ECLI:CZ:NS:2023:6.TDO.89.2023.1
sp. zn. 6 Tdo 89/2023-312
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 2. 2023 o dovolání obviněného J. L. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 5 To 90/2022, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 51 T 211/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. L. odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. 2. 2022, sp. zn. 51 T 211/2021, byl obviněný J. L. (dále také „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl podle §173 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně částku ve výši 10 605 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený J. F. odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Podle skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se obviněný zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že
dne 4. 9. 2021 v přesně nezjištěnou dobu v odpoledních hodinách v Praze 10, v ulici XY, u autobusové zastávky XY směrem z centra, nejprve verbálně napadl poškozeného J. F., narozeného XY, a požadoval po něm vydání finanční hotovosti v nespecifikované výši na alkohol a cigarety, a když poškozený jeho požadavek odmítl s tím, ať si jde vydělat, a pokračoval dále v chůzi, obžalovaný jej silně udeřil rukou sevřenou v pěst zezadu do pravé části zad, v důsledku čehož poškozený upadl na zem, přičemž mu z obličeje spadly a rozbily se dioptrické brýle v hodnotě 2 000 Kč, obžalovaný dále pokračoval v útoku na poškozeného ležícího na břiše třemi kopy do oblasti žeber na pravé straně těla, po kterých se poškozený zvedl ze země, obžalovaný jej poté chytil a opakovaně udeřil do obou stran tváře otevřenou dlaní, načež zopakoval svůj požadavek na vydání finanční hotovosti pod pohrůžkou, že pokud tak neučiní, tak jej domlátí, načež poškozený ze strachu o svůj život a zdraví vytáhl z ledvinky u pasu bankovku v hodnotě 200 Kč a předal ji obžalovanému, který následně z místa útoku odešel, přičemž uvedeným jednáním obžalovaný poškozenému způsobil zlomeninu 7. – 9. žebra vpravo, odřeninu na levé dlani a levém koleni, kdy s uvedeným poraněním byl poškozený převezen RZS k ošetření do Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, a toto jej omezilo v obvyklém způsobu života po dobu nejméně sedmi dnů, a dále vznikla v důsledku jednání obžalovaného poškozenému škoda na brýlích v přesně nezjištěné výši.
3. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. 2. 2022, sp. zn. 51 T 211/2021, podali obviněný a státní zástupce odvolání. Obviněný brojil proti výrokům o vině, trestu i náhradě škody, státní zástupce zaměřil svůj řádný opravný prostředek v neprospěch obviněného do výroku o trestu. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 5 To 90/2022, byl napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl podle §173 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného zamítnuto.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 5 To 90/2022, podal obviněný J. L. prostřednictvím své obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání opřené o dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny podstatné důkazy.
5. Dovolatel vytkl, že soudy nedostatečně provedly dokazování, což vedlo ke značnému rozporu mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními soudů a posléze i k nesprávnému právnímu posouzení věci. Podle mínění dovolatele nebylo zejména postaveno najisto, že poranění v podobě zlomeniny žeber způsobil obviněný. Soudy v tomto ohledu zcela uvěřily poškozenému, jakož i to, že jej obviněný napadl i kopy do oblasti břicha. Výlučně z výpovědi poškozeného vyplývá rovněž loupežný motiv. Žádný jiný důkaz tvrzení poškozeného nepodporuje. Z provedeného dokazování nelze učinit závěr, že by obviněný požadoval po poškozeném finanční obnos a že by za tím účelem vedl vůči jeho osobě útok. Byla jednoznačně prokázána pouze potyčka mezi obviněným a poškozeným, panují však rozpory o její intenzitě a motivaci. Dovolatel odmítl závěr soudů, že výpověď poškozeného není osamoceným důkazem, nýbrž že je podporována i dalšími nepřímými důkazy, konkrétně výpovědí svědka J. P., lékařskou zprávou o ošetření poškozeného a záznamem z telefonátu na tísňovou linku. Žádný z uvedených důkazů nedokládá souvislost mezi poraněními poškozeného a jednáním dovolatele. Svědek J. P. nebyl svědkem napadení, pouze replikuje verzi poškozeného a i poškozený připustil, že se se svědkem bavili o obsahu jejich výpovědí. Lékařská zpráva pouze definuje charakter a rozsah poranění poškozeného, ale neprokazuje příčinu jejich vzniku. Ani na základě ní nelze určit, že zlomeniny žeber zapříčinil obviněný. Z obsahu záznamu telefonátu lze pak určit pouze to, že v době telefonátu již poškozený utrpěl svá poranění, a že proto žádá o lékařskou pomoc. Ačkoliv v telefonátu uváděl, že jej napadl obviněný, nelze toto tvrzení považovat za další usvědčující důkaz. Podle mínění dovolatele tedy nejsou označené důkazy usvědčujícími důkazy. Ve věci je dána existence dvou protichůdných tvrzení – tvrzení jeho a tvrzení poškozeného – která mají stejnou vypovídací hodnotu. Soudy však přistoupily k nekritickému převzetí jedné z těchto výpovědí, čímž porušily pravidlo in dubio pro reo a zásadu presumpce neviny. Porušily rovněž právo dovolatele na spravedlivý proces, a to nejen tím, že rezignovaly na náležité a úplné objasnění skutkového stavu věci, ale taktéž tím, že na dovolatele z důvodu jeho trestní minulosti nahlížely jako na méně věrohodného.
6. Dovolatel dále namítl, že v průběhu řízení navrhoval provedení důkazů, které by mohly napomoci ke komplexnímu skutkovému zjištění, konkrétně:
- výslech vrátného, který pomáhal poškozenému s přivoláním záchranné služby a který musel být přítomen příchodu poškozeného na jeho ubytování, stejně jako jeho odjezdu se záchrannou službou, a který by tedy byl schopen nezávisle posoudit zdravotní stav poškozeného v daný den, stejně jako míru jeho opilosti,
- výslech svědkyně R. H., která byla svědkem vyprávění značně přehnaných a de facto vymyšlených konstrukcí poškozeného, a jejíž výpověď by tak mohla napomoci při objektivním zhodnocení věrohodnosti tvrzení poškozeného,
- zpracování znaleckého posudku, jehož předmětem by bylo ověření věrohodnosti poškozeného.
Soudy však veškeré takto navrhované důkazy zamítly.
7. Závěrem dovolatel upozornil, že v důsledku nedostatečného dokazování došlo k nesprávné právní kvalifikaci skutku jako zvlášť závažného zločinu loupeže, když nebyl prokázán úmysl zmocnit se cizí věci. Podle prokázaného stavu se mohlo jednat maximálně o přečin ublížení na zdraví.
8. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižších stupňů zrušil a Obvodnímu soudu pro Prahu 10 věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání uvedl, že z věcného hlediska neuvádí dovolatel skutečnosti, ze kterých by mohla vyplývat existence zjevného rozporu mezi soudy učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Mimo obecných námitek o nedostatečně provedeném dokazování spočívá těžiště argumentace ve zpochybnění věrohodnosti poškozeného, mnohonásobném a opakovaném tvrzení, že jde o jediný usvědčující důkaz, který by měl být hodnocen jiným způsobem. Z žádného ustanovení trestního řádu ani z aktuální judikatury nevyplývá, že závěr o vině by nemohl být učiněn na podkladě pouze jednoho usvědčujícího důkazu, např. svědecké výpovědi. V předmětné trestní věci však výpověď poškozeného jediným usvědčujícím důkazem nebyla, když z dalších důkazů (výpověď svědka J. P., lékařská zpráva, záznam volání poškozeného na tísňovou linku) vyplývá, že poškozený skutečně byl v předmětné době fyzicky napaden a zraněn a že již krátce po tomto incidentu spontánně označoval za pachatele obviněného. Nevznikají tak žádné rozumné pochybnosti, že zranění žeber poškozenému způsobil právě obviněný. Deklarovanému dovolacímu důvodu formálně odpovídá námitka dovolatele o neprovedení jim navrhovaného doplnění dokazování. Nalézací soud však řádně odůvodnil nevyhovění důkazním návrhům pro nadbytečnost, jeho argumentaci přisvědčil i odvolací soud a sám státní zástupce ji považoval za dostačující a plně se s ní ztotožnil. Dodal, že dovolatelem navrhovaní svědci nebyli přítomni napadení poškozeného obviněným a tyto důkazní návrhy spíše nežli k objasnění okolností významných pro naplnění znaků zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku směřovaly ke zpochybnění věrohodnosti poškozeného. Skutečnost, že výpověď poškozeného je v rozporu s výpovědí obviněného, nemůže být bez dalšího důvodem k tomu, aby byla znalecky zkoumána věrohodnost svědka.
10. Státní zástupce dále konstatoval, že dovolatel namítl též nesprávné právní posouzení věci, ačkoli dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vůbec neuplatnil. Bez bližšího zdůvodnění namítl, že podle „prokázaného stavu“ se mohlo jednat nanejvýše o přečin ublížení na zdraví, ač opakovaně odmítl, že poškozenému zranění způsobil. Jinak se dovolatel vrací k polemice s hodnocením důkazů soudy. Podle státního zástupce však jejich skutková zjištění beze zbytku odpovídají všem znakům zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku.
11. Státní zástupce vyhodnotil dovolací námitky obviněného J. L., pokud je vůbec lze podřadit pod formálně deklarovaný dovolací důvod, jako zjevně nedůvodné a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněného J. L. je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, že je obviněný podal včas (§265e odst. 1 tr. ř.) jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. c) tr. ř.] a že splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
13. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
14. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Za právně relevantní dovolací argumentaci lze tedy považovat též takovou, která důvodně poukazuje na ty závažné procesní vady, které ve svých důsledcích zpravidla mají za následek porušení práva na spravedlivý proces a jsou podřaditelná pod alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
15. V projednávaném případě dovolací soud výše uvedená pochybení nezaznamenal. Výtkám obviněného obsaženým v podaném mimořádném opravném prostředku nelze přisvědčit.
16. K opomenutí důkazů, které obviněný v dovolání naznačil, je vhodné uvést, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
17. Výtky obviněného směřující proti úplnosti provedeného dokazování neshledal dovolací soud důvodnými. Posuzovaná trestní věc není stižena vadou opomenutých důkazů, když nalézací soud návrhy na doplnění dokazování neopomněl, formálně o nich i rozhodl, pro nadbytečnost je zamítl a v odůvodnění svého rozhodnutí (viz bod 23.) vysvětlil, proč tak učinil. Co se týče svědkyně R. H., považoval její písemné vyjádření za obskurní, zjevně však skutkový děj neviděla a obsah jejího dopisu ani vyjádření poškozeného k její osobě nepřináší poznatek vyvracející, že by čin spáchal obviněný. Soud tedy důvodně předpokládal, že by výslech svědkyně nepřinesl cokoli podstatného k věci. Pokud jde o znalecký posudek k posouzení věrohodnosti poškozeného, tou se soud podrobně zabýval a nepřipustil, že by znalec ovlivnil závěr soudu o vině obviněného. K výslechu vrátného nalézací soud uvedl, že obhajoba nespecifikovala důvod důkazního návrhu. Jediná činnost svědka spočívala v tom, že pro poškozeného vytočil číslo záchranného systému. Odvolací soud v reakci na námitky obviněného poznamenal, že se s postupem soudu nalézacího ztotožnil, poukázal, že dokazování nemůže být bezbřehé a že soud není povinen vyhovět všem návrhům na doplnění dokazování, které vznese jedna ze stran trestního řízení. Pokud tedy dospěl nalézací soud k závěru, že mu shromážděné důkazy postačují k prokázání viny obviněného a současně tyto důkazy v souladu s trestním řádem hodnotil, neshledal odvolací soud pochybení (srov. bod 13. rozsudku odvolacího soudu). I dovolací soud shledal argumentaci soudů nižších stupňů logickou a přesvědčivou. Nalézací soud (s jehož postupem se plně ztotožnil soud odvolací) plně dostál své povinnosti a své zamítavé rozhodnutí řádně a věcně správně odůvodnil, neboť odmítl doplňovat dokazování zjevně nadbytečnými svědeckými výpověďmi, které se nemohly týkat projednávaného skutku, nýbrž výlučně osoby poškozeného, jehož věrohodnost však byla soudem podrobně hodnocena na základě obsahu ostatních ve věci provedených důkazů. Totéž lze konstatovat ohledně navrhovaného znaleckého posudku. Ve shodě se státním zástupcem dovolací soud konstatuje, že pokud obsah výpovědi svědka nekonvenuje představám obhajoby, není tato skutečnost ještě důvodem pro znalecké zkoumání věrohodnosti svědka, která nadto může být výlučně závěrem soudu po náležitém hodnocení důkazů, nikoli znalce. Každopádně s ohledem na výše uvedené v dané trestní věci nelze hovořit o případném opomenutí důkazů.
18. Dovolací soud dále ve věci nezaznamenal zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (body 14. – 21. rozsudku nalézacího soudu, body 7. – 13. rozsudku odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
19. Dovolací soud pro úplnost doplňuje, že soudy nižších stupňů při ustanovování skutkového děje důvodně vycházely z výpovědi poškozeného J. F. Jednak je tato výpověď věrohodná, jednak koresponduje s dalšími v řízení provedenými důkazy. Dovolací soud se ztotožňuje se soudy nižších stupňů, které za usvědčující důkazy považovaly právě podrobnou a přesvědčivou výpověď poškozeného ve spojení s výpovědí svědka J. P. (jemuž se bezprostředně po činu obviněného poškozený svěřil, svědek mohl pozorovat rozpoložení poškozeného a jeho viditelná poranění, jakož i pokračující verbální agresi obviněného vůči poškozenému v prodejně Ž.), lékařskou zprávou o ošetření poškozeného ze dne napadení (v rámci které poškozený popsal napadení mj. údery do zad a hrudníku) a záznamem hovoru na tísňovou linku (v němž poškozený spontánně popsal napadení „cikánem“, výslovně též kopání do hrudníku a jeho bolestivost, to vše pro peníze). Byť to obviněný opakovaně rozporuje, řetězec uvedených důkazů spolehlivě prokazuje jeho vinu a vyvrací jeho obhajobu. Soudy se zabývaly veškerými výtkami skutkového charakteru obsaženými v podaném mimořádném opravném prostředku. Vysvětlily, proč shledaly výpověď poškozeného věrohodnou, poukázaly na konzistentnost této výpovědi, na zmíněný soulad s dalšími provedenými důkazy, mimo jiné s autentickým zvukovým záznamem na tísňovou linku, akcentovaly stav poškozeného bezprostředně po útoku, který vnímal svědek J. P. (třes těla, „rozklepanost“), a upozornily na zjevnou účelovost výpovědi dovolatele. Dovolací soud shledal zcela relevantní jejich argumentaci, že nelze dovodit jiný – a to ani hypotetický – závěr, než že zranění, která poškozený utrpěl, byla způsobena obviněným, a to včetně obviněným rozporovaného poranění žeber. Nebyl zjištěn jediný poznatek, který by vedl k možnosti, že by tato zranění vznikla jiným způsobem, přičemž všechny důkazy, které svědčí o tom, že zlomeninu žeber poškozeného má na svědomí obviněný, spolu konvenují. Stejně tak prostupuje všemi soudy akcentovanými důkazy poznatek, že obviněný se svého jednání dopustil v zištném úmyslu, tedy aby připravil poškozeného o specifikovanou finanční hotovost. Nelze tedy přisvědčit námitce dovolatele, že by snad ve věci byl uznán vinným na základě důkazní nedostatečnosti a na základě jediného usvědčujícího důkazu, který byl navíc extrémně nesprávně favorizován před skutkovou verzí obviněného. Ve věci nejde o důkazní situaci, která by ústila v závěr o dvou stejně pravděpodobných skutkových verzích, z nichž jedna svědčí pro nevinu obviněného. Za nepřípustný nelze považovat ani náhled soudů na trestní minulost obviněného, která dokládá jeho vztah k násilné trestné činnosti a poskytuje komplexní obraz o osobě obviněného. Soudy se nedopustily obviněným kritizovaného hodnocení důkazu, tedy, že by z trestní minulosti vyvozovaly závěr o vině. Ten plyne z obsahu důkazů ostatních, přičemž tendence obviněného k páchání násilné trestné činnosti pouze dokresluje kolorit projednávaného skutku a nepřekvapivost jeho spáchání obviněným.
20. S ohledem na výše uvedené nelze než konstatovat, že skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům provedeného dokazování. Soudy proto nepochybily, neaplikovaly-li pravidlo in dubio pro reo , jelikož v daném kontextu nebyly přítomny důvodné pochybnosti o vině obviněného. Souhrn dostatečně kvalitních důkazů tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny okolnosti předmětného skutku a usvědčují z jeho spáchání obviněného. Pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ ( in dubio pro reo ), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17).
21. Z obsahu podaného mimořádného opravného prostředku je dále zřejmé, že obviněný vytýkal rovněž nesprávné právní posouzení skutku. Uvedené však lze podle platné a účinné právní úpravy namítat s odkazem na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který obviněný neuplatnil. Nadto nutno ve shodě s vyjádřením státního zástupce zdůraznit, že obviněný svoje přesvědčení o nesprávnosti hmotněprávních závěrů nepodpořil žádnou konkrétní argumentací, na kterou by mohl Nejvyšší soud reagovat. Toliko konstatoval, že „nebyl prokázán úmysl zmocnit se cizí věci“ (což je však námitka skutková, svědčící primárně o tom, že dovolatel rozporoval stabilizovaná skutková zjištění) a že soudy postupovaly „v rozporu se zásadami právní kvalifikace, když dané jednání označily za zločin loupeže, ačkoliv se podle prokázaného stavu mohlo jednat maximálně o přečin ublížení na zdraví“ (což je rovněž námitka odvislá výlučně od nesouhlasu se skutkovými závěry soudů nižších stupňů). Protože není úkolem Nejvyššího soudu dotvářet za obviněné dovolací argumentaci (soud dovolací je vázán vymezením dovolání, tj. uplatněnými dovolacími důvody i rozsahem dovolání, které jsou obligatorními náležitostmi dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř. a určují tak podle §265i odst. 3 až 5 tr. ř. obsah a rozsah přezkumné činnosti Nejvyššího soudu), nebylo možné posuzovanou trestní věc jakkoliv hmotně právně přezkoumávat. Pro úplnost lze jen doplnit, že skutek, kterým byl obviněný uznán vinným, vykazuje všechny znaky zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku.
V. Způsob rozhodnutí
22. Námitkám obviněného J. L. obsaženým v jeho mimořádném opravném prostředku dovolací soud nepřisvědčil, neboť ač formálně relevantně uplatněné, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jimi naplněn nebyl. Dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 2. 2023
Mgr. Pavel Göth
předseda senátu