ECLI:CZ:NS:2023:7.TDO.146.2023.1
sp. zn. 7 Tdo 146/2023-1294
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 3. 2023 o dovolání obviněného J. J. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 10. 11. 2022, sp. zn. 55 To 219/2022, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 3 T 160/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. J. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 28. 4. 2022, č. j. 3 T 160/2021-1234, byl obviněný J. J. uznán vinným zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 11. 2011. Za to byl odsouzen podle §329 odst. 2 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 11. 2011 k trestu odnětí svobody v trvání 28 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let.
2. Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedeného zločinu jednáním spočívajícím v tom, že v XY, zejména v ul. XY, jako příslušník Sboru národní bezpečnosti, OEČ XY, služebně zařazený od 1. 9. 1977 do 14. 2. 1979 jako starší referent Okresní správy Sboru národní bezpečnosti XY, Oddělení Státní bezpečnosti XY, od 15. 2. 1979 do 30. 6. 1981 jako starší referent Krajské správy Sboru národní bezpečnosti XY, Správy Státní bezpečnosti XY, II. odboru, 3. oddělení a od 1. 7. 1981 jako starší referent Krajské správy Sboru národní bezpečnosti XY, Správy Státní bezpečnosti XY, II. odboru, 1. oddělení, při výkonu služby v letech 1978 až 1982 v rámci celostátní akce Státní bezpečnosti „ASANACE,“ která měla za cíl vystěhování signatářů a příznivců petice CHARTA 77, případně dalších osob zaměřených proti socialistickému zřízení, z bývalé Československé socialistické republiky, tak
- na poškozeného M. Z., který byl nejméně v období od roku 1978 do dubna 1979 jako signatář petice CHARTA 77 předmětem zájmu Státní bezpečnosti (dále jen „StB“) pro svou tzv. nepřátelskou činnost, neboť se podílel na rozmnožování a distribuci zakázaných tiskovin, vyvíjel systematický nátlak v podobě tzv. profylakticko – rozkladných a agenturně – operativních opatřeních spočívajících v jeho opakovaných zadrženích a následných výsleších, při kterých mu nejprve učinil nabídku na vystěhování z Československa a postupně v průběhu dalších výslechů tento psychický nátlak dále stupňoval a vyhrožoval, že když neopustí Československo, půjde do vězení, přičemž mu uváděl konkrétní paragrafy trestního zákona a sčítal jednotlivé tresty, které budou v součtu činit nejméně 2 a půl roku s tím, že má týden na rozmyšlenou, s cílem dosáhnout jeho nedobrovolné vystěhování z Československa, k čemuž došlo dne 21. 4. 1979,
- na poškozenou J. Z., která byla nejméně v období od roku 1979 až do roku 1982 předmětem zájmu StB pro svou tzv. nepřátelskou činnost, neboť se účastnila setkávání s disidenty a podílela se na přepisovaní samizdatových textů, vyvíjel systematický nátlak v podobě tzv. profylakticko – rozkladných a agenturně – operativních opatřeních spočívajících v jejích opakovaných výsleších, kde ji vyhrožoval, že v zájmu republiky není její přítomnost žádoucí a že má na vybranou, buď ji čeká vězení nebo má možnost vystěhovat se z Československa, s cílem dosáhnout jejího vystěhování, k čemuž došlo v roce 1982,
- na poškozeného V. M., který byl nejméně v období od roku 1978 do roku 1979 jako signatář petice CHARTA 77 předmětem zájmu StB pro svou tzv. nepřátelskou činnost, neboť se setkával s dalšími odpůrci tehdejšího režimu, podílel na rozmnožování a distribuci zakázaného časopisu a knih, vyvíjel systematický nátlak v podobě tzv. profylakticko – rozkladných a agenturně – operativních opatřeních spočívajících v jeho opakovaných výsleších, při kterých mu vyhrožoval, ať vypadne z republiky nebo, že se mu může něco stát, psychický nátlak vyvrcholil tím, že mu vyhrožoval, že se takovým lidem stávají i smrtelné nehody, když poškozený nátlaku nepodlehl a k jeho vystěhování nedošlo, ačkoli si vyřídil administrativní náležitosti nutné pro vystěhování z Československa,
- na poškozeného P. M., který byl nejméně v období od roku 1978 do roku 1980 jako signatář petice CHARTA 77 předmětem zájmu StB pro svou tzv. nepřátelskou činnost, neboť se setkával s dalšími odpůrci tehdejšího režimu, vyvíjel systematický nátlak v podobě tzv. profylakticko – rozkladných a agenturně – operativních opatřeních spočívajících v jeho opakovaných výsleších, při kterých na něj činil psychický nátlak s tím, že mu sdělil, že ho uvězní a že osoby jako je on nemají v republice co pohledávat, postupně v průběhu dalších výslechů tento psychický nátlak dále stupňoval a vyhrožoval mu, že když Československo neopustí, bude „uvězněn až zčerná,“ když poškozený nátlaku nepodlehl a k jeho vystěhování nedošlo, čímž porušil §5 odst. 3 a §23 odst. 1, 2, 3 zákona č. 100/1970 Sb., o služebním poměru příslušníků Sboru národní bezpečnosti, ve znění účinném do 13. 3. 1990, §3 odst. 1, 2 a §15 odst. 1 zákona č. 40/1974 Sb., o Sboru národní bezpečnosti, ve znění účinném do 13. 3. 1990, a čl. 20 odst. 1 a čl. 31 ústavního zákona č. 100/1960 Sb., Ústavy Československé socialistické republiky, ve znění účinném do 29. 11. 1989.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, z jehož podnětu Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 10. 11. 2022, č. j. 55 To 219/2022-1254, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného za týchž skutkových zjištění uznal vinným zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 11. 2011, a odsoudil ho podle §329 odst. 2 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 11. 2011 k trestu odnětí svobody v trvání 28 měsíců. Výkon tohoto trestu podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 let.
4. Rozhodnutí soudu druhého stupně napadl obviněný dovoláním, v němž odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť měl za to, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Uvedl, že rozsudek byl mimo jiné opřen o rekognici, při níž byly svědkům předloženy fotografie několika osob za účelem rozpoznání osoby obviněného. Nikdo z nich si však nebyl jistý označením obviněného a všichni dlouho vybírali, někteří svědci pak znali jeho jméno, jak sami uvedli, jen z předvolání k hlavnímu líčení, někteří zprostředkovaně od jiných osob nebo si jej nepamatovali vůbec. Soudy přitom uvedly, že při rekognici byl obviněný poznán a že všichni svědci si jeho jméno pamatovali z doby, kdy mělo dojít ke spáchání údajné trestné činnosti. Skutková zjištění soudu, která měla sloužit k identifikaci pachatele jako osoby, která se měla dopouštět trestné činnosti, jsou tak ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Obviněný dodal, že byl identifikován a stíhán chybně i s ohledem na to, že v inkriminované době nevykonával funkci, která by ho opravňovala k uvedené činnosti. Obecné tehdejší nechvalně známé praktiky StB byly připsány jeho osobě, a to jen proto, že byl příslušníkem a výslechů různých osob se v souladu se svou povinností příslušníka účastnil.
5. Obviněný dále poukázal na údajné rozpory ve výpovědích poškozených. Svědek M. Z. uváděl, že výslechy se odehrávaly v prvním patře hlavní budovy StB v XY ulici, XY, přičemž byl nejprve vyslýchán nižšími příslušníky a až následně přišel obviněný a začal mu vyhrožovat. V době, kterou jmenovaný svědek označil, však v daném místě (patře) byly kanceláře občanských průkazů, oddělení povolování střelných zbraní a dvě místnosti předběžného zadržení. Navíc není zřejmé, proč by prováděl výslech na cizím pracovišti v XY, když měl k dispozici tři výslechové místnosti přiměřeně technicky vybavené, které byly přiděleny oddělení StB v jeho stálém pracovišti (v XY). Výslechy pak měly být prováděny více osobami, avšak údajně pouze on se představil a uvedl i svou hodnost kapitána, což je v rozporu s tehdejší realitou, neboť v té době byl nadporučíkem a do hodnosti kapitána byl povýšen až po třech letech v zahraničí. Svědek J. O. uvedl, že pro něho obviněný jezdil moskvičem a vozil ho na Obvodní oddělení veřejné bezpečnosti XY nebo do XY, a to i z důvodu, že mu nebyl udělen souhlas s vykonáváním funkce faráře. Obviněný zdůraznil, že církevní osoby spadaly do kompetence jiných osob, nikoli do kompetence jeho. Pouze svědek V. M. sdělil, že byl vyslýchán ve výslechové místnosti přidělené StB v přízemí budovy ve dvoře v XY, neznal však jméno obviněného a jak uvedl, byl na něj upozorněn jiným signatářem, dodal ovšem, že k vyřizování dokladů o emigraci jej donutil postup jeho zaměstnavatele, který byl upozorněn na to, že podepsal Chartu 77. Obviněný dále uvedl, že spis Podnájemník, který byl veden na osobu poškozeného V. M., sice podle pokynů z dřívější doby založil, ovšem při odchodu ke Státní bezpečnosti XY spis přenechal na oddělení Státní bezpečnosti XY. Při předávání agendy se zřejmě omylem stalo to, že předávací protokol nebyl podepsán a teprve za dva roky byla tato chyba objevena a tak oficiálně byl předán až 25. 4. 1981. Nikdo se během trestního řízení na pozdní předání nezeptal a tento spis byl pokládán za hlavní důkaz, že se měl angažovat v akci Asanace.
6. Podle výpovědi J. Z. byla důvodem k jejímu vystěhování skutečnost, že byla přistižena v XY, jak roznáší v této době protistátní tiskoviny, přičemž za to ji měl obviněný nejprve vyslýchat a potom v noci vyhodit v nějakém lese na XY z auta. Dodala, že si jméno obviněného dobře pamatuje podle ježka v kleci. Nikomu však nebylo divné, že k jejímu zadržení mělo dojít na místě vzdáleném cca 193 km od pobytu obviněného a že není jediný důvod k tomu, aby její zadržení., k němuž navíc neměl potřebný souhlas náčelníka Krajské správy státní Národní bezpečnosti XY kraje, prováděl na tak vzdáleném místě. Obviněný byl současně přesvědčen, že by si nikdo nedovolil pronásledovat nedospělou školačku, kterou v té době svědkyně J. Z. byla. V rozsudku je dále hovořeno o plánech práce Státní bezpečnosti XY za rok 1979, 1980 a 1982, které se však připravují vždy na podzim předešlého roku, takže obviněného si týkaly pouze za období jednoho měsíce, neboť v únoru roku 1979 připravoval celou agendu k předání, aby mohl v polovině měsíce odejít. Nikde v celém spisu není uvedeno nic o plánech práce obou oddělení 2. Odboru zprávě Státní bezpečnosti, XY, není pravdou, že by se toto oddělení zaobíralo činností v okrese XY a rovněž není pravdou, že by dojížděl z XY do XY, aby zde mohl pracovat.
7. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že obviněný opakoval obhajobu, kterou uplatnil již před okresním soudem a kterou shrnul také ve svém odvolání, v níž popíral, že by byl osobou, o jejímž jednání hovoří svědci ve svých výpovědích. S těmito námitkami se vypořádaly oba soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Okresní soud tak učinil v odstavci 38. odůvodnění svého rozsudku a odvolací soud v odstavci 11. odůvodnění svého rozsudku. Státní zástupce se s argumentací soudů ztotožnil a v podrobnostech na odůvodnění rozhodnutí odkázal. Pokud by měl být nesprávnými skutkovými zjištěními založen některý z dovolacích důvodů, muselo by se jednat o rozhodná skutková zjištění, která jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nimž nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, taková vadná zjištění však ve věci podle státního zástupce nejsou. Soudy řádně odůvodnily, proč neuvěřily dovolateli, že jeho osoba byla svědky mylně zaměněna za osobu jinou, zejména uvedly, že dovolatel i po svém přeložení do XY působil rovněž v XY a že za činnost, kterou popírá, byl ze strany nadřízených odměněn. Ze strany obviněného se jednalo o opakování námitek, uplatněných obviněným již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly. Takové dovolání je zjevně neopodstatněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002 a ze dne 27. 6. 2002 sp. zn. 5 Tdo 219/2002).
9. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
10. Toto vyjádření bylo zasláno obhájkyni obviněného k možné replice, čehož však nebylo využito.
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
12. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který je možné podat jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů podle §265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. podle §265b odst. 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele svým obsahem takovému důvodu odpovídaly.
13. Obviněný opřel svůj mimořádný opravný prostředek o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
14. Tento dovolací důvod se vztahuje ke skutkovým zjištěním, respektive k procesnímu postupu soudů. Jako samostatný dovolací důvod odráží dlouhodobě (do účinnosti novely, provedené zákonem č. 220/2021 Sb.) ustálenou praxi Nejvyššího soudu (opírající se o judikaturu Ústavního soudu), podle níž bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech přezkoumat i procesní postup orgánů činných v trestním řízení a skutková zjištění soudů, i když takové dovolací námitky neodpovídaly žádnému ze zákonem dříve vymezených dovolacích důvodů, neboť Nejvyšší soud nestojí mimo soustavu obecných soudů a je tudíž též povolán k ochraně základních práv a svobod, takže nemůže ponechat bez povšimnutí zásah do těchto práv v rámci procesu dokazování. Určitou výjimku z přístupu založeného na tom, že Nejvyšší soud zásadně nepřezkoumává proces dokazování a na jeho základě učiněná skutková zjištění, naopak vychází ze skutkového stavu zjištěného před soudy nižších stupňů, tvoří jen případ tvrzení a prokázání tzv. zjevného nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, z nichž jsou skutková zjištění vyvozována, pokud zároveň učiní dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání [jak to ostatně bylo naformulováno i do §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Jde především o případy týkající se pro rozhodnutí významných (tj. rozhodných) skutkových okolností, které jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, pokud konkrétní skutkové zjištění nevyplývá z žádného provedeného důkazu, pokud se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou ve zjevném (tj. extrémním) nesouladu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných (tj. absolutně neúčinných) důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (případ důkazů opomenutých), což lze hodnotit jako porušení základních zásad ovládajících trestní řízení, jako jsou zásada volného hodnocení důkazů, zásada vyhledávací a presumpce neviny. Taková existence zjevného nesouladu by mohla naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a odůvodnit mimořádný zásah do skutkových zjištění, která ale jinak (obecně) v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu, a to ani po uvedeném doplnění trestního řádu o nově formulovaný dovolací důvod. Tento extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Tvrzení nedostatků skutkových zjištění, která nelze oddělovat od nesprávné právní kvalifikace, samo o sobě nezakládá důvod pro zásah dovolacího soudu, jak uznal i Ústavní soud ve stanovisku ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (srov. přiměřeně také rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 5 Tdo 829/2022).
15. Nejvyšší soud je totiž povolán primárně k posuzování otázek právních, v rámci dovolacího řízení poskytuje ochranu též před omezeným výčtem procesních vad majících povahu vad zmatečných, není ovšem obecnou třetí instancí zabývající se přezkumem v plném rozsahu. Nemá se zásadně (až na shora uvedené výjimky) zabývat otázkami skutkovými, neboť tak jeho role nebyla od počátku koncipována. I nadále platí, že dovolání nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod., nejde-li o shora úzce vymezené případy porušení základních práv na obhajobu a spravedlivý proces. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu. Před dovolacím soudem se ale dokazování zásadně neprovádí, jak je zřejmé z ustanovení §265r odst. 7 tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2022, sp. zn. 5 Tdo 829/2022).
16. Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v obecném smyslu namítl, že skutková zjištění soudů, která měla soužit k identifikaci jeho osoby, jako pachatele jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Konkrétně pak brojil proti závěrům plynoucím z provedené rekognice, stran níž měl za to, že nikdo ze svědků si nebyl jist označením jeho osoby. Někteří z poškozených a svědků znali jeho jméno jen z předvolání k hlavnímu líčení. Tvrdil, že v dané době ani nevykonával funkci, která by ho opravňovala k činnosti, která je mu kladena za vinu. Upozorňoval na některé rozpory ve výpovědích svědků a poškozených, které byly v rozporu s jeho výpovědí.
17. Nejvyšší soud k naznačené dovolací argumentaci především uvádí, že ji obviněný postavil na obdobných námitkách jako svoji dřívější obhajobu i svůj řádný opravný prostředek odvolání, shodnými námitkami se tedy zabývaly a vypořádaly se s nimi oba soudy činné dříve ve věci. Podstatou dovolání obviněného je tak opakované popírání, že by právě on byl osobou, která by se dopustila žalovaného jednání vůči poškozeným. Především však obviněný svůj závěr o tom, že soudy dospěly k nesprávným skutkovým závěrům, postavil toliko na své verzi průběhu skutkového děje (že nebylo prokázáno, že to byl on, kdo jednal způsobem popsaným ve skutkové větě), přitom závěry vyplývající z provedené rekognice bagatelizoval či zcela pominul, že byl dvěma poškozenými (M. Z., V. M.) bez výhrad opakovaně identifikován, části výpovědí jednotlivých svědků vytrhával z kontextu celé výpovědi (např. z výpovědi J. Z. nevyplývá, že by byla obviněným zadržena v Pardubicích, jak uvedl v dovolání), dále výpovědi rozebíral a sám hodnotil, jaké závěry z nich vyplývají. Obviněný v odvolání rovněž tvrdil skutečnosti, které nejsou zřejmé z obsahu trestního spisu (že ani jeden z poškozených jej nepoznal a jeho jméno neznali). Zcela tak nerespektoval skutkový stav zjištěný soudy na základě provedeného dokazování, resp. pomíjel skutečnost, že jeho obhajoba byla tímto dokazováním vyvrácena.
18. Obviněný svými námitkami brojil proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a v dovolání předkládal vlastní verzi skutkového děje, kterou založil na zcela odlišném hodnocení důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků, což jsou námitky zásadně neodpovídající dovolacím důvodům, a to ani podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak bylo uvedeno shora. Obviněný tak fakticky jen vyslovil nesouhlas s hodnocením důkazů a na podkladě těchto námitek zpochybňoval skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů, která vycházela především z jednoznačných a po celou dobu trestního řízení konstantních výpovědí svědků (M. Z., V. M., J. Z., P. M.), kteří jednak každý za sebe, avšak v podstatě všichni shodně podrobně popsali jednání obviněného vůči své osobě, včetně dobových okolností, ve všech případech byli poškození objekty vyšetřování ze strany obviněného. Rovněž shodně popsali zjevný cíl (dosažení vystěhování poškozených z republiky), jímž byl obviněný při vyšetřování veden a jaké metody za účelem jeho realizace používal. Výpovědi všech jmenovaných se v popisu jednání obviněného, metod vedení výslechu i sledovaného cíle shodují. Každý také poměrně podrobně (s přihlédnutím k době, která uplynula od daného jednání) přiblížil výslechy konané v budově StB v ulici XY v XY a zapojení obviněného do systematického nátlaku vůči jejich osobám. V tomto ohledu Nejvyšší soud považuje za nepodstatné, že si již svědkové s odstupem doby přesně nevybavili, v jakém patře či v jaké místnosti dané budovy v XY ulici výslechy probíhaly, jak namítal obviněný v dovolání, který zjevně budovu znal lépe, neboť byla jeho pracovištěm. Zmíněné výpovědi jsou pak dokreslovány, co do osoby obviněného či jím používaných metod, také výpověďmi svědků J. O., J. S. a J. K. Je tak zřejmé, že jednání popsané ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně spojují právě s osobou obviněného J. J., kterého všichni znali jménem a jméno si pamatují, a to již z doby realizace výslechů a nátlaku vůči svým osobám. Z provedeného dokazování je rovněž zřejmé, že poškození byli vyšetřováni mimo jiné v budově StB na ulici XY v XY. Při provedené rekognici podle (dobových) fotografií dva ze svědků (V. M. a M. Z.) jednoznačně obviněného identifikovali jako osobu, která se vůči nim dopustila jednání popsaného ve skutkové větě. Ovšem pachatelství obviněného na trestném jednání, odpovídaly i další důkazy v řízení provedené, např. listinný důkaz „Komplexní služební hodnocení“, z něhož se mimo jiné podává, že J. J. se „v prvém čtvrtletí 1981 úspěšně účastnil na realizaci zpravodajských záměrů O-StB XY“. Z personálního spisu také vyplývá, že obviněný byl za „rozpracování akcí týkající se signatářů Charty 77“ odměněn pochvalou a finanční odměnou. Soudy tak oprávněně shledaly obhajobu obviněného, že v XY nemohl být činný, neboť byl již služebně zařazen v XY, za vyvrácenou.
19. Ze shora uvedených skutečností je namístě především konstatovat, že dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl obviněným uplatněn jen formálně, ve skutečnosti jeho dovolací námitky neodpovídají uplatněnému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu. Obviněný totiž napadal především způsob hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a jejich skutkové závěry na základě takového hodnocení učiněné. Takové námitky ale zmíněnému důvodu neodpovídají.
20. Nejvyšší soud nicméně dodává, že soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dostatečné dokazování, aby na jeho základě učinily skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, resp. i následně v rozsudku soudu druhého stupně, jakož i v použité právní kvalifikaci. Své hodnotící úvahy poté soudy nižších stupňů pečlivě vyložily v odůvodnění svých rozhodnutí, přičemž se nijak neodchýlily od výsledků dokazování, v rámci hodnocení jednotlivých důkazů nedošlo ze strany soudů k deformaci jejich obsahu a závěr o spolupachatelství obviněného vychází z logického vyhodnocení všech ve věci opatřených a v hlavním líčení provedených důkazních prostředků. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry.
21. Nejvyšší soud uzavírá, že námitky obviněného J. J. se míjejí s jakýmkoliv dovolacím důvodem podle §265b tr. ř., proto jeho dovolání Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. 3. 2023
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu