ECLI:CZ:NS:2023:7.TDO.76.2023.1
sp. zn. 7 Tdo 76/2023-939
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 2. 2023 o dovolání obviněného R. C. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 8. 2022, sp. zn. 5 To 36/2022, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 53 T 1/2022, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se částečně zrušují rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 19. 5. 2022, sp. zn. 53 T 1/2022, a to ve výroku, kterým byla obviněnému uložena povinnost podle §228 odst. 1 tr. ř. zaplatit na náhradu nemajetkové újmy poškozené P. I., nar. XY, částku 150 000 Kč, a ve výroku, kterým byla poškozená P. I. podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních, a dále se zrušuje usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 8. 2022, sp. zn. 5 To 36/2022, a to v části, jíž bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání obviněného podle §256 tr. ř. proti výrokům o náhradě nemajetkové újmy poškozené P. I. v rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 19. 5. 2022, sp. zn. 53 T 1/2022.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265m odst. 2 tr. ř. s přiměřeným použitím §265 tr. ř. se poškozená P. I., nar. XY, bytem XY, odkazuje s celým uplatněným nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 19. 5. 2022, č. j. 53 T 1/2022-773, byl obviněný R. C. v bodu I. uznán vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Za to byl podle §175 odst. 3 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce 7 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to věci konkrétně specifikované ve výrokové části citovaného rozsudku a podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody a nemajetkové újmy.
2. Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně uvedených v bodu I. se obviněný dopustil zmíněných trestných činů jednáním spočívajícím v tom, že dne 3. 2. 2021 v době od 00.30 hod. do 05.00 hod. ve Vsetíně, v bytovém domě na adrese XY, v úmyslu narušit domovní svobodu, působit na svobodné rozhodování člověka a narušit důvěrnost dat uložených v počítačovém systému, poté, co pomocí sekery a šroubováku otevřel zajištěné dveře opatřené z vnější strany tzv. "koulí", vnikl do bytu své bývalé družky, poškozené P. I., zevnitř uzamkl, šel do ložnice, kde poškozená spala, klekl poškozené na hrudník, čímž jí přitlačil k posteli, na levou část krku přiložil poškozené elektrický paralyzér, kterým jí uštědřil dvakrát elektrický výboj do krku, při tom poškozené opakovaně říkal, že ji přišel zabít, že ji nikdy nebude mít nikdo jiný než on, když se poškozená chtěla jít vymočit, doprovázel ji na toaletu, odkud jí následoval zpět do ložnice, kde si lehl vedle poškozené na postel, v ruce opět držel elektrický paralyzér, když se mu jej snažila vytrhnout, udeřil ji paralyzérem do pravé části obličeje, čímž jí způsobil drobné krvácející zranění, následně poškozené řekl, že teď už to musí dodělat, dále poškozené vyhrožoval, že pokud mu nesdělí PIN kód k mobilnímu telefonu, tak uvidí, co s ní bude, když mu poškozená z obavy o svůj život a zdraví PIN kód sdělila, přečetl si v jejím mobilním telefonu komunikaci mezi poškozenou a jejím přítelem a na svůj mobilní telefon si přeposlal fotografii a zprávy uložené v mobilním telefonu poškozené, následně na naléhání poškozené spolu s ní z bytu odešel, avšak téhož dne v době kolem 12.30 hod. v době nepřítomnosti poškozené P. I. pomocí krumpáče opětovně vypáčil dveře od jejího bytu, kam bez vědomí a souhlasu poškozené vnikl a setrval až do jejího příchodu, přičemž tímto jednáním způsobil poškozené zranění spočívající v povrchové exkoriaci a kontuzi v oblasti pravého oka a pravé lícní kosti a slabém otřesu mozku, v jejichž důsledku byla částečně omezena v běžném způsobu života bolestí zasažených lokalit po dobu 12 dnů, a v důsledku jeho jednání, které u poškozené vyvolalo intenzivní strach o život, se u poškozené rozvinula posttraumatická stresová porucha projevující se celkovou únavou a apatií, omezením sociálních kontaktů, narušením spánku, opětovným vybavováním prožitých traumatických událostí, zvýšenou psychickou citlivostí a vzrušivostí, obtížemi s koncentrací, zvýšenou ostražitostí a nadměrnou úlekovou reaktivitou, v jejichž důsledku byla poškozená výrazně omezena v běžném způsobu života nejméně do konce měsíce března 2021.
3. Kromě toho byl obviněný v bodu II. téhož rozsudku podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro další dva skutky kladené mu obžalobou za vinu, v nichž byl spatřován v případě prvního z nich zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a v případě druhého přečin nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), c), d) tr. zákoníku.
4. Zmíněný rozsudek napadli obviněný a státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě – pobočky v Olomouci odvoláními. Z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 24. 8. 2022, č. j. 5 To 36/2022-868, napadený rozsudek podle §257 odst. 1 písm. c) tr. ř. částečně zrušil, a to v celém rozsahu zprošťujícího výroku v bodu II., a za podmínek podle §223 odst. 2 tr. ř. z důvodu uvedeného v §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. rozhodl, že se trestní stíhání obviněného pro dané skutky, v nichž byly spatřovány zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a přečin nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), c), d) tr. zákoníku, zastavuje, neboť trest, k němuž může trestní stíhání vést, je zcela bez významu vedle trestu, který byl obviněnému pro jiný čin již uložen. Odvolání obviněného pak bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Proti tomuto usnesení Vrchního soud v Olomouci podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v tom smyslu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, neboť bylo nesprávně hmotně právně posouzeno jeho jednání podle §175 odst. 3 tr. zákoníku a bylo nesprávně potvrzeno rozhodnutí o náhradě škody.
6. Obviněný nejprve v bodech uvedl celou řadu údajných nesrovnalostí, kterými chtěl prokázat nevěrohodnost poškozené, s nimiž se soudy nijak nevypořádaly, podrobně se pak k rozporům mezi výpovědí poškozené a dalšími důkazy vyjádřil ve svém doplnění odvolání ze dne 25. 7. 2022. Krajský soud sice podrobně popsal, proč považuje poškozenou za věrohodnou, nicméně jeho závěr obsahuje logické rozpory, neboť poškozenou považoval za zcela věrohodnou ohledně jejího popisu incidentu ze dne 3. 2. 2021, nicméně současně uvedl, že ve vztahu ke skutkům popsaným v bodě II. výroku jeho rozsudku naopak dospěl k závěru, že stran nich poškozená podává určité skutečnosti dramatičtěji, a to s ohledem na histrionské rysy její osobnosti. Nápravu neprovedl ani odvolací soud, který sice zprošťující výrok zrušil, avšak řízení zastavil pro neúčelnost. Soudy tedy měly provést důkaz revizním znaleckým posudkem, kterým by byla opětovně posouzena obecná věrohodnost poškozené. Dalším důvodem, proč měl být vypracován revizní znalecký posudek, byl také fakt, že znalci neměli v době vypracování posudku k dispozici výpovědi svědků, které navrhl obviněný.
7. Obviněný dále vyjádřil nesouhlas se závěry soudů, že poškozená trpěla v důsledku jeho jednání posttraumatickou stresovou poruchou. U poškozené znalci potvrdili histrionské rysy, soudy tak měly velmi podrobně zkoumat věrohodnost jejího tvrzení o tom, v jakých sférách jejího života se porucha projevila, po jakou dobu a v jaké intenzitě jí omezovala. Znalec MUDr. Petr Nedoma při své výpovědi uvedl, že psychiatrie je subjektivní věda a nedá se nijak objektivizovat, dále výslovně dodal, že nasimulovat se dá v podstatě cokoliv. Poškozená přitom znalcům sdělila, že v měsících únoru a březnu 2021 nedocházela do zaměstnání, většinu času trávila doma, do všech aktivit se musela nutit, o nic neměla zájem, celý den proležela, nevařila, neuklízela, s nikým se nestýkala, byla unavená a trpěla poruchami spánku. Jak však uvedl znalec Mgr. Michal Pernička, Ph.D., poškozená mohla situace popisovat dramatičtěji, než ve skutečnosti byla. Svědci J. V. a J. M. a sama poškozená pak sdělili, že poškozená chodila za svými kolegy do práce, povídali si, pili kávu a nosila jim buchty. Navíc každý den venčila svého psa, jak bylo doloženo svědeckou výpovědí svědkyň J. M. a D. K. Rovněž svědek J. Ř. uvedl, že poškozené předával stavební laser v práci, kde na ni kolegové volali, ať se vrátí. Z odůvodnění rozsudku není dále vůbec zjistitelné, zda soudy při svých úvahách zohlednily i tehdy platná omezení proti šíření viru COVID 19, jimiž byly volnočasové aktivity výrazně omezeny. Soudy měly jako svědka vyslechnout psychiatra P. H., který měl ve své péči poškozenou v době, kdy měla trpět posttraumatickou stresovou poruchou, neboť jedině psychiatr se mohl vyjádřit k okolnostem léčby poškozené, tedy zda a kdy se u něj poškozená léčila a jaké konkrétní projevy její posttraumatická porucha měla.
8. Obviněný nesouhlasil ani s právní kvalifikací skutku, jímž byl uznán vinným, jako trestného činu vydírání podle §175 tr. zákoníku. Jeho zákonným znakem je vedle násilí také nucení jiného k tomu, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Protože jde o odlišný znak, musí být naplněn odlišnou skutkovou okolností, která vyjadřuje to, k čemu byl poškozený jednáním pachatele nucen. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že vůči poškozené použil násilí, aby od ní získal přístup do jejího mobilního telefonu, tedy požadoval PIN kód nutný k odemknutí telefonu. Poškozená ve své výpovědi dne 5. 2. 2021 popsala děj včetně jeho časového zařazení, z čehož vyplynulo, že kolem třetí hodiny začal obviněný chtít, aby mu zpřístupnila telefon a řekla mu PIN, což ze strachu asi po 5 minutách udělala, je tedy zjevné, že nutil poškozenou, aby mu předala PIN kód (tedy aby něco konala) pouze po dobu 5 minut. Obviněný se však v bytě poškozené nacházel v době od 0:30 hod. do 5:00 hod. Toto jeho jednání tak mělo být posouzeno jako omezování osobní svobody podle §171 tr. zákoníku, a nikoliv jako vydírání podle §175 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, případně měl soud podrobně zkoumat, zda následek v podobě těžké újmy na zdraví byl důsledkem jednání v trvání 5 minut, které by bylo možné kvalifikovat jako vydírání, ovšem bez způsobení těžké újmy na zdraví, či důsledkem jiného jeho jednání, které trvalo po delší dobu, které však nenaplňuje znaky skutkové podstaty vydírání, protože v tuto dobu obviněný k ničemu poškozenou nenutil.
9. Soudy obou stupňů pak ani přesvědčivě nezdůvodnily, proč považovaly přiznání částky 150 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy za adekvátní. Soud může rozhodnout podle §228 odst. 1 tr. ř. o přiznání nároku poškozeného na náhradu nemajetkové újmy v penězích jen za situace, že v důkazním řízení byla důvodnost i výše takového nároku náležitě prokázána. Nedostatky dokazování spočívající v tom, že poškozená nepředložila znalecký posudek podle Metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (bolest a ztížení společenského uplatnění podle §2958 o. z.), nemůže soud nahradit odkazem na výši nemajetkové újmy přiznané v jiné trestní věci. K podání takového znaleckého posudku, který je pro soud základem pro určení náhrady za ztížení společenského uplatnění, je odborně způsobilý znalec z oboru zdravotnictví, odvětví stanovení nemateriální újmy na zdraví (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1017/2018). Oba soudy činné dříve ve věci se také nezabývaly majetkovými poměry obviněného a nezkoumaly, zda výše přiznaného nároku odpovídá i jeho schopnostem a možnostem, ale spokojily se pouze s konstatováním, že výše náhrady není likvidační. Nezohlednily však, že obviněný má vyživovací povinnost vůči dvěma dětem a bylo mu zrušeno oddlužení. Při výpočtu výše majetkové škody pak bylo vycházeno z toho, že poškozená měla u svého zaměstnavatele dosahovat čisté mzdy ve výši 17 500 Kč měsíčně. Dodatek, podle kterého měla dosahovat takové čisté mzdy, však byl uzavřen zpětně a účelově. Obviněný žil s poškozenou a věděl od ní, že její zaměstnavatel jí mzdu navýšit nechtěl, což potvrdil i svědek J. V., který uvedl, že důvodem ukončení pracovního poměru po ukončení pracovní neschopnosti byla právě neshoda ohledně navýšení mzdy.
10. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
11. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že jeho výhrady nepovažuje za opodstatněné. Výtky obviněného, které mířily do oblasti dokazování a skutkových zjištění, mohou mít v dovolání význam v podstatě jedině tehdy, pokud lze na jejich základě dovodit některou ze závažných vad předpokládaných v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v duchu tohoto ustanovení naznačoval vadu zjevných rozporů a vadu opomenutých důkazů. Z odůvodnění dotčených rozhodnutí však nelze dovodit existenci žádných, natož zjevných rozporů mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř., a jako taková jsou rozhodnutí plně přezkoumatelná. Obviněný byl spolehlivě usvědčen komplexem nezávislých, navzájem korespondujících důkazů, jemuž dominuje výpověď poškozené, která byla soudy kriticky zhodnocena a porovnána s dalšími relevantními důkazy. Není tedy pravda, že by daná výpověď byla rozporuplná či nevěrohodná. Důkazně podložený byl též závěr soudů, který se týkal zdravotní újmy v podobě posttraumatické stresové poruchy, stran čehož vycházely nejen z výpovědi poškozené, ale též z výsledků znaleckého zkoumání. Z hlediska námitky opomenutých důkazů státní zástupce odkázal především na odstavce 17. a 18. usnesení vrchního soudu, ze kterých je patrné, že nedošlo k přehlédnutí učiněných důkazních návrhů, bylo na ně naopak adekvátně reagováno a soud se s nimi náležitě vypořádal tak, že je označil za nadbytečné.
12. Namítal-li obviněný nesprávnost soudy zaujaté právní kvalifikace, jednalo se o výtku formálně podřaditelnou pod dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak není důvodná. Počínání obviněného nelze kvalifikovat jako trestný čin omezování osobní svobody podle §171 tr. zákoníku, vykazuje totiž veškeré znaky zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, což právní kvalifikaci podle §171 tr. zákoníku vylučuje.
13. Pokud jde o výhrady obviněného stran náhrady nemajetkové újmy, odůvodnění dotčených rozhodnutí by mohlo být v tomto ohledu preciznější. Avšak vzhledem k tomu, že základ nároku poškozené byl zjištěn bez jakékoliv pochybnosti a současně že výši přiznaného nároku nelze považovat za zjevně nepřiměřenou zjištěným a soudy konstatovaným okolnostem, není důvod k tomu, aby bylo do výroku o náhradě nemajetkové újmy jakkoliv zasahováno. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu totiž vyplývá, že v takových případech, ve kterých právní předpis poskytuje soudu možnost uvážení, může soud vyššího stupně zpochybnit úvahy nižšího soudu, jen jsou-li zjevně nepřiměřené (srov. např. rozhodnutí ve věci sp. zn. 22 Cdo 5164/2007, ve věci sp. zn. 25 Cdo 2046/2009 či ve věci sp. zn. 30 Cdo 4655/2015). Znalecký posudek pak nepředstavuje nezbytnou podmínku, na které by bylo rozhodnutí o náhradě nemajetkové újmy zcela závislé, lze rozhodnout i bez něj.
14. Státní zástupce závěrem navrhl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.
15. Toto vyjádření bylo zasláno obhájkyni obviněného k možné replice, čehož do okamžiku konání neveřejného zasedání v dovolacím řízení nebylo využito.
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
17. Obviněný ve svém dovolání (které směřovalo proti závěrům, popsaným v bodu I. výroku rozsudku krajského soudu, následně akceptovaným odvolacím soudem) uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ve znění účinném do 31. 12. 2021, kdy bylo s odkazem na něj možné dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Směřovalo-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídaly pouze námitky, v nichž se tvrdilo, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazoval znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Předmětem právního posouzení totiž je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje obviněný, proto se v rámci zmíněného dovolacího důvodu nebylo možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud potom není stupněm třetím, jehož úkolem by byl široký přezkum rozhodnutí druhoinstančních soudů, a to již z důvodu jeho omezené možnosti provádět v řízení o dovolání důkazy (srov. §265r odst. 7 tr. ř.) a přehodnocovat důkazy provedené již dříve.
18. Podstatou zejména první části námitek obviněného, opírajících se o citovaný dovolací důvod, nicméně bylo, že se nedopustil jednání, které mu je kladeno za vinu, přičemž soudy obou stupňů nesprávně hodnotily důkazy, které navíc, podle názoru obviněného, byly pro prokázání předmětného děje nedostatečné, soudy pak některé podstatné důkazy nedůvodně neprovedly. Jeho argumentace se tedy v tomto rozsahu, s ohledem na výše naznačené výklady, svou podstatou s možnostmi dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 míjela.
19. Lze doplnit, že výjimkou z popsaného pravidla, umožňující v daném smyslu i s odkazem na citovaný dovolací důvod zásah Nejvyššího soudu v dovolacím řízení do pravomocného rozhodnutí, byly podle dříve ustálené soudní praxe zejména tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost mohla mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Do první skupiny takových vad náležely tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patřily sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvořily případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnovala případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Jednalo se o tzv. stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením, učiní-li současně dovolatel takový nesoulad předmětem svých námitek. Extrémní nesoulad bylo nicméně namístě dovodit toliko v případech závažných pochybení, zejména pokud skutková zjištění nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod.
20. K tomu je potřeba zmínit, že s účinností (již) od 1. 1. 2022 je tento dovolací důvod (shodného znění) jako dříve podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. označen písm. h) téhož ustanovení, přičemž pod písm. g) byl zařazen dovolací důvod nový, jenž je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Je zřejmé, že vymezení tohoto důvodu v zásadě úzce navazuje na soudní praxí vymezená pochybení, popsaná v předchozím odstavci, která ovšem nyní nejsou součástí extenzivního výkladu některého z dovolacích důvodů [podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021], ale přímým obsahem dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022.
21. Nicméně bez ohledu na popsaný posun v dikci zákona Nejvyšší soud konstatuje, že žádné takové pochybení ve věci obviněného R. C. shledat nelze.
22. Pokud jde o námitku, podle níž ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, určujícím pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, konkrétně že nebyl vypracován revizní znalecký posudek, kterým by byla opětovně posouzena věrohodnost poškozené, a nebyl jako svědek vyslechnut psychiatr P. H., k němuž poškozená docházela, Nejvyšší soud především konstatuje, že soudy obou stupňů tyto návrhy výslovně shledaly nadbytečným a své závěry velmi podrobně odůvodnily, tedy je zjevně neopomněly. Ve stručnosti lze nicméně uvést, že vznik posttraumatické stresové poruchy u poškozené v důsledku napadení obviněného byl dostatečně prokázán provedenými důkazy, a to zejména znaleckým posudkem (a jeho doplněním) z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, vypracovaný MUDr. Petrem Nedomou a Mgr. Michalem Perničkou, Ph.D. (specializace klinická psychologie), který nebyl nijak relevantně zpochybněn, výpovědí ošetřující lékařky poškozené M. K., která popsala stav poškozené po napadení, a stejně tak řadou dalších svědeckých výpovědí (J. M., I. D., A. M., J. M., J. V., M. S., D. K.). Další důkazní návrhy (včetně obviněným uváděného výslechu P. H.) tak byly v tomto směru zcela důvodně považovány za nadbytečné. Obdobné platí i pro závěry o věrohodnosti poškozené ve vztahu k popisu jejího napadení obviněným. Výpověď poškozené o prožitých událostech byla z psychologického hlediska shledána jako líčení skutečně prožitých událostí, přičemž znalec vysvětlil, na základě jakých okolností k tomuto závěru dospěl (a ani konkrétně tyto závěry nebyly nijak relevantně zpochybněny). Soudy současně vzaly v potaz a nepřehlédly znalecké závěry o tom, že osobnost poškozené vykazuje mírné histrionské rysy, což znamená, že poškozená může určitou skutečnost popisovat dramatičtěji, než se odehrála, nikoliv však, že by si ji úplně vymyslela. Výpověď poškozené navíc korespondovala s dalšími provedenými důkazy, mimo jiné i s výpovědí obviněného z přípravného řízení, tedy podklady pro posouzení dané otázky byly zjevně dostatečné. V podrobnostech již postačí odkázat na odstavce 34. až 35. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a odstavce 17. a 18. odůvodnění usnesení odvolacího soudu, neboť soudy se, jak již bylo řečeno, zde podrobně danou problematikou zabývaly. Je tedy namístě uzavřít, že zmíněné důkazní návrhy důvodně nebyly akceptovány (srov. přiměřeně i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 8 Tdo 224/2019).
23. Ve zcela obecné rovině Nejvyšší soud na okraj dodává, že dokazování není bezbřehé, nýbrž je limitováno zjištěním skutkového stavu, o kterém neexistují důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, jenž je pro rozhodnutí nezbytný. Soud proto nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní. Neprovedení navrhovaného důkazu je namístě, pokud buď tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, dále pokud důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí, a konečně pokud je důkaz nadbytečný, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Jinak řečeno, obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní; jsou však vždy povinny v odůvodnění uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provádět (nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09). Tomu soudy činné v této trestní věci, jak již bylo řečeno, dostály.
24. Pokud jde o další alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v aktuálně účinném znění, platí, že rozhodná skutková zjištění učiněná soudy obou stupňů, která jsou určující pro naplnění znaků předmětných trestných činů, nejsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Především je namístě v obecném smyslu konstatovat, že soudy činné dříve ve věci provedly dokazování, což již bylo konstatováno, v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Není pak úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Současně logická obsahová návaznost skutkových zjištění soudů na provedené důkazy svědčí o tom, že ústavně zaručené základní právo obviněného na spravedlivé řízení nebylo porušeno, přičemž v této souvislosti klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. soudy obou stupňů naplnily, neboť pečlivě odůvodnily, které skutečnosti vzaly za prokázané a na základě jakých ve věci provedených důkazů. V konkrétu pak uvádí Nejvyšší soud následující.
25. Pokud obviněný uváděl, že věrohodnost výpovědi poškozené P. I. byla hodnocena nesprávně, což podložil zejména tím, že soud prvního stupně považoval za „zcela věrohodnou“ její výpověď ohledně incidentu ze dne 3. 2. 2021, současně však v případě skutků popsaných v bodě II. výroku rozsudku dospěl k závěru, že poškozená podává určité skutečnosti dramatičtěji ohledem na histrionské rysy její osobnosti, je třeba především upozornit, že tvrzení obviněného v tom smyslu, že by ze svého pohledu hodnotil (např. stran věrohodnosti svědka) důkazy jinak, není podřaditelná pod zmíněnou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť její podstatou není situace, v níž by rozhodná skutková zjištění učiněná soudy obou stupňů, která by byla určující pro naplnění znaků předmětných trestných činů, byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Přesto lze dodat, že soud prvního stupně hodnotil ve vztahu ke každému z žalovaných skutků celý komplex důkazů (nikoliv pouze výpověď poškozené) a až na základě tohoto vyslovil pochybnosti, zda v případě dějů popsaných pod bodem II. jeho rozsudku skutečně došlo k jednostrannému jednání obviněného, resp. zda k němu došlo v požadované intenzitě. Jeho závěry (jako předčasné) byly navíc v tomto směru upraveny soudem odvolacím, který z podnětu odvolání státního zástupce zrušil zprošťující výrok a namísto toho rozhodl o zastavení trestního stíhání z důvodu, že trest, k němuž trestní stíhání mohlo vést, je zcela bez významu vedle již uloženého trestu. Dále je namístě zmínit, že obviněný do jisté míry pomíjel poměrně zásadní skutečnost, že u poškozené sice byly znalcem shledány histriónské rysy, ale pouze mírné a nedosahující patologické hloubky, nejednalo se tedy o histrionskou poruchu osobnosti a nešlo tak o skutečnost, která by podstatným způsobem zkreslovala prožívání poškozené nebo její vypovídání k věci. Naopak, znalci byla u poškozené shledána plně zachovalá schopnost správně vnímat, zapamatovat si a reprodukovat prožité události, u poškozené nebyly ani zjištěny výrazné osobnostní sklony ke lhavosti, fabulaci či záměrnému zkreslování informací, obecná věrohodnost poškozené byla tedy zachována. S ohledem na argumentaci obviněného Nejvyšší soud považuje za nutné také uvést, že znalec se nevyjadřuje k pravdivosti výpovědi, pouze konstatuje, zda je posuzovaná osoba schopna podat pravdivou výpověď, samotné hodnocení výpovědi svědka z hlediska pravdivosti je výhradně na soudu, který musí svůj myšlenkový proces přezkoumatelným způsobem odůvodnit, čemuž soudy obou stupňů dostály.
26. Pokud jde o námitky obviněného, uplatněné v této souvislosti, z nichž mělo vyplývat, že poškozená v případě popisu jejího napadení vypovídala nepravdivě, Nejvyšší soud doplňuje buď (tyto námitky) neměly ve vztahu k její schopnosti popsat celý incident pravdivě či k jejímu úmyslu vypovídat pravdivě žádnou relevanci (např. pokud poškozená v případě popisu zcela jiné události uvedla, že měla pocit, tedy nikoliv, že se tak opravdu dělo, že ji obviněný chce shodit z balkónu; stejně tak, pokud uvedla, že má problémy řídit automobil a následně ho řídila, tato dvě tvrzení se totiž navzájem nevylučují; taktéž se nijak nevylučuje, že poškozená uvedla, že v důsledku jednání obviněného bylo poškozené okno, avšak bylo zjištěno, že nedošlo k jeho rozbití) nebo se jednalo o marginální okolnosti (např. že se poškozená v některých podrobnostech ohledně předmětného napadení ve svých jednotlivých výpovědích zcela neshodovala). V podrobnostech lze opět odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, neboť tyto se již těmito námitkami obviněného zabývaly, přičemž jasně a přiléhavě vysvětlily, proč považovaly výpověď poškozené za pravdivou.
27. Je navíc třeba znovu zdůraznit, že ze spáchání skutku, jímž byl uznán vinným, byl obviněný usvědčen i svou vlastní výpovědi z přípravného řízení, přičemž poškozená o podstatných skutkových okolnostech vypovídala shodně s touto výpovědí obviněného, což je velmi významnou okolností podporující závěr o pravdivosti její výpovědi. Soud prvního stupně také podrobně odůvodnil, proč právě tuto výpověď obviněného považoval za pravdivou a naopak, proč neuvěřil jeho následné výpovědi učiněné v hlavním líčení, v níž vypovídal účelově se snahou se z jednání kladeného mu za vinu vyvinit, resp. ho alespoň zmírnit (když si postupně uvědomil závažnost svého jednání, zřejmě i v návaznosti na změnu právní kvalifikace). Pokud se obviněný odvolával na nevyspání před výpovědí podanou v přípravném řízení, čímž měly být vysvětleny rozpory, je takové vysvětlení zcela nelogické, neboť právě tato (dříve podaná) výpověď obsahovala poměrně podrobný popis všech souvisejících okolností, ač v případě únavy by bylo možné očekávat spíše obecnější popis celého děje či opomenutí některých souvislostí. Obviněný navíc při výpovědi v přípravném řízení potvrdil, že je psychicky i fyzicky naprosto v pořádku, tedy je schopen výslechu.
28. Pokud pak obviněný nesouhlasil se závěrem krajského soudu, podle něhož poškozená utrpěla v důsledku jeho jednání posttraumatickou stresovou poruchu a pouze ji předstírala, ani tomuto tvrzení, jak již bylo ostatně v tomto rozhodnutí řečeno, ve shodě se soudy obou stupňů není možné přisvědčit. Ač se obviněný snažil bagatelizovat znalecký závěr o existenci této poruchy u poškozené, byl jednoznačný a nebyl ani nijak relevantně zpochybněn. Znalec MUDr. Petr Nedoma popsal, že při klinickém posouzení vycházel nejen z verbálního projevu poškozené, ale také z emočních projevů těchto prožitků a testových vyšetření, jeho závěry pak byly shodné s výpovědí M. K., ošetřující lékařky poškozené, k níž se poškozená se svými potížemi po napadení obviněným dostavila. Špatné psychické rozpoložení poškozené po tomto napadení (strach, obavy, omezení komunikace, styku, určitá otřesenost, šok) potvrdila také řada dalších svědků, a to J. M., J. M., I. D., A. M., J. V., M. S. a D. K. Pokud obviněný své závěry o absenci této poruchy u poškozené podkládal tím, že navštívila své kolegy v práci či byla viděna, jak řídí auto, je třeba uvést, že skutečnost, že se poškozená běžného života stranila, resp. měla problém se ho účastnit, neznamená, že se ho stále mohla v omezené míře účastnit, popřípadě že se o to nepokoušela. Závěr o vzniku posttraumatické stresové poruchy u poškozené v důsledku jednání obviněného lze tedy považovat za plně prokázaný a odůvodněný.
29. Jak již tedy bylo řečeno, nelze dovodit, že by rozhodná skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a potvrzená soudem odvolacím, která jsou určující pro naplnění znaků trestných činů vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, tedy že by skutková zjištění nevyplývala z provedených důkazů či snad měla být jejich opakem apod., ale naopak jsou jimi zjevně podložena.
30. S ohledem na argumentaci obviněného je pak možné doplnit, že v řadě řízení totiž nikoli všechny důkazní prostředky podávají shodně vyznívající informaci (důkaz). Jestliže je konečný skutkový závěr s některým z nich v neshodě (přičemž vyplývá z jiného), neznamená to nutně ani existenci pochybnosti a potřebu aplikovat zásadu in dubio pro reo, ani existenci rozporu takového skutkového závěru s obsahem provedených důkazů. K tomu lze přiměřeně připomenout, že na existenci extrémního či zjevného nesouladu rovněž nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost bez dalšího porušení zásady volného hodnocení důkazů, principu in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017).
31. Učinil-li obviněný součástí svého dovolání také odkaz na doplnění jeho odvolání a vady v něm vytknuté, nezbývá než upozornit, že Nejvyšší soud se může v dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř. tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. Z těchto důvodů obviněný nemůže své námitky opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení, a to ani v závěrečných řečech v řízení před soudem prvního či druhého stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012). Nejvyšší soud se proto námitkami, jež tvořily pouze odkaz na odůvodnění odvolání obviněného, nezabýval.
32. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 tak Nejvyšší soud nezjistil.
33. S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021 [s účinností od 1. 1. 2022 je tento dovolací důvod (shodného znění) podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. označen písm. h) téhož ustanovení] by bylo možné dovolání úspěšně podat, jestliže napadené rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jak již bylo výše připomenuto, uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívaly v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Pod tento dovolací důvod proto není možné řadit námitky, jež obviněný opíral o jiný či pozměněný skutkový stav a neztotožňoval se s provedeným dokazováním. Předmětem právního posouzení je totiž skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje obviněný. Proto se v rámci zmíněného dovolacího důvodu nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování.
34. Převážná část námitek obviněného byla založena právě na odlišných skutkových závěrech spočívajících zejména v tom, že jeho údajné jednání naplňující skutkovou podstatu trestného činu vydírání trvalo „pouhých“ 5 minut ze zjištěného časového rozpětí od 0:30 hod. do 5:00 hod, z tohoto důvodu nemohlo jít podle obviněného o trestný čin vydírání jako takový, ale o trestný čin omezování osobní svobody podle §171 tr. zákoníku, resp. nemohla být tímto jednáním naplněna kvalifikovaná skutková podstata podle §175 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.
35. Z provedeného dokazování (a zejména výpovědi poškozené a obviněného z přípravného řízení) však vyplynulo, že celý tento incident, v jehož rámci obviněný, poté co neoprávněně vnikl po vypáčení vchodových dveří do bytu spící poškozené, poškozenou různými způsoby (za použití pohrůžek násilí i fyzického násilí, držením poškozené bytě proti její vůli) mimo jiné nutil ke sdělení PIN kódu od jejího telefonu, trval po dobu, tak jak je specifikována ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně (tedy od 0:30 hod. do 5:00 hod, nikoliv tedy „pouhých“ 5 minut, jak tvrdil obviněný). Celý útok obviněného byl totiž zjevně motivován snahou (samozřejmě v daném provedení zcela neakceptovatelnou) řešit jejich vztah, dříve partnerský, poté víceméně ze strany poškozené ukončený, byť v určitém rozsahu kontaktů přetrvávající, a to zejména ve smyslu řešit aktuální vztah poškozené k jinému muži (obviněný ve své výpovědi sdělil, že šel za poškozenou proto, aby zjistil pravdu). Proto také požadoval po poškozené PIN od jejího mobilního telefonu, z něhož si potom přeposlal informace týkající se komunikace poškozené se zmíněným mužem. Dovolací argumentace obviněného tedy v tomto směru (pokud v podstatě tvrdil, že v bytě poškozené byl z jiných důvodů a k požadavku na PIN došlo v zásadě izolovaně v krátkém časovém úseku) pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění do 31. 12. 2021, resp. podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nebyla podřaditelná.
36. Nejvyšší soud jen ve stručnosti a pro úplnost dodává, že pokud obviněný několik hodin držel poškozenou proti její vůli v jejím bytě, vyhrožoval jí, že ji přišel zabít, zasáhl ji dvakrát elektrickým paralyzérem a také ji fyzicky napadl, to vše s cílem, byť mimo jiné, ji donutit mu sdělit její PIN kód od telefonu, takovým jednáním způsobil poškozené takový strach o život, resp. zdraví, který u ní nesporně mohl (a také k tomu došlo) ve svém důsledku spustit rozvoj posttraumatické stresové poruchy. Jednání obviněného tedy vykazuje veškeré znaky zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, což právní kvalifikaci podle §171 tr. zákoníku vylučuje (viz zpráva trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 1979, č. j. Tpjf 33/79). Obviněnému tedy nebylo možné v jeho tvrzení přisvědčit.
37. Poslední část námitek předložených obviněným v dovolání se týkala výroků o jeho povinnosti nahradit poškozené škodu ve výši 57 981,30 Kč a nemajetkovou újmu ve výši 150 000 Kč. Námitky zde uplatněné bylo možné dílem podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, resp. s účinností od 1. 1. 2022 podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť jde o jiné nesprávné hmotně právní posouzení, přičemž částečně se jedná o námitky důvodné.
38. Výrok o náhradě škody se opíral o zjištění, že poškozená utrpěla ztrátu na výdělku, spočívající v rozdílu mezi příjmy, které obdržela v době pracovní neschopnosti vzniklé v důsledku útoku obviněného a mezi příjmy, na které by měla nárok, pokud by byla práce schopná. Ve vztahu k tomu obviněný namítal, že dodatek k pracovní smlouvě, podle kterého měla poškozená nárok na čistou měsíční mzdu ve výši 17 500 Kč, byl uzavřen zpětně a účelově, (tedy její příjmy, na které měla mít za řádného běhu věcí nárok, byly nižší), což odůvodnil tím, že když s poškozenou žil, její příjmy byly nižší. Obviněný tím ve své podstatě nezpochybňoval (jiné) hmotněprávní posouzení věci, ale nesprávnost skutkových zjištění (stran potencionálních příjmů poškozené), což se s možnostmi dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. míjí, argumentaci podřaditelnou pod dovolací důvod podle písm. g) téhož ustanovení pak nepředložil (není jí tvrzení, že trvá na své námitce, podle níž byl dodatek ke smlouvě uzavřel účelově). Lze tedy jen konstatovat, že soudy vycházely z provedených důkazů, na jejichž podkladě dovodily výši reálných i potencionálních příjmů poškozené a dovodily škodu na jejím majetku v podobě rozdílů těchto hodnot. Ani tyto výhrady obviněného nebylo možné akceptovat.
39. Důvodnými nicméně Nejvyšší soud shledal námitky (i když nikoli zcela přesně uplatněné) v tom směru, že nebyl dán dostatečný podklad pro přiznání částky 150 000 Kč poškozené jako nemajetkové újmy, resp. pro určení povinnosti obviněného ji zaplatit.
40. Z rozhodnutí krajského soudu je zjevné, že nemajetkovou újmu poškozené přiznal v návaznosti na zdravotní potíže psychického charakteru zapříčiněné jednáním obviněného, avšak bez bližší konkretizace přiznaného nároku. Uvedený soud se v daném ohledu opřel (pouze) o ustanovení §2956 o. z., což ovšem nepostačuje, neboť toto ustanovení nepředstavuje samostatnou skutkovou podstatu pro náhradu újmy a musí navazovat na skutkové podstaty jiné (srov. Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IX. §2894–3081. Praha: Leges, 2018, 979 až 980.). Zákonný rámec pro poskytování náhrady ve vztahu ke zdravotním následkům nemateriální povahy tvoří ustanovení §2958 o. z., přičemž ve věci bylo lze i usuzovat, že poškozená uplatnila právě takový nárok.
41. Jak je zřejmé z aktuální soudní praxe, v případě, že poškozený uplatní nárok na náhradu nemajetkové újmy podle §2958 o. z., je dále nutné zohlednit, že zde upravené nároky, a to na odčinění újmy poškozeného peněžní náhradou vztahující se jednak k plnému vyvážení utrpěné bolesti, jednak k další nemajetkové újmě a jednak k nahrazení ztížení společenského uplatnění, se považují rovněž za samostatně stojící nároky (srov. rozhodnutí publikované pod č. 7/2019 Sb. rozh. obč.). Soud rozhodující v trestním řízení by pak měl v adhezním výroku náležitě vyjádřit, jaký druh nároku poškozenému přiznal. Nárokem na odčinění bolesti se míní odčinění bolesti v tzv. širším smyslu, tedy jak bolesti fyzické, tak i duševního strádání (srov. rozhodnutí č. 39/2020 Sb. rozh. tr.). Proto lze (a odpovídá tomu i dosavadní přístup) újmu vzniklou v důsledku prožité posttraumatické stresové poruchy odčinit v rámci nároku na náhradu nemajetkové újmy na zdraví, konkrétně v rámci samostatného nároku na náhradu za vytrpěné bolesti (ve smyslu §2958 o. z.). Jsou-li bolesti trvalým následkem poškození zdraví, odškodňují se pak v rámci náhrady za ztížení společenského uplatnění (rozhodnutí publikované pod č. 7/2017 Sb. rozh. obč.). Zcela pro úplnost, o další nemajetkovou újmu se jedná v případě, kdy existuje navíc nějaká kvalifikovaná událost vymykající se obvyklému rámci (typicky obvyklému průběhu léčby a stabilizaci zdravotního stavu, které nenastávají pravidelně, ale zvyšují intenzitu utrpěné újmy na zdraví nad obvyklou míru).
42. Zjištěné potíže poškozené (jakožto projevy vzniklé posttraumatické stresové poruchy), na jejichž základě došlo k přiznání nemajetkové újmy, by bylo patrně možné označit jako bolestné (což však krajský soud nespecifikoval), neboť jde o projevy, jež jsou běžně spojovány právě s posttraumatickou stresovou poruchou a jako takové jsou pravidelně zohledňovány při stanovení výše bolestného, případně pak jako ztížení společenského uplatnění, a to v závislosti na relativní trvalosti poškození zdraví (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2022, sp. zn. 7 Tdo 142/2022).
43. Zásadním podkladem pro stanovení náhrady za bolest je potom znalecký posudek znalce z oboru zdravotnictví, odvětví stanovení nemajetkové újmy, který tvoří podrobný a pochopitelný skutkový podklad pro následné rozhodnutí soudu. Je nutné připomenout (viz rozhodnutí publikované pod č. 51/2020 Sb. rozh. tr.), že vypracování znaleckého posudku není vždy podmínkou pro stanovení výše náhrady za bolest (ač tomu tak zpravidla bude), v jednoduchých případech se lze spokojit s odborným vyjádřením. Nicméně i takové odborné vyjádření musí splňovat určité nároky stran možnosti dovodit existenci a výši náhrady nemajetkové újmy v podobě náhrady za bolest, což se v dané věci nestalo.
44. Způsob rozhodnutí soudu prvního stupně (aprobovaný soudem odvolacím), jehož podstatou v návaznosti na uplatnění nároku poškozenou na náhradu nemajetkové újmy ve výši 300 000 Kč byl odkaz na ustanovení §2956 o. z. a dále v podstatě konstatování, že u poškozené došlo k rozvinutí posttraumatické stresové poruchy, která po téměř půl roku zasáhla do všech oblastí života poškozené, a tudíž je namístě jí přiznat polovinu uplatněného nároku, je tak nepřezkoumatelný. Absentuje totiž odkaz na příslušné zákonné ustanovení, z něhož by bylo dále patrno, jaký druh nároku poškozené soud kompenzoval, přičemž stejně tak není v podstatě zřejmé a v souladu se soudní praxí podložené, proč byl vysloven v dané výši (proč byl přiznán v polovině poškozenou požadovaného rozsahu). Byť tedy Nejvyšší soud nehodlá nijak bagatelizovat zásah a dopady jednání obviněného do života a zdravotního stavu poškozené, je nucen konstatovat, že celkově nelze přiznaný nárok poškozené na náhradu nemajetkové újmy a jeho výši považovat za dostatečně podložené a odůvodněné.
45. S ohledem na shora popsané závěry Nejvyšší soud dovozuje, že dovolací argumentace obviněného jen dílem odpovídala uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, dílem potom byla podřaditelná pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, Nejvyšší soud ji však v převážném rozsahu shledal zjevně neopodstatněnou. Obviněnému nicméně přisvědčil v části, v níž dovolací argumentace směřovala proti výroku o náhradě nemajetkové újmy.
46. Nejvyšší soud proto zrušil oba související nesprávné výroky týkající se rozhodnutí o uplatněném nároku poškozenou P. I. na náhradu nemajetkové újmy (podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř.), a to podle §265k odst. 1, 2 tr. ř., včetně navazujícího rozsahu usnesení odvolacího soudu a včetně dalších rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Následně shledal, že po zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů v uvedených částech a rozhodnutí navazujících není v daném případě podle výsledků dokazování pro vyslovení povinnosti k náhradě nemajetkové újmy podklad, proto rozhodl o odkázání poškozené s celým jejím uplatněným nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních (§265m odst. 2 tr. ř. a §265 tr. ř.). Stran rozhodnutí o nároku této poškozené na náhradu škody, resp. o obdobném nároku druhé poškozené (zdravotní pojišťovny), zůstala napadená rozhodnutí nedotčena.
47. Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. a §265m odst. 2 tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 2. 2023
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu