ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.840.2020.1
sp. zn. 3 Tdo 840/2020-8413
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 1. 2021 o dovolání, které podal obviněný K. S. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 11. 2019, sp. zn. 6 To 16/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 T 18/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 11. 2018, sp. zn. 16 T 18/2015, byl obviněný K. S. uznán vinným pokračujícím zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dopustil tím, že
jako jediný statutární orgán (jednatel) obchodní společnosti K. C., IČ: XY, se sídlem XY, XY, v úmyslu obohatit tuto obchodní společnost, v období od 13. 3. 2012 do 31. 12. 2012, osobně či prostřednictvím jím pověřených osob z řad zaměstnanců společnosti objednával a následně odebíral zboží a služby, které se zavazoval v pevně stanovených lhůtách splatnosti uhradit, ačkoliv si byl vědom platební neschopností společnosti, celkových neuhrazených a splatných závazků společnosti z předchozího období a majetku společnosti, který nepostačoval k jejich úhradě, a že tedy jím vedená společnost nebude schopna ve lhůtě splatnosti, ani později dostát sjednaným závazkům, přičemž dodavatelům zboží a služeb tuto skutečnost zatajil a takto konkrétně objednal a následně převzal ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku pod body 1. až 27. blíže specifikované zboží a služby, přičemž tímto jednáním způsobil poškozeným subjektům škodu ve výši nejméně 11.166.120,06 Kč, kterou po četných urgencích snížil na částku 11.124.241,06 Kč .
2. Za tento zvlášť závažný zločin byl obviněný odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce obchodních korporací či družstev na dobu 6 let.
3. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), bylo obviněnému rovněž uloženo nahradit v rozsudku uvedeným poškozeným škodu způsobenou trestným činem a podle §229 odst. 2 tr. ř. byli tři poškození odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 11. 2018, sp. zn. 16 T 18/2015, podal obviněný odvolání .
5. O podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 11. 2019, sp. zn. 6 To 16/2019 , tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o náhradě škody ohledně jednoho z poškozených a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. rozhodl o nároku toto poškozeného na náhradu škody.
6. Jednalo se již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu v této trestní věci, když napoprvé usnesením ze dne 7. 3. 2018, sp. zn. 6 To 55/2017, k odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích zrušil zprošťující rozsudek soudu prvního stupně ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 16 T 18/2015, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
7. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 11. 2019, sp. zn. 6 To 16/2019, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání , které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g), k) a l) tr. ř.
8. Obviněný je předně přesvědčen, že rozsudek Vrchního soudu v Praze není dosud pravomocný a vykonatelný a že v důsledku toho je nařízení výkonu trestu odnětí svobody protiústavní. Podal proto ústavní stížnost, která je u Ústavního soudu vedena pod sp. zn. IV. ÚS 708/20 a požádal Nejvyšší soud, aby s rozhodnutím o dovolání vyčkal do doby, kdy bude o této ústavní stížnosti rozhodnuto.
9. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. obviněný namítá nesprávné hmotněprávní posouzení otázky jeho (ne)příčetnosti při spáchání posuzovaného skutku, nesprávné hmotněprávní posouzení otázky subjektivní stránky, tj. že obviněný jednal v úmyslu způsobit svým jednáním škodu velkého rozsahu, nesprávné hmotněprávní posouzení otázky jeho osobních a dalších, zejména pak zdravotních, poměrů, a to ve vztahu k druhu a výměře uloženého trestu, a nesprávné posouzení existence pohledávek poškozených.
10. K otázce příčetnosti obviněný připomíná, že původním rozsudkem soudu prvního stupně byl zproštěn obžaloby v plném rozsahu, když na základě posudku soudního znalce z oboru psychiatrie prim. MUDr. Jana Tučka, Ph.D., nebyl shledán trestně odpovědným pro nepříčetnost. Po zrušení tohoto rozsudku k odvolání státní zástupkyně byl psychický stav obviněného znovu posuzován znaleckým ústavem – Psychiatrickou nemocnicí Bohnice s diametrálně odlišnými (opačnými) odbornými závěry, tj. že obviněný žádnou závažnou duševní chorobou netrpí a v době spáchání trestné činnosti, jakož i v současnosti, měl a má zachovány rozpoznávací i ovládací schopnosti a je proto plně trestně odpovědný. Zcela zásadní odlišnost závěrů obou posudků, jež byla podle obviněného do značné míry ovlivněna prokázanou silnou odbornou rivalitou hlavního zpracovatele ústavního posudku prim. Švarce vůči původnímu znalci prim. Tučkovi, nebyla odstraněna ani závěry třetího (soukromého) posudku zpracovaného Fakultní nemocnicí Hradec Králové, když následně došlo i k nesprávné právní interpretaci skutkových zjištění a znaleckých závěrů odvolacím soudem ohledně duševní poruchy a příčetnosti obviněného. V této souvislosti obviněný také zdůrazňuje, že na základě prvního znaleckého posudku byl podstatně omezen ve svéprávnosti, byl mu ustanoven opatrovník a byl mu přiznán invalidní důchod. Rovněž jiné trestní stíhání pro trestný čin vyhrožování s cílem působit na úřední osobu bylo pro nepříčetnost zastaveno.
11. Na základě dosud provedeného a obsahově značně rozporného dokazování však podle obviněného nový závěr o jeho příčetnosti a tím i trestní odpovědnosti rozhodně nemůže obstát. K tomuto závěru přitom navíc oba trestní soudy dospěly postupem, při němž došlo k hrubým porušením práva obviněného na spravedlivý proces.
12. Obviněný dále rekapituluje obsah jednotlivých znaleckých posudků a uvádí, že první znalec, prim. Tuček, vyšetřoval obviněného opakovaně, prakticky každý rok od roku 2014 do roku 2019, přičemž první znalecké zkoumání obviněného uskutečnil již 17. 9. 2014, tedy časově nejblíže době páchání skutku. Oproti tomu znalci z Psychiatrické nemocnice Bohnice vyšetřovali obviněného teprve až v roce 2018 a to pouze po dobu cca dvou hodin. Znalci z Fakultní nemocnice Hradec Králové pak obviněného vyšetřovali až v roce 2019, tedy časově nejdále době spáchání skutku.
13. Obviněný dále zdůrazňuje, že namítal vliv profesní rivality mezi zpracovatelem původního znaleckého posudku prim. Tučkem a hlavním zpracovatelem Psychiatrické nemocnice Bohnice prim. Švarcem na odborné závěry Psychiatrické nemocnice Bohnice, včetně toho, že revizní znalecký posudek je v podstatě také pouze posudkem jednoho znalce – prim. Švarce (s poukazem na značně vysoký věk dalšího zpracovatele prim. Brichcína a naopak nízké profesní zkušenosti třetí zpracovatelky tohoto posudku MUDr. Cendelínové). Namítaná profesní rivalita (vzniklá na základě profesního sporu obou uvedených znalců ohledně otázky posuzování způsobilosti řídit motorové vozidlo pod vlivem návykových látek) přitom byla v odvolacím řízení prokázána. Obviněný je přesvědčen, že pokud se prim. Švarc vyjádřil v tom směru, že vůči prim. Tučkovi žádnou profesní nevraživost nepociťuje, a že mu není známa zpětná vazba na jeho posudky a výsledek posouzení sporné otázky týkající se řízení pod vlivem návykových látek u Nejvyššího soudu, kde podle něj má být tato věc v budoucnu teprve řešena, jedná se podle obviněného o zcela nedostačující zhodnocení dané otázky, neboť si lze jen stěží představit, že by se prim. Švarc v rámci svého výslechu vyjádřil k dotazu vrchního soudu jinak, když by tím obsah jím vypracovaného revizního znaleckého posudku zcela zdiskreditoval. Na existenci profesní nevraživosti prim. Švarce mělo být podle obviněného usuzováno s ohledem na výše uvedený fakt a s ohledem na celkový kontext dalších skutečností, a to včetně způsobu výpovědi prim. Švarce, který odpovídal na dotazy soudu neochotně, vyhýbavě, obecně a stručně.
14. Revizní znalecký posudek tedy podle obviněného nemůže obstát již proto, že na straně jeho hlavního zpracovatele existuje závažný důvod pro narušení znalecké nestrannosti. Přenášení znalecké rivality do odborného hodnocení psychického stavu jiných posuzovaných osob, zejména pak osob trestně stíhaných, je podle obviněného postup profesně zcela nepřijatelný a nepřípustný. Zjištění jakýchkoli náznaků takového jednání by podle něj mělo vést k vyloučení takových znalců z procesu odborného posuzování, příp. k vyloučení jimi již zpracovaných posudků z následného procesu právního hodnocení, a to tím spíš, pokud byly u znalce zjištěny sklony k sebestřednému a společensky těžko přijatelnému způsobu jednání. Pokud se tak nestalo, došlo podle obviněného k porušení jeho práva na spravedlivý proces.
15. Revizní znalecký posudek byl podle obviněného stižen i celou řadou dalších obsahových vad (povrchní seznámení zpracovatelů s podkladovými materiály, jejich nedbalé, selektivní až tendenční hodnocení, způsob a délka znaleckého vyšetření) a z toho plynoucí nesprávností a nelogičností učiněných znaleckých závěrů. S většinou námitek obviněného vůči reviznímu znaleckému posudku se přitom vrchní soud ztotožnil, když jej podrobil místy až zdrcující kritice (hodnotí jej jako obsahově i formálně zcela nedostatečný vhledem k nárokům, které jsou kladeny na ústavní znalecký posudek) a vůbec jej neprovedl jako důkaz. Z toho podle obviněného vyplývá, že takový znalecký posudek je obsahově zcela nevyužitelný. Pozastavuje se tedy nad tím, že vrchní soud nakonec konstatoval, že stručné závěry revizního znaleckého posudku Fakultní nemocnice Bohnice pomohl vrchnímu soudu pochopit až soukromý znalecký posudek Fakultní nemocnice Hradec králové. Takový způsob hodnocení důkazů však obviněný považuje za absolutně nepřijatelný a za extrémně rozporný s obsahem provedeného dokazování, vedoucí až ke svévoli vrchního soudu při hodnocení důkazů.
16. Obviněný dále připomíná, že třetí znalecký posudek Fakultní nemocnice Hradec Králové dospěl k závěru, že obviněný trpěl v roce 2012 třemi závažnými duševními poruchami, a to smíšenou poruchou osobnosti, poruchou přizpůsobení a recidivující jinou akutní psychotickou poruchou s převahou bludů, která je obdobou poruchy s bludy diagnostikované prim. Tučkem. Na rozdíl od závěrů prim. Tučka však tento posudek dospěl k závěru, že jím diagnostikované duševní poruchy na rozpoznávací a ovládací schopnosti obviněného v roce 2012 vliv neměly. Tento znalecký posudek považoval vrchní soud za pečlivě zpracovaný, podrobný a přesvědčivý a proto z něj ve spojení s revizním znaleckým posudkem vycházel při posouzení otázky příčetnosti obviněného.
17. Obviněný ke třetímu znaleckému posudku uvádí, že znalci Fakultní nemocnice Hradec Králové při posouzení rozpoznávacích schopností vycházeli pouze z toho, zda si byl obviněný vědom, že jeho společnost má dluhy. To je ovšem zjevně zužující a nesprávný náhled, neboť rozpoznávací schopnosti příčetného pachatele trestného činu podvodu se vztahují k tomu, zda byl schopen rozpoznat nejenom existenci dluhů, ale také zda byl chopen vnímat, že nemá přebírat další závazky (vytvářet nové dluhy) a rovněž i to, že by v takovém případě jednal protiprávně. Z odůvodnění odpovědi znalce na danou otázku tedy vyplývá, že znalci se vůbec nezabývali otázkou rozpoznávacích schopností obviněného ve vztahu ke skutkové podstatě zločinu podvodu. A tedy, že jim patrně vůbec nebylo známo, co přesně mají posuzovat. Na danou otázku tak odpověděli neúplně a tedy i nesprávně. Rovněž zdůvodnění závěru o zachování ovládacích schopností je podle obviněného příliš stručné, ne zcela logické a tudíž nepřesvědčivé. Schopnost zaplatit dluhy totiž zjevně není součástí ovládacích schopností příčetného pachatele. Tyto ovládací schopnosti naproti tomu zahrnují posouzení, zda je pachatel schopen ovládnout své jednání, tj. postupovat tak, aby nepřejímal nové závazky. To v sobě zahrnuje schopnost pachatele určit volní zaměření svého jednání a klást odpor těm pohnutkám vedoucím ho k společensky nebezpečným (protiprávním) činům. Není přitom nijak zřejmé, zda a jakým způsobem znalci schopnost volního zaměření zkoumali. Znalci Fakultní nemocnice Hradec Králové si tak podle obviněného dostatečně neujasnili obsah pojmů rozpoznávací a ovládací schopnosti ve vztahu ke skutkové podstatě trestného činu podvodu a jejich odpovědi na danou otázku jsou tedy vadné a neúplné. Tyto zcela zásadní vady v závěrech znaleckého posudku Fakultní nemocnice Hradec Králové ovšem vrchní soud přehlédl a jeho závěry k otázce příčetnosti obviněného proto nemohou obstát. Zpracovatelé tohoto posudku opomenuli coby podkladový materiál, vyjma výpovědi svědka P., svědecké výpovědi osob, které zaznamenaly podivnosti v chování obviněného v roce 2012. Obviněný dodává, že zpracovatelé přitom nebyli přes námitky obhajoby vůči nejasnosti jejich závěrů k rozpoznávacím a ovládacím schopnostem obviněného vyslechnuti, a to přesto, že obhajoba navrhovala prohloubení dokazování v této otázce. Neobstojí ani poukaz vrchního soudu, že zachování rozpoznávacích a ovládacích schopností je standard, který není třeba posuzovat. Tak tomu může být v obecné rovině, nikoliv však u osob evidentně trpících psychickou poruchou.
18. Vrchní soud rovněž podle obviněného přehlédl, že závěry prim. Tučka v podstatě potvrzuje posudek o invaliditě vypracovaný na obviněného dne 23. 10. 2018 posudkovou lékařkou Okresní správy sociálního zabezpečení (OSSZ) Prachatice, byť se pochopitelně vztahuje ke zdravotnímu stavu obviněného v roce 2018. Závěry tohoto posudku o invaliditě přitom byly aktuálně znovu přezkoumány a potvrzeny novým posudkem o invaliditě ze dne 24. 3. 2020 zpracovaným OSSZ Prachatice.
19. Za dané situace obviněný konstatuje, že hmotněprávní závěr soudů ohledně jeho příčetnosti v době spáchání dílčích skutků je věcně nesprávný, neboť je v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními, resp. s obsahem provedených důkazů.
20. Oba soudy se navíc podle obviněného při utváření skutkových zjištění k jeho ovládacím a rozpoznávacím schopnostem i při utváření závěru o jeho příčetnosti opomněly vypořádat i s některými dalšími zjištěnými informacemi – výpověďmi svědků, kteří u obviněného již v rozhodném období v roce 2012 zaznamenali nestandardní jednání, příp. podivnosti a nezvyklosti chování (svědci Š., V., P., V., K. a K.). Jejich autentické, a tedy i obsahově velmi významné svědecké výpovědi přitom bezpečně zapadají do skutkové verze o duševní poruše obviněného, která negativně ovlivňovala jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti. Oba soudy se v rámci svých úvah o příčetnosti obviněného v rozhodném období opomněly vypořádat rovněž s informací, že obviněný byl podle lékařské zprávy ošetřujícího lékaře Ř. již v lednu 2012 fyzicky napaden dvěma neznámými osobami, což mohlo podle prim. Tučka u obviněného potencovat pocit ohrožení a mohlo to vést spolu s dalšími aktivními kroky věřitelů k vymáhání dluhů i k nárůstu projevů poruchy s bludy u obviněného již v roce 2012. Tuto část skutkových zjištění, jakož i zjištění o tom, že obviněný od května 2012 trpěl častými recidivujícími srdečními asthenickými stavy, vzniklými pravděpodobně na základě stresu, kdy byl obviněný po dobu několika dní hospitalizován v nemocničním zařízení (úzkostnost obviněného spojená se srdečními problémy přitom mohla být podle prim. Tučka potencována právě jeho paranoidním pocitem ohrožení), oba soudy zcela pominuly.
21. Obviněný nesouhlasí ani se závěry soudů ohledně zavinění ve formě nepřímého úmyslu. Opět uvádí, že byl v rozhodné době ve špatném psychickém stavu a měl zejména akutní psychotické poruchy s převahou bludů. Soudy se podle něj nezabývaly tím, zda byl za takového stavu vůbec schopen vnímat svou odpovědnost za způsobenou škodu a zejména, zda ji chtěl způsobit či zda byl alespoň srozuměn s tím, že ji způsobit může. Má přitom za to, že tomu tak není, neboť neměl dostatečnou mentální kapacitu, aby jednal byť ve formě úmyslu nepřímého. Znovu namítá opomenuté svědecké výpovědi (svědci F., Š., K.), které by mohly prokázat, že v některých případech si věřitelé počínali při vymáhání dluhů skutečně nevybíravě, což mohlo mít vliv na rozvoj bludu a způsobilost být srozuměn se vznikem škodlivého následku. Závěr soudů o úmyslném zavinění je proto podle obviněného zatížen extrémním porušením jeho práva na spravedlivý proces.
22. Další okruh dovolatelových námitek se týká jeho osobních, zejména zdravotních a dalších poměrů , které podle jeho přesvědčení soudy nezohlednily při ukládání trestu. Je toho názoru, že s ohledem na své závažné psychické a další zdravotní problémy není schopen výkonu trestu odnětí svobody, navíc v délce pěti let. Takový trest by pro něj znamenal vážné poškození zdraví. Soudy se těmito okolnostmi řádně nezabývaly. S ohledem na výše uvedené nezvážily ani aplikaci §40, popř. §47 tr. zákoníku o ukládání trestu pachatelům se zmenšenou příčetností. Nedodržely ani povinnosti vyplývající z §39 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud tak učinily, musely by dospět k závěru, že výkon dlouhodobého trestu odnětí svobody, a to i na spodní hranici zákonné sazby, skutečně představuje pro obviněného reálné ohrožení zdraví. I v tomto směru obviněný poukazuje na opomenuté důkazy, konkrétně na posudek o invaliditě vypracovaný OSSZ Prachatice na obviněného dne 23. 10. 2018 a na rozsudek Okresního soudu v Prachaticích vydaný pod sp. zn. 23 Nc 242/2017, jímž byl z důvodu své duševní poruchy omezen na svéprávnosti a současně mu byl ustanoven opatrovník. Soudy ani nevyhodnotily písemná podání obviněného o jeho sebevražedných myšlenkách (pro které byl i nuceně hospitalizován) a projevech jeho psychického onemocnění. Odvolací soud se nevypořádal ani s podáními obviněného, ve kterých opakovaně upozorňoval na své četné závažné zdravotní problémy a především na skutečnost, že zpracované znalecké posudky jsou neúplné, neboť neobsahují odpověď na otázku, zda výkon trestu nepovede k jeho nevratnému poškození zdraví a ohrožení jeho života.
23. Další dovolací námitka obviněného se týká posouzení existence pohledávek poškozených . Obviněný má za to, že oba soudy vůbec nezkoumaly souvztažnost předmětného trestního řízení k insolvenčnímu řízení vedenému na majetek obviněného u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 26 INS 22209/2013. Připomíná, že většina poškozených své škodní pohledávky vůči obviněnému (dlužníku) v zákonné lhůtě do tohoto insolvenčního řízení vůbec nepřihlásila, čímž podle obviněného zřejmě došlo k jejich zániku, který nelze zhojit ani jejich adhezním přihlášením do trestního řízení. Většina pohledávek tedy zřejmě neměla být v adhezním řízení poškozeným vůbec přiznána.
24. V rámci poslední dovolací námitky podřazené pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. obviněný z procesní opatrnosti opakuje argumentaci uplatněnou v podané ústavní stížnosti projednávané pod sp. zn. IV. ÚS 720/20, v níž namítal, že rozsudkem Vrchního soudu v Praze vůbec nebylo rozhodnuto o jeho odvolání proti odsuzujícímu rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích. V této souvislosti poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, ve které byla za nesprávnou a s právem na spravedlivý proces rozpornou označena letitá praxe některých trestních odvolacích soudů, podle níž, pokud odvolací soud zruší při rozhodování o odvolání dílčí rozsudečný výrok či jeho část, o zbytku odvolání již nerozhoduje (nezamítá), je-li jeho záměrem ponechat zbylé výroky napadeného prvoinstančního rozsudku nezměněny. Podle této judikatury by odvolací soud měl vždy rozhodnout i o zbývajících částech odvolání formou jejich zamítnutí podle §256 tr. ř. Podle obviněného přitom nebylo možné tuto vadu napravit ani v úvahu přicházejícím postupem podle §131 odst. 1 in fine tr. ř. týkajícím se provedení opravy písařské chyby soudem prvního stupně.
25. Z těchto důvodů obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek soudu prvního i druhého stupně zrušil a věc přikázal „těmto soudům“ k novému projednání a rozhodnutí.
26. Obviněný se dále k věci vyjádřil v přípisu ze dne 4. 9. 2020 zaslaném Nejvyššímu soudu přímo a nikoliv prostřednictvím obhájce, ve kterém uvádí, že jeho jednání nemohlo být podvodem, jelikož jeho obchodní partneři o jeho finanční situaci věděli a v podnikání ho podporovali. Rovněž namítá, že není schopen výkonu trestu odnětí svobody.
27. Obviněný zaslal Nejvyššímu soudu rovněž další dva přípisy ze dne 15. 9. 2020 a ze dne 30. 9. 2020 , ve kterých mj. připomíná ve věci vypracované znalecké posudky a upozorňuje, že není schopen výkonu trestu a že trestní stíhání mělo být pro jeho nepříčetnost zastaveno.
28. Dovolání obviněného bylo ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která nejprve shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dovolací argumentaci obviněného a poté se vyjádřila k jednotlivým dovolacím námitkám.
29. Státní zástupkyně je toho názoru, že dovolatel se domáhá přezkumu zjištění soudů v tom směru, zda se s ohledem na posouzení hmotněprávní otázky jeho příčetnosti mohl stát trestně odpovědným subjektem trestného činu. Je však podle ní zřejmé, že tento námitkový okruh není zaměřen proti právnímu posouzení skutkového stavu zjištěného nalézacím soudem. Jeho prostřednictvím totiž obviněný prosazuje odlišný způsob hodnocení důkazů (znaleckých posudků), než jaký zvolily soudy nižších stupňů. Ve vztahu k právnímu závěru o otázce příčetnosti v době činu tak obviněný prosazuje výsledek hodnocení jednotlivých důkazů k otázce jeho příčetnosti, který je pro něj výhodnější, ale k němuž soudy nedospěly. Soudům obou stupňů tak primárně vytýká nesprávnost jejich postupu podle ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento druh námitek nespadá pod žádný ze zákonem definovaných dovolacích důvodů.
30. Nad rámec uvedeného státní zástupkyně poukazuje na přezkumná zjištění odvolacího soudu v uvedeném směru, tak jak jsou z podnětu stěžejní námitky tehdejšího odvolatele obšírně vyložena v kontextu s vyhodnocením kvality a vypovídací hodnoty veškerých znaleckých výstupů v předmětné trestní věci opatřených, s tím rozhodným závěrem, že tři znalecké posudky dospěly k natolik blízkým nebo shodným závěrům, že není dále důvodu ke zpochybnění otázky příčetnosti obviněného a tím ani k vyslovení pochybností ohledně správnosti právní kvalifikace jeho jednání z hlediska naplnění uvedené podmínky jeho trestní odpovědnosti za jednání spáchané v podvodném úmyslu.
31. Pokud obviněný namítá jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve vztahu ke druhu a výměře uloženého trestu odnětí svobody, když má za to, že při ukládání tohoto trestu soudy nezohlednily jeho osobní, zdravotní a další poměry ve smyslu §39 tr. zákoníku, státní zástupkyně uvádí, že námitky proti výroku o trestu lze obecně uplatnit především prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Argumentuje-li však obviněný jiným pochybením při ukládání trestu, který spatřuje nepřiměřeným z důvodu jeho nesprávného druhu a výměry, spočívajícím v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho i v uložení nepřiměřeně přísného trestu, nelze podle státní zástupkyně takovou námitku uplatnit prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. a spojovat ji tak se zákonným dovolacím důvodem. Důkazy předložené obviněným (posudek o invaliditě, rozsudek Okresního soudu v Prachaticích sp. zn. 23 Nc 242/2017 o omezení svéprávnosti) se navíc podle ní nikterak nevztahují k otázkám rozhodným pro ukládání druhu trestu a jeho výměry a konečně ani ke shora řešené stěžejní podmínce pro vyvození jeho trestní odpovědnosti za sérii přisouzených podvodných útoků.
32. Námitka, že znalecké posudky neobsahují odpověď na otázku, zda je obviněný vůbec výkonu pětiletého trestu odnětí svobody schopen a zda výkon uloženého trestu nepovede k nevratnému poškození jeho zdraví a ohrožení jeho života, se pak podle státní zástupkyně pohybuje mimo rámec rozhodování ve věci samé ve smyslu §265a odst. 2 písm. a) – h) tr. ř., neboť obviněný takovou námitku zřetelně směřuje ke zvážení postupu soudu ve smyslu §322 tr. ř. a tím i do vykonávacího řízení.
33. Pokud jde o požadavek obviněného na opětovné posouzení otázky aplikace ustanovení §58 tr. zákoníku, státní zástupkyně zdůrazňuje, že soudům nelze jakkoliv vytýkat nepoužití ustanovení §58 tr. zákoníku, neboť jeho aplikace spojena toliko s využitím fakultativní zákonné možnosti tak postupovat, aniž by tak v uvedeném směru zákonodárce předepisoval obligatorní povinnost. Zákonné podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody navíc nejsou podle státní zástupkyně splněny. Stejně tak není možné aplikovat postup podle §40, popř. §47 tr. zákoníku, neboť v rámci předmětného trestního řízení nebylo zjištěno jeho jednání ve stavu zmenšené příčetnosti nebo ve stavu vyvolaném duševní poruchou a tím ani podmínky pro jejich použití.
34. K námitce týkající se existence pohledávek poškozených státní zástupkyně uvádí, že dovolatel má zjevně na mysli překážku přiznání nároků poškozených subjektů na náhradu škody, plynoucí z ustanovení §140b insolvenčního zákona. Upozorňuje však, že z výpisu z insolvenčního rejstříku lze s odkazem na §425 odst. 1 insolvenčního zákona usuzovat na ukončení insolvenčního řízení ve spojení se zánikem účinků rozhodnutí o úpadku, ke kterému došlo ještě před tím, než byly dovolatelem zpochybněné výroky podle §228 odst. 1 tr. ř. vydány. Má tedy za to, že vydání těchto adhezních výroků již nebránila překážka podle §140b insolvenčního zákona.
35. Z těchto důvodů státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím v neveřejném zasedání státní zástupkyně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.
36. Na toto vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství reagoval obviněný prostřednictvím svého obhájce replikou ze dne 24. 8. 2020 , ve které informoval, že Ústavní soud v mezidobí odmítl ústavní stížnost týkající se chybějícího výroku v rozhodnutí odvolacího soudu. Zbývající část repliky je pak v zásadě toliko opakováním argumentace již vyjádřené v dovolání.
37. Na vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství reagoval i sám obviněný, a to přípisem ze dne 9. 9. 2020 podaným opět nikoliv prostřednictvím obhájce. V něm vyjádřil názor, že státní zástupce nemůže nahrazovat soudní rozhodnutí a činit neprofesní rozhodnutí, ke kterým není způsobilý.
III.
Přípustnost dovolání
38. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
39. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
40. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
41. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g), k) a l) tr. ř.
42. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu (k problematice extrémního rozporu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05) – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
43. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
44. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
45. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. , ten je naplněn tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
46. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je pak dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
47. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
48. Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
IV.
Důvodnost dovolání
49. Jak vyplývá z výše uvedeného, obviněný podal své dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 11. 2019, sp. zn. 6 To 16/2019, kterým tento soud rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 T 18/2015, a to z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l) a k) tr. ř .
50. Z obsahu dovolání obviněného dále vyplývá, že obviněný ve svém dovolání primárně uplatnil především dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. , kdy předmětem dovolacího přezkumu činí otázku, zda Vrchní soud v Praze jako soud odvolací vůbec vydal napadené rozhodnutí ve věci samé (obviněný postrádá výrok o tom, jak bylo rozhodnuto o jeho odvolání, které směřovalo proti všem prvostupňovým rozsudečným výrokům, nikoliv jen proti výroku o náhradě škody).
51. Dále obviněný své dovolání opírá o související dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. , když je směřuje jak proti výroku o vině, tak i proti výroku o trestu a náhradě škody. Z hlediska výroku o vině uplatňuje námitku nesprávného právního posouzení skutku, pokud byl uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, kdy namítá nesprávné posouzení otázky jeho nepříčetnosti ve smyslu §26 tr. zákoníku a s tím související (z hlediska psychického stavu v rozhodné době) otázku subjektivní stránky trestného činu. Z hlediska výroku o trestu obviněný namítá nesprávné hmotněprávní posouzení druhu a výměry uloženého trestu odnětí svobody, když má za to, že při ukládání tohoto trestu soudy nezohlednily jeho osobní, zdravotní a další poměry ve smyslu §39 tr. zákoníku. Současně podle něj soudy nesprávně aplikovaly ustanovení §40 tr. zákoníku, §47 tr. zákoníku a §58 tr. zákoníku. Pokud jde o výrok o náhradě škody, obviněný namítl nesprávné posouzení existence pohledávek poškozených.
52. Pokud Nejvyšší soud takto s určitým zjednodušením sumarizoval dovolací námitky obviněného, pak musel již na tomto místě konstatovat, že obviněný některé ze svých námitek uplatňoval již v předchozích stadiích trestního řízení , a to zejména v rámci odvolacího řízení. Takovými námitkami jsou zejména výhrady obviněného ohledně posouzení otázky jeho příčetnosti. Současně, pokud Nejvyšší soud na tomto místě zhodnotí uvedené námitky směřující proti výroku o vině, trestu a náhrady škody z hlediska uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., a to v konfrontaci s jejich obsahovým vymezením či zdůvodněním, pak musí konstatovat, že obviněný dílem uplatňuje námitky skutkové a procesní povahy , nikoli tedy námitky právní či hmotněprávní povahy ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dílem tedy uplatňuje námitky, které nelze pod uplatněné dovolací důvody podřadit. Za takovou námitku lze opět považovat zejména výhrady obviněného k otázce posouzení jeho příčetnosti. Přes toto konstatování se Nejvyšší soud k uvedené námitce vyjádří níže v tomto usnesení.
53. Jak již bylo uvedeno výše, obviněný primárně uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. , kdy rozsudku odvolacího soudu vytýká vadu spočívající v chybějícím výroku, a to výroku o tom, jak bylo rozhodnuto o jeho odvolání směřujícího proti všem výrokům rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 11. 2018, sp. zn. 16 T 18/2015. Jakkoliv lze uvedenou námitku podřadit pod uplatněný dovolací důvod a učinit ji předmětem dovolacího přezkumu, nelze již obviněnému přisvědčit v jeho názoru, že v předmětné věci trpí výrok rozsudku odvolacího soudu vadou spočívající v tom, že soud odvolání obviněného ve zbývajícím rozsahu podle §256 tr. ř. nezamítl , a to z následujících důvodů.
54. Nejvyšší soud nejprve pro přehlednost připomíná, že k odvolání obviněného, které směřovalo proti všem výrokům rozsudku krajského soudu, rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 11. 2019, sp. zn. 6 To 16/2019, tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil rozsudek krajského soudu ve výrocích o náhradě škody podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. ohledně poškozené PROTON, s. r. o., a podle §259 odst. 3 tr. ř. ve zrušeném rozsahu znovu rozhodnul, že se obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. ukládá povinnost zaplatit poškozené PROTON, s. r. o., na náhradě škody částku 944.067 Kč, přičemž podle §229 odst. 2 tr. ř. byla tato poškozená společnost se zbytkem svého nároku odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
55. Zmínit je nutno i důvody naznačeného procesního postupu, které odvolací soud vyjádřil pod bodem 63. odůvodnění svého rozsudku a následně také v bodu 65. (důvodem byla zmatečnost výroku o náhradě škody, neboť uvedený výrok budil nejistotu, zda je obviněný povinen zaplatit poškozenému obě částky uvedené ve výroku rozsudku krajského soudu, či jen jednu z nich). Pro doplnění a v návaznosti na dále v tomto usnesení uvedené považuje Nejvyšší soud za potřebné zároveň konstatovat, že naznačená vada v rozsudku krajského soudu se nachází nejen v jeho rozsudku, ale lze ji najít rovněž v protokolu o hlavním líčení, v rámci kterého byl tento rozsudek dne 22. 11. 2018 vyhlášen. Pokud se Nejvyšší soud seznámil se zvukovým záznamem z hlavního líčení, pak zjistil, že u tohoto hlavního líčení krajský soud vyhlásil, že se obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. ukládá povinnost zaplatit poškozené PROTON, s. r. o., na náhradě škody částku 944.067 Kč, přičemž podle §229 odst. 2 tr. ř. byla tato poškozená společnost se zbytkem svého nároku odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
56. Lze tedy připustit, že naznačený nesoulad mezi podobou vyhlášeného rozsudku a jeho písemným vyhotovením bylo možné napravit postupem podle §131 odst. 1 tr. ř., podle kterého může předseda senátu zvláštním usnesením kdykoli opravit písařské chyby a jiné zřejmé nesprávnosti, k nimž došlo ve vyhotovení rozsudku a jeho opisech, tak, aby vyhotovení bylo v naprosté shodě s obsahem rozsudku, jak byl vyhlášen. Opravu může nařídit i soud vyššího stupně. Rozhodujícím kritériem je soulad s rozsudkem, tak jak byl vyhlášen, nelze proto opravou odstraňovat věcné či procesní nedostatky, k nimž došlo ve vyhlášeném rozsudku, ani nesoulad mezi rozsudkem, jak byl usnesen v poradě senátu, a jeho vyhlášením. Tyto nedostatky lze napravit jen v řízení o odvolání nebo o stížnosti pro porušení zákona.
57. Z odůvodnění rozsudku vrchního soudu je zřejmé, že vrchní soud si byl této skutečnosti vědom a jakkoliv naznačené pochybení krajského soudu označil nikoliv za věcnou, ale za písařskou chybou (viz výraz písařská chyba uvedený v ustanovení §131 odst. 1 tr. ř.), lze rozumět jeho procesnímu postupu, kdy v zájmu zachování právní jistoty (jakou částku má obviněný poškozenému zaplatit) pro nápravu takto zjišťovaného pochybení krajského soudu v souladu s §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil rozsudek krajského soudu ve vadném výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. ř. ve zrušeném rozsahu znovu rozhodl.
58. Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu a dovolací argumentace obviněného však považuje Nejvyšší soud za zásadní to, že z odůvodnění rozsudku vrchního soudu dále zřetelně vyplývá rozsah jeho odvolacího přezkumu (na podkladě odvolání obviněného). Z odůvodnění rozsudku vrchního soudu tak je zřejmé, že tento soud zvolil naznačený procesní postup, jakkoliv jinak po svém přezkumu shledal odvolání obviněného jako nedůvodné v části směřující proti výroku o vině, trestu a ostatním výrokům o náhradě škody. Z uvedeného odůvodnění (bod 65.) pak také vyplývá, že vrchní soud se jako soud odvolací zcela vypořádal s námitkami obviněného směřujícími proti výroku o vině (viz body 35. až 61. odůvodnění), proti výroku o trestu (viz bod 62.), stejně jako k dalším výrokům o náhradě škody (viz bod 63.), což odpovídá podobě a kvalitě odůvodnění rozsudku z hlediska ustanovení §125 odst. 1 tr. ř.
59. Na podkladě uvedeného procesního vývoje u nalézacího soudu a zejména následně u soudu odvolacího pak považuje Nejvyšší soud dále za nutné uvést k uvedené námitce nejprve v obecné rovině následující.
60. Chybějícím výrokem ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je některý výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části, a to popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran . Chybějícím výrokem v rozhodnutí soudu druhého stupně , které se v dovolacím řízení přezkoumává, může být typicky neexistence výroku o tom, jak bylo rozhodnuto o některém z více souběžně podaných opravných prostředků, o nichž rozhodoval soud druhého stupně v rozhodnutí napadeném dovoláním – např. chybějící výrok o zamítnutí nedůvodného odvolání jednoho z více odvolatelů, z nichž některému bylo vyhověno. Naproti tomu se o chybějící výrok nejedná tehdy, pokud soud druhého stupně vyhoví opravnému prostředku určité osoby jen částečně a ve zbytku opravný prostředek nezamítne. Takováto procesní situace nastala v této trestní věci a je výše uvedenou námitkou obviněného zpochybňována.
61. Nejvyšší soud je toho názoru, že výrok o zamítnutí odvolání podle §256 tr. ř. přichází v úvahu jen v případech, kdy se jedná o úplné potvrzení zákonnosti a odůvodněnosti napadeného rozsudku, jakož i řízení, které mu předcházelo. Za situace, kdy odvolací soud například dospěl k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně byl nezákonný pouze ve výroku o trestu (nebo ve výroku o náhradě škody), nemohl již rozhodnout o zbytku odvolání dalším výrokem tak, že ohledně této části se odvolání podle §256 tr. ř. zamítá, neboť odvolání obviněného zásadně tvoří jediný celek. Navíc ze zásad uvedených v §258 odst. 1, 2 tr. ř. a §256 tr. ř., kterými se řídí rozhodování odvolacího soudu po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně (§254 tr. ř.) vyplývá, že pokud odvolací soud považuje za vadný jen výrok o trestu (nebo výrok o náhradě škody) rozhodne tak, že zruší jen tento výrok (společně s výroky na tento výrok obsahově navazujícími), aniž by jakýmkoli dalším svým výrokem zároveň rozhodoval o tom, že ostatní výroky v rozsudku soudu prvního stupně, tj. výrok o vině a výrok o náhradě škody či nemajetkové újmy, zůstávají nedotčeny a že se v tomto rozsahu odvolání zamítá (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 5 Tdo 407/2016).
62. Pokud je Nejvyšší soud toho názoru, že rozhodnutí odvolacího soudu v posuzované trestní věci je v souladu s ustanovením §258 odst. 2 tr. ř., podle kterého platí, že jestliže je vadná jen část napadeného rozsudku a lze ji oddělit od ostatních, zruší odvolací soud rozsudek jen v této části; zruší-li však, byť i jen zčásti, výrok o vině, zruší vždy zároveň celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad , pak tento názor činí jak při vědomí toho, že Ústavní soud v minulosti přístup Nejvyššího soudu k problematice výkladu ustanovení §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. akceptoval (např. v usneseních ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. III. ÚS 3806/16, ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2135/18, ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4042/2018, ze dne 3. 6. 2019, sp. zn. III. ÚS 1836/18, ze dne 30. 8. 2019, sp. zn. II. ÚS 2710/19, ze dne 30. 8. 2019, sp. zn. II. ÚS 2165/19, ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2293/19, aj.), tak si je ale současně vědom toho, že Ústavní soud v některých nálezech z poslední doby zaujal k řešené problematice zcela odlišný názor.
63. Při vědomí tohoto rozdílného přístupu pak Nejvyšší soud k řešení tohoto problému namítaného v této trestní věci obviněným přistoupil ve shodě se závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1059/2019, a usnesení z téhož dne sp. zn. 8 Tdo 944/2019, ale také ve shodě s usneseními ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 11 Tdo 1255/2019, a ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 3 Tdo 79/2020, ve kterých se dovolací soud touto otázkou podrobně zabýval a vypořádal se i s částečně rozpornou judikaturou vztahující se k této problematice.
64. Nejvyšší soud v uvedených trestních věcech uzavřel, že případné lpění na přepjatém právním formalismu ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2018, sp. zn. IV. ÚS 1272/18, ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. IV. ÚS 597/18, nebo ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. I. ÚS 448/19, by ve svém důsledku dokonce mohlo vést k poškození obviněného v rámci uplatnění jeho ústavně zaručených práv na spravedlivý proces. Pokud by totiž Nejvyšší soud důsledně postupoval podle uvedených nálezů Ústavního soudu, musel by nejprve v neveřejném zasedání usnesením podle §265l odst. 2 tr. ř. uložit odvolacímu soudu, aby v požadovaném směru své původní rozhodnutí doplnil. Odvolací soud by následně musel znovu nařídit ve věci veřejné zasedání a v něm o vině a trestu obviněného explicitně rozhodnout. Obviněnému (a jeho obhájci) by pak běžela nová dovolací lhůta, takže se lze právem domnívat, že věc by byla Nejvyššímu soudu znovu předložena s odstupem několika měsíců. To by nepochybně bylo v rozporu se zásadami rychlosti a hospodárnosti řízení, což by ve svém důsledku nemuselo být ve prospěch dovolatele (zvláště za situace, pokud by se nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody). Nejvyšší soud zároveň v citovaných rozhodnutích poukázal na to, že i když odvolací soud explicitně odvolání obviněného v části námitek, kterým nepřisvědčil, nezamítl, implicitně správnost všech dalších výroků odsuzujícího rozsudku potvrdil. Pokud se tedy oba soudy nižších instancí náležitě vypořádaly se všemi námitkami obviněného a poskytly mu dostatečnou ochranu všech jeho práv, nemohlo být jejich postupem porušeno žádné z jeho základních práv, především pak právo na spravedlivý proces. Závěrem Nejvyšší soud v uvedených rozhodnutích dodal, že lze rovněž důvodně předpokládat, že po doplnění výroku rozhodnutí soudu druhého stupně v požadovaném směru by se na jeho důvodech (již s ohledem na odůvodnění tohoto rozhodnutí) nic nezměnilo, takže Nejvyšší soud by byl – ovšem s odstupem několika měsíců – ve stejném postavení. Dovolací soud proto v těchto rozhodnutích uzavřel, že uvedený procesní postup soudů druhého stupně sice není v plném souladu s některými posledními nálezy Ústavního soudu, avšak na druhé straně není tak závažného charakteru, aby v řízení o dovolání bylo nezbytně nutné jej napravovat výše zmíněným způsobem.
65. Nejvyšší soud se v této trestní věci s uvedenými závěry vyslovenými v citovaných usneseních plně ztotožňuje i při řešení nyní projednávaného dovolání a dospívá proto k závěru, že uplatněná námitka obviněného týkající se vady výrokové části rozsudku soudu druhého stupně je z výše uvedených důvodů nedůvodná. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že ve výše uvedených trestních věcech Nejvyššího soudu vedených pod sp. zn. 3 Tdo 79/2020 a sp. zn. 8 Tdo 1059/2019, byly podány ústavní stížnosti, které byly usnesením Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 2195/20, resp. ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. I. ÚS 364/20, jako zjevně neopodstatněné odmítnuty.
66. V rámci souvisejících dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a písm. l) tr. ř. směřujících proti výroku o vině obviněný v souladu se svoji obhajobou uplatňovanou po celou dobu svého trestního stíhání uplatnil námitku nesprávného způsobu posouzení otázky jeho nepříčetnosti ve smyslu §26 tr. zákoníku , a to s argumentací, že za podmínek tohoto hmotněprávního ustanovení by nebyl za podvodné jednání trestně odpovědný, neboť by mu nemohl být prokázán úmysl způsobit poškozeným škodu (velkého rozsahu).
67. K této námitce Nejvyšší soud uvádí, že jakkoli obviněný sice formálně zpochybňuje otázku příčetnosti a v návaznosti na ni též subjektivní stránku trestného činu, je také zjevné, že se domáhá přezkumu skutkových zjištění soudů v tom směru, zda se s ohledem na posouzení hmotněprávní otázky jeho příčetnosti mohl stát trestně odpovědným subjektem trestného činu. S ohledem na podobu dovolací argumentace obviněného je zřejmé, že jeho námitky nejsou zaměřeny proti právnímu posouzení skutkového stavu zjištěného soudy, ale prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný prosazuje vlastní, avšak odlišný způsob hodnocení důkazů (zejména v podobě znaleckých posudků), než jaký zvolily soudy nižších stupňů, a na tomto základě tak prosazuje ve vztahu k právnímu závěru o otázce příčetnosti v době činu pro něho výhodnější výsledek hodnocení jednotlivých důkazů, tedy závěr, k němuž soudy nedospěly.
68. Pokud tedy obviněný uplatňuje takovéto námitky (skutkové a procesní povahy) zjevně se vztahující k procesu dokazování, pak k tomuto zjištění musí Nejvyšší soud, jakkoliv nejprve v obecné rovině a ve spojení s výše uvedeným (viz body 42. až 44. odůvodnění tohoto usnesení) uvést a znovu zdůraznit, že otázka dokazování je čistě v dispozici soudu prvního stupně, potažmo (při splnění zákonných podmínek uvedených v §263 odst. 6 a 7 tr. ř.) odvolacího soudu. Jestliže se nyní v rámci dovolacího řízení obviněný snaží Nejvyššímu soudu toliko předestřít jinou verzi skutkového děje, než k jaké dospěly soudy nižších stupňů, a to i přesto, že tuto snahu prezentuje jako nesouhlas s právním posouzením skutku, pak se nachází zcela mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu. Skutková zjištění a jejich právní posouzení je vždy třeba důsledně odlišovat, a to i přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy na skutková zjištění navazují.
69. Je skutečností opakovaně připuštěnou v rámci rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu vycházející z náhledu Ústavního soudu na rozsah dovolacího přezkumu, že v rámci dovolacího přezkumu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je zásah do skutkových zjištění možný v případě tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Tento extrémní nesoulad je založen zpravidla tím, že zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Obdobným způsobem je nutno nahlížet na vady dokazování spočívající v tom, že obviněný byl zkrácen ve svém právu na obhajobu a spravedlivý proces s ohledem na neúplnost a správnost provedeného dokazování v důsledku tzv. opomenutého důkazu. K této námitce Nejvyšší soud v obecné rovině uvádí, že není povinností soudu provést všechny navrhované důkazy; podstatné však je, aby se soud uplatněným důkazním návrhem zabýval a v případě, pokud soud navrhovaný důkaz neprovedl, tento svůj postup náležitě v rámci odůvodnění svého rozsudku odůvodnil (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, a ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 542/2000, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, ze dne 25. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05, a ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 972/09). Jestliže jsou tedy vytýkána tato zásadní pochybení vztahující se k procesu dokazování, je třeba v konkrétní věci zároveň vždy vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině tehdy lze připustit, že i skutkové námitky jsou způsobilé založit dovolací přezkum.
70. Obviněný v této trestní věci námitku extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními a námitku tzv. opomenutých důkazů sice formálně učinil předmětem své dovolací argumentace tak, jak je to současně judikaturou vyžadováno (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006), zároveň je možné uvést, že z uvedeného pohledu napadená rozhodnutí takovouto vadou netrpí.
71. Oba nižší soudy (zejména odvolací soud, a to s ohledem na doplněné dokazování o další znalecké zkoumání obviněného) se s otázkou příčetnosti obviněného a na ní navazující otázkou subjektivní stránky trestného činu na podkladě opakovaných námitek obviněného bezezbytku vypořádaly. Odvolací soud pak měl po takto doplněném dokazování, které lze označit za dokazování zcela v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. vytvořen prostor pro náležité vyhodnocení a posouzení všech v předmětné trestní věci opatřených znaleckých posudcích a výpovědí znalců.
72. Nejvyšší soud proto musí předně odmítnout námitku obviněného ohledně extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními založenou na tvrzení tzv. opomenutých důkazů, kterou obviněný odůvodňuje tím, že se soudy z hlediska sporné otázky příčetnosti a subjektivní stránky trestného činu nezabývaly některými důkazními návrhy obviněného (posudek o invaliditě, rozsudek Okresního soudu v Prachaticích sp. zn. 23 Nc 242/2017, výpovědi některých svědků k nestandartnímu chování obviněného v roce 2012, lékařská zpráva o napadení obviněného v roce 2012). V případě tvrzeného opomenutí některých svědeckých výpovědí je Nejvyšší soud přesvědčen, že s ohledem na obsah dovolací argumentace obviněného je zřejmé, že obviněný uplatňuje spíše námitku „opomenutí“ vypořádání se s dílčími skutečnostmi vyplývajícími z těchto důkazů, než že by tyto důkazy nebyly provedeny.
73. Tyto námitky obviněného o tzv. opomenutých důkazech je však nutno předně konfrontovat s obsahem spisového materiálu a odůvodněním napadených rozhodnutí, a to zejména z pohledu obviněným uplatněných důkazních návrhů v rámci veřejného zasedání u vrchního soudu, kdy bylo dokazování provedené krajským soudem dále vrchním soudem doplněno. Takto je zjišťováno, že vrchní soud v průběhu veřejného zasedání zrekapituloval důkazní návrhy obviněného (viz č. 8047 p. v., a znovu č. l. 8055) a dílem tyto důkazy provedl (znalecký posudek Fakultní nemocnice Hradec Králové, posudek o invaliditě obviněného), dílem další důkazní návrhy zamítl (doklady o platbě za znalecký posudek, lékařskou propouštěcí zprávu, emailová korespondence pana S.). Jiné důkazní návrhy pak obviněný při skončení dokazování u veřejného zasedání provést nenavrhl. Za potřebné pak považuje Nejvyšší soud také konstatovat, že některými těmito důkazy se při formulaci svých závěrů ohledně ne/příčetnosti obviněného v rozhodné době zabývali ve věci přibraní znalci (posudek o invaliditě obviněného, rozsudek Okresního soudu v Prachaticích sp. zn. 23 Nc 242/2017), což je při povaze těchto důkazů zásadní, a to i při odhlédnutí od toho, že uvedené důkazy se bezprostředně duševního stavu obviněného v době jeho činu netýkají. Je tedy zřejmé, že z uvedeného pohledu napadená rozhodnutí v nyní projednávané věci soudů vadou tzv. opomenutých důkazů netrpí.
74. Nejvyšší soud současně neshledává jako důvodné ani námitky o extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, tedy námitky, které obviněný směřuje zejména ke zhodnocení jednotlivých znaleckých posudků z hlediska své ne/příčetnosti v době činu. Je totiž zjevné, že všechny tři znalecké posudky v zásadě nakonec dospěly k natolik blízkým nebo shodným závěrům, že není důvod nadále zpochybňovat příčetnost obviněného v době jeho protiprávního jednání jako jedné z podmínky jeho trestní odpovědnosti, v důsledku čehož lze ve spojení s dalšími skutkovými a právními závěry soudy zvolenou právní kvalifikaci jednání obviněného považovat za správnou.
75. Jakkoliv by bylo lze na tomto místě v bližším odkázat na vyčerpávající odůvodnění rozsudku vrchního soudu uvedené pod body 35. až 61., zejména pak body 60. až 61., považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit také tu skutečnost, že správné posouzení otázky příčetnosti obviněného lze nepochybně zakládat zejména na revizním znaleckém posudku Fakultní nemocnice v Hradci Králové, neboť jeho zpracovatelé měli s ohledem na opakované vyšetření obviněného při jeho hospitalizaci nejvýhodnější podmínky k posouzení jeho příčetnosti a duševního stavu vůbec.
76. S ještě větším důrazem než vrchní soud také Nejvyšší soud současně připomíná, že otázku subjektivní stránky trestného činu bylo nutno při respektování ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. hodnotit i z pohledu celé řady dalších důkazů, zejména svědeckých výpovědí, kterými argumentoval již nalézací soud v odůvodnění napadeného rozsudku, s přihlédnutím k tomu, že obsah výpovědí svědků nebyl pro formulaci znaleckých závěrů o duševním zdraví obviněného podstatný (viz výslech znalce Švarce). Tyto svědecké výpovědi však pro oba nižší soudy byly důvodně významné v tom směru, že tyto (zejm. svědci F. K., R. M., M. Š., B. V., J. Š., M. M., Z. P., M. V.) přinášejí svědectví o tom, že jednání obviněného v rozhodné době bylo obvyklé jako jednání jiných lidí v obdobné situaci, kdy obviněný jednal racionálně, sliboval zaplacení dluhu, snažil se platbu oddálit, naplánoval a uskutečnil odjezd do zahraničí apod.
77. Lze tedy uzavřít, že závěry znaleckých posudků v žádném případě nestojí osamoceně, ale jsou podporovány i tím, co bylo o chování obviněného v době jeho protiprávního jednání zjištěno z jiných důkazů.
78. Další své námitky uplatněné v rámci dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), písm. l) tr. ř. obviněný směřuje proti výroku o trestu . K těmto námitkám je nutno předně v obecné rovině uvést, že námitky proti výroku o trestu lze uplatnit především prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy ve spojení s námitkou že došlo k uložení takového trestu, který zákon nepřipouští, anebo, že došlo k uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Námitky proti výroku o trestu v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g), tr. ř. pak lze uplatňovat zejména tehdy, jde-li o vadu aplikace trestního zákona při ukládání úhrnného, souhrnného či společného trestu (který však v této trestní věci ukládán nebyl).
79. Takovéto vady napadených rozhodnutí obviněný neuplatňuje a ani nejsou Nejvyšším soudem shledávány. Z odůvodnění dovolání obviněného vyplývá, že obviněný argumentuje jinými pochybeními při ukládání trestu, který podle něho vedly k uložení nepřiměřeně přísného trestu z hlediska jeho druhu a výměry v důsledku jeho nesprávného vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku. Jak již bylo konstatováno, takovou námitku však nelze uplatnit prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
80. Pouze pro doplnění a odůvodnění i samotné věcné nesprávnosti argumentace obviněného lze toliko doplnit, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon připouští a tento trest mu také byl uložen v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoníku na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Nižší soudy pak v rámci odůvodnění svých rozhodnutí uvedly důvody, které je vedly k uložení předmětných trestů.
81. K přezkumu výroku o trestu by tak na základě uplatněných dovolacích důvodů mohl Nejvyšší soud přikročit pouze z toho hlediska, pokud by uložený trest byl tak extrémně přísný, že by se jednalo o porušení ústavního principu proporcionality trestní represe a zásah do ústavně zaručeného práva obviněného na ochranu před zasahováním do jeho soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Jedná se však o krajní případ, kdy extrémní rozpor mezi druhem a výměrou uloženého trestu a jeho účelem a kritérií stanovenými zákonem by dosahoval ústavněprávní roviny, což by odůvodňovalo zásah dovolacího soudu. Takový trest však obviněnému v této trestní věci zcela jistě uložen nebyl, za situace, kdy mu byl v rámci trestní sazby v rozpětí pěti až deseti let uložen trest ve výměře pěti let, tedy na samé spodní hranici.
82. Pokud obviněný poukazuje na posudek o invaliditě vypracovaný OSSZ Prachatice ze dne 23. 10. 2018, podle kterého trpí duševní poruchou s bludy a paranoidní poruchou osobnosti, která je svým charakterem obdobná schizofrenii, respektive pokud současně připomíná rozsudek Okresního soudu v Prachaticích sp. zn. 23 Nc 242/2017, kterým byl z důvodu duševní poruchy omezen ve svéprávnosti a byl mu ustanoven opatrovník, pak je s ohledem na výše uvedené zřejmé, že se tyto důkazy nevztahují nejen k otázce samotné trestní odpovědnosti obviněného, ale nemohou mít zásadní vliv ani na ukládání trestu z hlediska jeho druhu a jeho výměry. Z hlediska dovolacího přezkumu, ale i z hlediska uložení zákonného a přiměřeného trestu nižšími soudy, je pak zcela bezpředmětná námitka, že v rámci trestního řízení zpracované znalecké posudky z oboru zdravotnictví jsou neúplné, neboť neobsahují odpověď na otázku, zda je vůbec výkonu pětiletého trestu odnětí svobody schopen a zda výkon uloženého trestu nepovede k nevratnému poškození jeho zdraví a ohrožení jeho života. Pro posouzení důvodnosti takové námitky bude dán prostor v rámci vykonávacího řízení, a to při zvážení postupu příslušného soudu ve smyslu §322 tr. ř., tedy odkladu výkonu trestu (odnětí svobody), v případě nástupu obviněného do výkonu trestu případně přerušit jeho výkon podle §325 odst. 1 tr. ř.
83. Důvodná není ani argumentace obviněného stran jeho požadavku na opětovné posouzení otázky aplikace ustanovení §58 tr. zákoníku (mimořádné snížení trestu odnětí svobody). Z hlediska dovolacího přezkumu je nutno předně uvést, že soudům nelze jakkoliv vytýkat nepoužití ustanovení §58 tr. zákoníku, neboť jeho aplikace je toliko fakultativní.
84. V této trestní věci pak nižší soudy ani neměly zákonné podmínky k takovému postupu, neboť k využití uvedeného institutu by musely být zjištěny takové okolnosti případu a poměry pachatele, které by se musely vymykat typově podobným případům natolik, že by jeho postih v rámci zákonem stanovené trestní sazby byl nepřiměřený společenské škodlivosti trestného činu nebo poměrům pachatele v době ukládání trestu. Postup podle §58 odst. 1 tr. zákoníku proto nemohou odůvodnit jen běžně se vyskytující skutečnosti, např. že pachatel před spácháním činu vedl řádný život, k činu se doznal, výrazně přispěl k objasnění (skupinové) trestné činnosti, a případně učinil kroky k náhradě škody, ani přesvědčení soudu, že trest odnětí svobody uložený v mezích zákonné trestní sazby by byl pro pachatele příliš přísný. Mimořádné snížení trestu odnětí svobody totiž musí spočívat v takových okolnostech případu, nebo poměrech pachatele, že ani trest na samé dolní hranici trestní sazby není způsobilý vyjádřit jejich význam (srov. DRAŠTÍK, Antonín a kol. Trestní zákoník. Komentář. I. díl (§1 až 232) . 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 462–471). Mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici příslušné trestní sazby tak připadá do úvahy pouze tehdy, pokud by za takových mimořádných okolností případů nebo k poměrům pachatele uložení trestu odnětí svobody na samé dolní hranici této sazby bylo pro pachatele (obviněného) nepřiměřeně přísné a neodpovídalo by všem hlediskům podle §39 tr. zákoníku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 5 Tdo 298/2014, k tomu dále přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 3 Tdo 362/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 6 Tdo 373/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012).
85. S ohledem na soudy učiněné skutkové a právní závěry jsou dále zcela bezpředmětné námitky obviněného ohledně možnosti aplikace ustanovení §40 tr. zákoníku, popř. ustanovení §47 tr. zákoníku. Je tomu tak proto, že uvedené zákonné instituty zmírnění nebo dokonce eliminace jeho trestního postihu ve spojení s účinkem předepsaných ochranných opatření nepřichází v této trestní věci do úvahy, neboť v rámci předmětného trestního řízení nebylo zjištěno jednání obviněného v době činu ve stavu zmenšené příčetnosti nebo ve stavu vyvolaném duševní poruchou, což použití uvedených institutů vylučuje.
86. Nejvyšší soud se konečně zabýval námitkou obviněného týkající se přiznaného nároku poškozených na náhradu škody . V rámci ní obviněný uvádí, že vzhledem k tomu, že většina poškozených své pohledávky vůči němu coby dlužníku v zákonné lhůtě do tohoto insolvenčního řízení vůbec nepřihlásila, došlo „zřejmě“ k zániku těchto pohledávek, který nelze zhojit ani jejich „adhezním přihlášením“ do trestního řízení.
87. Předně je však třeba uvést, že obviněný nikterak nekonkretizuje, kterých poškozených se podle něj taková situace týká, resp. kteří obvinění nepřihlásili své pohledávky do insolvenčního řízení. V zásadě pak absentuje patřičné právní zdůvodnění toho, proč by pohledávky těchto poškozených měly zaniknout (již samotné tvrzení, že tyto pohledávky „zřejmě“ zanikly, přitom samo o sobě nepůsobí příliš přesvědčivě), když obviněný toliko uvádí, že se tak mělo stát z toho důvodu, že tyto pohledávky nebyly včas přihlášeny do insolvenčního řízení. Není konečně pravdou, že se soudy nezabývaly vztahem adhezního řízení a insolvenčního řízení, neboť tuto otázku řešil již vrchní soud ve svém prvním rozhodnutí, kterým v celém rozsahu zrušil první zprošťující rozsudek soudu prvního stupně. Odvolací soud tehdy v bodě 42. svého rozhodnutí nalézacímu soudu uložil, aby o uplatněných nárocích na náhradu škody rozhodl podle aktuálních informací zveřejněných v insolvenčním rejstříku týkajících se konkursního řízení proti obviněnému a aby na základě tam uvedených informací (přihlášky, zjištěné pohledávky, popřené pohledávky) přezkoumal okruh poškozených. Vrchní soud rovněž uvedl, že v případě zrušení konkurzu se bude soud řídit ustanovením §312 insolvenčního zákona. Z námitky rovněž neplyne, zda má obviněný namítanou „souvztažností“ trestního a insolvenčního řízení na mysli překážku pro přiznání uplatněných pohledávek ve smyslu hmotněprávním či procesním. Nejvyšší soud i přesto k věci uvádí následující.
88. Problematika vztahu insolvenčního řízení a jiných řízení, ve kterých by o pohledávkách za dlužníkem mohlo být rozhodováno, je v rovině procesní upravena v §140b zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen „insolvenční zákon“), podle kterého platí, že nejde-li o řízení uvedená v §140a, nelze v jiných soudních nebo rozhodčích řízeních po dobu, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku, rozhodnout o pohledávkách a jiných právech týkajících se majetkové podstaty, které mají být v insolvenčním řízení uplatněny přihláškou, nebo na které se v insolvenčním řízení pohlíží jako na přihlášené, anebo o pohledávkách, které se v insolvenčním řízení neuspokojují (§170); to neplatí, jde-li o pohledávky věřitelů na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem, pokud v trestním řízení o tomto trestném činu byl zajištěn majetek v majetkové podstatě dlužníka. K rozhodnutím vydaným v rozporu s tímto zákazem se v insolvenčním řízení nepřihlíží .
89. Podle citovaného ustanovení tak zpravidla nelze v jiném než insolvenčním řízení rozhodovat o pohledávkách a jiných právech týkajících se majetkové podstaty, které mají být v insolvenčním řízení uplatněny přihláškou nebo na které se v insolvenčním řízení pohlíží jako na přihlášené, anebo o pohledávkách, které se v insolvenčním řízení neuspokojují. V nyní projednávané trestní věci se přitom neuplatní výjimka uvedená v části za středníkem citovaného ustanovení týkající se nároku na náhradu škody způsobené trestným činem, neboť v tomto trestním řízení žádný majetek obviněného zajištěn nebyl.
90. S ohledem na to, že uvedený zákaz ve smyslu §140b insolvenčního zákona platí pouze po dobu, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku, vyžádal si Nejvyšší soud od Krajského soudu v Českých Budějovicích, na jehož insolvenčním úseku bylo příslušné insolvenční řízení obviněného vedeno, informaci to tom, kdy tyto účiny v případě obviněného trvaly.
91. Krajský soud v Českých Budějovicích Nejvyššímu soudu sdělil, že usnesením ze dne 4. 11. 2013, č. j. KSCB 26 INS 22209/2013-A-12, byl m. j. zjištěn úpadek dlužníka K. S. a zároveň byl na jeho majetek prohlášen konkurz. Usnesení bylo v insolvenčním rejstříku zveřejněno dne 4. 11. 2013 ve 14:19 hod. Účinky tohoto rozhodnutí nastaly okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku a skončily právní mocí rozhodnutí o zrušení konkurzu, které bylo vydáno dne 1. 3. 2018 pod č. j. KSCB 41 INS 22209/2013-B-80 a jehož výrok o zrušení konkurzu nabyl právní moci dne 4. 4. 2018.
92. Překážka pro přiznání práva poškozených na náhradu škody mimo insolvenční řízení tedy trvala od 4. 11. 2013 do 4. 4. 2018. Je tak nutné dospět k závěru, že soud prvního stupně mohl dne 22. 11. 2018, kdy byl vyhlášen odsuzující rozsudek, o řádně připojených nárocích poškozených na náhradu škody způsobené trestným činem obviněného rozhodnout, resp. že mu v tom nebránila překážka uvedená v §140b insolvenčního zákona.
93. K otázce možného zániku pohledávek nepřihlášených do konkurzu pak lze konstatovat, že sama skutečnost, že určitá pohledávka nebyla uplatněna v rámci insolvenčního řízení vedeného formou konkurzu, nemá za následek zánik ani oslabení práva věřitele ve vztahu k této pohledávce. Tato skutečnost vyplývá ze samotné podstaty konkurzu jako likvidačního způsobu řešení úpadku. Podle §244 insolvenčního zákona totiž konkurz spočívá v tom, že na základě rozhodnutí o prohlášení konkurzu jsou zjištěné pohledávky věřitelů zásadně poměrně uspokojeny z výnosu zpeněžení majetkové podstaty s tím, že neuspokojené pohledávky nebo jejich části nezanikají, pokud zákon nestanoví jinak. Pokud tedy ani pohledávky do konkurzu přihlášené, které nebyly zcela uspokojeny, nezanikají ani nejsou oslabeny, je tím spíše zánik či oslabení vyloučeno u těch pohledávek, které do konkurzu vůbec přihlášeny nebyly.
94. Zcela opačně je tomu u oddlužení coby sanačního způsobu řešení úpadku. Jeho podstatou totiž na rozdíl od konkurzu je, že splněním oddlužení je dlužník osvobozen od placení jak pohledávek (resp. zbývajících částí těchto pohledávek), které byly do oddlužení zahrnuty, avšak nebyly zcela uspokojeny, tak i pohledávek do oddlužení nepřihlášených (viz §414 insolvenčního zákona). Uplatnění právě uvedeného režimu oddlužení i pro účely adhezního řízení potvrdil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 4 Tdo 624/2015. V nyní posuzované věci je však situace s ohledem na to, že úpadek obviněného byl řešen konkurzem, diametrálně opačná a na existenci pohledávek poškozených coby věřitelů obviněného neměl konkurz obviněného žádný vliv.
95. I přesto, že námitka týkající se přiznaných nároků na náhradu škody nebyla ze strany obviněného dostatečně konkretizována ani řádně argumentačně podložena, lze uzavřít, že skutečnost, že někteří poškození nepřihlásili své pohledávky do konkurzu obviněného, neměla za následek zánik či oslabení těchto pohledávek, a že s ohledem na okamžik skončení trvání účinků rozhodnutí o úpadku obviněného, který předcházel vydání odsuzujícího rozsudku, jehož součástí byl i adhezní výrok, nebyla dána překážka, pro kterou by o těchto pohledávkách nemohl rozhodnout trestní soud. I tuto námitku obviněného proto Nejvyšší soud vyhodnotil jako neopodstatněnou.
96. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., Nejvyšší soud uvádí, že jelikož odvolací soud rozhodl o odvolání po věcném přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně a předcházejícího řízení, mohl by tento dovolací důvod přicházet v úvahu pouze v jeho druhé alternativě [tj. byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.]. Nicméně vzhledem k tomu, že námitky obviněného uplatněné ve vztahu k dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. částečně nebylo možné pod tyto dovolací důvody podřadit a částečně se jednalo o námitky zjevně neopodstatněné [přičemž v řízení před soudem prvního stupně nebyl dán ani žádný jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.], nemohl být naplněn dovolací důvod §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ani v jeho druhé alternativě.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
97. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
98. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 1. 2021
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
Zpracoval:
JUDr. Aleš Kolář