ECLI:CZ:NS:2023:7.TDO.406.2023.1
sp. zn. 7 Tdo 406/2023-179
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 5. 2023 o dovolání obviněného V. S. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 1. 2023, sp. zn. 8 To 387/2022, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 136/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. S. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Stručné shrnutí dosavadního řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 15. 11. 2022, sp. zn. 2 T 136/2022, byl obviněný shledán vinným z přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku.
2. Podle skutkových zjištění se obviněný trestného činu dopustil v podstatě tím, že v době od 16:00 hodin dne 17. 5. 2022 do 18:35 hodin dne 7. 8. 2022, v Brně, úmyslně a bez závažného důvodu nenastoupil a vyhýbal se nástupu trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, který mu byl uložen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 11. 1. 2022, sp. zn. 8 T 19/2021, v právní moci dne 19. 4. 2022, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 4 To 51/2022, ačkoliv si písemnou výzvu k nastoupení trestu odnětí svobody Městského soudu v Brně ze dne 4. 5. 2022, s nástupem trestu do Věznice Brno-Bohunice, ve lhůtě nejpozději do 3 pracovních dní od převzetí výzvy, a to do 16:00 hodin, osobně převzal dne 12. 5. 2022, přičemž výzvou byl rovněž poučen o trestněprávních následcích nenastoupení trestu. Následně byl do výkonu trestu dodán až dne 7. 8. 2022, na základě příkazu k dodání do výkonu trestu odnětí svobody Městského soudu v Brně, v důsledku čehož byl omezen na svobodě hlídkou Policie ČR na ulici adrese XY v Brně.
3. Za tento trestný čin soud obviněného odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců zařadiv ho do věznice s ostrahou.
4. Obviněný se proti prvostupňovému rozhodnutí odvolal. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 10. 1. 2023, sp. zn. 8 To 387/2022, bylo jeho odvolání podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II.
Obsah dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
6. V první části svého dovolání obviněný namítl, že soudy vadně posoudily naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu, přičemž skutek, jak byl popsán ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, tuto stránku neobsahuje. Pokud totiž nenastoupil do výkonu trestu kvůli svému zdravotnímu stavu, soudy neměly zkoumat, zda byl jeho zdravotní stav skutečně objektivní překážkou nástupu do výkonu trestu, nýbrž měly zkoumat, nakolik svůj stav vnitřně jako takovou překážku vnímal. Jeho slovy: „Pro posouzení subjektivní stránky totiž není až tak podstatné, zda byl obviněný schopen výkon trestu nastoupit, ale podstatné je, zda si toho byl vědom či nikoliv a jak svou schopnost nástupu výkonu trestu odnětí svobody obviněný vnímal, tedy jinými slovy, zda svůj zdravotní stav vnímal jako natolik špatný, že není schopen v takovémto stavu vykonávat trest odnětí svobody …“. K tomu připomněl svá tvrzení o svém špatném zdravotním stavu, byl upoután na lůžko a odkázán na pomoc druhých a i v průběhu cesty do věznice musel být odvezen do nemocnice, kde mu byla poskytnuta akutní lékařská péče.
7. V druhé části svého dovolání obviněný namítl vady v důkazním řízení. Prvně tvrdil zjevný rozpor mezi skutkovým zjištěním a obsahem provedených důkazů ve vztahu k otázce, zda byl nebo nebyl dán závažný důvod k tomu, aby nenastoupil do výkonu trestu. Odkázal na úřední záznam Policie ČR ze dne 7. 8. 2022, ze kterého mělo jednoznačně vyplývat, že jeho zdravotní stav téhož dne nebyl dobrý, třepal se a nebyl schopen zcela vnímat své okolí, což soudy oslyšely. To platilo i ve vztahu k jeho výpovědi. Dále namítl, že soudy chybně nevyhověly jeho důkazním návrhům, konkrétně návrhům na vyslechnutí svědkyň M. K. a J. D., čímž mělo být zasaženo do jeho ústavně garantovaných procesních práv. Uvedl, že soud prvního stupně svůj postup odůvodnil tím, že svědkyně M. K. byla přítomna výslechu obviněného v soudní síni, aniž by na to byl soud obhájcem upozorněn, ač je přitom podle obviněného (jeho slovy) „věcí soudu dotázat se osob přítomných u hlavního líčení (tedy obhájce, obviněného, státního zástupce i přítomné veřejnosti), zda některá osoba přítomná v jednací síni připadá v úvahu jako svědek v této věci, což však soud prvního stupně neučinil.“
8. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně nesouhlasil s tím, aby bylo dovolání projednáno v neveřejném zasedání.
9. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že námitky obviněného považuje za zjevně neopodstatněné; soudy v předchozím řízení postupovaly řádně.
10. K námitce do subjektivní stránky trestného činu státní zástupce konstatoval, že z provedeného dokazování šlo vyloučit, že by se obviněný objektivně mohl cítit ve stavu, který by mu znemožňoval nastoupit do výkonu trestu. Obviněný byl navíc zpraven, že aktuální zprávu o svém zdravotním stavu mohl eventuálně předložit při jeho nástupu do výkonu trestu. Byť tak lze připustit, že skutková věta je do jisté míry obecná, jednoznačně z ní vyplývá, že obviněný přes absenci závažného důvodu záměrně nenastoupil do výkonu trestu odnětí svobody.
11. K námitce o neprovedených důkazech výslechem svědkyň státní zástupce upozornil, že sám obhájce obviněného u hlavního líčení doslova uvedl, že nechává „na úvaze soudu, zda je nutno je vyslýchat“. Soud prvního stupně pak svědkyně nevyslechl, což řádně odůvodnil jak nadbytečností těchto svědectví, tak ve vztahu ke svědkyni M. K. i znehodnocením jejího svědectví kvůli její přítomnosti v jednací síni po celou dobu výslechu obviněného.
12. Ani s námitkou týkající se zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů se státní zástupce neztotožnil. Soud prvního stupně zformoval – v souladu se zákonnými požadavky a zásadami obsaženými v §2 tr. ř. – takový průběh skutkového děje, který s provedenými důkazy zcela korespondoval. Zjištění soudů z provedených důkazů evidentně vyplývala a vyplývalo z nich i to, že obviněný svou zdravotní kondici záměrně zveličoval a dopouštěl se obstrukčního jednání. Připomenul rovněž, že obviněný odmítl zkoušku na ovlivnění alkoholem, který se podílel a podílí na jeho zdravotních a rodinných problémech.
13. Státní zástupce tak navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
14. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obhájci obviněného k možné replice, čehož však nebylo využito.
III.
Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je v této trestní věci přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na k tomu určeném místě (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
IV.
Důvodnost dovolání
16. Obviněný ve svém dovolání odkázal na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
17. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se vztahuje ke skutkovým zjištěním, respektive k procesnímu postupu soudů v důkazním řízení. Cílem zařazení tohoto dovolacího důvodu s účinností o 1. 1. 2022 do §265b odst. 1 tr. ř. byla kodifikace dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, která se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Podle zmíněné soudní praxe bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech přezkoumat i procesní postup orgánů činných v trestním řízení a skutková zjištění soudů, i když takové dovolací námitky neodpovídaly žádnému ze zákonem dříve vymezených dovolacích důvodů, a to v zásadě tehdy, pokud se v důkazním řízení vyskytla alespoň jedna ze tří skupin vad, jež mohly mít za následek porušení práva na spravedlivý proces: První skupinu tvořily takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvořily případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Typickým příkladem takového procesně nepřípustného důkazu je důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod. Třetí skupinu pak tvořily případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna. Jde o svévolné hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, zejména případy tzv. deformace důkazu. Tento stav nicméně mohl být shledán jen tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co bylo obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Tento extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily (např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Již z logiky věci plynulo, že se tyto judikaturou vymezené vady musely vztahovat k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků trestného činu.
18. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu s účinností od 1. 1. 2022 tedy reálně nedošlo k rozšíření mezí dovolacího přezkumu též na otázky skutkové. Smyslem jeho zakotvení byla totiž pouze výslovná kodifikace již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených a výše zmíněných nejtěžších vad důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního nesouladu. Na tom ničeho nemění ani skutečnost, že zákonodárce v tomto směru neužil přímo pojem „extrémní rozpor“. Nyní nově výslovně zakotvený dovolací důvod je proto nutno vykládat v zásadě shodně, jak byl ve smyslu dosavadní bohaté judikatury chápán extenzivní výklad §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021 (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 11 Tdo 972/2022).
19. Ve svém dovolání obviněný namítl zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, konkrétně s jeho výpovědí (odstavec 3. prvostupňového rozhodnutí, resp. protokol o hlavním líčení ze dne 15. 11. 2022, č. l. 134-135), resp. i s obsahem úředního záznamu policejního orgánu ze dne 7. 8. 2022 (č. l. 25), neboť podle obviněného z jejich obsahu vyplývá, že „byl ve velmi špatném zdravotním stavu“. Nejvyšší soud uvádí, že tato námitka materiálně necílí na jakoukoli ze shora uvedených vad, které jsou s to dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit a které by byly s to zasáhnout do práva obviněného na spravedlivý proces, neboť obviněný v podstatě jen brojí proti negativnímu posouzení vlastní věrohodnosti, čímž pouze polemizuje se skutkovými zjištěními předchozích soudů a prosazuje své hodnocení důkazů a svou verzi skutkového děje, což nelze podřadit pod tento ani žádný jiný dovolací důvod. Toto obviněný činí primárně ve vztahu ke své výpovědi, současně pak i ve vztahu k úřednímu záznamu, u něhož se dovolává vlastního tvrzení adresovaného jednajícímu policejnímu orgánu (obviněný po jeho nalezení policejní hlídkou dne 7. 8. 2022 této uváděl, že je ve špatném zdravotním stavu, pro což byl následně odvezen na vyšetření do nemocnice, kde ho lékařka shledala schopným převozu do věznice). Soudy se přitom vypořádaly s oběma důkazy, s tím, že jeho stav dne 7. 8. 2022 byl zjištěn vyšetřením ve Fakultní nemocnici u sv. Anny (viz odstavec 5. prvostupňového rozhodnutí, resp. odstavec 5. první alinea druhostupňového rozhodnutí), a co se týče jeho výpovědi, soud prvního stupně jeho zdravotní potíže nepopřel, avšak za užití logické argumentace, která byla prostá znaků svévole, dovodil určitý obstrukční charakter jeho přístupu (viz odstavec 8. prvostupňového rozhodnutí, resp. odstavec 5. třetí alinea druhostupňového rozhodnutí). Touto námitkou se tak obviněný snaží (v řízení opětovně) prosadit svou verzi skutkového děje, což – jak zmíněno výše – nelze podřadit pod žádný dovolací důvod, a Nejvyšší soud se touto námitkou nebude zabývat.
20. Na tom ani nic nemění to, že obviněný svou námitku doprovodil užitím termínu „zjevného rozporu“, neboť pouze formální uvedení těchto slov nepovinuje Nejvyšší soud, aby takovou námitku považoval za prima facie podřaditelnou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který na zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů výslovně odkazuje. Aby taková námitka podřaditelná byla, musela by skutečně materiálně, nikoli pouze formálně, tento rozpor substancovaně (tj. s dostatečnou mírou konkrétnosti) tvrdit. V této věci však tento požadavek naplněn nebyl.
21. K námitce obviněného, podle které došlo k pochybení, když soudy v předchozím řízení nevyhověly jeho důkaznímu návrhu na výslech svědkyň M. K. a J. D., Nejvyšší soud uvádí, že taková námitka je v zásadě podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jde však o námitku v této věci zjevně neopodstatněnou.
22. Nejvyšší soud nejdříve uvádí, že obecně platí, že dokazování není bezbřehé, nýbrž je limitováno zjištěním skutkového stavu, o kterém neexistují důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, jenž je pro rozhodnutí nezbytný. Soud proto nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 7 Tdo 171/2023). Jak pak dovodil Ústavní soud (nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněné pod č. 32/2004 Sb. n. a u.), k neakceptování důkazního návrhu obviněného lze přikročit z následujících (alternativních) důvodů: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
23. Soud prvního stupně přitom vysvětlil, že považoval výslechy svědkyň M. K. a J. D. za nadbytečné, neboť své závěry ve vztahu ke zdravotnímu stavu obviněného soud stavěl na jiných, ze své povahy objektivních a spolehlivějších, důkazech, a to i s přihlédnutím pro jejich osobní vztah k obviněnému (obojí odstavec 10. prvostupňového rozhodnutí). Takové odůvodnění nevyhovění důkaznímu návrhu je procesně i ústavně zcela vyhovující, zvláště za situace, kdy se soud ve svém rozhodnutí konkrétní zkoumané skutečnosti věnoval (odstavec 8. prvostupňového rozhodnutí) a pracoval s dalšími důkazy (odstavce 4. až 6. prvostupňového rozhodnutí), vše souladně s logickým uvažováním. I odvolací soud poukázal na to, že výslech svědkyň by byl nadbytečný, když informace o zdravotním stavu obviněného plynou ze zdravotní dokumentace (odstavec 4. druhá alinea druhostupňového rozhodnutí). Navíc nelze ani přehlédnout i způsob formulace návrhu ze strany obhájce obviněného, na který upozornil ve svém vyjádření státní zástupce, totiž že obhájce podle protokolu o hlavním líčení uvedl: „nechávám na úvaze soudu, zda je nutno vyslýchat“ (č. l. 135), což jednoznačný postoj obhajoby k potřebě provedení zmiňovaného důkazu nepodkládá. S uvedenou námitkou se tak nelze ztotožnit. Spíše na okraj a pro úplnost Nejvyšší soud k dané problematice dodává, že ze zásady vyhledávací samozřejmě vyplývá povinnost soudu objasnit všechny skutečnosti nezbytné pro rozhodnutí, a to z úřední povinnosti (srov. příkladem nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09, uveřejněný pod č. 43/56 Sb. n. a u.). Této povinnosti soud nezbavuje nečinnost stran (MULÁK, J. Základní zásady trestního řízení a právo na spravedlivý proces. 2018, disertační práce, Karlova univerzita, Právnická fakulta, s. 181), tím spíše ani jejich pouhá lhostejnost k provedení důkazu. Naopak platí, že soud musí v návaznosti na důkazní iniciativu stran pečlivě zvažovat všechny právně významné skutečnosti pro rozhodnutí, a to i když tomu strany nepřikládají žádnou váhu (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I. §1 a 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 39). To neznamená, že by soud musel provést každý navrhovaný důkaz (tomu se Nejvyšší soud věnoval již výše v tomto rozhodnutí), znamená to však, že lhostejnost strany k provedení důkazu, který je v její prospěch, neodůvodňuje jeho neprovedení.
24. Pokud dále obviněný ve svém dovolání namítal, že „je věcí soudu dotázat se osob přítomných u hlavního líčení, zda některá osoba přítomná v jednací síni připadá v úvahu jako svědek v této věci“, a že tedy bylo chybou soudu, že jím navrhovaná svědkyně M. K. byla přítomna jinému výslechu, čímž byla její potencionální výpověď důkazně znehodnocena, Nejvyšší soud se s takovou námitkou ztotožňuje potud, že v trestním řízení, které se řídí zásadou vyhledávací, je zjištění skutkového děje odpovědností orgánů činných v trestním řízení (srov. §2 odst. 5 tr. ř.), a tedy by měl i soud dbát na to, aby důkazní prostředky, resp. důkazy jimi zjištěné nebyly zbytečně důkazně znehodnocovány. Z toho plyne, že pokud soud plánuje vyslýchat svědka, je i na jeho odpovědnosti zajistit, aby tento svědek nepřiseděl jiným výslechům, které by mohly jeho vlastní výpověď ovlivnit (§209 odst. 1 tr. ř.). V této věci se přitom z trestního spisu jeví, že soud skutečně mohl mít v jisté míře zájem na prozkoumání důkazního pramene – svědkyně M. K., když se dotazoval stran na souhlas s přečtením úředního záznamu o podání jejího vysvětlení (č. l. 135). V kontextu zákonného imperativu obsaženého v §2 odst. 5 tr. ř., podle kterého se má zjišťovat skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí ve věci, je pak rozumné předpokládat, že cokoli soud ve zmíněném úředním záznamu po důkazní stránce hledal, mohlo mít vliv na rozhodnutí ve věci samé, resp. být nezbytné pro rozhodnutí ve věci (dlužno nicméně i připojit, že v situaci, kdy je obviněný, kterému byla svědkyně známa, v řízení zastoupen advokátem, je na místě zmíněnou odpovědnost přičíst i obhajobě). Potom by bylo lze dovodit potřebu ověření, zda svědkyně M. K. není přítomna zejména výslechu obviněného, aby ji bylo posléze možné vyslechnout a hledanou informaci získat přímo od ní. Jak však již bylo řečeno, soud v konečném důsledku a s ohledem na další důkazy provedené ve věci v odůvodnění rozsudku neprovedení tohoto důkazu opřel primárně o řádnou a logickou argumentaci nadbytečnosti (odstavec 10. prvostupňového rozhodnutí), čemuž se Nejvyšší soud již věnoval shora v tomto rozhodnutí.
25. K tomu Nejvyšší soud dodává, že se zabýval i možností, zda nedošlo ze strany soudu prvního stupně k účelnému vyvození nadbytečnosti pro zakrytí shora popsaného pochybení v důkazním řízení. Dospěl však závěru, že vzhledem k okolnostem případu a dostatečným důkazům (viz odstavec 8. prvostupňového rozhodnutí, resp. odstavec 5. alinea první a třetí druhostupňového rozhodnutí), o které soud prvního stupně svou argumentaci o nadbytečnosti opřel, k takovému procesnímu narušení nedošlo.
26. Souhrnně řečeno, soud prvního stupně postupoval v důkazním řízení procesně řádně, a proto dovolací námitky, které byly podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou v této věci zjevně neopodstatněné.
27. Obviněný uplatnil i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. S odkazem na něj je možné dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodnutí spočívalo na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Předmětem právního posouzení je nicméně skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje obviněný v dovolacím řízení.
28. K námitce obviněného, podle které soudy pochybily, když zkoumaly pouze, zda byl po zdravotní stránce obviněný objektivně schopen nastoupit do výkonu trestu, aniž by ověřovaly, jak tuto schopnost vnímal právě sám obviněný, Nejvyšší soud konstatuje, že soudy v předchozím řízení neopomněly zkoumat i vnitřní vztah obviněného k možnosti nastoupit do výkonu trestu, když právě za tímto účelem zjišťovaly jeho objektivní zdravotní stav. Teprve poté, co zjistily, že obviněný nebyl v takovém stavu, který by mu znemožnil nastoupit do výkonu trestu, dovodily, a to i s přihlédnutím k dalším okolnostem, že jednání obviněného bylo obstrukční (odstavec 8. prvostupňového rozhodnutí, resp. odstavec 5. třetí alinea druhostupňového rozhodnutí). Mezi další okolnosti, ke kterým soudy přihlédly, se řadí například odmítnutí dechové zkoušky na přítomnost alkoholu (znovu odstavec 8. prvostupňového rozhodnutí) nebo i to, že jeho žádosti o odklad výkonu trestu nebylo vyhověno, v reakci na což obviněný nepředložil žádnou další zdravotní dokumentaci, ani si ji za tímto účelem nevyžádal, když byl přítomen u své ošetřující lékařky (znovu odstavec 5. třetí alinea druhostupňového rozhodnutí). Soudy tak řádně a logicky, bez jakýchkoli znaků svévole, dovodily přinejmenším nepřímý úmysl (odstavec 9. prvostupňového rozhodnutí, resp. odstavec 5. třetí alinea druhostupňového rozhodnutí), k čemuž nemá Nejvyšší soud jakýchkoli výhrad. Tato námitka je tak zjevně neopodstatněná.
29. Pokud pak obviněný namítl i vadu skutkové věty co do vyjádření subjektivní stránky, Nejvyšší soud především uvádí, že předmětem trestního stíhání je vždy skutek (jako událost ve vnějším světě vyvolaná činem člověka), v němž je spatřován trestný čin, přičemž podstatou skutku je trestněprávně relevantní jednání pachatele a jím zapříčiněný trestněprávně významný následek. Od skutku je nutno odlišovat jeho popis, samozřejmě s tím, že ten musí obsahovat ty skutkové okolnosti, které jsou právně významné z hlediska naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty stíhaného trestného činu (rozhodnutí publikované pod č. 41/2002-I. Sb. rozh. tr.). Ze skutkových zjištění, zejména vyjádřených v popisu skutku, přitom dostatečně vyplývá existence úmyslného zavinění na straně obviněného. Je náležité připomenout usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2017, sp. zn. 7 Tdo 912/2017, podle kterého nemusí být úmyslné zavinění na straně pachatele ve skutkové větě vyjádřeno výslovně; postačuje, aby zde byly uvedeny takové skutkové okolnosti, ze kterých existence úmyslu jednoznačně vyplývá (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 3 Tdo 285/2013). Pro daný případ je rozhodné, že (podle popisu skutku) obviněný – zjednodušeně řečeno – měl všechny podstatné informace o povinnosti k nástupu trestu ve stanovené lhůtě, a aniž by mu v tom bránily důležité důvody (srov. např. rozhodnutí publikované pod č. 31/20136 Sb. rozh. a další), svévolně tak neučinil. Takové jednání přitom takřka nemůže mít jiný následek než maření výkonu nařízení trestu, který ač měl být vykonán, v daný (stanovený) okamžik se tak nedělo, s čímž musel být obviněný nutně nejméně srozuměn. Současně nelze akceptovat názor obviněného, podle kterého není až tak podstatné, zda byl schopen výkon trestu nastoupit, ale podstatné je, zda si toho byl vědom či nikoliv a jak svou schopnost nástupu výkonu trestu odnětí svobody vnímal. Osobám ve výkonu trestu je standardně zajištěna lékařská péče, přičemž pro specifické případy jsou stanoveny konkrétní zákonné mechanismy zaručující, aby nedošlo ke zdravotní újmě (srov. zejména §322 tr. ř.), kterých se také obviněný pokusil – neúspěšně – využít. Pokud je však obviněnému uložen trest odnětí svobody, jeho výkon je nařízen a nejsou shledány zdravotní překážky pro odklad jeho výkonu, resp. obviněný ani nečiní další kroky k jejich validnímu tvrzení (předložením zdravotnické dokumentace), nelze akceptovat nepodloženou laickou osobní úvahu obviněného, zda se sám cítí být ze zdravotního pohledu schopen výkonu trestu odnětí svobody s tím, že pokud nikoli, trest – navzdory uložené povinnosti a lékařským závěrům – bez dalšího vykonávat nemusí, resp. je pak důvodný závěr, že jeho výkon zaviněně maří. Je potom dokreslujícím zjištěním, že obviněný ve své výpovědi v hlavním líčení k trestu odnětí svobody, jehož výkon mařil a který poté vykonával, uvedl, že tento výkon probíhá normálně, byť stále chodí k doktorovi.
30. K argumentaci obviněného je nicméně podstatné, že implicitně z popisu skutkové věty vyplývají všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, který je v jednání obviněného spatřován, a v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je potom v daném ohledu přidána další argumentace a je konkretizována forma zavinění zcela jednoznačně. I v této věci je námitka obviněného, že nebyla naplněna subjektivní stránka uvedeného trestného činu, že se jí soudy nezabývaly a nevyjádřily jí v popisu skutku, zjevně neopodstatněná.
31. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tak rovněž nebyl naplněn.
V.
Závěr
32. S ohledem na všechny shora popsané závěry Nejvyšší soud shledává dovolací argumentaci obviněného za zčásti nepodřaditelnou pod jakýkoli zákonný dovolací důvod, ve zbytku pak za zjevně neopodstatněnou. Proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 5. 2023
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu