ECLI:CZ:NS:2023:7.TDO.195.2023.1
sp. zn. 7 Tdo 195/2023-400
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 3. 2023 o dovolání obviněného M. D. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 6. 2022, sp. zn. 5 To 135/2022, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 6 T 59/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. D. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 7. 2. 2022, č. j. 6 T 59/2021-317, byl obviněný M. D. uznán vinným zločinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti šesti měsíců. Dále bylo podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody a nemajetkové újmy.
2. Uvedeného zločinu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný v podstatě tím, že dne 22. 8. 2020 v době kolem 02:30 hod. na adrese XY v obci XY, okres Litoměřice, ve venkovních prostorách terasy před vchodem do C. S. po předchozím slovním i fyzickém incidentu s F. G. se náhle v prostoru vstupní brány otočil a směrem k terase, po F. G. hodil skleněný pivní půllitr, kterému však F. G. uhnul a půllitr zasáhl do obličeje poškozeného R. Z., který nestačil reagovat, čímž mu způsobil zranění spočívající v roztržení oka s výhřezem nitrooční tkáně, řeznou ránu levého víčka a zlomeninu spodiny levé očnice, pro které byl odvezen zdravotnickou záchrannou službou do Nemocnice XY v Praze, kde byl hospitalizován na očním oddělení v době od 22. 8.2020 do 14. 9. 2020, podrobil se zde operaci levého oka s následnou další léčbou přetrvávající doposud, přičemž došlo k poruše funkce levého oka s podstatným omezením obvyklého způsobu života po dobu přesahující 6 týdnů, přičemž trvalé následky spočívající v trvalé ztrátě visu levého oka, světlocitu a estetické následky poškozeného R. Z. nelze vyloučit.
3. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 6. 2022, č. j. 5 To 135/2022-368, byl z podnětu odvolání obviněného a poškozeného R. Z. podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušen ve výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy R. Z. a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že při nezměněném výroku o vině, trestu a náhradě škody poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky bylo podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. rozhodnuto o nároku jmenovaného poškozeného a poškozené České republiky – Ministerstva spravedlnosti České republiky na náhradu škody a nemajetkové újmy.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Soudy podle přesvědčení dovolatele rozhodly o jeho vině v rozporu se zásadou presumpce. Obviněný byl totiž uznán vinným toliko na základě výpovědi svědka F. G., další vyslechnutá svědkyně L. Z. nic podstatného z potyčky neviděla a nebyla schopna říct, kdo hodil půllitr, který měl zranit poškozeného. Obviněný předložil alternativní skutkový děj, podle něhož byl autorem předmětného úderu svědek F. G. Obviněný namítal, že bylo prokázáno pouze to, že na místě činu v danou dobu byl a měl v průběhu večera opakovaně konflikt s F. G. Tento svědek pak nevypovídá pravdu, neboť je sám násilník a osoba pochybné pověsti, který se tímto snaží odvést pozornost k obviněnému. Oproti tomu obviněný byl dosud zcela bezúhonný. I z tohoto důvodu je třeba hodnotit výpověď tohoto svědka kriticky a řádně dbát o dodržení zásady presumpce neviny. Závěrem proto navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Současně žádal dovolací soud, aby až do rozhodnutí o podaném dovolání odložil podle §265o odst. 1 tr. ř. vykonatelnost dovoláním napadeného rozsudku.
5. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření uvedl, že obviněný se svými námitkami dostal zcela mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť samotná dovolací argumentace je pouhou polemikou se skutkovými zjištěními prvostupňového soudu a předkládáním alternativních závěrů, které z dokazování nevyplynuly. Konstatoval, že dovolání je vystavěno na takřka doslovném opakování námitek, které se prolínají celým trestním řízením, a soudy obou stupňů se s nimi již beze zbytku a správně vypořádaly. Nalézací soud pak dle jeho přesvědčení provedl řádné dokazování v rozsahu odpovídajícímu požadavkům §2 odst. 5 tr. ř. a důkazy hodnotil v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. Rozhodnutí soudu proto netrpí vadou zjevného nesouladu skutkových zjištění a provedených důkazů, neboť po jejich řádném vyhodnocení bylo v souladu se zásadami přirozené logiky nepochybně možné učinit skutkové závěry vyjádřené ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, které se také staly dostatečným podkladem pro vyslovený závěr o vině a pro zaujatou právní kvalifikaci. Za dané situace proto nepřicházela v úvahu ani aplikace procesní zásady in dubio pro reo či principu presumpce neviny, neboť o rozhodném skutkovém stavu nebylo důvodných pochyb. Státní zástupce odkázal na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, z něhož vyplývá, že obviněný nebyl uznán vinným jen na základě výpovědi svědka F. G., ale i v návaznosti na další provedené důkazy, především výpovědi obviněného a svědkyň L. Z. a I. L., záznamy policie, lékařské zprávy a znalecký posudek MUDr. Jana Veleka. Rovněž se vypořádal s věrohodností svědka F. G., přičemž nezjistil žádné důvody, pro které by měla být jeho výpověď zpochybněna. S opakovanými námitkami obviněného se pak vypořádal taktéž soud odvolací. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť dovolací argumentace neodpovídala uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
7. Pokud jde o obviněným uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tento je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
8. Obviněný v rámci shora citovaného důvodu dovolání rozporoval, že byl autorem (a tudíž i pachatelem) předmětného hodu půllitrem, neboť byl v rozporu se zásadou presumpce neviny uznán vinným toliko na základě výpovědi jediného svědka F. G. Namítal, že pachatelem byl právě svědek F. G., jenž se s ohledem na svou násilnou minulost (na rozdíl od bezúhonného obviněného) snaží odvést pozornost k obviněnému, přičemž soudy jeho výpověď hodnotily v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Jeho dovolací argumentace tak spočívala výlučně v polemice se skutkovými zjištěními soudy obou stupňů, přičemž takovou argumentaci implicitně předvídající požadovaný zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy na základě nesprávného hodnocení důkazů (především výpovědí obviněného a svědka F. G.) je možno podřadit pod zvolený důvod dovolání.
9. Nutno nejprve obecně konstatovat, že na základě dokazování, provedeného v dostatečném rozsahu, soudy dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše. Tato zjištění se opírají zejména o výpověď svědka F. G., která koresponduje s dalšími ve věci provedenými důkazy, a to zejména výpovědí svědkyň L. Z. a I. L., oznámením na tísňovou linku svědkem F. G. a znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví oftalmologie znalce MUDr. Jana Veleka. V provedených důkazech nelze shledat jakékoliv rozpory se zjištěným skutkovým stavem. Jedná se o důkazy, které ve svém souhrnu tvoří logickou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů ve svém celku shodně a spolehlivě prokazujících skutečnost, že se dovolatel dopustil shora popsaného jednání.
10. S ohledem na provedené důkazy je možné učinit skutkový závěr, že to byl právě obviněný, kdo hodil půllitrem, což zapříčinilo těžkou újmu na zdraví poškozeného R. Z. Výpověď svědka F. G. pak (jak již bylo předestřeno shora) nestojí osamoceně, nýbrž je podpořena řadou dalších důkazů, jež byly soudy řádně hodnoceny. Tento svědek označil obviněného jako osobu, která hodila půllitr. Svědkyně L. Z., ač neviděla, kdo půllitr hodil, uvedla, že to byl obviněný, kdo měl půllitr v ruce a dále i to, že jí svědek F. G. na otázku, proč volal policii, když byl účastníkem rvačky, řekl, že on je v tom hodu půllitrem nevinně. Svědkyně I. L. uvedla, že se od svědků L. Z. a následně i F. G. dozvěděla, že obviněný hodil půllitr na svědka F. G., který uhnul, a proto půllitr zasáhl do hlavy poškozeného. Takový mechanismus vzniku poranění poškozeného, tj. hození skleněného pivního půllitru se zásahem obličejové části v oblasti levého oka, potvrdil jako odpovídající zjištěnému ději i znalec MUDr. Jan Velek ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví oftalmologie. Nakonec lze akcentovat, že to byl právě svědek F. G., který oznámil předmětný incident na tísňovou linku, přičemž sdělil, že „někdo někoho nechtěně trefil“, což odpovídá i jeho pozdější výpovědi. Stran hodnocení věrohodnosti tohoto svědka, kterou rovněž dovolatel rozporuje, lze konstatovat, že soudy obou stupňů se jí již zabývaly, hodnotily ji dostatečně pečlivě, přičemž nelze hovořit z jejich strany o libovůli či svévoli. Tento svědek vypovídal shodně v přípravném řízení i při hlavním líčení, ač se účastnil incidentu, zavolal tísňovou linku policie, obviněného jako pachatele označil ihned na místě ještě před příjezdem policejní hlídky nejméně svědkyni L. Z. a následně také policejní hlídce. Současně bylo konstatováno, že trestní minulost svědka nemůže způsobit jeho absolutní nevěrohodnost, neboť není pochyb o tom, že došlo k opakovaným potyčkám mezi svědkem a obviněným v průběhu večera, nicméně jednalo se o potyčky vzájemné. Na okraj je nutno poznamenat, že ani z výpovědi obviněného neplyne, že by půllitrem hodil svědek F. G., neboť toliko konstatoval, že si toho moc nepamatuje a možná se svědek ohnal a půllitr hodil, nicméně on s věcmi nehází.
11. Námitky obviněného tak byly bezpředmětné, neboť existence předpokládaného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
12. Pokud tedy obviněný namítal, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů (což by bylo namístě dovodit zejména, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod.), nebylo možné mu přisvědčit. Tato zjištění, učiněná zejména soudem prvního stupně, totiž z provedených důkazů vyplývají. Veškeré své závěry potom soudy obou stupňů rozebraly a odůvodnily (viz zejména odstavce 18. až 20. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a odstavce 14. až 21. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). V podrobnostech proto Nejvyšší soud na odůvodnění obou rozsudků odkazuje. Není předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Neshledal-li Nejvyšší soud v posuzované věci zjevný rozpor, nemohla být ani porušena procesní zásada in dubio pro reo vyplývající z obviněným poukazované zásady presumpce neviny. Tato znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. V této věci však pochybnosti o průběhu skutkového děje nevznikly. Postupem soudu tak nemohlo dojít k porušení presumpce neviny, ani nemohlo být zasaženo do základního práva obviněného na spravedlivé řízení.
13. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného M. D. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
14. Pokud obviněný M. D. v dovolání navrhl, aby podle §265o odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím o dovolání předseda senátu Nejvyššího soudu odložil výkon rozhodnutí, proti němuž obviněný podal dovolání, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat podle §265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 3. 2023
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.
předseda senátu