ECLI:CZ:NS:2023:7.TDO.1196.2022.1
sp. zn. 7 Tdo 1196/2022-582
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 25. 1. 2023 o dovolání obviněného P. K. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, podaném proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. 4 To 352/2022, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 4 T 18/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. K. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 27. 4. 2022, č. j. 4 T 18/2022-418, byl obviněný P. K. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Podle §147 odst. 2, §67 odst. 2 písm. a) a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl za to uložen peněžitý trest v rozsahu 170 denních sazeb, když jedna denní sazba činila 1 000 Kč, tj. celkem 170 000 Kč a podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů na dobu 3 let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. pak bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody a nemajetkové újmy.
2. Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedeného přečinu jednáním spočívajícím v tom, že dne 18. 7. 2021 okolo 14:25 hodin v katastru obce XY, část obce XY, okres Český Krumlov, řídil po vedlejší pozemní komunikaci III. třídy č. XY ve směru XY – XY osobní automobil zn. Mercedes Benz, na křižovatce se silnicí II. třídy č. XY při vjíždění na hlavní pozemní komunikaci přehlédl zleva jedoucí motocykl zn. Kawasaki, který řídil J. S., vjel do křižovatky, motocyklista na vzniklou situaci reagoval strhnutím řízení vlevo, střetu však nezabránil a narazil do levého boku vozidla Mercedes Benz, při nehodě utrpěl J. S. těžké zranění spočívající v difuzním poranění mozku, poranění mesenteria, jater a sleziny, zlomeninu hrudního obratle a příčných výběžků, otevřenou zlomeninu obou kostí předloktí levé horní končetiny s poškozením radiálního nervu, zlomeninu distálního předloktí a kostí pravé horní končetiny, mnohačetné zlomeniny obličejových kostí a poranění aorty, s dobou léčení a s omezením v obvyklém způsobu života až do současné doby s předpokladem trvalých následků.
3. O odvolání, které podal obviněný proti všem výrokům rozhodnutí soudu prvního stupně, rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 30. 8. 2022, č. j. 4 To 352/2022-546 tak, že ho podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
4. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., přičemž měl za to, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno na základě nesprávného hmotněprávního posouzení. Těžkého ublížení na zdraví se měl podle soudů činných ve věci dopustit proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona, konkrétně, že porušil své zákonné povinnosti při řízení motorového vozidla. Uvedl, že k zavinění nehody došlo za specifických okolností, kdy neviděl přijíždějícího motocyklistu (i podle závěru znalců přijíždějícího motocyklistu neviděl, ačkoli mohl popojet nebo přijmout opatření, aby ho viděl), a poté reagoval na jeho objevení nesprávně (tím, že zabrzdil). Specifické okolnosti spočívaly v tom, že poškozený jel rychleji, než měl a on ho neviděl, ačkoli mohl něco učinit pro to, aby ho viděl a ve snaze zabránit hrozící nehodě reagoval zbrkle. Tedy spíše než o vlastní způsobení nehody šlo o to, že se mu nepodařilo nehodě zabránit, resp. že nezvolil správné kroky, aby hrozící újmu odvrátil. Poukázal v této souvislosti na ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle kterého trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Citoval z rozhodnutí Nejvyššího soudu učiněných ve věcech vedených pod sp. zn. 8 Tdo 1303/2021, 3 Tdo 137/2022, 6 Tdo 28/2022 a 11 Tdo 959/2020, zabývajících se zásadou subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu trestního práva jako ultima ratio. Soudy pochybily, jestliže přisoudily stejnou míru společenské škodlivosti případu, kdy se nepodařilo zabránit nehodě a z ní plynoucí újmě, jako kdyby byla tato nehoda způsobena například vědomou nedbalostí řidiče. Jestliže nebylo prokázáno, že viděl poškozeného, který navíc jel rychleji, než právní předpisy připouští, resp. že nehodě bylo možné zabránit, avšak obviněnému se to nepodařilo, pak jde o případ, který nelze hodnotit jako typický a běžný, tedy který by odpovídal běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
5. V souvislosti s výrokem o trestu obviněný namítl, že soudy, ač to výslovně nevyjádřily, negativně a téměř přitěžujícím způsobem nahlížely na to, že byl po celou dobu trestního řízení přesvědčen o své nevině, přičemž toto negativní hodnocení se zřejmě odrazilo ve výroku o trestu a možná i o vině. V této souvislosti poukázal na zásadu nemo tenetur, tj. zákazu sebeobvinění formulovanou v řadě rozhodnutí Ústavního soudu (např. pod sp. zn. III. ÚS 149/97, III. ÚS 3162/2012, IV. ÚS 718/2020 a II. ÚS 2945/2021, dále v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/94), ale také Evropským soudem pro lidská práva ve věci Marttinen proti Finsku ve stížnosti č. 19235/2003, podle nichž je považováno za nepřípustné vyvozovat proti účastníkovi negativní závěry proto, že nepodlehl „nucení k sebeobviňování“. Podle Ústavního soudu je veškerá judikatura vyjadřující se k zákazu sebeobviňování hledáním rovnováhy mezi veřejným zájmem na kontrole dodržování právních předpisů, na odhalování a trestání protiprávní činnosti a zájmem na zachování spravedlivého procesu. Jestliže se tedy mohl uloženým sankcím, byť podmíněně, vyhnout doznáním, jak to plyne z rozhodnutí odvolacího soudu, byl porušen ústavně zakotvený zákaz sebeobvinění a fakticky byl donucován přiznat vinu.
6. Podle obviněného tak soudy chybně po právní stránce posoudily jeho případ z hlediska subsidiarity trestní represe a také z hlediska zákazu sebeobviňování a nucení k doznání. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích zrušil.
7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že brojil jednak proti právnímu posouzení skutku bez využití zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku a jednak proti tomu, že při ukládání trestu hodnotil nalézací soud v jeho neprospěch absenci doznání. První z uvedených námitek odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu a je částečně důvodnou. Ve prospěch obviněného svědčila nepřehlednost křižovatky i jeho, byť neúspěšná, snaha dát poškozenému přednost. Nesporné současně bylo, že se poškozený do místa nehody blížil nepovolenou rychlostí, která přesáhla její limit o 30 %. Pokud by však obviněný ve vhodném místě zastavil, dostatečný výhled na poškozeného by měl, jeho následné zastavení ještě v křižovatce pak bylo zbrklou reakcí. Význam těchto okolností podle státního zástupce nepostačuje k uplatnění zásady subsidiarity trestní represe. Podle množství uložených pokut je obviněný navíc řidičem neukázněným.
8. Přesto však měly být podle státního zástupce tyto okolnosti soudy pečlivěji zváženy při úvahách, zda se ze strany obviněného jednalo o porušení důležité povinnosti, tedy zda svým jednáním naplnil znak kvalifikované skutkové podstaty, resp. mělo být vyhodnoceno, zda a do jaké míry bylo dáno spoluzavinění poškozeného tím, že překročil rychlostní limit. Konstatoval, že k výchozí rychlosti poškozeného se vyjádřil znalec z oboru dopravy doc. Ing. Aleš Vémola, Ph.D. na str. 14 a 18 svého posudku, kde uvedl rychlost motocyklu 61 km/h (± 6 %, tj. cca ± 4 km/h). Pokud by byla posuzována trestní odpovědnost poškozeného, podle zásady in dubio pro reo by byla jeho výchozí rychlostí rychlost nejnižší, tedy 56 km/h. V souvislosti s posuzováním trestní odpovědnosti obviněného je však nutno užít zásadu in dubio pro reo ve prospěch obviněného a měla být brána v potaz rychlost nejvyšší možná, tedy 65 km/h. Na str. 20 posudku znalec mimo jiné konstatoval, že kdyby obviněný v křižovatce nezastavil a kdyby jel poškozený rychlostí 50 km/h (nebo brzdil z rychlosti 61 km/h), obě vozidla by se bezpečně minula. Obviněný zastavil zjevně v panické reakci na rychle se přibližujícího poškozeného. Tak jako nelze vyčítat poškozenému nesprávný vyhýbací manévr vlevo, nelze ani obviněnému vyčítat, že při spatření rychle se blížícího motocyklu (nesprávně) zastavil, aby tím co nejvíce snížil následky případného čelního střetu. Rychlost jízdy poškozeného 61 km/h označil odvolací soud v bodu 14 odůvodnění svého usnesení jako rychlost, která „není v extrémním nepoměru s rychlostí v daném úseku povolenou, tedy 50 km/h“. Její nezohlednění v právním posouzení skutku odůvodnil za pomoci závěrů usnesení Nejvyššího soudu pod sp. zn. 8 Tdo 160/2022 a pod sp. zn. 11 Tdo 639/2008. S přiléhavostí této judikatury státní zástupce nesouhlasil a poukázal v této souvislosti na rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 944/2015, publikované pod č. 32/2016 Sb. rozh. tr., podle kterého je třeba hodnotit konkrétní okolnosti individualizující ten který konkrétní případ mj. z pohledu teoretických základů příčinného vztahu (především zásady gradace příčinné souvislosti) a současně v mezích publikované judikatury, konkrétně rozhodnutí č. 45/2005 Sb. rozh. tr., která otázku viny řidiče jedoucího po hlavní silnici v případě střetu s řidičem přijíždějícím po silnici vedlejší v obecnosti vyřešila. Státní zástupce podrobněji poukázal na zmíněné rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia, zejména v dané věci posuzovaný skutkový děj, v jehož rámci řidič SUV Mercedes, který překročil povolenou rychlost 90 km/h o 32 až 44 km/h (tedy o 35 % až 49 %) usmrtil řidiče Fiatu Punto, který mu nedal přednost při vyjíždění z vedlejší silnice. Velký senát v dané věci dovodil, že obviněnému jedoucímu po hlavní silnici za daných okolností sice nelze přičítat porušení důležité povinnosti, avšak ohledně naplnění základní skutkové podstaty přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku žádné pochybnosti nejsou.
9. Ačkoli předmětný judikát řešil situaci opačnou, neboť v nyní posuzovaném případě poškozený motocyklista byl řidičem, který přednost v jízdě měl, je rozhodné, zda překročení rychlosti jízdy o 30 % řidičem motocyklu (jel nejvýše rychlostí 65 km/h) je dostatečně významnou okolností, z níž již lze dovodit jeho spoluzavinění následné nehody, bez ohledu na to, že dotyčný měl přednost v jízdě. Podle citovaného rozhodnutí by k jeho trestní odpovědnosti (kdyby on sám někoho zranil) postačovalo již překročení rychlosti o 35 %. Státní zástupce měl za to, že překročení rychlosti poškozeným motocyklistou o 30 % je okolností rovněž podobně významnou pro zohlednění jeho spoluzavinění. Uzavřel, že teprve po řádném vyhodnocení spoluzavinění poškozeného bude možno rozhodnout, zda obviněnému lze či nelze přičítat porušení důležité povinnosti ve smyslu §147 odst. 2 tr. zákoníku. Při tomto rozhodování bude vhodné opřít se zejména o názory a stanoviska velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu uvedené v odůvodnění shora citovaného rozhodnutí publikovaného pod č. 32/2016 Sb. rozh. tr., což soudy dosud neučinily.
10. Pokud obviněný brojil proti posouzení absence doznání jako přitěžující okolnosti, státní zástupce konstatoval, že se jedná o námitku proti přiměřenosti uloženého trestu, přičemž námitky proti druhu a výměře uloženého trestu lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [pozn. správně §265b odst. 1 písm. i) tr. ř.], jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména též nesprávné vyhodnocení polehčujících okolností a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (v této souvislosti citoval z některých rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu k této problematice). Otázka přiměřenosti trestu žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá. V rámci dovolacích důvodů se tedy dovolací soud přiměřeností uloženého trestu zabývat nemůže a zejména nemůže ani hodnotit, zda soudy postupovaly podle §39 tr. zákoníku. Přiměřenost trestu by mohl odvolací soud posoudit pouze ve dvou případech. Jednak v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a jednak mimo dovolací důvody, pokud by se jednalo o porušení ústavní zásady proporcionality trestních sankcí. Obviněný však v tomto směru žádnou námitku neučinil, jeho dovolání v této části žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá.
11. Státní zástupce shrnul, že konkrétní námitky obviněného dílem neodpovídaly žádnému dovolacímu důvodu (trest) a dílem byly zjevně neopodstatněné (subsidiarita trestní represe). Pokud však obviněný požadoval, aby byla rychlost jízdy poškozeného zohledněna v právním posouzení skutku (porušení důležité povinnosti), bylo jeho dovolání důvodné. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
13. Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit, zda lze konkrétní předloženou argumentaci podřadit pod uplatněný dovolací důvod, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 tr. ř.).
14. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tento dovolací důvod záleží v porušení hmotného práva, tj. trestního zákoníku, při jeho aplikaci na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Směřuje-li dovolání proti výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, pak uvedenému dovolacímu důvodu obsahově odpovídají námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Dovolacím důvodem tu nejsou námitky zaměřené proti skutkovým zjištěním soudů, proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Vady vytýkané takovými námitkami představují porušení procesního práva, typicky ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Dovolacím důvodem tedy jsou právní námitky, nikoli skutkové námitky.
15. Podstatou dovolacích námitek obviněného bylo jeho přesvědčení, že soudy pochybily, pokud v jeho věci neaplikovaly zásadu subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť k zavinění nehody došlo za specifických okolností, kdy neviděl přijíždějícího motocyklistu (ačkoli mohl přijmout opatření, aby ho viděl) a poté reagoval na jeho objevení nesprávně tím, že zabrzdil. Poškozený motocyklista jel přitom rychleji, než měl. Spíše než o vlastní způsobení nehody šlo podle obviněného o to, že se mu nepodařilo nehodě zabránit, resp. že nezvolil správné kroky, aby hrozící újmu odvrátil. Případ tak nelze hodnotit jako typický a běžný, ale jako neodpovídající běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Zejména v souvislosti s výrokem o trestu pak dále namítal, že soudy, ač to výslovně nevyjádřily, negativně a téměř přitěžujícím způsobem nahlížely na to, že byl po celou dobu trestního řízení přesvědčen o své nevině. V této souvislosti poukázal na zásadu nemo tenetur, tj. zákazu sebeobvinění.
16. K první části naznačené dovolací argumentace obviněného je namístě uvést, že její podstatou je, s poukazem na okolnosti případu, tvrzení porušení zásady subsidiarity trestní represe. K výkladu v této souvislosti rozhodného ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, včetně výkladu pojmu společenská škodlivost činu a výkladu principu ultima ratio, lze odkázat na výkladové stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. Nejvyšší soud připomíná, že trestným činem je podle §13 odst. 1 tr. zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Zásadně je tedy třeba vyvodit trestní odpovědnost za každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku. Tento závěr je však u méně závažných trestných činů korigován výše uvedenou zásadou subsidiarity trestní represe vyjádřenou v §12 odst. 2 tr. zákoníku tak, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenskou škodlivost je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě s ohledem na intenzitu naplnění kritérií uvedených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož jsou povaha a závažnost trestného činu určovány zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou, záměrem nebo cílem. Je přirozené, že ne všechna kritéria budou v konkrétním případě významná nebo stejně významná. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
17. Nejvyšší soud doplňuje, že není vyloučeno, aby s poukazem na zásadu subsidiarity trestní represe nebyla trestní odpovědnost uplatněna ani v případě kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů, jestliže i přes naplnění znaků některé okolnosti zvlášť přitěžující je celková společenská škodlivost případu po důkladném vyhodnocení souhrnu všech významných kritérií natolik nízká, že nedosahuje ani dolní hranice trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů dané základní skutkové podstaty, nicméně neuplatnění trestní odpovědnosti s poukazem na uvedenou zásadu bude obvykle přicházet v úvahu u trestných činů naplňujících jen skutkovou podstatu základní (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 31/2017 Sb. rozh. tr.) – což případ obviněného P. K. není.
18. Dále je vhodné připomenout a upřesnit, že obviněný byl uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku spáchaným podle právní věty tím, že jinému z nedbalosti způsobil těžkou újmu na zdraví proto, že porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona. Konkrétně soudy shledaly porušení důležité povinnosti, když jako řidič přijíždějící z vedlejší silnice porušil povinnosti, které jsou mu stanoveny zákonem č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), a to v ustanovení §4 písm. a) a b), které ukládá obecně povinnosti účastníkům provozu na pozemních komunikacích chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožovali život, zdraví nebo majetek jiných osob a řídili se pravidly provozu na pozemních komunikacích upravenými tímto zákonem, dále v ustanovení §5 odst. 1 písm. b), které řidiči ukládá věnovat se plně řízení vozidla a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích, a zejména pak porušil ustanovení §22 odst. 1, upravující jízdu křižovatkou, podle něhož řidič přijíždějící na křižovatku po vedlejší komunikaci označené dopravní značkou „Dej přednost v jízdě“ musí dát přednost v jízdě vozidlům přijíždějícím po hlavní silnici.
19. Pokud obviněný v dovolání namítal, že spíše než o způsobení dopravní nehody šlo o to, že se mu nepodařilo nehodě zabránit, resp. že nezvolil správné kroky, aby hrozící újmu odvrátil, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že fáze jednání, kdy se již obviněný ocitl v křižovatce a v reakci na blížícího se motocyklistu zastavil, resp. poškozený se mu pokoušel instinktivně vyhnout, byla až navazující na – pro věc podstatnou – fázi primární. Za vinu totiž bylo obviněnému především kladeno, že vjel do křižovatky z vedlejší silnice nikoli bezpečně, jak mu ukládá zákon o silničním provozu, zejména jeho výše citované ustanovení §22 odst. 1, z něhož je zřejmé, že vozidla či účastníci provozu na pozemních komunikacích přijíždějící po hlavní komunikaci mají zřejmou zákonnou přednost před řidiči, kteří přijíždějí na křižovatku po vedlejší pozemní komunikaci. Podle §2 písm. q) téhož zákona pak povinnost dát přednost v jízdě znamená povinnost řidiče nezahájit jízdu nebo jízdní úkon nebo v nich nepokračovat, jestliže by řidič, který má přednost v jízdě, musel náhle změnit směr nebo rychlost jízdy. V přímé návaznosti na uvedené pochybení obviněného pak došlo k těžké újmě na zdraví poškozeného. Oba soudy činné dříve ve věci přitom za jednoznačnou a jedinou příčinu dopravní nehody shledaly jednání obviněného, který jako řidič vozidla přijíždějícího z vedlejší silnice na hlavní nedal přednost motocyklistovi jedoucímu po hlavní silnici, a to s oporou v důkazech, provedených v hlavním líčení, zejména ve znaleckém posudku znalce doc. Ing. Aleše Vémoly, Ph.D., v závěrech vzešlých na základě vyšetřovacího pokusu na místě nehody, a ve svědeckých výpovědích R. Š. a D. I., v podstatě přímých svědků. Ze závěrů vyšetřovacího pokusu pak vyplynulo, že obviněný mohl vidět z hranice křižovatky přijíždějící motocykl na vzdálenost 116 m. Ač se podle soudů nejednalo o jednoduchou křižovatku, byl předmětný úsek komunikace dostatečně přehledný. Pokud obviněný poškozeného neviděl, jak sám tvrdí, zjevně nedostatečně sledoval provoz při odbočovacím manévru a nedbal svých povinností stanovených mu zákonem o silničním provozu, zejména v ustanovení §22 odst. 1. V této souvislosti soudy zcela oprávněně jako irelevantní shledaly námitku obviněného, že mohl být motocyklista v daný okamžik v zákrytu sloupku vozidla obviněného, neboť se muselo jednat o tak krátký časový interval, po který nebyl poškozený pro obviněného viditelný, jenž naopak svědčí o nedostatečné pozornosti, kterou obviněný odbočovacímu manévru věnoval (přitom dráhu 116 m, po kterou byl v daném směru viditelný, poškozený ujel při zjištěné rychlosti nejméně za 6 a půl vteřiny). Soudy dostatečně posuzovaly také rychlost jízdy poškozeného jedoucího po hlavní silnici. Ze znaleckého posudku doc. Ing. Aleše Vémoly, Ph.D., vyplynulo, že rychlost poškozeného v době nehody byla 48 km/hod., před střetem cca 61 km/hod s tolerancí 6 %, tedy až 65 km/hod. Tato rychlost, jak soudy uzavřely, nebyla v extrémním nepoměru s rychlostí v daném místě povolenou, tedy 50 km/hod. Soudy dále uzavřely, že obviněný se jednání dopustil, pokud jde o subjektivní stránku, ve formě vědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jež je dána, jestliže pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. Toto ustanovení je třeba na daný případ aplikovat tak, že obviněný vjížděl z vedlejší silnice označené dopravní značkou „Dej přednost v jízdě!“ na hlavní silnici, přičemž věděl, že po hlavní silnici se mohou pohybovat vozidla, kterým bude muset dát přednost. Ve chvíli, kdy by zastavil na hranici křižovatky, měl (s ohledem na výhledové poměry) dostatečný výhled doleva a mohl bez ohledu na samozřejmou existenci předního sloupku jeho vozidla poškozeného včas spatřit, nicméně dopravní situaci nevěnoval dostatečnou pozornost, jaká je mu stanovena zákonem. Pokud jde o možnost nehodě zabránit, podle znaleckého posudku ji měli jak obviněný tak poškozený, poškozený však pouze za dalšího předpokladu, a to, že by obviněný v křižovatce nezastavil (tak jak to učinil).
20. V návaznosti na učiněná zjištění se soud prvního stupně, byť stručně, zabýval zásadou subsidiarity trestní represe, přičemž označil jednání obviněného kladené mu za vinu za společensky škodlivé s nutností vyvození trestně právních důsledků a odvolací soud neshledal důvod s ohledem na okolnosti případu na jeho závěrech cokoli měnit. Ani Nejvyšší soud pak neshledal takové okolnosti, které by stupeň společenské škodlivosti jednání obviněného významně snižovaly oproti jiným obdobným případům. Obviněný totiž v zásadě standardním způsobem naplnil všechny znaky dovozené skutkové podstaty, včetně dokonce kvalifikované, přičemž současně nelze dovodit žádné výjimečné a relevantní okolnosti, které by odůvodňovaly tvrzení o nedosažení spodní hranice trestnosti běžně se vyskytujícím a shodně kvalifikovaným deliktům. Tyto ostatně neuváděl, ve smyslu podstaty zjištěného a mu za vinu kladeného skutkového děje, ani sám obviněný (tzn. není nutně rozhodné, že poté, co svou nedbalostí zavinil vznik nehodového děje, se jeho pokračování či vyvrcholení pokusil neúspěšně, resp. zbrkle zabránit).
21. Pro vyloučení trestní represe pak nesvědčila ani skutečnost, že obviněný má v kartě řidiče 13 záznamů, a je tedy, jak konstatovaly soudy, nezodpovědným řidičem. Výrok o vině a trestu tudíž není v rozporu s judikaturou a je proporcionálním zásahem do základních práv obviněného. V daném případě byly splněny všechny předpoklady pro uplatnění trestněprávní odpovědnosti obviněného za trestný čin kladený mu v tomto řízení za vinu, a také v jeho kvalifikované skutkové podstatě, naopak nebyly zjištěny žádné významné skutečnosti, které by vylučovaly vyvození trestní odpovědnosti a s ní spojených trestněprávních důsledků vůči jeho osobě. Námitky obviněného jsou v tomto směru zjevně neopodstatněné.
22. Obviněný dále namítal, že soudy, ač to výslovně nevyjádřily, negativně a přitěžujícím způsobem nahlížely na to, že byl po celou dobu trestního řízení přesvědčen o své nevině. Toto negativní hodnocení se podle něj odrazilo ve výroku o trestu a možná i o vině. V této souvislosti poukázal na zásadu nemo tenetur, tj. zákazu sebeobvinění.
23. Obecně lze uvést, že podstata právního principu zákazu nucení k sebeobviňování zjednodušeně uvedeno spočívá v poskytnutí určité imunity obviněnému vůči důkazním úkonům a zásahům orgánů činných v trestním řízení, pokud by při nich měl být obviněný nucen k aktivnímu jednání, které by mělo vést k jeho usvědčení a odsouzení. K podrobnějším výkladům Nejvyšší soud odkazuje na vyjádření této zásady v rezoluci XV. Mezinárodního kongresu trestního práva v Rio de Janeiru z roku 1994 (nikdo není povinen přispět aktivním způsobem, přímo či nepřímo, k vlastnímu odsouzení), na odlišné stanovisko prof. JUDr. Jana Musila, CSc., k nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. III. ÚS 655/06, resp. článek jmenovaného [Musil, J. Zákaz donucování k sebeobviňování (nemo tenetur se ipsum accusare). Kriminalistika. 2009, č. 4], a dále na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. Pl. ÚS-st. 30/10, dále na např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 8 Tdo 136/2019, uveřejněné pod č. 33/2020 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 8 Tdo 767/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 5 Tdo 591/2021. V českém právním řádu vyplývá princip zákazu nucení k sebeobviňování zejména z čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle kterého má každý právo odepřít výpověď, jestliže by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké, a čl. 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, podle něhož obviněný má právo odepřít výpověď; tohoto práva nesmí být žádným způsobem zbaven. Uvedené respektuje rovněž trestní řád, zejména jeho §33 odst. 1 věta první (obviněný má právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu, a k důkazům o nich, není však povinen vypovídat.), §89 odst. 3 tr. ř. (důkaz získaný nezákonným donucením nebo hrozbou takového donucení nesmí být použit v řízení s výjimkou případu, kdy se použije jako důkaz proti osobě, která takového donucení nebo hrozby donucení použila.) a §92 odst. 1 tr. ř. (výslech obviněného se koná tak, aby poskytl pokud možno úplný a jasný obraz o skutečnostech důležitých pro trestní řízení; obviněný nesmí být žádným způsobem donucován k výpovědi nebo k doznání). V neposlední řadě je důležité zmínit také mezinárodní závazky plynoucí z čl. 14 odst. 3 písm. g) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Pravidlo nemo tenetur se ipsum accusare se tedy primárně váže k vynucení výpovědi osoby proti ní samé, nicméně má i širší dosah v tom směru, že nikdo nesmí být nucen k tomu, aby aktivně přispěl ke svému odsouzení či k opatření důkazu proti sobě.
24. V tomto smyslu okolnosti věci nevypovídají o jakýchkoli procesních nedostatcích trestního řízení, jež by vedly k závěru o porušení pravidla zákazu nucení k sebeobviňování. Ani obviněný nepoukázal na jediný důkazní prostředek, který by obsahoval informace vynucené na obviněném pod nátlakem. Pokud pak obviněný brojil proti tomu, že soudy negativně a přitěžujícím způsobem hodnotily absenci jeho doznání v souvislosti s výrokem o trestu, jedná se ve své podstatě o námitku proti přiměřenosti uloženého trestu. Zde je však nutno především zdůraznit, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit v zásadě jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. (který ovšem obviněný neuplatnil), tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (který obviněný uplatnil), je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). O takovou problematiku se však v daném případě nejedná.
25. Zásah dovolacího soudu do výroku o trestu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Takový stav však v posuzované věci nenastal.
26. Obviněnému byl za přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest v rozsahu 170 denních sazeb, když jedna denní sazba činila 1 000 Kč, tj. celkem 170 000 Kč, a dále trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů na dobu 3 let. Byl mu tedy uložen trest v rámci daných sazeb, přičemž zároveň nejde o trest, který by vybočoval z ústavního rámce proporcionality trestní represe a byl trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným, k čemuž obviněný ani ničeho bližšího neuvedl. Bylo pak povinností soudu v rozhodnutí výslovně uvést a náležitě odůvodnit všechna kritéria, která ho vedla k uložení vyměřeného trestu, což se stalo a obviněný byl takto s úvahami soudu transparentně seznámen. Při úvaze o druhu a výši trestu soud vycházel z ustanovení §37 až §39 tr. zákoníku, hodnotil povahu a závažnost spáchaného činu, osobní, rodinné, majetkové a jiné poměry obviněného, přihlédl k jeho dosavadnímu způsobu života, k možnostem jeho nápravy, jakož i k chování po spáchání činu a jeho postoji k jím spáchanému trestnému činu, včetně neprojevení sebereflexe či lítosti v souvislosti se závažnými zraněními poškozeného. Na tomto místě Nejvyšší soud zdůrazňuje, že soudy neshledaly v případě obviněného žádné přitěžující okolnosti (viz bod 25. rozhodnutí soudu prvního stupně) ve smyslu §42 tr. zákoníku.
27. Námitka obviněného týkající se výroku o trestu tedy není podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod ani pod jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř., přičemž v návaznosti na ní nelze ani dovodit porušení principů spravedlnosti, které by mohly opodstatnit výjimečný zásah Nejvyššího soudu v daném smyslu.
28. Souhrnně řečeno Nejvyšší soud dovodil, že obviněný v dovolání zčásti uplatnil námitky, které nebylo možno podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., zčásti námitky pod tento dovolací důvod podřaditelné, jež nicméně shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnými.
29. Na závěr a toliko obiter dictum považuje Nejvyšší soud za potřebné k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvést následující. Státní zástupce ve zmíněném vyjádření k dovolání obviněného poukazoval zejména na rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu publikované pod č. 32/2016 Sb. rozh. tr., a v návaznosti na v něm popsané závěry dovozoval pochybení ve věci činných soudů a potřebu opakovaného projednání věci odvolacím soudem. Podstatou v tomto rozhodnutí (č. 32/2016 Sb. rozh. tr.) zaujatého názoru bylo zdůraznění potřeby hodnotit – ve skutkově obdobných případech – konkrétní okolnosti individualizující ten který konkrétní případ mj. z pohledu teoretických základů příčinného vztahu (především zásady gradace příčinné souvislosti). Pro srovnání pak státní zástupce nabízel rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 45/2005 Sb. rozh. tr., řešící otázku viny řidiče jedoucího po hlavní silnici, který výrazně překročil maximální povolenou rychlost, v případě střetu s řidičem přijíždějícím po silnici vedlejší.
30. Tato argumentace se nicméně především míjela s dovolací argumentací předloženou obviněným, který naplnění znaků skutkové podstaty shora citovaného přečinu nezpochybňoval, ale s poukazem na průběh skutkového děje a se zdůrazněním jeho druhé fáze, v níž již byli oba řidiči vystaveni blížícímu se střetu a do jisté míry instinktivně učinili určité úkony (zastavení, pokus o vyhnutí), které tento střet nebyly s to eliminovat, dovozoval nestandardnost svého jednání a v návaznosti na zásadu subsidiarity trestní represe nutnost vyloučení jeho trestního postihu. Státní zástupce tedy ve svém vyjádření vycházel ze zjevně odlišných námitek, směřujících proti závěru o naplnění objektivní stránky aplikované skutkové podstaty. V dovolacím řízení ovšem, pokud není dovolání odmítnuto, lze přezkoumávat ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost jen těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, a to pouze v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, přičemž takto vymezenou šíři případného přezkumu není potom možné měnit toliko na podkladě námitek uvedených ve vyjádření podle §265h odst. 2 tr. ř., neboť obsahem tohoto podání má být jen vyslovení názoru oprávněné osoby [§265d odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř.] na opodstatněnost dovolání podaného druhou oprávněnou osobou, resp. na námitky uplatněné v dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2004, sp. zn. 5 Tdo 225/2003).
31. Současně je potřeba dodat, že soudy dříve činné ve věci potřené úvahy v daném smyslu učinily. Byť výslovně neodkázaly na zmíněné rozhodnutí, publikované pod č. 32/2016 Sb. rozh. tr., zaobíraly se jednáním obviněného i poškozeného a příčinnou souvislostí a dovodily, že se poškozený na dopravní nehodě spoluzaviněním nijak nepodílel (není zcela rozhodné, zda rychlost poškozeného vyjádřily jako 61 km/hod nebo 65 km/hod) a jednání obviněného spočívající v nedání přednosti v jízdě bylo jedinou příčinou zranění obviněného. Tato skutková zjištění vyplývají z dokazování provedeného v hlavním líčení. V takovém případě další podrobnější úvahy daným směrem postrádaly na významu.
32. Nejvyšší soud doplňuje, že podle naznačené soudní praxe (rozhodnutí publikované pod č. 32/2016 Sb. rozh. tr.) platí, že k naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 2 tr. zákoníku je nezbytné, aby porušení konkrétní povinnosti považované za důležitou bylo v souladu s principem gradace příčinné souvislosti zásadní příčinou vzniku následku (účinku). Jestliže při vzniku následku spolupůsobilo více příčin (např. jednání pachatele a poškozeného), je třeba z hlediska povahy znaku „porušení důležité povinnosti“ vždy zkoumat konkrétní okolnosti skutku (srov. č. 36/1984 Sb. rozh. tr.) a zvlášť hodnotit význam a důležitost každé příčiny pro vznik následku. Je-li rozhodující příčinou způsobeného následku v podobě usmrcení poškozeného např. jeho významné spoluzavinění při dopravní nehodě, nelze zpravidla dovodit, že pachatel spáchal trestný čin usmrcení z nedbalosti tím, že porušil důležitou povinnost, která mu byla uložena zákonem.
33. V posuzované věci přitom provedeným dokazováním nebyly shledány žádné okolnosti, které by pro takový případ svědčily. Poškozený překročil v místě povolenou rychlost o cca 30 %, což Nejvyšší soud nijak nehodlá bagatelizovat a zdůrazňuje potřebu, aby všichni účastníci silničního provozu dodržovali jim stanovené povinnosti, včetně rychlostního limitu. Nastane-li nicméně škodlivý a trestním právem předjímaný následek, je, jak bylo výše řečeno, v souladu s principem gradace příčinné souvislosti nutné zjišťovat zásadní příčinu vzniku následku (účinku), resp. zda při vzniku následku spolupůsobilo více příčin (např. jednání pachatele a poškozeného) a je třeba zkoumat konkrétní okolnosti skutku a zvlášť hodnotit význam a důležitost každé příčiny pro vznik následku. Soudy obou stupňů pak zcela v souladu s uvedeným a oprávněně uzavřely, že se poškozený na dopravní nehodě spoluzaviněním nijak relevantně nepodílel a jednání obviněného spočívající v nedání přednosti v jízdě bylo jedinou příčinou zranění obviněného. Obecně (vezmeme-li v úvahu podstatu konkrétní věci) je nedání přednosti v jízdě nepochybně porušením jedné z nejzávažnějších povinností řidiče, jež často vede k fatálním následkům. Jestliže pak řidič na hlavní silnici jede rychlostí výrazně překračující maximální povolenou rychlost, čímž řidiči přijíždějícímu do křižovatky po vedlejší silnici znemožní, popř. podstatně ztíží, aby mu dal přednost v jízdě, pak není vyloučena jeho odpovědnost nebo spoluodpovědnost za případnou kolizi (srov. rozhodnutí publikované pod č. 45/2005 Sb. rozh. tr.). Takový stav nicméně ve věci nenastal, neboť poškozený svojí rychlostí nijak obviněnému neznemožnil či relevantně neomezil splnění jeho povinnosti dát přednost v jízdě. Zde je potřeba doplnit, že ani obviněný žádnou takovou argumentaci nepředložil a jeho obhajoba zmíněná v dovolání spočívala v tvrzení, že poškozeného neviděl. To ovšem jednak znamená, že obviněný se v návaznosti na svoji povinnost zřejmě i směrem po hlavní silnici, odkud přijížděl poškozený, podíval, ale tento pohled zásadně odbyl a na jinak zřetelně viditelného, tedy včas zjistitelného a současně blížícího se poškozeného nijak nereagoval (proto bylo jeho jednání příčinou následku), a jednak to znamená, že (byť nadlimitní) rychlost poškozeného byla okolností, s přihlédnutím ke všem individuálním okolnostem případu, nerelevantní, resp. zjevně nikoli rozhodující příčinou následku či významným spoluzaviněním jeho vzniku, jak požaduje shora citovaná soudní praxe. K naplnění znaku porušení důležité povinnosti podle §147 odst. 2 tr. zákoníku jednáním obviněného tak v daném případě došlo.
34. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto usnesení, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného P. K. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 1. 2023
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu