ECLI:CZ:NS:2023:7.TDO.906.2023.1
sp. zn. 7 Tdo 906/2023-263
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 10. 2023 o dovolání obviněného P. H. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2023, sp. zn. 7 To 83/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 39 T 118/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. H. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Stručné shrnutí dosavadního řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 16. 2. 2023, sp. zn. 39 T 118/2022, byl obviněný shledán vinným ze spáchání přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku.
2. Podle skutkových zjištění se obviněný tohoto trestného činu dopustil v podstatě tím, že v období od srpna 2021 do září 2022 na Praze 7, ani jinde, řádně nepřispíval na výživu svého nezletilého syna AAAAA (pseudonym), ačkoliv mu tato vyživovací povinnost vyplývala ze zákona a její výše byla stanovena rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 15 Nc 44/2011, který nabyl právní moci dne 12. 5. 2012, na 5 000 Kč měsíčně, splatných vždy k 15. dni v měsíci předem k rukám matky poškozeného P. H., přestože si byl své vyživovací povinnosti od počátku vědom a byl schopen výživné v dostatečné výši plnit, čímž mu za uvedené období vznikl na výživném dluh ve výši 70 000 Kč.
3. Za tento trestný čin ho soud prvního stupně odsoudil k podmíněnému trestu odnětí svobody ve výši 5 měsíců se stanovením zkušební doby v délce 36 měsíců. Soud obviněnému rovněž uložil, aby během zkušební doby podle svých sil uhradil dlužné výživné.
4. Obviněný se proti prvostupňovému rozhodnutí odvolal. Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 14. 6. 2023, sp. zn. 7 To 83/2023, jeho odvolání zčásti vyhověl a zrušil výrok o trestu, a nově obviněného odsoudil k podmíněnému trestu odnětí svobody ve výši 2 měsíců se stanovením zkušební doby v délce 2 let. Odvolací soud obviněnému rovněž uložil, aby během zkušební doby řádně platil běžné výživné.
II.
Obsah dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d) a h) tr. ř.
6. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný uvedl, že soud prvního stupně pochybil, pokud o jeho odsouzení dne 16. 2. 2023 rozhodl bez jeho přítomnosti. Krátce před začátkem hlavního líčení se u něj totiž vyskytly akutní zdravotní problémy, kvůli kterým musel vyhledat lékařskou pomoc. O tom soud informoval jak telefonicky, tak stručně e-mailem. Soud však – podle obviněného nesprávně – k jeho omluvě nepřihlédl. Obviněný zdůraznil, že v daný den neměl reálnou možnost se z jednání omluvit jinou cestou, nešlo o obstrukční jednání. Nemělo mu být rovněž jako právnímu laikovi – navíc ve zhoršeném zdravotním stavu – kladeno k tíži, že k omluvě nepřipojil i žádost o odročení hlavního líčení. Takový postup soudu označil za formalistický a účelový.
7. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítl, že jeho jednání postrádalo společenskou škodlivost. Jeho syn výpadkem v placení výživného žádným způsobem nestrádal, neboť matka poškozeného zvládala výpadek v placení výživného bez problémů pokrýt. Své námitky obviněný směřoval i do subjektivní stránky trestného činu, přičemž poukázal na svůj špatný duševní stav způsobený omezením kontaktu se synem, kvůli kterému nemohl vydělávat finanční prostředky a hradit své závazky; výživné pak neplatil, pouze pokud by se tím dostal do existenčních problémů, a tedy nelze dovodit úmyslné zavinění.
8. Obviněný připojil, že svůj dluh na výživné zaplatil dne 12. 6. 2023 díky prodeji svého osobního automobilu. Rovněž připojil svůj nesouhlas s diagnózou, podle které má jeho syn poruchu autistického spektra, neboť tato diagnóza umožňuje matce poškozeného čerpat příspěvky na péči o syna.
9. Obviněný závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání.
10. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství v reakci na dovolání obviněného uvedl následující.
11. K uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. upozornil, že obviněný při své omluvě, kterou učinil telefonicky pouze 11 minut před začátkem hlavního líčení, nepožádal o odročení tohoto hlavního líčení. Soudce se pokusil obviněného telefonicky zkontaktovat, ale marně – obviněný hovor nepřijal. Ke konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného, který byl o této eventualitě řádně poučen v předvolání, pak byly splněny všechny náležitosti. Státní zástupce navíc upozornil, že ze soudem obdržené zdravotní zprávy nevyplývá nic, co by nasvědčovalo vážnosti zdravotního stavu obviněného, což svědčí o obstrukční povaze jeho omluvy. Připojil, že předmětné hlavní líčení představovalo závěrečnou etapu projednání věci, v níž nebyly prováděny žádné nové důkazy, a soud tak pouze přistoupil k vyhlášení meritorního rozhodnutí.
12. K uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce nejdříve uvedl, že důvod, proč jeho syn v důsledku výpadku placení výživného nestrádal, je materiální pomoc ze strany státu. K tomu státní zástupce připojil, že obviněný nebyl odsouzen pro kvalifikovanou skutkovou podstatu podle §196 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, k němuž se vyžaduje, aby pachatel neplněním zákonné vyživovací povinnosti vytvořil situaci, v níž si oprávněná osoba, pokud by se jí nedostalo cizí pomoci, není schopna sama opatřit základní prostředky ke svému životu. K psychickému stavu obviněného a jeho možnosti platit státní zástupce uvedl, že obviněný je vlastníkem 3 nemovitostí, disponuje příjmem z rekreační chaty a částka 5 000 Kč, kterou je povinen platit, není vůbec vysoká s porovnáním s výdaji, které musela vynakládat matka poškozeného i s ohledem na stav syna s autismem. K tvrzenému splacení dlužné částky obviněným státní zástupce poukazuje na to, že tak bylo učiněno až po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, což vylučuje použití institutu účinné lítosti.
13. Státní zástupce závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolaní obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
III.
Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je v této trestní věci přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na k tomu určeném místě (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
IV.
Důvodnost dovolání
15. Obviněný ve svém dovolání odkázal na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d) a h) tr. ř.
IV. a)
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
16. K naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. dochází, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.
17. Pod tento dovolací důvod lze podřadit námitku obviněného, podle které soud prvního stupně neměl konat hlavní líčení v jeho nepřítomnosti. Tato námitka je však zjevně neopodstatněná.
18. Nejvyšší soud nejdříve vysvětluje, že formální a materiální pravidla (podmínky) pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného jsou obsaženy v §202 odst. 2 tr. ř., ze kterého plyne, že tato pravidla by nebyla bez dalšího porušena jen tím, pokud by soud konal hlavní líčení bez přítomnosti obviněného, třebaže by ten svou nepřítomnost předem omluvil, poskytl důkaz o své indispozici a dokonce i požádal o odročení, protože zákonné podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného nejsou nijak vázány na to, zda se obviněný omluvil, ani na to, co bylo důvodem jeho nepřítomnosti. Vždy je však třeba zvážit, nakolik by za takových okolností bylo konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného proporční k jeho právu na spravedlivý proces a k účelu jeho práva na projednání věci v jeho přítomnosti. Tímto účelem se přitom rozumí zejména zajistit obviněnému reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 421/2002; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2008, sp. zn. 8 Tdo 931/2008). Soud tak nemusí vyhovět jakékoliv žádosti obviněného o odročení nařízeného hlavního líčení, pokud k tomu nejsou relevantní důvody, mezi které patří i včasnost a náležitá zdůvodněnost omluvy a žádosti (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. 4 Tdo 204/2020).
19. Nejvyšší soud z trestního spisu zjistil, že obviněný se snažil omluvit z každého ze čtyř termínů hlavního líčení, v nichž se tento úkon konal nebo konat měl. V případě prvního termínu hlavního líčení nařízeného na den 22. 12. 2022 soud žádosti obviněného vyhověl, ovšem s výzvou, aby obviněný doložil podepsaný originál lékařské zprávy, přičemž soud vytkl i další vady omluvy, zejména její včasnost (viz č. l. 100). V případě dalšího termínu hlavního líčení již konaného dne 30. 12. 2022 se obviněný opět omluvil, aniž by však splnil předchozí výzvu soudu; obviněný totiž opakovaně svůj stav (údajné respirační obtíže) dokládal kopií lékařské zprávy e-mailem bez ověřeného podpisu, nadto doložil totožný dokument jako v předchozím případě (již ze dne 13. 12. 2022), a to ještě den před konáním hlavního líčení. Soud tak jeho žádosti o odročení nevyhověl (viz č. l. 109). To se obviněný snažil zvrátit telefonicky, avšak marně (č. l. 115). K hlavnímu líčení se poté nedostavil. I z dalšího hlavního líčení konaného dne 9. 2. 2023 se obviněný pokusil omluvit s žádostí o odročení, tentokrát kvůli problému se zubem, čemuž však soud také nevyhověl, neboť zdravotní obtíž nebyla ničím doložena a nejevilo se, že by měla bránit účasti na hlavním líčení, navíc když obviněnému nic nebránilo, aby lékařskou pomoc vyhledal ještě před konáním hlavního líčení. Obviněný se tak k hlavnímu líčení konaném dne 9. 2. 2023 dostavil, učinil svoji výpověď a soud mu udělil prostor se vyjádřit i k obsahu výpovědi matky poškozeného učiněné v předchozím hlavním líčení, kterému nebyl obviněný přítomen. I z posledního hlavního líčení konaného dne 16. 2. 2023 se obviněný telefonicky omluvil, a to 11 minut před plánovaným začátkem hlavního líčení, aniž by však svůj údajný zhoršený zdravotní stav doložil, přičemž mu bylo sděleno, že omluva není řádná ani včasná, a hlavní líčení se tak bude konat v jeho nepřítomnosti (č. l. 165). V tomto posledním hlavním líčení se podle obsahu protokolu na č. l. 166 již neprovádělo dokazování, ale bylo přistoupeno jen k závěrečné řeči státního zástupce a k vyhlášení rozsudku.
20. Nejvyšší soud k tomu především konstatuje, že ve věci byly splněny formální podmínky obsažené v §202 odst. 2 písm. a) a b) tr. ř., mj. když o konání hlavního líčení byl obviněný vyrozuměn usnesením vyhlášeném v jeho přítomnosti u předchozího hlavního líčení ze dne 9. 2. 2023 (č. l. 155), což ovšem obviněný nijak nezpochybnil a není tudíž potřebné se k tomuto momentu blíže vyjadřovat. Pokud jde o podmínky materiální, z procesního děje, jak je popsán shora, se pak jeví, že dokazování bylo koncentrováno především do druhého konaného hlavního líčení (srov. bod 4 in fine prvostupňového rozhodnutí), kterého se obviněný účastnil, a při kterém dostal možnost vyjádřit se k dílčímu dokazování provedenému při prvním hlavním líčení (výpověď matky poškozeného), čehož obviněný využil. Vzhledem však k tomu, že obviněný namítal pochybení v konání právě a pouze posledního hlavního líčení v jeho nepřítomnosti, Nejvyšší soud konstatuje, že v předmětném hlavním líčení nebylo prováděno dokazování, čímž byl zásah do procesních práv obviněného minimální (k tomu srov. bod 6. prvostupňového rozhodnutí a bod 7. odvolacího rozhodnutí). V otázce materiální podmínky konání tohoto hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného, která vyžaduje, aby věc šla spolehlivě rozhodnout a aby šlo účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obžalovaného, je evidentní, že pokud podstata hlavního líčení konaného dne 16. 2. 2023 spočívala v zásadě jen ve vyhlášení rozsudku, není přítomnost, resp. nepřítomnost obviněného tak významná, aby tato tvořila překážku konání hlavního líčení.
21. Co se týče podmínek včasnosti a řádnosti omluvy z hlavního líčení (a případné žádosti o odročení), Nejvyšší soud nejdříve uvádí, že i kdyby tyto podmínky byly splněny, nepovinovalo by to v tomto případě soud prvního stupně bez dalšího k odročení hlavního líčení, neboť jeho obsahem bylo v podstatě jen vyhlášení rozsudku. Jak potom ale vyplynulo shora, obviněný svou omluvu komunikoval soudu 11 minut před plánovaným začátkem hlavního líčení, což sice samo o sobě nevylučuje, aby byla omluva včasná, nakonec obviněný tvrdil akutní a náhlé zdravotní potíže, ovšem lze s jistotou konstatovat, že omluva nebyla řádná a řádně podložená. Především lékařská zpráva, kterou (až později) obviněný soudu poskytl, vykazovala zaprvé stejnou vadu, která byla obviněnému vícekrát vytýkána v reakcích na jeho předchozí omluvy (dokument byl odeslán elektronicky bez ověřeného podpisu), ale zadruhé a především z jejího obsahu vyplynulo, že lékařské vyšetření bylo provedeno až poměrně dlouho (několik hodin) po plánovaném hlavním líčení, a dokonce nebyla zjištěna žádná zdravotní komplikace, která by objektivně potvrdila tvrzení obviněného o jeho akutní zdravotní indispozici (viz bod 7. prvostupňového rozhodnutí). Nad tento rámec se lze i přiklonit k odvolacímu soudu v jeho posouzení omluvy obviněného jako obstrukčního jednání (bod 5. odvolacího rozhodnutí), a to vzhledem k celému procesnímu ději a k předchozím omluvám a žádostem o odročení, které obviněný vůči soudu během řízení učinil (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 1. 2019, sp. zn. II. ÚS 2600/18).
22. K té části námitky obviněného, podle které soud postupoval přehnaně formalisticky, pokud hlavní líčení ze dne 16. 2. 2023 neodročil proto, že o to při formulaci omluvy zapomněl výslovně požádat, Nejvyšší soud uvádí, že jak zřetelně vyplývá z bodu 7. prvostupňového rozhodnutí, soud prvního stupně nezakládal svůj procesní postup výlučně na tom, že by obviněný opomenul požádat o odročení, ale jasně uvedl, že i kdyby snad obviněný o odročení požádal, nebyl by důvod této žádosti vyhovět, přičemž odkázal na již shora zmíněné vady omluvy a postupu obviněného.
23. Tato námitka je tudíž zjevně neopodstatněná. Obviněný měl prostor se vyjádřit k obžalobě, měl prostor vznést obhajobu, měl prostor se vyjádřit k provedenému dokazování a z účasti na hlavním líčení konaném dne 16. 2. 2023 se neomluvil včas, důvody své nepřítomnosti dostatečně nedoložil, a navíc z toho, co doložil, se jeví, že lékařskou pomoc vyhledal v době několik hodin po skončení předmětného hlavního líčení, a navíc mu lékařským vyšetřením nebyl zjištěn objektivně zhoršený zdravotní stav. Vzhledem k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 5 Tdo 420/2004, publikovanému v odborném časopise Trestněprávní revue č. 8/2005, které se věnuje předmětné problematice v kontextu trestného činu zanedbání povinné výživy podle §196 tr. zákoníku, Nejvyšší soud rovněž konstatuje, že soud prvního stupně využil přítomnosti obviněného v hlavním líčení ze dne 9. 2. 2023, a věnoval při dokazování pozornost výdělkovým a majetkovým poměrům obviněného, aby mohl být učiněn závěr, zda a v jakém rozsahu byl obviněný schopen plnit vyživovací povinnost a zda a jakou formou zavinění naplnil skutkovou podstatu tohoto trestného činu.
24. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. proto naplněn nebyl.
IV. b)
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
25. S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možné dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodnutí spočívalo na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Předmětem právního posouzení je nicméně skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje obviněný v dovolacím řízení.
26. Pod tento dovolací důvod lze podřadit námitku do posouzení subjektivní stránky trestného činu a do společenské škodlivosti činu, resp. porušení zásady subsidiarity trestní represe. Tyto námitky jsou však zjevně neopodstatněné.
27. K námitce do posouzení subjektivní stránky trestného činu, podle které obviněný neměl jednat úmyslně, Nejvyšší soud odkazuje na body 12. až 14. prvostupňového rozhodnutí, ve kterých se soud prvního stupně pregnantně zabýval zjištěním a formě zavinění obviněného. Obviněný podle skutkových zjištění, kterými je Nejvyšší soud v rámci uplatněného dovolacího důvodu vázán, dosahoval příjmu ze svého podnikání pronájmem nemovitosti v turisticky významné lokalitě, navíc je vlastníkem nejen této nemovitosti, ale i dalších nemovitostí, a tedy byl schopen plnit svoji vyživovací povinnost. Jak pak vyplynulo z referované části prvostupňového rozhodnutí, soud prvního stupně zvážil majetkové a výdělkové poměry obviněného a usoudil, že jde o osobu majetnou a osobnostně pracovitou. Proto, ale i vzhledem k tomu, že se obviněný neměl potřebu evidovat jako nezaměstnaný na Úřadu práce ČR, označil soud prvního stupně jeho obhajobu, že ho ve výdělečné činnosti omezoval jeho psychický stav, za zcela účelovou, a to i s přihlédnutím k výpovědi matky poškozeného, jejíž pravdivost soud hodnotil kladně a tento svůj závěr odůvodnil. To vše pak vedlo ke konstatování, se kterým se Nejvyšší soud ztotožňuje, že bylo v možnostech obviněného plnit vyživovací povinnost v určené výši, o které věděl, avšak obviněný tak cíleně nečinil, a tedy se jednání podle skutkové věty dopustil v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. K tomuto závěru nemá Nejvyšší soud žádných výhrad, přičemž je řádně a široce odůvodněný, je prostý znaků svévole či logických nebo jiných pochybení. Ve svém dovolání v tomto směru obviněný navíc nepřišel s ničím, s čímž by se soud prvního stupně již ve svém rozhodnutí nevypořádal.
28. Tato námitka je tak zjevně neopodstatněná.
29. K námitce do společenské škodlivosti skutku Nejvyšší soud nejdříve vysvětluje, že společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe nemá být trestněprávně postižen z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio , z něhož vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Dlužno doplnit, že žádným formálním výčtem není stanoveno, zda a jaká formální kritéria by měla jako prvky společenské škodlivosti sloužit – výše zmíněné ustanovení §39 odst. 2 tr. zákoníku je tak jen jedním z myslitelných vodítek k posuzování společenské škodlivosti, nikoli výlučným (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 1704/13), z čehož plyne, že orgány činné v trestním řízení mohou v konkrétní věci vzít v úvahu i jiné vlivy, například podíl (participaci) oběti na spáchání trestného činu nebo příčiny a podmínky, za kterých byl trestný čin spáchán [JELÍNEK, J., MULÁK, J. Subsidiarita trestní represe (doktrinální, normativní a judiciální pohled – český pohled). In: GŘIVNA, T. et al. Symbióza trestního práva a kriminologie. K odkazu prof. Oto Novotného. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2022, s. 23].
30. Pokud obviněný namítal, že společenská škodlivost byla snížena tím, že matka poškozeného byla schopná výpadek v placení výživného pokrýt, Nejvyšší soud uvádí, že sice nemusí být absolutně vyloučeno, aby tato okolnost měla vliv na společenskou škodlivost činu, ovšem zásadně ne více než v zanedbatelné míře. Co totiž obviněný opomíjí, byť to přitom z jeho námitky vyplývá, je, že jeho výpadek musela kompenzovat matka poškozeného – samoživitelka (navíc za podpory ze systému sociálního zabezpečení), která se už tak o dítě s poruchou vývoje stará, věnuje mu v podstatné míře svůj čas, vynakládá značné finanční prostředky na obydlí, terapie, kroužky, ošacení apod., přitom zvládá pracovat, aby sobě a poškozenému dítěti zajistila materiální bezpečí. Jednání obviněného, který vědomě odmítal přispět na péči o dítě s poruchou vývoje, splnit tak svoji vyživovací povinnost, tím ulehčit matce, navíc vzhledem k majetku obviněného částkou, jako je 5 000 Kč měsíčně, je společensky škodlivé, trestuhodné, a proto kriminalizované. K tomu Nejvyšší soud připojuje, že předmětem útoku obviněného byla výživa dítěte, které trpí poruchou autistického spektra, což by mohlo indikovat – a názorem Nejvyššího soudu v této věci i indikuje – spíše zvýšenou společenskou škodlivost. Jak potom navíc vhodně připomněl státní zástupce, obviněnému není kladeno za vinu, že by poškozeného vydal svým činem nebezpečí nouze, což je totiž znakem až kvalifikované skutkové podstaty podle §196 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku.
31. Pokud pak na podporu této námitky obviněný připojil, že dlužné výživné doplatil dne 12. 6. 2023, Nejvyšší soud nejdříve upozorňuje, že taková okolnost primárně spadá do oblasti posouzení trestnosti v rámci institutu účinné lítosti podle §197 tr. zákoníku. Podle tohoto ustanovení trestní odpovědnost za předmětný trestný čin zaniká, pokud trestný čin neměl trvalých následků a pachatel svou povinnost splnil dříve, než soud prvního stupně počal vyhlašovat rozsudek. Druhá ze zmíněných podmínek zde zcela evidentně nemohla být splněna, neboť prvostupňový rozsudek byl vyhlášen již 16. 2. 2023. Ačkoli pak není vyloučeno, aby prizmatem zmíněné okolnosti byla posuzována i společenská škodlivost činu a případné uplatnění zásady subsidiarity trestní represe, Nejvyšší soud konstatuje, že tato okolnost nezlehčuje samotné jednání obviněného ani jinak nevysvětluje motivy tohoto jednání. Naopak, obviněný svůj dluh uhradil až pod tlakem již vyhlášeného odsuzujícího rozsudku a uloženého trestu ze strany soudu prvního stupně (údajně v návaznosti na prodej svého vozidla Volkswagen Touareg), což v takovém případě zásadně nemůže zpětně zcela vyloučit společenskou škodlivost jednání, za které byl obviněný odsouzen. Je však myslitelné, aby obviněný tímto jednáním snížil závažnost spáchaného trestného činu, jejíž posouzení je významné při ukládání trestu (tedy nikoli při posouzení viny), a v tomto smyslu také k jednání obviněného přihlédl odvolací soud při ukládání nového a nižšího podmíněného trestu odnětí svobody (bod 8. odvolacího rozhodnutí).
32. I tato námitka je zjevně neopodstatněná.
33. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tak naplněn nebyl.
V.
Závěr
34. S ohledem na všechny shora popsané závěry Nejvyšší soud shledává dovolací argumentaci za zjevně neopodstatněnou. Proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
35. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 10. 2023
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu