ECLI:CZ:NS:2023:7.TDO.766.2023.1
sp. zn. 7 Tdo 766/2023-1300
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 10. 2023 o dovoláních obviněných 1. M. B. 2. A. B. a 3. Z. B., podaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2023, sp. zn. 44 To 51/2023, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 1 T 70/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných M. B., A. B. a Z. B. odmítají .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 10. 2022, č. j. 1 T 70/2018-1154, byl obviněný M. B. uznán vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a obvinění A. B. a Z. B. zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Obviněný M. B. byl za spáchaný zločin odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Podle §85 odst. 3 tr. zákoníku mu bylo uloženo, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení s dohledem podle svých sil uhradil škodu způsobenou trestným činem. Obvinění A. B. a Z. B. byli shodně odsouzeni k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §82 odst. 3 tr. zákoníku jim bylo uloženo, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil uhradili škodu způsobenou trestným činem. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1 tr. ř. pak bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 3. 2023, č. j. 44 To 51/2023-1241, zrušil podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. z podnětu odvolání podaného státní zástupkyní v neprospěch všech obviněných, přičemž v případě obviněného M. B. směřovalo do výroku o vině i trestu a v případě obviněných A. B. a Z. B. toliko do výroku o trestu, napadený rozsudek v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný M. B. byl uznán vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a obvinění A. B. a Z. B. zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Obviněný M. B. byl za spáchaný zločin odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Podle §85 odst. 3 tr. zákoníku mu bylo uloženo, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení s dohledem podle svých sil uhradil škodu způsobenou trestným činem. Obvinění A. B. a Z. B. byli shodně odsouzeni k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §82 odst. 3 tr. zákoníku jim bylo uloženo, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil uhradili škodu způsobenou trestným činem. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1 tr. ř. pak bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody. Podle §256 tr. ř. byla odvolání obviněných M. B., A. B. a Z. B. zamítnuta.
3. Uvedených trestných činů se všichni obvinění podle zjištění soudů dopustili v podstatě tím, že dne 30. 3. 2018 v době kolem 17:00 hod. v Praze 4, XY, v XY patře domu, obviněná Z. B. a obviněný A. B., vedeni úmyslem vystěhovat poškozeného K. Z., z jím řádně pronajatého bytu č. XY, do tohoto bytu proti vůli poškozeného vnikli, a to tak, že poškozeného po předchozí slovní rozepři obviněná Z. B. vtlačila do uvedeného bytu, poté k poškozenému přistoupil obviněný A. B. , který ho odtla čil pomocí zapřené levé ruky o hrudník dále do chodby bytu za otevřené dveře vlevo, přitom poškozenému obviněná Z. B. nadávala slovy „hajzle, Arabe“ a oba ho nutili k vystěhování z bytu, následně s časovým odstupem přibližně deseti minut do bytu na základě předchozí telefonické výzvy obviněných Z. B. a A. B. vstoupil právě dostavivší obviněný M. B. společně s O. H. a J. B., který poškozeného fyzicky napadl, aby ho donutil k vystěhování z bytu, jemuž se bránil, a to tak, že ho opakovaně udeřil rukou sevřenou v pěst do oblasti hlavy, a to i v době, kdy poškozeny ́ v d ůsledku předchozích úderů ležel na zemi, přitom mu vulgárně nadával slovy „hajzle, proč jsi neodešel“ a přitom držel v ruce nůž u břicha poškozeného, což doprovázel slovy „hajzle, zabít tebe“ a výše popsanými údery mu způsobil tržně zhmožděnou ránu na čele délky asi 2 cm a zlomeninu nosních kůstek bez posunutí úlomků, načež se všichni podíleli na vystěhování osobních věcí poškozeného proti jeho vůli z bytu ven na ulici a vyměnili zámek vstupních dveří do bytu, čímž poškozenému zamezili užívání pronajatého bytu.
4. Lze doplnit, že Obvodní soud pro Prahu 4 již dříve ve věci obviněných rozhodl odsuzujícím rozsudkem ze dne 19. 9. 2019, č. j. 1 T 70/2018-656, který byl k odvolání obviněných a státní zástupkyně podle §258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2020, č. j. 44 To 386/2020-713, a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně. Návazně byl k odvolání obviněných a státní zástupkyně i druhý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 1. 2022, č. j. 1 T 70/2018-1069, kterým byl obviněný M. B. uznán vinným přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku a obvinění A. B. a Z. B. zproštěni obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř., rovněž zrušen podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř., a to usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2022, č. j. 44 To 170/2022-1105, a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně, který následně rozhodl shora uvedeným způsobem.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku soudu druhého stupně podali všichni tři obvinění – M. B., A. B. a Z. B. dovolání. Vzhledem k tomu, že tak učinili jedním podáním, byla jejich argumentace zcela shodná. Své dovolání opřeli o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a rozhodnutí spočívá a nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Současně jako dovolací důvod uvedli porušení jejich práva na spravedlivý proces.
6. Předně byla zrekapitulována výpověď obviněné Z. B., která uvedla, že nevstoupila přes nesouhlas poškozeného K. Z. do bytu, celý fyzický konflikt zahájil právě poškozený jejím napadením a následná fyzická potyčka měla pouze povahu obrany i s ohledem na její tělesnou konstituci, kdy ji její syn obviněný A. B. chtěl logicky bránit. Obviněný M. B. se do fyzické konfrontace s poškozeným vůbec nedostal a pouze asistoval při vyklízení bytu. V obdobném duchu vypovídal i obviněný A. B., jenž byl incidentu přítomen, přičemž chtěl celou věc řešit za asistence Policie České republiky, které po vyklizení bytu rovněž celou záležitost oznámili. Proti jejich výpovědím stojí výpověď poškozeného, která byla v rámci hlavního líčení modifikována stran dobrovolného vpuštění obviněných do bytu. Takový počin pokládali za podstatný rozpor, vnášející pochybnosti o věrohodnosti výpovědi poškozeného.
7. Z hlediska posouzení napadeného rozsudku poukázali na porušení principu in dubio pro reo , neboť podstata obvinění všech obviněných spočívala z hlediska důkazní situace v „tvrzení proti tvrzení“. Všichni obvinění byli přesvědčeni, že o věrohodnosti výpovědi poškozeného K. Z., která byla stěžejním důkazem pro jejich odsouzení, jsou důvodné pochybnosti spočívající v podstatných změnách v jeho výpovědi. Jednak bylo prokázáno, že průběh napadení vůbec nemohl dosahovat takové intenzity, jakou uváděl obviněný, když znalec vyloučil možnost, že by poškozený obdržel takové množství úderů, jaké poškozený uváděl. Z tohoto obhajoba dovozovala snahu poškozeného zveličovat události, ke kterým došlo. Zároveň změnil své dřívější tvrzení v tom smyslu, že obviněné Z. B. a A. B. do pronajatého bytu dobrovolně nevpustil. Takovou změnu označili za podstatnou, neboť představovala základ pro rozhodnutí o případném naplnění skutkové podstaty přečinu porušování domovní svobody. S ohledem na zásadu in dubio pro reo není možné takovýto rozpor přejít tak, že ani obvinění nebyli ve svých výpovědích vždy konzistentní a vzájemně souladní.
8. Dále uvedli, že odvolacím soudem nebyly v odůvodnění rozsudku řádně zhodnoceny fakticky žádné další důkazy, zejména se vůbec nezabýval tou částí výpovědí znalce MUDr. Jiřího Hladíka, kterou je částečně znevěrohodněna výpověď poškozeného. Obhajoba proto způsob, jakým se odvolací soud nevypořádal s informacemi poskytnutými znalcem, hodnotila jako tzv. opomenutý důkaz. S odkazy na nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. II. ÚS 623/05, a ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 226/06, pak deklarovali porušení jejich práva na spravedlivý proces.
9. Rovněž konstatovali, že celé dosavadní řízení bylo z hlediska hodnocení důkazů a věrohodnosti jednotlivých výpovědí stiženo řadou pochybení, zejména ze strany Městského soudu v Praze. Za problematický označili především způsob, jakým zavázal obvodní soud hodnotit výpověď poškozeného K. Z. (obvinění Z. B. a A. B. totiž byli zproštěni obžaloby, neboť soud prvního stupně neuvěřil části výpovědi poškozeného). Měli za to, že si Městský soud v Praze nepřípustným způsobem atrahoval právo hodnocení důkazů na úkor soudu prvního stupně. Provádění i hodnocení důkazů je v trestním řízení primární povinností soudu prvního stupně, kdy měli za to, že důležitým je důsledné posuzování jednotlivých tvrzení každé výpovědi, z nichž některá mohou být pravdivá a některá nepravdivá. Přesto Obvodní soud pro Prahu 4 v odůvodnění svého odsuzujícího rozsudku ze dne 27. 10. 2022 výslovně uvedl, že musí respektovat stanovisko odvolacího soudu, který se neztotožnil s jeho způsobem hodnocení výpovědi poškozeného, tedy si jej vyložil tak, že má poškozenému buď zcela věřit nebo nevěřit. Zavázáním soudu nižšího stupně k určitému hodnocení důkazů došlo podle přesvědčení dovolatelů k porušení §263 odst. 7 tr. ř., a tedy práva na spravedlivý proces (např. nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 608/06). V daném případě panovala mezi odvolacím soudem a soudem prvního stupně zásadní neshoda ohledně posouzení věrohodnosti důležitého svědka, jehož výpověď hodnocená jednotlivě i v souhrnu s ostatními důkazy vyvolávala dle soudu prvního stupně důvodné pochybnosti o vině stěžovatele, kdy Ústavní soud mj. uvedl, že soud vyššího stupně může vyslovit právní názor, který je pro nižší soud závazný, avšak nesmí jej zavazovat k určitému hodnocení důkazů. Toto platí s výjimkou, kdy odvolací soud takový důkaz sám provedl. K provedení důkazu výpovědí poškozeného K. Z. Městský soud v Praze přistoupil až v odvolacím řízení, které bylo ukončeno vydáním napadeného rozsudku. Z důvodu uváděných pochybení při udílení pokynů soudu prvního stupně je namístě rovněž požadovat zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 10. 2022.
10. Dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. obhajoba spatřovala v porušení judikatorně stanovených pravidel pro zásady dokazování a hodnocení důkazů. Dle přesvědčení obhajoby soud dostatečným způsobem nekonfrontoval kontradiktorní tvrzení poškozeného, obviněných a znalce, jakož i absolutně nekritickým pohledem hodnotil výpověď poškozeného jako takovou. Obhajoba měla za to, že dokazování bylo provedeno dostatečným způsobem, avšak provedené dokazování a způsob hodnocení důkazů měl za následek nesprávné právní posouzení věci. S ohledem na jejich právo na spravedlivý proces obvinění akcentovali závěr Nejvyššího soudu z rozsudku pod sp. zn. 8 Tdo 1079/2020, podle něhož má-li se soud v trestním řízení přiklonit k výpovědi poškozeného a přistoupit k vydání odsuzujícího rozsudku, je důležité, aby věrohodnost poškozeného nebyla žádným logickým způsobem zpochybnitelná. V řízení však došlo k převzetí dle znaleckého posudku zjevně nepravdivého tvrzení o způsobu napadení poškozeného do popisu skutku a nebyly odstraněny pochybnosti ani ohledně dalších částí výpovědi poškozeného. Z toho důvodu deklarovala obhajoba významné porušení základních lidských práv obviněných.
11. Závěrem proto dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně a podle §265m tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněné Z. B., A. B. a M. B. zprošťuje obžaloby. Tento návrh odůvodnili tak, že další dokazování v této věci již nemůže přispět k získání nových poznatků s akcentem na §2 odst. 4 tr. ř. a jejich právo, aby byla věc projednána a skončena bez dalších průtahů řízení. Alternativně navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně a tomuto přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a ve věci rozhodl.
12. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání obviněných M. B., A. B. a Z. B. uvedla, že obvinění uplatnili z velké části stejné námitky jako v řízení před odvolacím soudem, přičemž ten na jejich obhajobu dostatečně reagoval. Jednoznačně pak souhlasila s tím jeho názorem, že provedenými důkazy bylo prokázáno, že k předmětnému incidentu v bytě došlo, jakož i vzniklé zranění způsobené poškozenému. Za nespornou označila i skutečnost vniknutí obviněné Z. B. a obviněného A. B. do bytu, a to násilím proti vůli poškozeného K. Z. i následné přivolání obviněného M. B. Ten pak jednal v této vyhrocené situaci nikoli osamoceně, ale na základě minimální konkludentní domluvy s dalšími obviněnými. Výpověď poškozeného podle jejího přesvědčení soudy považovaly správně za věrohodný zdroj informací, neboť o podstatných skutečnostech poškozený vždy vypověděl shodně. Jednání všech obviněných tedy bylo provedenými důkazy prokázáno a právní kvalifikace je rovněž přiléhavá. Deklarovaný důvod dovolání tudíž podle ní naplněn nebyl. Závěrem proto navrhla, aby Nejvyšší soud podaná dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť jsou zjevně neopodstatněná.
III.
Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou přípustná [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], byla podána osobami k tomu oprávněnými, tj. obviněnými prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňují náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak jsou zjevně neopodstatněná.
IV.
Důvodnost dovolání
14. Dovolání obviněných byla opřena o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , jenž lze uplatnit, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
15. Rovněž uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je pak dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
16. Podstatou argumentace všech dovolatelů byl nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů, jakož i jejich hodnotícími úvahami s akcentem na nevěrohodnost výpovědi poškozeného, jež nebyla dostatečným způsobem konfrontována s dalšími ve věci provedenými důkazy. Je tedy třeba konstatovat, že námitky obviněných směřovaly primárně do oblasti skutkové a procesní, jelikož brojili proti učiněným skutkovým zjištěním skrze tvrzené nesprávně provedené dokazování. Takovou argumentaci je s ohledem na namítaný a identifikovaný zjevný nesoulad mezi rozhodnými skutkovými zjištěními určujícími pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů možno podřadit pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pakliže obvinění rozporovali formálně nesprávné právní posouzení skutku, fakticky svou argumentaci vystavěli na odlišném skutkovém podkladě než na tom, který byl zjištěn soudy obou stupňů. Platí přitom, že v rámci zvoleného dovolacího důvodu je skutkový stav hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Proto nebylo možné jejich námitky pod daný důvod dovolání vztáhnout.
17. Mimořádný opravný prostředek obviněných pak obsahuje i námitku porušení §263 odst. 7 tr. ř. ze strany odvolacího soudu, který měl nepřípustným způsobem zavázat soud prvního stupně k hodnocení výpovědi poškozeného ve svém zrušujícím usnesení ze dne 27. 6. 2022, č. j. 44 To 170/2022-1105. Danou výtku však nelze subsumovat pod žádný z taxativně stanovených dovolacích důvodů, neboť se jedná o námitku ryze procesního charakteru. Nejvyšší soud ji nicméně zohlednil v právu na spravedlivý proces, a proto stručně uvádí následující. Městský soud ve svém shora citovaném usnesení toliko v odstavci 9. jeho odůvodnění akcentoval, že závěry, ke kterým soud prvního stupně dospěl, byly ve vztahu k obviněným A. B. a Z. B. naprosto v diametrálním rozporu s provedenými důkazy. Dále pak v odstavci 10. jeho odůvodnění konstatoval, že již ve svém prvním zrušujícím rozhodnutí poukázal na to, že nelze postupovat tak, aby části výpovědi bylo uvěřeno a části nikoli, nicméně soud má vyhodnotit danou výpověď i vzhledem k jejímu vývoji, časovému odstupu a nuancím, které mohou nastat v souvislosti s časovou blízkostí celé události, a právě i s dlouhodobým časovým odstupem. Zdůraznil, že tím, že se soud prvního stupně nedokázal vypořádat s rozpory mezi výpověďmi poškozeného, nemůže vést k jednoznačnému závěru o jejich nepoužitelnosti, a neakceptoval jeho závěr v tom smyslu, že se rozhodl nepřihlížet k výpovědi pro její rozpory. S vědomím výše uvedeného se Nejvyšší soud nemohl ztotožnit s výtkami obviněných, neboť nelze dospět k závěru, že by odvolací soud zavázal soud prvního stupně k určitému – nepřípustnému hodnocení výpovědi poškozeného. Odvolací soud zjevně neuděloval soudu prvního stupně žádné závazné pokyny, k jakým závěrům má dospět při následném hodnocení důkazů, což by byl postup nepřijatelný a odporující i ústavně zaručenému právu obviněných na nezávislý soud ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i zásadě volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Toliko reagoval na vadné hodnocení důkazů soudem prvního stupně. Podstatné pak je, že samostatně nehodnotil důkazy bez jejich provedení a nečinil definitivní důkazní ani skutkové závěry. V uvedeném postupu proto nelze spatřovat dotčení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces.
18. Co se týče předkládaných skutkových námitek, Nejvyšší soud považuje za nutné akcentovat, že dovolací námitky jsou pouze opakováním námitek obviněných, které uplatňovali v průběhu celého trestního řízení, a soudy obou stupňů se s nimi řádně vypořádaly. Těžiště dovolacích námitek obviněných pak shodně spočívalo ve zpochybnění učiněných skutkových zjištění na základě nesprávného hodnocení důkazů, a to i ve formě případného zjevného rozporu. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je však dostatečně zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly. Je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Nejvyšší soud jako soud dovolací není jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. Zjevný rozpor skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů, je na místě dovodit zejména, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod., k čemuž však, jak bude vyloženo dále, nedošlo.
19. Nejprve je nutno konstatovat, že na základě dokazování, provedeného v dostatečném rozsahu, soudy dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše. Skutková zjištění se opírají zejména o výpověď poškozeného K. Z., která koresponduje s lékařskými zprávami vystavenými po ošetření poškozeného, fotodokumentací pořízenou v nemocničním zařízení, úředním záznamem Policie České republiky dokumentujícím prvotní úkony na místě činu po oznámení, vyhodnocením telekomunikačního provozu obviněných a poškozeného či protokolem o ohledání místa činu, jakož i znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, vyhotoveným znalcem MUDr. Jiřím Hladíkem (jak bude podrobněji osvětleno dále). Bylo jednoznačně prokázáno, že k předmětnému incidentu v bytě došlo, že se ho zúčastnili všichni obvinění, jakož i zranění způsobená poškozenému.
20. Obviněnými bylo především vytýkáno, že výpověď poškozeného byla nevěrohodná, neboť nebyla konzistentní a byla podstatně modifikována. Nadto byla v rozporu s výpověďmi obviněných Z. B. a A. B. stran dobrovolnosti vstupu do bytu, jakož i závěry znalce MUDr. Jiřího Hladíka vyjádřené ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství ohledně možného průběhu vzniku zranění. Nutno rovněž dodat, že spatřovali tzv. opomenutý důkaz v té skutečnosti, že se soudy nevypořádaly s tvrzeními znalce. K tomu je především vhodné nejprve uvést, že soudy se danými okolnostmi zabývaly, a tudíž opomenuty nebyly. Nalézací soud neopomenul, že se výpověď poškozeného v průběhu času mírně lišila, nicméně (i s ohledem na běh času) ji považoval za věrohodný zdroj informací, neboť o podstatných skutečnostech poškozený vždy vypověděl shodně, a proto z ní vycházel (viz odstavec 27. odůvodnění jeho rozsudku). Bylo tudíž prokázáno, že vstup obviněných A. B. a Z. B. do bytu nebyl dobrovolný, nýbrž se uskutečnil proti vůli poškozeného, a navazující konflikt neměl ze strany obviněných obrannou povahu. Rovněž za stabilizované skutkové zjištění s oporou v provedených důkazech lze označit i přivolání obviněného M. B., který jednal způsobem popsaným ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu. Co se pak týče charakteru zranění poškozeného a mechanismu jeho vzniku, nalézací soud se rovněž vyjádřil ke zdánlivé rozpornosti výpovědi poškozeného a znaleckých závěrů stran počtu úderů, jimiž bylo zranění způsobeno. Dospěl přitom k závěru, že znalec sice konstatoval, že větší množství úderů nekoresponduje s charakterem zranění, avšak poškozený hovořil o větším množství úderů s tím, že některé z nich směřovaly na temeno hlavy a nikoli tedy do oblasti vzniku krvavého zranění na obličeji (viz odstavec 28. odůvodnění jeho rozsudku). Nejvyšší soud proto konstatuje, že nelze soudům vytýkat, že v souladu se zásadami bezprostřednosti a ústnosti uvěřily konstantní výpovědi poškozeného, neboť vyložily, proč ji považovaly za věrohodnou.
21. V provedených důkazech tudíž nelze shledat jakékoliv rozpory se zjištěným skutkovým stavem. Jedná se o důkazy, které ve svém souhrnu tvoří logickou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů ve svém celku shodně a spolehlivě prokazujících skutečnost, že se dovolatelé dopustili shora popsaného jednání. Současně byla vyvrácena obhajoba obviněných, kteří svou vinu popírali.
22. Nejvyšší soud tak mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 4, z nichž v napadeném rozsudku vycházel Městský soud v Praze, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal žádný, natož zjevný rozpor. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad v provedených důkazech, které nalézací soud řádně zhodnotil a svůj postup vysvětlil v odůvodnění rozsudku. Odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil a své úvahy rovněž řádně odůvodnil. V podrobnostech proto Nejvyšší soud na odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů odkazuje. Není předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Lze proto uzavřít, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. Neshledal-li Nejvyšší soud v posuzované věci zjevný rozpor, nemohla být ani porušena procesní zásada in dubio pro reo . Zásada in dubio pro reo , která vyplývá ze zásady presumpce neviny, znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. V této věci však pochybnosti o průběhu skutkového děje nevznikly.
V. Závěr
23. Ze shora uvedených skutečností je tak namístě především konstatovat, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) byl obviněnými uplatněn toliko formálně. Některé dovolací námitky však byly podřaditelné pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož naplnění Nejvyšší soud neshledal.
24. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněná dovolání obviněných M. B., A. B. a Z. B. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
25. Nad rámec uvedeného je namístě poznamenat, že rozhodnutí soudu druhého stupně je ze dne 27. 3. 2023, avšak věc byla předložena Nejvyššímu soudu k projednání dovolání až dne 9. 8. 2023 a v dovolacím řízení tak nedošlo k průtahům.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 10. 2023
JUDr. Roman Vicherek
předseda senátu