kterých se trestní zákon nedovolává, tj. omyl o normativních znacích skutkové podstaty, se posuzuje podle zásad platných pro posouzení skutkového omylu negativního (§18 odst. 1 tr. zákoníku). Dodat lze, že právní omyl negativní o trestnosti činu pachatele neomlouvá podle zásady ignorantia iuris nocet [neznalost práva (trestního) škodí, protože neomlouvá], přičemž pod pojem trestnosti podřazujeme i deskriptivní (objektivně-deskriptivní či popisné – srov. rozhodnutí č. 51/2017 Sb. rozh. tr. v odůvodnění, dále usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 939/2017 , 5 Tdo 512/2018 , 11 Tdo 778/2016 , 11 Tdo 728/2017 atd.) znaky skutkové podstaty [ŠÁMAL, Pavel, KRATOCHVÍL, Vladimír. §19 (Omyl právní). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 421, marg. č. 5.].
36. Označení pachatele jako osoby, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného , je termínem, kterého se trestní zákoník nedovolává. Z hlediska zavinění proto postačí znalost skutkových okolností rozhodných pro naplnění tohoto znaku. Aplikuje-li se uvedené na danou věc, pro naplnění předmětného znaku postačí a je relevantní, že obviněný v době páchání trestné činnosti věděl o svém postavení, tedy že je členem, resp. předsedou kontrolní komise MSD, včetně obsahové náplně její činnosti, což je z prokázaného zjištěného skutkového stavu zcela zřejmé. V návaznosti na to lze dodat, že je naopak bez významu, zda až na základě právního názoru Nejvyššího soudu byla skutková zjištění subsumována také pod tento znak dané skutkové podstaty.
37. Opodstatněnou neshledal Nejvyšší soud ani další námitku podřaditelnou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., kterou obviněný namítl nesprávné právní posouzení společenské škodlivosti, resp. namítl, že společenská škodlivost byla výrazně snížena natolik, že k okolnosti kvalifikované skutkové podstaty nemělo být přihlíženo.
38. Nejvyšší soud uvádí, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku neznamená negaci formálního pojetí (definice) trestného činu, a to proto, že byť je trestný čin v ustanovení §13 odst. 1 tr. zákoníku vymezen jako jednání protiprávní a trestné na podkladě formálních znaků trestného činu, je zároveň chápán jako souhrn takových znaků, které ho ve svém celku charakterizují jako čin společensky škodlivý, před kterým je třeba společnost i jednotlivé fyzické a právnické osoby chránit, neboť porušuje základní právní statky, na nichž je vybudována demokratická společnost. Již vymezením konkrétní skutkové podstaty v trestním zákoníku pomocí konkrétních znaků a trestní sazby zákonodárce stanovil, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech zásadně půjde o trestný čin. Uplatnění zásady subsidiarity trestní represe v podobě nevyvození trestní odpovědnosti je tedy možné pouze za předpokladu, že posuzovaný skutek s ohledem na konkrétní zjištěné skutečnosti z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012). V daném případě se přitom o „hraniční“ případ, který by nevykazoval potřebnou míru společenské škodlivosti z hlediska způsobu jeho spáchání, nejednalo. V tomto směru se Nejvyšší soud ztotožňuje s argumentací vyjádřenou státním zástupcem (viz výše), a proto na ni odkazuje a uzavírá, že nebylo namístě uplatnit zásadu subsidiarity trestní represe a aplikovat §12 odst. 2 tr. zákoníku. Možno ještě poznamenat, že argumentace obviněného byla v tomto směru poněkud protichůdná. Na jednu stranu totiž absenci společenské škodlivosti odvozoval od uplynulé doby od spáchání trestného činu, jakož i od skutečnosti, že byl předmětný úvěr dostatečně zajištěn zástavními právy, na stranu druhou se touto námitkou dožadoval toho, aby nebylo přihlíženo k znaku uvedenému v §211 odst. 5 písm. b) tr. zákoníku s tím, že (jestli vůbec s ohledem na skutková zjištění) mělo být jeho jednání posouzeno toliko podle §211 odst. 1 tr. zákoníku.
39. Ani námitce stran dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud opodstatnění nepřiznal, jelikož k tvrzenému promlčení trestní odpovědnosti nedošlo. Obviněný totiž vycházel v rozporu se skutkovými i právními závěry učiněnými soudy nižších stupňů z toho, že skutek, jehož se dopustil, měl být posouzen toliko jako trestný čin úvěrového podvodu v jeho základní skutkové podstatě podle §211 odst. 1 tr. zákoníku. Podstatné ovšem je, že tento skutek byl správně kvalifikován jako zločin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. b) tr. zákoníku, u něhož promlčecí doba s ohledem na horní hranici trestní sazby činí deset let [§34 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku], přičemž tato promlčecí doba se zřetelem ke skutečnostem podle §34 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku neuplynula.
40. S ohledem na vše uvedené je třeba uzavřít, že zásah do rozhodnutí soudů nižších stupňů není namístě.
V.
Způsob rozhodnutí
41. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 10. 2023
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu