ECLI:CZ:NS:2023:7.TDO.1103.2022.1
sp. zn. 7 Tdo 1103/2022-501
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 1. 2023 o dovolání obviněného V. V. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2022, sp. zn. 5 To 165/2022, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 14 T 173/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. V. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 4. 5. 2022, č. j. 14 T 173/2021-393, byl obviněný V. V. uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a byl za to odsouzen podle §143 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v délce 2 roky, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněnému byl dále podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 8 let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody a nemajetkové újmy.
2. Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedeného trestného činu jednáním spočívajícím v tom, že dne 28. 2. 2021 v 13:48 hod. řídil osobní motorové vozidlo tovární značky BMW 530, majitelky E. V., v Blansku po silnici II. třídy č. 374 na ulici XY, ve směru z XY do XY, na přímém úseku komunikace začal předjíždět před ním jedoucí osobní motorové vozidlo tovární značky MINI ONE D, přičemž při předjíždění překročil nejvyšší dovolenou rychlost 70 km/hod stanovenou v daném úseku svislou dopravní značkou č. B 20a "Nejvyšší dovolená rychlost", a v protisměrném jízdním pruhu ohrozil a následně se čelně střetl s protijedoucím jízdním kolem tovární značky Ridley, které ve směru z XY do XY řídil cyklista T. M., po střetu bylo tělo cyklisty T. M. vymrštěno směrem vzhůru přes vozidlo BMW a dopadlo vlevo mimo komunikaci. V důsledku uvedeného jednání došlo ke smrtelnému zranění cyklisty T. M., který na následky zranění na místě dopravní nehody zemřel, příčinou úmrtí bylo polytrauma, tedy závažné poranění více pro život důležitých orgánů v podobě trhlin a zhmoždění plic, trhlin srdce, trhlin hrudní aorty, trhlin bránice, trhlin jater, sleziny a levé ledviny a mnohočetných poranění skeletu. K úmrtí došlo z příčin úrazových v přímé příčinné souvislosti s předmětnou dopravní nehodou a smrt nastala okamžitě po vzniku úrazu. Uvedeným jednáním obviněný porušil důležitou povinnost vyplývající mu z postavení řidiče motorového vozidla tím, že překročil nejvyšší dovolenou rychlost a při předjíždění ohrozil protijedoucího cyklistu, čímž porušil §4 písm. c) a §17 odst. 5 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“).
3. Tento rozsudek napadli obviněný a poškození L. M., D. M. a D. M. odvoláními. Z podnětu odvolání obviněného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 20. 7. 2022, č. j. 5 To 165/2022-441, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), f), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o náhradě škody (resp. i nemajetkové újmy) ve vztahu ke všem poškozeným. Podle §265 tr. ř. pak bylo znovu rozhodnuto tak, že všichni poškození byli se svými nároky na náhradu škody, resp. nemajetkové újmy odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání výše uvedených poškozených byla podle §256 tr. ř. zamítnuta. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
4. Proti usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), l) a m) [v jeho první i druhé alternativě, v případě alternativy druhé s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] tr. ř.
5. S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný namítl, že odvolací soud z podnětu jeho odvolání zrušil výrok o náhradě škody a současně odkázal poškozené na řízení ve věcech občanskoprávních a dále podle §256 tr. ř. zamítl odvolání poškozených. Ve výrokové části však absentuje výrok, kterým by bylo rozhodnuto o jeho odvolání v části, v níž směřovalo do výroků o vině a trestu rozsudku soudu prvního stupně, jak předepisuje §253 tr. ř. a násl. a jak plyne taktéž z judikatury (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2020, sp. zn. 8 Tdo 982/2020, nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. IV. ÚS 597/18 a ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. I. ÚS 448/19). Absence důležitého výroku přitom způsobuje vadu rozhodnutí, kterou nemůže zhojit ani konstatování odvolacího soudu (byť zařazené do výrokové části), že jinak zůstává napadeny ́ rozsudek nedot čen. Právní účinky mohou mít jen výroky, které mají tvořit obsah výrokové části podle předepsaných náležitostí rozhodnutí (např. podle §123 poslední věty tr. ř.).
6. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný podřadil námitky týkající se jeho zavinění. Okresní soud vyšel ze skutkového závěru o jeho „totálním zavinění“ předmětné dopravní nehody, odvolací soud naopak, aniž by doplnil nebo opakoval dokazování, fakticky přitakal argumentaci obviněného, podle níž zavinění na předmětné nehodě nelze přičítat pouze jemu, neboť shledal, že právně významnou součástí skutkového děje bylo i jednání poškozeného a řidiče předjížděného vozidla MINI F. M. Tyto závěry odvolacího soudu se sice promítly ve výroku o náhradě škody, nikoliv však ve výroku o vině a trestu. Obviněný odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu (zejména rozsudek ze dne 5. 11. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2128/2020, usnesení ze dne 17. 6. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, usnesení ze dne 8. 7. 2015, sp. zn. 6 Tdo 587/2015, rozsudek ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2075/2012), kterou také citoval, a uzavřel, že spoluzavinění je trestněprávně významnou skutečností pro posouzení míry trestnosti, resp. trestní odpovědnosti, kterou je třeba vždy hodnotit pro potřeby správné právní kvalifikace skutku, např. v souvislosti s výkladem znaku porušení důležité povinnosti jako znaku kvalifikované skutkové podstaty, jako okolnosti podmiňující použití přísnější právní kvalifikace. Tyto závěry sice nemohou v posuzované věci reálně směřovat ke zpochybnění základu trestní odpovědnosti obviněného, není je však možné pominout ve vztahu k tvrzené okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle ustanovení §143 odst. 2 tr. zákoníku.
7. V návaznosti na to obviněný k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uplatněnému prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě sdělil, že skutková okolnost překročení nejvýše dovolené rychlosti je nezpůsobilá být okolností důležitou pro naplnění znaku potřebného pro užití přísnější právní kvalifikace podle §143 odst. 2 tr. zákoníku sama o sobě, ale i ve spojení s ostatními, pro tuto otázku podstatnými skutkovými okolnostmi (předjíždění a porušení právní povinnosti spojené s tímto manévrem). Připustil, že obecně lze i izolovaně spatřovat v jednání spočívajícím v nedodržení ustanovení o nejvýše dovolené rychlosti naplnění znaku porušení důležité povinnosti, přičemž ze soudní praxe se dovozuje míra překročení o 70% (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010 sp. zn. 8 Tdo 34/2010), při vícečetném porušení dopravních pravidel a v závislosti na konkrétních okolnostech případu (včetně zapojení nikoli nevýznamných spolupůsobících příčin majících původ např. v jednání jiné osoby) i méně. Dále uvedl, že přiléhající mimotrestní normou je §18 zákona o silničním provozu o rychlosti jízdy na pozemních komunikacích, pro tento případ zejména v odst. 4, 5 a 7, ve spojení s ustanovením §61 odst. 2 zákona o silničním provozu. Z obsahu soudem vymezeného skutku však neplyne, v jaké míře obviněny ́ nejvy šší rychlost v místě překročil, tedy s jakou mírou závažnosti porušil právní povinnost (§18 odst. 5 zákona o silničním provozu). Tato skutečnost se nepodává ani z nepřesného (právně nepřiléhajícího) odkazu okresního soudu na pravidlo, které má podle jeho názoru na věc dopadat, přičemž význam správnosti odkazu na mimotrestní normu není jen formalistním požadavkem soudní praxe (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 6 Tdo 139/2020).
8. Soudem užité pravidlo vyplývající z ustanovení §4 písm. c) zákona o silničním provozu pak zavazuje účastníky silničního provozu řídit se světelnými, akustickými signály, dopravními značkami a zařízeními pro provozní informace, dispozice této normy určená všem účastníkům silničního provozu neobsahuje žádné další, zejména kvantifikační znaky, neboť jednotlivé situace, které zákonodárce v silničním provozu uznal za potřebné regulovat, jsou obsaženy v hypotézách jednotlivých speciálních norem předmětného zákona, které jsou adresované zpravidla cíleně vymezenému okruhu účastníků provozu na pozemních komunikacích podle §2 tohoto zákona (včetně specifické povinnosti řidičů podle ustanovení §18 zákona o silničním provozu). Ke konfliktu norem nemůže dojít, neboť použitelnost speciální normy vylučuje použití normy obecné, čemuž ostatně odpovídá i k porušení ustanovení §4 písm. c) zákona o silničním provozu přiléhající tzv. sběrny ́ (zbytkov ý) přestupek podle §125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, postihující porušení jiných povinností dopravněprávního předpisu.
9. Podklad pro aplikaci znaku přísnější trestnosti se pak, za použití argumentace shora, nemůže opírat ani o zbývající, osamoceně stojící skutkovou okolnost vymezenou v popisu posuzovaného děje tak, že obviněny ́ ve sm ěru z XY do XY na přímém úseku komunikace začal předjíždět vozidlo MINI, přičemž při předjíždění v protisměrném jízdním pruhu ohrozil a následně se střetl s protijedoucím jízdním kolem, čímž porušil ustanovení §17 odst. 5 písm. c) zákona o provozu na pozemních komunikacích. Citované skutkové vymezení je v podstatě totožné s právní větou, jak je v podobě dispozice obsažena v právní normě, na kterou se odkazuje, v popisu skutku není nijak vyjádřeno, v souvislosti s jakou další podstatnou skutkovou okolností lze v porušení ustanovení §17 odst. 5 písm. c) spatřovat znak porušení důležité povinnosti nebo z jaké vedlejší, tj. skutek přímo neformující okolnosti, by soud čerpal takovou úvahu.
10. Právní hodnocení skutku, pokud byl posouzen podle přísnější právní kvalifikace podle §143 odst. 2 tr. zákoníku, tak není správné.
11. Pod totožný dovolací důvod obviněný podřadil i námitku, že soud prvního stupně při úvaze o výši a způsobu výkonu trestu odnětí svobody uvedl jako podstatnou okolnost podmiňující nezbytnost přímého výkonu trestu odnětí svobody skutečnost závažného a neodčinitelného následku spočívajícího ve smrti dalšího zcela nevinného účastníka silničního provozu. Znak usmrcení je totiž obsažen již v základní skutkové podstatě trestného činu podle ustanovení §143 tr. zákoníku. K okolnosti, která je zákonným znakem skutkové podstaty trestného činu, nelze přihlédnout jako k okolnosti polehčující anebo přitěžující, tak jak se takové okolnosti v rozhodovací praxi pravidelně promítají do individualizované trestní sankce. Takový postup podléhá zákazu vyplývajícím z čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, který je promítnut do ustanovení §39 odst. 5 tr. zákoníku. V postupu soudu přitom nelze spatřovat prostou nezákonnost, jde o postup zatížený vadou vyššího stupně, jestliže přímo směřuje proti zákazu stanovenému ústavněprávní autoritou. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 16. 2. 2022, sp. zn. 6 Tdo 135/2022, nevyloučil možnost uplatnění námitky nesprávného hmotněprávního posouzení trestu i v rámci dovolacího důvodu spočívajícího v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, neboť jde-li o uložení nepodmíněného trestu, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoli.
12. S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho první alternativě obviněný namítl, že nebyly splněny podmínky, na základě jejichž existence pravidlo v ustanovení §254 odst. 1 tr. ř. omezuje přezkumnou činnost odvolacího soudu toliko ve vztahu k těm oddělitelným výrokům rozhodnutí, proti kterým bylo výslovně odvolání podáno, a naopak byly splněny podmínky zakládající nezbytnost přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně ve smyslu §254 odst. 2 tr. ř. Naplnění těchto podmínek spatřoval obviněny ́ v tom, že byl osobou oprávněnou podat odvolání do výroku o vině a že při přezkoumávání výroků o trestu a o náhradě škody soud zjevně zjistil a též argumentoval vady rozsudku soudu prvního stupně, jež mají původ ve výroku o vině (viz úvahy odvolacího soudu o existenci dalších příčin předmětné dopravní nehody, než které shledal soud prvního stupně, a to spoluzavinění poškozeného i svědka F. M.). Obviněný odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 2337/16, a doplnil, že tyto vady nebyly nepodstatné, nejméně již proto, že v jejich důsledku neobstál výrok okresního soudu o náhradě škody z rozsudku soudu prvního stupně, resp. byl zcela usnesením odvolacího soudu zrušen. Odvolací soud byl proto povinen postupovat podle ustanovení §254 odst. 2 tr. ř. a přezkoumat předcházející rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu, byl-li názoru, že obviněny ́ podal své odvolání toliko do v ýroku o trestu a o náhradě škody. Obviněný doplnil, že odůvodnění usnesení odvolacího soudu zakládá jak možnost výkladu, že k jeho odvolání (a ovšem i tří poškozených) přezkoumával všechny výroky z výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, stejně tak jej lze interpretovat, že přezkoumával z hlavních výroků toliko výrok o trestu a vedlejší výrok o náhradě škody. Z výrokové části usnesení odvolacího soudu nelze nic podstatného zjistit, jde-li o tento rozpor, stejně jako z obsahu písemného vyhotovení odvolání obviněného, neboť byť v něm výrok o vině výslovně nebyl napaden, podstatná část odůvodnění odvolání proti výroku o vině směřovala.
13. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně v rozsahu, v němž se týká přezkoumání rozhodnutí o vině a trestu z podnětu odvolání obviněného, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Blansku v celém rozsahu, v němž zůstal usnesením odvolacího soudu nedotčen, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
14. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný odkázal na nepřiléhavou judikaturu Nejvyššího soudu a na překonanou judikaturu Ústavního soudu, z čehož dovodil, že odvolací soud pochybil, jestliže při pouze dílčím vyhovění jeho odvolání toto ve zbývajících částech nezamítl. Ve vyjádření nastíněnou nejednotnost judikatury totiž vyjasnilo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022 sp. zn. Pl. ÚS 56/22. Odůvodnění dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu uvedeným požadavkům odpovídá, neboť odvolací soud se s námitkami obviněného proti výroku o trestu vypořádal a věcně vysvětlil, proč zůstal rozsudek okresního soudu v této části nedotčen. Námitky podřazené pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. jsou tak zjevně neopodstatněné, resp. v napadeném usnesení žádný výrok nechybí.
15. Obviněný brojil i proti skutkovému zjištění a právnímu posouzení skutku za pomoci dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Opíral se o nový závěr odvolacího soudu, že předmětnou nehodu spoluzavinil ze 20 % rovněž poškozený cyklista svou neopatrností, patrně tím, že si včas nevšiml, že v protisměru se k němu rychlostí přes 100 km/h rychle blíží předjíždějící vozidlo obviněného. Tato námitka může být nazírána ze tří pohledů. Jednak z pohledu věcného, jednak z pohledu důvodnosti dovolání, a nakonec i z pohledu přípustnosti dovolání. Z pohledu věcného lze považovat závěr odvolacího soudu o dílčí vině poškozeného za velmi sporný. Měl se provinit jen porušením obecné prevenční povinnosti podle zákona o silničním provozu a občanského zákoníku, odvolací soud ovšem neuvedl, jakým konkrétním jednáním. Z celého průběhu trestního řízení tak lze soudit, že poškozenému je pouze vytýkáno, že při odbočování vlevo najel ke středu vozovky, ačkoliv život by si zachránil, pokud by v pudu sebezáchovy využil schopnosti cyklisty snadno opustit vozovku, tj. najel do příkopu, seskočil, uskočil apod. Tím se ovšem otevírá velmi sporná oblast úvah, zda je možno na „slabších“ účastnících silničního provozu (zejména cyklistech a chodcích) požadovat, aby uhýbali těm silnějším, tj. aby uskakovali před „silničními piráty“ a zda jejich neopatrnost může být založena i tím, že „včas neuhnuli“, resp. „včas neuskočili“. Pokud by se takovou otázkou zabýval Ústavní soud, lze očekávat, že by popsanou povinnost neshledal. K tomu poukázal na způsob, jakým vyložil Ústavní soud povinnost odbočujícího řidiče podle §21 zákona o silničním provozu „dbát zvýšené opatrnosti“ ve svém nálezu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3159/15.
16. Pokud tedy poškozený namísto uhýbání obviněnému (navíc kontraproduktivnímu, když obviněný v podstatě začal kličkovat) setrval ve své části vozovky, měl právo předpokládat, že obviněný neprojede těsně kolem něho rychlostí přes 100 km/h a rovněž že jej nesrazí. Nadto je skutečností, že ani odvolacímu soudu se nepodařilo popsat, jak konkrétně se měl cyklista chovat, aby neporušil svou povinnost podle §4 písm. a) a §5 odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu, neboť ani v odstavci 6. odůvodnění svého usnesení žádné konkrétní nesprávné ani hypoteticky správné chování cyklisty neuvedl. Úvaha o spoluzavinění poškozeného cyklisty je tedy již z tohoto důvodu velmi problematická a závěr o jeho spoluzavinění, byť v míře pouze 20 %, se jeví jako nepodložený.
17. Z hlediska důvodnosti i přípustnosti dovolání jsou však podstatné úvahy, které odvolací soud vyslovil v odstavci 7. odůvodnění svého usnesení, totiž že ani 20 % spoluzavinění poškozeného by nemohlo mít vliv na přísnější právní posouzení skutku, neboť je příliš nevýrazné, než aby mohlo na straně obviněného vést k vypuštění znaku „porušení důležité povinnosti“. Z hlediska důvodnosti dovolání je zřejmé, že právní posouzení skutku správně zůstává stejné i po uvedené změně posouzení spoluzavinění poškozeného. Z hlediska přípustnosti dovolání pak státní zástupce dovodil, že odvolací soud za těchto okolností neměl žádný důvod zasahovat cestou §254 odst. 2 tr. ř. do výroku o vině, který odvoláním žádné ze stran trestního řízení napaden nebyl.
18. Vzhledem k nepřípustnosti dovolání proti výroku o vině se státní zástupce pouze nad jeho rámec a pro úplnost vyjádřil i k námitce obviněného, že výrok rozsudku neobsahuje míru překročení povolené rychlosti, a tedy ani míru porušení povinnosti podle §18 odst. 5 zákona o silničním provozu. Z výroku odsuzujícího rozsudku je předně patrno, že porušení důležité povinnosti bylo dovozeno z porušení povinností podle §4 písm. c) a zejména pak podle §17 odst. 5 písm. c) zákona o silničním provozu. Nadto lze rychlost obviněného skutečně označit za extrémně vysokou. Nikoliv však k nějakému rychlostnímu limitu podle §18 odst. 3, 4 nebo 5 zákona o silničním provozu, ale ve vztahu k rychlosti přiměřené jeho schopnostem, vlastnostem jeho vozidla a jiným okolnostem, které bylo možno předvídat ve smyslu §18 odst. 1 zákona o silničním provozu. Je zcela zřejmé, že jak se obviněný postupně v protisměru blížil k poškozenému cyklistovi, činila přiměřená rychlost méně a méně. Podstatou porušení povinností obviněného ovšem nebyla rychlost jízdy, nýbrž ohrožení protijedoucího cyklisty při předjíždění, což okresní soud přiléhavě vystihl poukazem na §17 zákona o silničním provozu, a nikoliv na obviněným uváděný §18 zákona o silničním provozu.
19. Pokud dále obviněný tvrdil naplnění první alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., uvedené porušení procesních podmínek spočívá v tom, že odvolací soud napadené rozhodnutí vůbec věcně nepřezkoumával, což samotný obviněný považoval za sporné – za možný výklad napadeného usnesení považoval i to, že věcný přezkum výroku o vině proveden byl, a to nad rámec jeho podaného odvolání. Z argumentace obviněného v této části dovolání je ovšem spíše možno soudit, že obviněný nesouhlasil s tím, že odvolací soud se výrokem o vině vůbec nezabýval. Odvolací soud ohledně nenapadené viny skutečně vůbec nerozhodoval, neboť k tomu neměl žádný důvod, jak již bylo rozvedeno výše. Z tohoto pohledu dovolání tvrzenému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. sice odpovídá, je však zjevně neopodstatněné.
20. Uložený trest pak obviněný označil za nepřiměřeně přísný. Přiměřenost trestu by ovšem mohl dovolací soud posuzovat pouze ve dvou případech, a to jednak v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jestliže by nastaly výjimečné podmínky vymezené nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 492/2017, a jednak mimo dovolací důvody, pokud by se jednalo o porušení ústavní zásady proporcionality trestních sankcí. Obvyklejším státní zástupce shledal postup druhý, proto se zabýval posouzením přiměřenosti trestu mimo dovolací důvody, k čemuž rozsáhle rozebral a shrnul řadu judikatorních závěrů a uzavřel, že nic nenasvědčuje tomu, že by snad byl uložený trest natolik přísný, že by jeho uložením došlo k porušení principu proporcionality trestní represe, resp. zásady proporcionality trestních sankcí. Z hlediska dovolání je pak podstatné, že tato zásada by se uplatnila mimo dovolací důvody a ani v této části tedy dovolání žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá.
21. Státní zástupce proto navrhl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.
22. Toto vyjádření bylo zasláno obhájci obviněného k možné replice, čehož však nebylo využito.
23. Nejvyšší soud shledal, že dovolání podal obviněný jako oprávněná osoba podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a dále zkoumal splnění podmínek přípustnosti dovolání podle §265a odst. 1, 2 tr. ř. Podle §265a odst. 1 tr. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Tím je zákonem stanovený okruh podmínek, jež musí být pro dovození přípustnosti dovolání (současně) splněny. Jako nepřípustné je, stran podmínky rozhodnutí soudu v druhém stupni, namístě podle soudní praxe vyhodnotit i dovolání, které dovolatel podal v rozporu s tím, že jím může napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze v tom rozsahu, v jakém byl podle §254 odst. 1 tr. ř. tento soud oprávněn a povinen přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. Směřuje-li přesto dovolání proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával podle §254 odst. 1 tr. ř. a který neměl povinnost přezkoumat ani podle §254 odst. 2, 3 tr. ř., musí být takové dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. (srov. rozhodnutí publikované pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr.). Jinak řečeno, dovolatel (tj. nejvyšší státní zástupce nebo obviněný) může dovoláním napadat rozhodnutí odvolacího soudu pouze a výhradně v tom rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn přezkoumat, eventuálně změnit rozsudek soudu prvního stupně.
24. Popsaná podmínka není v dané věci splněna ve vztahu k výroku o vině. Obviněný napadl rozsudek Okresního soudu v Blansku písemně vyhotoveným odvoláním směřujícím, jak výslovně tak i obsahem svých námitek, do výroku o trestu a o náhradě škody a nemajetkové újmy, což bylo potvrzeno i při veřejném zasedání konaném Krajským soudem v Brně v odvolacím řízení, naopak v něm nijak nebylo argumentováno nesprávností výroku o vině. Z námitek uplatněných proti výroku o trestu a náhradě škody a nemajetkové újmy současně nevyplývala povinnost ani oprávnění Krajského soudu v Brně přezkoumat rozsudek i z toho hlediska. Je pravdou, že krajský soud přehodnotil závěry soudu prvního stupně ve vztahu k míře zavinění obviněného, resp. u poškozeného dovodil jeho mírné spoluzavinění, nicméně nikoli takové, aby mělo jakýkoliv dopad na výrok o vině a odůvodňovalo tak postup podle §254 odst. 2 tr. ř. Proto přezkoumal pouze výroky o trestu a náhradě škody a nemajetkové újmy. Je namístě doplnit, že Krajský soud v Brně přezkoumával odvoláním napadený rozsudek i z podnětu odvolání některých poškozených, kteří jsou ovšem podle §246 odst. 1 písm. d) tr. ř. oprávněni, a také svými odvoláními napadli, pouze výrok o náhradě škody, resp. o náhradě nemajetkové újmy. Státní zástupce, jenž může rozsudek napadnout pro nesprávnost kteréhokoli výroku, potom odvolání nepodal. Za popsaného stavu se tedy Krajský soud v Brně výrokem o vině nezabýval, a to plně v souladu s rozsahem svého přezkumného oprávnění, jak bylo vymezeno podanými odvoláními, a pokud obviněný spatřoval pochybení i v tomto výroku, nevyplývalo by toto údajné pochybení z toho, jak rozhodl Krajský soud v Brně jako soud druhého stupně.
25. Jestliže tudíž obviněný v dovolání s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítal, že míra jeho zavinění nebyla zohledněna v rámci výroku o vině, a s odkazem na §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [za užití §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě], že nedošlo k naplnění §143 v odst. 2 tr. zákoníku, je v naznačeném rozsahu podaný mimořádný opravný prostředek obviněného nepřípustný.
26. Pro úplnost a obiter dictum Nejvyšší soud uvádí, že odvolacím soud zjištěné a omezené (nízké) spoluzavinění poškozeného skutečně nemohlo mít žádný vliv na výrok o vině (ani v obviněným namítaném směru), význam pro právní posouzení skutku by v daných souvislostech mělo zejména významné spoluzavinění poškozeného (případně jiné osoby), které by bylo rozhodující příčinou jeho zranění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, publikované pod č. 32/20169 Sb. rozh. tr.). Takové spoluzavinění však nelze ani podle odvolacího soudu dovodit (přičemž zde je možné i poukázat nad rámec uvedeného na vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který se podrobně zabýval závěrem odvolacího soudu o zjištěném spoluzavinění poškozeného a považoval jej za problematický).
27. Následně pak Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že ve zbytku (tedy v případě námitek procesních a námitek směřovaných do výroku o trestu) je dovolání obviněného již přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.] a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
28. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který obviněný uplatnil, slouží k nápravě vad v případě, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. O tento důvod se jedná, když určitý výrok nebyl vůbec učiněn, a tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, což znamená, že výrok v napadeném rozhodnutí není obsažen, přestože jej soud měl podle zákona nebo podle návrhu některé ze stran pojmout do výrokové části rozhodnutí. Druhou alternativou je, že určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem.
29. Z dovolací argumentace je patrné, že obviněný měl za to, že zmíněný dovolací důvod byl naplněn, neboť odvolací soud nijak nerozhodl o jeho odvolání proti výroku o trestu rozsudku nalézacího soudu, neboť pouze vyhověl jeho odvolání do výroku o náhradě škody, resp. nemajetkové újmy.
30. Tuto jeho námitku sice pod uplatněný dovolací důvod podřadit lze, nicméně ji není možné shledat důvodnou. Nejvyšší soud odkazuje na nález pléna Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. Pl. ÚS 56/22, v němž se Ústavní soud danou problematikou zabýval a sjednotil dosavadní (ne zcela jednotnou) aplikační praxi, přičemž uzavřel, že porušením čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky není, obsahuje-li oddělitelná část napadeného rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §258 odst. 2 tr. ř. či dovolacího soudu ve smyslu §265k odst. 2 tr. ř. pouze částečně vyhovující výrok (ve výroku o trestu nebo o ochranném opatření, o náhradě škody apod.) a neobsahuje-li zvláštní výrok zamítající nebo odmítající odvolání, popř. dovolání, ve zbývající části, podmínkou je, že se v odůvodnění vypořádá se všemi podstatnými námitkami.
31. Výrok o zamítnutí odvolání podle §256 tr. ř. tedy přichází v úvahu jen v případech, kdy se jedná o úplné potvrzení zákonnosti a odůvodněnosti napadeného rozsudku, jakož i řízení, které mu předcházelo. Za situace, kdy odvolací soud dospěje k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně je nezákonný pouze ve výroku o trestu nebo ve výroku o náhradě škody (resp. nemajetkové újmy), nemůže již rozhodnout o zbytku odvolání (s širší uplatněnou argumentací) dalším výrokem tak, že ohledně této části se odvolání podle §256 tr. ř. zamítá, neboť odvolání obviněného zásadně tvoří jediný celek. Ze zásad uvedených v §258 odst. 1, 2 tr. ř. a §256 tr. ř., kterými se řídí rozhodování odvolacího soudu po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně (§254 tr. ř.), vyplývá, že pokud odvolací soud považuje za vadný jen výrok o trestu nebo výrok o náhradě škody (resp. nemajetkové újmy) rozhodne tak, že zruší jen tento výrok (společně s výroky na tento výrok obsahově navazujícími), aniž by jakýmkoli dalším svým výrokem zároveň rozhodoval o tom, že ostatní výroky v rozsudku soudu prvního stupně zůstávají nedotčeny a že se v tomto rozsahu odvolání zamítá (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 5 Tdo 407/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 3 Tdo 840/2020).
32. Právě k popsané situaci v projednávané věci došlo, odvolací soud tedy, pokud částečně vyhověl odvolání obviněného (stran výroku o náhradě škody, resp. nemajetkové újmy), nemohl rozhodnout zamítavým výrokem o zbytku odvolání (které směřovalo již pouze do výroku o trestu), přičemž ve výroku i konstatoval, že ve zbylém rozsahu zůstává rozsudek soudu prvního stupně nezměněn, nicméně byl povinen se v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádat se všemi jeho podstatnými námitkami, čemuž dostál (viz odstavce 8. až 10. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Navíc obviněný ani nenamítal, že by tak odvolací soud neučinil. Tato námitka je tedy zjevně neopodstatněná.
33. Pokud jde o obviněným dále uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [za užití §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě], je možné s odkazem na něj dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
34. Obviněný pod tento dovolací důvod podřadil námitky směřující vůči uloženému trestu odnětí svobody, neboť mělo dojít k porušení zásady zákazu dvojího přičítání, protože okresní soud tutéž okolnost spočívající v usmrcení poškozeného a promítnutou již do skutkové podstaty trestného činu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku k tíži obviněnému přičetl i při úvaze o míře potřebného trestního postihu (a vyloučil možnost uložení trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem jeho výkonu).
35. Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [případně za užití §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě] nelze podřadit námitky směřované k výroku o trestu, jimiž obviněný vytýkal nerespektování zásad, z nichž je třeba vycházet při ukládání trestu, a tudíž nerespektování pravidel vymezených v §39 tr. zákoníku. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, je totiž možné v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. (který obviněný neuplatnil), a to jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §37 až §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím těchto ani jiných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř. Výrok o trestu pak sice lze za jistých okolností napadnout také s odkazem na obviněným vytýkaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., to především tehdy, je-li namítáno jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
36. Obviněný ovšem nenamítal jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu uplatněného důvodu dovolání, ale porušení obecných zásad pro ukládání trestu podle §39 odst. 5 tr. zákoníku, což se taktéž zcela míjí s uplatněným (i jakýmkoliv jiným) dovolacím důvodem.
37. Nad rámec uvedeného a s ohledem na skutečnost, že obviněný tvrdil porušení jedné ze stěžejních zásad pro ukládání trestů (zásada zákazu dvojího přičítání), jejíž porušení by nepochybně mohlo mít za následek porušení práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod, uvádí Nejvyšší soud následující.
38. Ustanovení §39 odst. 5 tr. zákoníku zamezuje dvojímu přičítání téže okolnosti k tíži nebo ve prospěch pachatele. Obviněnému je nepochybně namístě přisvědčit, že zákaz dvojího přičítání téže okolnosti má čelit tomu, aby okolnost, která je zákonným znakem skutkové podstaty trestného činu, a to jak základní, tak i kvalifikované skutkové podstaty, byla ještě zvlášť hodnocena jako obecná polehčující nebo přitěžující okolnost (§41 a §42 tr. zákoníku). Zcela však pominul, že soud prvního stupně nehodnotil způsobení smrti poškozeného jako přitěžující okolnost ve smyslu §42 tr. zákoníku, nicméně způsobení smrtelného následku reflektoval při hodnocení povahy a závažnosti spáchaného trestného činu (které je nezbytné pro stanovení druhu a výměry trestu), kde je takový postup naopak vyžadovaný. Při rozhodování o druhu a výměře trestu nejde o stanovení typové povahy a závažnosti určitého trestného činu, která je vyjádřena již zákonem v jednotlivých znacích příslušné skutkové podstaty a v příslušné trestní sazbě, ale v rámci takto obecně stanovené typové povahy a závažnosti činu je třeba určit jejich konkrétní podobu a úroveň. V intencích zákonné trestní sazby musí soud vybrat a vyměřit trest tak, aby odpovídal individuálním zvláštnostem spáchaného trestného činu, tedy jeho konkrétní povaze a závažnosti. O volbě druhu a výměry trestu totiž nerozhodují zákonné znaky trestného činu, které jsou vlastní každému trestnému činu, ale jedině individuální způsob a intenzita naplnění konkrétních znaků trestného činu popsaných v jeho skutkové podstatě. Zvláštnosti povahy a závažnosti daného trestného činu je třeba posoudit z hlediska zvláštností pachatele, jeho pohnutek, záměrů či cílů, míry zavinění, způsobu provedení trestného činu, jeho následků, objektu i okolností činu a popřípadě i podle společenské situace (Šámal, P . a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 516).
39. Okresní soud v Blansku (za akceptace jeho názoru soudem odvolacím) tudíž postupoval při ukládání trestu zcela správně, když mimo jiné odkázal na charakter způsobení (hazardním a bezohledným způsobem jízdy obviněného) a intenzitu (spočívající ve zcela zbytečném usmrcení člověka, otce od rodiny v produktivním věku) vzniklého následku, a to aniž by skutečnost smrtelného následku samu o sobě přičítal dvakrát, což pak výslovně konstatoval Krajský soud v Brně (odstavec 8. jeho usnesení). Současně je třeba mít za to, že uložený trest (konkrétně odnětí svobody) zjevně není trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým či nepřiměřeným, který by v zásadním rozporu se zásadou přiměřenosti trestních sankcí jako předpokladu zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí, jež by pro svoji ústavní povahu vyžadovala zásah Nejvyššího soudu v dovolacím řízení.
40. Obviněný rovněž odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., jenž je naplněn, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Obsahuje tak dvě alternativy. Podle první lze dovolání zejména podat, jestliže soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, bez toho aby byly splněny procesní podmínky pro takový postup, dovolateli přístup k soudu druhého stupně ve skutečnosti odepřel a opravný prostředek (v daném případě odvolání) zejména odmítl podle §253 odst. 3 tr. ř. nebo zamítl podle §253 odst. 1 tr. ř. (jako podaný opožděně, neoprávněnou osobou či s obsahovými nedostatky). K tomu však v konkrétní trestní věci obviněného nedošlo, protože odvolací soud podle §254 odst. 1 tr. ř. napadené výroky i řízení jim předcházející věcně přezkoumal a poté, v případě odvolání obviněného, částečně jeho odvolání vyhověl, a to zrušením výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy z rozsudku soudu nalézacího.
41. Obviněný v první části své argumentace vyslovil pochybnosti nad tím, zda byl proveden i věcný přezkum výroku o vině, který však nebyl žádnou z oprávněných osob napaden, či nikoliv. Následně se spíš přikláněl k názoru, že nikoliv, což odvolací soud mimo jiné ve svém rozhodnutí výslovně uvedl – tedy že k postupu podle §254 odst. 2 tr. ř. neshledal žádný důvod, čímž se Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí již zabýval a s postupem odvolacího soudu se plně ztotožnil. Odvolací soud tedy ohledně nenapadeného výroku o vině skutečně vůbec nerozhodoval, neboť k tomu nebyl žádný důvod. Dovolací argumentace obviněného v tomto směru uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. sice odpovídá, je však zjevně neopodstatněná, neboť povinnost odvolacího soudu přezkoumat věcně výrok o vině nebyla ničím dána.
42. Podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho alternativě druhé lze potom dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. a v řízení předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podstatou této druhé alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je tedy skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud, přestože v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející, neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. Komentář. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 3176). Obviněný přitom tvrdil naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., k čemuž se Nejvyšší soud vyjádřil již výše.
43. S ohledem na shora popsané závěry Nejvyšší soud dovozuje, že dovolací argumentace obviněného, která směřovala proti výroku o vině, byla nepřípustná, ve zbylé části, v níž byla shledána přípustnou, neodpovídala uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., resp. za užití §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., byla však podřaditelná pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. l) a m) (v jeho první alternativě) tr. ř., Nejvyšší soud ji nicméně shledal zjevně neopodstatněnou. Proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 1. 2023
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu